Hutten-Czapska proti Polsku 19. června 2006

Právo na pokojné užívání majetku (čl. 1 Protokolu č. 1) - porušení

Skutkový stav: Stěžovatelka je vlastníkem domu v polské Gdyni. Majetek původně patřil jejím rodičům, v roce 1945 však byli nuceni jej opustit. V roce 1991 se stěžovatelka jako dědička majetku svých rodičů ujala správy domu; následně vedla na vnitrostátní úrovni neúspěšně několik řízení, jejichž cílem bylo především vyklizení domu. V řízení před ESLP namítala, že právní úprava nájemních vztahů zavedená v Polsku je v rozporu s právem na pokojné užívání majetku zaručeným v čl. 1 Protokolu č. 1. Stěžovala si zejména na důsledky, které pro její vlastnická práva vyplývají z aplikace systému regulovaného nájemného.

V rozsudku ze dne 22. února 2005 (jeho shrnutí jsme přinesli v Právním zpravodaji č. 4/2005, s. 16-17) senát čtvrté sekce ESLP dospěl jednomyslně k závěru, že právo stěžovatelky zakotvené v čl․ 1 Protokolu č. 1 bylo porušeno, neboť zejména systém regulované výše nájemného ve svých důsledcích znamenal, že na stěžovatelku bylo uvaleno nepřiměřené břemeno, které nemůže být ospravedlněno žádným veřejným zájmem. Polská vláda využila možnosti, kterou jí dává čl. 43 odst. 1 Úmluvy, a požádala o postoupení věci Velkému senátu. Kolegium pěti soudců tuto žádost přijalo.

Od vydání senátního rozsudku došlo v polské právní úpravě regulace nájmů k určitému vývoji. V dubnu 2005 polský Ústavní soud zrušil část zákona z prosince 2004, kterou byla hranice pro zvyšování nájemného posunuta na 10 %. Podle názoru polské vlády to ve své podstatě znamená, že systém regulovaného nájemného byl v Polsku ke dni 1. ledna 2005 zrušen. S touto interpretací stěžovatelka nesouhlasila a odkázala na usnesení Ústavního soudu z června 2005. V něm tento orgán mimo jiné konstatoval, že úprava regulovaného nájemného, resp. možnosti jeho zvyšování, je v dané době upravena příliš obecně, neboť zákon pouze stanoví, že nájemné je možné zvýšit v odůvodněných případech, aniž by však byla zároveň specifikována nějaká kritéria, na základě kterých by polské obecné soudy mohly následně v případě sporu rozhodnout o tom, zda konkrétní zvýšení bylo odůvodněné či nikoli. Stávající právní úprava si tak vyžaduje aktivní zásah zákonodárce, neboť neposkytuje dostatečnou ochranu ani vlastníkům domů, ani nájemníkům. Dosud však žádná nová právní úprava přijata nebyla.

Odůvodnění: Velký senát se v zásadě zcela ztotožnil se závěry, k nimž před ním dospěl senát. Ve své argumentaci se snažil pouze více zdůraznit, že porušení práva stěžovatelky (a ostatních majitelů domů nacházejících se v podobné situaci) na pokojné užívání majetku se netýká pouze otázky výše nájemného. Toto porušení je spíše výsledkem souhry zákonných ustanovení upravujících výše nájemného a různých omezení práv vlastníků, pokud jde o možnost ukončení nájmu, finanční náklady, které jsou ze zákona nuceni nést, a absenci zákonného mechanismu, který by jim umožnil kompenzovat nebo zmírnit ztráty utrpěné v důsledku povinnosti pečovat o domy, jejichž jsou vlastníky, nebo na základě kterého by mohli v odůvodněných případech obdržet od státu subvence na financování nezbytných oprav. Z tohoto důvodu Velký senát neakceptoval tvrzení polské vlády, že rozhodnutím Ústavního soudu z dubna 2005 došlo k nápravě závadného stavu.

Velký senát uznal, že polský stát musel po pádu komunismu řešit nedostatek levných nájemních bytů, což předpokládalo rozhodnout mimořádně složité a sociálně citlivé otázky sladění zájmů vlastníků a nájemníků. Sociální a finanční náklady transformace a reformy trhu s bydlením však musejí být rozděleny spravedlivě a nemůže je, jako v daném případě, nést pouze jedna sociální skupina (vlastníci), což platí bez ohledu na to, jak závažné jsou zájmy druhé skupiny (nájemníci) nebo společnosti jako celku.

Podobně jako senát také Velký senát konstatoval, že skutkové okolnosti daného případu odhalují nedostatek polského právního řádu, v jehož důsledku byla nebo stále jsou celé skupině jednotlivců odpírána práva nebo svobody zaručené Úmluvou, a který by mohl vést k velkému množství dalších odůvodněných stížností. Pokud jde o obecná opatření, která by měla být přijata, aby byl ukončen tento stav systémového porušování Úmluvy, senát v rozsudku z února 2005 uvedl, že žalovaný stát by měl především prostřednictvím vhodných právních a jiných nástrojů zajistit stěžovatelce a jiným osobám v podobné situaci rozumnou výši nájemného nebo zavést nějaký mechanismus zmírňující následky státní kontroly růstu nájemného na jejich vlastnická práva. Velký senát se od této formulace poněkud odchýlil, když (v souladu se svou argumentací snažící se přenést důraz z otázky omezení růstu nájemného na celý soubor omezení práv vlastníků domů ve prospěch nájemníků) uvedl, že cílem eventuálních právních a/nebo jiných vhodných nástrojů by mělo být nastolení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy vlastníků a zájmem společnosti. Vlastníkům domů by přitom na jedné straně mělo být zejména umožněno, aby jim jejich majetek přinášel zisk, na druhé straně by stát měl především zajistit dostatek příležitostí k bydlení pro nemajetné osoby. Mezi možnosti, jak takové spravedlivé rovnováhy mezi oběma zájmy dosáhnout, patří podle Velkého senátu také ty, o kterých se zmiňuje usnesení polského Ústavního soudu z června 2005.

Velký senát konečně přiznal stěžovatelce náhradu morální újmy ve výši 30 000 Euro (cca 900 000 Kč) a náhradu nákladů řízení ve výši 22 500 Euro (cca 675 000 Kč). Rozhodnutí o otázce přiznání spravedlivého zadostiučinění z titulu případné materiální újmy však odročil a poskytl oběma stranám lhůtu šesti měsíců k případné dohodě.

Öllinger proti Rakousku 29. června 2006

Právo na shromažďování a sdružování (čl. 11 Úmluvy) - porušení

Skutkový stav: Stěžovatel, člen rakouského parlamentu za Stranu zelených, oznámil příslušným úřadům, že na den Všech svatých (1. listopadu 1998) hodlá pořádat tiché shromáždění asi šesti osob před válečným památníkem na městském hřbitově v Salcburku k uctění Židů zavražděných příslušníky SS během 2. světové války. Konání shromáždění však bylo zakázáno s tím, že ve stejnou dobu a na stejném místě se má konat již tradiční akce sdružení Kameradschaft IV, jejímž cílem je uctění památky padlých vojáků SS. Rakouské správní orgány poukázaly ve svých rozhodnutích mimo jiné na to, že v minulosti docházelo ke snahám různých protestních shromáždění narušovat akci Kameradschaft IV, což vedlo ke konfliktům, které si vyžádaly intervenci policie. Shromáždění stěžovatele mělo podle všeho za účel rovněž konfrontaci s tímto sdružením, proto bylo namístě konání tohoto shromáždění v zájmu veřejného pořádku zakázat.

Ústavní soud, na nějž se stěžovatel posléze obrátil, zpochybnil některé argumenty správních orgánů (upřesnil zejména, že zákaz konání shromáždění by nemohl být ospravedlněn pouze s ohledem na povinnost chránit vzpomínkovou akci Kameradschaft IV), přesto dospěl k závěru, že jejich rozhodnutí jsou v souladu s právem stěžovatele na svobodu shromažďování a sdružování zakotveným v čl. 11 Úmluvy. Zdůraznil zejména význam svátku Všech svatých a z čl. 9 Úmluvy (právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání) vyplývající povinnost státu chránit právo všech návštěvníků hřbitova uctít památku zesnulých. V minulosti nicméně bylo toto právo narušováno střety mezi Kameradschaft IV a protestujícími.

Odůvodnění: ESLP hned v úvodu poznamenal, že v daném případě se do konfliktu dostávají na straně jedné právo stěžovatele na pokojné shromáždění a právo na svobodu projevu a na straně druhé právo jiného na ochranu proti zásahům do svého shromáždění a právo ostatních návštěvníků hřbitova na ochranu jejich práva svobodně projevovat své náboženské vyznání. Rakouské orgány si byly konfliktu mezi těmito právy vědomy, úkolem ESLP bylo proto pouze posoudit, zda se jim v případě stěžovatele podařilo dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi nimi. V této souvislosti dále uvedl, že bezpodmínečný zákaz protestní akce je dalekosáhlým opatřením, pro které by bylo třeba nalézt zvláštní důvody, a to tím spíše, jestliže v daném případě bylo snahou stěžovatele, člena rakouského parlamentu, vyjádřit svým protestem proti shromáždění Kameradschaft IV svůj názor na otázku veřejného zájmu. Je proto překvapující, že státní orgány nepřiložily tomuto aspektu věci žádnou váhu.

ESLP souhlasil s rakouským Ústavním soudem, že ochrana shromáždění Kameradschaft IV by nebyla dostatečným důvodem k zákazu shromáždění plánovaného stěžovatelem. Podle jeho názoru však dostatečným důvodem k přijetí takového opatření nebyl ani zájem na ochraně práv ostatních návštěvníků hřbitova, neboť: a) shromáždění nebylo žádným způsobem namířeno proti návštěvníkům hřbitova a nemohlo ani nijak zranit jejich city (shromáždění mělo být tiché, bez transparentů či provolávání hesel, účastníci - v malém počtu - měli pouze nést v rukou či mít připevněné na svém oděvu vzpomínkové vzkazy); b) v minulosti došlo sice k vášnivým debatám mezi znepřátelenými shromážděními, nikoli však k násilnostem; c) není přesvědčivým argument vlády, že preventivní opatření v podobě přítomnosti policie v průběhu konání obou shromáždění by nebylo vhodnou alternativou, která by mohla ochránit jak práva stěžovatele, tak práva ostatních návštěvníků hřbitova. Bezpodmínečným zákazem konání akce stěžovatele se rakouským orgánům nepodařilo najít spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými zájmy. ESLP proto dospěl (většinou šesti hlasů k jednomu) k závěru, že právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 Úmluvy bylo porušeno.

Poznámka: V čísle 3/2006 jsme přinesli shrnutí rozsudku ESLP ze dne 7. února 2006 ve věci stížnosti romských dětí na diskriminaci v souvislosti s jejich právem na vzdělání (D.H. proti České republice). Dne 3. července 2006 ESLP rozhodl, že se věcí bude zabývat Velký senát, jehož rozhodnutí nahradí původní rozsudek. V něm senát neshledal, že by v případě stěžovatelů došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou.

JIŘÍ KMEC

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP