Doručující orgány

Doručující orgány (§ 45a) se prakticky nemění, i když v jejich taxativním výčtu v zákoně se objevují i ty, které pro zvláštní případy dosud upravoval jednací řád pro soudy (§ 45a § 46a). Rozdílné je, že se namísto „držitele poštovní licence“ uvádí „provozovatel poštovních služeb“, který poskytuje tyto služby na základě souhlasu ministerstva informatiky (poštovní licenci má podle důvodové zprávy jen Česká pošta). Podmínkou je, jak uvádí důvodová zpráva, uzavření poštovní smlouvy podle zák. č. 29/2000 Sb. o poštovních službách, která, doufejme, byla již alespoň s Českou poštou uzavřena (bez uzavření této smlouvy by pošta zřejmě nedoručovala, ale pouze dodávala). Do budoucna dává nové vymezení provozovatele poštovních služeb naději na rozšíření rejstříku doručujících orgánů i na jiné provozovatele těchto služeb.

Důvodová zpráva zdůrazňuje, že se preferuje přímé doručení písemnosti při jednání nebo jiném soudním úkonu (§ 45 odst. 1). Doručující orgány se použijí až tehdy, nedojde-li k přímému doručení. Rozhodnutí o tom přísluší soudci.

Nově je upraveno (snad s větší nadějí na úspěch než dosud) doručování soudních písemností prostřednictvím veřejné datové sítě (§ 45f). Tento způsob se činí plně závislým na tom, že adresát sdělí soudu svou elektronickou adresu, souhlasí s doručováním touto cestou a předloží svůj platný kvalifikovaný certifikát (resp. uvede akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb). Adresát musí vždy soudu do 3 dnů potvrdit se zaručeným elektronickým podpisem, že mu bylo doručeno, jinak bude doručení neúčinné. Adresát tedy musí na tomto způsobu doručování aktivně spolupracovat. Je-li takové doručení účinné, považuje se zároveň za doručení do vlastních rukou. Toto řešení by mohlo uspokojit ty subjekty, které se elektronického doručování písemností domáhají.

U doručování prostřednictvím doručujících orgánů [soudní doručovatelé, orgány justiční stráže, soudní exekutoři, provozovatelé poštovních služeb a zvláštní orgány podle § 46a)] se všeobecně, tj. u všech adresátů, preferuje doručování na adresu, kterou adresát soudu sdělí. To je jistě věcně správné. Poněkud komickým důsledkem kazuistické úpravy je to, že se formulace o doručování „na adresu jiného místa v ČR, kterou adresát soudu sdělil“ objevuje v zákonu celkem jedenáctkrát, u každého z adresátů, s jedinou výjimkou, která je řešena odkazem a proto tam platí též (viz dále sub 2).

U fyzických a právnických osob jako adresátů se dále umožňuje, aby předem písemně s úředně ověřeným podpisem požádaly doručující orgán o uložení písemnosti bez předchozího pokusu o doručení. To by mohlo být praktické: není však jasno, ani v důvodové zprávě vysvětleno, proč takovou možnost nemají další adresáti, např. advokát, notář atd. Není ostatně ani jasno, jak je možné předem žádat doručující orgán, není-li tento předem znám. Anebo se přece jen počítá jenom s Českou poštou?

Adresáti soudního doručování písemností

Právní úprava nešťastně pokračuje v kazuistice, kterou již dříve nastoupila a dále ji ještě prohlubuje. V dnešní podobě nemá občanský soudní řád obecnou úpravu doručování pro všechny možné subjekty, nýbrž má pouze jednotlivé úpravy dílčí.

Zatímco předchozí úprava (do 31. 12. 2004) rozlišovala doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům, soudním exekutorům a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, má nová právní úprava navíc (a v jiném pořadí) ještě doručování patentovým zástupcům (§ 48c), osobám vykonávajícím právní poradenství (§ 48d), doručování správním úřadům (§ 48g – nahrazuje dosavadní § 48 o doručování státním orgánům), doručování obcím (§ 48h), vyšším územně samosprávným celkům (§ 48i – dosud bylo společné ustanovení s obcemi). Pro toto „zhoubné bujení“ nemohu ani při dobré vůli nalézt omluvu. Lze-li ještě omluvit oddělenou úpravu doručování fyzickým osobám a doručování právnickým osobám, pak už jen těžko lze pochopit čtveru resp. pateru úpravu u tzv. svobodných povolání anebo samostatnou úpravu doručování různým institucím veřejné správy. Vada této metody a nedostatku obecné úpravy je totiž – vedle zbytečné komplikovanosti – v tom, že se vždy může vyskytnout skulina. Při vší těžkopádné důkladnosti této úpravy bych například obtížně určila, podle kterého z dvanácti ustanovení se bude doručovat státnímu zastupitelství (patrně jako státu podle § 48e – ale proč má potom Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových svou vlastní úpravu v § 48f ?), podle kterého ustanovení se doručí Nejvyššímu státnímu zástupci (když ten má výslovnou samostatnou procesní legitimaci k žalobě podle § 62 zákona o rodině), anebo třeba Veřejnému ochránci práv. Praktické problémy to zřejmě nevyvolá jen proto, že pro oba posledně jmenované bude bez problému doručeno jejich kancelářím, tak trochu mimo zákonnou úpravu. Ale takové otázky by vůbec neměly vznikat a přemýšlení o nich je mrhání potenciálem, který by měl být věnován jiným věcem. A to ani nehovořím o metodické legislativní chybě spočívající v tom, že se pod shodným názvem upravují různé věci: Pod názvem Doručování fyzickým osobám je v § 46 (o sedmi odstavcích) upraveno to, jak se těmto osobám doručuje, pod názvem Doručování opatrovníkům účastníků je v § 45d upraveno to, komu se v případě ustanovení opatrovníka doručuje. Laický čtenář (pokud by se takový vyskytl) tím může být zcela dezorientován.

V dalším se zmíním pouze o doručování fyzickým osobám, právnickým osobám a advokátům.

Doručování fyzickým osobám (§ 46) se děje, jako dosud, všude tam, kde osoba bude zastižena. Nebude-li zastižena, lze písemnost předat jiné vhodné fyzické osobě. Nelze-li takto doručit, anebo jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, písemnost se uloží (viz dále). Důvodová zpráva zdůrazňuje, že na rozdíl od dosavadní úpravy není třeba při doručování zjišťovat, zda se adresát v místě doručování zdržuje.

Odepření přijetí přítomným adresátem, odmítnutí prokázat totožnost nebo poskytnout jinou součinnost má za následek, že písemnost se považuje tím dnem za doručenou (§ 50).

Doručování právnickým osobám (§ 47) se děje na adresu sídla zapsanou v obchodním nebo jiném rejstříku nebo na adresu,kde skutečně právnická osoba sídlí (pokud sama nesdělí soudu jinou adresu pro doručování). Za právnickou osobu mohou písemnosti přijímat orgány a pověřené osoby (§ 21a a § 47 odst. 2). Nebyl-li nikdo zastižen, písemnost se uloží. Ani zde není již doručující orgán povinen zkoumat, zda se adresát v místě doručení zdržuje. Náhradním doručením je jedině uložení. Důvodová zpráva zdůrazňuje, že nová úprava upouští od dosavadní možnosti náhradně doručit fyzické osobě, o níž je soudu známo, že je oprávněna za právnickou osobu jednat, protože se tato možnost v soudní praxi neosvědčila.

Doručování advokátům (§ 48) se děje jako dosud na adresu jejich sídla (pokud advokát nepožádal o doručování na jinou adresu v ČR). V odstavci 2 se pak vymezuje, kdo je oprávněn za advokáta písemnosti přijímat. Nebyl-li nikdo z osob oprávněných zastižen, písemnost se uloží.

Druhy doručování

Druhy doručování zůstávají beze změny: doručuje se obyčejně anebo do vlastních rukou (§ 45b). Do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Nově se mu ukládá, aby tak nařídil zejména tehdy, je-li tu nebezpečí, že písemnost bude místo adresátovi odevzdána účastníku, který má na věci protichůdný zájem (doručení takovému účastníkovi zůstává neúčinným doručením a musí být opakováno). Písemnost, u níž není potřebné, aby bylo prokázáno její doručení adresátu, lze doručit vložením do schránky (§ 49 odst. 3).

Doručování do vlastních rukou se způsobem provedení odlišuje od obyčejného doručení pouze u fyzických osob (§ 46 odst. 3). U jiných adresátů se způsobem provedení neliší, avšak liší se i u nich v účincích uložení (náhradního doručení), pokud je náhradní doručení vůbec přípustné.

Náhradní doručení

Náhradní doručení se děje uložením (§ 50b). Doručující orgán je povinen v takovém případě zanechat v místě doručování adresátovi výzvu, aby si písemnost vyzvedl, včetně poučení o následcích. To však neplatí, jestliže výzvu není kde zanechat, v tom případě lze uložit i bez výzvy, [odůvodnění toho je třeba uvést na doručence – viz § 50f, odst. 3 písm. c)].

Písemnost se ukládá (poněkud odlišně od dosavadní úpravy):

Neúčinnost doručení

Dosud zákon hovořil o neúčinném doručení v jediném ustanovení, a to v § 46 odst. 3, pro případ, že písemnost byla odevzdána účastníku, který má na věci protichůdný zájem. To zůstává (nyní § 46 odst. 4). Nová právní úprava hovoří o neúčinnosti doručení na více místech, např. v § 46 odst. 5, 6, 7, v § 47 odst. 4, 5, v § 45f. Je-li podle těchto ustanovení doručeno neúčinně, znamená to, že nebylo doručeno vůbec (se všemi důsledky, které jsou s tím spojeny). V takovém případě musí být písemnost doručena znovu.

U fyzických osob se neúčinnost spojuje se situací, že adresát uloženou písemnost nevyzvedl do 3 (resp. do 10) dnů, přičemž se rozlišuje podle toho, zda bylo doručováno v místě, které je (anebo není) vedeno jako místo pobytu fyzické osoby podle zákonů č. 133/ /2000 Sb., o evidenci obyvatel a č. 325/1999 Sb., o azylu. Na tyto zákony se přímo v poznámce odkazuje (srov. § 46 odst. 5 a 6).

U právnických osob se neúčinnost doručení rovněž spojuje se situací, že adresát uloženou písemnost nevyzvedl do 3 (resp. do 10) dnů, přičemž se rozlišuje podle toho, zda bylo doručováno na adrese sídla zapsané v rejstříku anebo na adrese skutečného sídla. (srov. § 47 odst. 4 a 5).

Jak zde zákon rozlišuje, je třeba hledat v příslušných ustanoveních novely 555/2004. Tu zde nelze pro omezený rozsah článku (a pro značnou komplikovanost těchto ustanovení) reprodukovat. Lze snad pouze všeobecně říci, že se liší v otázce důkazního břemene ohledně přítomnosti resp. nepřítomnosti adresáta v místě doručení v rozhodné době.

Důvodová zpráva zdůrazňuje, že řádně provedené uložení (náhradní doručení) nemůže být prohlášeno za neúčinné u advokátů, notářů, soudních exekutorů a patentových zástupců, protože jde o osoby, které vykonávají svou činnost v občanském soudním řízení jako svou profesi. Proto se po nich požaduje, aby se v místě doručování zdržovali.

Průkaz doručení, doručenka

Podle důvodové zprávy se doručenkou rozumí listina, kterou „o provedeném doručení (náhradním doručení) vystavil doručující orgán a která obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti“. Náležitosti doručenky upravuje ustanovení § 50f. Jde jednak o náležitosti obecné (odst. 1), dále o náležitosti, které se vyplňují při doručení příjemci (odst. 2), náležitosti, které se vyplňují při uložení písemnosti (odst. 3), náležitosti, které se vyplňují při vyzvednutí písemnosti příjemcem (odst. 3 a 4), náležitosti, které se vyplňují tehdy, odepřel-li příjemce písemnost přijmout (odst. 5), náležitosti, které se vyplňují tehdy, neposkytl-li příjemce součinnost nezbytnou k řádnému doručení (odst. 6). Doručenka již není (na rozdíl od dosavadního stavu) veřejnou listinou, ale § 50f odst. 9 stanoví, že není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.

Z uvedeného je patrno, že na doručence (tiskopisu) bude doručující orgán vyplňovat vždy jen některou část. I tak je ovšem otázkou, nejsou-li takové požadavky na doručovatele přespříliš vysoké a jaká bude praxe soudů při jejím neúplném, nepřesném resp. i nesprávném vyplnění.