Nová úprava správního trestání obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („PřesZ“), rozšiřuje dosah pojmu přestupku tím, že mu podřazuje mimo jiné též protiprávní činy označované dosud jako jiné správní delikty právnických osob (viz § 112 odst. 1 PřesZ).¹ Jakýkoli pokus upravit následky protiprávního jednání právnických osob se musí určitým způsobem postavit k otázce, které akty fyzických osob lze pokládat za jednání osob právnických, tj. k problému přičitatelnosti. Mezi otázky, jež PřesZ v rámci sjednoceného režimu postihování správních deliktů reguluje, se proto zcela správně řadí též to, za jakých okolností lze na právnickou osobu hledět jako na pachatele přestupku, přestože dotčený protiprávní čin musel být z povahy věci fakticky realizován fyzickou osobou (§ 20 PřesZ).

Jevilo by se logickým, pakliže by při koncipování základů úpravy přestupkové odpovědnosti právnických osob posloužil za zdroj inspirace zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů („TOPO“), v němž byl pojem přičitatelnosti protiprávního jednání právnické osobě v trestněprávním kontextu náležitě precizován. Důvodová zpráva k § 20 PřesZ poněkud překvapivě uvádí, že odpovědnost za přestupek právnické osoby nebude založena na principu tzv. přičitatelnosti. Vzhledem k tomu, že text § 20 PřesZ s pojmem „jednání přičitatelné právnické osobě“ zřetelně pracuje, je nicméně citované formulaci patrně namístě rozumět jako vyjádření teze, jež se v téže pasáži důvodové zprávy rovněž objevuje, totiž že PřesZ nevychází z přičitatelnosti ve smyslu TOPO, neboť odpovědnostní následky neodvíjí od přičítání zaviněného jednání fyzických osob osobám právnickým a nesměřuje k založení jejich subjektivní odpovědnosti. Tím je trestání právnických osob za přestupky poněkud zjednodušeno, neboť problematika subjektivní stránky trestných činů právnických osob představuje snad nejsložitější a nejkontroverznější aspekt jejich trestní odpovědnosti.² S uvědoměním si této koncepční odlišnosti je však pojem přičitatelnosti bezesporu přiléhavě použitelným i v kontextu nové právní úpravy správního trestání a ani odborná literatura se s ním jako s takovým nezdráhá pracovat.³

Zatímco dosavadní praxe pro nedostatek výslovné úpravy problematiku identifikace osob, jejichž jednání lze přičítat právnické osobě, intuitivně řešila s pomocí analogického použití občanskoprávní úpravy přičítání protiprávního jednání,⁴ § 20 odst․ 2 PřesZ zavádí explicitní vymezení okruhu subjektů, jejichž činy mohou založit správněprávní odpovědnost právnické osoby. Je přitom zřejmé, že ve srovnání s úpravou v TOPO jde převážně o pojetí širší, neboť jednak pokrývá členy všech orgánů právnické osoby (nikoli jen osoby ve vedoucím postavení oprávněné za právnickou osobu jednat či vykonávající řídící nebo kontrolní činnost), jednak zahrnuje zaměstnance a osoby v obdobném postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení, resp. jiné fyzické osoby plnící úkoly právnické osoby, právnickou osobou používané, potažmo za právnickou osobu jednající, aniž by v těchto případech bylo vyžadováno kumulativní uplatnění podmínky známé z § 8 odst. 2 TOPO.⁵ Právnické osobě je tak z hlediska správního trestání jednání jejích zaměstnanců a jiných osob v podobném postavení přičitatelné, aniž by bylo třeba zkoumat, zda se dotčeného činu dopustili na základě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby, případně v důsledku zanedbání potřebných opatření (zejména náležité kontroly) z jejich strany. Tento rozdíl je však odůvodnitelný postavením trestního práva jako nástroje subsidiárně působící ochrany právních vztahů⁶ před nejzávažnějšími zásahy do právem chráněných hodnot, a naopak rolí správněprávní odpovědnosti, jež musí pokrývat a účinně sankcionovat mnohem širší rozsah (zpravidla méně závažných) protiprávních činů, pročež je obhajitelné, aby byly rovněž podmínky přičítání jednání fyzických osob osobám právnickým v kontextu správního trestání nastaveny volněji.⁷

Ustanovení § 20 PřesZ oproti § 8 TOPO alespoň na první pohled vyznívá odlišně též v tom ohledu, že založení odpovědnosti právnické osoby podmiňuje jednáním výše uvedených fyzických osob a) při činnosti právnické osoby, b) v přímé souvislosti s činností právnické osoby, c) ku prospěchu právnické osoby anebo d) v jejím zájmu.⁸ Naproti tomu § 8 TOPO ve znění účinném od 1. 12. 2016 předpokládá, že trestným činem právnické osoby může být jen čin spáchaný a) v jejím zájmu nebo b) v rámci její činnosti.⁹ Lze dovodit, že pojem jednání v zájmu právnické osoby bude mít v obou předpisech shodný obsah a že jednání „v rámci činnosti“ právnické osoby zmíněné v TOPO zahrnuje nejen jednání „při činnosti právnické osoby“ dle PřesZ, ale též jednání „v přímé souvislosti s činností právnické osoby“ ve smyslu právě citovaného předpisu. Podle judikaturou akceptovaného výkladu je totiž trestný čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, pokud „souvisí s předmětem její činnosti nebo podnikání (účelem její existence)“, tj. je-li spáchán v rámci provozu právnické osoby, jinak řečeno „v souvislosti s poskytováním služeb, s výrobní, obchodní či jinou činností právnické osoby“.¹⁰ Materiální diferenci by tedy mohla zakládat toliko přítomnost varianty „jednání ku prospěchu právnické osoby“ v textu PřesZ, to však pouze za předpokladu, že jej lze věcně odlišit od „jednání v zájmu právnické osoby“, tedy že lze jednat ku prospěchu právnické osoby, avšak nikoli v jejím zájmu. Koexistence obou výrazů v § 20 odst. 1 PřesZ by v souladu s principem vyloučení redundance¹¹ měla nasvědčovat jejich neidentickému obsahu, důvodová zpráva však nikterak neosvětluje, v čem by případný sémantický rozdíl měl spočívat.¹² Lze se tedy spíše domnívat, že jednání v zájmu právnické osoby bude v zásadě pokrývat i jednání k jejímu prospěchu, pročež zakotvení pojmu jednání „ku prospěchu právnické osoby“ v textu PřesZ nečiní rozsah činů přičitatelných v režimu tohoto předpisu odlišným od jejich vymezení v TOPO.¹³ Také na poli správněprávní odpovědnosti právnických osob je pak uplatnitelný závěr, že požadavek na spáchání přestupku při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s ní nebo ku prospěchu či zájmu právnické osoby slouží k vyloučení vzniku odpovědnosti právnické osoby za tzv. excesivní jednání osob, jejichž činy jsou jinak právnické osobě přičitatelné.¹⁴ Ač jsou daná kritéria koncipována jako alternativní¹⁵ a k naplnění kategorie spáchání činu při činnosti právnické osoby se nevyhledává, aby z něj tato právnická osoba získala jakýkoli prospěch či jinou výhodu (resp. aby byl takový čin spáchán v jejím zájmu),¹⁶ měl by zřejmě i v přestupkovém právu platit úsudek, že spáchá-li jednající fyzická osoba čin sice v rámci činnosti právnické osoby, nikoli však v jejím zájmu, nýbrž přímo na její úkor, jedná se také o exces, pro nějž by bylo v rozporu se smyslem zákona právnickou osobou postihovat.¹⁷

V doktríně trestního práva byly vysloveny pochybnosti o tom, zda koncepce TOPO neodporuje teorii fikce, na níž je po přijetí ObčZ založeno soukromoprávní pojetí právnických osob,¹⁸ přičemž obdobná námitka již byla formulována též na okraj PřesZ.¹⁹ Ačkoli by snad bylo možné přisvědčit některým výtkám stran nedůsledností v textaci posledně řečeného předpisu, domnívám se, že na podobnou kritiku bylo v trestněprávním kontextu přesvědčivě reagováno poukazy na autonomii trestního práva jako právního odvětví, jakož i zdůrazněním, že současný ObčZ si neosvojuje fikční teorii v její historické, vyhraněné podobě.²⁰ Na argumentaci zpochybňující kompatibilitu nové právní úpravy správního trestání s koncepcí soukromého práva lze tudíž podle mého mínění v tomto duchu odpovědět rovněž.

Nová zákonná úprava přičitatelnosti přestupků napodobuje trestněprávní vzor též zakotvením pravidla, dle něhož odpovědnost právnické osoby za přestupek není podmíněna zjištěním konkrétní fyzické osoby, která se považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě (§ 20 odst. 6 PřesZ a § 8 odst. 3 TOPO).²¹ Tímto krokem, usnadňujícím (nazíráno pragmaticky) důkazní situaci správních orgánů při postihování právnických osob,²² je překonána starší judikatura, dle níž v případě odpovědnosti právnické osoby za jednání fyzické osoby naplňující znaky správního deliktu muselo být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, která osoba a v jakém rozsahu se předmětného jednání fakticky dopustila, tj. musela být provedena „nezaměnitelná identifikace osoby“, jejíž jednání mělo být právnické osobě přičteno.²³ Tato judikaturní linie byla ovšem již před účinností PřesZ relativizována rozsudkem NSS z 25. 1. 2017, č. j. 6 As 131/2016-25, v němž soud na základě přiznané inspirace § 8 odst. 3 TOPO dovodil, že je-li bezpečně zjištěno spácháni deliktního jednání některou z osob, jejichž úkony se přičítají právnické osobě, není třeba určit, která konkrétní osoba předmětný čin uskutečnila. Nový kodex správního trestání i výklad dosavadní právní úpravy prosadivší se na sklonku její účinnosti tak v tomto ohledu sledují stejný směr.

V literatuře bylo vysloveno kritické stanovisko ke skutečnosti, že dikce § 20 odst. 6 PřesZ nenutí správní orgán ke zjišťování fyzické osoby, jež fakticky jednala a jež by podle odstavce 7 citovaného ustanovení mohla být rovněž odpovědna za přestupek nezávisle na odpovědnosti právnické osoby.²⁴ Pakliže by dané ustanovení bylo chápáno coby norma dovolující správním orgánům zůstat nečinnými stran zjištění přestupku fyzické osoby, byla-li již ve vazbě na tentýž skutkový děj potrestána osoba právnická, jednalo by se vskutku o nedůvodné a iracionální popření zásady legality, vyjádřené v § 78 odst. 1 PřesZ.²⁵ Je proto nutné § 20 odst. 6 PřesZ vykládat výhradně jako nástroj připouštějící postižení právnické osoby tam, kde přes veškerou snahu důkazní nouze neumožňuje určit konkrétní fyzickou osobu, která fakticky realizovala protiprávní čin (ačkoli je zřejmé, že se jej dopustila některá z okruhu osob, jejichž jednání je právnické osobě přičitatelné). Právě v tom, a nikoli v omezení povinnosti správních orgánů vést šetření ohledně souběžného spáchání přestupku fyzickou osobou, je třeba spatřovat smysl § 20 odst. 6 PřesZ.²⁶

Pozornost zasluhuje také úprava zproštění se odpovědnosti za přestupek právnickou osobou (liberace) v § 21 PřesZ, k němuž dojde, prokáže-li právnická osoba, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Jak vyjasňuje důvodová zpráva, tento instrument má předcházet přílišné tvrdosti při trestání právnických osob, k níž by jinak mohlo docházet s ohledem na objektivní koncepci jejich odpovědnosti za přestupky. Uvedená norma koresponduje s aktuálním obsahem § 8 odst. 5 TOPO, vloženým do posledně citovaného předpisu k 1. 12. 2016 zákonem č. 183/2016 Sb.,²⁷ a ve světle výkladu § 8 odst. 5 TOPO trestněprávní doktrínou by i § 21 odst. 1 PřesZ bylo lze vnímat jako negativní podmínku přičitatelnosti přestupku právnické osobě.²⁸

Zakotvení liberačního důvodu, ohledně něhož ponese důkazní břemeno obviněná právnická osoba,²⁹ by mohlo vykazovat jistou tenzi s dosud obecně platnou zásadou, podle níž je prokázání jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přestupku na správním orgánu, přičemž obviněný z přestupku naopak nemusí nijak dokazovat, že se jednání nedopustil, jak zdůraznil ÚS v plenárním nálezu z 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17, bodě 63.³⁰ Tamtéž pak ÚS s poukazem na rozsudek ESLP z 20. 3. 2001, č. 33501/96, Telfner proti Rakousku, bod 15, rovněž dodal, že by jakýkoli přesun důkazního břemene v řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 EÚLP³¹ na obviněného mohl implikovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.³² V trestněprávní literatuře bylo přitom kritizováno samo použití pojmu „zprostí se“, neboť naznačuje, jako by bylo primárně povinností právnické osoby vyvracet svou (orgány činnými v trestním řízení tvrzenou a zároveň presumovanou) vinu.³³ Výklad v trestněprávní literatuře se proto přiklání k závěru, že v souladu s § 2 odst. 5 TrŘ je na orgánech činných v trestním řízení, aby v duchu své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vyhledávaly důkazy též k tomu, zdali právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu vyjmenovanými osobami zabránila, čili nic, ačkoli lze očekávat, že důkazy nasvědčující existenci liberačního důvodu bude v rámci své procesní aktivity předkládat především obhajoba,³⁴ neboť to bude zejména sama právnická osoba, kdo bude mít přístup k dokumentům dokládajícím přijetí odpovídajících opatření k předcházení protiprávnímu jednání. V kontextu správního trestání nicméně rozhodovací praxe, jež interpretuje ustanovení o liberačních důvodech upravených již dříve ve speciálních předpisech (resp. analogií zobecněných³⁵, dlouhodobě akceptuje, že důkazní břemeno ohledně liberačních důvodů spočívá na obviněném, nikoliv na správním orgánu,³⁶ kterémužto názoru patrně nelze upřít funkčnost a soulad s textem i koncepcí příslušných zákonných ustanovení. Ani judikatura ESLP ostatně nebrání tomu, aby v trestním právu členských států bylo užíváno právních a skutkových domněnek působících proti principu presumpce neviny, jsou-li aplikovány v rozumných mezích a zachovávají-li náležitý prostor pro právo na obhajobu,³⁷ pročež se uplatnění konstrukce předpokládající přesun důkazní iniciativy ohledně skutečností, jež opodstatňují aplikaci liberačního důvodu, na obviněnou právnickou osobu do rozporu s lidskoprávními kautelami pravděpodobně nedostává.