JOSEF BARÁK, předseda Komise pro finanční právo Legislativní rady vlády

Na únorové schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky předložila vláda návrh novely občanského zákoníku a některých dalších zákonů (sn. tisk 574), který řeší důsledky úmrtí majitele účtu z pohledu aplikace zákona o platebním styku, a to prostřednictvím institutu správce dědictví. Autor tohoto článku se účastnil řešení uvedeného úkolu a rád by touto cestou seznámil čtenáře s podstatou a smyslem navržené právní úpravy, pokud se týče správce dědictví.

V souvislosti s přijímáním zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, kterým byla s účinností od 1. ledna 2003 zabezpečena harmonizace našeho právního řádu pro tuto oblast s právem Evropských společenství, bylo nutné přijmout též zákon č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku. Tímto zákonem byly do českého právního řádu promítnuty nezbytné změny v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním, v občanském zákoníku, v zákoně o konkursu a vyrovnání a v obchodním zákoníku, kde byl nově formulován díl XXIII, týkající se smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu.

Při projednávání návrhu těchto doprovodných novel na úrovni vlády byla posouzena též potřeba řešení důsledků úmrtí majitele účtu, a to z hlediska účtu samotného i peněžních prostředků na něm․ To vyústilo v úkol, uložený ministru spravedlnosti ve spolupráci s guvernérem České národní banky, zpracovat a předložit vládě návrh právní úpravy řešící důsledky úmrtí majitele účtu. Výsledkem byl vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (sn. tisk 574), který byl přikázán k projednání Ústavně právnímu výboru (usn. org. výboru ze dne 30. 1. 2004) na únorové schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Východiska řešení otázky důsledků úmrtí majitele účtu

Při řešení výše uvedeného úkolu se ukázalo, že se nelze omezit pouze na účet a peněžní prostředky na něm, které jsou majetkovou hodnotou a stávají se tedy smrtí majitele účtu součástí dědictví. Proto byla zvolena koncepce, kdy bude moci nejenom soud (jako dosud) ustanovit správce dědictví, ale bude tak moci při splnění kvalifikovaných podmínek učinit i zůstavitel. To je důvodné, neboť zůstaviteli tak bude dána možnost, aby správcem dědictví učinil osobu, které důvěřuje a o které je přesvědčen, že po jeho smrti bude až do vypořádání dědictví odpovědně vykonávat správu jeho majetku a zajistí, že se jeho majetek dostane do rukou v závěti povolaných osob nebo s ním bude naloženo v souladu se zákonnými pravidly. Je třeba si uvědomit, že mnohdy může jít o majetek značné hodnoty, zahrnující v případě podnikatele i podnik, jehož chod je třeba zabezpečit i po zůstavitelově smrti.

Uvedená koncepce, která představuje určitou změnu institutu správce dědictví, aniž by měnila koncepci dědického práva, založeného na základní tezi, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, je ve všech souvislostech promítnuta do novel občanského zákoníku, občanského soudního řádu a notářského řádu, pokud se týče institutu dědictví a do novely obchodního zákoníku, pokud se týče smrti podnikatele-fyzické osoby, který udělil prokuru nebo obchodní plnou moc a smrti majitele účtu a právních důsledků této skutečnosti pro účet sám i banku, která jej vede. Protože však byly v závěrečném stádiu přípravy této právní úpravy ve sféře exekutivy vzneseny námitky založené na tezi, že se jedná o změnu koncepce dědického práva, je třeba se k této věci vyjádřit.

O koncepční změně dědického práva nelze hovořit proto, že předložený návrh nemění dosavadní fundamentální právní princip, na kterém u nás dědické právo spočívá od 1. ledna 1951, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., a který zní, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

Předložený návrh se § 460 občanského zákoníku vůbec netýká; nemění tedy princip nabytí majetku zůstavitele, náležejícího do dědictví, dědicem v okamžiku smrti zůstavitele. Návrh tedy zůstává koncepčně na bázi stávající právní úpravy dědického práva.

O koncepční změně by se dalo hovořit tenkrát, kdyby byl zákonnou cestou změněn okamžik nabytí majetku zůstavitele jeho dědicem, tj. okamžik přechodu vlastnického práva k majetku, náležejícímu do dědictví, ze zůstavitele na dědice, např. až po proběhlém dědickém řízení. Takový právní stav u nás panoval do roku 1950 včetně a byl založen na tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens) jakožto institutu, který se u nás uplatňoval na základě rakouského všeobecného zákoníku občanského z roku 1811. Majetek zůstavitele, tvořící tzv. ležící pozůstalost, nabýval dědic až na základě tzv. odevzdací listiny, kterou vydával soud, provádějící dědické řízení K ničemu takovému však návrh novely občanského zákoníku a dalších právních předpisů nesměřuje a nic takového také neobsahuje; proto se o koncepční změně našeho dědického práva nedá mluvit.

Platná právní úprava správce dědictví a institut správce dědictví v pojetí novely občanského zákoníku

Aby bylo možné ukázat na užitečnost institutu správce dědictví v pojetí navržené novely občanského zákoníku, je třeba nejprve poukázat na některé slabiny dosavadní právní úpravy.

Institut správce dědictví není v našem právním řádu institutem novým; byl do něj zaveden novelou občanského soudního řádu č. 263/1992 Sb., účinnou od 1. ledna 1993; jde tedy o institut procesního práva. Podle § 175e odst. 1 občanského soudního řádu (OSŘ) ustanovuje správce dědictví z důvodu obecného zájmu nebo z důvodu důležitého zájmu účastníků dědického řízení soud. Činí tak tedy v průběhu dědického řízení, dospěje-li k závěru, že v konkrétním případě jsou dány důvody pro jeho ustanovení. Z povahy věci je zřejmé, že se tak stane nejspíše ve fázi po předběžném šetření, kdy si soud zjedná jasno o zůstavitelově majetku a opatří si údaje o osobách, které přicházejí v úvahu jako dědici. Soud musí též nalézt vhodnou osobu, která je ochotná funkci správce dědictví vykonávat, protože jde o funkci, spojenou s určitou odpovědností jak vůči soudu, tak vůči dědicům; správcem dědictví lze ustanovit pouze toho, kdo s tímto ustanovením souhlasí. To vše může trvat několik týdnů i měsíců; praxe zná případy, kdy dědické řízení u rozsáhlých majetků, při rozporech mezi dědici i v jiných mimořádných případech trvalo i několik let. Avšak i za situace, že jsou v konkrétním případě objektivně dány důvody pro ustanovení správce dědictví, soud tak nebude moci učinit, nenalezne-li pro tuto funkci vhodnou osobu, neboť potenciální správce dědictví může mít osobní důvody, proč tuto funkci nebude chtít převzít. Především z těchto důvodů je institut správce dědictví dosud v praxi využíván pouze sporadicky. Určitá nejistota zejména na počátku dědického řízení ohledně majetku, který do něj v konkrétním případě patří a mnohdy i ohledně okruhu dědiců je daní koncepci přechodu vlastnictví zděděného majetku na dědice smrtí zůstavitele, neboť teprve potvrzením dědictví soudem získá dědic definitivní jistotu, že je skutečně dědicem.

Je reálný předpoklad, že uvedené nevýhody by mohl odstranit správce dědictví, kterého by si kvalifikovaným způsobem ustanovil zůstavitel a který by se své funkce ujal okamžikem jeho smrti. Takový právní úkon by byl učiněn listinou ve formě notářského zápisu v zájmu perfektnosti tohoto úkonu, se souhlasem toho, kdo by byl touto listinou do funkce správce dědictví ustanoven, s vymezením svěřeného majetku, k němuž by měl správce dědictví práva a povinnosti, které příslušely zůstaviteli, ale se zákonným omezením dispozic správce dědictví s tímto majetkem na obvyklé hospodaření a s odpovědností této osoby dědicům a soudu od samého počátku dědického řízení. V zájmu právní jistoty zůstavitele, správce dědictví i dědiců bude s listinou, kterou zůstavitel ustanovil správce dědictví, nakládáno stejně jako se závětí, sepsanou formou notářského zápisu: i ona bude evidována v Centrální evidenci závětí a chráněna před zneužitím; do takové listiny může nahlížet pouze pořizovatel nebo jím ustanovený správce dědictví.

Souhrnně řečeno: správce dědictví, ustanovovaný zůstavitelem, je institut svým obsahem prakticky totožný s dnes existujícím správcem dědictví, ustanovovaným soudem v dědickém řízení. Rozdíl je v tom, že si takového správce dědictví může za svého života zvolit i zůstavitel a že se takto ustanovený správce ujme své funkce okamžikem smrti zůstavitele. Tento institut je tedy „posunut“ na samý počátek dědického řízení a správce dědictví tak představuje odpovědnou osobu, s níž lze v tomto řízení jednat. Přitom lze prakticky jistě předpokládat, že správcem dědictví zůstavitel ustanoví osobu blízkou, která bude obvykle rovněž dědicem. Přitom jde o právo, nikoli o povinnost zůstavitele a lze předpokládat, že tento institut bude využíván zejména u rozsáhlejších majetků. Ze všech uvedených skutečností vyplývá užitečnost institutu správce dědictví podle navrhované právní úpravy.

Součástí vládního návrhu zákona je i novelizace § 14 a 15 obchodního zákoníku, které se týkají prokury a obchodní plné moci. Tato ustanovení novela obchodního zákoníku doplňuje o principy, charakteristické i pro správce dědictví, tj. možnost nakládat s majetkem zůstavitele, na který prokura a obchodní plná moc dopadá, jen pokud se týče obvyklého hospodaření a s odpovědností prokuristy i nositele obchodní plné moci vůči dědicům a soudu. Toto omezení je nutné nejenom pro změnu režimu zániku plných mocí po smrti zmocnitele, prováděnou v § 33b občanského zákoníku, ale i z titulu ochrany vlastnických práv dědiců, neboť vlastnické právo požívá ústavní ochrany. Pokud by uvedená omezení v § 14 a 15 obchodního zákoníku nebyla, byl by vytvořen stav, kdy by s majetkem – v případě prokury s podnikem prakticky neomezeně – disponovaly osoby, kterým tento majetek nenáleží, protože patří dědicům a je předmětem dědického řízení.

Prokurista i obchodní zmocněnec nejsou navíc – po smrti podnikatele-fyzické osoby, který jim tyto plné moci udělil – odpovědní nikomu a dědici – skuteční vlastníci majetku, který je předmětem dědického řízení, by tak mohli pouze přihlížet, co se s jejich majetkem děje bez možnosti jakékoli obrany vůči prokuristovi nebo obchodnímu zmocněnci, protože tyto osoby by jednaly po právu.

Zájmy bankovního sektoru ošetřuje relevantním způsobem nový § 715a obchodního zákoníku, který vytváří předpoklady pro to, aby se zejména běžné platby typu nájemného, inkasa apod. smrtí zůstavitele – majitele účtu, z něhož jsou tyto platby prováděny, nezastavily a aby pozůstalí nemuseli bezprostředně po úmrtí blízkého člověka, tj. v tíživé osobní situaci, ještě řešit problémy spojené např. s tím, že přestal být placen nájem bytu, v němž se zůstavitelem žili.

Závěr

Je třeba uvést, že institut správce dědictví v pojetí novely občanského zákoníku představuje z řady výše uvedených důvodů rozumnou věc: dát příležitost tomu, kdo je vlastníkem určitého, zpravidla zřejmě rozsáhlého majetku, aby si ustanovením správce dědictví, k němuž má důvěru, zajistil (jistě ne stoprocentně, ale řekněme se solidní pravděpodobností), aby po jeho smrti bylo s tímto majetkem naloženo v souladu s jeho vůlí.

Jestliže platné dědické právo připouští závěť jakožto projev vůle zůstavitele, jehož prostřednictvím rozhoduje zůstavitel s konečnou platností o svém majetku, je nelogické nepřipustit, aby si zůstavitel ustanovil i člověka, o němž má důvodně za to, že jeho poslední vůli vykoná.

Předložený návrh novelizace občanského zákoníku, občanského soudního řádu, notářského řádu, obchodního zákoníku a zákona o správě daní a poplatků je prospěšný, neboť:

Dlužno dodat, že i v rekodifikaci občanského zákoníku se počítá s institutem správce dědictví, kterého by mohl za zákonem stanovených podmínek ustanovit soud.