5. 8. 2005, [Právní zpravodaj]

Evropský zatýkací rozkaz a rozhodování ústavních soudů

V době diskusí kolem nejasného osudu evropské ústavní smlouvy poněkud zapadla jiná rána evropskému unijnímu právu. Polský Ústavní tribunál 27. dubna 2005 prohlásil, že čl. 607t polského trestního řádu v rozsahu, v jakém umožňuje vydání polského občana1) do členského státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu, je v rozporu s čl. 55 odst. 1 Ústavy Polské republiky. Protože stejný návrh na zrušení obdobných ustanovení TrZ a TrŘ má od prosince 2004 na stole náš Ústavní soud, je rozhodnutí P 1/05 i pro nás velmi poučné.

JAN FILIP

profesor na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně

V době diskusí kolem nejasného osudu evropské ústavní smlouvy poněkud zapadla jiná rána evropskému unijnímu právu. Polský Ústavní tribunál 27. dubna 2005 prohlásil, že čl. 607t polského trestního řádu v rozsahu, v jakém umožňuje vydání polského občana¹ do členského státu EU na základě evropského zatýkacího rozkazu, je v rozporu s čl. 55 odst. 1 Ústavy Polské republiky. Protože stejný návrh na zrušení obdobných ustanovení TrZ a TrŘ má od prosince 2004 na stole náš Ústavní soud, je rozhodnutí P 1/05 i pro nás velmi poučné.

Kdysi se díky izolovanosti našeho státu krčila úprava právního styku s cizinou skromně na konci TrŘ. Tomu odpovídal i její rozsah (§ 375 až 384) a pozornost, která jí byla věnována. Postupně, jak jsme se začali otevírat světu, rostla potřeba upravit i otázky spojené s vydáváním osob pro trestní řízení, s průvozem pro účely trestního řízení v cizině, s dožádáním, s převzetím a předáváním trestního stíhání a s uznáváním a výkonem rozhodnutí ve vztahu k cizině. S přistoupením ČR k EU bylo nutno v souvislosti s našimi závazky upravit tuto problematiku komplexně znovu a doplnit ji o úpravu předávání osob mezi členskými státy EU na základě evropského zatýkacího rozkazu. Alespoň takové podmínky byly vyjednány a velká většina hlasujících občanů s nimi souhlasila v referendu, které bylo zvoleno místo ústavního zákona (čl. 10a odst. 2 Ústavy ČR). I v důsledku jejich rozhodnutí se rozsah této hlavy TrŘ (nyní hlava 25) zčtyřnásobil (§ 375 až 460) místo § 375 až 384g (stav do novelizace).²

V této souvislosti nakonec prožila svou hodinu slávy i 25. hlava TrŘ. Tři vládní návrhy s tím spojené, tj. návrh ústavního zákona (doplnění čl. 14 Listiny) a vládní návrhy novel TrZ a TrŘ³ se staly předmětem vyhrocené politické, ústavněprávní a trestněprávní polemiky v souvislosti s implementací rámcového rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 č. 2002/584/JVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi jednotlivými členskými státy.⁴ Zatímco návrh na doplnění Listiny⁵ v této souvislosti potřebnou většinu nezískal a byl zamítnut ve druhém čtení, projednávání zbývajících návrhů obyčejných zákonů bez ohledu na tuto skutečnost pokračovalo dále, a nakonec se je podařilo přijmout.⁶ Nastala tak situace, která je již naší ústavní praxi dobře známa z novelizace zákona o ČNB v roce 2000. Tehdy rovněž novela čl. 98 Ústavy ČR neprošla, nicméně zákon s ní spojený ano. V důsledku toho některé novelizované části zákona o ČNB, ve znění zákona č. 442/2000 Sb. byly zrušeny nálezem č. 278/2001 Sb.

Nabízí se otázka, zda osud novely zákona o ČNB budou sdílet i novely trestních předpisů. Část poslanců již v průběhu projednání oznámila záměr takovou novelizaci napadnout před Ústavním soudem, což se také stalo.⁷ Byla tak zahájena cesta abstraktní kontroly ústavnosti novel trestněprávních předpisů, které jsou implementací závazků plynoucích z členství v EU․⁸ Aktuálnost této problematiky potvrzuje fakt, že v dubnu 2005 jednal v obdobné věci Spolkový ústavní soud v Karlsruhe.⁹ Rovněž v SRN je eurozatykač předmětem sporů počínaje parlamentním projednáváním a trestněprávní literaturou konče.¹⁰ Byl již rovněž učiněn pokus tyto námitky vyvrátit.¹¹ Konečné slovo však dne 18. července 2005 vyřkl Spolkový ústavní soud.¹²

Věnujme se však polskému rozhodnutí. V případě žádosti o předání polského občana se dalo očekávat, že věc se dostane před Ústavní tribunál.¹³ To se také stalo díky soudu v Gdaňsku, který Ústavnímu tribunálu položil 27. ledna 2005 právní otázku,¹⁴ zda je čl. 607t trestního řádu, který umožňuje předání polského občana jinému členskému státu EU, v souladu s čl. 55 odst. 1 polské ústavy.¹⁵ Ústavní tribunál tak vydal první zásadní rozhodnutí v této věci, které by mohlo sehrát v této oblasti roli francouzského referenda k ústavní smlouvě.¹⁶ Co Ústavní tribunál k takovému rozhodnutí vedlo?

1. Okolnosti zahájení řízení ve věci sp. zn. P 1/05

Podnětem k řízení o předání se stal eurozatykač, který byl vydán v Nizozemí a týkal se polské státní občanky. Podle gdaňského soudu nebylo jasné, zda je dostačující opatření zákonodárce, který se chtěl pochybnostem v této otázce vyhnout tím, že v čl. 602 trestního řádu definoval extradici jako vydání stíhané nebo odsouzené osoby cizímu státu za účelem trestního stíhání, vykonání trestu nebo vykonání trestního opatření.¹⁷ Současně stanovil, že takto vymezený pojem extradice se nevztahuje na oddíl 65b polského trestního řádu, ve kterém se upravuje postup jiného členského státu EU při vydání eurozatykače vůči Polsku. Podle soudu pouhé odlišení pojmů „extradice“ a „předání“ nemůže mít tak dalekosáhlé důsledky jakými je zrušení záruk, které polskému občanu dává čl. 55 odst. 1 polské ústavy. Gdaňský soud tak znovu otevřel otázku, která se obdobně jako u nás diskutovala již dříve v souvislosti s ratifikací Statutu Mezinárodního trestního tribunálu. V Sejmu převážil názor, že extradice a předání není totéž, takže čl. 55 odst. 1 polské ústavy předání nebrání.¹⁸ Zatímco Římský statut by zřejmě v nejbližší době polským soudům nedal příležitost tuto problematiku prakticky řešit, eurozatykač se dostal na pořad dne prakticky obratem. V této souvislosti bylo poukázáno na přípravné práce k polské ústavě z roku 1997,¹⁹ na spornost výkladu polské ústavy ve prospěch unijního práva.²⁰ Podle gdaňského soudu Rámcové rozhodnutí nesleduje jiný cíl než zjednodušení extradice, takže tím nelze odůvodnit jiný postup výkladu.²¹ Předkládající soud rovněž zdůraznil některé komparativní aspekty²² a poukázal též na spornost této otázky mezi konstitucionalisty a internacionalisty, členy Legislativní rady atd. Je potřebné dodat, že spornou byla (stejně jako u nás) tato otázka v rámci parlamentního projednávání.

Zajímavý byl v této souvislosti i postup vyžádaných účastníků. Generální prokurátor kromě vlastního stanoviska, podle kterého zde rozpor s ústavou není, předložil šest expertních posudků, které zpracovali známí odborníci z této oblasti. Podle generálního prokurátora nutno přihlédnout k čl. 9 polské ústavy, neboť zákonodárce na jeho základě vlastně neměl možnost odmítnout naplnění rámcového rozhodnutí.²³ Pokud tedy ústava extradici nedefinuje a činí tak zákonodárce v čl. 602 odst. 1 (viz výše) trestního řádu způsobem, který ji odlišuje od předání, čl. 55 odst. 1 ústavy se na předání nevztahuje. Rovněž maršálek Sejmu zastával stanovisko, že předání je jiným právním institutem než je extradice.²⁴ Jeho argumentace (mohu-li tak soudit podle reprodukce v odůvodnění) se opírala zejména o důvodovou zprávu k novele trestního řádu.²⁵ Důraz byl položen na procesní charakter předání podle eurozatykače,²⁶ zatímco vydání je aktem politické povahy.²⁷ Rovněž v jeho stanovisku bylo zdůrazněno, že nesprávnou implementací rámcového rozhodnutí by došlo k porušení čl. 9 polské ústavy a odchýlení se od judikatury Ústavního tribunálu, která rovněž zdůrazňuje potřebu vstřícného výkladu ve vztahu k evropské integraci.

2. Odůvodnění rozsudku P 1/05²⁸

Po provedené rozpravě Ústavní tribunál kromě konstatování neústavnosti současně stanovil, že čl. 607t²⁹ trestního řádu pozbývá účinnosti po 18 měsících ode dne vyhlášení rozhodnutí.³⁰ Nejdříve považuji za potřebné se stručně zmínit o odložení vykonatelnosti, které zavdá podnět ke kritice polovičatosti tohoto rozhodnutí.³¹

2.1	Odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako příklad vyvažování hodnot a ústavních principů čl. 55 odst. 1 oproti čl. 9 Ústavy Polské republiky

Rok a půl je maximum délky pro odklad v případě rušení ustanovení zákona.³² Tuto možnost zavedla teprve nová polská ústava z roku 1997 (čl. 190 odst. 3) v souvislosti s novou koncepcí soudní kontroly ústavnosti zákonů. Od jugoslávsko-československé koncepce vlády shromáždění, kde byla možná pouhá konstatace neústavnosti s možností její nápravy, přešlo Polsko stejně jako ČR v roce 1992 k rakouské koncepci zrušitelnosti právních předpisů.³³ Již tento odklad je sám o sobě svědectvím problematičnosti celé záležitosti. Co se stane v případě, kdy k ústavní změně nedojde, není zatím jasné.³⁴ Ani pro následující období není situace o nic lepší. Polsko bude na základě neústavního čl. 607t odst. 1 trestního řádu nadále předávat (podle Ústavního tribunálu vydávat)³⁵ své občany podle eurozatykače k trestnímu stíhání do jiných členských států EU.

Ústavní tribunál si byl v této souvislosti vědom toho, že zrušením napadeného čl. 607t odst. 1 trestního řádu ex nunc se problém nevyřeší,³⁶ neboť je to mimo jeho možnosti. Odklad vykonatelnosti rozhodnutí je tak i určitým pokusem o vyváženost rozhodnutí ve velmi citlivé otázce vnitrostátního i evropského dopadu. Ústavní tribunál sice dané ustanovení zrušil, ale své rozhodnutí odložil, neboť si byl vědom, že ve hře jsou i další hodnoty (důvěryhodnost Polska z hlediska zásady pacta sunt servanda, sdílení společných hodnot v rámci EU – ochrana evropského hospodářského prostoru i jako prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ale přiznejme i nedůvěra v rychlý postup ústavní změny), ke kterým je třeba při odkladu vykonatelnosti přihlížet. Sám to označil jako příklad soudcovského sebeomezení. ³⁷

2.2 Důvody neústavnosti čl. 607t polského trestního řádu

Nyní stručně k vlastním důvodům rozhodnutí. Ústavní tribunál se nejdříve věnoval rozboru problematiky rámcových rozhodnutí, která charakterizoval na podkladě čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU jako akty, které jsou vydávány s cílem sbližování právních předpisů členských států EU, které váží co do výsledku, nikoli volby formy a prostředků, přičemž nemají bezprostřední účinek bez ohledu na to, jak jsou formulovány. Jde o akty unijního práva v rámci třetího pilíře EU, které mají povahy aktů mezinárodního práva, i když vykazují určité zvláštnosti. Na tomto základě charakterizoval Rámcové rozhodnutí 2002/584/JVV jako vyjádření vůle členských států efektivněji spolupracovat při potlačovaní trestné činnosti cestou pružnějšího eurozatykače, který má nahradit těžkopádnou extradici. Zde zdůraznil, že Polsko nepožádalo v souvislosti s přístupovými jednáními o jakékoli přechodné období, takže od 1. května 2004 mělo realizovat závazky i z předmětného rámcového rozhodnutí.

Následně se věnoval jazykovému výkladu pojmu extradice, jak je používá polská ústava. S ohledem na skutečnost, že obdobný problém čeká i náš Ústavní soud, není bez zajímavosti sledovat postup polského Ústavního tribunálu.³⁸ Ten vyšel z pojmu „extradice“, který se v polské ústavě objevil až v roce 1997.³⁹ Do té doby trestněprávní předpisy používaly tradiční obrat „vydání“, přičemž platilo, že polského občana nelze vydat, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak. Ústava z roku 1997 již ani takovou výjimku nepředvídá, ačkoli to bylo v průběhu přípravných prací navrhováno. Bylo to ale odmítnuto s odůvodněním, že vydání vlastních občanů je nejdále jdoucí omezení suverenity státu.⁴⁰ Ústavní tribunál zde zdůraznil, že nemohl být brán zřetel na eurozatykač, neboť o něm v roce 1997 nebylo ještě nic známo, byť se Polsko ucházelo o členství v EU.

Klíčovým problémem byla podle Ústavního tribunálu odpověď na otázku, zda je předání na základě eurozatykače něčím jiným než extradice, jak argumentovali Legislativní rada, generální prokurátor, maršálek Sejmu i někteří experti. Ústavní tribunál především odmítl možnost definovat ústavní pojem „extradice“ na základě trestního řádu, ačkoli zákonodárce právě za tím účelem z toho pojmu vyloučil předání, aby se tak vyhnul námitce neústavnosti. Ústavní tribunál zdůraznil, že povinnost „prounijního“ výkladu vnitrostátního práva má své hranice – zvláště s ohledem na právní povahu rámcového rozhodnutí, které není pramenem komunitárního práva. Navíc by tím mohlo dojít k zhoršení postavení jedince.

Dále Ústavní tribunál zkoumal, zda předání na základě eurozatykače není jen skrytou formou extradice, kterou polská ústava nepřipouští. Zde uznal řadu odlišností⁴¹ jako např. opuštění zásady vzájemné trestnosti, což by v případě extradice bylo absolutní překážkou podle čl. 604 odst. 1 polského trestního řádu. Extradice a eurozatykač se také odlišují z hlediska organizačně kompetenčního, neboť v případě eurozatykače jde o soudní rozhodnutí, nikoli o rozhodnutí orgánu výkonné moci, proti němuž se nelze odvolat. Významné je též radikální zjednodušení a urychlení procedury.⁴² Dále byly odstraněny dvě překážky extradice – občanství stíhané osoby a politický charakter trestného činu.⁴³ Ústavní tribunál tak dospěl k závěru, že jde o dva instituty, které se skutečně liší nejen označením, nýbrž i obsahem. Nicméně tento obsah byl definován pouze v obyčejném zákoně, kde nemůže být definován obsah ústavního institutu.⁴⁴ V ústavě tyto obsahové odlišnosti prostě upraveny nejsou, takže k nim nemůže Ústavní tribunál přihlížet při výkladu ústavy.⁴⁵ Navíc to, co by je mohlo odlišit i v takovém případě, tedy jejich podstata a smysl, se prakticky neliší.⁴⁶ Předání na základě eurozatykače je podle Ústavního tribunálu jen druhem (zvláštní formou) extradice, takže to nemůže mít vliv na ústavní zákaz vydání polského občana k trestnímu stíhání.

Ústavní tribunál zdůraznil, že i kdyby ústavodárce pod extradicí v čl. 55 odst. 1 ústavy chápal jen tradiční model extradice,⁴⁷ nic by se na výroku nemělo změnit, neboť by to znamenalo jen to, že ústavodárce tím pro futro zakázal zavést do polského právního systému takové nové instituce, které by mohly být použity proti polským občanům. Navíc v případě eurozatykače jde o institut, který na občany dopadá daleko tíživěji než extradice. Např. na rozdíl od tradiční extradice není třeba oboustranné trestnosti⁴⁸ a řízení je daleko rychlejší. Proto v této souvislosti Ústavní tribunál poukázal na potřebu využít i argumentu a minori ad maius. Jinak řečeno lze tento závěr Ústavního tribunálu formulovat tak, že chtěl-li ústavodárce vyloučit extradici polského občana se všemi jejími zárukami, tím spíše by chtěl vyloučit jeho předání na základě eurozatykače bez tradičních záruk. Právník by ovšem dodal – rebus sic stantibus.

Protože samotný čl. 55 odst. 1 sám o sobě možnost odchýlení se od textu ústavy neumožňuje, hledal Ústavní tribunál tuto možnost v jiných ustanoveních polské ústavy. Především se musel vypořádat s názorem, že takovou možnost nabízí čl. 31 odst. 3, podle kterého omezení v oblasti využívání ústavních svobod a práv mohou být stanovena pouze v zákoně a pouze tehdy, když jsou nutná v demokratickém státu pro jeho bezpečnost nebo veřejný pořádek, popř. pro ochranu životního prostředí, zdraví a veřejné morálky nebo svobod a práv jiných osob. Zejména tato omezení nemohou zasahovat do podstaty svobod a práv. Protože eurozatykač slouží takovým cílům (např. ochrana před obchodem s narkotiky, terorizmem), jde o zájem státu. Nepůjde přitom o zásah do podstaty a smyslu těchto práv, neboť občanovi se i v takovém případě zajišťuje právo na spravedlivý proces v demokratickém právním státě. Tento názor však Ústavní tribunál odmítl, neboť se podle jeho názoru jedná o různé věci. Jinak by bylo ustanovení čl. 55 odst. 1 zbytečné, neboť by postačil čl. 36 (ochrana občanů v zahraničí) a čl. 45 odst. 1 polské ústavy (právo na spravedlivé a veřejné projednání věci bez neodůvodněných průtahů příslušným, nestranným a nezávislým soudem). Z čl. 55 odst. 1 proto Ústavní tribunál dovodil právo nést trestní odpovědnost pouze před polským soudem,⁴⁹ což značí absolutní zákaz extradice. Vzniká otázka, co změnilo členství Polska v EU a závazek převzetí veškerého acquis schválený formou referenda.

Další námitkou, se kterou se Ústavní tribunál vypořádal, byla otázka nového postavení polských občanů, kteří se stali nově i občany EU, takže nejsou cizím subjektem na cizím území. To sice Ústavní tribunál uznal za vážnou námitku, nicméně se s ní neztotožnil.⁵⁰Eurozatykač podle něj není důsledkem zavedení evropského občanství, nýbrž odpovědí na svobodný pobyt a pohyb občanů v jiných členských státech EU. To, že polští občané takto získali další oprávnění, nemůže odůvodnit možné snížení úrovně záruk, které pro ně plynou současně z polské ústavy. Pokud by se totiž oslabil význam polského občanství, oslabily by se i povinnosti, které z něj plynou.⁵¹ Dále uvedl, že bez ohledu na občanství EU si státní občanství zachovává svůj význam a pouhým výkladem jej nelze snížit již proto, že občanství EU je pouze odvozené od občanství státního, a toto doplňuje. Je zajímavé, že zde Ústavní tribunál mlčky přešel jinou námitku, podle které zpochybnění rozdílů předání a extradice by znamenalo též zpochybnění zvláštností právního řádu EU ve srovnání s mezinárodním právem, zejména pak jeho autonomního charakteru.⁵² Nahrazuje-li Rámcové rozhodnutí cestou předávání bezprostředně mezi soudními orgány vydání cestou orgánů výkonné moci, nebylo od věci, aby se Ústavní tribunál k této otázce vyjádřil.⁵³ Stejně tak nebyla hodnocena ta okolnost, že občana třeba vrátit k výkonu rozhodnutí zpět do Polska.⁵⁴

3. Několik poznámek závěrem

Rozhodnutí Ústavního tribunálu svým významem přesahuje hranice Polska a poskytuje prostor pro srovnání. Je zajímavé srovnat argumentaci návrhu skupiny poslanců, která v podstatě shrnuje výsledky debaty v Poslanecké sněmovně, s argumentací polskou. I zde je komparativní přehled, přičemž návrh se odvolává na čl. 52 odst. 4 polské ústavy (zákaz vyhoštění polského občana), zatímco klíčový čl. 55 odst. 1 zcela pomíjí. Na druhé straně je její argumentace daleko širší (gdaňský soud ji pochopitelně nepotřeboval), neboť se týká nejen tvrzeného porušení čl. 14 odst. 4 Listiny, nýbrž i čl. 39 Listiny (problematické vymezení trestných jednání v rámcovém rozhodnutí), což je věc, kterou se Ústavní tribunál vůbec nezabýval.⁵⁵ Problematice odlišení vydání, deportace, vyhoštění, předání, odlišnostem vertikální a horizontální extradice a dalším otázkám se poslanecký návrh nevěnuje, lze však očekávat, že se jimi bude náš Ústavní soud důkladně zabývat.⁵⁶ Totéž platí o posouzení povahy tzv. unijního práva, kam dané rámcové rozhodnutí patří. Jako vždy nakonec zůstane tíha argumentace na něm. Nutno též uvést, že takový argument, jako že vláda původně rovněž navrhovala provedení změny Listiny a teprve po neúspěchu Tisku č. 513 od svého názoru ustoupila, nemá u Ústavního soudu (na rozdíl od parlamentních debat) žádnou váhu. Na druhé straně tvrzení vlády,⁵⁷ že tím vlastně Poslanecká sněmovna dala najevo, že ústavní změna není potřebná, je skutečně hodno zaznamenání jako „výrok roku 2004“ v oblasti ústavního práva. Za takové tvrzení by se mělo udělovat něco na způsob konstitucionalistického „ropáka“. Polské rozhodnutí je založeno na opačném sylogismu – protože platí ústava, nemůže bez její změny platit implementovaný závazek, kdežto naše vláda tvrdí – protože platí závazek, nemůže vzniknout rozpor s Listinou a není třeba ji měnit. Ani jedno z uvedených řešení není uspokojivé.

Bude proto zajímavé sledovat, zda náš Ústavní soud najde nějaké přijatelnější třetí východisko. Během krátké doby tak dostane znovu příležitost vyložit ústavní ustanovení, které je stejně pomatené⁵⁸ jako pojem „volební zákon“ v čl. 40 Ústavy ČR.⁵⁹ Přitom se bude muset vypořádat s celou řadou aktuálních otázek ústavního práva, jak bylo výše naznačeno. Praxe přitom ukazuje, že europeizace trestního práva a trestního řízení není jen problémem projednávané evropské ústavní smlouvy, kde je předvídána možnost závažných změn v oblasti harmonizace trestního práva členských zemí EU.⁶⁰ Řada závažných kroků již byla učiněna dříve, stačí si jen pozorně přečíst čl. 29 a čl. 31 Smlouvy o EU. Rozhodnutí ústavních soudů však mohou do této oblasti promluvit s téměř stejnou razancí jako dvě negativní referenda k evropské ústavní smlouvě.⁶¹ Nyní je na řadě náš Ústavní soud.

Poznámky pod čarou:

Zde Ústavní tribunál narazil na obdobný problém, který v současnosti řeší náš Ústavní soud v případě možného zrušení § 2 zák. č. 427/2003 Sb., ve znění zák. č. 626/2004 Sb., z hlediska ústavnosti odejmutí části dalšího platu soudcům okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu [§ 1 písm. i) zák. č. 427/2003 Sb., ve znění zák. č. 626/2004 Sb.]. Jde o situaci, na kterou již bylo upozorněno i v nálezu č. 584/2004 Sb., když pod legislativní zkratku „představitel“, spadali nejen členové NKÚ, kterých se věc přímo týkala, nýbrž i řada dalších ústavních činitelů. Polský Ústavní tribunál tuto otázku vyřešil tak, že svůj výrok přímo „dovysvětlil“. Pokud by měl náš Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, musel by postupovat stejně.

Není proto neobvyklé, že jiné členské státy EU raději přijaly samostatný zákon, který tyto otázky upravuje.

Viz podrobně Poslanecká sněmovna. IV. vol. obd., tisky č. 513, č. 514 a č. 533. Již předtím v roce 2001 byl Poslanecké sněmovně předložen návrh ústavního zákona s obdobným zaměřením (Tisk 1078. Poslanecká sněmovna 3. vol. období). Tento návrh se však týkal předání našich občanů Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Byl však vrácen vládě k přepracování, což ke konci volebního období prakticky znamenalo jeho zamítnutí.

V současnosti je již jeho text přístupný rovněž v ASPI. Autorizovaný překlad všech evropských právních předpisů z doby před naším přistoupením se zatím pohybuje v oblasti slibů, takže je jen otázkou, kdy se to stane předmětem soudního řízení.

Návrh na vložení nového odstavce 5 čl. 14 zněl: „Občan může být vydán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.“. Již obrat „být vydán“ místo „být předán“ signalizoval, že zde předkladatel nemá zcela jasno, o jaký problém se jedná.

Zákon č. 537/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a zákon č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Jedná se o návrh skupiny poslanců na zrušení § 21 odst. 2 TrZ a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 TrŘ, ve znění uvedených novel.

Na některé problémy v této souvislosti upozorňuje inspirativní studie Kysela, J. Rok 2004 ve vývoji vybraných institutů českého ústavního práva 1. část. Právní rozhledy, roč. 2005, č. 12, s. 423–426. V Polsku šlo o obdobnou situaci. V rozsudku K 18/04 z května 2005 se však Ústavní tribunál odmítl touto otázkou zabývat, neboť skupina poslanců svůj návrh v této části neodůvodnila. Kromě toho dospěl k závěru, že rámcové rozhodnutí Rady EU nemůže být předmětem ústavní kontroly. Tím může být jen implementující vnitrostátní právní předpis, ten však navrhovatelé neuvedli. Nakonec tak byla věc vyřízena cestou konkrétní kontroly ústavnosti.

Předmětem jednání byla ústavní stížnost ve věci předání Mamouna Darkazanliho Španělsku. Nakonec byl Darkanzanli těsně před odletem letadla odveden z příkazu ústavního soudu. Viz k tomu předběžné opatření 2 BvR 2236/04 z 24. 11. 2004 – na adrese www.bverfg.de/entscheidungen/rs20041124_2bvr223604.html. Shodou okolností den předtím 12. dubna 2005 přijala eurozatykač do svého právního řádu Itálie jako poslední členský stát.

Mezi mnoha možno uvést kritiku B. Schünemanna: Europäischer Haftbefehl und EU-Verfassungsentwurf auf schiefer Ebene. Zeitschrift für Rechtspolitik, roč. 2003, č. 6, s. 185–189.

Pernice, I. Europäische Justizpolitik in der Perspektive der Verfassung für Europa. Walter Hallstein-Institut. WHI – Paper 03/05, s. 19–26. Rozbor německé argumentace není předmětem tohoto pojednání. Navíc v SRN se jednalo o řízení o ústavní stížnosti, nikoli o abstraktní kontrolu ústavnosti.

V obsáhlém rozsudku vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení soudu, kterým bylo vydání stěžovatele prohlášeno přípustným, stejně jako povolení k vydání, které na jeho základě vydal příslušný justiční úřad v Hamburku. Současně prohlásil nicotným příslušný trasnpoziční zákon s tím důsledkem, že do doby přijetí nového prováděcího zákona nelze občany SRN jiným členským státům EU vydávat. Rozsudek byl vyhlášen až v době korektury tohoto příspěvku, takže jej bylo možno pouze zmínit.

V Polsku však nebyl na rozdíl od SRN absolutní zákaz vydání občanů z ústavy vypuštěn.

Právní otázka (pytanie prawne) je v Polsku řízení obdobné naší konkrétní kontrole ústavnosti zákonů podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Neuvádí se, zda jde o první praktický případ. Z vyjádření předkládacího soudu však vyplývá, že jen před tímto soudem jde o řadu případů, pouze jeden však nabyl právní moci (vydání polského občana do SRN, ten však s předáním souhlasil). Podle Generální prokuratury k 14. 4. 2005 polské soudy takto rozhodly v 12 případech, z toho v 9 případech došlo k předání. Polský tisk uvádí již více než 700 případů žádosti o předání obecně. V SRN tisk uvádí 19 případů předání občanů SRN.

Podle tohoto ustanovení „Extradice polského občana je zakázána.“ Trestní řád (zákon č. 555/1997 Dz.U., ve znění zákona č. 626/2004 Dz.U.) v čl. 607t odst. 1 stanovil, že v případě vydání evropského zatýkacího rozkazu k stíhání osoby, která je polským státním občanem nebo požívá v Polsku právo azylu, k předání může dojít jen pod podmínkou, že taková osoba bude po pravomocném skončení trestního stíhání ve státě, který vydal evropský zatýkací rozkaz, vrácena zpět na území Polska. Odstavec 2 stanoví, kdy k předání nedojde.

Třeba v této souvislosti zdůraznit, že o dva týdny později Ústavní tribunál v obsáhlém rozhodnutí K 18/04 zamítl námitky proti ústavnosti přístupové smlouvy Polska k Evropské unii a cestě k ní. Velmi rozsáhlé anglické shrnutí viz na adrese http://www.trybunal.gov.pl/eng/summaries/documents/K_18_04_GB.pdf. Rovněž tento rozsudek se zčásti dotkl problematiky evropského zatýkacího rozkazu.

Polský trestní zákon v čl. 32 a čl. 39 rozlišuje tresty (např. odnětí svobody) a trestní opatření (např. odnětí veřejných práv, propadnutí věci, zákaz výkonu činnosti).

Z bohaté literatury na toto téma odkazuji alespoň na článek B. Banaszaka: O konieczności zmian Konstytucji RP w związku z ratyfikacją Statutu Mie,dzynarodowego Trybunalu Karnego. In: Prawa człowieka. Humanistyczne zeszyty naukowe, roč. 9 (2003), s. 97–102.

Ty jsou na rozdíl od ČR příkladně zdokumentovány a zpřístupněny veřejnosti.

Podle gdaňského soudu to nemůže vést k restrikci výkladu ústavních ustanovení v neprospěch ústavních práv a svobod.

V této souvislosti považuji za potřebné upozornit na body 11 a 13 uvozovacího prohlášení Rady EU k Rámcovému rozhodnutí, kde se hovoří o tom, že ve vztazích mezi členskými státy by měl evropský zatýkací rozkaz nahradit všechny předchozí nástroje týkající se vydávání, včetně hlavy III prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě (bod 11) a že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán (podtrhl J. F., v originále „extradited“, „ausgeliefert“, nikoli „surrendered“ nebo „übergeben“) do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (bod 13). Nepříjemnou skutečností bylo i to, že v Polsku v případě Mezinárodního trestního tribunálu byl tento pojem přeložen jako „dodání“ (dostarczenie) a v případě eurozatykače jako „předání“ (przekazanie). Je otázkou, zda tyto odlišnosti dostatečně rozlišují zvláštnosti tzv. vertikální extradice (mezinárodnímu soudu) na rozdíl od extradice horizontální (mezi státy).

Konkrétně zmiňuje Rakousko, SRN a Velkou Británii. Protože např. na rozdíl od návrhu ve věci K 18/04 (viz pozn. č. 5) nebyly ani návrh, ani vyjádření účastníků řízení zveřejněny, mohu jen v rámci korektního komentování připomenout, že Rakousko si vyjednalo z důvodu potřeby provést ústavní změny odklad do konce roku 2008, když zákaz vydávání konstitucionalizovalo teprve před 26 lety, kdy bylo do obyčejného zákona o vydávání (Das Bundesgesetz über die Auslieferung und die Rechtshilfe in Strafsachen z roku 1979) vloženo ústavní ustanovení, které zakázalo vydání a průvoz rakouských občanů. Pokud jde o Římský statut byl vydán speciální Bundesgesetz über die Zusammenarbeit mit dem Internationalen Strafgerichtshof, který obsahuje zvláštní ústavní ustanovení (§ 7), které umožňuje předání, průvoz (Durchlieferung) a převoz (Beförderung) rakouského občana. Ve Velké Británii byl vydán speciální zákon – Extradition Act 2003 (c. 41) s účinností od 1. 1. 2004 a v SRN došlo v této souvislosti ke změně čl. 16 odst. 2 Základního zákona. Stejně jako v jiných státech 2 je třeba upozornit na to, že k takovým změnám dochází nejen z důvodu eurozatykače, nýbrž i z důvodu potřeby nerušené ratifikace Římského statutu Mezinárodního trestního tribunálu. Ve Velké Británii byl ovšem za tím účelem přijat speciální International Criminal Court Act 2001 a s ohledem na zvláštnosti právního systému Skotska ještě skotský parlament vydal o rok později International Criminal Court (Scotland) Act. V SRN byl přijat Gesetz zur Umsetzung des Rahmenbeschlusses über den Europäischen Haftbefehl und die Übergabeverfahren zwischen den Mitgliedstaaten der EU (EuHbG). Tento zákon však neměl samostatný význam. Měnil dva předpisy s vydáváním související, tj. zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech (Gesetz über die Internationale Rechtshilfe in Strafsachen) a právní úpravu hrazení nákladů soudního řízení (Justizverwaltungskostenordnung).

Čl. 9 Ústavy Polska je obdobou našeho čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR. Podle něj Polská republika dodržuje mezinárodní právo, kterým je vázána.

To bylo rovněž výsledkem sporů v Legislativní radě, která položila důraz na to, aby oba instituty byly od sebe jednoznačně odděleny. Viz k tomu důvodovou zprávu k návrhu novelizujícího zákona (Ustawa z dnia … o zmianie ustawy – Kodeks karny, ustawy – Kodeks poste,powania karnego oraz ustawy – Kodeks wykroczeń. Druk 2031. Sejm. Projekt). Legislativní rada, resp. vláda, v důvodové zprávě reprodukovala oba názory. Podle prvního názoru není restriktivní výklad čl. 55 odst. 1 ústavy přípustný a ústavu je proto nutno změnit. Podle druhého stanoviska, které do rozhodnutí Ústavního tribunálu převažovalo, šlo o dvě různé otázky.

Kromě vysoké legislativní úrovně zaujme naše legislativce i množství sebraného materiálu na podporu návrhu novely. V žádném případě se zde nesetkáme s naším obligátním (paušálním) tvrzením, že návrh je v souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky. Naopak je zde důkladně rozvedeno, proč si navrhovatel myslí, že tomu tak je. Zajímavý je zde i odkaz na zdravý rozum, když absolutní zákaz předání polského občana jinému členskému státu EU za účelem spravedlivého souzení stojí „nad závazkem státu zajistit účinné postihování trestné činnosti.“

Není to zcela přesné. Ne všechny členské státy respektovaly požadavek, aby se tato procedura odehrávala pouze na úrovni soudů členských států EU. Menšina využila možnosti čl. 7 Rámcového rozhodnutí a pověřila účastí i ústřední orgán (např. Maďarsko, Malta, Velká Británie, Irsko, Estonsko). Viz Report from the Commission based on the Art. 34 Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States. Brussels 23.02.2005-SEC(2005) 267, s. 3.

Po kauze pokusu o vydání katarského prince o tom ani u nás nikdo již pochybovat nebude.

Anglické shrnutí na adrese http://www.trybunal.gov.pl/eng/summaries/documents/P_1_05_GB.pdf.

Na rozdíl od ČR je podle § 54 Zásad legislativní techniky v Polsku z roku 2002 základní jednotkou zákona článek, který se v případě zákoníků člení na paragrafy.

Kromě Dzieniku ustaw (Sbírka zákonů) a Úředního věstníku (Monitor Polski), kde se vyhlašuje jen rubrika rozhodnutí, se text rozhodnutí vyhlašuje ve dvou zvláštních sbírkách rozhodnutí vydávaných samotným tribunálem. Výrok byl vyhlášen pod (Dz. U. Nr 77, poz. 680) z 4. 5. 2005.

K této problematice v ČR viz blíže Křepelka, F. K odkladům zrušení zákona pro neústavnost Ústavním soudem. In: Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Brno 2000, s. 116–123. Pokud jde o zemi původu této koncepce (Rakousko), v případě ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení neústavního ustanovení, platí, že pro daný případ (tzv. Anlaßfall) se zrušení (byť s odkladem) uplatní, zatímco v jiných případech se postupuje podle stavu do vykonatelnosti nálezu. V komentovaném rozhodnutí Ústavní tribunál výslovně zdůraznil, že odklad vykonatelnosti se vztahuje na případ, který dal podnět k položení právní otázky.

Naše právní úprava maximální lhůtu nestanoví. V praxi byla nejdelší lhůtou odkládací lhůta v případě zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu v nálezu z 21. 6. 2000, č. 231/2000 Sb. Zde byla vykonatelnost odložena k 31. 12. 2001, tedy rovněž na rok a půl. Uvidíme, zda i v Polsku tato lhůta uplyne stejně bezvýsledně jako v našem případě. Ústavní tribunál v této souvislosti výslovně zdůraznil, že důsledkem odkladu musí být zahájení činností k nápravě neústavního stavu.

V literatuře se označuje jako tzv. Vernichtbarkeit na rozdíl od německé koncepce Nichtigkeitslehre. Blíže k tomu Nowak, R. Die Fehlerhaftigkeit von Gesetzen und Verordnungen. Wien – New York 1967, s. 120–126 a z německé literatury Brinckmann, H.: Das entscheidungserhebliche Gesetz. Berlin 1969, s. 18n.

Aby byl ústavodárce povzbuzen, uvedl Ústavní tribunál i příklady, kdy v důsledku změn v rozhodovací praxi muselo dojít ke změně ústavy (Francie, SRN). Rovněž tak jej i varoval poukazem na čl. 39 přístupové smlouvy z roku 2003. Podle této tzv. disciplinující klauzule závažné nedostatky v transpozici rámcových rozhodnutí mohou vést k sankcím vůči přistupujícímu státu.

Podle známého anglického rčení – když něco vypadá jako kachna a kváká to jako kachna, tak to bude kachna.

Ústavní tribunál sice nepřihlédl k argumentaci Sejmu a generálního prokurátora na základě čl. 9 polské ústavy, bylo však pochopitelné, že zrušením napadeného ustanovení ex nunc by zcela nepochybně došlo k jeho porušení, když Polsko by přestalo plnit své závazky z mezinárodního práva. Neústavní ustanovení tak bude nadále polskými soudy včetně předkládacího gdaňského soudu aplikováno.

Cynik by ovšem prohlásil, že nejde o žádný self-restraintment, nýbrž o zásadu, podle které se vlk nažral a koza zůstala celá. Takovou povahu má ovšem i slavné rozhodnutí Marbury v. Madison z r. 1803.

Naše ústavní úprava se ovšem od polské značně odlišuje. Problém odlišení pojmů extradice, vydání, předání, průvoz, deportace, vyhoštění, opuštění bude mít v tomto případě větší význam než tomu bylo v polském rozhodnutí, neboť jak již bylo uvedeno, náš ústavní pořádek výslovnou úpravu vydávání občanů ČR neobsahuje.

Rovněž v našich zemích není ústavní tradicí ústavní úprava této problematiky, která vždy zůstávala v rovině obyčejného trestního zákona. Do roku 1772 v rakouských dědičných zemích však platilo, že lze vydat i tuzemce (občanství v dnešním smyslu vzniklo později). Teprve v roce 1772 rozhodla Marie Terezie opačně. Následovala tak první historický vzor z roku 1355 v Brabantsku. Srov. blíže z dostupné literatury Lammasch, H. Die Frage der Staatsangehörigkeit im Rechte der Auslieferung. Archiv des öffentlichen Rechts, roč. 1886, č. 2, s. 316–317. Nicméně bylo obvyklé, že se zákaz v § 21 našeho TrZ uváděl jako názorný příklad ústavy v materiálním smyslu.

Obdobně argumentuje i návrh skupiny poslanců ODS. Podle mého názoru však jde pouze o suverenitu v oblasti trestního práva (ius punendi), tedy o to, že stát sám určuje, co bude považováno za trestný čin. K tomu stručně Fuchs, H. Europäischer Haftbefehl und Staaten-Souverenität. Juristische Blätter, roč. 2003, č. 7, s. 406 a Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepr. vyd., Praha 2003, s. 4.

Zřejmě nejkomplexnější pohled včetně komentáře zatím podává kolektivní práce Handbook on the European Arrest Warran (ed. R. Blekxtoon). Cambr. Univ. Press 2004.

Připomínám, že podle výše zmíněné zprávy Komise (Report from the Commission based on the Art. 34 Council Framework Decision of 13 June 2002 s. 5–6), došlo ke zkrácení průměrné délky řízení z 9 měsíců na 43 dnů a v případě, kdy byl dán souhlas dotyčné osoby, doba řízení se zkrátila na 13 dnů.

V případě vydání je výjimkou tzv. belgické atentátní klauzule – čl. 3 odst. 3 Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.), podle kterého – „Atentát nebo pokus o něj na hlavu státu nebo člena její rodiny nebudou pro účely této Úmluvy považovány za politický trestný čin.“

Podle mého názoru může, ale ne v takovém případě. Každý, kdo zná skvělou práci S. Rozmaryna: Konstytucja jako ustawa zasadnicza PRL. 2. vyd., Warszawa 1967, si jistě vzpomene na jeho úvahy o tzv. ustálených pojmech (poje, cia zastane) v ústavě (cit. dílo, s. 114n.) nebo na tzv. Versteinerungstheorie v Rakousku. V tomto případě však závěry těchto teorií použít nelze, neboť smyslem definicí v trestním řádu bylo právě podat nové vymezení eurozatykače, které by jej od tradičního (ustáleného) pojmu extradice odlišilo.

Domnívá se tedy Ústavní tribunál, že by takové věci měly v ústavě být?

Z pohledu evropského práva se to ale může jevit přesně naopak jako je tomu v známém příměru o poloprázdné nebo poloplné láhvi.

V době přípravy polské ústavy z roku 1997 se koncepce eurozatykače ještě ani nezrodila. K tomu došlo až v roce 2001.

Zde ovšem musím poznamenat, že ačkoli se uvádí spousta absurdních možností stíhání někoho, kdo vůbec netuší, že jeho jednání může být v jiném členském státě EU trestné, v praxi zatím taková situace (tzv. distanční delikty, např. počítačová kriminalita) nenastala. V takovém konkrétním případě by byla přísná kontrola ochrany ústavních principů trestního práva na místě, paušální kritika znamená ale známé vylévání vaničky i s dítětem.

Trochu to připomíná Hegelův názor, že každý zločinec má právo na trest. Viz Hegel, G. W. F. Základy filosofie práva. Praha 1992, s. 130.

Šířeji k této problematice z dostupných pramenů Piontek, A. Europejski nakaz aresztowania. Państwo i prawo, roč. 2004, č. 4, s. 33–42, kde jsou rovněž uváděny výňatky ze stanoviska W. Sokolewicze.

Ani tento závěr ovšem nerozvedl. Asi by každého zajímalo, které povinnosti by polští občané nemuseli plnit.

Piontek, A. cit. dílo s. 41.

Skrytou reakcí je odložení vykonatelnosti rozhodnutí o rok a půl.

Pokud budeme přístupový akt hodnotit jako zásah do základních práv a svobod, vzniká otázka, zda naše referendum z roku 2003 bylo vůbec přípustné, když všechny dosavadní návrhy obecné ústavní úpravy referenda stanovily, že otázka pro celostátní referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, jakož ani ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených práv a svobod! To stanoví i nyní 4 projednávaný návrh ústavního zákona o referendu (Tisk č. 914).

Schünemann, B.: cit. dílo, s. 188 (pozn. č. 15) dokonce hovoří o vytvoření evropského prostoru nesvobody a nejistoty, o oktrojovaném trestním právu a uzurpaci tresněprávních kompetencí státu.

Vyhoštění je jednostranný vnitrostátní akt ČR z její iniciativy, kterým se nařizuje opustit v určité lhůtě její území. V případě deportace, popř. vyhnanství by šlo i o určení, do kterého státu a pod dozorem. Nejde o přechod z jedné trestní jurisdikce do jiné. Naopak vydání je záležitostí mezinárodního práva na základě dohody (právní pomoci) mezi dvěma státy, kdy přechází trestní jurisdikce. Nejde o sankci jako u vyhoštění, nýbrž o úkon v rámci trestního řízení, kterým se omezuje osobní svoboda jedince. Tomu se ale nezakazuje vrátit se na území ČR (exil, vyhnanství). Naopak po skončení řízení se může do ČR kdykoli vrátit. Vydává se na žádost cizího státu (v případě vertikální extradice – mezinárodní trestní tribunály – se hovoří o předání), neopouští občan území z iniciativy ČR.

Těsnopisecká zpráva o 33. schůzi Poslanecké sněmovny, s. 218.

Původně návrh Listiny vůbec odstavec 4 v této podobě neobsahoval. Pouze v čl. 18 odst. 5 první i druhé verze bylo stanoveno „občan nemůže být vyhoštěn“. Pouze návrh poslanců FS za KSČS v čl. 13 odst. 2 stanovil, že „občané nemohou být vydáni cizí moci“. Nakonec se v rámci komplexního pozměňovacího návrhu vložilo dnešní zmatené ustanovení. Jde tedy o výsledek tvořivosti poslanců. Obrat „opustit“ ve spojení se slovy „proti své vůli“ ve významu extradice je nesmyslem a do kontextu svobody pohybu a pobytu nezapadá. Tato svoboda je tvořena nárokem na území vstoupit, pobývat tam a zase je opustit, aniž by do toho stát zasahoval. To je klasické pojetí svobody. Tomu může nanejvýš odpovídat vyhoštění – chtěl bych zůstat, ale mám lhůtu na to, abych odešel, tzn. opouštím území proti své vůli.

Viz nález č. 283/2005 Sb.m.s. Shrnutí argumentů ve prospěch jiného výkladu viz Filip, J. Postup při schvalování „volebního zákona“ podle čl. 40 Ústavy ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2005, č. 1. Domníval jsem se, že i opačným výkladem bude věc vyřešena. Ústavní soud však jeden problém vyřešil (spíše rozhodl) a další vyvolal. K tomu srov. příspěvek J. Vedrala „K právním účinkům derogačního nálezu ÚS“ v tomto čísle Právního zpravodaje (s. 13–15).

Zejména s ohledem na její čl. I-42, čl. III-257 odst. 3 (vzájemné uznávání soudních rozhodnutí), čl. III-258, III-270 (pravidla soudní spolupráce), III-271 (stanovení evropských minimální pravidel pro vymezení trestných činů a sankcí v oblasti závažné trestné činnosti) atd. K tomu blíže Syllová/Pítrová/Svobodová a kol. Ústava pro Evropu. Komentář. C.H.BECK. Praha 2005, s. 92n., s. 377–410.

Mezi více než 10 rámcovými rozhodnutími z oblasti trestního práva hmotného a procesního může být eurozatykač jen špičkou ledovce.

Poznámky pod čarou:
1	Zde Ústavní tribunál narazil na obdobný problém, který v současnosti řeší náš Ústavní soud v případě možného zrušení § 2 zák. č. 427/2003 Sb., ve znění zák. č. 626/2004 Sb., z hlediska ústavnosti odejmutí části dalšího platu soudcům okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu [§ 1 písm. i) zák. č. 427/2003 Sb., ve znění zák. č. 626/2004 Sb.]. Jde o situaci, na kterou již bylo upozorněno i v nálezu č. 584/2004 Sb., když pod legislativní zkratku „představitel“, spadali nejen členové NKÚ, kterých se věc přímo týkala, nýbrž i řada dalších ústavních činitelů. Polský Ústavní tribunál tuto otázku vyřešil tak, že svůj výrok přímo „dovysvětlil“. Pokud by měl náš Ústavní soud takovému návrhu vyhovět, musel by postupovat stejně.
2	Není proto neobvyklé, že jiné členské státy EU raději přijaly samostatný zákon, který tyto otázky upravuje.
3	Viz podrobně Poslanecká sněmovna. IV. vol. obd., tisky č. 513, č. 514 a č. 533. Již předtím v roce 2001 byl Poslanecké sněmovně předložen návrh ústavního zákona s obdobným zaměřením (Tisk 1078. Poslanecká sněmovna 3. vol. období). Tento návrh se však týkal předání našich občanů Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. Byl však vrácen vládě k přepracování, což ke konci volebního období prakticky znamenalo jeho zamítnutí.
4	V současnosti je již jeho text přístupný rovněž v ASPI. Autorizovaný překlad všech evropských právních předpisů z doby před naším přistoupením se zatím pohybuje v oblasti slibů, takže je jen otázkou, kdy se to stane předmětem soudního řízení.
5	Návrh na vložení nového odstavce 5 čl. 14 zněl: „Občan může být vydán členskému státu Evropské unie k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody, pokud to vyplývá ze závazků České republiky jako členského státu Evropské unie, které nelze omezit ani vyloučit.“. Již obrat „být vydán“ místo „být předán“ signalizoval, že zde předkladatel nemá zcela jasno, o jaký problém se jedná.
6	Zákon č. 537/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a zákon č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
7	Jedná se o návrh skupiny poslanců na zrušení § 21 odst. 2 TrZ a na zrušení § 403 odst. 2, § 411 odst. 6 písm. e), § 411 odst. 7 a § 412 odst. 2 TrŘ, ve znění uvedených novel.
8	Na některé problémy v této souvislosti upozorňuje inspirativní studie Kysela, J. Rok 2004 ve vývoji vybraných institutů českého ústavního práva 1. část. Právní rozhledy, roč. 2005, č. 12, s. 423–426. V Polsku šlo o obdobnou situaci. V rozsudku K 18/04 z května 2005 se však Ústavní tribunál odmítl touto otázkou zabývat, neboť skupina poslanců svůj návrh v této části neodůvodnila. Kromě toho dospěl k závěru, že rámcové rozhodnutí Rady EU nemůže být předmětem ústavní kontroly. Tím může být jen implementující vnitrostátní právní předpis, ten však navrhovatelé neuvedli. Nakonec tak byla věc vyřízena cestou konkrétní kontroly ústavnosti.
9	Předmětem jednání byla ústavní stížnost ve věci předání Mamouna Darkazanliho Španělsku. Nakonec byl Darkanzanli těsně před odletem letadla odveden z příkazu ústavního soudu. Viz k tomu předběžné opatření 2 BvR 2236/04 z 24. 11. 2004 – na adrese www.bverfg.de/entscheidungen/rs20041124_2bvr223604.html. Shodou okolností den předtím 12. dubna 2005 přijala eurozatykač do svého právního řádu Itálie jako poslední členský stát.
10	Mezi mnoha možno uvést kritiku B. Schünemanna: Europäischer Haftbefehl und EU-Verfassungsentwurf auf schiefer Ebene. Zeitschrift für Rechtspolitik, roč. 2003, č. 6, s. 185–189.
11	Pernice, I. Europäische Justizpolitik in der Perspektive der Verfassung für Europa. Walter Hallstein-Institut. WHI – Paper 03/05, s. 19–26. Rozbor německé argumentace není předmětem tohoto pojednání. Navíc v SRN se jednalo o řízení o ústavní stížnosti, nikoli o abstraktní kontrolu ústavnosti.
12	V obsáhlém rozsudku vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení soudu, kterým bylo vydání stěžovatele prohlášeno přípustným, stejně jako povolení k vydání, které na jeho základě vydal příslušný justiční úřad v Hamburku. Současně prohlásil nicotným příslušný trasnpoziční zákon s tím důsledkem, že do doby přijetí nového prováděcího zákona nelze občany SRN jiným členským státům EU vydávat. Rozsudek byl vyhlášen až v době korektury tohoto příspěvku, takže jej bylo možno pouze zmínit.
13	V Polsku však nebyl na rozdíl od SRN absolutní zákaz vydání občanů z ústavy vypuštěn.
14	Právní otázka (pytanie prawne) je v Polsku řízení obdobné naší konkrétní kontrole ústavnosti zákonů podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Neuvádí se, zda jde o první praktický případ. Z vyjádření předkládacího soudu však vyplývá, že jen před tímto soudem jde o řadu případů, pouze jeden však nabyl právní moci (vydání polského občana do SRN, ten však s předáním souhlasil). Podle Generální prokuratury k 14. 4. 2005 polské soudy takto rozhodly v 12 případech, z toho v 9 případech došlo k předání. Polský tisk uvádí již více než 700 případů žádosti o předání obecně. V SRN tisk uvádí 19 případů předání občanů SRN.
15	Podle tohoto ustanovení „Extradice polského občana je zakázána.“ Trestní řád (zákon č. 555/1997 Dz.U., ve znění zákona č. 626/2004 Dz.U.) v čl. 607t odst. 1 stanovil, že v případě vydání evropského zatýkacího rozkazu k stíhání osoby, která je polským státním občanem nebo požívá v Polsku právo azylu, k předání může dojít jen pod podmínkou, že taková osoba bude po pravomocném skončení trestního stíhání ve státě, který vydal evropský zatýkací rozkaz, vrácena zpět na území Polska. Odstavec 2 stanoví, kdy k předání nedojde.
16	Třeba v této souvislosti zdůraznit, že o dva týdny později Ústavní tribunál v obsáhlém rozhodnutí K 18/04 zamítl námitky proti ústavnosti přístupové smlouvy Polska k Evropské unii a cestě k ní. Velmi rozsáhlé anglické shrnutí viz na adrese http://www.trybunal.gov.pl/eng/summaries/documents/K_18_04_GB.pdf. Rovněž tento rozsudek se zčásti dotkl problematiky evropského zatýkacího rozkazu.
17	Polský trestní zákon v čl. 32 a čl. 39 rozlišuje tresty (např. odnětí svobody) a trestní opatření (např. odnětí veřejných práv, propadnutí věci, zákaz výkonu činnosti).
18	Z bohaté literatury na toto téma odkazuji alespoň na článek B. Banaszaka: O konieczności zmian Konstytucji RP w związku z ratyfikacją Statutu Mie,dzynarodowego Trybunalu Karnego. In: Prawa człowieka. Humanistyczne zeszyty naukowe, roč. 9 (2003), s. 97–102.
19	Ty jsou na rozdíl od ČR příkladně zdokumentovány a zpřístupněny veřejnosti.
20	Podle gdaňského soudu to nemůže vést k restrikci výkladu ústavních ustanovení v neprospěch ústavních práv a svobod.
21	V této souvislosti považuji za potřebné upozornit na body 11 a 13 uvozovacího prohlášení Rady EU k Rámcovému rozhodnutí, kde se hovoří o tom, že ve vztazích mezi členskými státy by měl evropský zatýkací rozkaz nahradit všechny předchozí nástroje týkající se vydávání, včetně hlavy III prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě (bod 11) a že nikdo by neměl být odsunut, vyhoštěn ani vydán (podtrhl J. F., v originále „extradited“, „ausgeliefert“, nikoli „surrendered“ nebo „übergeben“) do státu, ve kterém existuje vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu (bod 13). Nepříjemnou skutečností bylo i to, že v Polsku v případě Mezinárodního trestního tribunálu byl tento pojem přeložen jako „dodání“ (dostarczenie) a v případě eurozatykače jako „předání“ (przekazanie). Je otázkou, zda tyto odlišnosti dostatečně rozlišují zvláštnosti tzv. vertikální extradice (mezinárodnímu soudu) na rozdíl od extradice horizontální (mezi státy).
22	Konkrétně zmiňuje Rakousko, SRN a Velkou Británii. Protože např. na rozdíl od návrhu ve věci K 18/04 (viz pozn. č. 5) nebyly ani návrh, ani vyjádření účastníků řízení zveřejněny, mohu jen v rámci korektního komentování připomenout, že Rakousko si vyjednalo z důvodu potřeby provést ústavní změny odklad do konce roku 2008, když zákaz vydávání konstitucionalizovalo teprve před 26 lety, kdy bylo do obyčejného zákona o vydávání (Das Bundesgesetz über die Auslieferung und die Rechtshilfe in Strafsachen z roku 1979) vloženo ústavní ustanovení, které zakázalo vydání a průvoz rakouských občanů. Pokud jde o Římský statut byl vydán speciální Bundesgesetz über die Zusammenarbeit mit dem Internationalen Strafgerichtshof, který obsahuje zvláštní ústavní ustanovení (§ 7), které umožňuje předání, průvoz (Durchlieferung) a převoz (Beförderung) rakouského občana. Ve Velké Británii byl vydán speciální zákon – Extradition Act 2003 (c. 41) s účinností od 1. 1. 2004 a v SRN došlo v této souvislosti ke změně čl. 16 odst. 2 Základního zákona. Stejně jako v jiných státech 2 je třeba upozornit na to, že k takovým změnám dochází nejen z důvodu eurozatykače, nýbrž i z důvodu potřeby nerušené ratifikace Římského statutu Mezinárodního trestního tribunálu. Ve Velké Británii byl ovšem za tím účelem přijat speciální International Criminal Court Act 2001 a s ohledem na zvláštnosti právního systému Skotska ještě skotský parlament vydal o rok později International Criminal Court (Scotland) Act. V SRN byl přijat Gesetz zur Umsetzung des Rahmenbeschlusses über den Europäischen Haftbefehl und die Übergabeverfahren zwischen den Mitgliedstaaten der EU (EuHbG). Tento zákon však neměl samostatný význam. Měnil dva předpisy s vydáváním související, tj. zákon o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech (Gesetz über die Internationale Rechtshilfe in Strafsachen) a právní úpravu hrazení nákladů soudního řízení (Justizverwaltungskostenordnung).
23	Čl. 9 Ústavy Polska je obdobou našeho čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR. Podle něj Polská republika dodržuje mezinárodní právo, kterým je vázána.
24	To bylo rovněž výsledkem sporů v Legislativní radě, která položila důraz na to, aby oba instituty byly od sebe jednoznačně odděleny. Viz k tomu důvodovou zprávu k návrhu novelizujícího zákona (Ustawa z dnia … o zmianie ustawy – Kodeks karny, ustawy – Kodeks poste,powania karnego oraz ustawy – Kodeks wykroczeń. Druk 2031. Sejm. Projekt). Legislativní rada, resp. vláda, v důvodové zprávě reprodukovala oba názory. Podle prvního názoru není restriktivní výklad čl. 55 odst. 1 ústavy přípustný a ústavu je proto nutno změnit. Podle druhého stanoviska, které do rozhodnutí Ústavního tribunálu převažovalo, šlo o dvě různé otázky.
25	Kromě vysoké legislativní úrovně zaujme naše legislativce i množství sebraného materiálu na podporu návrhu novely. V žádném případě se zde nesetkáme s naším obligátním (paušálním) tvrzením, že návrh je v souladu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky. Naopak je zde důkladně rozvedeno, proč si navrhovatel myslí, že tomu tak je. Zajímavý je zde i odkaz na zdravý rozum, když absolutní zákaz předání polského občana jinému členskému státu EU za účelem spravedlivého souzení stojí „nad závazkem státu zajistit účinné postihování trestné činnosti.“
26	Není to zcela přesné. Ne všechny členské státy respektovaly požadavek, aby se tato procedura odehrávala pouze na úrovni soudů členských států EU. Menšina využila možnosti čl. 7 Rámcového rozhodnutí a pověřila účastí i ústřední orgán (např. Maďarsko, Malta, Velká Británie, Irsko, Estonsko). Viz Report from the Commission based on the Art. 34 Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States. Brussels 23.02.2005-SEC(2005) 267, s. 3.
27	Po kauze pokusu o vydání katarského prince o tom ani u nás nikdo již pochybovat nebude.
28	Anglické shrnutí na adrese http://www.trybunal.gov.pl/eng/summaries/documents/P_1_05_GB.pdf.
29	Na rozdíl od ČR je podle § 54 Zásad legislativní techniky v Polsku z roku 2002 základní jednotkou zákona článek, který se v případě zákoníků člení na paragrafy.
30	Kromě Dzieniku ustaw (Sbírka zákonů) a Úředního věstníku (Monitor Polski), kde se vyhlašuje jen rubrika rozhodnutí, se text rozhodnutí vyhlašuje ve dvou zvláštních sbírkách rozhodnutí vydávaných samotným tribunálem. Výrok byl vyhlášen pod (Dz. U. Nr 77, poz. 680) z 4. 5. 2005.
31	K této problematice v ČR viz blíže Křepelka, F. K odkladům zrušení zákona pro neústavnost Ústavním soudem. In: Základní lidská práva a právní stát v judikatuře ústavních soudů. Brno 2000, s. 116–123. Pokud jde o zemi původu této koncepce (Rakousko), v případě ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení neústavního ustanovení, platí, že pro daný případ (tzv. Anlaßfall) se zrušení (byť s odkladem) uplatní, zatímco v jiných případech se postupuje podle stavu do vykonatelnosti nálezu. V komentovaném rozhodnutí Ústavní tribunál výslovně zdůraznil, že odklad vykonatelnosti se vztahuje na případ, který dal podnět k položení právní otázky.
32	Naše právní úprava maximální lhůtu nestanoví. V praxi byla nejdelší lhůtou odkládací lhůta v případě zrušení vyhlášky Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu v nálezu z 21. 6. 2000, č. 231/2000 Sb. Zde byla vykonatelnost odložena k 31. 12. 2001, tedy rovněž na rok a půl. Uvidíme, zda i v Polsku tato lhůta uplyne stejně bezvýsledně jako v našem případě. Ústavní tribunál v této souvislosti výslovně zdůraznil, že důsledkem odkladu musí být zahájení činností k nápravě neústavního stavu.
33	V literatuře se označuje jako tzv. Vernichtbarkeit na rozdíl od německé koncepce Nichtigkeitslehre. Blíže k tomu Nowak, R. Die Fehlerhaftigkeit von Gesetzen und Verordnungen. Wien – New York 1967, s. 120–126 a z německé literatury Brinckmann, H.: Das entscheidungserhebliche Gesetz. Berlin 1969, s. 18n.
34	Aby byl ústavodárce povzbuzen, uvedl Ústavní tribunál i příklady, kdy v důsledku změn v rozhodovací praxi muselo dojít ke změně ústavy (Francie, SRN). Rovněž tak jej i varoval poukazem na čl. 39 přístupové smlouvy z roku 2003. Podle této tzv. disciplinující klauzule závažné nedostatky v transpozici rámcových rozhodnutí mohou vést k sankcím vůči přistupujícímu státu.
35	Podle známého anglického rčení – když něco vypadá jako kachna a kváká to jako kachna, tak to bude kachna.
36	Ústavní tribunál sice nepřihlédl k argumentaci Sejmu a generálního prokurátora na základě čl. 9 polské ústavy, bylo však pochopitelné, že zrušením napadeného ustanovení ex nunc by zcela nepochybně došlo k jeho porušení, když Polsko by přestalo plnit své závazky z mezinárodního práva. Neústavní ustanovení tak bude nadále polskými soudy včetně předkládacího gdaňského soudu aplikováno.
37	Cynik by ovšem prohlásil, že nejde o žádný self-restraintment, nýbrž o zásadu, podle které se vlk nažral a koza zůstala celá. Takovou povahu má ovšem i slavné rozhodnutí Marbury v. Madison z r. 1803.
38	Naše ústavní úprava se ovšem od polské značně odlišuje. Problém odlišení pojmů extradice, vydání, předání, průvoz, deportace, vyhoštění, opuštění bude mít v tomto případě větší význam než tomu bylo v polském rozhodnutí, neboť jak již bylo uvedeno, náš ústavní pořádek výslovnou úpravu vydávání občanů ČR neobsahuje.
39	Rovněž v našich zemích není ústavní tradicí ústavní úprava této problematiky, která vždy zůstávala v rovině obyčejného trestního zákona. Do roku 1772 v rakouských dědičných zemích však platilo, že lze vydat i tuzemce (občanství v dnešním smyslu vzniklo později). Teprve v roce 1772 rozhodla Marie Terezie opačně. Následovala tak první historický vzor z roku 1355 v Brabantsku. Srov. blíže z dostupné literatury Lammasch, H. Die Frage der Staatsangehörigkeit im Rechte der Auslieferung. Archiv des öffentlichen Rechts, roč. 1886, č. 2, s. 316–317. Nicméně bylo obvyklé, že se zákaz v § 21 našeho TrZ uváděl jako názorný příklad ústavy v materiálním smyslu.
40	Obdobně argumentuje i návrh skupiny poslanců ODS. Podle mého názoru však jde pouze o suverenitu v oblasti trestního práva (ius punendi), tedy o to, že stát sám určuje, co bude považováno za trestný čin. K tomu stručně Fuchs, H. Europäischer Haftbefehl und Staaten-Souverenität. Juristische Blätter, roč. 2003, č. 7, s. 406 a Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepr. vyd., Praha 2003, s. 4.
41	Zřejmě nejkomplexnější pohled včetně komentáře zatím podává kolektivní práce Handbook on the European Arrest Warran (ed. R. Blekxtoon). Cambr. Univ. Press 2004.
42	Připomínám, že podle výše zmíněné zprávy Komise (Report from the Commission based on the Art. 34 Council Framework Decision of 13 June 2002 s. 5–6), došlo ke zkrácení průměrné délky řízení z 9 měsíců na 43 dnů a v případě, kdy byl dán souhlas dotyčné osoby, doba řízení se zkrátila na 13 dnů.
43	V případě vydání je výjimkou tzv. belgické atentátní klauzule – čl. 3 odst. 3 Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.), podle kterého – „Atentát nebo pokus o něj na hlavu státu nebo člena její rodiny nebudou pro účely této Úmluvy považovány za politický trestný čin.“
44	Podle mého názoru může, ale ne v takovém případě. Každý, kdo zná skvělou práci S. Rozmaryna: Konstytucja jako ustawa zasadnicza PRL. 2. vyd., Warszawa 1967, si jistě vzpomene na jeho úvahy o tzv. ustálených pojmech (poje, cia zastane) v ústavě (cit. dílo, s. 114n.) nebo na tzv. Versteinerungstheorie v Rakousku. V tomto případě však závěry těchto teorií použít nelze, neboť smyslem definicí v trestním řádu bylo právě podat nové vymezení eurozatykače, které by jej od tradičního (ustáleného) pojmu extradice odlišilo.
45	Domnívá se tedy Ústavní tribunál, že by takové věci měly v ústavě být?
46	Z pohledu evropského práva se to ale může jevit přesně naopak jako je tomu v známém příměru o poloprázdné nebo poloplné láhvi.
47	V době přípravy polské ústavy z roku 1997 se koncepce eurozatykače ještě ani nezrodila. K tomu došlo až v roce 2001.
48	Zde ovšem musím poznamenat, že ačkoli se uvádí spousta absurdních možností stíhání někoho, kdo vůbec netuší, že jeho jednání může být v jiném členském státě EU trestné, v praxi zatím taková situace (tzv. distanční delikty, např. počítačová kriminalita) nenastala. V takovém konkrétním případě by byla přísná kontrola ochrany ústavních principů trestního práva na místě, paušální kritika znamená ale známé vylévání vaničky i s dítětem.
49	Trochu to připomíná Hegelův názor, že každý zločinec má právo na trest. Viz Hegel, G. W. F. Základy filosofie práva. Praha 1992, s. 130.
50	Šířeji k této problematice z dostupných pramenů Piontek, A. Europejski nakaz aresztowania. Państwo i prawo, roč. 2004, č. 4, s. 33–42, kde jsou rovněž uváděny výňatky ze stanoviska W. Sokolewicze.
51	Ani tento závěr ovšem nerozvedl. Asi by každého zajímalo, které povinnosti by polští občané nemuseli plnit.
52	Piontek, A. cit. dílo s. 41.
53	Skrytou reakcí je odložení vykonatelnosti rozhodnutí o rok a půl.
54	Pokud budeme přístupový akt hodnotit jako zásah do základních práv a svobod, vzniká otázka, zda naše referendum z roku 2003 bylo vůbec přípustné, když všechny dosavadní návrhy obecné ústavní úpravy referenda stanovily, že otázka pro celostátní referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu, jakož ani ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených práv a svobod! To stanoví i nyní 4 projednávaný návrh ústavního zákona o referendu (Tisk č. 914).
55	Schünemann, B.: cit. dílo, s. 188 (pozn. č. 15) dokonce hovoří o vytvoření evropského prostoru nesvobody a nejistoty, o oktrojovaném trestním právu a uzurpaci tresněprávních kompetencí státu.
56	Vyhoštění je jednostranný vnitrostátní akt ČR z její iniciativy, kterým se nařizuje opustit v určité lhůtě její území. V případě deportace, popř. vyhnanství by šlo i o určení, do kterého státu a pod dozorem. Nejde o přechod z jedné trestní jurisdikce do jiné. Naopak vydání je záležitostí mezinárodního práva na základě dohody (právní pomoci) mezi dvěma státy, kdy přechází trestní jurisdikce. Nejde o sankci jako u vyhoštění, nýbrž o úkon v rámci trestního řízení, kterým se omezuje osobní svoboda jedince. Tomu se ale nezakazuje vrátit se na území ČR (exil, vyhnanství). Naopak po skončení řízení se může do ČR kdykoli vrátit. Vydává se na žádost cizího státu (v případě vertikální extradice – mezinárodní trestní tribunály – se hovoří o předání), neopouští občan území z iniciativy ČR.
57	Těsnopisecká zpráva o 33. schůzi Poslanecké sněmovny, s. 218.
58	Původně návrh Listiny vůbec odstavec 4 v této podobě neobsahoval. Pouze v čl. 18 odst. 5 první i druhé verze bylo stanoveno „občan nemůže být vyhoštěn“. Pouze návrh poslanců FS za KSČS v čl. 13 odst. 2 stanovil, že „občané nemohou být vydáni cizí moci“. Nakonec se v rámci komplexního pozměňovacího návrhu vložilo dnešní zmatené ustanovení. Jde tedy o výsledek tvořivosti poslanců. Obrat „opustit“ ve spojení se slovy „proti své vůli“ ve významu extradice je nesmyslem a do kontextu svobody pohybu a pobytu nezapadá. Tato svoboda je tvořena nárokem na území vstoupit, pobývat tam a zase je opustit, aniž by do toho stát zasahoval. To je klasické pojetí svobody. Tomu může nanejvýš odpovídat vyhoštění – chtěl bych zůstat, ale mám lhůtu na to, abych odešel, tzn. opouštím území proti své vůli.
59	Viz nález č. 283/2005 Sb.m.s. Shrnutí argumentů ve prospěch jiného výkladu viz Filip, J. Postup při schvalování „volebního zákona“ podle čl. 40 Ústavy ČR. Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 2005, č. 1. Domníval jsem se, že i opačným výkladem bude věc vyřešena. Ústavní soud však jeden problém vyřešil (spíše rozhodl) a další vyvolal. K tomu srov. příspěvek J. Vedrala „K právním účinkům derogačního nálezu ÚS“ v tomto čísle Právního zpravodaje (s. 13–15).
60	Zejména s ohledem na její čl. I-42, čl. III-257 odst. 3 (vzájemné uznávání soudních rozhodnutí), čl. III-258, III-270 (pravidla soudní spolupráce), III-271 (stanovení evropských minimální pravidel pro vymezení trestných činů a sankcí v oblasti závažné trestné činnosti) atd. K tomu blíže Syllová/Pítrová/Svobodová a kol. Ústava pro Evropu. Komentář. C.H.BECK. Praha 2005, s. 92n., s. 377–410.
61	Mezi více než 10 rámcovými rozhodnutími z oblasti trestního práva hmotného a procesního může být eurozatykač jen špičkou ledovce.

Souvislosti k PZ 8/2005 s. 1

Související předpisy (1)

Dokumenty EU (3)

Poslat odkaz