Dickson proti Spojenému království 4. prosince 2007

Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) – porušení

Skutkový stav: Stěžovatel (narozen v roce 1972) byl v roce 1994 za vraždu odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody s možností propuštění po patnácti letech․ V roce 1999 se ve vězení seznámil se stěžovatelkou, matkou tří dětí narozenou v roce 1958, a po jejím propuštění na svobodu se v roce 2001 vzali. Následně požádali, aby jim bylo umožněno počít dítě prostřednictvím umělého oplodnění (tzv. manželské návštěvy, které by problém početí dítěte mohly vyřešit, nebyly dovoleny). Tato žádost však byla ministrem vnitra zamítnuta: na jedné straně sice uznal, že pokud by byl stěžovatel propuštěn v nejbližším možném termínu, bylo by stěžovatelce již 51 let, což významně snižuje možnost, že by mohla ještě otěhotnět přirozeným způsobem, na druhé straně ovšem přisoudil větší váhu tomu, že stěžovatelé navázali známost ve vězení, a jejich vztah tak neprověřil každodenní život, že matka a dítě by neměly k dispozici dostatečné materiální zázemí, že dítě by podstatnou část svého dětství prožilo bez otce a že kárné a odrazující prvky trestu odnětí svobody by byly potlačeny, pokud by bylo žádosti vyhověno.

Odůvodnění: V rozsudku ze dne 18. dubna 2006 senát těsnou většinou čtyř hlasů ku třem konstatoval, že k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života nedošlo. Věc nicméně znovu projednal velký senát, který dospěl k opačnému závěru. V odůvodnění svého rozsudku kromě jiného upozornil na to, že řešení daného problému není upraveno zákonem a politiku v této oblasti tak určuje pouze ministr vnitra. Podle ESLP ale nic neukazuje na to, že by se při definování této politiky ministr snažil vážit jednotlivé navzájem si konkurující zájmy veřejné a soukromé nebo že by se zabýval přiměřeností omezení práv stěžovatelů. Velký senát sice připustil určitou relevanci důvodů, na základě kterých byla jejich žádost o umožnění umělého oplodnění zamítnuta, nepovažoval je však za dostatečné k tomu, aby s odkazem na ně mohlo být rodičům, kteří si to přejí, zabráněno počít dítě.

Maumousseau a Washington proti Francii 6. prosince 2007

Právo na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) – neporušení; právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) – neporušení

Skutkový stav: První stěžovatelka, francouzská státní občanka, se v roce 2000 provdala za Američana a ještě v témže roce se jim narodila dcera Charlotte (druhá stěžovatelka). Nedlouho poté se ovšem dostavila manželská krize a v březnu 2003 stěžovatelka se souhlasem manžela odjela i s dcerou do Francie ke svým rodičům, v rozporu s dohodou se ale již zpátky do USA nevrátily. V červnu 2003 rodinný soud státu New York svěřil Charlotte do prozatímní péče otce a nařídil, aby mu matka dívku předala. V říjnu 2003 příslušné americké orgány požádaly s odkazem na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sjednanou v Haagu v roce 1980) francouzské orgány o zajištění navrácení dítěte. Francouzský soud prvního stupně sice nejprve v lednu 2004 rozhodl ve prospěch matky, odvolací soud však o čtyři měsíce později jeho rozhodnutí zrušil a nařídil matce vrátit dítě okamžitě otci. Matka odmítla rozhodnutí respektovat a svoji dceru po nějakou dobu ukrývala. V září 2004 se prokurátor za policejní asistence pokusil realizovat výkon rozhodnutí odvolacího soudu v mateřské školce, příbuzní, zaměstnanci školky i obyvatelé obce včetně starosty však dívku fyzicky bránili a došlo též k vzájemným fyzickým a slovním potyčkám. Prokurátor se proto rozhodl na výkon rozhodnutí prozatím rezignovat. V prosinci 2004 se dívka nakonec vrátila k otci do USA. Poté v rámci rozvodového řízení francouzský soud rozhodl, že rodičovská zodpovědnost je vykonávána společně oběma rodiči a že dívka bude mít trvalé bydliště u matky, a otci zároveň přiznal právo na styk. Americký soud však prohlásil, že pouze on má pravomoc rozhodovat ve věci péče o nezletilou a odmítl se rozhodnutím francouzského soudu řídit. Styk matky s dítětem prozatímně upravil tak, že tento může proběhnout pouze pod dohledem a matka musí napřed složit kauci 25 000 dolarů a odevzdat cestovní pas. Další jednání o péči o Charlotte a případné rozšíření styku matky s ní podnítil tím, že stěžovatelka dosáhne zrušení rozhodnutí francouzských soudů, uznání výlučné jurisdikce amerického soudu a uznání jeho rozhodnutí, kterým byla dívka svěřena do péče otce.

Odůvodnění: ESLP konstatoval, že protiprávní ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy nebylo samotné přemístění dítěte do Francie, ale až jeho nenavrácení zpět do USA. Klíčovým aspektem případu je otázka výkladu a aplikace čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, podle kterého soudní nebo správní orgán dožádaného státu není povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením prokáže, že existuje vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, a to s přihlédnutím k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, požadujícím, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Stěžovatelka kromě jiného namítala, že nebezpečí, o kterém hovoří čl. 13 odst. b) Haagské úmluvy, mohou představovat i důsledky oddělení dítěte od rodiče, který je protiprávně přemístil. ESLP uvedl, že přijetím argumentů stěžovatelky by Haagská úmluva pozbyla svého smyslu, tedy zabránit tomu, aby pouze v důsledku plynutí času dosáhl rodič-únosce právní legitimace faktické situace, kterou jednostranně nastolil. Podle jeho názoru francouzský soud, který rozhodl o povinnosti matky vrátit dítě do USA, pečlivě zhodnotil všechny skutkové okolnosti případu a neshledal existenci žádného nebezpečí, kterému by měla být Charlotte v případě návratu vystavena. Odvolacímu soudu dal zapravdu rovněž v tom, že stěžovatelce nic nebránilo dceru do Spojených států doprovodit a dovolávat se tam svých rodičovských práv. K porušení čl. 8 Úmluvy proto nedošlo, a to ani s ohledem na pokus o násilný výkon rozhodnutí v mateřské školce. ESLP poznamenal, že i když použití síly v podobných případech nemusí být vhodné a může být traumatizující, zde proběhlo pod vedením prokurátora, který navíc vzhledem k odporu přítomných osob od násilného odebrání dítěte matce upustil. ESLP neuznal ani tvrzení stěžovatelky, že francouzské orgány porušily její právo na spravedlivý proces, když nařídily navrácení její dcery, aniž by se přesvědčily, že bude mít možnost svá práva na výchovu svého dítěte před americkými soudy řádně uplatnit. Měl totiž za to, že v době rozhodování nebylo francouzským orgánům známo nic, z čeho by vyplývalo, že by matce nebo dceři měla být v USA nějakým zjevným způsobem odepřena spravedlnost.

JIŘÍ KMEC

Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP