15. 6. 2006, [Právní zpravodaj]

K otázce účinných prostředků nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení

Dne 27. dubna 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jde v pořadí o (již či teprve?) čtvrtou změnu tohoto zákona, bezesporu však o změnu nejrozsáhlejší a nejvýznamnější.

JIŘÍ KMEC

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva

Jejím hlavním (i když nikoli jediným) účelem je poskytnout těm, kteří se cítí dotčeni na svém právu na přiměřenou délku řízení, skutečně účinný vnitrostátní právní prostředek nápravy porušení tohoto jejich práva.¹

1. Právo na nápravu již na vnitrostátní úrovni

Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“) se již dlouhá léta potýká s obrovským množstvím stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávají článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) a v něm zaručeného práva každého, aby „jeho záležitost byla […] v přiměřené lhůtě projednána […] soudem […], který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“² Například v roce 2000 se ESLP musel s námitkou porušení tohoto práva vypořádat v 517 z celkového počtu 695 vydaných rozsudků³

Není proto divu, že toto zahlcení jej vyburcovalo k zásadní reakci. Využil přitom tehdy poněkud neprávem opomíjeného článku 13 Úmluvy, podle kterého „každý, jehož práva a svobody přiznané [Úmluvou] byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem.“ Do té doby totiž i v těch případech, kdy stěžovatelé vedle porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě poukazovali s odkazem na článek 13 Úmluvy na to, že v jejich domácím právním řádu neexistují prostředky, prostřednictvím kterých by se nápravy porušení tohoto práva mohli domoci již na vnitrostátní úrovni, se ESLP zpravidla již námitkou porušení práva na účinný právní prostředek nápravy nezabýval,⁴ což bylo odůvodňováno tím, že článek 13 je vůči článku 6 Úmluvy v subsidiárním postavení.⁵ V přelomovém rozsudku Kudła proti Polsku však, tváří v tvář záplavě stížností valících se na Štrasburk jako tsunami, ESLP tento svůj přístup zcela účelově opustil.⁶

2. Jaký prostředek nápravy je účinný?

V rozsudku Kudła ESLP zároveň formuloval několik základních principů interpretace článku 13 Úmluvy ve spojení s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě:⁷

–	prostředky, které mají být ve vnitrostátním právu k dispozici, musejí být způsobilé buď zamezit vzniku nebo pokračování tvrzeného porušení, anebo poskytnout dané osobě za každé již nastalé porušení vhodnou nápravu;
–	tyto prostředky musejí být účinné jak v teorii, tak v praxi;
–	soubor prostředků nápravy poskytnutých vnitrostátním právem může splňovat požadavky článku 13, i když žádný z nich jim sám o sobě nevyhovuje.

Článek 13 tedy dává v dané oblasti v zásadě na výběr: právní prostředek nápravy je „účinný“, pokud umožňuje, buď aby příslušné soudy rozhodly dříve, anebo aby se konkrétní osoba domohla odpovídající nápravy průtahů již vzniklých․⁸

Otázkou existence účinných právních prostředků nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v prostředí českého právního řádu se ESLP zaobíral ve věci Hartmanproti České republice.⁹ Podle jeho názoru ani jeden z prostředků, které přicházely (alespoň teoreticky) v úvahu, tedy stížnost k orgánu státní správy soudů podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ústavní stížnost, žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., případně též žaloba na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku a podnět Veřejnému ochránci práv, nelze považovat za právní prostředek účinný ve smyslu článku 13 Úmluvy a ve světle kritérií stanovených ve výše zmíněném rozsudku Kudła. ESLP jednotlivým prostředkům zejména vytkl následující:

–	hierarchická stížnost nepřiznává účastníkovi řízení subjektivní právo na to, aby na státu vymohl výkon jeho kontrolní pravomoci;
–	i když Ústavní soud může případně nařídit, aby byly odstraněny průtahy a aby bylo v řízení bez odkladu pokračováno, takto uložená povinnost, byť by mohla ve svém důsledku urychlit průběh řízení v případě, že je okamžitě respektována příslušným soudem, není doplněna žádnou sankcí; na rozdíl od švýcarského Federálního soudu nebo španělského Ústavního soudu také není český Ústavní soud příslušný k přijetí konkrétních opatření s cílem urychlit předmětné řízení;
–	Ústavní soud rovněž nemůže přiznat stěžovateli jakékoli odškodnění za již vzniklé průtahy; tento nedostatek nelze kompenzovat ani podáním žaloby na náhradu škody proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť jejím prostřednictvím nelze dosáhnout náhrady morální újmy, jíž nicméně v případech nepřiměřených délek řízení stěžovatelé trpí především.

Prvním z kroků, který měl zajistit nápravu tohoto stavu, bylo zakotvení ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.¹⁰ Podle této úpravy, jejímž vzorem byl § 91 rakouského zákona o organizaci soudů,¹¹ má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů (§ 164–172 zákona o soudech a soudcích), jím nebyla řádně vyřízena, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (§ 174a odst. 1). Dospěje-li příslušný soud k závěru, že návrh na určení lhůty je oprávněný, protože s ohledem na složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup soudu dochází v řízení k průtahům, určí lhůtu pro provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu namítány průtahy; touto lhůtou je soud, příslušný k provedení procesního úkonu, vázán. Je-li návrh uznán jako oprávněný, hradí náklady řízení o něm stát (§ 174a odst. 7).¹²

Samotná filosofie vnitrostátních právních prostředků nápravy je však poněkud schizofrenní tehdy, jestliže příčinou neúměrně dlouho trvajících soudních jednání je chronický stav přetíženosti justice. V takovém případě vytváření dalších typů soudních řízení (ať už preventivní či kompenzační povahy) je svým způsobem kontraproduktivní, neboť je tím zároveň zvyšován objem agendy, kterou už tak přetížený soudní systém není schopen v přiměřených lhůtách vyřizovat.

V tomto ohledu by tedy bylo namístě preferovat preventivní prostředek nápravy na úkor kompenzačního, neboť má-li být již soudní systém zatěžován další agendou, ať je to tedy ta, jejímž účelem je porušení chráněného práva předcházet, nikoli pouze dodatečně napravovat jeho důsledky formou určité kompenzace utrpěné újmy. Prevence by měla mít v zásadě vždy přednost před represí.

Na druhou stranu ovšem preventivní prostředek nemůže být způsobilý přinést nápravu závadného stavu, jestliže:

–	soud, kterému je stanovena lhůta k provedení procesního úkonu, nemůže ani při nejlepší vůli této své povinnosti z objektivních důvodů dostát;
–	v řízení již vznikly takové průtahy, že ani přes urychlený postup soudu v dalších fázích nelze délku předmětného řízení považovat za přiměřenou.

Proto, ať již se nám to líbí nebo ne, bez kompenzačního prostředku nápravy se nelze obejít.

V každém případě nicméně vytvoření účinných právních prostředků nápravy, ať již preventivní, kompenzační či případně kombinované povahy, nemůže být vnímáno jako řešení samotného problému dlouho trvajících soudních řízení. Je bez jakékoli diskuse, že primární musí být především snaha o zefektivnění práce justice, aby tyto prostředky nápravy, které nemohou být lékem na nemoci celého systému soudnictví, nacházely své uplatnění pokud možno pouze v nemálo případech individuálních subjektivních selhání soudů.

3. Prostředky nápravy v zahraničí

Podívejme se krátce, jak se s povinností vyplývající z článku 13 Úmluvy ve spojení s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě vypořádali v některých jiných zemích.

Polsko v reakci na výše zmiňovaný rozsudek Kudła přijalo zákon o stížnostech na porušení práva na přiměřenou délku řízení. Stížnost může být podána v případě, že probíhající řízení trvá delší dobu, než je nezbytné k projednání skutkových a právních okolností věci, nebo déle, než je nezbytné k ukončení vykonávacího řízení nebo jiného řízení týkajícího se výkonu soudního rozhodnutí.¹³ Pakliže příslušný soud dojde k závěru, že v řízení dochází k nepřiměřeným průtahům, může (v případě, že to stěžovatel navrhne) soudu jednajícímu ve věci nařídit, aby ve stanovených lhůtách provedl určité úkony. Na žádost stěžovatele mu může přiznat spravedlivé zadostiučinění ve výši nepřesahující 10 000 polských zlotých; přiznaná částka je z rozpočtu „provinivšího“ se soudu.¹⁴ Zákon vstoupil v účinnost dne 17. září 2004, obsahuje však přechodné ustanovení, podle kterého mohou, ve lhůtě šesti měsíců od vstupu zákona v účinnost, podávat stížnosti i osoby, které se již na ESLP obrátily, a to za předpokladu, že tento orgán dosud nerozhodl o přijatelnosti jejich stížnosti na nepřiměřenou délku dosud neskončeného řízení. ESLP se otázkou účinnosti tohoto vnitrostátního prostředku nápravy poprvé zabýval v rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Charzyńskiproti Polsku ze dne 1. března 2005; konstatoval, že stížnost na základě polského zákona z roku 2004 představuje jak prostředek preventivní povahy, tak prostředek povahy kompenzační.

Slovensko svého času v řízení před ESLP opakovaně vznášelo námitku nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy, ESLP ale ani jeden z nabízených prostředků¹⁵ sám o sobě, ani jejich soubor nepovažoval za účinný ve smyslu článku 13 Úmluvy, pokud jde o námitku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.¹⁶ Na danou situaci Slovensko reagovalo zavedením institutu ústavní stížnosti (ústavní zákon č. 90/2001). S účinností od 1. ledna 2002 tak bylo fyzickým a právnickým osobám umožněno domáhat se ochrany svých práv a svobod u Ústavního soudu, kterému byla svěřena pravomoc nejen přikázat tomu, kdo tato práva či svobody svojí nečinností porušuje, aby ve věci konal, ale zároveň mu bylo umožněno přiznat stěžovateli přiměřené finanční zadostiučinění. ESLP tento prostředek prohlásil za účinný poprvé v rozhodnutí o přijatelnosti Andrášik a ostatní proti Slovensku ze dne 22. října 2002.¹⁷

Podobnou cestou jako naši východní sousedé se vydalo také Chorvatsko, které v reakci na rozsudek Horvat proti Chorvatsku¹⁸ novelizovalo (s účinností od 15. března 2002) zákon o Ústavním soudu tak, že podle § 63 odst. 2 a 3 tohoto zákona má Ústavní soud možnost stanovit příslušnému soudu lhůtu, ve které musí ve věci rozhodnout, a současně přiznat stěžovateli finanční odškodnění. Punc účinnosti si tento prostředek nápravy od ESLP poprvé vysloužil v rozhodnutí o přijatelnosti Slaviček proti Chorvatsku ze dne 4. července 2002.¹⁹

4. Novelizace zákona č. 82/1998

Jak už bylo výše zmíněno, Česká republika zavedla do svého právního řádu preventivní prostředek nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v podobě ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích. Pokud jde o kompenzační prostředek nápravy, byly představitelné v zásadě dvě cesty: buď dát Ústavnímu soudu pravomoc přiznávat určité spravedlivé zadostiučinění podobně, jako je tomu například na Slovensku, nebo rozšířit povinnost státu poskytovat odškodnění nejen za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ale i za nemajetkovou (morální) újmu, kterou v této souvislosti poškozený utrpěl.

Obě základní varianty mají svá pro i proti, podle mého názoru ale byla správně zvolena možnost druhá, a to zejména proto, že proměnění ústavní stížnosti v účinný kompenzační právní prostředek nápravy by mohlo vést k zahlcení již dnes přetíženého Ústavního soudu,²⁰ a to navíc relativně banální agendou stížností na průtahy v řízení, jejíž vyřizování by vyžadovalo příliš mnoho času a energie, která by mohla být věnována na řešení opravdu zásadních kauz.

I tak bylo možné vyhnout se novelizaci zákona č. 82/1998 Sb. Jako alternativa přicházela v úvahu změna příslušných ustanovení občanského zákoníku, který je pro právní vztahy upravené daným zákonem subsidiárně použitelný (§ 26 zákona) a který chápe škodu tradičním způsobem jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích, tedy zejména jako skutečnou škodu a ušlý zisk, případně též jako škodu na zdraví. Uvažovalo se proto o změně chápání škody v našem občanském právu, která by se promítla do připravované rekodifikace občanského zákoníku.²¹ Nakonec nicméně bylo od této možnosti upuštěno, především proto, že přijetí nového civilního kodexu je událostí značně nejistou (mementem v tomto směru budiž smutný osud nového trestního zákoníku) a v každém případě časově neúnosně vzdálenou.

Zákonem č. 160/2006 Sb. byl tedy do § 1 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci doplněn odstavec třetí tohoto znění: „Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.“ Úprava těchto podmínek je obsažena především v novém § 31a, který ve svém odstavci prvním stanoví: „Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“

Z tohoto posledního ustanovení vyplývají dva zásadní závěry:

1.	Poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy není omezeno pouze na případy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ale vztahuje se na všechny případy, kdy k nemajetkové újmě došlo v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, a to bez ohledu na to, zda tímto byla zároveň způsobena škoda.
2.	Odškodnění se neposkytuje za případnou nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, tedy v případech upravených v § 9 až 12 zákona.²²

V zákoně došlo také k upřesnění a částečnému rozšíření důvodů přiznání odškodnění za škodu způsobenou orgány veřejné moci. Podle stávajícího ustanovení § 13 odst. 1 bylo nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. I když výkladem bylo možno dovodit, že sem spadají i případy porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, byla nicméně pro upřesnění do zákona přidána věta třetí, která zní: „Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené^8a) lhůtě.“ V poznámce pod čarou je potom příkladmo odkazováno na články 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.²³ Míněna jsou zejména ustanovení článku 5 odst. 3 Úmluvy zakotvující ve své podstatě právo na přiměřenou délku vazby²⁴ a samozřejmě ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy zaručující právo na přiměřenou délku řízení.

Jedním z cílů novely zákona bylo rovněž dostát povinnosti vyplývající pro stát z článku 5 odst. 5 Úmluvy, který zakotvuje právo na odškodnění každého, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s tímto článkem. Toto ustanovení je třeba považovat za speciální k článku 13 Úmluvy. Problémem dosavadního znění zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (kromě nemožnosti poskytnout náhradu způsobené nemajetkové újmy)²⁵ bylo, že v souvislosti s vazbou v trestním řízení umožňovalo dosáhnout náhrady v těch případech, kdy to článek 5 Úmluvy nevyžaduje, tedy v případech následného zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby nebo postoupení věci jinému orgánu (§ 9 odst. 1 zákona), naopak v případě porušení některých práv zaručených v článku 5 Úmluvy, k nimž mohlo dojít i v jiných řízeních než trestních, se poškozený nemohl domoci odškodnění, jestliže takové porušení nebylo možno zároveň klasifikovat jako nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup.

Novelou byl proto do zákona vložen nový § 6a nadepsaný „Porušení práva na osobní svobodu“, který zní: „Odpovědnost státu a územních celků v samostatné působnosti za porušení práva na osobní svobodu^3b) se posoudí podle ustanovení tohoto zákona upravujících odpovědnost za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup.“²⁶ Zároveň bylo dosavadní ustanovení § 9 odst. 2, vylučující poskytnutí náhrady za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny, doplněno tak, že toto neplatí, „jestliže škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky.“²⁷

Formy odškodnění nemajetkové újmy jsou specifikovány v první větě § 31a odst. 2: „Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.“ Zadostiučinění v penězích je tedy subsidiární formou odškodnění nemajetkové újmy, ke kterému je možné sáhnout za současného splnění dvou podmínek:

–	nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jiným způsobem;
–	nemajetková újma je natolik závažná, že konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující náprava.

Jiný způsob náhrady nemajetkové újmy může představovat například zmírnění trestu uloženého poškozenému v nepřiměřeně dlouho trvajícím trestním řízení. Jak vyplývá z judikatury ESLP, zmírnění trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení zbavuje jednotlivce postavení poškozeného (oběti) ve smyslu článku 34 Úmluvy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu, které musí být měřitelné a výslovné.²⁸

Stejně tak je možné, že konstatování porušení práva²⁹ bude namístě pokládat za dostatečné zadostiučinění. Také ESLP nezřídka ve svých rozsudcích přiznává stěžovatelům spravedlivé zadostiučinění pouze v této podobě.³⁰

Otázce stanovení výše případného finančního zadostiučinění se týká především věta druhá § 31a odst. 2 zákona: „Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.“ Odstavec třetí téhož paragrafu potom řeší speciálně případy nesprávného úředního postupu podle věty druhé a třetí § 13 odst. 1, resp. § 22 odst. 1 zákona, tedy zejména případy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tomuto aspektu bude věnován samostatný článek, který přineseme v následujícím čísle.

K odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle těchto ustanovení se vztahují rovněž speciální ustanovení o promlčení a přechodné ustanovení. Podle nového § 32 odst. 3 se nárok na náhradu nemajetkové újmy „promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.“ Vznikla-li však nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, „neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“ Tato úprava tedy umožňuje přiznat odškodnění i v těch případech, kdy k průtahům došlo v raném stadiu řízení, typicky například jestliže podaná žaloba na soudě leží několik měsíců či let, než je ve věci učiněn první úkon, poté je však již v řízení postupováno víceméně plynule, takže k žádným průtahům jíž nedochází. Vychází se zde z toho, že otázku přiměřenosti délky řízení je třeba v zásadě zkoumat s ohledem na průběh celého řízení.³¹ To však ale na druhou stranu nebrání tomu, aby se zadostiučinění domohl poškozený i v případě, že jeho řízení dosud neskončilo, jestliže je zřejmé, že jeho dosavadní délka je vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená.

Z přechodného ustanovení k zákonu č. 160/2006 Sb. navíc plyne, že v tomto posledním případě se odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. vztahuje i na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen. Účelem tohoto ustanovení je samozřejmě jednoznačným způsobem vyloučit takovou aplikaci zákona, která by umožňovala domoci se odškodnění pouze za průtahy v řízení, ke kterým dojde po nabytí účinnosti novelizujícího zákona. Za takových okolností by se zákon č. 82/1998 Sb. stal účinným právním prostředkem nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy až za řadu let.

Speciálně jsou v novelizujícím zákoně ošetřeny ty případy, kdy poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva v dané věci včasnou stížnost, ve které namítal porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy a o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí. V takovém případě podle přechodného ustanovení dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti novelizujícího zákona. Cílem tohoto ustanovení je dostat i tyto stížnosti zpět na vnitrostátní úroveň. ESLP v minulosti v obdobných případech totiž postupoval tak, že stěžovatele vyzval, aby nabízené možnosti využili. Pakliže tak neučinili, zamítl jejich stížnosti jako nepřijatelné pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy.³²

V zákoně č. 82/1998 Sb. došlo novelou i ke změně ve způsobu uplatňování nároku na náhradu škody. Dosud platilo, že u příslušného úřadu (uvedeného v § 6 zákona) bylo třeba uplatnit pouze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Nově se tato povinnost vztahuje i na případy škody způsobené nesprávným úředním postupem. Povinnost uplatnit nárok nejprve u příslušného úřadu je tedy stanovena jako obecná; až poté je možné se obrátit na soud.³³

V zákoně byly provedeny i další úpravy. Novela se také dotkla zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových [§ 8 písm. a)] a občanského zákoníku (§ 447 odst. 3).

Pro úplnost zbývá dodat, že v průběhu projednávání novelizace bylo upozorněno na potřebu promítnout do zákona další významné otázky (např. zakotvit odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením komunitárního práva či nově upravit odpovědnost státu za činnost notářů a soudních exekutorů). Uvažuje se proto o přípravě zcela nového zákona.

5. Závěr

Zákon č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. má v teoretické rovině všechny předpoklady stát se účinným vnitrostátním prostředkem nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného v článku 6 odst. 1 Úmluvy, a splnit tak povinnost, která pro stát vyplývá z článku 13 Úmluvy. Nejvíce však pochopitelně bude záležet na tom, zda příslušné orgány přistoupí k jeho aplikaci v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Jak totiž ESLP upozornil například ve věci Gouveia da Silva Torrado proti Portugalsku,³⁴ kompenzační prostředek nápravy lze považovat za účinný právní prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení pouze za předpokladu, že sám bude vnitrostátními orgány projednán v přiměřené lhůtě; nikoli nepodstatnou otázkou je přitom i výše eventuálně přiznaného spravedlivého zadostiučinění. Jak už bylo uvedeno výše, tímto posledním aspektem se bude zabývat příspěvek připravovaný do příštího čísla.

Poznámky pod čarou:

Za cenné připomínky k textu příspěvku děkuji JUDr. Vítu A. Schormovi, vládnímu zmocněnci pro zastupování ČR před ESLP.

K výkladu tohoto ustanovení a příslušné judikatury viz například Barinka, R. Přiměřená délka řízení podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. in: Justiční praxe, č. 7/2002, s. 432–433; Kmec, J. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. in: Trestněprávní revue, č. 5/2004, s. 133–143; Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, s. 140–144.

Blíže viz Kmec, J. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. cit. dílo, s. 134.

Viz např. rozsudky Giuseppe Tripodi proti Itálii ze dne 25. ledna 2000, § 15, a Pizzetti proti Itálii ze dne 26. února 1993, § 21.

Viz např. rozsudek Brualla Gómezde la Torre proti Španělsku ze dne 19. prosince 1997, § 41.

V rozsudku ze dne 26. října 2000 uvedl: „Vzhledem k tomu, že počet podaných stížností, jejichž předmětem je výlučně nebo hlavně tvrzené porušení povinnosti projednat věc v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, je stále významnější, má Soud za to, že dnes přišel čas změnit svou judikaturu.“ (§ 148).

Tamtéž, § 157–159.

Rozhodnutí o přijatelnosti Mifsud proti Francii ze dne 11. září 2002.

Rozsudek ze dne 10. července 2003.

Zákon č. 192/2003 Sb. Ustanovení nabylo účinnosti dne 1. července 2004.

ESLP shledal tento právní prostředek nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě účinným [rozsudek Holzinger proti Rakousku (č. 1) ze dne 30. ledna 2001, § 22].

Souladem tohoto ustanovení se zásadou soudcovské nezávislosti se Ústavní soud vypořádal v nálezu Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. dubna 2005, kde mimo jiné uvedl: „Ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu prvním pokusem o systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Stávající právní úprava byla přijata především na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval dosavadní možnosti nápravy průtahů řízení za nedostatečné. Ostatně i Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí konstatoval porušení práva na spravedlivý proces, způsobené průtahy v řízení, a upozorňoval stát, že je třeba učinit taková systémová opatření, která by zabránila průtahům v řízení. Možnosti Ústavního soudu ovšem byly a jsou pouze omezené. Navíc řízení o ústavní stížnosti sebou přinášelo další zdržení v řízení. Nová úprava se svými relativně přísně stanovenými lhůtami představuje řešení, které by mělo vyhovovat naplnění požadavku řádné ochrany účastníků před průtahy řízení.“

Podání stížnosti je podmíněno zaplacením soudního poplatku ve výši 100 polských zlotých, který je nicméně úspěšnému stěžovateli vrácen.

Navíc se stěžovatel může vůči státu domáhat náhrady škody na základě § 417 občanského zákoníku.

Stížnost podle § 17 odst. 1 zákona č. 80/1992, o sídlech a obvodech soudů Slovenské republiky, státní správě soudů, vyřizování stížností a o volbě přísedících; podnět ve smyslu článku 130 Ústavy; žaloba na základě § 18 zákona č. 58/1969, o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Preložník proti Slovensku ze dne 15. ledna 1997, J. K. proti Slovensku ze dne 25. května 1999 a Havala proti Slovensku ze dne 20. ledna 2000.

Účinnost ústavní stížnosti jako kompenzačního prostředku nápravy však může být poněkud zpochybněna tam, kde stěžovateli prokazatelně vznikla újma majetkové povahy. Zadostiučinění, které je Ústavní soud oprávněn ve svých rozhodnutích přiznávat, je totiž v § 56 odst. 4 zákona č. 38/1993, o organizaci Ústavního soudu Slovenské republiky, o řízení před ním a o postavení jeho soudců, definováno jako náhrada nemajetkové újmy vyjádřené v penězích. Náhrady majetkové újmy je nicméně možné se domoci prostřednictvím výše zmíněné žaloby podle zákona č. 58/1969, s čímž se ztotožnil i ESLP v rozhodnutí o přijatelnosti Omasta proti Slovensku ze dne 10. prosince 2002. Srov. dále Drgonec, J. Primerané finančné zadosťučinenie za protiprávne správanie a úhrada trov konania z dôvodu právneho zastúpenia podľa rozhodovacej praxe Ústavného súdu Slovenskej republiky a Európskeho súdu pre ľudské práva. in: Justičná revue, č. 6–7/2005, s. 779–793.

ESLP v rozsudku ze dne 26. července 2001 konstatoval, že chorvatský právní řád neobsahuje žádný prostředek nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, který by splňoval požadavky článku 13 Úmluvy.

K otázce existence účinných právních prostředků nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v dalších zemích srov. např. následující rozhodnutí ESLP: rozhodnutí o přijatelnosti Gonzalez Marin proti Španělsku ze dne 5. října 1999; rozhodnutí o přijatelnosti Tomé Mota proti Portugalsku ze dne 2. prosince 1999; rozhodnutí o přijatelnosti Paulino Tomás proti Portugalsku ze dne 27. března 2003; rozhodnutí o přijatelnosti Moreira Barbosa proti Portugalsku ze dne 29. dubna 2004; rozhodnutí o přijatelnosti Giummarra a ostatní proti Francii ze dne 12. června 2001; rozhodnutí o přijatelnosti Mifsud proti Francii ze dne 11. září 2002; rozsudek Stratégies et Communications a Dumoulin proti Belgii ze dne 15. července 2002, § 48–56; rozsudek Kormacheva proti Rusku ze dne 29. ledna 2004, § 58–64; rozsudek Lukenda proti Slovinsku ze dne 6. října 2005, § 80–88; rozsudek Clerides & Kynigos proti Kypru ze dne 19. ledna 2006, § 22–33; rozsudek Casse proti Lucembursku ze dne 27. dubna 2006, § 66–68; rozsudek Vasko Yordanov Dimitrov proti Bulharsku ze dne 3. května 2006, § 43–49, a další.

ESLP již několikrát České republice vytknul nepřiměřeně dlouhou dobu projednávání ústavních stížností (viz rozsudky Fáber ze dne 17. května 2005, § 39; Havelka ze dne 2. listopadu 2004, § 56; Pištorová ze dne 26. října 2004, § 28; Konečný z téhož dne, § 76; Houfováč. 1 ze dne 15. června 2004, § 38). Abychom však byli objektivní, Ústavní soud se dočkal i výslovné pochvaly za rychlost, s jakou ústavní stížnost vyřídil (viz rozsudky Libánský ze dne 22. června 2004, § 38, a Koktavá ze dne 2. prosince 2003, § 49).

V této souvislosti stojí za to připomenout nález pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005), který se týká návrhu na zrušení části občanského zákoníku z toho důvodu, že v jeho ustanoveních chybí úprava náhrady nemajetkové újmy. Návrh byl sice zamítnut, Ústavní soud nicméně zároveň uvedl: „Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.“

Srov. Miřička, A. Má-li býti obviněnému poskytnuta náhrada za vazbu vyšetřovací? První vědecký sjezd českých právníků, Praha 1904, s. 23: „Pokud jde o objem náhrady, která poskytnouti se má, přidáváme se ku mínění souhlasně hájenému, že dáti se má přiměřená náhrada hmotné škody, kterouž uvězněný vazbou na svých hospodářských poměrech utrpěl, s vyloučením jakékoli náhrady za t. zv. ideální škody vazbou způsobené, zejména za utrpěnou hanbu, porušenou čest a pod.“ Odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se však poskytuje v těch případech, na které dopadá nové ustanovení § 6a zákona (blíže viz dále).

Podobným způsobem byl doplněn § 22, alter ego § 13.

Článek 5 odst. 3 Úmluvy zní: „Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.“ V odstavci 1 je stanoveno, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven svobody kromě vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem; pod písm. c) je potom uvedeno „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“.

Srov. rozsudek Pavletić proti Slovensku ze dne 22. června 2004, § 64–75, 92–97.

V poznámce pod čarou je příkladmo odkazováno na článek 8 Listiny základních práv a svobod a článek 5 Úmluvy.

ESLP se dosud explicitně nezabýval otázkou naplnění požadavků článku 5 odst. 5 Úmluvy ve vnitrostátním právu České republiky. Porušení jiných ustanovení článku 5 Úmluvy ESLP konstatoval například v rozsudcích Singh ze dne 25. ledna 2005 a Vejmola ze dne 25. října 2005 (porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, který mimo jiné zaručuje právo na urychlené rozhodnutí o zákonnosti vazby); nepřiměřenou byla délka vazby shledána v rozsudcích Punzelt ze dne 25. dubna 2000, Český ze dne 6. června 2000, Barfuss ze dne 31. července 2000 a Tariq ze dne 18. dubna 2006 (porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy) a také ve výše zmíněném rozsudku Singh, kde šlo o vazbu vyhošťovací [porušení článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy].

Viz např. rozsudek Eckle proti Německu ze dne 15. července 1982, § 66. Blíže srov. Kmec, J. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. cit. dílo. Srov. též nález Ústavního soudu I. ÚS 554/04 ze dne 31. března 2005: „[...] ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.“

Toto porušení může konstatovat jak orgán rozhodující o odškodnění na základě zákona č. 82/1998 Sb., tak například orgán, který předtím prohlásil rozhodnutí za nezákonné.

V případech konstatovaných porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je to sice jevem relativně vzácným (viz např. rozsudky Szeloch proti Polsku ze dne 22. února 2001, § 122, a Cherakrak proti Francii ze dne 2. srpna 2000, § 29), v případech porušení jiných práv a svobod zaručených Úmluvou se s tím setkáme mnohem častěji. Typickým příkladem je série rozsudků proti České republice, v nichž ESLP došel k závěru, že přílišný formalismus Ústavního soudu při posuzování přípustnosti ústavních stížností znamenal porušení práva stěžovatelů na soud ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudky Šroub ze dne 17. ledna 2006, § 29, Zedník ze dne 28. června 2005, § 38, Mařík ze dne 12. dubna 2005, § 21, Soudek ze dne 15. března 2005, § 26, Kadlec a ostatní ze dne 25. května 2004, § 36, Bulena ze dne 20. dubna 2004, § 41, Vodárenská akciová společnost ze dne 24. února 2004, § 40, Běleš a ostatní ze dne 12. listopadu 2002, § 77).

Viz např. rozsudek Fáber proti České republice ze dne 17. května 2005, § 38.

ESLP zde připustil výjimku z pravidla, podle kterého se otázka existence účinných vnitrostátních prostředků nápravy, které by byl stěžovatel před podáním stížnosti k ESLP podle článku 35 odst. 1 Úmluvy povinen vyčerpat, posuzuje vzhledem k okamžiku podání stížnosti. Blíže viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Brusco proti Itálii ze dne 6. září 2001, Nogolica proti Chorvatsku ze dne 5. září 2002, Andrášik a ostatní proti Slovensku ze dne 22. října 2002, Charzyński proti Polsku ze dne 1. března 2005.

Nezměněný § 15 odst. 2 zákona stanoví: „Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.“

Rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 27. března 2003. Viz též např. rozsudek Krasuski proti Polsku ze dne 14. června 2005, § 71.

Poznámky pod čarou:
1	Za cenné připomínky k textu příspěvku děkuji JUDr. Vítu A. Schormovi, vládnímu zmocněnci pro zastupování ČR před ESLP.
2	K výkladu tohoto ustanovení a příslušné judikatury viz například Barinka, R. Přiměřená délka řízení podle článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. in: Justiční praxe, č. 7/2002, s. 432–433; Kmec, J. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. in: Trestněprávní revue, č. 5/2004, s. 133–143; Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Orac, Praha 2002, s. 140–144.
3	Blíže viz Kmec, J. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. cit. dílo, s. 134.
4	Viz např. rozsudky Giuseppe Tripodi proti Itálii ze dne 25. ledna 2000, § 15, a Pizzetti proti Itálii ze dne 26. února 1993, § 21.
5	Viz např. rozsudek Brualla Gómezde la Torre proti Španělsku ze dne 19. prosince 1997, § 41.
6	V rozsudku ze dne 26. října 2000 uvedl: „Vzhledem k tomu, že počet podaných stížností, jejichž předmětem je výlučně nebo hlavně tvrzené porušení povinnosti projednat věc v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, je stále významnější, má Soud za to, že dnes přišel čas změnit svou judikaturu.“ (§ 148).
7	Tamtéž, § 157–159.
8	Rozhodnutí o přijatelnosti Mifsud proti Francii ze dne 11. září 2002.
9	Rozsudek ze dne 10. července 2003.
10	Zákon č. 192/2003 Sb. Ustanovení nabylo účinnosti dne 1. července 2004.
11	ESLP shledal tento právní prostředek nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě účinným [rozsudek Holzinger proti Rakousku (č. 1) ze dne 30. ledna 2001, § 22].
12	Souladem tohoto ustanovení se zásadou soudcovské nezávislosti se Ústavní soud vypořádal v nálezu Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. dubna 2005, kde mimo jiné uvedl: „Ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu prvním pokusem o systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Stávající právní úprava byla přijata především na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval dosavadní možnosti nápravy průtahů řízení za nedostatečné. Ostatně i Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí konstatoval porušení práva na spravedlivý proces, způsobené průtahy v řízení, a upozorňoval stát, že je třeba učinit taková systémová opatření, která by zabránila průtahům v řízení. Možnosti Ústavního soudu ovšem byly a jsou pouze omezené. Navíc řízení o ústavní stížnosti sebou přinášelo další zdržení v řízení. Nová úprava se svými relativně přísně stanovenými lhůtami představuje řešení, které by mělo vyhovovat naplnění požadavku řádné ochrany účastníků před průtahy řízení.“
13	Podání stížnosti je podmíněno zaplacením soudního poplatku ve výši 100 polských zlotých, který je nicméně úspěšnému stěžovateli vrácen.
14	Navíc se stěžovatel může vůči státu domáhat náhrady škody na základě § 417 občanského zákoníku.
15	Stížnost podle § 17 odst. 1 zákona č. 80/1992, o sídlech a obvodech soudů Slovenské republiky, státní správě soudů, vyřizování stížností a o volbě přísedících; podnět ve smyslu článku 130 Ústavy; žaloba na základě § 18 zákona č. 58/1969, o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
16	Viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Preložník proti Slovensku ze dne 15. ledna 1997, J. K. proti Slovensku ze dne 25. května 1999 a Havala proti Slovensku ze dne 20. ledna 2000.
17	Účinnost ústavní stížnosti jako kompenzačního prostředku nápravy však může být poněkud zpochybněna tam, kde stěžovateli prokazatelně vznikla újma majetkové povahy. Zadostiučinění, které je Ústavní soud oprávněn ve svých rozhodnutích přiznávat, je totiž v § 56 odst. 4 zákona č. 38/1993, o organizaci Ústavního soudu Slovenské republiky, o řízení před ním a o postavení jeho soudců, definováno jako náhrada nemajetkové újmy vyjádřené v penězích. Náhrady majetkové újmy je nicméně možné se domoci prostřednictvím výše zmíněné žaloby podle zákona č. 58/1969, s čímž se ztotožnil i ESLP v rozhodnutí o přijatelnosti Omasta proti Slovensku ze dne 10. prosince 2002. Srov. dále Drgonec, J. Primerané finančné zadosťučinenie za protiprávne správanie a úhrada trov konania z dôvodu právneho zastúpenia podľa rozhodovacej praxe Ústavného súdu Slovenskej republiky a Európskeho súdu pre ľudské práva. in: Justičná revue, č. 6–7/2005, s. 779–793.
18	ESLP v rozsudku ze dne 26. července 2001 konstatoval, že chorvatský právní řád neobsahuje žádný prostředek nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, který by splňoval požadavky článku 13 Úmluvy.
19	K otázce existence účinných právních prostředků nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v dalších zemích srov. např. následující rozhodnutí ESLP: rozhodnutí o přijatelnosti Gonzalez Marin proti Španělsku ze dne 5. října 1999; rozhodnutí o přijatelnosti Tomé Mota proti Portugalsku ze dne 2. prosince 1999; rozhodnutí o přijatelnosti Paulino Tomás proti Portugalsku ze dne 27. března 2003; rozhodnutí o přijatelnosti Moreira Barbosa proti Portugalsku ze dne 29. dubna 2004; rozhodnutí o přijatelnosti Giummarra a ostatní proti Francii ze dne 12. června 2001; rozhodnutí o přijatelnosti Mifsud proti Francii ze dne 11. září 2002; rozsudek Stratégies et Communications a Dumoulin proti Belgii ze dne 15. července 2002, § 48–56; rozsudek Kormacheva proti Rusku ze dne 29. ledna 2004, § 58–64; rozsudek Lukenda proti Slovinsku ze dne 6. října 2005, § 80–88; rozsudek Clerides & Kynigos proti Kypru ze dne 19. ledna 2006, § 22–33; rozsudek Casse proti Lucembursku ze dne 27. dubna 2006, § 66–68; rozsudek Vasko Yordanov Dimitrov proti Bulharsku ze dne 3. května 2006, § 43–49, a další.
20	ESLP již několikrát České republice vytknul nepřiměřeně dlouhou dobu projednávání ústavních stížností (viz rozsudky Fáber ze dne 17. května 2005, § 39; Havelka ze dne 2. listopadu 2004, § 56; Pištorová ze dne 26. října 2004, § 28; Konečný z téhož dne, § 76; Houfováč. 1 ze dne 15. června 2004, § 38). Abychom však byli objektivní, Ústavní soud se dočkal i výslovné pochvaly za rychlost, s jakou ústavní stížnost vyřídil (viz rozsudky Libánský ze dne 22. června 2004, § 38, a Koktavá ze dne 2. prosince 2003, § 49).
21	V této souvislosti stojí za to připomenout nález pléna Ústavního soudu (Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005), který se týká návrhu na zrušení části občanského zákoníku z toho důvodu, že v jeho ustanoveních chybí úprava náhrady nemajetkové újmy. Návrh byl sice zamítnut, Ústavní soud nicméně zároveň uvedl: „Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu.“
22	Srov. Miřička, A. Má-li býti obviněnému poskytnuta náhrada za vazbu vyšetřovací? První vědecký sjezd českých právníků, Praha 1904, s. 23: „Pokud jde o objem náhrady, která poskytnouti se má, přidáváme se ku mínění souhlasně hájenému, že dáti se má přiměřená náhrada hmotné škody, kterouž uvězněný vazbou na svých hospodářských poměrech utrpěl, s vyloučením jakékoli náhrady za t. zv. ideální škody vazbou způsobené, zejména za utrpěnou hanbu, porušenou čest a pod.“ Odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se však poskytuje v těch případech, na které dopadá nové ustanovení § 6a zákona (blíže viz dále).
23	Podobným způsobem byl doplněn § 22, alter ego § 13.
24	Článek 5 odst. 3 Úmluvy zní: „Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.“ V odstavci 1 je stanoveno, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven svobody kromě vyjmenovaných případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem; pod písm. c) je potom uvedeno „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“.
25	Srov. rozsudek Pavletić proti Slovensku ze dne 22. června 2004, § 64–75, 92–97.
26	V poznámce pod čarou je příkladmo odkazováno na článek 8 Listiny základních práv a svobod a článek 5 Úmluvy.
27	ESLP se dosud explicitně nezabýval otázkou naplnění požadavků článku 5 odst. 5 Úmluvy ve vnitrostátním právu České republiky. Porušení jiných ustanovení článku 5 Úmluvy ESLP konstatoval například v rozsudcích Singh ze dne 25. ledna 2005 a Vejmola ze dne 25. října 2005 (porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy, který mimo jiné zaručuje právo na urychlené rozhodnutí o zákonnosti vazby); nepřiměřenou byla délka vazby shledána v rozsudcích Punzelt ze dne 25. dubna 2000, Český ze dne 6. června 2000, Barfuss ze dne 31. července 2000 a Tariq ze dne 18. dubna 2006 (porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy) a také ve výše zmíněném rozsudku Singh, kde šlo o vazbu vyhošťovací [porušení článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy].
28	Viz např. rozsudek Eckle proti Německu ze dne 15. července 1982, § 66. Blíže srov. Kmec, J. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. cit. dílo. Srov. též nález Ústavního soudu I. ÚS 554/04 ze dne 31. března 2005: „[...] ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.“
29	Toto porušení může konstatovat jak orgán rozhodující o odškodnění na základě zákona č. 82/1998 Sb., tak například orgán, který předtím prohlásil rozhodnutí za nezákonné.
30	V případech konstatovaných porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je to sice jevem relativně vzácným (viz např. rozsudky Szeloch proti Polsku ze dne 22. února 2001, § 122, a Cherakrak proti Francii ze dne 2. srpna 2000, § 29), v případech porušení jiných práv a svobod zaručených Úmluvou se s tím setkáme mnohem častěji. Typickým příkladem je série rozsudků proti České republice, v nichž ESLP došel k závěru, že přílišný formalismus Ústavního soudu při posuzování přípustnosti ústavních stížností znamenal porušení práva stěžovatelů na soud ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz rozsudky Šroub ze dne 17. ledna 2006, § 29, Zedník ze dne 28. června 2005, § 38, Mařík ze dne 12. dubna 2005, § 21, Soudek ze dne 15. března 2005, § 26, Kadlec a ostatní ze dne 25. května 2004, § 36, Bulena ze dne 20. dubna 2004, § 41, Vodárenská akciová společnost ze dne 24. února 2004, § 40, Běleš a ostatní ze dne 12. listopadu 2002, § 77).
31	Viz např. rozsudek Fáber proti České republice ze dne 17. května 2005, § 38.
32	ESLP zde připustil výjimku z pravidla, podle kterého se otázka existence účinných vnitrostátních prostředků nápravy, které by byl stěžovatel před podáním stížnosti k ESLP podle článku 35 odst. 1 Úmluvy povinen vyčerpat, posuzuje vzhledem k okamžiku podání stížnosti. Blíže viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Brusco proti Itálii ze dne 6. září 2001, Nogolica proti Chorvatsku ze dne 5. září 2002, Andrášik a ostatní proti Slovensku ze dne 22. října 2002, Charzyński proti Polsku ze dne 1. března 2005.
33	Nezměněný § 15 odst. 2 zákona stanoví: „Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.“
34	Rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 27. března 2003. Viz též např. rozsudek Krasuski proti Polsku ze dne 14. června 2005, § 71.

Souvislosti k PZ 6/2006 s. 1

Poslat odkaz