VĚRA ŠKOPOVÁ

předsedkyně legislativní sekce Asociace pojišťoven a čestný právní poradce v pojišťovnictví

Je jím především zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) a dále pak zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), včetně k němu vydané prováděcí vyhlášky č. 582/2004 Sb. s účinností rovněž od 1. 1. 2005.

Dalšími právními předpisy z této řady tvořícími nový právní rámec pojištění a pojišťovnictví jsou rozsáhlý zákon č. 39/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (úplné znění vyhlásil předseda vlády pod č. 409/2004 Sb.), a k němu vydaná nová prováděcí vyhláška č. 303/2004 Sb.

Dále pak je to zákon č. 47/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění vyhlásil předseda vlády pod č․ 410/2004 Sb.); rovněž k tomuto zákonu byla vydána prováděcí vyhláška, a to pod č. 309/2004 Sb., kterou se novelizovala vyhláška č. 205/1999 Sb.

Tyto nové právní předpisy nabývaly účinnosti v průběhu roku 2004, zejména v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie.

I když určující a základní soukromoprávní úprava pojištění je obsažena v novém zákoně o pojistné smlouvě, je třeba mít na zřeteli, že všechny uvedené zákony z oblasti pojišťovnictví spolu vzájemně souvisejí a řadu důležitých ustanovení či vymezení pojmů, týkajících se i soukromoprávní sféry, nalezneme i v nich, např. v zákoně o pojišťovnictví – v § 2 pojem „likvidace“ či „pojistné podmínky“ nebo v § 38a pojem „velká rizika“.

Obecně k významu nového zákona o pojistné smlouvě

Předcházející právní úprava pojistné smlouvy byla až do 31. 12. 2004 obsažena v občanském zákoníku, a to od roku 1964, když do 31. 12. 1991 ji ještě doplňovala úprava v hospodářském zákoníku a v zákoníku mezinárodního obchodu a v příslušných prováděcích vyhláškách, které upravovaly pojistné podmínky.

Zejména od vydání této předcházející právní úpravy provedené novelou občanského zákoníku, zákonem č. 509/1991 Sb., bylo zřejmé, že z hlediska rozsahu i obsahu bude nezbytné tuto úpravu změnit, což znásobila i potřeba implementace příslušných směrnic Evropské unie upravujících pojištění. Již od předložení prvního návrhu nového zákona o pojistné smlouvě byla vyvolána rozsáhlá diskuze o podobě této právní úpravy pojištění. Poté byl zpracován návrh novely občanského zákoníku a dále pak novely obchodního zákoníku. Současně probíhaly odborné polemiky ohledně charakteru pojištění, zejména o otázce, zda jde o absolutní obchod či absolutní neobchod, přestože se zdálo, že tato otázka byla již s konečnou platností vyřešena v roce 1934 v souvislosti s vydáním zákona č. 145/1934 z. a. n., o pojistné smlouvě, který potvrdil charakter pojištění jako absolutní neobchod. I když tento zákon byl při jeho vydání považován za přechodnou právní úpravu do doby, než s využitím zkušeností a zákonů z dalších vyspělých evropských států bude přijat zákon definitivní, tato představa skutečných odborníků na pojistné právo se začala naplňovat až po sedmdesáti letech vydáním zákona č. 37/2004 Sb.

Hlavní důvody pro řešení právní úpravy této problematiky samostatným zákonem lze stručně vymezit takto:

Jaké jsou právní důsledky nového pojetí pojistné smlouvy v samostatném zákoně

Základní důsledek této samostatné právní úpravy vyplývá již z úvodního ustanovení v § 1 tohoto zákona. Z něho vyplývá určující pravidlo a to, že zákon o pojistné smlouvě je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru zvláštního zákona k obecnému a má tedy před ním přednost. Tedy vztahy všech účastníků pojištění se řídí zákonem o pojistné smlouvě a teprve pokud jím nebudou upraveny, budou se řídit občanským zákoníkem. To platí i pro soukromoprávní úpravu v pojištění podnikatelů, jde-li o vztahy mezi pojistitelem a jiným podnikatelem. Tím je také vyjádřeno, že pojištění je absolutní neobchod, a to i s ohledem na § 261 odst. 7 obchodního zákoníku. Současně se tím snad již odstraňuje pochybnost ohledně věcné příslušnosti okresních soudů jako soudů prvého stupně k řešení všech sporů z pojištění bez ohledu na osobu pojistníka. Již od novely § 9 odst. 3 písm. e) OSŘ, která platí od 1. 1. 2001, není dána věcná příslušnost krajských soudů, jako soudů prvého stupně k řešení sporů z pojištění. Pojištění totiž, jak bylo uvedeno, není závazkový obchodní vztah, a proto nelze odvodit působnost krajských soudů, jako soudů prvého stupně pro řešení těchto sporů, ani z § 9 odst. 3 písm. r) OSŘ, a to ani kdyby šlo o spor, který se týká peněžitého plnění převyšujícího 100 000 Kč.

Je však třeba připomenout, že zákon o pojistné smlouvě počítá i se speciální úpravou, především povinných pojištění ve zvláštních zákonech např. v zákoně č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tyto zvláštní právní předpisy upravující vztahy účastníků povinných pojištění pak mají přednost i před úpravou v zákoně o pojistné smlouvě, kterou se řídí, jen pokud neobsahují úpravu zvláštní, a pokud ani tam úprava některých práv a povinností účastníků není, pak také pouze občanským zákoníkem.

Tak je tomu např. při určování kogentních či dispozitivních ustanovení. Obecně zákon o pojistné smlouvě pravidlo pro toto rozlišení neobsahuje, spíše definuje případy, kdy se lze v pojistné smlouvě dohodnout odchylně od zákona o pojistné smlouvě. Např. v § 7 odst. 1. je uvedeno, že kromě pojistné smlouvy upravující krátkodobé pojištění, musí mít ostatní právní úkony písemnou formu, není-li jinak dohodnuto v pojistné smlouvě. To však neznamená, že ustanovení, kde není tato možnost, jsou automaticky kogentní. Zde je třeba právě nezbytné vyjít z obecné úpravy § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Podle ní si účastníci mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Právě pro povinná pojištění však zákon o pojistné smlouvě v § 5 odst. 1 stanoví zvláštní pravidlo, když uvádí, že u těchto pojištění se lze v pojistné smlouvě od zákona o pojistné smlouvě odchýlit, jen pokud to tento zákon nebo zvláštní zákon připouští a nedojde-li tím ke snížení rozsahu pojištění stanoveného zvláštním právním předpisem.

Pokud jde o zákonné pojištění, zákon o pojistné smlouvě s úpravou této formy pojištění nepočítá, neboť tento zákon upravuje pouze právní vztahy účastníků pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy, které označuje nově jako „soukromé pojištění“. Pro v současnosti jediné zákonné pojištění tj. pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání platí tedy pouze dosavadní právní úprava tj. § 205d zákoníku práce a vyhl. č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby tohoto pojištění a s ohledem na § 13 této vyhlášky, který nebyl novelizován v souvislosti s vydáním zákona o pojistné smlouvě, pokud není v této vyhlášce zákonné pojištění upraveno jinak, použijí se přiměřeně příslušná ustanovení občanského zákoníku.

Přestože § 68 zákona o pojistné smlouvě ruší dosavadní právní úpravu pojistné smlouvy v občanském zákoníku, budou se touto dosavadní úpravou řídit i právní vztahy vzniklé z pojistných smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti zákona o pojistné smlouvě tj. uzavřené do 31. 12. 2004. Tato zásada vyplývá z § 72, která tedy znamená i zavedení dvojího režimu po 1. 1. 2005, pokud nebudou původní pojistné smlouvy změněny či zrušeny a nahrazeny novými. V uvedeném směru bude proto právní úprava pojistné smlouvy v občanském zákoníku platit i po 1. 1. 2005.

Jak bylo uvedeno výše, bude pro pojištění významná aplikace i řady dalších ustanovení občanského zákoníku, nebude-li v zákonu o pojistné smlouvě, v pojistných podmínkách či přímo v pojistné smlouvě, jejíž jsou součástí, stanoveno jinak. Naproti tomu je třeba počítat s důležitým důsledkem vydání samostatného zákona o pojistné smlouvě a to se skutečností, že od 1. 1. 2005 na pojistné smlouvy nedopadá žádné ustanovení o spotřebitelských smlouvách obsažené v hlavě páté § 52 až 65 občanského zákoníku. Tato úprava se totiž s určitými výjimkami týká pouze smluv uvedených v hlavě osmé občanského zákoníku. Ochrana spotřebitele je v pojišťovnictví zabezpečena zvláštními pravidly obsaženými v zákoně o pojistné smlouvě i v dalších právních předpisech týkajících se oblasti pojišťovnictví.

Závěrem je třeba zdůraznit, že nový zákon o pojistné smlouvě stanoví zcela nová pravidla pro pojištění a to nejen pokud jde o jejich rozsah, ale i z hlediska jejich obsahu. Jen pro příklad a určitou orientaci lze stručně upozornit na některé z těch změn:

V neposlední řadě je třeba připomenout, že zákon o pojistné smlouvě současně novelizuje i některé další právní předpisy. Kromě již zmíněné novely občanského zákoníku je to především změna zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Dochází tak k transpozici příslušných směrnic Evropských společenství, která stanoví rozhodné právo platné pro neživotní i životní pojištění v rámci Evropské unie. Toto právo by pak pro pojištění bylo třeba aplikovat, pokud by se účastníci smlouvy nedohodli na použití jiného právního řádu, nebo by zákon nestanovil, že pro pojistnou smlouvu musí být použito českého práva, nebo jestliže právní řád jiného členského státu nestanoví použití svých právních předpisů bez ohledu na to, kterým právním řádem by se jinak pojistná smlouva řídila.