Před zodpovězením otázky, jakým způsobem se v insolvenčním řízení výtěžek zpeněžení předmětu zajištění vydá zajištěnému věřiteli, je třeba definovat dva základní pojmy. Prvním z nich je přitom samotný pojem zajištěný věřitel.

Aby byl vůbec věřitel dlužníka zajištěným věřitelem ve smyslu insolvenčního zákona,¹ je třeba, aby byla jeho pohledávka zajištěna majetkem, jenž náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy, či případně, aby zajištěný věřitel byl agentem pro zajištění podle zákona o dluhopisech.² Věřitel, jehož pohledávka bude zajištěna majetkem, který nenáleží do majetkové podstaty, nemá v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele. Skutečnost, že je vůči obligačnímu dlužníku zahájeno a vedeno insolvenční řízení, nemá vliv na právo věřitele, jehož pohledávka je zajištěna majetkem osoby netvořícím součást majetkové podstaty, domáhat se uspokojení své pohledávky z takového zajištění mimo insolvenční řízení.³

Druhým pojmem, který je třeba si pro účely porozumění procesu vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli vysvětlit, je pojem předmět zajištění. Obsah tohoto pojmu je nicméně výrazně složitější, neboť ne v každé situaci je zjevné, co vše do něj ještě patří, a co nikoli.

Předmětem zajištění lze zjednodušeně řečeno rozumět majetek nacházející se v majetkové podstatě, ke kterému některý z věřitelů uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění. Jestliže se přitom v majetkové podstatě nachází předmět zajištění, tvoří takový majetek do jisté míry funkčně oddělenou majetkovou podstatu. Ohledně takového majetku totiž platí zvláštní pravidla co do jeho správy,⁴ zpeněžování⁵ a zejména též způsobu uspokojení věřitelů. Právo na přednostní uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění má totiž zajištěný věřitel (zajištění věřitelé). S ohledem na téma tohoto článku se téměř nebudeme zabývat správou a zpeněžováním předmětu zajištění, ale pouze tím, jak se již získaný výtěžek zpeněžení předmětu zajištění vydává zajištěnému věřiteli.

V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu není součástí majetkové podstaty pouze výtěžek zpeněžení předmětu zajištění získaný zpeněžením předmětu zajištění v insolvenčním řízení podle pravidel vyplývajících z insolvenčního zákona, ale též výtěžek zpeněžení předmětu zajištění získaný zpeněžením předmětu zajištění v exekuci před zahájením insolvenčního řízení. Není-li takový výtěžek rozdělen mezi věřitele ještě před zahájením insolvenčního řízení, je exekutor povinen jej po zjištění úpadku dlužníka zásadně vydat insolvenčnímu správci, přičemž v insolvenčním řízení s ním bude naloženo tak, jako by ke zpeněžení došlo v průběhu insolvenčního řízení. V rámci insolvenčního řízení tak bude zajištěný věřitel uspokojen z výtěžku takového zpeněžení. Svoji pohledávku nicméně musí takový věřitel přihlásit v insolvenčním řízení jako zajištěnou.⁶ Exekutor je před vydáním výtěžku do majetkové podstaty oprávněn odečíst si z něj náklady exekuce včetně své odměny.⁷ Insolvenční správce není podle recentního rozhodnutí NS oprávněn odečíst si z výtěžku zpeněžení svou odměnu.⁸ Stejné závěry platí pro případ exekučního zpeněžení po zahájení insolvenčního řízení, které bylo umožněno na základě předběžného opatření podle § 82 odst․ 2 písm. b) InsZ.⁹

Plody a užitky předmětu zajištění nelze podle judikatury považovat za součást výtěžku zpeněžení, neboť jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu. Má-li být věřitel i ve vztahu k nim uspokojován jako zajištěný věřitel, musí si k nim samostatně zřídit zajištění ještě předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.¹⁰

NS zároveň již v rámci insolvenčního řízení vedeného se společností SKLÁRNY KAVALIER, a. s., dovodil, že zajištěný věřitel má právo na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění pouze tehdy, jestliže se takový výtěžek v majetkové podstatě skutečně stále nachází a je odlišitelný od ostatních finančních prostředků nacházejících se v majetkové podstatě dlužníka.¹¹ Je-li výtěžek zpeněžení již spotřebován např. k provozu dlužníkova závodu, zajištěný věřitel nemá právo, aby byl uspokojen z jiných finančních prostředků dlužníka, i kdyby se jednalo o prostředky získané z pokračujícího provozu závodu a financovaného právě z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Domníváme se, že závěr přijatý NS může vést dle okolností případu k větší obezřetnosti (a často dokonce k averzi) zajištěných věřitelů při podpoře pokračování provozu závodu dlužníka.

Zajištěnému věřiteli v insolvenčním řízení nenáleží vždy celý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění. Částka připadající z tohoto výtěžku na zajištěného věřitele se zjistí tak, že od celkového výtěžku se odečte: a) příslušná odměna insolvenčního správce, b) pohledávka na náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění a c) nově též pohledávka osoby odpovědné za správu domu, je-li předmětem zajištění jednotka v takovém domě podle § 298 odst. 8 InsZ s tím, že zbylá částka náleží zajištěnému věřiteli až do výše jeho zjištěné zajištěné pohledávky. Uvedené „krácení“ výtěžku zpeněžení předmětu zajištění však nemusí jít vždy na úkor uspokojení zajištěné pohledávky. Pokud to výše výtěžku zpeněžení předmětu zajištění umožní (tj. výše výtěžku dostatečně převyšuje výši zajištěné pohledávky), zajištěnému věřiteli zásadně náleží celý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění až do výše zjištěné zajištěné pohledávky. Jinak řečeno,

„… pouze v případě, kdy zůstatek výtěžku zpeněžení nedosáhne po provedeném odpočtu výše pohledávky zajištěného věřitele, je zajištěný věřitel povinen strpět, že jeho pohledávka bude uspokojena pouze zčásti. Pokud ovšem dosažený výtěžek plně postačí jak na úhradu zmíněných nákladů a odměny správce, tak na plné uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, bude zůstatek výtěžku jakožto součást majetkové podstaty k dispozici na úhradu dalších pohledávek v insolvenčním řízení.“¹²

Ocenění předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení podle § 219 odst. 4 InsZ nemá na míru uspokojení zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení vliv. Jak totiž trefně uvedl Vrchní soud v Praze, pro stanovení výše uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění

„je bez významu okolnost, jakou částkou byla v daném případě zástava, jež je předmětem zajištění, ohodnocena. Rozhodná je tu jen výše výtěžku, kterého bylo zpeněžením této zástavy dosaženo a který celý musí být k uspokojení věřitelovy pohledávky (po odečtení nákladů a odměny podle § 298 odst. 2 a 3 InsZ) použit.“¹³

Jestliže bude majetková podstata nebo její část zpeněžena podle § 290–292 InsZ, bude třeba výši částky připadající z celkového výtěžku zpeněžení na zajištěného věřitele zjistit z poměru mezi oceněním celého předmětu převodu a oceněním předmětu zajištění podle § 219 odst. 4 InsZ. Součástí výtěžku zpeněžení, který má být vydán zajištěnému věřiteli, jsou také úroky ve smyslu § 171 InsZ s tím, že pro oddlužení tento závěr platí právě jen tehdy, byla-li majetková podstata zpeněžena podle § 290–292 InsZ.

1. Návrh na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění

Bez zbytečného odkladu poté, co zpeněží předmět zajištění, je insolvenční správce povinen podat k insolvenčnímu soudu návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. V návrhu insolvenční správce popíše, jakým způsobem ke zpeněžení předmětu zajištění došlo, a vyčíslí veškeré částky, které mají být od výtěžku zpeněžení před jeho vydáním zajištěnému věřiteli odečteny. Těmito částkami jsou podle § 298 odst. 2 InsZ náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění, odměna insolvenčního správce vypočtená podle § 1 odst. 2 InsSprT¹⁴ a částka připadající na uspokojení pohledávky osoby odpovědné za správu domu podle § 298 odst. 8 InsZ. Odměna insolvenčního správce se přitom odečítá od výtěžku zpeněžení včetně příslušné daně z přidané hodnoty.¹⁵

V případě, že v době dosažení výtěžku zpeněžení ještě pravomocně neskončilo řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky věřitele uplatňujícího k předmětu zajištění právo na uspokojení ze zajištění, musí insolvenční správce s podáním návrhu na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli počkat až do pravomocného skončení takového řízení. Bude-li zde však v pořadí další zajištěný věřitel, jemuž by se dostalo alespoň částečného uspokojení i tehdy, pokud by byl zajištěný věřitel s popřenou pohledávkou v odporovém sporu úspěšný, insolvenční správce návrh na vydání výtěžku podá [§ 5 písm. a) in fine InsZ]. Částka připadající na zajištěného věřitele s popřenou pohledávkou bude v takovém případě do skončení odporového sporu u insolvenčního správce deponována. Bude-li následně pohledávka zjištěna s právem na uspokojení ze zajištění, bude výtěžek vydán. Nebude-li pohledávka a právo na její uspokojení ze zajištění následně zjištěna, podá insolvenční správce s ohledem na výsledek incidenčního sporu další návrh na vydání výtěžku.

2. Náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění

2.1 Výše nákladů

Ustanovení § 298 odst. 4 InsZ stanovuje maximální výši nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění, kterou je možné odečíst od výtěžku zpeněžení předtím, než je zajištěnému věřiteli vydán. Náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění lze odečíst od výtěžku v rozsahu 5 % jeho celkové výše. Náklady spojené se správou lze odečíst v rozsahu 4 % jeho výše.

Uvedená maximální výše nákladů odečitatelných od výtěžku zpeněžení není absolutní (představuje autoimunitní reakci na praxi v konkursních řízeních dle zákona o konkursu a vyrovnání¹⁶). Zajištěný věřitel totiž vždy může souhlasit s tím, aby mu byly náklady od výtěžku odečteny ve vyšší výši. Zároveň platí, že náklady vzniklé v důsledku provádění pokynu zajištěného věřitele podle § 230 odst. 2 nebo § 293 odst. 1 InsZ je možné od výtěžku zpeněžení odečíst v celém jejich rozsahu. Podle § 230 odst. 3 InsZ (na který odkazuje také § 293 odst. 2 InsZ) totiž nese náklady spojené s provedením pokynu zajištěný věřitel ze svého.

Zajištěný věřitel si při udílení pokynu insolvenčnímu správci nemůže bezmezně vyhradit právo, že se bude na nákladech spojených s provedením pokynu podílet jen do určité výše. Jak totiž dovodil NS v kauze BECKERT-KAMI CZ,

„… tak jako je insolvenční správce odpovědný za řádnou správu majetkové podstaty, nese i zajištěný věřitel odpovědnost za to, jaké pokyny udělí insolvenčnímu správci při správě majetku, který zajišťuje jeho pohledávku“.¹⁷

Ustanovení § 298 odst. 2 InsZ umožňuje insolvenčnímu soudu, aby podle okolností konkrétního případu stanovil, že náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění budou od výtěžku odečteny v jiném rozsahu, než který stanoví § 298 odst. 4 InsZ. Máme za to, že insolvenční soud by měl této své možnosti využívat jen výjimečně a ve zvláště odůvodněných případech. Důvodem může být např. skutečnost, že zajištěný věřitel odmítne insolvenčnímu správci udělit pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění, avšak předmět zajištění nebude možné efektivně zpeněžit za vynaložené náklady nižší, než je 5 % dosaženého výtěžku zpeněžení. VS v Praze také dovodil, že ke zvýšení odečítaných nákladů lze přistoupit

„typicky, pokud si správce od zajištěného věřitele (insolvenčního soudu) objektivně vzato nemohl včas opatřit pokyny ke správě předmětu zajištění a k jeho nezbytnému okamžitému zaopatření (ve smyslu § 230 odst. 1 InsZ) musel vynaložit náklady, které byly v uvedeném smyslu účelné a přiměřené“.¹⁸

Obdobným případem může být placení daní a poplatků spojených s předmětem zajištění v zákonné výši (daň z nemovitých věcí, silniční daň atp.).

Insolvenční zákon výslovně neřeší, z jakých prostředků má být uhrazena ta část nákladů na správu a zpeněžení předmětu zajištění, která nebude uhrazena z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. V každém případě platí, že pohledávky odpovídající těmto nákladům jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2,

„a pokud je nelze přičíst na vrub zajištěného věřitele (nebudou-li postupem dle § 298 odst. 2 InsZ odečteny od výtěžku zpeněžení zajištění), budou uspokojeny z ostatního majetku podstaty, a to v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku dle § 168 odst. 3 InsZ, nejpozději před rozvrhem v režimu § 305 InsZ (zcela dle § 305 odst. 1 InsZ nebo poměrně postupem dle § 297 a § 305 odst. 2 InsZ), ledaže by tyto výdaje při projednání konečné zprávy nebyly správci soudem schváleny jako řádné, z podstaty opodstatněně vynaložené“.¹⁹

2.2 Věcné vymezení nákladů

Odečitatelné náklady na správu předmětu zajištění ve smyslu § 230 odst. 1 InsZ jsou náklady, které vzniknou v souvislosti s činnostmi, právními jednáními a opatřeními, směřujícími k předcházení znehodnocení předmětu zajištění, využívání předmětu zajištění v souladu s jeho určením, rozmnožení (zvýšení hodnoty) předmětu zajištění a k vymožení pohledávek, které tvoří předmět zajištění. Posouzení konkrétního výdaje jako nákladu spojeného se správou předmětu zajištění činí v praxi poměrně často problémy. Je přitom na judikatuře, aby kazuisticky posoudila, které výdaje lze za náklady spojené se správou předmětu zajištění považovat, a které nikoli.

Dlouhou dobu nebylo např. sjednoceno, zda lze platby spojené s užíváním jednotky odečítat od výtěžku jejího zpeněžení. V případě úpadku developera se přitom jedná o nemalé částky, přičemž mnohé z těchto nákladů vznikají v důsledku užívání jednotek, resp. kdyby jednotky užívány nebyly, náklady by nevznikaly. Otázku, zda lze takové náklady jako náklady na správu předmětu zajištění odečítat od výtěžku zpeněžení určeného zajištěnému věřiteli, již NS v insolvenčním řízení vedeném se společností BYDLENÍ SMETANKA vyřešil v neprospěch zajištěného věřitele tak, že

„není-li zde nikdo, kdo by se jako opravněný uživatel jednotky mohl (měl) podílet na tomto nákladu (k jehož úhradě je jinak povolán vlastník jednotky), je platba odpovídající části nákladů vynaložených na 1. úhradu elektrické energie spotřebované ve společných prostorách domu a garáží, 2. úklid společných prostor domu a garáží, 3. provoz a údržbu domu, 4. úhradu tepelné energie, 5. údržbu výtahů v domě, 6. provoz recepce a kamerového systému, 7. provoz společné televizní antény, 8. správní poplatky, 9. pojištění domu, 10. zahradní práce kolem domu, 11. vodné a stočné a 12. odvoz odpadu, nákladem spojeným se správou jednotky, a tudíž i nákladem spojeným se správou jednotky coby předmětu zajištění“.²⁰

NS současně uvedl, že vše výše uvedené by mělo platit také ve vztahu k platbám do fondu oprav, tedy i platby do fondu oprav by měl hradit především uživatel jednotky, a pokud by jednotka užívána nebyla, šly by k tíži zajištěného věřitele. Ještě dále se NS posunul v rozhodnutí, v němž uvedl, že

„nejsou-li v době po prohlášení konkursu na majetek vlastníka jednotky řádně hrazeny náklady spojené s její správou, je společenství vlastníků jednotek oprávněno uplatňovat takto vzniklou pohledávku vůči insolvenčnímu správci dlužníka jako osobě s dispozičním oprávněním. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) InsZ bez ohledu na to, zda a kdo jednotku užívá.“²¹

Je-li jednotka užívána, projeví se to ve vztahu k majetkové podstatě tak, že uživatel (a to i dlužník) platí za její užívání do majetkové podstaty, a to minimálně v rozsahu plateb, k nimž je povinen insolvenční správce. Pokud tak nečiní, má insolvenční správce právo ukončit s ním uživatelský vztah a jednotku vyklidit (a to i tehdy, je-li uživatelem dlužník).²² Chce-li se tedy zajištěný věřitel odečtení těchto nákladů od výtěžku zpeněžení vyhnout, měl by insolvenčnímu správci udělit pokyn, aby jednotku, která tvoří předmět zajištění, pronajal. V důsledku toho bude tyto náklady hradit nájemce jako uživatel jednotky.

VS v Praze opakovaně judikoval, že jedním z nákladů na správu předmětu zajištění, který je možné odečíst od výtěžku jeho zpeněžení je daň z nemovitosti, jež tvoří předmět zajištění.²³ Tento náklad přitom půjde na vrub výtěžku zpeněžení předmětu zajištění určeného pro zajištěného věřitele i tehdy, bude-li předmět zajištění užíván třetí osobou (tj. na takovou osobu nelze daný náklad přenést).

Náklady na zpeněžení předmětu zajištění představují např. náklady na využití ekonomických poradců organizujících prodej předmětu zajištění mimo dražbu, odměna dražebníka nebo náklady na vyhotovení znaleckého posudku za účelem ocenění předmětu zajištění.

Dosud zůstává sporné, zda je možné za náklad spojený se zpeněžením předmětu zajištění považovat daň z přidané hodnoty, kterou je insolvenční správce dlužníka, jenž je jejím plátcem, povinen v souvislosti s prodejem předmětu zajištění odvést správci daně. Kdyby se přitom měla DPH za náklad spojený se zpeněžením považovat, insolvenční správce dlužníka, jenž by byl plátcem DPH, by limit nákladů na zpeněžení vždy překročil.

Máme za to, že správné řešení tohoto problému vyplývá ze stanoviska NS přijatého pro účely exekučního prodeje, v němž NS dovodil, že

„… částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty; soud ji odvede na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně, jakmile bylo nejvyšší podání zaplaceno, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí“.²⁴

Použijeme-li toto stanovisko analogicky na prodej v insolvenčním řízení, platí, že DPH, kterou insolvenční správce inkasuje, vůbec nemá být považována za součást výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Insolvenční správce přitom DPH odvede správci daně mimo režim vydání výtěžku zpeněžení podle dotčeného ustanovení. Nebude-li DPH součástí výtěžku zpeněžení, bude se částka určená zajištěnému věřiteli vždy počítat pouze z výtěžku zpeněžení bez DPH. Obdobně by se mělo též postupovat při výpočtu odměny insolvenčního správce. Proti tomuto řešení však existují validní argumenty, přičemž naše zkušenost ukazuje, že insolvenční senáty postupují nejednotně. VS v Olomouci i VS v Praze sice považují DPH zaplacenou společně s kupní cenou za součást výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, oba však k odečtu DPH od výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele přistupují rozdílně.

Zatímco podle VS v Olomouci „nemá zajištěný věřitel povinnost nést platbu DPH z prodeje předmětu zajištění na úkor jemu připadajícího výtěžku zpeněžení“,²⁵ podle VS v Praze „není možné částku odpovídající DPH vydat jako výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli“.²⁶

Proti cit. rozhodnutí VS v Praze bylo podáno dovolání, lze proto předpokládat, že NS tuto otázku konečně vyřeší.

3. Námitky proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění

Ostatní věřitelé (než zajištěný věřitel, jemuž má být výtěžek vydán) a dlužník mají možnost podat proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení námitky, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku. Máme přitom za to, že lhůta k podání námitek je lhůtou procesní, přičemž z toho důvodu je třeba ji počítat podle § 57 OSŘ (§ 7 InsZ) s tou výjimkou, že vzhledem k § 83 InsZ nebude prominutí jejího zmeškání přípustné.

Insolvenční zákon výslovně nestanoví, jakým způsobem má být návrh insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zveřejněn. Vrchní soudy jsou nicméně zajedno, že pouhým zveřejněním návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení v insolvenčním rejstříku (bez poučení, že proti němu lze podat námitky do 7 dnů ode dne jeho zveřejnění a že se k opožděným námitkám nepřihlíží) nemůže lhůta pro podání námitek začít běžet. Jinak řečeno, podle rozhodovací praxe soudů

„lhůta 7 dnů pro podání námitek proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli začne plynout ostatním věřitelům a dlužníkovi od zveřejnění tohoto návrhu jedině za předpokladu, že je s ním spojeno též poučení podle § 298 odst. 3 věty první“.²⁷

K opožděně podaným námitkám se nepřihlíží. Insolvenční soud tedy není povinen o nich jakýmkoli způsobem rozhodovat (nemusí je ani odmítat). Pro právní jistotu ostatních procesních subjektů může insolvenční soud usnesením vydaným při své dohlédací činnosti (§ 11 InsZ) deklarovat, že se jedná o námitky opožděné.

Jsou-li proti návrhu na vydání výtěžku podány oprávněnou osobou včasné námitky, je insolvenční soud povinen nařídit jednání k jejich projednání, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy uplyne lhůta k podání námitek k soudu. Jde o lhůtu pořádkovou a její nedodržení nemá za následek, že se jednání konat nebude. Nejsou-li oprávněnou osobou podány včasné námitky, rozhodne insolvenční soud o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení bez jednání.

Účelem jednání je projednání včasných námitek podaných proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Insolvenční soud však při posuzování návrhu nevychází pouze z podaných námitek, ale návrh posoudí co do jeho věcné správnosti také sám. Výsledkem projednání námitek je totiž usnesení, kterým insolvenční soud návrhu insolvenčního správce vyhoví (a rozhodne o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli), nebo jeho návrh zamítne. Insolvenční soud je v každém případě i bez konkrétních námitek

„povinen z úřední povinnosti zkoumat správnost a účelnost nákladů, které insolvenční správce vynaložil v souvislosti se správou a zpeněžením zajištěného majetku“.²⁸

Jestliže insolvenční soud (po případném projednání námitek) dospěje k závěru, že návrh insolvenčního správce nevykazuje žádné vady a je obsahově správný, rozhodne usnesením o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.

„Usnesení, jímž insolvenční soud vysloví souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podle § 298 odst. 2 InsZ, je rozhodnutím ve věci samé a musí vždy obsahovat odůvodnění.“²⁹

„V odůvodnění rozhodnutí vyslovujícího souhlas s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli musí insolvenční soud – v souladu s § 157 odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ – také řádně ozřejmit, zda ve vztahu k předmětu zajištění vznikly nějaké náklady spojené s jeho správou a zpeněžením, tedy takové přímé a opodstatněné náklady spojené pouze s tímto majetkem, které dle § 298 odst. 2 a 3 InsZ – ve zde uvedených maximálních limitech – lze od dosaženého výtěžku zpeněžení odečíst. Soud musí uvést, z jakých skutkových zjištění a právních úvah v tom směru vycházel. V závislosti na těchto závěrech pak soud činí závěr o vyúčtované částce připadající na odměnu insolvenčního správce dle § 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb., jež představuje další položku z dosaženého výtěžku odečítanou.“³⁰

Proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení mohou podat odvolání dlužník, insolvenční správce, zajištěný věřitel (věřitelé), kterému (kterým) má být výtěžek zpeněžení vydán, a věřitelé, kteří podali proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli námitky, kterým nebylo vyhověno. Těmto osobám se také příslušné usnesení doručuje zvlášť (§ 75 odst. 2 InsZ).

Zatímco VS v Olomouci má za to, že dlužník je oprávněn k podání odvolání i tehdy, jestliže proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení žádné námitky nepodal,³¹ podle VS v Praze se může proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli odvolat pouze dlužník, který námitky proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli podal.³² Máme přitom za to, že správný názor v této věci zaujímá spíše VS v Olomouci, neboť vyplývá přímo z jazykového vyjádření dotčeného ustanovení.

4. Vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění

Insolvenční správce je oprávněn výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli vydat až po právní moci usnesení insolvenčního soudu o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli.

Jestliže bude zjištěná zajištěná pohledávka zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění plně uspokojena, stává se zbývající „přebytek“ výtěžku zpeněžení součástí „obecné“ majetkové podstaty a jako takový bude použit pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.

Jestliže výtěžek zpeněžení předmětu zajištění pro úplné uspokojení pohledávky zajištěného věřitele nepostačuje, stane se pohledávka zajištěného věřitele v neuspokojeném rozsahu součástí sumy nezajištěných pohledávek a bude uspokojena společně s nimi. Do účinnosti revizní novely³³ bylo v § 299 odst. 1 InsZ toto pravidlo výslovně uvedeno, platí však i nadále. To ale neplatí ve vztahu k zajištěnému věřiteli, který se uspokojuje pouze z majetku sloužícího jako předmět zajištění podle § 166 věty druhé InsZ (tj. v případě, kdy je zástavní – insolvenční – dlužník osobou odlišnou od obligačního dlužníka).

Uplatňuje-li ke stejnému předmětu zajištění právo na uspokojení ze zajištění více věřitelů, náleží jim výtěžek zpeněžení v pořadí podle skutečného data vzniku jejich zajištění (nikoli podle data vzniku zajištění uvedeného věřitelem v přihlášce pohledávky). Druhému a každému dalšímu zajištěnému věřiteli se výtěžek zpeněžení vydá jedině tehdy, jestliže po uspokojení pohledávky předchozího zajištěného věřitele zůstane z výtěžku zpeněžení přebytek.

NS judikoval, že pokud zajištění věřitelé s pořadím uspokojení svých pohledávek nesouhlasí, mohou se bránit odvoláním proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.³⁴ V předmětném usnesení nicméně NS posuzoval věc podle insolvenčního zákona účinného do revizní novely. Ta přitom zavedla institut námitek proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Máme za to, že i ostatní zajištění věřitelé v pořadí mají podle aktuálního znění právo se proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli odvolat jedině tehdy, jestliže je takové usnesení vydáno přesto, že takoví zajištění věřitelé podali námitky proti návrhu na jeho vydání. Jestliže námitky nepodají, ale podají až odvolání proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, mělo by být jejich odvolání odmítnuto.

Od uspokojení zajištěných věřitelů v pořadí podle doby vzniku jejich zajištění se lze odklonit jedině tehdy, jestliže zajištění věřitelé uzavřou dohodu o pořadí svého uspokojení podle § 167 odst. 1 InsZ.³⁵

VS v Praze již řešil otázku, zda lze zajištěnému věřiteli vydat výtěžek zpeněžení v době, kdy ještě nejsou pravomocně ukončena všechna soudní řízení o platnost převodní smlouvy, na jejímž základě došlo ke zpeněžení předmětu zajištění mimo dražbu. Dovodil přitom, že

„při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 InsZ) insolvenční soud zásadně nepřihlíží k dosud neskončeným řízením o žalobách na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění mimo dražbu (§ 289 odst. 3 InsZ)… pokud by v budoucnu vyšlo najevo, že kupní smlouva by byla shledána neplatnou, a z toho důvodu by mělo dojít k navrácení podniku dlužníka do majetkové podstaty a k jeho opakovanému prodeji, je zjevné, že by i při tom nejhorším myslitelném scénáři, že by podnik byl podruhé zcizen za nižší kupní cenu a ve prospěch jiného kupujícího, bylo možno v novém rozhodnutí – při změněných poměrech – vyčíslit event. rozdíl ve výši výtěžku zpeněžení, jejž by zajištěný věřitel musel vrátit do majetkové podstaty“.³⁶

Obdobné závěry se uplatní ve vztahu k probíhajícímu řízení o žalobě na neplatnost veřejné dražby, kterou došlo ke zpeněžení věci sloužící k zajištění pohledávky zajištěného věřitele.³⁷

Jestliže je mimo insolvenční řízení v době vydávání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli vedeno (dosud pravomocně neskončené) trestní řízení, jehož výsledek by mohl zpochybnit existenci pohledávky či zajištění pohledávky zajištěného věřitele, není taková skutečnost překážkou toho, aby byl výtěžek zpeněžení vydán zajištěnému věřiteli.

„Okolnost, že v budoucnu možná (snad) bude jednání, jež vedlo ke vzniku pohledávky, posouzeno jako trestné, je právně bezvýznamná, jestliže v rozhodné době zde (při řádně zjištěné pohledávce) takového rozhodnutí není.“³⁸

Důvodem toho je, že při vydání výtěžku zpeněžení je insolvenční správce vázán výsledkem přezkoumání pohledávky. Jestliže je tedy pohledávka zajištěného věřitele zjištěna jako zajištěná, insolvenční správce ji musí uspokojit z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění bez ohledu na případné probíhající trestní řízení.³⁹

Podle § 157 odst. 1 InsZ platí, že zajištění věřitelé hradí polovinu nákladů na znalecký posudek k ocenění majetkové podstaty podle § 155 InsZ. Jestliže v době rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení dosud tuto povinnost nesplnili, bude jim odpovídající částka podle § 298 odst. 5 odečtena od výtěžku zpeněžení.

Zajištěnému věřiteli je možné náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění odečíst pouze v rozsahu, v jakém tyto náklady v době rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení dosud neuhradil. Jestliže totiž zajištěný věřitel udělil pokyn osobě s dispozičním oprávněním podle § 230 odst. 3 InsZ nebo insolvenčnímu správci podle § 293 InsZ a již také prostřednictvím zaplacení zálohy zaplatil částku odpovídající nákladům na provedení udělených pokynů, není možné mu částky odpovídající takovým nákladům od výtěžku zpeněžení znovu odečíst.

S účinností od 1. 12. 2017 byl § 298 InsZ upravující vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli novelizován tak, že do něj byl přidán odst. 8 (a v souvislosti s tím též upraven odst. 2).

Pokud je předmětem zajištění jednotka, zakládá novelizované ustanovení osobě, která je odpovědná za správu domu, ve kterém se jednotka nachází (tj. buď společenství vlastníků, nebo správce, pokud společenství vlastníků nevzniklo), právo na to, aby byla její pohledávka za dlužníkem přednostně uspokojena z výtěžku zpeněžení jednotky. Pohledávka má být přitom podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 6. 2019 (oddlužovací novela⁴⁰) takto uspokojena v rozsahu 10 % výše čistého výtěžku zpeněžení jednotky, tj. výtěžku zpeněžení po odečtení nákladů na správu a zpeněžení a po odečtení odměny insolvenčního správce.

Účinností oddlužovací novely vzniklo osobám odpovědným za správu budovy právo na takové uspokojení, pokud uplatní svou pohledávku vůči vlastníku jednotky v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky. Ze skutečnosti, že předmětné ustanovení hovoří o vlastníku jednotky (nikoli pouze o dlužníkovi), je zjevné, že musí být použito vždy, když je v insolvenčním řízení zpeněžována jednotka patřící do majetkové podstaty, ať již je ve vlastnictví dlužníka, nebo třetí osoby (např. v důsledku smlouvy o převodu jednotky, jíž insolvenční správce s úspěchem odporoval).

Aplikace § 298 odst. 8 InsZ není jednoznačná. Zejména není zjevné, zda měl zákonodárce v úmyslu stanovit přednostní uspokojení pohledávky společenství vlastníků pouze pro případ, že je k jednotce uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, či pro všechny případy, kdy je v insolvenčním řízení zpeněžována jednotka. Předmětné ustanovení totiž o jednotce jako předmětu zajištění nic neuvádí. Odpověď na danou otázku bohužel neposkytuje ani důvodová zpráva k zákonu č. 291/2017 Sb., který toto pravidlo zavedl. Máme nicméně za to, že s ohledem na související změny provedené v občanském soudním řádu a zákoně o veřejných dražbách⁴¹ lze dovodit, že cílem nebylo zavést prioritu pouze v případě zajištěného majetku, ale obecně. Předmětná pravidla by se tak měla uplatnit i tehdy, jestliže bude v insolvenčním řízení zpeněžena jednotka, k níž žádný věřitel nebude uplatňovat právo na uspokojení ze zajištění. V takovém případě pochopitelně nedochází k odečtu částek nákladů spojených se správou a zpeněžením ani k odečtu odměny insolvenčního správce ve smyslu § 298 odst. 8 in fine InsZ. Výhradou proti předestřené argumentaci může nicméně být systematické zařazení uvedené novinky do části týkající se výtěžku zpeněžení zajištění. Argumentem pro závěr, že osoby odpovědné za správu domu budou z výtěžku zpeněžení jednotky přednostně uspokojovány pouze tehdy, jestliže bude k jednotce uplatněno v rámci insolvenčního řízení právo na uspokojení ze zajištění, je též jakási nekoncepčnost úpravy přednostního pořadí.

Ze znění dotčeného ustanovení před nabytím účinnosti oddlužovací novely nebylo zcela zřejmé, jakým způsobem musí osoba odpovědná za správu budovy svoji pohledávku do insolvenčního řízení uplatnit, a o jakou pohledávku tak vůbec může typově jít. Předmětné ustanovení ve znění účinném před oddlužovací novelou totiž hovořilo pouze o „uplatnění pohledávky“. Oddlužovací novelou bylo nicméně upřesněno, že pravidla vyplývající z komentovaného ustanovení se týkají pouze pohledávek, které jsou osobou odpovědnou za správu budovy do insolvenčního řízení uplatněny přihláškou. Jestliže by se totiž mělo předmětné ustanovení (a z něj vyplývající omezení přednostního uspokojení na 10 % „čistého“ výtěžku zpeněžení) vztahovat i na pohledávky vznikající po zjištění úpadku dlužníka (tj. na pohledávky za majetkovou podstatou), mohlo by fakticky dojít ke znevýhodnění takových pohledávek oproti stavu před novelou. Dříve totiž byly v insolvenčním řízení uspokojovány v naprosté většině v plné výši.⁴² Z důvodové zprávy k novele zavádějící daná pravidla vyplývá zejména záměr zákonodárce vylepšit pozici osoby odpovědné za správu domu. Máme tedy za to, že předmětné ustanovení se vztahuje pouze na uspokojování předúpadkových pohledávek dlužníka. Poúpadkové pohledávky osoby odpovědné za správu domu mají být podle nás i nadále uspokojovány podle dosavadních pravidel – tj. zpravidla jako pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 InsZ (v případě, že je k jednotce uplatněno právo na uspokojení ze zajištění, budou takové pohledávky uspokojovány jako pohledávky odpovídající nákladům na správu předmětu zajištění).

Jestliže platí, že předmětné ustanovení se vztahuje pouze na uspokojování předúpadkových pohledávek osoby odpovědné za správu domu, zároveň platí, že se týká pouze pohledávek, které osoba odpovědná za správu domu do insolvenčního řízení řádně uplatní přihláškou pohledávky, přičemž takové pohledávky budou v insolvenčním řízení také zjištěny.

Otázka, zda má insolvenční správce nárok na odměnu z části výtěžku zpeněžení jednotky, která připadne na osobu odpovědnou za správu domu, byla již oddlužovací novelou vyřešena. Částka odpovídající 10 % výtěžku zpeněžení jednotky použitelná pro uspokojení pohledávky osoby odpovědné za správu domu a pozemku se vypočítává z výtěžku zpeněžení

„po odečtení částek nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce“.

Je-li přitom částka připadající na osobu odpovědnou za správu budovy vypočítána až z čistého výtěžku zpeněžení, je zřejmé, že insolvenční správce má nárok na odměnu vypočtenou z výtěžku zpeněžení po odečtení nákladů na správu a zpeněžení. Máme přitom za to, že i před nabytím účinnosti oddlužovací novely mělo být komentované ustanovení vykládáno tak, že částka odpovídající 10 % se vypočítává z takto upraveného výtěžku zpeněžení.

Z dotčeného ustanovení tedy vyplývá následující postup pro výpočet částky, která na osobu odpovědnou za správu domu připadá. Od celkového výtěžku zpeněžení se nejprve odečtou náklady na zpeněžení a správu předmětu zajištění (do této skupiny přitom budou patřit i pohledávky osoby odpovědné za správu domu vzniklé po zjištění úpadku dlužníka). Z takto získané částky se následně vypočte odměna insolvenčního správce, která se od ní následně také odečte. Teprve z této částky se vypočte 10 %, jež připadají na osobu odpovědnou za správu domu (samozřejmě však platí, že od výtěžku zpeněžení lze odečíst pohledávky takové osoby pouze ve výši, ve které skutečně před zjištěním úpadku vznikly). Zajištěnému věřiteli je následně vydán výtěžek zpeněžení po odečtení všech těchto částek. Zůstane-li po vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli nějaká částka, stane se součástí „obecné“ majetkové podstaty, kde bude sloužit pro uspokojení všech věřitelů.

Zákon č. 291/2017 Sb. bohužel neobsahuje žádná přechodná ustanovení, z nichž by bylo možné dovodit časovou působnost jím zavedených pravidel. VS v Olomouci nicméně již judikoval, že v řízeních, v nichž byl již v době nabytí účinnosti novely podán návrh na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, se použijí pravidla účinná před nabytím účinnosti novely,⁴³ a na řízení, v nichž dosud k podání návrhu nedošlo, se použijí pravidla nová. Máme nicméně za to, že se nabízejí přinejmenším dvě další legitimní řešení. Za rozhodný okamžik pro uplatnění těchto pravidel lze považovat buď okamžik zpeněžení jednotky, nebo okamžik vydání rozhodnutí o návrhu na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli insolvenčním soudem. Za správný přístup přitom považujeme ten poslední zmíněný, neboť pro insolvenční soud by měl být vždy rozhodujícím stav v době vydání rozhodnutí. Rozumíme však, že do úvah vstupuje i jakési legitimní očekávání dalších osob.

V článku jsme se pokusili shrnout problematiku vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli a související judikaturní závěry vyšších soudů. Jak je z článku zjevné, mnohé dříve otevřené otázky byly již judikaturou či zákonodárcem zodpovězeny, mnohé však zůstávají otevřené i nadále. Existuje bohužel také nemalé množství otázek, které vyvstaly teprve nedávno, a to v důsledku ne zcela pečlivých zásahů zákonodárce. Věříme, že i dosud nezodpovězené otázky se brzy zodpovědět podaří. Právě přednostní právo k výtěžku zpeněžení předmětu zajištění je důvodem, proč věřitelé zajištění svých pohledávek vyžadují.