JAN PROCHÁZKA, advokát, advokátní kancelář Salans, v.o.s.

ONDŘEJ ŽVÁČEK, advokát, advokátní kancelář Linklaters, v.o.s.

Autor se v uvedeném článku zabývá problematikou správného vymezení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě. Popisuje stávající praxi bank (včetně stavebních spořitelen) při zajišťování pohledávek ze vztahů vznikajících při poskytnutí úvěru těmito bankami. Podle jeho názoru tato praxe neodpovídá požadavkům zákona.

Stávající praxe bank odpovídá snaze zajistit veškeré zajistitelné (především peněžité) pohledávky vzniklé či vznikající v souvislosti s poskytováním úvěru (vedle pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků jde např. o pohledávky na zaplacení bankovních poplatků, náhrady škod, atp.). Současně banky naopak nemají zájem předem omezit výši zajištění těchto pohledávek a dobu, ve které budou zajištěné pohledávky vznikat. Proto většinou nepostupovaly podle § 155 odst. 4 ObčZ (tj. neuváděly druh zajišťovaných pohledávek, celkovou výši a dobu, ve které budou zajišťované pohledávky vznikat).

Není-li, podle autora, předem znám počet ani výše zajišťovaných pohledávek (typicky při zajištění pohledávek z „úvěrového případu“), je nutné vymezit zajišťované pohledávky podle § 155 odst. 4 ObčZ, tj․ jejich druhem, celkovou maximální výší a dobou, ve které budou vznikat. S tímto názorem se neztotožňujeme.

Zajišťované pohledávky

Aby byla zástavní smlouva platná, musí být určitá. Smluvní strany musí svá práva a povinnosti stanovit jednoznačně. Musí být zřejmé (a to i třetím osobám), co je předmětem práv a povinností smluvních stran. Požadavek určitosti však, pochopitelně, nejde nad rámec rozumného uspořádání vztahů smluvních stran.

Požadavek určitosti se týká i označení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě. Zajišťovaná pohledávka musí být vymezena jednoznačně, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami. K tomu postačí uvedení právního titulu, uvedení věřitele a dlužníka pohledávky, příp. i uvedení dalších údajů vymezujících pohledávku, vyžaduje-li to její nezaměnitelné určení.

Podle našeho názoru požadavek určitosti neznamená, že musí být každá zajišťovaná pohledávka v zástavní smlouvě vždy vymezena i svou výší (resp. výší své jistiny). Jeli zajišťovaná pohledávka v zástavní smlouvě určena nezaměnitelně, není ji nutné dále jakkoli specifikovat (např. uvedením její výše). V některých případech to ani není možné. Jak má např. zástavní věřitel znát výši budoucí pohledávky na náhradu škody z porušení smlouvy o úvěru?

Náš názor zastávala i prvorepubliková právní věda. Již prof. Jan Krčmář výslovně uváděl, že není třeba, aby pohledávka zajišťovaná zástavním právem byla individualizována její výší.¹

Domníváme se dále, že jednou zástavní smlouvou je možné zajistit více pohledávek. (Stejně jako lze jednou smlouvou o postoupení pohledávek postoupit více než jednu pohledávku, přestože § 524 a násl. ObčZ hovoří o „pohledávce“ a nikoli „pohledávkách“.) Jeli ze zástavní smlouvy jednoznačně zjistitelné, o jaké pohledávky se jedná, může jedna zástavní smlouva zajistit veškeré zástavním právem zajistitelné pohledávky vznikající z určité konkrétní smlouvy (např. smlouvy o úvěru) či určitých konkrétních smluv.

Máme za to, že jde o případ, který je obdobný tzv. globální cessi v užším slova smyslu, tj. postoupení všech postupitelných pohledávek věřitele za dlužníkem z určité konkrétní smlouvy. Přípustnost tohoto postoupení přitom byla (při splnění požadavku určitosti) výslovně potvrzena i Nejvyšším soudem.²Takovouto globální cessi je zjevně možné provést i v případě, kdy není předem znám počet a výše postupovaných pohledávek (protože jde např. o pohledávky budoucí či podmíněné, které vzniknout mohou, ale nemusí).

Praktické dopady a další souvislosti aplikace § 155 odst. 4 ObčZ

Je pro nás jen obtížně představitelné, proč by v případě zajištění pohledávek vznikajících v souvislosti s poskytovaným úvěrem muselo být zástavní právo nutně sjednáváno za použití § 155 odst. 4 ObčZ a smluvní strany by měly být nuceny uvádět v zástavní smlouvě maximální výši zajišťovaných pohledávek a dobu, v níž budou zajišťované pohledávky vznikat. Ve velké většině případů se bude jednat o údaje, které smluvním stranám nejsou a nemohou být známy, a to ani přibližně.

§ 155 odst. 4 ObčZ není podle našeho názoru možné vykládat k tíži stran soukromoprávních vztahů. Toto ustanovení nenutí smluvní strany k něčemu, co samy nechtějí a co ani není spravedlivé po nich požadovat.

Povinnost dodržet požadavky § 155 odst. 4 ObčZ při zajišťování úvěrových obchodů není z hlediska praxe jednoduché. Strany se musejí dohodnout i na nejvyšší částce zajišťovaných pohledávek, době jejich vzniku a musí specifikovat jejich druh.

Zvýšené riziko úvěru (včetně rizik vyplývajících z omezení zajištění) se, pochopitelně, promítne do ceny úvěru. Bude-li maximální částka zajišťovaných pohledávek sjednána ve výši nepokrývající výši všech možných pohledávek banky a nebude-li doba vzniku zajišťovaných pohledávek pokrývat vznik těchto pohledávek, cena úvěru se zvýší a dostupnost úvěrů se sníží.

Naopak, bude-li banka požadovat opatrné zajištění, tj. stanovení co nejvyšší částky zajišťovaných pohledávek a co nejdelší doby, ve které budou vznikat, může to mít nepříznivé důsledky pro ochotu třetích osob vstupovat do závazkových vztahů s dlužníkem.

Jinak řečeno, při aplikaci § 155 odst. 4 ObčZ na zajišťování úvěrových obchodů nelze pravidelně sjednat nejvyšší částku zajišťovaných pohledávek a dobu jejich vzniku tak, aby odpovídaly reálnému úvěrovému riziku. Jeho povinným použitím budou tratit jak banky, tak zájemci o úvěr. Navíc může vzniknout problém, jak správně vymezit druh zajišťovaných pohledávek (to platí zejména pro mezinárodní úvěry, řídí-li se zajišťované pohledávky jiným než českým právem).

Ust. § 155 odst. 4 ObčZ podle našeho názoru především umožňuje zajištění pohledávek, u nichž doposud neexistuje právní titul (např. smlouva, z níž mají vzniknout).³ Zákonodárce v něm proto ve vztahu k vymezení zajišťovaných pohledávek založil významnou výjimku z běžného požadavku určitosti. Místo uvedení právního titulu postačí specifikovat druh pohledávek dlužníka za věřitelem, výši, do níž jsou zajištěny, a dobu, ve které tyto pohledávky budou vznikat.

Podle § 155 odst. 4 ObčZ je tedy možné zajistit zejména následující „případ“: Výrobce autobusů předpokládá, že určitému odběrateli prodá v určité době postupně určitý počet autobusů, a to na základě jednotlivých kupních smluv v budoucnosti postupně uzavíraných. Výrobce i odběratel mají zájem zajistit zástavním právem pohledávky na zaplacení kupní ceny za dodávané autobusy. Aby nemuseli pokaždé uzavírat novou zástavní smlouvu, jednou zástavní smlouvou zajistí do sjednané výše pohledávky výrobce za odběratelem na zaplacení kupní ceny za podávané autobusy a vznikající v době předpokládaného odběru autobusů.

Je též otázkou, lze-li vůbec § 155 odst. 4 ObčZ na zajištění pohledávek z úvěrových obchodů bez dalšího aplikovat tak, jak autor ve svém článku uvádí. Není zřejmé, že „předem neurčitý počet pohledávek, které mohou v souvislosti s úvěrovým obchodem vzniknout,“⁴ je opravdu jedním druhem pohledávek. Jde totiž o pohledávky rozličného charakteru. Vedle pohledávek na splacení úvěru se jedná např. i o pohledávky na náhradu škody, které ani nevznikají ze smlouvy o úvěru, ale z porušení závazků v ní sjednaných. Z tohoto důvodu některé autority naší právní vědy⁵ pohledávky, které mohou v souvislosti s úvěrovým obchodem vzniknout, za pohledávky jednoho druhu nepovažují.

Závěr

Základní závěry tohoto příspěvku lze shrnout následovně: