PAVEL TŮMA

advokátní koncipient, doktorand na Právnické fakultě MU v Brně

a student postgraduálního studijního programu LL.M. na Queen Mary, University of London

Dne 23. února 2005 byla uveřejněna ve Sbírce zákonů novela autorského zákona provedená zákonem č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Skončil tak více než rok trvající legislativní proces, v němž původně poslanecký návrh zákona (sn. tisk č. 499) prošel několika změnami a – vzhledem ke své kontroverznosti – vyvolal značnou veřejnou odezvu.

Podle předkladatelů má novela řešit především některé nedostatky související s výkonem kolektivní správy autorských práv a práv s autorským právem souvisejících (dále jen „kolektivní správa“). V některých ohledech se ovšem zákon dotýká nikoli pouze problematiky výkonu autorských práv a práv souvisejících, ale i samotné podstaty těchto práv.

I. Problematické změny v nové právní úpravě

Zakotvení principu tzv. komunitárního vyčerpání práva. Prvním bodem předmětného zákona je změna § 14 odst. 2 aut. zák., kterou se pro oblast autorského práva výslovně zakotvuje princip tzv. komunitárního vyčerpání práva k rozšiřování originálu či rozmnoženin děl (či jiných předmětů ochrany). Jedná se pouze o legislativně technickou změnu bez dalších normativních dopadů, neboť tento režim začal platit na našem území eo ipso okamžikem, kdy vešla v platnost Smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii, a to právní silou samotné Smlouvy o založení Evropských společenství.¹ Tuto skutečnost dokládá ustálená judikatura Evropského soudního dvora.² Na základě tohoto principu nemohou majitelé práv bránit dovozům originálů či rozmnoženin předmětů ochrany do České republiky a jejich rozšiřování, pokud již byly jednou s jejich souhlasem umístěny na trh kdekoli na území členského státu Evropské unie či smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru․

Vyjmutí přenosu rozhlasového a televizního vysílání z výlučného práva autorů. Dalším bodem zákona je výslovné vyjmutí přenosu rozhlasového a televizního vysílání pomocí tzv. společných antén z výlučného práva autorů (a jiných majitelů práv) na přenos rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu § 22 aut. zák. (doplněn odst. 3). Tuto změnu si vyžádal především faktický postup některých kolektivních správců při výkonu kolektivní správy a byl, zdá se, pro velkou skupinu poslanců a senátorů hlavním motivem pro přijetí celého zákona. Dle názoru mnoha odborníků ovšem takovýto výkon autorských práv a práv souvisejících nebyl v souladu ani s dosavadní právní úpravou, a to především pro rozpor s ust. § 3 odst. 1 ObčZ. Přenos rozhlasového a televizního vysílání byl vyjmut z rozsahu výlučného autorského práva již podle předchozího autorského zákona³ a z historického pohledu je zřejmé, že na tomto stavu nechtěl zákonodárce přijetím nového autorského zákona nic měnit.⁴ Využívání tzv. společných antén mimo rozsah práv dle autorského zákona je novelou limitováno na současný, úplný a nezměněný příjem zemského nezakódovaného vysílání, přičemž společný příjem nesmí být obchodně využíván a musí sloužit maximálně budovám k sobě prostorově nebo funkčně přináležejícím.

Vyvstávají ovšem pochybnosti, zda takováto úprava není v rozporu s čl. 3 tzv. Informační směrnice.⁵ Osobně se domnívám, že lze předmětnou výjimku podřadit pod ustanovení čl. 5 odst. 3 písm. o) směrnice, neboť se jedná o užití předmětů ochrany menší důležitosti, v době přijetí směrnice nebyl výkon tohoto práva dovolený; jedná se o analogové užití a nenarušuje volný pohyb zboží a služeb. Otázkou však zůstává, jak lze tuto výjimku obhájit v době, kdy bude terestriální vysílání uskutečňováno v digitální podobě.

Definice „provozování rozhlasového a televizního vysílání“. Nejkontroverznějším bodem celého zákona se ukázalo doplnění § 23 aut. zák. ustanovením, dle kterého se „za provozování rozhlasového a televizního vysílání podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami“.

Pokud odhlédneme od právně politické problematičnosti tohoto ustanovení, je zásadním nedostatkem nové úpravy její pravděpodobný rozpor s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána a s právem ES. Vzhledem k relativně krátké době, která uběhla od vstupu příslušných aktů v účinnost, nelze toto tvrzení podložit rozhodnutími relevantních orgánů, nicméně existuje dost skutečností, které uvedené stanovisko podporují.

Předně existuje zásadní obava, že dané ustanovení je v rozporu s čl. 10 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském⁶ (a zřejmě i s čl. 13 TRIPS)⁷ ve spojení s čl. 11bis odst. 1(iii) Bernské úmluvy.⁸ Ustanovení článku 10 Smlouvy SODV o právu autorském (obdobně tak čl. 13 TRIPS)⁹ ukládá členským zemím zúžit při uplatňování Bernské úmluvy všechna omezení nebo výjimky z práv v ní stanovených na (1.) jednotlivé zvláštní případy, které (2.) nejsou v rozporu s obvyklým užíváním díla a (3.) nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora (tzv. three-step test), což se vztahuje i na právo užití děl formou přenosu rozhlasového a televizního vysílání, které je zakotveno v čl. 11bis Bernské úmluvy. Domnívám se, že z hlediska mezinárodního práva je tato řádně neodůvodněná a jakkoli neomezená výjimka stanovená ve prospěch jedné skupiny provozovatelů služeb, kteří soutěžně těží z užívání chráněných předmětů a běžně na nich ekonomicky profitují, na úkor majitelů ústavně zaručených práv k duševnímu vlastnictví zcela neobhajitelná.

Dále je velmi pravděpodobné, že předmětné ustanovení bude shledáno v rozporu s právem ES, konkrétně s čl. 3 ve spojení s čl. 5 Informační směrnice, které ukládá členským státům přiznat autorům právo na sdělování svých děl veřejnosti (right of communication to the public) a stanoví taxativní výčet výjimek z tohoto práva, přičemž předmětné ustanovení novely autorského zákona pod některou z těchto výjimek nelze podřadit ani při sebevětší snaze.

Neobstojí dle mého názoru ani argument navrhovatelů, že se nejedná o výjimku z daného práva, ale jde o definiční normu k legislativnímu pojmu „sdělování díla veřejnosti“, neboť pokud se toto sdělování děje v soukromém prostoru (hotelovém pokoji) nejedná se o sdělování díla veřejnosti. Předkladatelé tak nerozlišovali dva různé legislativní pojmy s různou obsahovou náplní, a to „sdělování díla veřejnosti“ a “sdělování díla veřejnosti na veřejných místech“. Jak mezinárodní právo autorské, tak komunitární právo (tak koneckonců i zdravý rozum) oba pojmy zřetelně odlišují a je zřejmé, že pojem druhý je z hlediska svého obsahu subkategorií pojmu prvního. Sdělování díla veřejnosti se může uskutečňovat (a ve velké většině případů se i fakticky uskutečňuje) i v neveřejných místech (např. běžné televizní a rozhlasové vysílání je v drtivé většině případů sdělováno do zcela soukromých prostor jako jsou byty či obydlí domácností). Sdělování veřejnosti je vždy takové sdělování, které svým dosahem překračuje okruh sdělovatelova soukromí, a to bez ohledu na to, zda se příjemci tohoto sdělování nacházejí v soukromém či veřejném prostoru. Takto chápe pojem „sdělování díla veřejnosti“ nejenom autorský zákon, ale i mezinárodní právo a právo komunitární.¹⁰ O této skutečnosti zcela zjevně svědčí fakt, že jak mezinárodní právo autorské, tak komunitární právo zaručuje autorům právo povolit nebo zakázat „jakékoli“ sdělování veřejnosti svých děl,¹¹ kdežto rozhlasovým a televizním vysílatelům zaručuje právo povolit nebo zakázat „pouze“ takové sdělování veřejnosti svých programů, které se děje provozováním výhradně na místech přístupných veřejnosti.¹² Z tohoto jednoznačně vyplývá, že sdělování veřejnosti je i takové sdělování, které se uskutečňuje v prostorech soukromé povahy, jinak by výše uvedené omezení v neprospěch vysílatelů bylo zbytečné. Pokud by tedy orgány EU zamýšlely zaručit autorům pouze právo na veřejné sdělování děl na místech přístupných veřejnosti, jistě by to výslovně (jako v případě vysílatelů) učinily.

Není tedy pravda, že členské státy mají svobodnou vůli definovat komunitárněprávní legislativní pojem „sdělování veřejnosti“ ve vztahu k okolnosti, zda se toto sdělování fakticky uskutečňuje na veřejném či soukromém místě. Legislativa či jurisdikce členských států může maximálně interpretovat, kde končí okruh soukromí sdělovatele a kde začíná veřejná sféra. Pro případ ubytovacích služeb by však povahově muselo jít o veřejnou sféru, neboť se jedná o veřejnou službu (podnikání).¹³

Falešný je dále argument předkladatelů, že Evropský soudní dvůr v rozhodnutí C-293/1998 judikoval,¹⁴ že komunitární právo neřeší otázku provozování vysílání v ubytovacích prostorech. Soudní dvůr pouze rozhodl, že tuto věc neřeší směrnice o satelitním vysílání a kabelovém přenosu.¹⁵ Naopak v závěru rozhodnutí naznačil, že tuto otázku má řešit (v té době ještě nepřijatá) Informační směrnice.

Bezvýznamný a navíc nepřesný je argument, že předmětná otázka je dle některých zahraničních jurisdikcí posuzována ve smyslu novely autorského zákona a orgány EU toto respektují.¹⁶ Co se týče Evropského soudního dvora, ten se rozhodnutími národních orgánů bez kvalifikovaného podnětu nezabývá a monitorovací období Komise stanovené v Informační směrnici uplynulo až dne 22. 12. 2004, přičemž do dnešního dne Komise zprávu nepředložila, ač již byla v této věci na půdě Evropského parlamentu interpelována.

Kromě výše uvedených výtek je, dle mého názoru, navíc celá věc legislativnětechnicky zmatečná. Poměrně zavádějící je odkaz na § 18 odst. 3 aut. zák., který povahově upravuje jinou činnost než je provozování televizního a rozhlasového vysílání. Navíc dle dikce novely se jedná pouze o výjimku z užití děl formou provozování rozhlasového a televizního vysílání dle § 23 aut. zák., nikoli již ale formou přenosu rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu § 22 aut. zák. I dle novelizovaného znění se tedy v případě napojení přijímače umístěného v ubytovací místnosti na centrální anténový systém ubytovacího zařízení bude stále jednat o užití děl formou přenosu rozhlasového a televizního vysílání dle § 22 aut. zák. (výjimka pro společné antény v tomto případě využít nepůjde) a pro takovéto jednání je dle mého názoru nutný i za nového znění autorského zákona souhlas majitelů práv. Vyvstává zde tedy nesoulad mezi pravděpodobným úmyslem zákonodárce a dikcí zákona.

Na základě usnesení Senátu došlo k doplnění ještě další (také ne zcela bezproblémové) výjimky z výlučného autorského práva na užití díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání, a to pro zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.

Zakotvení kritérií pro stanovení výše autorských odměn. Významnou změnou v pojetí výkonu autorských práv je zakotvení zákonných kritérií pro stanovení výše autorských odměn vybíraných kolektivními správci [změna § 100 odst. 1 písmeno h), doplnění § 100 o odstavce 7 a 8]. Novela zavádí sadu obecnějších kritérií jako je zohlednění hospodářské povahy činnosti, při které dochází k užití předmětů ochrany, výše hospodářského prospěchu získaného užitím, specifika příslušného regionu a účel, způsob, rozsah a okolnosti užití předmětu ochrany. Pro případ živého provozování a jeho přenosu stanoví zákon výslovně, že autorská odměna za uzavření licenční smlouvy s kolektivním správcem musí být stanovena na základě počtu osob, kterým byly předměty ochrany sdělovány.

Dle mého názoru dochází touto úpravou k nepřiměřenému zásahu do celoevropsky respektované soukromoprávní povahy autorského práva, do smluvní svobody osob účastnících se hospodářské soutěže a do značné míry i k zásahu do ústavně zaručeného práva na rovnost vlastnictví a svobody nakládat s vlastním majetkem. Hlavní výtku směřuji ke zjevnému (a v oblasti zábavního průmyslu jinak zcela neobvyklému) přenášení podnikatelského rizika za případný hospodářský neúspěch plynoucí z užití děl (zejména v případě veřejných produkcí) na bedra majitelů práv. Domnívám se, že řešení problematiky případného zneužívání monopolního postavení kolektivními správci má spočívat především v dozorové činnosti Ministerstva kultury a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Pokud tyto orgány své úkoly řádně neplnily, neměla by být tato věc řešena další deformací hospodářské soutěže.

Naopak poměrně užitečným opatřením může být novelou zavedená povinnost kolektivního správce vyžádat si před stanovením návrhu autorských odměn stanoviska právnických osob, sdružujících dotčené uživatele.

Stanovení povinností při pořádání veřejných hudebních produkcí. Další změna se týká právních povinností při pořádání veřejných hudebních produkcí (změna § 100 odst. 5 a 6). Novela odstraňuje právní fikci, podle které se provozovatel prostoru, ve kterém se uskutečnila veřejná hudební produkce, považuje za provozovatele této produkce, pokud nesdělí kolektivnímu správci údaje nutné pro identifikaci totožnosti pravého provozovatele produkce, a nahrazuje ji pouhou povinností k součinnosti. Tato fikce byla do autorského zákona vložena na základě praktických zkušeností s vymahatelností autorských práv v uvedených případech a běžně nemohla poškozovat provozovatele koncertních nebo tanečních sálů či jiných prostor, pokud jednali alespoň s péčí řádného hospodáře. Zůstává tedy otázka, jaké pohnutky vedly Parlament ke schválení této změny. Díky faktické imperfekci dané normy se dle mého názoru jedná o krok zpět, který ztíží vymahatelnost ústavně zaručených práv k duševnímu vlastnictví.

Dále se doplňuje technické opatření, dle kterého je dodavatel živé veřejné produkce povinen provozovateli veřejné produkce sdělit program produkce alespoň 20 dnů předem. Dle mého názoru si celá problematika tzv. ohlašovacích lhůt v době elektronické komunikace žádá o komplexnější řešení za účelem zkrácení těchto lhůt, k čemuž novela přidáním další lhůty nepřispívá.

Podmínky uzavírání licenčních smluv. Změny se dočkaly rovněž i některé podmínky uzavírání licenčních smluv s kolektivním správcem (vložení zcela nového § 100a a doplnění § 101 o odst. 11). Nová úprava zavádí mechanismy, díky kterým je uživatel, který řádně jedná o uzavření licenční smlouvy s kolektivním správcem, oprávněn předměty ochrany po tuto dobu řádně užívat. Přestože se jedná o rozumné a spravedlivé řešení, není zcela zřejmé, zda tyto mechanismy mohou překlenout i komplikace vyplývající ze zákonných ohlašovacích norem uvedených v § 100 odst. 6.

Kromě toho novela přináší velmi užitečné opatření, podle kterého je uživatel (nebo sdružení uživatelů), který je povinen uzavřít licenční smlouvu nejméně se třemi kolektivními správci, oprávněn požadovat, aby si tito kolektivní správci ustanovili pro uzavření těchto smluv společného zástupce.

Výkon dozorových pravomocí nad výkonem kolektivní správy. Poslední dotčenou oblastí je pak úprava některých aspektů výkonu dozorových pravomocí nad výkonem kolektivní správy [vložení písm. f) do § 98 odst. 3, změna ust. § 100 odst. 1 písmeno s) a změna ust. § 103]. Kromě technických změn (jako je terminologická změna „sazebníku odměn“ na „návrh výše odměn“, zakotvení povinnosti tento návrh předkládat jako součást dokumentace k žádosti o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy a zveřejňovat jej způsobem umožňujícím dálkový přístup a dále výslovné zakotvení oprávnění Ministerstva kultury jako dozorového orgánu dohlížet na dodržování nových pravidel pro stanovení výše odměn vybíraných kolektivními správci) přináší zákon také poměrně zásadnější změnu, a to zvýšení horní hranice pokuty, které je Ministerstvo kultury oprávněno uložit kolektivnímu správci za porušování jeho povinností vyplývajících z autorského zákona z částky 50 000 Kč na 500 000 Kč. Za zmínku stojí, že v původním poslaneckém návrhu se počítalo s částkou 100 000 000 Kč.

II. Závěr

Kromě některých pozitivních prvků obsahuje novela celou řadu rozporuplných změn, z nichž ta nejvýznamnější útočí na samou podstatu ochrany duševního vlastnictví v České republice a může mít i mezinárodní dopad. Důvody, proč k této první novelizaci nového autorského zákona došlo, lze, podle mého názoru, hledat mimo jiné i v dosavadním „necitlivém“ jednání některých kolektivních správců při výkonu autorských práv a práv souvisejících a v selhání dozorových orgánů při uplatňování kontrolních pravomocí nad výkonem kolektivní správy. V současnosti nelze s jistotou určit, jak se k možnému rozporu novely s mezinárodním právem autorským a komunitárním právem postaví příslušné orgány aplikující tyto akty, zejména pak orgány EU, neboť závazná interpretace dotčených předpisů se dosud vytváří. Na celé věci pak je ale zarážející fakt, že i přes hlasitá varování ze strany vlády, zástupců několika ministerstev, stálého zastoupení České republiky při EU, právních expertů (ať již vědeckých pracovníků či praktiků) a dalších zainteresovaných osob či institucí na možný a pravděpodobný rozpor dané úpravy s mezinárodními závazky, jimiž je Česká republika vázána, schválil Parlament tento návrh s takřka „ledovým klidem“.