Doporučení Výboru ministrů vycházejí z myšlenky, že zlepšením ochrany lidských práv a základních svobod na domácí úrovni se omezí samotné příčiny podávání stížností k již zahlcenému Soudu pro lidská práva ve Štrasburku; ostatně kontrolní mechanismus předvídaný Úmluvou je pouze subsidiární a primární odpovědnost za dodržování lidských práv leží na smluvních státech.
Jestliže svá poslední doporučení v dané oblasti přijal Výbor ministrů dne 12. května 2004, některé texty pocházejí již z období dřívějšího. Například doporučení Rec(2002)13 o publikaci a šíření textu Úmluvy a judikatury Soudu v členských státech, vydané v prosinci 2002, klade důraz jednak na skutečnou dosažitelnost textu Úmluvy a obeznámenost národních orgánů s ní tak, aby mohla být aplikována, jednak na adekvátní šíření důležitých rozhodnutí Soudu nejenom v tisku nebo na Internetu, ale také adresněji, vůči příslušným orgánům, pro které jsou tato rozhodnutí významná.
V květnu 2004 přijal Výbor ministrů celkem tři významná doporučení určená členským státům:
(i) | doporučení Rec(2004)4 o Úmluvě v univerzitním a profesním vzdělávání vyzývá státy, aby se ujistily, že takové vzdělávání o právu Úmluvy existuje, a to na vysokých školách, v přípravě na právnická povolání a ve vzdělávání osob, které působí při aplikaci práva vůči osobám zbaveným svobody nebo přistěhovalcům, a aby takové vzdělávání posílily; |
(ii) | doporučení Rec(2004)5 o ověřování slučitelnosti návrhů zákonů, platných zákonů a administrativní praxe s normami stanovenými Úmluvou předpokládá, že by státy měly systematicky a efektivně ověřovat, zda návrhy nových zákonů, ale také platné zákony a podzákonné předpisy, respektují právo Úmluvy; |
(iii) | doporučení Rec(2004)6 o zlepšování vnitrostátních prostředků nápravy nabádá státy, aby ve světle judikatury Soudu stále sledovaly, zda v jejich právním řádu existují prostředky nápravy porušení Úmluvy, aby po rozsudcích Soudu, v nichž byl zjištěn strukturální nebo obecný problém, případně zřídily nové prostředky nápravy, které zabrání podávání opakovaných stížností k Soudu, a učinily tak zejména v oblasti práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě. |
Všechna tři doporučení obsahují i přílohu, jejímž účelem je naznačit členským státům, jakým způsobem lze tato doporučení uvádět v život, pochopitelně při respektování různorodosti národních přístupů, včetně, například, akademické svobody, která panuje na vysokých školách.
Je zřejmé, že realizaci těchto doporučení bude třeba věnovat na domácí úrovni pozornost, není-li přímo naší povinností reagovat na rozsudky Soudu, které Českou republiku odsuzují např. pro neexistenci účinného vnitrostátního prostředku nápravy nepřiměřené délky soudního řízení.
Výbor ministrů Rady Evropy se ve svých aktech zabýval též otázkami znovuotevření některých řízení po rozsudku Soudu [doporučení Rec(2002)2], praxí smírných urovnání [rezoluce Res(2002)59] nebo rozsudky, které poukazují na strukturální problém [rezoluce Res(2004)3; první otázkou tu je, jak takový problém identifikovat, a Soud by měl podle představ Výboru ministrů pomoci].
Kromě deklarací, o nichž se nezmiňujeme, rezolucí směřujících dovnitř Rady Evropy a doporučení adresovaných členským státům, na své poslední ministerské schůzi v květnu 2004 přijal Výbor ministrů i návrh Protokolu č. 14 k Úmluvě.