Pozornost zasluhuje také úprava zproštění se odpovědnosti za přestupek právnickou osobou (liberace) v § 21 PřesZ, k němuž dojde, prokáže-li právnická osoba, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Jak vyjasňuje důvodová zpráva, tento instrument má předcházet přílišné tvrdosti při trestání právnických osob, k níž by jinak mohlo docházet s ohledem na objektivní koncepci jejich odpovědnosti za přestupky. Uvedená norma koresponduje s aktuálním obsahem § 8 odst. 5 TOPO, vloženým do posledně citovaného předpisu k 1. 12. 2016 zákonem č. 183/2016 Sb., a ve světle výkladu § 8 odst. 5 TOPO trestněprávní doktrínou by i § 21 odst. 1 PřesZ bylo lze vnímat jako negativní podmínku přičitatelnosti přestupku právnické osobě.
Zakotvení liberačního důvodu, ohledně něhož ponese důkazní břemeno obviněná právnická osoba, by mohlo vykazovat jistou tenzi s dosud obecně platnou zásadou, podle níž je prokázání jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty přestupku na správním orgánu, přičemž obviněný z přestupku naopak nemusí nijak dokazovat, že se jednání nedopustil, jak zdůraznil ÚS v plenárním nálezu z 18. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 2/17, bodě 63. Tamtéž pak ÚS s poukazem na rozsudek ESLP z 20. 3. 2001, č. 33501/96, Telfner proti Rakousku, bod 15, rovněž dodal, že by jakýkoli přesun důkazního břemene v řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 EÚLP na obviněného mohl implikovat porušení jeho práva na spravedlivý proces. V trestněprávní literatuře bylo přitom kritizováno samo použití pojmu „zprostí se“, neboť naznačuje, jako by bylo primárně povinností právnické osoby vyvracet svou (orgány činnými v trestním řízení tvrzenou a zároveň presumovanou) vinu. Výklad v trestněprávní literatuře se proto přiklání k závěru, že v souladu s § 2 odst. 5 TrŘ je na orgánech činných v trestním řízení, aby v duchu své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vyhledávaly důkazy též k tomu, zdali právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu vyjmenovanými osobami zabránila, čili nic, ačkoli lze očekávat, že důkazy nasvědčující existenci liberačního důvodu bude v rámci své procesní aktivity předkládat především obhajoba, neboť to bude zejména sama právnická osoba, kdo bude mít přístup k dokumentům dokládajícím přijetí odpovídajících opatření k předcházení protiprávnímu jednání. V kontextu správního trestání nicméně rozhodovací praxe, jež interpretuje ustanovení o liberačních důvodech upravených již dříve ve speciálních předpisech (resp. analogií zobecněných, dlouhodobě akceptuje, že důkazní břemeno ohledně liberačních důvodů spočívá na obviněném, nikoliv na správním orgánu, kterémužto názoru patrně nelze upřít funkčnost a soulad s textem i koncepcí příslušných zákonných ustanovení. Ani judikatura ESLP ostatně nebrání tomu, aby v trestním právu členských států bylo užíváno právních a skutkových domněnek působících proti principu presumpce neviny, jsou-li aplikovány v rozumných mezích a zachovávají-li náležitý prostor pro právo na obhajobu, pročež se uplatnění konstrukce předpokládající přesun důkazní iniciativy ohledně skutečností, jež opodstatňují aplikaci liberačního důvodu, na obviněnou právnickou osobu do rozporu s lidskoprávními kautelami pravděpodobně nedostává.