Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Právní rozhledy 3/2019, s. 84]
Ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba

V praxi jsou běžná ujednání, kdy strany chtějí vázat plnění dlužníka věřiteli na určitou budoucí nejistou událost. Typicky jde např. o ujednání o tom, že dlužník bude plnit věřiteli až tehdy, kdy bude dlužníku plnit jeho jiný dlužník z jejich vzájemného závazku. Soudní praxe dosud takové ujednání posuzovala jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

JUDr. Ing. Pavel Horák, Ph.D., Brno*

 

„Nauka o výminkách náleží k nejtemnějším partiím současné civilistiky.“1

I. Úvodem

Citovaný výrok J. Sedláčka svědčí o tom, že výklad právní úpravy podmínek (tehdy tzv. výminek) nebyl v minulosti jednoduchý. Není ani nyní.

Stejně jako tomu bylo v době účinnosti obecného zákoníku občanského, je i dnes časté ujednání stran, jež učinily součástí smlouvy budoucí nejistou událost, na níž nějakým způsobem smlouva závisí.

Cílem článku je hledání odpovědi na otázku, jak právně posoudit možnost ujednání uvedeného v jeho názvu a některých dalších, kdy na budoucí nejisté události závisí plnění dlužníka věřiteli. Jde o podmínku, tedy určitou podmíněnost smlouvy, nebo vždy „jen“ o podmíněnost plnění? Jde-li o podmíněnost plnění, lze při jeho posuzování aplikovat korektivy zákonné úpravy podmínek, nebo je to vyloučeno?2

II. Zkoumané příklady

Nejvyšší soud v posledních letech, kromě uvozujícího ujednání stran o tom, že dlužník věřiteli zaplatí až poté, co mu jiný dluh zaplatí třetí osoba,3 posuzoval např. ujednání stran o tom, že dlužník dluh věřiteli zaplatí až poté, co dlužníkovi bude poskytnut bankou úvěr.4 V obou těchto případech NS posoudil ujednání jako absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. V případě prvním navíc jako neurčité.

V literatuře následovaly kritické ohlasy. J. Šilhán upozorňuje na to, že jsou-li dovoleny závazky bezúplatné, nelze paušálně reprobovat závazky podmíněně úplatné.5 Podle J. Petrova se smluvní svoboda odráží i v možnosti alokace rizika. Obecný zákaz, aby subdodavatel sdílel riziko, nepovažuje proto za udržitelný.6

V rozhodovací praxi byly řešeny i další případy vazby plnění dlužníka na budoucí nejistou událost. Šlo tak např. o ujednání stran o tom, že dlužník zaplatí věřiteli dluh až poté, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí,7 a ujednání stran o tom, že dlužník dluh věřiteli zaplatí až poté, co dlužník zaplatí jiný svůj dluh bance.8 V první situaci naopak výslovně namítaný rozpor s dobrými mravy ani se zásadou poctivého obchodního styku NS. Konečně poslední ujednání bylo hodnoceno jako platné ujednání o tzv. podřízenosti pohledávek.

V popisovaných případech přitom soudy v jednotlivých stupních ujednání odlišným způsobem právně kvalifikovaly.9 Lišily se často i při volbě korektivu posuzování jejich platnosti. Stručně shrnuto, jednalo se o následující konkrétní skutková východiska a právní důvody:

 

1. Ujednání stran o tom, že dlužník věřiteli zaplatí až poté, co mu jiný dluh zaplatí třetí osoba10

 

Strany si dohodly, že cena díla bude zaplacena po uhrazení celkové částky hlavním investorem. Hlavní investor přitom dlužníku (subdodavateli) nezaplatil a vzhledem k prohlášenému konkursu na jeho majetek nešlo ani úhradu předpokládat. Podle NS jednou ze základních zásad vyjadřujících požadavek dobrých mravů, z nichž vychází právní úprava obchodních závazkových vztahů, je, že úplatné plnění se poskytuje za úplatu. Ujednání účastníků právního vztahu, které by tuto zásadu popíralo (např. tím, že by připouštělo možnost přijmout úplatné plnění bez poskytnutí úplaty, aniž by pro to byl právem akceptovatelný důvod), by se příčilo dobrým mravům, a bylo by proto podle § 39 ObčZ 1964 neplatné․ Tak tomu bylo i v této věci. Měla-li být splatnost ceny díla vázána na skutečnost, až třetí osoba v rámci jiného závazkového vztahu poskytne objednateli (žalovanému) platbu, může dojít k situaci (a v dané věci k ní také došlo), že třetí osoba objednateli nezaplatí, a pohledávka zhotovitele díla (žalobkyně) na zaplacení ceny díla se tak nikdy nestane splatnou a tudíž vymahatelnou. V důsledku toho nastane stav, že ačkoli objednatel (žalovaný) přijal od zhotovitele (žalobkyně) úplatné plnění, nebude povinen za ně poskytnout úplatu. Proto smluvní ujednání účastníků, které takový stav připouští, se příčí dobrým mravům a podle § 39 ObčZ 1964 je neplatné. Jestliže odvolací soud s ohledem na závěr o neplatnosti ujednání o splatnosti ceny díla vyšel v otázce splatnosti ceny díla z obecné právní úpravy a za aplikace § 340 odst. 2 ObchZ dovodil, že se pohledávky žalobkyně vůči žalovanému staly splatnými poté, co žalobkyně žalovaného k jejich zaplacení svými fakturami vyzvala, lze uzavřít, že dovolatelem uplatněný důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl v posuzované věci naplněn.

NS současně ujednání posoudil jako neplatné pro neurčitost.

 

2. Ujednání stran o tom, že dlužník dluh věřiteli zaplatí až poté, co dlužníkovi bude poskytnut úvěr bankou11

 

Ujednání o úhradě podstatné (rozhodující) části smluvené ceny díla (podle smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku) vázalo povinnost objednatele zaplatit cenu díla až k okamžiku, kdy mu banka poskytne úvěr. Odvolací soud měl za to, že zkoumané ujednání je platnou (odkládací) podmínkou splatnosti ceny díla (ve smyslu § 36 ObčZ 1964). Bez zřetele k povaze zkoumaného ujednání NS shledal situaci řešenou v této věci srovnatelnou s tou, jež byla podkladem pro rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008. V obou případech byla úhrada smluvené ceny díla (její rozhodné části) vázána (až) k okamžiku, kdy objednatel získá peníze z jiných zdrojů (v jednom případě poté, co mu zaplatí jeho další smluvní partner z jiné smlouvy o dílo, ve druhém případě poté, co mu banka poskytne úvěr, jenž v době uzavření předmětné smlouvy o dílo nebyl bankou smluvně garantován). Rozdíl v určitosti ujednání význam nemá (právní názor formulovaný ve věci sp. zn. 32 Cdo 2999/2008 nebyl podmíněn neurčitostí ujednání; naopak byl formulován pro případ, že ujednání neurčité není). V obou případech šlo o vztahy mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti vzešlé ze smluv o dílo uzavřených podle obchodního zákoníku.

 

3. Ujednání stran o tom, že dlužník zaplatí věřiteli dluh až poté, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí12

 

V jiné věci NS posuzoval ujednání o splatnosti ceny díla vázané k okamžiku, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí o umístění stavby. Dospěl k závěru, že takové ujednání vylučuje aplikaci § 341 ObchZ, neboť se nejedná o případ, ve kterém je dlužník oprávněn určit dobu plnění. Doba splatnosti části ceny díla závazná pro věřitele i dlužníka je zde závislá na nejisté události, o níž není jisto ani to, že nastane, ani to, kdy nastane. Doba, kdy dlužník má způsobit solucí zánik předmětného závazku, je závislá na budoucí nejisté události nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby, která je předmětem projektové dokumentace pro územní rozhodnutí. Splnění závazku tak nemůže záviset na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, nýbrž na vydání rozhodnutí orgánu veřejné správy (obce) o příslušné změně územního plánu. Ze skutkových zjištění soudů nevyplynulo, že by žalovaná svým jednáním oddalovala splnění této podmínky, tj. vydání rozhodnutí o změně územního plánu. Současně podle NS v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ) a zásadou dobrých mravů (§ 3 ObčZ 1964) pak nemůže být námitka žalovaného, že část ceny díla nesplatí, neboť předmětná pohledávka se nestala splatnou. Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě splatnost části ceny díla nezávisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, a odvolací soud nepochybil, jestliže v posuzovaném případě neaplikoval § 341 ObchZ a žalobu zamítl.13

 

4. Ujednání stran o tom, že dlužník dluh věřiteli zaplatí až poté, co dlužník zaplatí jiný svůj dluh bance14

 

V návaznosti na smlouvu o úvěru uzavřela banka a dalších pět subjektů, včetně žalobce, jako věřitelé se žalovanou jako dlužnicí smlouvu označenou jako dohoda o podřízenosti závazků. Označení věřitelé v ní souhlasili s tím, že půjčka jimi poskytnutá žalované bude podřízena úvěru a že její zaplacení budou po žalované požadovat až po úhradě jejích závazků vůči bance, nebo pokud nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky již vyrovnány, s předchozím souhlasem banky. V této dohodě se žalobce, stejně jako ostatní věřitelé, zavázal nevyžadovat od žalované finanční plnění závazků z půjčky a zdržet se s výjimkou splátek plateb umožněných dohodou smluvních stran jakýchkoliv úkonů směřujících k uzavření dohody, kterou by se měnil nebo mohl měnit obsah či účastníci dohody, na jejímž základě byla půjčka poskytnuta. Uvedená dohoda o podřízenosti závazků přitom neobsahuje ujednání o podmínkách odstoupení.

Uvedená dohoda, jejímž předmětem je podřízení pohledávek ze smluv o půjčce pohledávce ze smlouvy o úvěru, je svým charakterem inominátní smlouvou podle § 51 ObčZ 1964, případně podle § 269 odst. 2 ObchZ. Podle ní tedy žalobce bez souhlasu banky nemohl po žalované požadovat plnění ze smlouvy o půjčce dříve, než žalovaná splatí bance poskytnutý úvěr. Tato dohoda nepředstavuje přímou změnu času plnění ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, jak dovodily soudy obou stupňů; má charakter odkládací podmínky podle § 36 odst. 2 ObčZ 1964. Není přitom v rozporu se zákonem či dobrými mravy. Věřitelé ze smluv o půjčce tuto dohodu uzavřeli dobrovolně a tím umožnili poskytnutí úvěru žalované, což bylo i v jejich zájmu, neboť podle skutkového zjištění odvolacího soudu šlo (s výjimkou společnosti P., s. r. o.) o společníky žalované a úvěr byl určen k výstavbě fotovoltaické elektrárny žalovanou.

Institut podřízenosti pohledávek je zakotven i v právním řádu. Uzavření dohody o podřízenosti pohledávek upravuje § 172 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Podřízenost dluhopisů a dalších pohledávek upravuje i § 34 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů.

Jestliže strany uzavřely smlouvu o podřízenosti pohledávek, v níž se dohodly, že některé pohledávky mají být uspokojeny až po splnění jiného dluhu dlužníka, nemůže se věřitel podřízené pohledávky domáhat jejího uspokojení před splněním podmínek sjednaných ve smlouvě o podřízenosti pohledávek, neboť takový požadavek je v rozporu s jeho smluvním závazkem. Případná změna této smlouvy musí být učiněna všemi stranami, které ji uzavřely. Proto ani dohoda mezi žalobcem a žalovanou o změně termínu vrácení půjčky B nemůže mít vliv na závazek o podřízenosti pohledávek, neboť tato dohoda nebyla učiněna mezi všemi stranami smlouvy o podřízenosti pohledávek.

V projednávané věci byla rovněž namítána neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy jako v případech vazby na plnění třetí osoby a poskytnutí úvěru dlužníkovi. NS shledal odlišnost skutkového stavu, neboť na rozdíl od skutkového stavu v daných věcech, v nyní posuzovaném případě byl mezi účastníky sjednán čas plnění konkrétním datem, po uzavření smlouvy o půjčce byla však mezi účastníky řízení, dalšími věřiteli ze smluv o půjčce a věřitelem ze smlouvy o úvěru sjednána smlouvou (dohodou) podřízenost závazků ze smluv o půjčce závazku ze smlouvy o úvěru.

III. Podmíněnost smlouvy, nebo podmíněnost plnění?

1. Starší odborná literatura

 

Ze starších statí pojednávajících o podmínkách (dříve výminkách) lze odkázat zejména na práce E. Tilsche,15 F. X. Veselého16 či J. Sedláčka.17 Z pozdějších pak na práce V. Knappa18 nebo Š. Lubyho.19 Po r. 1990, před účinností nového občanského zákoníku, potom zejména na rozbor I. Pelikánové.20

Na potřebu rozlišování podmíněnosti smlouvy21 a podmíněnosti plnění poukazují zejména J. Sedláček a V. Knapp.

Podle V. Knappa případy, kdy je doba splnění závislá na nějaké nejisté události, dlužno lišit od sjednání podmínky. Při podmínce se činí závislým na jejím splnění vznik, změna nebo zánik právního poměru. Zde však se činí na budoucí nejisté události závislým nikoli sám zánik právního poměru, nýbrž toliko doba splnění, tedy doba, kdy dlužník má solucí zánik závazku způsobit. Důvodem zániku právního poměru tu tedy není splnění podmínky, nýbrž teprve soluce.22

J. Sedláček poukazoval na to, že obecný zákoník občanský vycházel z římského práva, když hlavní ustanovení o výminkách měl u posledních pořízení, kdežto u smluv odkazoval pouze na ně a uváděla se zvláště jen ustanovení, pokud se smluvní výminky od výminek při posledním pořízení odchylovaly. Autor podrobněji rozebíral úskalí tehdejšího výkladu výminek konstruovaných na předpokladu, že právní předpis je imperativ. Nikde se však podle J. Sedláčka neukázala konstrukce normy jako imperativu nebezpečnější než právě při výminkách, neboť právě zde přicházela doktrína stále více a více k poznání, že předpis právní je podmíněný úsudek skládající se z podmiňující a podmíněné skutkové podstaty. J. Sedláček tak rozlišuje podmíněnou smlouvu a podmíněné plnění:

„při podmíněné smlouvě byla právní relevance podmiňující skutkové podstaty učiněna závislou na nejisté budoucí události. Tato závislost může býti též v podmíněné skutkové podstatě a pak je to předem povinnost plniti, která je učiněna závislou na výmince. Smlouva sama je uzavřena nepodmínečně, naproti tomu plnění je nejisté, smluvník je nepodmínečně povinen plniti, nastane-li výminka. Jsou-li oba smluvníci povinni plniti, může býti jen jedno plnění učiněno závislým na výmince, druhé může býti nepodmíněné.“

Prototypem takové smlouvy je podle J. Sedláčka smlouva pojišťovací:

„pojistník je povinen platiti prémie a pojistitel je povinen plniti, nastane-li pojistná událost. Podmíněné mohou býti jednotlivé doložky smluvní, např. doložení času: dlužník má plniti v době x, nastane-li určitá událost dříve, má plniti dříve např. životní pojištění na dožití. Sem se může počítati také podmínka alternativní obligace, např. dlužník má dodati a, nastane-li událost x, má věřitel volbu mezi a-b, nebo naopak alternativní obligace může se nastalou výminkou změniti v obligaci jednoduchou. Může býti také smluvena pro případy, že se předmět závazku změní, jestliže se dostaví výminka, na př. A má zaplatiti B-ovi 10 000 Kč, vrátí-li se však C, má odevzdati B-ovi určitý pozemek do vlastnictví. Každá jednotlivá doložka smluvní, pokud nevznikne tím logický rozpor, může býti učiněna závislou na výmince.“23

 

2. Judikatura

 

Starší judikatura NS na potřebu rozlišení mezi splatností a odkládací podmínkou poukazuje.24

Podmínku, na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, je podle NS třeba odlišovat od podmínky, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku (subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti). Soud uvedené posuzoval ve věci vzniku práva na zálohové platby ceny díla, resp. povinnosti je hradit.25 Strany smlouvy pro vznik povinnosti hradit dílčí faktury sjednaly též další podmínku – předchozí odsouhlasení těchto faktur třetí osobou (zastupcem budoucího uživatele). Takto sjednaná podmínka však podle soudu neodkládá účinnost platně a závazně vzniklého práva na zaplacení záloh (resp. platnou a závaznou povinnost k jejich úhradě), naopak je smluveným předpokladem pro vznik práva na úhradu záloh. Ujednání je však třeba vyložit jako další sjednaný předpoklad pro nárok na zaplacení dílčích faktur.

V soudní praxi byl např. posuzován i případ „dohody o vypořádání postoupené pohledávky“, v níž se strana zavázala za postoupenou pohledávku zaplatit úplatu ve lhůtě „nejdéle do 6 měsíců od doby, kdy jí bude tento restituční nárok vypořádán P. f.“26 Soud přitom posuzoval právní povahu odkládací podmínky jako nahodilé složky právního úkonu a odlišoval ji od splatnosti. Splatnost závazku nemůže být podle NS spojována s odkládací podmínkou, jejímž splněním povinnost plnění teprve vzniká nebo se mění.27 Ve věci posuzované NS bylo přitom ujednání posouzeno jako platné i účinné. Ze smluvního vztahu účastníků nevyplývalo, že by právo na úplatu za postoupenou pohledávku vzniklo až tehdy, co ve vztahu k žalovanému bude plnit P. f. ČR, a že by tedy účastníci, právě s ohledem na nejistotu splnění odkládací podmínky, do smluvního vztahu vstupovali s tím, že by práva a povinnosti z daného právního vztahu nemusely vůbec vzniknout. Ujednání účastníků o tom, že strana zaplatí „nejdéle do 6 měsíců od doby, kdy jí bude restituční nárok vypořádán P. f.“, proto lze chápat pouze jako ujednání o době splnění dluhu vyplývajícího z předmětné smlouvy o postoupení pohledávky.

Pozdější judikatura není tak kategorická v posuzování otázky nemožnosti spojování splatnosti s odkládací podmínkou, a to např. právě ve zkoumaném případě vazby plnění k okamžiku, kdy nabude právní moci územní rozhodnutí o umístění stavby. Doba, kdy dlužník má způsobit solucí zánik předmětného závazku, je závislá na budoucí nejisté události nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění stavby, která je předmětem projektové dokumentace pro územní rozhodnutí.28

Judikatura se konečně vyjadřovala i ke vztahu podmíněnosti smlouvy a plnění jako takovému. Strany si nemohou odložit účinnost smlouvy o převodu obchodního podílu do zaplacení ceny obchodního podílu, mohou ale na zaplacení ceny vázat nabytí obchodního podílu.29

 

3. Nový občanský zákoník

 

Nová úprava soukromého práva rozlišuje čas vzniku závazkových povinností a čas jejich plnění.30 Vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky. Tato první věta § 548 ObčZ by mohla odůvodňovat možnost nerozlišování mezi podmíněností plnění a podmíněností smlouvy. Na splnění podmínky není vázán vznik právního poměru, ale každého práva. Výkladový problém však přináší dosavadní převažující doktrinární i judikaturní závěry o potřebě rozlišování vztahující se k § 36 ObčZ 1964. Znění první věty § 36 ObčZ 1964 i první věty § 548 ObčZ je přitom stejné.

Čas plnění je odlišnou kategorií a vztahuje se k výkonu vzniklých povinností. Je-li přitom v článku rozlišována „podmíněnost smlouvy“ a „podmíněnost plnění“, nejde v případě podmíněnosti plnění o tzv. doložení času (§ 550 ObčZ). U doložení času je vždy jisté, že budoucí skutečnost nastane. V případě vykládané „podmíněnosti plnění“ však nikoli (není jisté, jestli třetí osoba dlužníku vůbec zaplatí).

J. Šilhán poukazuje na to, že určení splatnosti se může částečně překrývat i s ujednáním podmínky právního jednání, byť jde zásadně o dvě odlišné kategorie.31

F. Melzer se kriticky staví k rozdílu mezi skutečností podmiňující právní moc smlouvy32 a skutečností podmiňující splatnost závazku, činěnému J. Sedláčkem. Podle něj i celá podmíněná smlouva je smlouvou, která vyvolává právní následky, byť nikoli právo na hlavní plnění. I podmíněná smlouva tak zakládá podmíněná práva, se kterými je možné nakládat, pokud to zákon nebo strany nevyloučí. Podle F. Melzera uvedené rozlišení není kvalitativní povahy, nýbrž výlučně kvantitativní. Strany mohou podmínit účinnost jednotlivých ujednání nebo i všech. Ujednají-li si strany, že jsou podmíněna všechna ujednání smlouvy, a ve skutečnosti smlouva obsahuje jen jedno, pak je podmíněno jen toto jedno. Výsledek je stejný.33

Lze tedy shrnout, že v různých etapách vývoje právních úprav podmínek byla dovozována potřeba rozlišování podmíněnosti smlouvy a podmíněnosti plnění. Má-li být nadále rozlišováno, pak určení splatnosti se však může s ujednáním podmínky někdy překrývat. Záleží na konkrétním ujednání. Není proto zřejmě správný kategorický závěr dřívější judikatury, že splatnost závazku nemůže být spojována s odkládací podmínkou.

Zbývá vyřešit, jaké zákonné korektivy při posuzování platnosti ujednání o vazbě plnění dlužníka na budoucí nejistou událost připadají v úvahu. Ať už zde zásadní nutnost rozlišování mezi podmíněností smlouvy a podmíněností plnění je, nebo naopak se tyto rozdíly a vzájemné vazby mohou stírat.

IV. Možná řešení

Soudní praxe spatřovala řešení v prvních dvou zkoumaných případech (ujednání o vazbě na plnění dlužníka, „až mu zaplatí třetí osoba“ či „až mu bude poskytnut úvěr“) v absolutní neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy. V případě dohody plnění, „až nabyde právní moci úřední rozhodnutí“ a „až zaplatí jiný svůj dluh bance“, takový rozpor shledán nebyl.

Korektiv zásad dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku má být až poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým.34

Dospívá-li soud k závěru o neplatnosti ujednání pro rozpor s dobrými mravy, je to přitom možné až tehdy, jestliže (samozřejmě kromě důvodnosti takového rozporu) zde nejsou jiné konkrétní skutkové podstaty právní normy, které korektivem případné neplatnosti takového ujednání jsou. To platilo, podle mého názoru, jak v režimu občanského zákoníku 1964,35 tak platí i v případě nového občanského zákoníku.36

Současně za účinnosti obou kodexů platilo, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy.37

Platí-li, že korektiv dobrých mravů je až poslední možností, je třeba hledat, zda zákon nabízí jiné konkrétní korektivy pro posuzování mezních situací, které byly v posuzovaných věcech namítány nebo se logicky nabízejí. Tedy, co když „třetí osoba se dostala do insolvence, dluh se tak nikdy nestane splatný, protože třetí osoba dlužníku nezaplatí“, v druhém případě „dlužník nedostane úvěr, nepožádá o něj, zmaří jeho získání poskytnutím nepravdivých údajů bance“, v dalším případě „úřední rozhodnutí vůbec nenabude právní moci“ a konečně v poslední hodnocené situaci „dlužník svůj jiný dluh bance nezaplatí“?

Odpověď se podle mého názoru liší podle výsledku předchozího dílčího problému, tedy zda důsledně rozlišovat podmíněnost plnění a podmíněnost smlouvy. A následuje klíčová otázka: I kdyby takové rozlišování bylo nezbytné, lze právní úpravu podmínek jako takových (např. zmaření jejich splnění) aplikovat na podmíněnost plnění?

 

1. Nutnost stiktního rozlišování

 

Je-li nutno striktně rozlišovat mezi podmíněností smlouvy a podmíněností plnění, potom v úvahu přichází např. následující posouzení:

 

1.1 Dohoda, která může mít zneužívající povahu v otázce splatnosti vůči věřiteli

Dohoda stran může mít povahu zneužívající vůči věřiteli svou délkou odkladu splatnosti či nejistoty. V takovém případě je třeba postupovat podle ustanovení soukromého práva implementujících směrnici o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.38občanském zákoníku jsou tato pravidla implementována v § 1963–1966 a § 1972. V obchodním zákoníku šlo o § 369a. Je-li tedy obsahem vzájemného závazku podnikatelů povinnost dodat zboží nebo službu za úplatu, je cena splatná, aniž je zapotřebí výzvy k placení, do 30 dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Bylo-li však ujednáno převzetí zboží nebo služby, popř. ověření, zda bylo řádně splněno, je cena splatná do 30 dnů od převzetí, popř. ověření. To platí i pro závazek podnikatele a veřejnoprávní korporace, popř. právnické osoby touto korporací založené, i když nejsou podnikateli. Smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší 60 dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Smluvní strana má právo dovolat se neúčinnosti ujednání o času plnění odchylujícího se od § 1963 ObčZ nebo ujednání odchylujícího se od zákonné výše úroku z prodlení, pokud jsou taková ujednání vůči věřiteli hrubě nespravedlivá. Prohlásí-li soud ujednání za neúčinné, použijí se namísto něho ustanovení zákona, ledaže soud rozhodne v zájmu spravedlivého řešení jinak.

Bylo-li by takové ujednání o odložené splatnosti vázané na určitou právní skutečnost hrubě nespravedlivé vůči věřiteli, byla by cena splatná do 30 dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později.

Další v úvahu přicházející jsou posouzení ujednání jako:

 

1.2 Ujednání, kdy plnění dlužníka je ponecháno na jeho vůli

Ustanovení § 1960 ObčZ převzalo prakticky beze změny úpravu § 341 ObchZ, podle níž je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li jej v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností případu. Jde o situace, kdy je dle smlouvy určení času plnění plně ponecháno na dlužníkovi, případně je závislé na skutečnosti, kterou může ovlivnit pouze dlužník. Jde o závazky, které může dlužník z hlediska času plnit dle libosti. Může tedy zaplatit či dodat, „až bude moci“, „až bude chtít“, „až bude schopen“, „podle možností“, „jak to půjde“, „až bude ziskový“ apod.39

Ve zkoumaných případech však podle mého názoru o takovou situaci nejde, splatnost je vázána na budoucí nejistou událost, o níž není jisto, zda v budoucnu nastane. Není však ponecháno výlučně na vůli dlužníka, kdy bude plnit.

 

1.3 Ujednání o tzv. podřízenosti pohledávek

V určitých případech lze uvažovat o tzv. institutu podřízenosti pohledávek, jako tomu bylo v případě čtvrtém. Šlo o ujednání stran o tom, že dlužník dluh věřiteli zaplatí až poté, co dlužník zaplatí jiný svůj dluh bance.40 Zde však šlo o specifickou skutkovou situaci, kdy v návaznosti na smlouvu o úvěru uzavřela banka a dalších pět subjektů, včetně žalobce, jako věřitelé, se žalovanou jako dlužníkem smlouvu označenou jako dohoda o podřízenosti závazků. V ní označení věřitelé souhlasili s tím, že půjčka jimi poskytnutá žalované bude podřízena úvěru a že její zaplacení budou po žalované požadovat až po úhradě jejích závazků vůči bance, nebo pokud nebude žalobci dostatečně zřejmé, zda byly tyto závazky již vyrovnány, s předchozím souhlasem banky. Institut podřízenosti pohledávek je zakotven i v právním řádu.41

 

2. Striktní rozlišování není nutné

 

F. Melzer dovozuje, že rozlišování činěné J. Sedláčkem mezi skutečností podmiňující právní moc smlouvy a skutečností podmiňující splatnost závazku není kvalitativní povahy, nýbrž výlučně kvantitativní. Zmiňuje příklad uváděný J. Sedláčkem s darovací smlouvou, kdy dárce uzavře s obdarovaným darovací smlouvu s výminkou, že obdarovaný dosáhne doktorátu. Podle J. Sedláčka je nejisté, zda je podmíněna darovací smlouva nebo podmíněno darování. Byť J. Sedláček připouští, podle F. Melzera, že obdarovaný je na tom hospodářsky stejně, tvrdí, že v prvním případě nemá žádnou pohledávku, ve druhém má podmíněnou pohledávku. Podle F. Melzera má v obou případech podmíněnou pohledávku. Strany jsou vázány principem poctivosti, platí pro ně § 549 ObčZ.42

Podle § 6 odst. 2 ObčZ nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Posuzujeme-li tedy v předkládaných případech situace, kdy dlužník svým jednáním zmaří, aby nastala budoucí nejistá událost, na niž je vázáno jeho plnění věřiteli, nemůže ze svého jednání těžit tím způsobem, že by se jeho dluh nestal nikdy splatným. Lze souhlasit s F. Melzerem, že i u podmíněnosti plnění lze vyjít z § 549 ObčZ, vlastního úpravě podmínek. Podle § 549 odst. 2 ObčZ zmaří-li záměrně, aniž je k tomu oprávněna, splnění podmínky strana, které je nesplnění podmínky na prospěch, považuje se podmínka za splněnou. Jestliže by tedy dlužník nepožádal o úvěr, poskytl nepravdivé údaje, nebo zmařil plnění ze strany třetí osoby či splnění svého dluhu bance, potom (bylo-li takto jeho plnění vázáno) se má za to, že budoucí nejistá událost nastala. K momentu, kdy bylo jasno, že budoucí událost nemůže nastat pro jednání dlužníka, se stane dluh splatným.43

Ke stejnému závěru bylo možno dospět i v podmínkách obecného zákoníku občanského, i když i zde nebyly názory jednotné a řešení jednoduché.

Podle J. Sedláčka je-li nejasné, zda doba plnění nastane, považuje se doložení času za výminku. Je-li zřejmé, že doba plnění nenastane, jde o připojení výminky nemožné. J. Sedláček však poukazuje na to, že podle praxe44 i části doktríny se § 704 OZO45 nedá použít na splatnost závazku, poněvadž „právo“ podmíněno není. Jisto je (podle J. Sedláčka), že stanovení splatnosti za okolností, které určitě nenastanou, je perplexním ustanovením a má za následek neplatnost ujednání. Je-li nejisto, zda předpokládané události nastanou, nelze ujednání považovat za výminku beze všeho, neboť nárok na plnění není podmíněn, je pouze podmíněna jeho splatnost; nedostaví-li se výminka, nebyla splatnost smluvena, a nastává splatnost podle první věty § 904 OZO46 tím okamžikem, jakmile bylo jasno, že vymínečné doložení času se nesplní.47

Uvedené lze shrnout tak, že jak podle obecného zákoníku občanského, tak i podle současné úpravy soukromého práva je třeba rozlišovat okolnosti, které zde byly v době uzavření dohody o podmíněnosti plnění, a ty, které nastaly později. Pro ty, které nastaly později, kdy dlužník zmaří budoucí událost, na niž je plnění vázáno, pak při aplikaci § 549 odst. 2 ObčZ platí, že podmínka se má za splněnou, tedy že budoucí událost nastala. Jestliže dlužník jednal od počátku při uzavírání smlouvy nepoctivě (věděl, že úvěr nemůže dostat, že třetí osoba je v insolvenci, že úřední povolení nemůže být vydáno), lze v takovém případě uvažovat o neplatnosti ujednání pro rozpor např. s dobrými mravy.

Nepoctivé jednání dlužníka nemůže být tudíž chráněno. Domnívám se však, že není-li zde jeho nepoctivé jednání v době uzavření ujednání, není dohodu stran o tom, že „ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba“, či o tom, že „ten dluh Ti zaplatím, až dostanu úvěr od banky“, třeba považovat za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Dosavadní judikatura k uvedeným dvěma případům se proto v poměrech nového občanského zákoníku podle mého názoru neuplatní.

Taková ujednání zde byla vždy, neboť vztahy v obchodu to v některých situacích považovaly za praktické. V římském právu nebyla ujednání s podmínkami výjimečná. Bylo-li splnění podmínky v moci a vůli toho, kdo má nabývat, šlo o tzv. potestativní podmínky (např. ožení-li se Titius…; naučí-li se Gaius 100 veršů z Aeneidy…).48

Pokud jde o evropské úpravy, zmiňované římské právo posud asi nejvíce ovlivnilo francouzský občanský zákoník. Jestliže v tomto článku zkoumané situace mají obecně povahu potestativních podmínek, tedy že nějakým způsobem závisí na dlužníku, nastane-li předvídaná skutečnost, na niž je jeho plnění vázáno, a dlužník z případného nesplnění má prospěch, a jestliže z římského práva vycházel v úpravě podmínek obecný zákoník občanský a jeho inspirace je v současné naší úpravě soukromého práva, je vhodné francouzské řešení zmínit.

Kritéria užívaná k identifikaci potestativní podmínky byla specifikována judikaturou.49 Podmínka se jeví podle francouzské úpravy být potestativní, pokud naplnění smlouvy závisí na události, která může být vyvolána nebo jí může být zabráněno pouze (onou) stranou.50 Podmínka se naopak nejeví být potestativní, pokud její naplnění závisí nejen na vůli strany smlouvy, ale též na vůli třetí strany,51 či pokud závisí nejen na vůli smluvní strany, ale též na objektivních okolnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu.52 Odkládací podmínky, dle kterých jednou z podmínek účinnosti smlouvy je získání půjčky, jsou časté ve smlouvách o prodeji nemovitostí nebo u prodeje podílů.53

Ve Francii jsou tak rozlišovány situace, kdy naplnění budoucí události je výlučně v moci dlužníka a on ji zmaří, a situace, kdy na plnění dlužníka má vliv jednání třetí osoby (v našich podmínkách, až tato osoba zaplatí dlužníku) či objektivní okolnost (až nabyde právní moci např. stavební povolení). Ty bez dalšího neznamenají neplatnost ujednání.

V. Závěrem

Ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba. Ten dluh Ti zaplatím, až dostanu úvěr. Ten dluh Ti zaplatím, až bude vydáno úřední rozhodnutí. Ten dluh Ti zaplatím, až zaplatím jiný svůj dluh bance.

Domnívám se, že v poměrech nového občanského zákoníku se závěry judikatury o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy u prvních dvou zkoumaných případů neuplatní tzv. „bez dalšího“.54 Není-li zde specifické nepoctivé jednání stran v době uzavírání ujednání, není ani jedna z dohod sama o sobě ve vztazích mezi podnikateli (tak tomu bylo i ve zkoumaných případech) v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatná. Následné jednání stran, které např. zmaří, aby předvídaná právní skutečnost nastala, lze posoudit podle obecné úpravy podmínek v § 549 odst. 2 ObčZ. Zmaří-li tedy např. dlužník plnění od třetí osoby nebo poskytnutí úvěru, bude se mít skutečnost za nastalou a bude povinen plnit. Ve specifických případech může jít o ujednání vůči věřiteli hrubě zneužívající a pak je třeba aplikovat úpravu § 1963 a násl. ObčZ. Bude-li jen na vůli dlužníka, kdy dluh splní, lze uvažovat o § 1960 ObčZ. Podle konkrétních okolností může jít o ujednání o podřízenosti pohledávek.55 Nelze vyloučit ani další aplikaci konkrétních skutkových podstat.

Pro další vývoj těchto otázek bude přitom klíčové, zda v poměrech nového občanského zákoníku bude nutno rozlišovat mezi podmíněností smlouvy a podmíněností plnění. Nebo půjde vždy o podmínku. Není-li rozlišování nutné, o čemž by mohlo svědčit znění § 548 ObčZ, podle něhož vznik, změnu nebo zánik práv lze vázat na splnění podmínky (tedy vznik jakéhokoli práva, nejen právního poměru či účinnost smlouvy apod.), bude se muset doktrína a event. judikatura vypořádat s tím, proč dosud rozlišováno bylo. Přičemž znění první věty § 36 ObčZ 1964 i první věty § 548 ObčZ je zcela stejné.56

Korektiv dobrých mravů je ale skutečně až ono ultima ratio, které by soudy měly aplikovat až ve výjimečných případech ke zmírnění či odstranění přílišné tvrdosti zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým.57 Osobně se domnívám, že podle tohoto principu by se mělo postupovat i v případech posuzování dohod stran vycházejících z autonomie jejich vůle, které jinak kogentním ustanovením zákona neodporují.



Poznámky pod čarou:

Autor je soudcem Nejvyššího soudu ČR.

Text článku je doplněným příspěvkem, který byl poprvé přednesen na XXVI. konferenci Karlovarské právnické dny a publikován ve Sborníku z této konference.

Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§ 859 až 1089). Praha: V. Linhart, 1936, s. 235.

Článek se podrobněji nevěnuje otázce, zda neplatnost ujednání o podmínce způsobuje neplatnost jen tohoto ujednání, nebo smlouvy celé. Lze-li oddělit takové ujednání, pak podle mého názoru jen jeho. Starší judikatura však dovodila poněkud kategoričtěji, že podmínku nelze oddělit (ve smyslu § 41 ObčZ 1964) od ostatního obsahu smlouvy. Proto neplatnost podmínky zakládá neplatnost též právního úkonu (části právního úkonu), který je jí podmíněn (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 471/99). Novější judikatura dospívá zřejmě k odlišným závěrům (rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 4505/2014).

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008.

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 NSČR 42/2013.

Petrov, J. Rozpor s dobrými mravy v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Právní rozhledy, 2012, č. 18, s. 626.

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2907/2014.

Např. rozhodnutí NS sp. zn. 29 NSČR 42/2013.

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008.

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 NSČR 42/2013.

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

Tamtéž.

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2907/2014.

Tilsch, E. Občanské právo. Část všeobecná. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 11.

F. X. Veselý uspořádal a vydal Všeobecný slovník právní vydaný v r. 1899, reprint původního vydání Wolters Kluwer, s. 556.

Sedláček, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 94, a Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 1, s. 235.

Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: ČSAV, 1955, s. 115.

Luby, Š. Právnické štúdie XVII – 1. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1969, s. 25.

Pelikánová, I. Podmínky v právních úkonech. Obchodní právo, 1997, č. 11, s. 2.

Termín „podmíněnost smlouvy“ je v článku užit inspirován právě J. Sedláčkem a je jím chápána dnešní podmínka v pravém slova smyslu, tedy směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv (§ 548 ObčZ). Někdy je ona podmíněnost vykládána tak, že má vliv na účinnost právního jednání, účinnost smlouvy, odtud podmíněnost smlouvy. Zejména ve starší literatuře se v takovém případě hovoří také o právní moci smlouvy (zřejmá inspirace normativní teorií). Je-li dále v článku rozlišována „podmíněnost smlouvy“ a „podmíněnost plnění“, nejde u podmíněnosti plnění o tzv. doložení času (§ 550 ObčZ). U doložení času je vždy jisté, že skutečnost nastane. Je tedy jisté, že skutečně dojde ke vzniku, resp. k zániku právních následků (účinků), a někdy je dokonce jistý den, kdy k tomu dojde. U „podmíněnosti plnění“ vykládané v článku však nikoli (není jisté, jestli třetí osoba dlužníku vůbec zaplatí).

Knapp, V., op. cit. sub 18.

Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 1, s. 237.

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 894/2002, z poslední doby např. sp. zn. 23 Cdo 4357/2011.

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 894/2002.

Rozhodnutí NS sp. zn. 33 Odo 780/2001.

Tamtéž, poté i rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 4666/2009.

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 Odo 1241/2004.

Podmínky jsou v občanském zákoníku upraveny v § 548 a násl., čas plnění v § 1958 a násl.

Šilhán, J. in Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 5, s. 1005.

Srov. pozn. pod bodem 21.

Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 547.

Srov. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 643/04, rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 359/2007, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, sp. zn. 26 Cdo 3946/2014, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015, sp. zn. 26 Cdo 974/2008.

Srov. § 580588 ObčZ. Pro účely tohoto článku je nechána stranou podrobnější diskuse o příp. rozdílu porušení dobrých mravů podle § 580 a porušení „zjevného“ podle § 588. Tedy, lze-li rozlišovat takové porušení dobrých mravů, které má důsledky relativní neplatnosti právního jednání, a jejich zjevné porušení s důsledky absolutní neplatnosti. Osobně se domnívám, že lze obtížně rozlišit takové porušení dobrých mravů, které není svou intenzitou zjevné a má tak důsledky relativní neplatnosti právního jednání.

Např. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 625/03, rozhodnutí NS sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

Šilhán, J. in Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 5, s. 1018–1019.

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2907/2014.

Uzavření dohody o podřízenosti pohledávek upravuje § 172 InsZ. Podřízenost dluhopisů a dalších pohledávek upravuje i § 34 DluhZ.

Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 33, s. 547.

Právní úprava podmínek s důsledky např. zmaření jejich splnění je použitelná podle § 550 ObčZ i pro čas plnění, u něhož ale víme, že budoucí událost nastane; u zkoumaných případů s podmíněností plnění jde o budoucí nejistou událost.

Rozhodnutí NS z 31. 12. 1923, sp. zn. Rv I 901/23 (Vážný č. 3349). Podle tohoto rozhodnutí vyhradil-li kupitel (cizozemec) pouze odročení platby, až bude poměr cizozemské měny k tuzemské měně pro něho příznivější, jde o pouhé určení času a dlužno tu užíti 904 odst. 3 OZO. Rozhodnutí je významné i proto, že soudy nižších stupňů, oproti NS, posoudily ujednání jako pravou výminku (dnes podmínku). Konkrétně: „Z toho, že žalovaný v dopisu ze dne 10. 2. 1921 prohlásil, že přejímá kelímky s tou výslovnou podmínkou, že mu žalobkyně ponechá volnou ruku k regulaci, t. j. že on provede regulaci teprve tehdy, až se valuta na tolik zlepší, že při přepočítání přijde zase na svou kalkulaci – nelze dovoditi, že žalovaný učinil své vzájemné plnění, t. j. zaplacení kupní ceny, závislým na výmince, že se valuta zlepší naznačeným způsobem. Tomu odporuje, jak správně vytkl soud odvolací, již doslov onoho prohlášení, – až nikoliv když valuta se zlepší… Tvrzení žalovaného, že slovo ‚až‘ zahrnuje v sobě slovo ‚jestliže‘, příčí se všem zásadám linkvistiky. Šlo skutečně o určení času, a platí předpisy § 904 OZO, jenž se dovolává § 704706 OZO. Nelze tvrditi, že bylo zřejmě patrno, že určený čas nemůže nikdy nastati, neboť není zřejmě patrno, že se kurs rakouské koruny zotaví tak, že žalovaný přijde na svůj účet, a proto nemá místa § 706, který staví v takovémto případě určení času na roveň připojení nemožné výminky, aniž § 1447 OZO o napotomní nahodilé nemožnosti plnění. Je pouze nejisto, zda, po případě kdy nastane určený čas; poněvadž však nebylo na tom závislým učiněno trvání práva, jak předpokládá § 704 OZO, nehodí se tu ani toto ustanovení. Proto nepochybil soud odvolací, použiv obdobně § 904 OZO o slibu, plniti dle možností (třetí věta § 904) jakožto případu obdobném (§ 7 OZO), kde soudce dle slušnosti stanoví dobu plnění. Hledí-li se pak k době, kteráž uplynula od přijetí zboží do dnes, a k celkem nepatrné výši kupní ceny, jejíž zaplacení i v nynější době zajisté nepřivodí hospodářskou zkázu žalovaného, nelze důvodně tvrditi, že odvolací soud měl určiti delší dobu k plnění, než dobu 14 dnů.“

Podle § 704 OZO je-li nejisto, nastane-li či nenastane-li doba, na kterou omezuje zůstavitel zůstavené právo, považuje se toto omezení za výminku.

„Nebyla-li stanovena určitá doba, kdy se má smlouva splniti, lze žádati za její splnění hned, totiž bez zbytečného odkladu. Zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli, jest buď vyčkati jeho smrti a držeti se pak dědiců; nebo, jde-li o povinnost jen osobní, která nepřechází na dědice, jest ponechati soudci, aby podle slušnosti určil dobu plnění. Toto nastává i tehdy, když dlužník slíbil splniti podle možnosti, nebo až se dá. Ostatně jest i tu dbáti výše (§ 704–706) daných ustanovení o určení času připojeném k posledním pořízením.“

Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 1, s. 261.

Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s. 136.

Citovaná francouzská rozhodnutí jsou dostupná v databázi Legifrance (https://www.legifrance.gouv.fr/).

Chambre commerciale: 23 September 1982 (Cour de cassation, chambre commerciale, n° de pourvoi: 81-10131, Publié au Bulletin des arrêts Cour de Cassation Chambre commerciale n° 284).

Chambre commerciale: 22 November 1976 (dostupné pouze v tištěné verzi na Jurisclasseur périodique édition générale (JCP G), 1978. II. 18903), 23 September 1982 (op. cit. sub 50).

Première chambre civile: 22 November 1989 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 87-19149, Publié au Bulletin 1989 I n° 355 p. 239).

V případech prodeje nemovitostí takový druh jednání – slib prodeje podléhajícího odkládací podmínce získání půjčky – často vyvolává otázku, zda strana, která musí žádat o půjčku:

a) zažádala o půjčku účinně a s náležitou péčí – troisième chambre civile: 25 April 1978 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 76-13933, Publié au Bulletin des arrêts Cour de Cassation Chambre civile 3 n° 158 P. 124); première chambre civile: 25 October 1994 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 92-11400);

b) zažádala o půjčku odpovídající specifikaci (resp. okolnostem) slibu prodeje – première chambre civile: 13 November 1997 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 95-18276, Publié au Bulletin 1997 I n° 310 p. 211), 9 February 1999 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 97-10195, Publié au Bulletin 1999 I n° 50 p. 34), 13 February 2001 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 98-17881, Publié au Bulletin 2001 I n° 33 p. 21), 7 May 2002 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 99-17520, Publié au Bulletin 2002 I n° 124 p. 96); troisième chambre civile: 30 January 2008 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 06-21117, Publié au Bulletin 2008, III, n° 22), 20 November 2013 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 12-29021, Publié au Bulletin 2013, III, n° 150); chambre commerciale: 23 November 1993 (Cour de cassation, chambre commerciale, n° de pourvoi: 91-21846, Publié au Bulletin 1993 IV n° 422 p. 306);

c) odmítla bez vážných důvodů nabídku půjčky, která se jevila být učiněna dle obvyklých podmínek peněžního trhu, a tudíž nebyla nepřiměřeně nákladná – première chambre civile: 19 June 1990 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 88-16196, Publié au Bulletin 1990 I n° 175 p. 122), 6 January 1993 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 89-21298, Publié au Bulletin 1993 I n° 3 p. 2); troisième chambre civile: 4 February 1987 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 85-17139, Publié au Bulletin 1987 III n° 22 p. 13); chambre commerciale: 31 January 1989 (Cour de cassation, chambre commerciale, n° de pourvoi: 86-17577, Publié au Bulletin 1989 IV n° 47 p. 28).

Na tomto místě musím zmínit, že situaci „Ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba“, jsem řešil v tomto článku v obecné rovině takových obvyklých ujednání mezi podnikateli bez zdůraznění konkrétních skutkových okolností jako ve věci NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, protože – dlužno dodat – v uvedené věci jsem rozhodoval jako soudce prvního stupně a uvedené jednání oproti soudu odvolacímu a dovolacímu jsem hodnotil jako platné.

Srov. zřejmě nadále aplikovatelné závěry rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

Argumentace tohoto odstavce (a odstavce v části III. 3 o novém občanském zákoníku) poukazující na stejné znění úpravy podmínek v kodexech z r. 1964 i 2012 a nutnost se s ní v budoucnu vypořádat, byla autorem doplněna oproti příspěvku publikovanému ve Sborníku Karlovarských právnických dnů.

Srov. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 643/04, rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 359/2007, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, sp. zn. 26 Cdo 3946/2014, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015, sp. zn. 26 Cdo 974/2008.

Poznámky pod čarou:
*

Autor je soudcem Nejvyššího soudu ČR.

Text článku je doplněným příspěvkem, který byl poprvé přednesen na XXVI. konferenci Karlovarské právnické dny a publikován ve Sborníku z této konference.

1

Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý (§ 859 až 1089). Praha: V. Linhart, 1936, s. 235.

2

Článek se podrobněji nevěnuje otázce, zda neplatnost ujednání o podmínce způsobuje neplatnost jen tohoto ujednání, nebo smlouvy celé. Lze-li oddělit takové ujednání, pak podle mého názoru jen jeho. Starší judikatura však dovodila poněkud kategoričtěji, že podmínku nelze oddělit (ve smyslu § 41 ObčZ 1964) od ostatního obsahu smlouvy. Proto neplatnost podmínky zakládá neplatnost též právního úkonu (části právního úkonu), který je jí podmíněn (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 471/99). Novější judikatura dospívá zřejmě k odlišným závěrům (rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 4505/2014).

3

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008.

4

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 NSČR 42/2013.

5
6

Petrov, J. Rozpor s dobrými mravy v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Právní rozhledy, 2012, č. 18, s. 626.

7

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

8

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2907/2014.

9

Např. rozhodnutí NS sp. zn. 29 NSČR 42/2013.

10

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008.

11

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 NSČR 42/2013.

12

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

13

Tamtéž.

14

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2907/2014.

15

Tilsch, E. Občanské právo. Část všeobecná. Reprint původního vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 11.

16

F. X. Veselý uspořádal a vydal Všeobecný slovník právní vydaný v r. 1899, reprint původního vydání Wolters Kluwer, s. 556.

17

Sedláček, J. Obligační právo. 1. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 94, a Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 1, s. 235.

18

Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. Praha: ČSAV, 1955, s. 115.

19

Luby, Š. Právnické štúdie XVII – 1. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1969, s. 25.

20

Pelikánová, I. Podmínky v právních úkonech. Obchodní právo, 1997, č. 11, s. 2.

21

Termín „podmíněnost smlouvy“ je v článku užit inspirován právě J. Sedláčkem a je jím chápána dnešní podmínka v pravém slova smyslu, tedy směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv (§ 548 ObčZ). Někdy je ona podmíněnost vykládána tak, že má vliv na účinnost právního jednání, účinnost smlouvy, odtud podmíněnost smlouvy. Zejména ve starší literatuře se v takovém případě hovoří také o právní moci smlouvy (zřejmá inspirace normativní teorií). Je-li dále v článku rozlišována „podmíněnost smlouvy“ a „podmíněnost plnění“, nejde u podmíněnosti plnění o tzv. doložení času (§ 550 ObčZ). U doložení času je vždy jisté, že skutečnost nastane. Je tedy jisté, že skutečně dojde ke vzniku, resp. k zániku právních následků (účinků), a někdy je dokonce jistý den, kdy k tomu dojde. U „podmíněnosti plnění“ vykládané v článku však nikoli (není jisté, jestli třetí osoba dlužníku vůbec zaplatí).

22

Knapp, V., op. cit. sub 18.

23

Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 1, s. 237.

24

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 894/2002, z poslední doby např. sp. zn. 23 Cdo 4357/2011.

25

Rozhodnutí NS sp. zn. 32 Odo 894/2002.

26

Rozhodnutí NS sp. zn. 33 Odo 780/2001.

27

Tamtéž, poté i rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 4666/2009.

28

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

29

Rozhodnutí NS sp. zn. 29 Odo 1241/2004.

30

Podmínky jsou v občanském zákoníku upraveny v § 548 a násl., čas plnění v § 1958 a násl.

31

Šilhán, J. in Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 5, s. 1005.

32

Srov. pozn. pod bodem 21.

33

Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 547.

34

Srov. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 643/04, rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 359/2007, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, sp. zn. 26 Cdo 3946/2014, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015, sp. zn. 26 Cdo 974/2008.

35
36

Srov. § 580588 ObčZ. Pro účely tohoto článku je nechána stranou podrobnější diskuse o příp. rozdílu porušení dobrých mravů podle § 580 a porušení „zjevného“ podle § 588. Tedy, lze-li rozlišovat takové porušení dobrých mravů, které má důsledky relativní neplatnosti právního jednání, a jejich zjevné porušení s důsledky absolutní neplatnosti. Osobně se domnívám, že lze obtížně rozlišit takové porušení dobrých mravů, které není svou intenzitou zjevné a má tak důsledky relativní neplatnosti právního jednání.

37

Např. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 625/03, rozhodnutí NS sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010.

38

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

39

Šilhán, J. in Hulmák, M. a kol., op. cit. sub 5, s. 1018–1019.

40

Rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2907/2014.

41

Uzavření dohody o podřízenosti pohledávek upravuje § 172 InsZ. Podřízenost dluhopisů a dalších pohledávek upravuje i § 34 DluhZ.

42

Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 33, s. 547.

43

Právní úprava podmínek s důsledky např. zmaření jejich splnění je použitelná podle § 550 ObčZ i pro čas plnění, u něhož ale víme, že budoucí událost nastane; u zkoumaných případů s podmíněností plnění jde o budoucí nejistou událost.

44

Rozhodnutí NS z 31. 12. 1923, sp. zn. Rv I 901/23 (Vážný č. 3349). Podle tohoto rozhodnutí vyhradil-li kupitel (cizozemec) pouze odročení platby, až bude poměr cizozemské měny k tuzemské měně pro něho příznivější, jde o pouhé určení času a dlužno tu užíti 904 odst. 3 OZO. Rozhodnutí je významné i proto, že soudy nižších stupňů, oproti NS, posoudily ujednání jako pravou výminku (dnes podmínku). Konkrétně: „Z toho, že žalovaný v dopisu ze dne 10. 2. 1921 prohlásil, že přejímá kelímky s tou výslovnou podmínkou, že mu žalobkyně ponechá volnou ruku k regulaci, t. j. že on provede regulaci teprve tehdy, až se valuta na tolik zlepší, že při přepočítání přijde zase na svou kalkulaci – nelze dovoditi, že žalovaný učinil své vzájemné plnění, t. j. zaplacení kupní ceny, závislým na výmince, že se valuta zlepší naznačeným způsobem. Tomu odporuje, jak správně vytkl soud odvolací, již doslov onoho prohlášení, – až nikoliv když valuta se zlepší… Tvrzení žalovaného, že slovo ‚až‘ zahrnuje v sobě slovo ‚jestliže‘, příčí se všem zásadám linkvistiky. Šlo skutečně o určení času, a platí předpisy § 904 OZO, jenž se dovolává § 704706 OZO. Nelze tvrditi, že bylo zřejmě patrno, že určený čas nemůže nikdy nastati, neboť není zřejmě patrno, že se kurs rakouské koruny zotaví tak, že žalovaný přijde na svůj účet, a proto nemá místa § 706, který staví v takovémto případě určení času na roveň připojení nemožné výminky, aniž § 1447 OZO o napotomní nahodilé nemožnosti plnění. Je pouze nejisto, zda, po případě kdy nastane určený čas; poněvadž však nebylo na tom závislým učiněno trvání práva, jak předpokládá § 704 OZO, nehodí se tu ani toto ustanovení. Proto nepochybil soud odvolací, použiv obdobně § 904 OZO o slibu, plniti dle možností (třetí věta § 904) jakožto případu obdobném (§ 7 OZO), kde soudce dle slušnosti stanoví dobu plnění. Hledí-li se pak k době, kteráž uplynula od přijetí zboží do dnes, a k celkem nepatrné výši kupní ceny, jejíž zaplacení i v nynější době zajisté nepřivodí hospodářskou zkázu žalovaného, nelze důvodně tvrditi, že odvolací soud měl určiti delší dobu k plnění, než dobu 14 dnů.“

45

Podle § 704 OZO je-li nejisto, nastane-li či nenastane-li doba, na kterou omezuje zůstavitel zůstavené právo, považuje se toto omezení za výminku.

46

„Nebyla-li stanovena určitá doba, kdy se má smlouva splniti, lze žádati za její splnění hned, totiž bez zbytečného odkladu. Zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli, jest buď vyčkati jeho smrti a držeti se pak dědiců; nebo, jde-li o povinnost jen osobní, která nepřechází na dědice, jest ponechati soudci, aby podle slušnosti určil dobu plnění. Toto nastává i tehdy, když dlužník slíbil splniti podle možnosti, nebo až se dá. Ostatně jest i tu dbáti výše (§ 704–706) daných ustanovení o určení času připojeném k posledním pořízením.“

47

Rouček, F., Sedláček, J., op. cit. sub 1, s. 261.

48

Kincl, J., Urfus, V. Římské právo. Praha: Panorama, 1990, s. 136.

49

Citovaná francouzská rozhodnutí jsou dostupná v databázi Legifrance (https://www.legifrance.gouv.fr/).

50

Chambre commerciale: 23 September 1982 (Cour de cassation, chambre commerciale, n° de pourvoi: 81-10131, Publié au Bulletin des arrêts Cour de Cassation Chambre commerciale n° 284).

51

Chambre commerciale: 22 November 1976 (dostupné pouze v tištěné verzi na Jurisclasseur périodique édition générale (JCP G), 1978. II. 18903), 23 September 1982 (op. cit. sub 50).

52

Première chambre civile: 22 November 1989 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 87-19149, Publié au Bulletin 1989 I n° 355 p. 239).

53

V případech prodeje nemovitostí takový druh jednání – slib prodeje podléhajícího odkládací podmínce získání půjčky – často vyvolává otázku, zda strana, která musí žádat o půjčku:

a) zažádala o půjčku účinně a s náležitou péčí – troisième chambre civile: 25 April 1978 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 76-13933, Publié au Bulletin des arrêts Cour de Cassation Chambre civile 3 n° 158 P. 124); première chambre civile: 25 October 1994 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 92-11400);

b) zažádala o půjčku odpovídající specifikaci (resp. okolnostem) slibu prodeje – première chambre civile: 13 November 1997 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 95-18276, Publié au Bulletin 1997 I n° 310 p. 211), 9 February 1999 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 97-10195, Publié au Bulletin 1999 I n° 50 p. 34), 13 February 2001 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 98-17881, Publié au Bulletin 2001 I n° 33 p. 21), 7 May 2002 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 99-17520, Publié au Bulletin 2002 I n° 124 p. 96); troisième chambre civile: 30 January 2008 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 06-21117, Publié au Bulletin 2008, III, n° 22), 20 November 2013 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 12-29021, Publié au Bulletin 2013, III, n° 150); chambre commerciale: 23 November 1993 (Cour de cassation, chambre commerciale, n° de pourvoi: 91-21846, Publié au Bulletin 1993 IV n° 422 p. 306);

c) odmítla bez vážných důvodů nabídku půjčky, která se jevila být učiněna dle obvyklých podmínek peněžního trhu, a tudíž nebyla nepřiměřeně nákladná – première chambre civile: 19 June 1990 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 88-16196, Publié au Bulletin 1990 I n° 175 p. 122), 6 January 1993 (Cour de cassation, chambre civile 1, n° de pourvoi: 89-21298, Publié au Bulletin 1993 I n° 3 p. 2); troisième chambre civile: 4 February 1987 (Cour de cassation, chambre civile 3, n° de pourvoi: 85-17139, Publié au Bulletin 1987 III n° 22 p. 13); chambre commerciale: 31 January 1989 (Cour de cassation, chambre commerciale, n° de pourvoi: 86-17577, Publié au Bulletin 1989 IV n° 47 p. 28).

54

Na tomto místě musím zmínit, že situaci „Ten dluh Ti zaplatím, až mně zaplatí třetí osoba“, jsem řešil v tomto článku v obecné rovině takových obvyklých ujednání mezi podnikateli bez zdůraznění konkrétních skutkových okolností jako ve věci NS sp. zn. 32 Cdo 2999/2008, protože – dlužno dodat – v uvedené věci jsem rozhodoval jako soudce prvního stupně a uvedené jednání oproti soudu odvolacímu a dovolacímu jsem hodnotil jako platné.

55

Srov. zřejmě nadále aplikovatelné závěry rozhodnutí NS sp. zn. 23 Cdo 2327/2011.

56

Argumentace tohoto odstavce (a odstavce v části III. 3 o novém občanském zákoníku) poukazující na stejné znění úpravy podmínek v kodexech z r. 1964 i 2012 a nutnost se s ní v budoucnu vypořádat, byla autorem doplněna oproti příspěvku publikovanému ve Sborníku Karlovarských právnických dnů.

57

Srov. rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 643/04, rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 359/2007, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009, sp. zn. 26 Cdo 3946/2014, sp. zn. 26 Cdo 5254/2015, sp. zn. 26 Cdo 974/2008.