S přijetím zákona o obchodních korporacích šla mnohá varování a mnohé legendy, někdy měl člověk skoro pocit, že přichází doba temna a ten, jehož jméno se nesmí vyslovovat, ovládne místní pláně a města. Realita byla a je samozřejmě jiná, ostatně svět obchodních korporací je většinou světem racionality a pragmatismu, což nutí a vede k hledání řešení i tam, kde na první pohled nejsou. A nutno dnes s povděkem říci, že tento myšlenkový předpoklad nakonec ovládl nejen běžnou praxi, ale také praxi justiční a publikované komentáře.
Zákon o obchodních korporacích byl koncipován jako integrální součást nového soukromého práva, jehož obsah je třeba číst jako souhrn specifických pravidel, která doplňují obecnou úpravu právnických osob. Tento koncepční předpoklad byl utvrzen i tím, že klíčové pojmy, včetně např. povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, byly vystaveny jako obecné kategorie pro všechny soukromé právnické osoby a v mnohém i pro právnické osoby veřejného práva. Korporační právo se tak pokusilo vystoupit z jakéhosi hospodářskoprávního stínu obchodního zákoníku a jasně deklarovalo, že má být vždy vykládáno nejen ve světle jeho vlastní teorie, ale zejména v limitech obecného občanského práva. Jinými slovy, znovu se tím opouštěla dobová koncepce „komplexních právních úprav“.
Praxe samozřejmě mnoho pravidel nového práva aplikovala podle zkušenosti s obchodním zákoníkem, resp. s využitím dobové judikatury, což na jedné straně umožnilo lepší přechod na nové podmínky, ale současně přineslo určité zploštění. První reakce na některá rozvolnění regulace zejména kapitálových společností byly tak spíše negativní, nicméně postupná praxe a rozvoj diskuse i to nakonec prolomily. Dnes už je tak doktrinárně uznáváno, že mohou existovat podíly s úbytkem práv nebo s jinými jejich modifikacemi, že může existovat jednočlenná správní rada akciové společnosti či že pro souhlas valné hromady s převodem podílu není nutná forma veřejné listiny.
Lze konstatovat, a ukazují to stěžejní publikované komentáře k zákonu, že právní úprava nevykazuje mnoho míst, kde by existovala fatální odborná neshoda, nicméně je samozřejmě řada míst, kde se konečný názor teprve hledá. Typicky lze poukázat na (staro)novou diskusi o části závodu, kterou část odborné veřejnosti chápe jako samostatnou pobočku, kdežto jiná část jako jakoukoliv významnou část celku. Široká diskuse se také vedla nad jinak nezajímavým tématem souběhů, které doznaly řadu judikatorních změn, aby se na konci uznalo, že je možné je sjednat, byť nezaloží pracovněprávní vztah. Nejasnosti panují též ohledně některých aspektů úpravy monistického systému vnitřní struktury orgánů akciových společností, především co do možného vymezení působnosti správní rady a statutárního ředitele. Nicméně v praxi se tento monistický model přesto hojně využívá, a to zejména pro jeho nižší personální a ekonomickou nákladnost.
Lze samozřejmě vysledovat i judikatorní závěry, které jsou obtížně obhajitelné, a mnohdy není zjevné, proč bylo potřebné tuto formu výkladu volit, resp. jaký ochrany hodný zájem měl být chráněn. Typickým příkladem může být rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci zaměstnaneckého člena statutárního orgánu či zákaz společného jednání prokuristy a člena statutárního orgánu. Odlišnou skupinu případů tvoří situace, kdy se různými cestami interpretace dojde ke stejným, resp. obdobným závěrům.
Odbornou veřejnost i nadále zaměstnává např. spor o to, zda lze pravidla řízení obchodní korporace přenášet i do světa jiných právnických osob, typicky zda lze aplikovat pravidlo podnikatelského úsudku i pro rozhodování správní rady nadace. Zatímco část odborníků danou možnost s odkazem na funkcionalitu tohoto pravidla vylučuje, resp. silně omezuje, jiná část ji podřazuje pod výklad obecného pravidla péče řádného hospodáře, jakožto povinnosti, která nestojí na koncepci odpovědnosti za výsledek. Ačkoliv oba výklady uzavírají obdobně v té míře, že podnikatelský úsudek bude užit spíše raritně, metody, s jejichž využitím k tomu docházejí, jsou fundamentálně odlišné.
Poněkud paradoxním vývojem prošla úprava povinné zaměstnanecké kodeterminace. Nejprve byla zákonem o obchodních korporacích zrušena, nicméně následně pak novelou zákonem č. 458/2016 Sb. s účinností od 1. 1. 2017 opětovně uzákoněna, byť nikoli již v původním rozsahu (původní hranice pro vznik povinnosti na 50 zaměstnancích byla posunuta na kótu 500). Povinná kodeterminace vyvolává však mnohé otázky. Především pak tu, zda je rozumný výklad, podle kterého se povinnost zaměstnanecké kodeterminace nevztahuje na akciové společnosti, které si zvolí monistický systém vnitřní struktury, jak někteří dovozují.
Máme nicméně za to, že budoucnost korporačního práva je právě v těchto diskusích a v hledání metodologicky obhajitelných řešení, která budou praxi pomáhat a rozvíjet ji, nikoliv skokově měnit. Tomuto však bohužel nenapovídá návrh novely připravené Ministerstvem spravedlnosti, který mnoho věcí hodlá podstatně změnit, aniž by bylo doloženo, že je to potřebné. Ukázalo se totiž, že korporační právo neskočilo do temnoty, ale že je v zásadě rozumně uchopeno a aplikováno.