Úvodní citace z Gaiovy učebnice práva o čtyřech knihách (Institutionum comentarii) ukazuje, že problematikou způsobilosti právních jednání nedospělých osob a jejich následky se soukromé právo zabývá již od svých prvopočátků. To ovšem není nic překvapivého, právě naopak: vztah mezi věkem determinovanou rozumovou a volní vyspělostí člověka a jeho schopností působit vlastními projevy vůle právně významné následky musí určitým způsobem upravit každý právní řád. Konkrétní řešení tohoto problému ovlivňuje okruh záležitostí, v nichž může člověk v určitém věku samostatně právně jednat a působit tak konkrétní právní následky v různých oblastech svého života, ať už jde o poměry osobního stavu (např. uzavření manželství), či o poměry majetkové (např. přijetí daru, uzavření kupní smlouvy atp.).

Pokud jde o poměry majetkové, právní jednání nezletilého však není jedinou právní skutečností, která ve svých důsledcích ovlivňuje masu jeho jmění, totiž jak pokud jde o aktiva, tak pokud jde o pasiva, tedy dluhy.² Je samozřejmé, že majetkové poměry nezletilých jsou ovlivňovány nejen jejich vlastními právními jednáními (a rovněž také jednáními s právem rozpornými, ať už jde o porušení povinnosti zákonné či smluvní), ale také právními jednáními jejich zákonných zástupců (typicky rodičů, případně na jejich místě poručníků) učiněných jménem nezletilých a rovněž i skutečnostmi dalšími (např. dědění, různé daňové a poplatkové povinnosti plynoucí z předpisů veřejného práva atd.).

Kdo se k něčemu zaváže, má to také řádně a včas splnit.³ V případě nezletilých, kteří ještě nejsou zcela rozumově a volně vyspělí a jsou při právních jednáních obecně chápáni jako slabší strana,⁴ existují různé mechanismy, které jim mají z tohoto důvodu poskytnout patřičnou ochranu. V soukromém právu se jedná především o úpravu jejich způsobilosti k právním jednáním a úpravu pravidel pro správu jejich jmění zákonnými zástupci.

V posledních letech jsme však v České republice konfrontováni se situacemi, kdy se tato pravidla – alespoň na první pohled – jeví jako nedostačující pro sledovaný účel, či kdy jde o situace, které pomocí těchto pravidel uspokojivě řešit nelze. Poprvé se tento problém začal vynořovat výrazněji před několika lety v souvislosti s poplatkovou povinností za komunální odpad, kterou zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ukládal všem fyzickým osobám s trvalým pobytem v dané obci, a to bez rozdílu věku, tedy i nejmenším dětem, a to např. i dětem nemajetným, bez rodičů, často umístěným v dětských domovech. V praxi to nezřídka vedlo k situacím, kdy proti dětem po nabytí jejich plné svéprávnosti směřovaly exekuční příkazy k vymožení peněžitých dluhů vzniklých neplněním poplatkové povinnosti. Netřeba dodávat, že celospolečensky byl takový stav vnímán velmi negativně, což nakonec vedlo k novelizaci cit. zákona a tento dílčí problém se podařilo vyřešit (v podrobnostech srov. níže). Daný problém se však v ČR vynořil v nedávné⁵ době znovu, a to s ještě větší intenzitou. Tentokrát se tak stalo v souvislosti s jízdami nezletilých ve veřejné hromadné dopravě bez platné jízdenky (hovorově tzv. „jízda na černo“, též „slepý pasažér“), či okrajověji též v souvislosti s dluhy za poplatky ve veřejných knihovnách či u mobilních operátorů.⁶ Zprávy o exekucích vedených proti nezletilým, příp. proti zletilým, kteří si dluh nesou z doby své nezletilosti (opět navýšený o další náklady), znovu rozvířily hladinu veřejného mínění napříč celou společností. Intenzita mnohdy emocionálně podbarvené⁷ veřejné debaty⁸ dosáhla již takové míry, že se z tohoto tématu stalo rovněž téma politické a v současnosti jsou připravovány hned dva legislativní návrhy, které mají ambici níže uvedené problémy řešit.⁹ Nic na tom nemění skutečnost, že podle posledních údajů¹⁰ zveřejněných Exekutorskou komorou ČR bylo proti nezletilým (tj. osobám mladším 18 let) vedeno v ČR celkem 3476 exekucí, z toho 2200 proti dětem mladším 15 let, takže se nejedná o problém masový.¹¹ Poslanecký návrh zákona usiluje o řešení situace jediným způsobem, a to formou razantního (a lze již dopředu předeslat, že problematického) zásahu do koncepce způsobilosti nezletilých k právním jednáním (svéprávnosti) v občanském zákoníku.

Z uvedeného vyplývá účel tohoto článku, kterým je seznámit čtenáře s aktuálním problémem, který jsme uvykli zkratkovitě označovat jako „dětští dlužníci“․ Tomu musí nutně předcházet rozbor právní úpravy způsobilosti nezletilých k právním jednáním, jakož i rozbor pravidel týkajících se správy jejich jmění. Teprve poté lze podrobně referovat o jednotlivých výše naznačených problémech, které indukují celospolečenskou poptávku po legislativním řešení, a zabývat se hodnocením navrhovaných legislativních změn.

1. Historický vývoj

Starověké římské právo, které dodnes ovlivňuje právní myšlení v rámci kontinentální právní kultury, se nakonec ustálilo na řešení spočívajícím ve stanovení několika pevných věkových hranic, od nichž se odvíjel rozsah způsobilosti člověka právně jednat. Infantes (děti) do 7 let nemohly činit žádná právní jednání. Impuberes infantia maiores (nedospělí větší než děti) mohli již nabývat, a to buď pro sebe (pokud byli sui iuris), či pro majitele moci (typicky pro patris familiae, pokud byli alieni iuris); zavazovat se (a tedy zhoršit svoje právní postavení) však nemohli, a to ani se souhlasem toho, jehož moci byli podřízeni. Dospělost (pubertas) nastávala rozdílně podle pohlaví, a to u dívek 12. rokem a u chlapců 14. rokem (po určitém vývoji). Dospělé osoby byly původně k jednání způsobilé. Postupem doby se však vyvinulo několik mechanismů, jejichž účelem bylo chránit osoby sice dospělé, avšak v zásadě nezkušené, před případnými negativními důsledky jejich právních jednání. Osoby nezletilé, tj. osoby sice dospělé, avšak mladší 25 let (minores quam viginti quinque annis natu) mohly se pomocí žaloby dle zákona Plaetoriova (actio legis Plaetoriae) domáhat náhrady škody způsobené druhou stranou úmyslným podvodným jednáním (právní jednání však zůstalo platné). I mimo tyto případy povoloval pak praetor uvedení v předešlý stav (restituio in integrum), vznikla-li majetková škoda nezletilému z právního jednání. Postupem času byla zcizovací jednání těchto osob podmíněna v rámci poručenství nad nezletilými (cura minorum) svolením poručníka (consensus curatoris).¹² Římské právo tedy vycházelo z pevně stanovených věkových hranic. Pokud šlo o nedospělé, rozlišovalo navíc mezi jejich způsobilostí nabývací (ať již nabývali pro sebe či pro toho, kdo nad nimi měl moc), která jim byla přiznána, na rozdíl od způsobilosti zavazovací, kterou neměli. Toto řešení mohlo odpovídat potřebám tehdejší společnosti, avšak v dalším historickém vývoji, kdy se společenské poměry stávaly stále složitějšími, nemohlo koncepčně obstát. Pokud šlo o vlastní majetek dětí, je třeba alespoň stručně zmínit peculium, tedy majetek, který pater familias vyděloval pro své syny (či otroky), aby na něm hospodařili, ať už podle instrukcí otce či jen podle jejich vlastní vůle. Šlo však jen o faktické vydělení, vlastníkem zůstával i nadále otec, peculium mohl proto synovi opět kdykoliv odejmout. Ohledně vyživovací povinnosti ze strany otcovy je třeba zmínit, že v souvislosti s postupným vývojem tradiční římské rodiny (kde neomezená moc otce – patria potestas – byla zcela určující z pohledu dalších osudů dětí) byla již v době Oktaviána Augusta uložena otci povinnost zřídit dceři věno a poskytovat dětem přiměřenou výživu.¹³

Koncepci pevných věkových hranic převzal také rakouský Všeobecný občanský zákoník („ABGB“),¹⁴ který na našem území platil až do poloviny 20. stol. Podle § 21 ABGB bylo možno lišit: a) děti, které ještě nedokonaly 7. rok; b) nedospělé, kteří nedokonali ještě 14. rok; a c) nezletilé, kteří nedokonali 24. rok¹⁵ svého života. Ve spojení s § 865 ABGB se vycházelo z toho, že děti do 7 let věku nemohou činit vůbec žádné právně relevantní projevy.¹⁶ Děti starší 7 let a mladší 14 let se nemohly platně zavázat bez otcova přivolení daného výslovně nebo alespoň mlčky (§ 152 ABGB). Zároveň platilo, že nezletilec má právo dovoleným vlastním jednáním pro sebe nabývat i bez součinnosti svého poručníka (potažmo otce), avšak nemohl bez jeho přivolení nic ze svého zcizit ani se k něčemu zavázat (§ 244 ABGB). Výjimku tvořili nedospělí, kteří nebyli v zaopatření u svých rodičů, neboť ti se mohli samostatně zavazovat ke službám, tj. v tehdejším slova smyslu jak smlouvou námezdní (dnes smlouvou pracovní), tak i smlouvou o dílo (§ 152 věta druhá ABGB). V rámci otcovské moci (§ 146 a násl. ABGB) náležela otci (mimo jiné) také správa jmění dítěte (§ 149 ABGB).¹⁷ Z § 865 ABGB pak vyplývalo, že nezletilí (starší 7 let) mohli samostatně uzavřít smlouvu tehdy, pokud šlo o příslib pouze k jejich prospěchu. Pokud však sami něco slibovali či přijímali s tím spojené břemeno, bylo třeba k platnosti smlouvy zpravidla přivolení zástupce nebo současně i soudu. Svéprávným (totiž plně svéprávným) se stával člověk dosažením 24 (a později 21, srov. výše) let, ovšem za předpokladu duševního zdraví.¹⁸ Pokud jde o výživu dětí, lze odkázat na § 139 ABGB, podle něhož

„[r]odiče mají vůbec povinnost vychovávati své manželské děti, to jest pečovati o jejich život a jejich zdraví, opatřiti jim slušnou výživu, vyvíjeti jejich tělesné a duševní síly, a vyučováním náboženství a užitečným znalostem položiti základ jejich budoucímu blahobytu“,

a zejména pak na § 141 ABGB, který v návaznosti na institut otcovské moci zdůrazňuje, že

„[j]est především otcovou povinností potud se starati o výživu svých dětí, až se mohou samy živiti“.

Z uvedeného je zřejmé, že ABGB plynule navázal na právní konstrukce zavedené již ve starověkém Římě.

Po druhé světové válce se Československá republika nacházela ve sféře vlivu Sovětského svazu. Zásadním milníkem poválečného vývoje byl r. 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana. Poté začaly společenské a hospodářské změny, jejichž výsledkem byl totalitní stát s centrálně plánovaným hospodářstvím. Tento vývoj se samozřejmě odrazil také v právu. V rámci tzv. „právnické dvouletky“ byl rekodifikován celý právní řád tak, aby odpovídal novým politickým, společenským a hospodářským poměrům. V oblasti soukromého práva došlo k rozdělení materie do dvou právních předpisů. Materie rodinného práva byla obsažena v zákoně o právu rodinném (zákon č. 265/1949 Sb.; „ZPR“) a ostatní materie pak v občanském zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.; „ObčZ 1950“).¹⁹ I přes proklamovanou snahu rozejít se v co možná největší míře s dosavadním (buržoazním) pojetím soukromého práva,²⁰ byla způsobilost k právním úkonům²¹ i nadále vystavěna na pevně daných věkových hranicích. Bylo stanoveno, že kdo je mladší než 6 let, není k právním úkonům způsobilý vůbec (§ 11 ObčZ 1950). Kdo dovršil 6. rok, je sám způsobilý jen k právním úkonům, které jsou výhradně k jeho prospěchu, a k uzavírání smluv, při nichž se plní hned při jejich uzavření a které jsou přiměřené jeho věku (§ 12 odst. 1 ObčZ 1950). Kdo dovršil 15. rok, je sám způsobilý také k uzavírání smluv pracovních a k nakládání s odměnou za vlastní práci (§ 12 odst. 2 ObčZ 1950). V plném rozsahu se způsobilosti k právním úkonům nabývalo zletilostí, tedy dovršením 18. roku (nebo před tím uzavřením manželství, § 9 a 10 ObčZ 1950). Oproti dřívější úpravě tedy došlo ke snížení věkových hranic. Vzhledem k zavedení rovného postavení muže a ženy v manželství byl institut otcovské moci nahrazen institutem moci rodičovské, která obsahovala zejména práva a povinnosti rodičů řídit jednání dětí, zastupovat je a spravovat jejich majetek (§ 53 ZPR), přičemž spravovat majetek dítěte byli rodiče povinni s péčí řádného hospodáře, a pokud šlo o záležitost přesahující rámec obvyklého řádného hospodaření, nemohli rodiče jednat bez schválení soudem (§ 58 ZPR). Vyživovací povinnost byla upravena v § 70 a násl. ZPR, pro její rozsah byly obecně určující na straně oprávněného jeho odůvodněné potřeby, na straně povinného jeho výdělečné a majetkové poměry (§ 73 ZPR).

V r. 1960 byla přijata nová Ústava Československé socialistické republiky²² a v návaznosti na to došlo k rekodifikaci všech právních odvětví. Byl tedy (mimo jiné) přijat zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.; „ZOR“) a občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.; „ObčZ 1964“). Hlavní změnou oproti dřívější úpravě bylo zrušení pevných věkových hranic, pokud šlo o způsobilost k právním úkonům.²³ Nově bylo stanoveno, že nezletilí mají způsobilost jen k právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (tj. ať už se jednalo o nezletilého čtyřletého či patnáctiletého, srov. § 9 ObčZ 1964). Způsobilosti k právním úkonům se v plném rozsahu nabývalo stejně jako podle občanského zákoníku 1950, tedy zletilostí, které se nabývalo dovršením 18. roku (nebo před tím uzavřením manželství). Vzhledem k posunu ve vnímání dítěte jako subjektu práv a povinností²⁴ (a nikoliv jako pouhého objektu výkonu otcovské či rodičovské moci) nebyl do zákona o rodině převzat institut rodičovské moci,²⁵ stále však platilo, že rodiče spravují záležitosti (tedy i jmění) dětí (§ 36 ZOR), přičemž pokud nešlo o záležitost běžné správy, bylo k nakládání s majetkem třeba schválení soudem (§ 28 ObčZ 1964). Vzájemná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi byla upravena v § 85 a násl. ZOR. V původním znění zákona o rodině bylo výslovně obsaženo pouze obecné kritérium pro jeho stanovení, a to odůvodněné potřeby oprávněného, jakož i schopnosti a možnosti povinného (§ 96 ZOR). Teprve novelou zákona o rodině provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. bylo do § 85 vloženo specifické kritérium pro určení výše výživného rodičů k nezletilému dítěti – dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů.

Třebaže konkrétní podoba právní úpravy způsobilosti nezletilého k právním jednáním, jakož i podoba právní úpravy správy jmění nezletilého a jeho výživy vyvěrá ze sociálních reálií konkrétní historické epochy, lze poznatky z historického exkurzu shrnout následným obecným konstatováním: Právo chránilo majetkovou sféru nezletilých osob jednak omezením způsobilosti k právním jednáním (a contrario plná způsobilost právně jednat v případě osob dospělých, resp. zletilých), jednak stanovením pravidel pro správu jmění nezletilého ze strany zákonných zástupců, a to především stanovením potřeby souhlasu soudu s dispozicemi se jměním nezletilého, které přesahovaly režim obvyklé, běžné správy.

2. Současná právní úprava

Poté, co po událostech v listopadu 1989 došlo k definitivnímu rozpadu komunistického režimu a jeho státního zřízení a k návratu k pluralitní demokracii a tržnímu hospodářství, bylo zřejmé, že bude třeba zásadním způsobem rekodifikovat (nejen) oblast soukromého práva, neboť dosavadní právní úprava vycházela z postulátu dosažení socialismu (srov. výše). V ČR se tak stalo až po více jak 20 letech,²⁶ a to přijetím současného občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; „ObčZ“²⁷) s účinností od 1. 1. 2014.

Pokud jde o základní pravidlo ohledně způsobilosti nezletilých²⁸ k právním jednáním, zůstalo (v zásadě) zachováno v duchu předchozí úpravy v občanském zákoníku 1964 (a rovněž v duchu občanského zákoníku nizozemského či německého).²⁹ V § 31 ObčZ se stanoví, že se má za to (vyvratitelná domněnka), že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Nezletilí tedy nabývají svéprávnost postupně: novorozeně nemá žádnou, např. pětileté dítě je jistě schopno pochopit význam darování a např. čtrnáctileté dítě je schopno pochopit i význam složitějších právních jednání a jejich důsledky. Třebaže to občanský zákoník neuvádí výslovně, lze o svéprávnosti nezletilých hovořit jako o svéprávnosti částečné (a contrario plná svéprávnost zletilých). Při posuzování rozumové a volní vyspělosti se vychází z koncepce objektivní, chápané v tom smyslu, že konkrétní nezletilý má rozumovou a volní vyspělost odpovídající „průměrnému“ nezletilému jeho věku (arg. slovy: „nezletilých jeho věku“).³⁰ To je ostatně podstatou konstrukce daného pravidla jako vyvratitelné domněnky: obecně se předpokládá, že nezletilý člověk má „průměrnou“ rozumovou a volní vyspělost, avšak v konkrétním případě lze vést důkaz opaku, tj. že tomu tak není a že rozumová a volní vyspělost tohoto konkrétního nezletilého je odlišná od průměrné.

Na rozdíl od dřívějších úprav je toto obecné pravidlo doplněno dalšími „pomocnými“ pravidly. První z nich zvyšuje právní jistotu v případech, kdy je v běžném životě obvyklé, že zákonný zástupce uděluje nezletilému souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu (např. obstarat si na začátku školního roku pomůcky ke školnímu vyučování). Je-li takový souhlas udělen, pak nezletilý je sám schopen v mezích souhlasu jednat. V tomto případě nejde o nevyvratitelnou domněnku. Byl-li tedy souhlas udělen v souladu s předpoklady tohoto ustanovení, nelze platnost právního jednání napadnout s poukazem na absentující rozumovou a volní vyspělost nezletilého (srov. § 32 ObčZ). Druhé doplňkové pravidlo se týká provozování obchodního závodu nezletilým. Udělí-li zákonný zástupce nezletilého souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti, stává se nezletilý způsobilý k jednáním, jež jsou s touto činností spojena. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu. Toto přivolení zároveň nahrazuje podmínku určitého věku, je-li stanovena pro výkon určité výdělečné činnosti jiným právním předpisem (§ 33 ObčZ). Třetí pravidlo se týká způsobilosti nezletilého zavázat se k výkonu závislé práce. Po novele provedené zákonem č. 460/2016 Sb. je výsledná podoba cit. ustanovení taková, že nezletilý, který dovršil 15 let, se může zavázat k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu. Dnem nástupu do práce nesmí být sjednán den, který by předcházel dni, kdy nezletilý ukončí povinnou školní docházku (§ 35 ObčZ). Konečně poslední doplňkové pravidlo stanoví, že nezletilý není nikdy, bez ohledu na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu (§ 36 ObčZ, k tomu srov. níže). Toto pravidlo tedy naopak negativně vymezuje, kdy nezletilý samostatně jednat nemůže, čímž rovněž přispívá k větší právní jistotě při právním styku s nezletilými. Pro úplnost je třeba dodat, že nezletilému lze (plnou) svéprávnost také přiznat rozhodnutím soudu ještě před nabytím zletilosti, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti (§ 37 ObčZ). Až do dovršení 18. roku se však jedná stále o nezletilého (byť již plně svéprávného, srov. již výše).

Péče o jmění³¹ dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti.³² O jmění dítěte pečují rodiče, případně na jejich místě poručník (§ 928 a násl. ObčZ) nebo opatrovník pro správu jmění dítěte (§ 948 a násl. ObčZ). Rodiče mají povinnost a právo o jmění dítěte pečovat, tedy především je s péčí řádného hospodáře³³ spravovat. Výslovně je stanoveno, že porušení péče řádného hospodáře ze strany rodičů má za následek vznik jejich povinnosti k náhradě škody vůči dítěti (§ 896 ObčZ). Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při péči o jmění dítěte, rozhodne na návrh rodiče soud (§ 897 ObčZ). K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty (§ 898 odst. 1 ObčZ). Zdůrazněme na tomto místě, že právní konstrukce v § 898 odst. 1 ObčZ je formulována tak, že obecným pravidlem je potřeba souhlasu soudu s právním jednáním rodičů a případy, kdy tento souhlas potřeba není, jsou výjimkou z daného pravidla. Pro bližší vysvětlení je pak v § 898 odst. 2 ObčZ uveden demonstrativni výčet situací, v nichž je vždy třeba souhlasu soudu k právnímu jednání. Je to tehdy, pokud dítě: a) nabývá nemovitou věc nebo její část a nakládá s ní; b) zatěžuje majetek jako celek nebo jeho nikoli nepodstatnou část; c) nabývá dar, dědictví nebo odkaz nikoli zanedbatelné majetkové hodnoty, nebo takový dar, dědictví nebo odkaz odmítá, nebo takový dar nebo dar představující nikoli nepodstatnou část jeho majetku poskytuje; nebo d) uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu úvěrovou nebo obdobnou, nebo smlouvu týkající se bydlení, zejména nájmu. K právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží, jde tedy o právní jednání zdánlivé (§ 898 odst. 3 ObčZ). Pro úplnost je třeba uvést, že při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění dítěte, vystupují rodiče jako jeho zástupci (§ 896 odst. 2 ObčZ), takže rodič dítě zastoupit nemůže, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka (§ 892 odst. 3 ObčZ a v obecnosti též § 437 ObčZ).³⁴

V návaznosti na v úvodu zmíněné terminologické rozlišování mezi majetkem a jměním pro úplnost připomeňme, že je třeba lišit, zda dítě v rámci jmění má či nemá majetek (tj. aktiva). Nemá-li dítě žádný majetek, tj. je nemajetné (což bude v praxi pravidlem), pak rodiče spravující jmění dítěte uhrazují dluhy za dítětem z majetku svého, v rámci vyživovací povinnosti (srov. § 910 a násl. ObčZ). Jedině tehdy, pokud dítě vlastní majetek (aktiva) má, mohou rodiče k úhradě jeho dluhů použít tento jeho majetek, a to při respektování výše uvedených pravidel (omezení).³⁵

Rovněž v úpravě vyživovací povinnosti lze spatřovat kontinuitu s dosavadním vývojem, přesto však došlo k určitým posunům, a to jak pokud jde o hledisko obecné, tak o hledisko speciální. V rámci obecného hlediska je třeba vzít na zřetel odůvodněné potřeby oprávněného a (nově také) jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 ObčZ). Vychází se z toho, že v některých případech je dnes možné, aby dítě mělo větší majetek než jeho rodiče. To však neznamená, že by pak dítě nemělo právo na výživné. Naopak, z důvodu jeho zvýšené ochrany je výslovně stanoveno, že nezletilé dítě, které není plně svéprávné, má právo na výživné, i když má vlastní majetek, avšak zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti nestačí k jeho výživě (§ 912 ObčZ). Pokud jde o specifické kritérium pro stanovení výše výživného mezi rodiči a dětmi, je opět stanoveno, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. K dalšímu posunu však dochází v tom, že nově je stanoveno, že toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 ObčZ). To však nelze vnímat tak, že dítě má mít automaticky, bez dalšího, k dispozici např. stejné množství finančních prostředků jako jeho bohatí rodiče:

„…, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní možnou, potenciální. Rodiče oprávněného nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní odpovídající přímo úměrně jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupř. stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi.“³⁶

Lze uzavřít, že současnou právní úpravu jako celek je možné hodnotit ve srovnání s dřívějšími úpravami jako nejpropracovanější, když kromě pravidel obecných jsou v ní obsažena také pravidla dílčí, zpřesňující, jejichž účelem je další zvýšení právní jistoty při právním jednání s nezletilými, kteří dosud plně svéprávní nejsou. O to větší obezřetnost je tudíž třeba vynaložit při zkoumání skutečných příčin jevu „dětských dlužníků“, a to tím spíše, že legislativní řešení, navrhované skupinou poslanců a aktuálně debatované, si klade za cíl problém vyřešit právě zásahem do koncepce způsobilosti nezletilých k právnímu jednání.

1. Poplatky za komunální odpad

Jak bylo naznačeno již v úvodu tohoto článku, poprvé se problém dětských dlužníků projevil v souvislosti s poplatkovou povinností za komunální odpad.³⁷ Podle § 10b MístPop (ve znění účinném do 30. 6. 2012) platilo, že poplatek za komunální odpad platí a) fyzická osoba, jež má v obci trvalý pobyt;³⁸ za domácnost může být poplatek odváděn společným zástupcem, za rodinný nebo bytový dům vlastníkem nebo správcem; tyto osoby jsou povinny obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí; a b) fyzická osoba, jež má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu. Z pohledu zde zkoumané problematiky je klíčové písm. a), které za jediné kritérium pro vznik poplatkové povinnosti fyzické osoby stanoví trvalý pobyt v obci, zjevně jako důsledek přesvědčení, že každý obyvatel v obci musí nutně obecní systém nakládání s odpady využívat. Docházelo tak k tomu, že poplatek byl obcemi vyměřován např. i dětem umístěným v dětských domovech na území obce, včetně např. dětí osiřelých a většinou tak nemajetných. Pokud nedošlo k tomu, že za dítě tento poplatek uhradil jeho zákonný zástupce, nebo na jeho místě poručník či opatrovník, musela obec (rovněž s povinností chovat se jako řádný hospodář) poplatek vymáhat přímo na dítěti, takže zpravidla krátce po nabytí zletilosti dítě obdrželo exekuční příkaz za účelem vymožení této pohledávky obce, která mezitím navíc narostla o úrok z prodlení a o náklady soudního i exekučního řízení.³⁹ Zdůrazněme, že cit. úprava nedávala obcím ani jinou možnost, jak postupovat, např. na základě správního uvážení dítě od poplatkové povinnosti osvobodit.

Od 1. 7. 2012 došlo k novelizaci cit. ustanovení, a to zákonem č. 174/2012 Sb. Nově se v § 12 MístPop stanovilo, že je-li poplatník v době vzniku povinnosti zaplatit poplatek nezletilý, odpovídají za zaplacení poplatku tento poplatník a jeho zákonný zástupce společně a nerozdílně; zákonný zástupce má v takovém případě stejné procesní postavení jako poplatník. Pokud poplatek nezaplatí poplatník nebo jeho zákonný zástupce, vyměří obecní úřad poplatek jednomu z nich. Tím ovšem nedošlo k vyřešení problému, nýbrž paradoxně k potvrzení dosavadní praxe, kdy obce vyměřovaly poplatky na prvním místě dětem a vůči nim je také posléze vymáhaly, když předpokládaly, že děti nebudou tolik zatíženy dalšími dluhy jako jejich rodiče (mějme na paměti, že jde o děti rodičů umístěné z různých – typicky sociálních – důvodů do dětských domovů).

Mezitím se však věc dostala na základě kasační stížnosti před Nejvyšší správní soud. Ten dospěl k závěru, že

„za situace, kdy velká skupina poplatníků žádný majetek nemá a ani mít objektivně nemůže, dochází nejen ke zmaření jejich majetku, ale dokonce k jeho negaci, neboť do dospělosti vstupují zatíženi závazky, které nesplnili ti, kteří vůči nim mají vyživovací povinnost… Stát by neměl daně a poplatky ukládat nezletilým, pokud nepůjde o zdanění jejich majetku či jejich příjmů, protože jejich splnění či nesplnění je závislé pouze na plnění vyživovací povinnosti ze strany povinných subjektů a nikoliv na možnostech nezletilého. Uložení daňové povinnosti nemajetným nezletilým je tak třeba považovat za extrémní disproporcionalitu daňové povinnosti zakázanou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.“⁴⁰

Veden touto (a dalšími) úvahami se NSS obrátil na Ústavní soud s návrhem na prohlášení neústavnosti cit. ustanovení zákona o místních poplatcích. ÚS dal posléze NSS za pravdu, když uzavřel:

„[n]ezletilí poplatníci neměli žádné efektivní prostředky ochrany svých práv v rámci nalézacího řízení, byť na ně uložení poplatkové povinnosti mohlo dopadat s neúnosným (rdousivým) účinkem,“ přičemž „právní úprava, která zatěžuje nezletilé poplatkovou povinností bez ohledu na to, zda mají prostředky k jejímu splnění (nebo alespoň možnost si takové prostředky obstarat), zatěžuje je bez ohledu na možnost ovlivnit uložení platební povinnosti (např. zdržením se zpoplatňované činnosti) či se jí alespoň zprostit (např. uplatněním tvrdostní klauzule), je v rozporu s druhou větou čl. 32 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (absence zvláštní ochrany dětí a mladistvých), se čl. 3 odst. 1 (nepřípustná diskriminace na základě sociálního původu), a s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 (rdousící účinek poplatku).“⁴¹

Navazující správní praxi a interpretační problémy ohledně dosahu ústavního nálezu (způsobené v mezidobí výše uvedenou novelizací zákona o místních poplatcích), včetně postupu správce poplatku výstižně shrnuje článek,⁴² na který lze v podrobnostech plně odkázat. Definitivně byl celý problém vyřešen zákonem č. 266/2015 Sb. Do zákona o místních poplatcích bylo vloženo hned několik mechanismů, jejichž účelem bylo v reakci na výše uvedenou judikaturu neblahou situaci vyřešit.

Zaprvé jde o vložení ustanovení o osobním osvobození od poplatku ex lege pro určité skupiny osob – děti v dětských domovech, zdravotně postižené osoby a seniory umístěné v příslušných pečovatelských zařízeních.⁴³

Zadruhé bylo ohledně nezletilých poplatníků stanoveno, že vznikne-li nedoplatek na poplatku poplatníkovi, který je ke dni splatnosti nezletilý (a nenabyl plné svéprávnosti) nebo který je ke dni splatnosti omezen ve svéprávnosti (z důvodu duševní poruchy, srov. § 55 a násl. ObčZ) a byl mu jmenován opatrovník spravující jeho jmění, přechází poplatková povinnost tohoto poplatníka na zákonného zástupce nebo opatrovníka; zákonný zástupce nebo opatrovník má stejné procesní postavení jako poplatník. V tomto případě vyměří obecní úřad poplatek zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi poplatníka. Je-li zákonných zástupců nebo opatrovníků více, jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně (srov. § 12 MístPop).

A zatřetí byla do zákona o místních poplatcích vložena nová ustanovení, která upravila možnost úplného nebo částečného prominutí poplatku. Jde o prominutí jednak individuálně, a jednak hromadně: jednak může obecní úřad na žádost poplatníka z důvodu odstranění tvrdosti právního předpisu zcela nebo částečně prominout poplatek za komunální odpad nebo jeho příslušenství, lze-li to s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit (§ 16a MístPop), jednak může obecní úřad z moci úřední (tedy bez žádosti poplatníka) poplatek nebo jeho příslušenství zcela nebo částečně prominout při mimořádných, zejména živelních událostech, přičemž v tomto případě se poplatek promíjí všem poplatníkům, jichž se důvod prominutí týká, a to ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (§ 16b MístPop).

Tímto způsobem se podařilo problém „dětských dlužníků“ v případě poplatku za komunální odpad vyřešit tak, že nyní již k výše uvedeným excesivním případům nedochází. K tomu je třeba poznamenat, že jasnou příčinou tohoto problému byla zcela nevhodná (resp. nedomyšlená a kusá) právní úprava v rámci veřejnoprávního předpisu o místních poplatcích. Problém tedy nijak nesouvisel se soukromoprávní úpravou způsobilosti nezletilých právně jednat, takže ani jeho řešení nijak nezasahovalo do soukromého práva. Pro pochopení dalších problematických případů (především pak sankcí za jízdu bez platné jízdenky) však bylo nezbytné čtenáře s touto situací a s jejím řešením seznámit. Závěrem se sluší zdůraznit, že přijaté řešení nijak neaspirovalo na obecné řešení situace „dětských dlužníků“ (ostatně v jiné oblasti se problém dětských dlužníků v té době neprojevoval nijak palčivě), nýbrž se minimalisticky omezilo na dílčí (tj. neuniverzální) řešení problému přesně tam, kde vznikl. To lze na celé situaci považovat za klad, neboť řešení dílčí, neuniverzální, zbytečně neingeruje do jiných právních institutů (ať už soukromoprávních či veřejnoprávních), a tudíž nemůže způsobit předem nezamýšlené „vedlejší účinky“.

2. Dluhy za jízdy bez platné jízdenky

Vzhledem k tomu, že právě pohledávky vzniklé z důvodu jízdy bez platné jízdenky prostředky veřejné dopravy jsou aktuálně vnímány jako nejpalčivější část problému „dětských dlužníků“, rozhodli jsme se jí věnovat samostatně.⁴⁴

Zde pouze stručně poznamenejme, že tento typ dluhu vzniká tehdy, pokud se dítě během přepravní kontroly nebylo schopno prokázat platnou jízdenkou a nebylo schopno na místě zaplatit ani jízdné, ani přirážku k jízdnému, kterou je v takovém případě přepravní kontrola oprávněna uložit. Není-li tento dluh uhrazen do určité doby dobrovolně, jeho výše začne narůstat o náklady spojené s jeho uplatněním, o úroky z prodlení a – pokud dojde k vymáhání dluhu soudní cestou – pak také o náklady soudního řízení, včetně nákladů zastoupení věřitele advokátem, a případně také o náklady exekuce. Jako hlavní problém je zde identifikováno nedostatečné zajištění procesních práv nezletilého dítěte (doručování, zastoupení – v podrobnostech srov. uvedený samostatný díl článku), následkem čehož se dítě samo dozvídá o dluhu zpravidla až poté, co nabude plné svéprávnosti a zejm. kdy se začne samo živit – tehdy zjistí, že jeho příjem je postižen exekucí za dluh z jeho dětství.

3. Další podobné dluhy

3.1 Obecně

Vedle dluhů vzniklých nezletilým v souvislosti s přepravou osob ve veřejné dopravě lze zaznamenat rovněž existenci dalších dluhů, které se vyznačují více či méně shodnými rysy, byť ve srovnání s oblastí přepravy se zřejmě jedná o daleko menší počet případů.

3.2 Regulační poplatky za zdravotní péči

Z dřívější doby je třeba zmínit problematiku regulačních poplatků za zdravotní služby. Tyto poplatky jsou upraveny v § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.

V současné době se platí regulační poplatek ve výši 90 Kč pouze za využití lékařské pohotovostní služby nebo pohotovostní služby v oboru zubní lékařství.⁴⁵ Výslovně je stanoveno, že poplatek hradí pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce. Zároveň je upraveno osvobození určitých kategorií osob.⁴⁶ Rovněž tato dílčí problematika byla předmětem rozhodování ÚS. Ten ve svém nálezu konstatoval, že:

„… to jsou především zákonní zástupci nezletilého (dítěte), kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda nezletilý využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv, a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Navíc dítě si zejména v nižším věku nemusí být ani vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Podle Ústavního soudu proto pokud nedojde k dobrovolnému uhrazení regulačního poplatku za poskytnutí lůžkové péče nezletilému, není v souladu se shora citovaným obsahem Úmluvy o právech dítěte, aby byl § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění vykládán tím způsobem, že by nezaplacení regulačního poplatku bylo přikládáno k tíži nezletilého, resp. že by měla být úhrada tohoto regulačního poplatku vymáhána na osobě, která v době vzniku povinnosti jeho úhrady byla nezletilá… Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu, že povinnost hradit regulační poplatek za poskytnutí lůžkové péče nezletilé vedlejší účastnici stíhá podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění výlučně jejího zákonného zástupce, přičemž podle Ústavního soudu dikce § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění takový výklad dovoluje, jak mimo jiné poukazuje obvodní soud ve svém shora uvedeném vyjádření.“⁴⁷

Cit. nálezem lze dílčí problematiku těchto dluhů považovat rovněž za zásadně⁴⁸ vyřešenou.

3.3 Smlouvy s mobilními operátory

Dalším zmiňovaným druhem dluhu jsou dluhy nezletilých vůči mobilním operátorům. Stejně jako u dluhů nezletilých vůči knihovnám (srov. níže) platí i v tomto případě, že problém nebyl vnímán tak palčivě⁴⁹ jako v případě dluhů nezletilých ze smlouvy o přepravě osoby, a to i přes to, že mobilní hlasové a datové služby zažily v ČR v posledních letech nebývalý rozmach.⁵⁰

Veřejný ochránce práv referuje o konkrétním případu, který lze označit za reprezentativní:

„V šetřeném případě jsme se setkali se situací, kdy matka uzavřela smlouvu na studentský tarif. Aby na tento zvýhodněný tarif dosáhla, napsala jej na svého osmiletého syna. Ten s ní dokonce ani nežil ve společné domácnosti – od svých čtyř let byl v pěstounské péči a matka o něj nejevila zájem. Matka brzy přestala hradit měsíční vyúčtování. Operátor po třech letech navrhl ČTÚ zahájení řízení vůči dlužníkovi. ČTÚ návrhu vyhověl a vydal rozhodnutí, na jehož základě podal operátor návrh na exekuci vůči tehdy jedenáctiletému chlapci… Nebylo možné předpokládat, že by matka – coby jeho zákonná zástupkyně – byla schopná hájit jeho nejlepší zájem. Matka svého syna naopak zneužila a vyhovovalo jí, že je exekuce vedena na její dítě.“⁵¹

V tomto případě na situaci adekvátně reagoval Český telekomunikační úřad,⁵² který začal dluhy vymáhat po zákonných zástupcích.⁵³

Vydal zároveň sjednocovací stanovisko, v němž mimo jiné uvedl:

„Smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací, zavazující k dlouhodobému opětovnému plnění, přičemž výše takového plnění není prakticky nijak omezena, je takovým úkonem, u něhož šestileté dítě není schopno pochopit a domyslet následky svého jednání. Obecně platí, že osobou povinnou k placení je účastník smlouvy, popř. uživatel, jak stanoví § 64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích. Rodič je však nositelem rodičovské zodpovědnosti ve smyslu § 31 zákona o rodině,⁵⁴ a právě on je také zodpovědný za plnění povinností nezletilého dítěte.“⁵⁵

Na podporu své argumentace ČTÚ vhodně připomněl rozsudek NS sp. zn. 28 Cdo 3429/2008:

„Jestliže je tedy nezletilé dítě účastníkem smlouvy o stavebním spoření, pak mu z takto vzniklého právního vztahu vyplývají určitá práva a povinnosti. Za plnění povinností nezletilého jsou pak opět odpovědni jeho zákonní zástupci… Tyto povinnosti jsou součástí rodičovské odpovědnosti podle § 31 ZOR. Jestliže potom z obsahu závazkového právního vztahu, jehož účastníkem je nezletilé dítě, vyplývá povinnost něco plnit (v daném případě ukládat u stavební spořitelny vklady ve smluvené výši – § 5 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb.), jsou ke splnění této povinnosti povoláni zákonní zástupci nezletilého.“⁵⁶

Na základě toho ČTÚ uzavřel:

„ČTÚ se výše uvedeným odklonil od dříve uplatňovaného výkladu, že návrh má směřovat proti nezletilému, když v nyní posuzovaném případě návrh O₂ v plném rozsahu zamítl s tím, že pasivně legitimovaným může být výlučně rodič.“⁵⁷

Pro úplnost dodejme, že ze tří hlavních mobilních operátorů se uvedený problém týkal pouze dvou z nich (Vodafone a O₂), neboť u T-Mobile nebylo možné ani v minulosti uzavřít smlouvu jménem nezletilého.⁵⁸ Tím byl problém „dětských dlužníků“ v této oblasti vyřešen, a to bez nutnosti legislativního zásahu, nýbrž pouze v rovině interpretace obsahu rodičovské zodpovědnosti.

Z pohledu současné právní úpravy navíc připomeňme výše uvedená ustanovení o správě jmění nezletilého rodiči, zejména pak § 898 ObčZ. Podle něj rodiče potřebují souhlas soudu (mimo jiné) k právnímu jednání, kterým dítě uzavírá smlouvu zavazující k opětovnému dlouhodobému plnění, smlouvu úvěrovou nebo obdobnou, nebo smlouvu týkající se bydlení, zejména nájmu, přičemž k právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží (jde tedy o právní jednání zdánlivé, které ve skutečnosti právním jednáním vůbec není, pouze se zdá jím být).

3.4 Dluhy nezletilých v souvislosti s výpůjčkami knih z veřejných knihoven

Rovněž lze poukázat na dluhy vzniklé nezletilým za pozdní vrácení (či za nevrácení) knih či jiných materiálů do veřejných knihoven. Pro bližší ilustraci odkazujeme na základní data o systému knihoven v ČR⁵⁹ a o jejich využívání veřejností.⁶⁰

Z pohledu soukromoprávního vzniká mezi čtenářem a knihovnou právní poměr, jehož obsahem je především právo čtenáře čerpat služby poskytované knihovnou, a to v souladu s ustanoveními knihovních řádů jednotlivých knihoven, především jde samozřejmě o prezenční či absenční výpůjčky knihovních jednotek. Tyto výpůjčky se pak realizují na základě jednotlivých smluv o výpůjčce (smlouvou o výpůjčce půjčitel přenechává vypůjčiteli nezuživatelnou věc a zavazuje se mu umožnit její bezplatné dočasné užívání, srov. § 2193 a násl. ObčZ), přičemž podrobnosti plynou z knihovních řádů jednotlivých knihoven.⁶¹ Jednotlivé výpůjčky jsou tedy bezúplatné, vznik případného dluhu je vázán na porušení povinností čtenáře – vypůjčitele. Vznik dluhu ve formě smluvní pokuty (srov. čl. 61 knihovního řádu) je tedy spojen s porušením povinností čtenáře vůči knihovně, kterým je především pozdní vrácení, poškození nebo ztráta knihovní jednotky. Pokuta činí aktuálně 5 Kč za knihovní jednotku a provozní den knihovny.⁶² Uvážíme-li např. 2 knihovní jednotky dlužné po dobu 1 roku, jde o částku cca 2510 Kč (při počtu cca 251 pracovních dní v roce). K tomu je nutno dále přičíst smluvní pokutu ve výši 0,5 % z neuhrazené částky za každý celý kalendářní měsíc prodlení (srov. čl. 62 knihovního řádu).

Také v případě těchto dluhů by se tudíž mohlo – teoreticky, při jejich delším trvání – jednat o ne zcela zanedbatelné částky. K tomu je však třeba uvést, že knihovní řád obsahuje konstrukce, které zajišťují, že případné dluhy nebude nutno vymáhat po nezletilých. Předně je třeba upozornit na čl. 17 knihovního řádu. Podle tohoto ustanovení je možno registrovat jako čtenáře také osobu mladší 15 let, ať už tak tato osoba učiní sama či se tak stane prostřednictvím zákonného zástupce; zároveň však není registrace možná bez podpisu ručitele, který ručí za splnění závazků vzniklých až do dovršení 15 let věku čtenáře, přičemž ručitelem může být i zákonný zástupce. Smysl uvedeného ustanovení je zřejmý: v případě vzniku dluhu knihovna postupuje podle § 2021 ObčZ, tedy vyzve ke splnění dlužníka – nezletilého (výzvy není třeba, nemůže-li ji věřitel uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník dluh nesplní) a poté již nastupuje na ručitele – typicky zákonného zástupce. Tím je zajištěno, že knihovna nemusí dluh vymáhat po dítěti, nýbrž po jeho zákonných zástupcích z titulu ručení. Kromě toho je třeba zmínit také čl. 67 knihovního řádu, který umožňuje výjimečné částečné či úplné prominutí dluhu registrovaného čtenáře ředitelem knihovny nebo jím pověřeným zaměstnancem. Jde o vhodnou „poslední pojistku“ umožňující zmírnit případnou tvrdost v jednotlivých případech.

Je tedy zřejmé, že tímto způsobem je dosaženo dostatečné ochrany práv knihovny (pokud jde o vymáhání jejích případných pohledávek), aniž by současně muselo docházet k postihování (nemajetných) nezletilých a aniž by se řešení jejich dluhů muselo odsouvat až do doby jejich zletilosti, s čímž by byl spojen další nárůst vymáhaných částek. Vzhledem k tomu, že z dostupných zdrojů (srov. příklady zmíněné již v úvodu) lze nabýt dojmu, že ve srovnání s jízdami nezletilých bez platné jízdenky nejde o problém tak častý, domníváme se (byť bez hlubší rešerše, která by byla v krátkém čase vzniku tohoto článku obtížně proveditelná), že obdobně postupuje většina knihoven. A pokud tomu tak v konkrétních případech není, lze uvedené vybalancování poměru mezi knihovnou, nezletilým čtenářem a jeho zákonným zástupcem označit za příklad následování hodné dobré praxe, která ke své realizaci nevyžaduje žádnou legislativní změnu.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda je možno uvažovat o přenositelnosti této dobré praxe také do oblasti přepravy osob, která je vnímána jako nejpalčivější problém. Přenositelnost se nám jeví sice jako možná, ale pouze v omezené míře, takže její přínos by také byl pouze omezený. Lze totiž uvažovat o tom, že v případě, kdy si dítě opatřuje jízdné časové (tj. např. na měsíc, pololetí či rok), bylo by možno vydání časového kuponu podmínit právě uvedením osoby, která bude v případě vymáhání práv dopravce za porušení povinností z přepravní smlouvy vystupovat jako ručitel. Vzhledem k tomu, že časový kupon je většinou určitým způsobem zvýhodněn ve srovnání s cenou jednotlivého jízdného a jedná se tak o dopravcův dobrovolný benefit pro cestující, domníváme se, že nic nebrání tomu, aby dopravce tento požadavek vůči (budoucímu) cestujícímu vznesl. Vzhledem k tomu, že revizor nemá během přepravní kontroly možnost, jak zjistit, zda je dítě doprovázeno zákonným zástupcem, ani nemá zásadně možnost jeho osobní data zjistit jinak,⁶³ šlo by o možný způsob, kterým by dopravce požadované údaje mohl získat. Z uvedeného je zároveň zřejmá omezenost této přenositelnosti, která je limitovaná pouze na děti, které by se přepravovaly na základě časového jízdného (byť v případě pravidelně dojíždějících žáků či studentů může jít o jejich značnou část), nikoliv však na nezletilé cestující, kteří se přepravují zcela bez platného jízdního dokladu.

3.5 Dluhy z nájmu bytu nebo domu

Pro úplnost považujeme za nutné zmínit ještě problematiku dluhů spojených s nájmem bytu či domu, neboť také v této souvislosti lze dohledat referenci vztahující se k „dětským dlužníkům“.⁶⁴ Třebaže se podle uvedeného zdroje jedná o ojedinělý případ, je třeba mu věnovat pozornost už z toho důvodu, že bydlení formou nájmu se týká 19 % domácností,⁶⁵ přičemž do budoucna lze vzhledem ke stále rostoucím nákladům na pořízení vlastního bydlení předpokládat také růst počtu nájemních smluv.

Nájem je upraven v § 2201 a násl. ObčZ, přičemž v § 2235 a násl. ObčZ jsou obsažena zvláštní ustanovení o nájmu bytu či domu.⁶⁶ Obsahem právního poměru z nájmu bytu je pronajímatelova povinnost přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popř. i členů jeho domácnosti byt (nebo dům) a nájemce se zavazuje za to platit pronajímateli nájemné.

V souvislosti s nájemní smlouvou může jako první přijít na mysl situace, kdy by nájemní smlouvu uzavřelo samotné dítě (např. ve věku 17 let). Avšak ani ve věku 17 let není dítě k takovému právnímu jednání způsobilé, pokud není plně svéprávné. Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, není nikdy, bez ohledu na obsah ostatních ustanovení, způsobilý jednat samostatně v záležitostech, k nimž by i jeho zákonný zástupce potřeboval přivolení soudu (§ 36 ObčZ). A právě smlouva nájemní je smluvním typem, k jehož uzavření jménem nezletilého by i jeho zákonný zástupce souhlas soudu potřeboval [srov. § 898 odst. 2 písm. d) ObčZ],⁶⁷ přičemž k právnímu jednání rodiče, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží (§ 898 odst. 3 ObčZ). Z tohoto důvodu může být dítě podle současného občanského zákoníku smluvní stranou nájemní smlouvy jen tehdy, pokud by ji uzavřel jeho jménem zákonný zástupce a pokud by k tomu svolil soud. Je zřejmé, že předmětem zájmu soudu v tomto řízení by byly právě majetkové poměry dítěte, resp. zjištění, zda jeho majetkové poměry jsou takové, že pravidelné placení nájemného v určité výši umožňují.

V rámci nájmu bytu však existuje ještě jeden způsob, jak se může nezletilé dítě stát na straně nájemce smluvní stranou, a to je přechod nájmu bytu. Podle § 2279 ObčZ totiž platí, že zemře-li nájemce (a nejde-li o společný nájem bytu manžely), přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Je-li touto osobou někdo jiný než nájemcův manžel, partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na ni nájem, jen pokud pronajímatel souhlasil s přechodem nájmu na tuto osobu. Nájem bytu po tomto přechodu skončí nejpozději uplynutím 2 let ode dne, kdy takto přešel.⁶⁸ Stejně tak to neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, nedosáhla ke dni přechodu nájmu věku 18 let; v tomto případě skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku 20 let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak. Splňuje-li více členů nájemcovy domácnosti podmínky pro přechod nájmu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a nerozdílně. Každá osoba splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho měsíce od smrti nájemce písemně oznámit pronajímateli, že v nájmu nehodlá pokračovat; dnem dojití oznámení pronajímateli její nájem zaniká.

Z uvedeného plyne, že nezletilé dítě, které není plně svéprávné, se může stát stranou nájemní smlouvy (jako nájemce) typicky v případě smrti svých rodičů, přičemž půjde o situaci, kdy přechod nájmu ani není podmíněn souhlasem pronajímatele. V případě smrti pouze jednoho rodiče může nájem přejít na druhého rodiče a jeho dítě společně a nerozdílně, takže pak bude na uvážení pronajímatele, po kterém z nich by případné dlužné nájemné vymáhal.⁶⁹ Zákon sice upravuje možnost oznámit do jednoho měsíce, že nájemce v nájmu pokračovat nechce (srov. výše), v případě nezletilého dítěte (zejména nižšího věku) však nelze uvažovat o praktické realizaci tohoto postupu. Zemřou-li rodiče dítěte, vykonává funkci poručníka tzv. veřejný poručník (tedy orgán sociálně--právní ochrany dětí), a to do doby, než soud jmenuje dítěti poručníka nebo dokud se poručník neujme funkce (§ 929 ObčZ). Lze si jen obtížně představit, že během takto krátké lhůty stihne uvedený orgán z titulu veřejného poručníka tímto způsobem zareagovat – snad jen tehdy, byla-li by v okolí dítěte osoba bdělá a práva dostatečně znalá, která by si tyto souvislosti uvědomila a na orgán sociálně-právní ochrany dětí se s tímto podnětem výslovně obrátila. Lze tak dát za pravdu názoru A. Vlachové:

„Bohužel zákon nepamatuje na to, že tam také mohou žít děti, třeba i úplně malé. Přestože je ustanovení motivované snahou ochránit další lidi, aby se kvůli úmrtí jednoho člena rodiny neocitli ze dne na den bez bydlení, zákonodárce si neuvědomil, že z nájemního vztahu nevyplývají jen práva, ale také významné závazky, zejména placení nájemného, které může dosahovat značné výše. A pokud zbývající dospělý člen rodiny nájemné neplatí, stávají se z dětí jeho spoludlužníci.“⁷⁰

Třebaže bylo výše uvedeno, že jde o ojedinělý případ, nelze jeho opakování v budoucnu vyloučit.

A tak zatímco i problém jízd bez platné jízdenky je – přinejmenším podle názoru ÚS – řešitelný i za stávajícího stavu právní úpravy (tj. bez nutnosti novelizace občanského zákoníku), v tomto specifickém případě se zdá, že zde příliš velký prostor pro řešení pouhou interpretací současných právních norem vidět nelze, zejména půjde-li o dítě nemajetné (což ovšem bude pravidlem). Obzvláště palčivá situace pak nastane v případě, kdy by nájem přešel pouze na dítě (a nikoliv společně a nerozdílně s ním např. na zbývajícího rodiče). I kdybychom uvážili, že se dítěte okamžitě ujmou např. prarodiče, nemohou v tuto chvíli právně jednat jménem dítěte, když nebyli jmenováni poručníky. A pokud nevyzvou orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby pronajímateli do jednoho měsíce oznámil úmysl v nájmu nepokračovat, nájem – a tudíž také povinnost platit nájemné – bude trvat i nadále. A to ještě necháváme stranou otázku, že takové právní jednání – ukončení nájemního poměru poručníkem (i kdyby šlo o orgán-sociálně právní ochrany dětí ve funkci veřejného poručníka) – zřejmě potřebuje z titulu neběžné záležitosti v konkrétním případě souhlas soudu podle § 934 ObčZ, takže o vyřešení celé záležitosti do jednoho měsíce není možné reálně uvažovat.

Lze předpokládat, že dítě sice po rodičích zdědí nějaký majetek, nicméně tak tomu v konkrétním případě být nemusí, resp. do doby skončení řízení o pozůstalosti může dluh na nájmu snadno narůst do takové výše, že ani zděděný majetek nemusí na jeho úhradu stačit.

Ukazuje se, že zákonná úprava, ač jistě vedena dobrým úmyslem zajistit, aby se osoby spolužijící s nájemcem neocitly ze dne na den na ulici, se může v některých případech snadno obrátit právě proti těmto osobám. Je otázkou, zda lze vzniklou situaci sanovat pomocí např. příspěvku na bydlení podle § 24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, či pomocí doplatku na bydlení podle § 33 a násl. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Jednak jde o pouhý příspěvek, který zpravidla náklady na bydlení nepokryje zcela, a navíc nárok na něj má pouze nájemce, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu (za splnění dalších předpokladů).⁷¹ Zdá se tedy, že de lege ferenda nelze danou situaci uspokojivě řešit bez vhodné novelizace, a to buď v oboru dávek státní sociální podpory (k debatě je např. nastavení kompenzačního mechanismu pro dobu, než situaci nemajetného dítěte bude moci vyřešit poručník apod.), nebo omezením odpovědnosti dítěte za dluh v této situaci např. jen do výše ceny nabytého dědictví. To je však pouze prvotní a nedokonalá úvaha – je třeba najít řešení, které ochrání zájmy dítěte, ale také bude respektovat práva pronajímatele. Je zřejmé, že nalezení vhodného řešení by žádalo samostatný a důkladný rozbor, který by šel již nad rámec tohoto článku.

Z uvedeného rozboru typických „dětských dluhů“ plyne, že je lze zásadně řešit uspokojivým způsobem v rámci stávající právní úpravy, resp. že již v rámci současné úpravy bylo řešení nalezeno a použito. Výjimkou jsou dluhy, které mohou potenciálně vzniknout v případě přechodu nájmu bytu na nemajetné dítě, které paradoxně stály spíše na okraji pozornosti, jež je tématu aktuálně věnována, a dluhy z jízdy prostředky veřejné dopravy bez platné jízdenky (které budou podrobně zkoumány v navazujícím dílu tohoto článku).