PAVEL TŮMA

odborný asistent Právnické fakulty MU v Brně

Jedná se v pořadí o čtvrtou změnu autorského zákona, nicméně o první komplexní řešení dané problematiky.¹

I. Occassio legis

První expertní konzultace nad vládním návrhem novely autorského zákona připravovaným v gesci Ministerstva Kultury započaly již téměř před dvěma lety. Hlavním důvodem pro vypracování novely byla nutnost harmonizace autorského zákona a dalších zákonů s předpisy práva komunitárního (a potažmo i mezinárodními smlouvami, které byly komunitárním právem provedeny), které nabyly platnosti po vstupu autorského zákona v účinnost. K návrhům těchto předpisů bylo při přípravách autorského zákona v roce 2000 sice přihlédnuto, nicméně vzhledem k jejich konečnému znění nebylo plného souladu s komunitárním právem dosaženo. Vedle toho bylo nutné odstranit některé „starší resty“ ve vztahu k již dříve přijatým komunitárním směrnicím v oblasti autorského práva, na něž byla Česká republika ze strany orgánů Evropských společenství vesměs upozorněna. Jedná se zejména o tyto předpisy komunitárního práva:

Vedle toho byla provedena řada legislativních oprav či zpřesnění, které si vyžádala dosavadní aplikace autorského zákona. Celkově vzato můžeme říci, že přes svůj rozsah se jedná především o novelu technickou, která nepřináší převratné změny do platného autorskoprávního legálního pojetí. Tomu odpovídá i nulová legisvakance, neboť účinnost novely nastala vyhlášením ve Sbírce zákonů, tj. dne 22. 5. 2006.

II. Harmonizace ve vztahu ke směrniciRady 92/1000/EHS

Ustanovení čl. 5 odst. 1 směrnice 92/100/EHS stanoví povinnost členských států zajistit autorům odměnu za veřejné půjčování originálů a rozmnoženin jejich děl s ohledem na kulturně politické cíle členských států․ Převládajícím přístupem mezi členskými státy ES ke splnění této povinnosti, je zavedení režimu tzv. veřejného půjčovatelského práva („public lending right“), který zpravidla představuje formu veřejné kompenzace k rukám majitelů autorských práv za bezplatné využívání jejich majetku ve veřejném zájmu. Autorskou odměnu zde totiž neplatí sám uživatel (půjčitel), ale přímo stát.

V tomto smyslu se dosavadní bezúplatná zákonná knihovní licence pro půjčování originálů či rozmnoženin vydaných děl (která se i nadále nevztahuje na díla zaznamenaná na zvukový a zvukově obrazový záznam a počítačové programy) do budoucna podmiňuje uhrazením autorské odměny, jež je stanovena v příloze autorského zákona ve výši 0,50 Kč za každou výpůjčku (§ 37 odst. 2 AutZ). Tuto odměnu hradí autorům stát prostřednictvím Národní knihovny České republiky. ² V souladu s čl. 5 odst. 3 směrnice 92/100/EHS nepřísluší odměna za presenční půjčování v knihovnách na místě samém ani za půjčování (i absenční) zákonem uvedenými knihovnami. Jedná se o právo povinně kolektivně spravované. Podíly autorů jednotlivých složek jsou stanoveny v § 104 odst. 3 AutZ.³

Touto novelizací nedochází k zúžení veřejné služby poskytované knihovnami. Nedostatkem dané právní úpravy však je, že zůstává na půl cesty mezi režimem úplatné zákonné licence a institutem veřejné kompenzace. Právo na poskytnutí odměny zde není absolutním majetkovým právem autorů, které by se relativizovalo na základě jinak dovoleného užití díla (jak je tomu v případě úplatných zákonných licencí), ale naopak oprávněnost užití děl v rámci zákonné licence je podmíněna zaplacením zákonem stanovené odměny. Pokud stát autorskou odměnu nezaplatí, jedná se o neoprávněné užití autorských děl se všemi následky s tím souvisejícími (srov. § 40 a násl. AutZ), přičemž pasivně věcně legitimovaným zde nebude stát, nýbrž půjčitelé jako skuteční uživatelé děl (tj. knihovny, archivy, muzea apod.).

III. Harmonizace ve vztahu ke směrnici 2001/29/ES

Nejvýraznější změnou, kterou přináší novela autorského zákona, souvisí s aplikací čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice 2001/29/ES, který stanoví taxativní výčet výjimek a omezení autorského práva, jež mohou členské státy ve svém zákonodárství zavést. Přestože se zákonodárce rozhodl pro legislativně technické řešení spočívající v nahrazení celého obsahu Dílu 4 Hlavy I novým zněním, nepřináší opět až na výjimky zásadní změny. Jedná se vesměs pouze o legislativní zpřesnění původního znění s ohledem na terminologii komunitárního práva.

Nová zákonná omezení autorského práva. Oproti dosavadnímu znění se zavádějí některá nová omezení autorského práva. Tím je zejména volné užití formou rozmnožování děl na papír nebo obdobný podklad (reprografie) pro vlastní vnitřní potřebu podnikající fyzické osoby nebo osoby právnické, ať již tak činí tato osoba sama nebo tak pro ni činí osoba jiná (§ 30b AutZ). V této souvislosti došlo rovněž ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/29/ES k obsahovému rozšíření práva autorů a nakladatelů na tzv. dodatkovou (náhradní) odměnu vybíranou z rozmnožovacích zařízení a rozmnožovacích služeb ve smyslu § 25 AutZ i na tento způsob užití. Zároveň by se tím měly konečně odstranit pochybnosti o autorskoprávním postavení poskytovatelů rozmnožovacích služeb. Poskytování těchto služeb mimo rozsah ustanovení § 30a AutZ (popř. v jeho rámci, avšak bez zaplacení dodatkové autorské odměny), při kterých dochází k rozmnožování děl chráněných autorským zákonem, je výkonem výlučného autorského práva dílo užít a lze tak činit pouze se svolením majitelů autorského práva.

Nově se rovněž stanoví postrádaná bezúplatná zákonná licence pro nepodstatné vedlejší užití díla, které se děje náhodně v souvislosti s hlavním užitím díla nebo jiného prvku (§ 38c AutZ).⁴

Zavádí se rovněž nová bezúplatná zákonná licence pro pořizování záznamu vysílaných děl zdravotnickými či sociálními zařízeními, která nebyla zřízena za účelem dosažení zisku, a pro následné provozování tohoto záznamu umístěným osobám (§ 38e AutZ).

Naopak již během projednávání v Poslanecké sněmovně byla vypuštěna bezúplatná zákonná licence pro karikatury, parodie, parafráze a koláž (navrhované ust. § 31a návrhu zák. č. 216/2006 Sb.), nikoli však z důvodu nesouladu s komunitárním právem, ale z důvodů jiných, veřejnosti blíže neznámých. ⁵

Obsahové změny stávajících omezení autorského práva. Některé dosavadní zákonné licence byly v souladu s komunitárním právem rozšířeny. Knihovní bezúplatná zákonná licence (§ 37 AutZ) byla rozšířena o možnost knihoven a jiných institucí pořizovat tzv. náhradní rozmnoženiny děl a výslovně je stanoveno právo těchto institucí k tzv. prezenčnímu terminálovému zpřístupňování knihovních fondů (v praxi často např. u starších výtisků periodik). V podstatě od počátku přípravných prací se však neuvažovalo o stanovení zákonné licence pro možnost doplnění knihovních fondů o rozmnoženiny rozebraných či nedostupných děl, ačkoli by taková úprava zřejmě nebyla v rozporu s předpisy komunitárního práva.⁶

K rozšíření došlo rovněž u bezúplatné zákonné licence pro zdravotně postižené, a to ve vztahu k možnosti opatřování zvukově obrazových záznamů audiovizuálních děl slovním vyjádřením obrazové složky (§ 38 AutZ). V neposlední řadě tzv. obřadní zákonná licence byla vztažena i na úřední akce pořádané orgány veřejné správy.⁷

Ke zúžení naopak došlo v případě volného užití díla pro osobní potřebu (§ 30 AutZ), kdy do budoucna je zakázáno pořizování záznamů audiovizuálních děl pro osobní potřebu při jejich provozování nebo přenosu provozování („bootlegging“, „kinorip“). Nestalo se tak však pod vlivem komunitárního práva, nýbrž na základě senátního pozměňovacího návrhu.

Svobodný přístup k informacím, jež jsou předmětem práv dle autorského zákona. Poněkud kontroverzním tématem je zachování rozsahu bezúplatné zákonné úřední licence. Ta i nadále platí [na rozdíl od doslovného znění čl. 5 odst. 3 písm. e) směrnice 2001/29/ES, který hovoří pouze o „veřejné bezpečnosti, správním, parlamentním či soudním řízení nebo zpravodajství o něm“] i pro „jiné úřední účely“ [§ 34 písm a) AutZ]. Za tento „jiný úřední účel“ lze bezesporu označit i poskytování informací v souladu se zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tím se stala ve vztahu k předmětům chráněným autorským zákonem do značné míry obsoletní a nadbytečnou novelizace zák. č. 106/1999 Sb. (a potažmo i autorského zákona) provedená zákonem č. 61/2006 Sb. Orgány veřejné správy tudíž ani nadále nemohou v rozsahu stanoveném zákonem č. 106/1999 Sb. odmítnout poskytnutí informace, jež je obsahem nehmotného statku chráněného autorským zákonem, který patří třetí osobě, neboť to autorský zákon nezakazuje.⁸ Zcela nadbytečné je potom i omezení práva na informace k některým předmětům chráněným autorským zákonem v případě, kdy právo k předmětu chráněnému autorským zákonem vykonává sám orgán veřejné správy. Zákonná povinnost poskytovat tyto informace pouze na základě smluvní licence, jejíž obsah určuje zákon, jde přímo proti účelu zák. č. 106/1999 Sb.⁹ Není pravda, že by se zde jednalo o povinnost České republiky vyplývající z transpozice směrnice č. 2003/98/ES.¹⁰ Tato směrnice výslovně stanoví, že se nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem práv duševního vlastnictví, a mimo tento rámec jsou členské státy oprávněny stanovit vlastní úpravu.¹¹ Nelze se ani domnívat, že by takové poskytování mělo být nutně v rozporu se směrnicí 2001/29/ES, neboť ve vztahu k účelům této směrnice jde o užití chráněných předmětů zcela podružné. Lze tedy uzavřít, že poskytování informací, které jsou předmětem práv dle autorského zákona, dnes nic nebrání (včetně autorského zákona a práva komunitárního), ovšem paradoxně (v určitých směrech) s výjimkou samotného zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Bohužel, takováto situace pouze nahrává obecné nechuti některých orgánů veřejné správy zák. č. 106/1999 Sb. dodržovat.

Školní dílo. Další diskutovanou otázkou je zachování „bezúplatné zákonné licence“ pro užití školních děl pro vnitřní potřebu škol nebo školských či vzdělávacích zařízení (§ 35 odst. 3 AutZ). Zde je sice pravda, že takovéto omezení autorského práva čl. 5 směrnice 2001/29/ES nezná, nicméně lze se domnívat, že se o bezúplatnou zákonnou licenci vůbec nejedná. Povahově je nutné takovéto užití školního díla pro vnitřní potřebu školy řadit mezi tzv. zákonná quasilicenční omezení autorského práva ve prospěch individuálně určených osob, jako je tomu kupříkladu u děl zaměstnaneckých (§ 58 AutZ), kolektivních (§ 59 AutZ), děl na objednávku a děl soutěžních (§ 61 AutZ). Mezi zákonnými licencemi a tzv. quasilicenčními omezeními autorského práva existuje celá řada rozdílů a je zřejmé, že na druhou skupinu se ustanovení čl. 5 směrnice 2001/29/ES nevztahuje. Dle mého názoru tedy zákonodárce nepochybil, pokud toto omezení autorského práva zachoval, nicméně z hlediska legislativně systematického by bylo vhodnější jeho přesunutí k ustanovení § 60, tj. k ostatním quasilicenčním omezením autorského práva ke školním dílům.

Technické prostředky ochrany práv dle autorského zákona. Druhou významnou oblastí, kterou upravuje směrnice 2001/29/ES, je právní ochrana účinných technických prostředků ochrany práv dle autorského zákona, tzv. „digital rights management“ (§ 43 AutZ). Nejvýznamnější změnou je zde zavedení nového zvláštního autorskoprávního deliktu spočívajícího v samotném obcházení chráněných technických prostředků, a to vedle již dříve stanoveného nekalého pomůckářství.¹² Zároveň se zpřesňuje legální definice samotných chráněných technických prostředků ochrany práv („anticircumvention measures“) i nekalých pomůcek k jejich obcházení, a to prostřednictvím tří určujících hledisek, tj. hlediska jejich obchodního určení, skutečného funkčního určení či účelového funkčního určení. Dále se autorský zákon v souladu s právem komunitárním¹³ snaží řešit konflikt mezi ochranou technických prostředků a zákonnými omezeními autorského práva. Do budoucna je tudíž nesporné, že sami držitelé rozmnoženin děl nemohou sami obcházet chráněné technické prostředky za účelem oprávněného užití děl, nýbrž svědčí jim nárok vůči majitelům práv k umožnění takovéhoto užití. O skutečné vynutitelnosti tohoto nároku lze však, zejména vůči zahraničním majitelům práv, poměrně oprávněně pochybovat.

IV. Harmonizace ve vztahu ke směrnici 2001/84/ES

Právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého (tzv. právo na slušné vypořádání, angl. resale royalty right, něm. Folgerecht, franc. droit de suite) je tradičním institutem českého autorského práva i práva mezinárodního. Směrnice 2001/48/ES důsledně harmonizuje úpravu tohoto institutu pro všechny členské státy. Oproti dosavadní úpravě se posiluje vymahatelnost tohoto práva především tím, že povinnou osobou je zde nejen prodávající, ale i obchodník, který soustavně obchoduje s uměleckými díly (jednající např. jako kupující, zprostředkovatel, příkazník nebo komisionář). Obě osoby jsou zavázány k platbě autorské odměny společně a nerozdílně. Minimální kupní cena pro vznik tohoto práva je stanovena v souladu s komunitárním právem na 1 500 EUR. V příloze autorského zákona se stanoví výše autorských odměn v souladu se sazebníkem uvedeným v čl. 4 směrnice 2001/48/ES. Oproti dosavadnímu znění se stanoví výluka z práva na autorskou odměnu v případě prvního následného prodeje, kde kupní cena nebude vyšší než 10 000 EUR. Nedostatkem dané úpravy však je, že se nestanoví, alespoň odkazem, pravidla pro přepočet měny Euro, a to již minimálně z toho důvodu, že ne vždy může být výrok rozsudku o zaplacení autorské odměny v této měně vyjádřen (viz § 155 odst. 2 OSŘ). Zde je nutno postupovat per analogiam iuris.

V. Harmonizace ve vztahu ke směrnici 2004/48/ES

Směrnice 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví stanoví soubor některých hmotněprávních a procesněprávních institutů k ochraně práv duševního vlastnictví, které jsou členské státy povinny transponovat do svého zákonodárství. Celkově vzato ani zde nepřináší tato úprava převratné důsledky.

Změny provedené v autorském zákoně se vztahují pouze na ochranu práv v autorském zákoně stanovených. Souběžně v gesci Úřadu průmyslového vlastnictví probíhala příprava nového zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví (poslanecký tisk č. 1110/2006), který byl později schválen jako zák. č. 221/2006 Sb.

Novela autorského zákona zavádí nový hmotněprávní negatorní nárok při porušení nebo ohrožení práv chráněných autorským zákonem, a to vůči osobě, která provozuje služby, jež využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování těchto práv [§ 40 odst. 1 písm. f AutZ].¹⁴ Na rozdíl od ostatních nároků z ohrožení nebo porušení autorského práva a práv souvisejících, tento nárok nesměřuje vůči rušiteli či ohroziteli autorského práva, ale vůči osobám jiným, komunitárním právem nazývaným „prostředníci“ (angl. „intermediaries“, něm. „Mittelspersonen“, franc. „intermédiaires“). Autorský zákon tímto ustanovením specifikuje (či přímo zakládá) autorskoprávní odpovědnost osob za jednání odlišné od samotného porušování či ohrožování autorského práva. Tyto osoby nejsou samy rušiteli či ohroziteli autorského práva (uživateli díla). Vznik autorskoprávní odpovědnosti za poskytování předmětných služeb je tak závislý na vzniku autorskoprávní odpovědnosti třetích osob jako ohrozitelů či rušitelů autorského práva. Tento nárok směřuje zejména vůči provozovatelům služeb typu peer-to-peer a služeb podobných, proti kterým byla možnost autorskoprávní ochrany dosud minimálně sporná, neboť české autorské právo neznalo koncept tzv. druhotného deliktu („contributory infringement“) známého zejména z autorského práva anglo-amerického. Aplikace tohoto nároku v cizích zemích však ukázala, že se může jednat o „dvousečnou zbraň“, a lze tedy předpokládat, že i české soudy budou nuceny potýkat se s výkladem rozsahu tohoto nároku, a to především z pohledu posouzení dostatečného stupně příčinné souvislosti mezi poskytováním služeb a porušováním autorských práv.

Novela autorského zákona zavádí nový procesní prostředek ochrany práv dle autorského zákona, a to možnost zajištění závadného zboží celním úřadem na dobu 1 měsíce, pokud se jedná o zboží Společenství. Zde se nejedná o přímou transpozici ustanovení směrnice 2004/48/ES, která tento prostředek výslovně nestanoví. Sleduje se především doplnění současných oprávnění celních orgánů vyplývajících ze zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví, který stanoví obdobný právní nástroj v případě zboží, které nebylo propuštěno do volného oběhu na území Společenství. Při provádění tohoto opatření tedy nemusí nadále nutně celní orgány zkoumat celní status závadného zboží. Ani zde se však nejedná o přiznání rozhodovací pravomoci celním orgánům ve věcech ochrany práv duševního vlastnictví, pouze o předběžné opatření konané z moci úřední, které je podmíněno zahájením civilního řízení ze strany majitele práv.

Vedle autorského zákona došlo k některým změnám v dalších předpisech. Transpozice směrnice 2004/48/ES si vyžádala některé změny v občanském soudním řádu. Jednak je nově stanoveno oprávnění právnických osob, jejichž předmětem je ochrana práv dle autorského zákona („IFPI a spol.“) zastupovat účastníka v civilním procesu ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona (§ 26 odst. 4 OSŘ).¹⁵ Dále se stanoví zvláštní úprava zajištění důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 78b až 78g OSŘ). Významná je zde ještě nevyvratitelná domněnka (komunitárním právem nevyžadovaná, pouze předvídaná), dle které se při prokázání porušení práva duševního vlastnictví u přiměřeného vzorku zboží má se za to, že k porušení došlo vůči veškerému zboží (§ 133b OSŘ).

Mimo rozsah závazků vyplývajících z komunitárního práva byla provedena změna úpravy přestupků na úseku autorského práva. V zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, byla vypuštěna jednotná skutková podstata neoprávněného užití autorského díla, uměleckého výkonu, zvukového či zvukově obrazového záznamu, rozhlasového nebo televizního vysílání nebo databáze [býv. ust. § 32 odst. 1 písm. a)]. Nahrazena byla novou právní úpravou zahrnutou přímo do ustanovení autorského zákona, která kromě skutkové podstaty neoprávněného užití chráněných předmětů stanoví ještě další skutkové podstaty vycházející z porušení ustanovení autorského zákona. Sankce jsou odstupňovány od 50 000 do 150 000 Kč (§ 105a AutZ). Nově se stanoví i právní úprava tzv. jiných správních deliktů, která je prakticky totožná s úpravou přestupkovou (§ 105b).

VI. Změny vyvolané dosavadními zkušenostmi s aplikací autorského zákona

Právo na spravedlivou licenční odměnu. Během legislativního procesu novelizace autorského zákona byly předloženy návrhy na zakotvení institutu spravedlivé (přiměřené) licenční odměny v českém autorském právu, kterým by se sledovalo zejména posílení hospodářského postavení autora (ale v důsledku i jiných osob v postavení poskytovatelů licence či podlicence) ve vztahu k nabyvateli licence při sjednávání licenční odměny (navrhované ust. § 49 odst. 2 AutZ).¹⁶ Nejednalo se zde o zakotvení absolutního práva na autorskou odměnu v tom smyslu, jak jej znaly předchozí zákonné úpravy na našem území, nýbrž o kogentní normy stanovící obsahovou náležitost licenční smlouvy. Při jeho nedodržení by byla licenční smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (srov. § 39 ObčZ).

V konečném znění zák. č. 216/2000 Sb. však byl institut spravedlivé odměny vypuštěn. Výsledkem je tak legislativní nonsens, když vložené ustanovení § 49 odst. 7 AutZ pouze ukládá smluvním stranám přihlédnout při sjednávání licenční odměny k určeným kritériím, přičemž nestanoví, že sjednaná licenční odměna musí být spravedlivá. Nedodržení této povinnosti však nezakládá neplatnost licenční smlouvy. V zásadě je tak možné konstatovat, že se jedná o právní normu imperfektní a tedy zbytečnou.

Ostatní. Kromě výše uvedených změn přináší novela autorského zákona řadu dalších úprav, které jsou více či méně technické povahy. V § 2 AutZ se mění předmět autorského práva na „autorské dílo“, čímž se odlišuje pojem „díla“ ve smyslu uměnovědném a autorskoprávním (přičemž dále již autorský zákon hovoří pouze o „díle“). Dále se ruší výluka z rozsahu autorského práva pro politické projevy a řeči pronesené při úředním jednání [býv. ust. § 3 písm. c) AutZ] a přesouvá se mezi bezúplatné zákonné licence [§ 34 odst. 1 písm. d) AutZ]. V souvislosti se vstupem do EU se rozšiřuje okruh osob povinných platbou dodatkové autorské odměny dle § 25 AutZ o „příjemce“ rozmnožovacích přístrojů a nenahraných nosičů a řeší se problematika výše dodatkových autorských odměn placených provozovateli reprografických služeb stanovením pravděpodobného počtu rozmnoženin děl z celkového počtu všech zhotovených tiskových rozmnoženin (č. 6 a 7 přílohy k AutZ).¹⁷ Novela umožňuje uzavírání typové autorskoprávní licenční smlouvy na základě neadresovaného návrhu a naopak jeho účinné přijetí prostřednictvím nedoručeného akceptačního úkonu (významné zejména pro využití kontraktačních technik typu „schrinkwrap“, „clickwrap“, „browsewrap“ apod.) (§ 46 odst. 5 a 6 AutZ). Další změny spočívají v odstranění dispozitivní povahy práva na dodatečnou licenční odměnu (§ 49 odst. 6 AutZ), rozšíření režimu zaměstnaneckého díla i na agenturní zaměstnání a vztah mezi statutárním orgánem a obchodní společností (§ 58 odst. 9 a 10), ve zpřesnění zvláštní úpravy omezení autorského práva k počítačovému programu (§ 66 AutZ)¹⁸ a zrušení výluky pro úřední databáze v právu zvláštního práva pořizovatele databáze (§ 94 AutZ). Rovněž se zpřesňuje veřejnoprávní úprava kolektivní správy práv (§ 95 a násl.) a rozšiřuje se rozsah režimu tzv. rozšířené kolektivní správy (§ 101 odst. 9 AutZ).

VII. Závěr

Vládní novela autorského zákona odstranila především nedostatky, které vyplývají z nutnosti transpozice ustanovení komunitárního práva. Vzhledem k současné nekomplexní a nesystémové úpravě v oblasti autorského práva a práv souvisejících na komunitární úrovní se nejednalo o jednoduchý úkol. Vítané je rovněž napravení některých nesrovnalostí, které se projevily během dosavadní, téměř pětileté, aplikace autorského zákona. Přesto nelze říci, že by bylo stanovených cílů dosaženo beze zbytku. Zcela realisticky novela od počátku rezignovala na odstranění z hlediska komunitárního práva závadného omezení autorského práva ve prospěch provozovatelů ubytovacích služeb. Vedle toho však je možno v rámci znění autorského zákona nalézt další přetrvávající rozpory ve vztahu k závazkům vyplývajícím z komunitárního práva, které z různých důvodů nebyly zákonodárcem zohledněny. Kupříkladu nebylo právo na dodatkovou odměnu za rozmnožování pro osobní potřebu rozšířeno na rozhlasové a televizní vysílatele (§ 84 AutZ), přestože tak komunitární právo, byť nepřímo, vyžaduje (čl. 5 směrnice 2001/29/ES)¹⁹. Rovněž tak byla zachována ochrana zahraničních majitelů zvláštního práva pořizovatele databáze na základě vzájemnosti (§ 107 odst. 6), byť dle ustanovení komunitárního práva může být tato ochrana poskytnuta pouze příslušníkům členských států ES a příslušníkům dalších států jedině, pokud tak stanoví dohoda sjednaná Komisí ES (čl. 11 směrnice 96/9/ES). Navíc časový rozsah ochrany zvláštního práva pořizovatele databáze se dle autorského zákona vztahuje pouze na databáze vytvořené po 1. 12. 1985 (§ 106 odst. 6 AutZ), přestože dle práva komunitárního by se měla vztahovat na databáze dokončené po 1. 1. 1984 (čl. 14 odst. 5 směrnice 96/9/ES). Celkově lze tedy s trochou nadsázky shrnout, že ze čtyř dosavadních novel autorského zákona je jedna v rozporu s komunitárním právem, druhá obsoletní, třetí zbytečná a čtvrtá ne zcela důsledně dopracovaná.