Elementárním momentem řešené problematiky je exekuční postih manžela povinného jakožto osoby, která nenese za dluh vzniklý z exekvovaného závazku v rovině hmotněprávní odpovědnost. Proto je manžel povinného někdy nazýván tzv. nedlužným manželem, což sice velmi trefně vystihuje jeho postavení, v procesu exekuce se však na jeho „hmotněprávní neodpovědnost“ za exekvovaný dluh bere zřetel jen částečně. Relevantní právní úprava se totiž snaží najít obhajitelný kompromis mezi stěžejním principem ovládajícím exekuční řízení, a to ochranou majetkových zájmů oprávněného (věřitele) na straně jedné, a zásadou ochrany nedlužného manžela na straně druhé. Snaha o nalezení ideálního řešení se odrazila v několikerých novelizacích, jež byly na tomto poli za relativně krátkou dobu učiněny, přičemž dle mého názoru lze teprve poslední fázi legislativního vývoje hodnotit jako nejvíce vyváženou.,
Aktuálně platná a účinná právní reglementace postižení nedlužného manžela je obsažena jak v občanském zákoníku jakožto předpisu hmotněprávním, tak v občanském soudním řádu, resp. v exekučním řádu jakožto předpisech procesních, přičemž nelze pomíjet ani úpravu obsaženou v notářském řádu. Jednotlivá pravidla jsou tedy zakotvena ve více předpisech, přičemž procesní záležitosti obsahuje občanský zákoník a naopak, tento stav lze nicméně překlenout bez větších komplikací, a to komplexním přístupem k problému.
1. Občanský zákoník
Jakkoliv řešené téma náleží do oblasti práva procesního, základ právní úpravy exekučního postihu nedlužného manžela nutno hledat v občanském zákoníku, zejména v § 731 a 732. Prvně zmíněné ustanovení umožňuje postihnout SJM pro dluh jen jednoho z manželů, jenž vzniknul za trvání společného jmění. Rozhoduje tedy časové hledisko vzniku dluhu, naopak skutečnost, že odpovědnost za dluh nese jen jeden z manželů, je bez významu. Komentářová literatura v této souvislosti uvádí, že se jedná:
a) | o výlučné dluhy jen jednoho manžela převzaté za trvání společného jmění bez souhlasu druhého manžela, aniž by přitom šlo o obstarávání běžných záležitostí rodiny (manžel uzavře úvěrovou smlouvu, na jejímž základě mu je poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 100 000 Kč, on a jeho manželka však vlastní majetek zanedbatelné hodnoty a pobírají čistou měsíční mzdu 15 000 Kč); |
b) | o dluhy, které vzniknou jinak než převzetím, tedy typicky protiprávním jednáním jen jednoho manžela (manžel způsobí třetí osobě majetkovou újmu svým zaviněným protiprávním jednáním); |
c) | v neposlední řadě do této kategorie náleží dluhy, které se týkají výlučného majetku jen jednoho z manželů, a to v rozsahu přesahujícím zisk z tohoto majetku; |
d) | samozřejmě nelze pomíjet ani situaci, kdy manželé smluvně modifikují společné jmění a dohodnou se, že určité dluhy budou výlučné. |
Rozebírané ustanovení názorně reflektuje ochranu věřitele na úkor SJM, resp. nedlužného manžela. Nejenže lze pro dluhy, za něž v rovině hmotného práva odpovídá jen jeden z manželů, exekučně postihnout celé společné jmění, ale ve spojení s procesní úpravou obsaženou v § 262a odst. 4 OSŘ, resp. v § 42 odst. 4 EŘ, již nutno aplikovat souběžně, je pro takovéto dluhy postižitelný právě i účet manžela povinného u peněžního ústavu. Dikce § 731 ObčZ má svou nepopiratelnou logiku, neboť v opačném případě, tj. za předpokladu nemožnosti postihnout majetek ve společném jmění, resp. účet nedlužného manžela, by pohledávka věřitele byla mnohdy nevymahatelná. Je zároveň namístě upozornit, že nedlužný manžel by měl svůj protějšek v manželství dobře znát, a to včetně informací o jeho majetkové situaci a vystupování v právních vztazích.
Snaha o vyvážení ochrany věřitele na straně jedné a ochrany nedlužného manžela na straně druhé nachází svůj projev v § 732 ObčZ, jak výslovně potvrzuje důvodová zpráva k občanskému zákoníku. V souladu s doktrinálními prameny jde vlastně o návrat před r. 1998, jinými slovy tedy nejde o nic, co by bylo našemu právnímu řádu neznámé. Určitá míra odpovědnosti nedlužného manžela (nikoliv ovšem v rovině hmotněprávní) svou legitimitu nepochybně má, nemůže se ale uplatňovat bezbřehým způsobem. Na podkladě podrobné analýzy § 732 ObčZ lze identifikovat skupiny dluhů, za něž odpovídá jen jeden z manželů, které míru postihu jak společného jmění, tak nedlužného manžela významně modifikují.
Konkrétně jde o -dluh:
a) | jen jednoho z manželů vzniknuvší proti vůli druhého manžela, jestliže ten projevil bez zbytečného odkladu vůči věřiteli nesouhlas s tímto dluhem; |
b) | jen jednoho z manželů na výživném; |
c) | jen jednoho z manželů z protiprávního činu; |
d) | jednoho z manželů vzniknuvší ještě před uzavřením manželství. |
Pro výše uvedené dluhy sice SJM exekučně postihnout lze, nýbrž jen do výše podílu, který by dlužnému manželu náležel při zrušení a vypořádání společného jmění dle zásad stanovených v § 742 ObčZ. V souladu s recentní doktrínou se uvedené hypotetické vypořádání SJM (nebo též kvazivypořádání) provádí k návrhu manžela povinného, který se domáhá ochrany svých majetkových práv prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce dle § 262b OSŘ. Pokud manžel povinného takový návrh nepodá, soudní exekutor postihne majetek ve společném jmění bez omezení. Nedlužný manžel tedy musí v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt vyvinout potřebnou iniciativu, zastavení exekuce dle § 262b OSŘ navrhnout a vnést do řízení všechny relevantní okolnosti, neboť právě on je nositelem břemene tvrzení a břemene důkazního. Petit zmíněného návrhu nutno formulovat tak, že se vymezí limit, nad který již majetek ve SJM postižitelný není. To ovšem vyžaduje objasnit masu majetku ve společném jmění, stanovit jeho obvyklou cenu a na tomto základě určit onen hypotetický vypořádací podíl povinného na společném jmění s ohledem na zásady vyjádřené v § 742 ObčZ. Dle K. Svobody přitom nelze vyloučit, aby se nedlužný manžel svým návrhem domáhal vedle určení mezního limitu i zastavení exekuce, pokud se týče konkrétních majetkových hodnot, přičemž za určitých okolností je představitelné, že exekuční soud exekuci ohledně některých věcí vskutku zastaví. Vzniká zde nicméně kolize s jednoznačným pravidlem stanoveným v § 58 odst. 3 EŘ, dle něhož o způsobu provedení exekuce rozhoduje pouze soudní exekutor.
Zmíněný fenomén činí praxi nemalé obtíže a dosud nebylo zcela ujasněno, jakým způsobem s hypotetickým vypořádáním nakládat, navíc se popsaný institut neslučuje se zásadami rychlosti a efektivnosti ovládajícími exekuční řízení, spíše naopak vymahatelnost práv potenciálně dosti komplikuje. Je však evidentní, že cestou rozebíraného ustanovení se má realizovat ochrana toho, co by při vypořádání náleželo nedlužnému manželu, nepřímo se tak chrání to, co by případně bylo jeho výlučným majetkem. Přitom nutno kvitovat názor, že při opakovaném postižení SJM ve smyslu § 732 ObčZ by se vždy mělo zohlednit to, co již postiženo bylo, aby se podíl nedlužného manžela permanentně neumenšoval.
2. Občanský soudní řád a exekuční řád
Klíčový rámec procesní úpravy na tomto poli vymezují § 262a a 262b OSŘ, resp. § 42 EŘ. Úprava v § 262a OSŘ, resp. v § 42 EŘ je v podstatě identická, přičemž vymezuje podmínky, kdy je soudní exekutor (soud ve výkonu rozhodnutí) povinen modifikaci SJM reflektovat, a kdy tak naopak činit nemusí. Shora bylo popsáno, že zákonný režim SJM možno v různých variantách modifikovat, a to buďto smluvně, nebo soudním rozhodnutím. Pokud manželé, nebo dokonce snoubenci ještě před uzavřením manželství k jakékoliv modifikaci přistoupí, mají možnost tuto skutečnost publikovat a tím docílit účinnosti modifikace vůči třetím osobám, což činí ochranu společného jmění, resp. výlučného majetku každého z manželů vysoce efektivní.
Aby však bylo možno k modifikaci společného jmění vůbec přihlédnout, musí být v exekuci vymahán dluh ze závazku vzniklého až poté, co byla modifikace společného jmění zapsána do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. V takovém případě se totiž osoba vstupující do závazku s některým z manželů může nahlédnutím do zmíněného seznamu přesvědčit, zda zde vůbec nějaká modifikace společného jmění existuje, a pokud ano, jak je koncipována. Na podkladě takto získaných informací může vyhodnotit, jestli se s ohledem na dobytnost eventuálního budoucího dluhu s některým z manželů zavázat či nikoliv. Od věřitele se tedy zjevně očekává bdělost v duchu zásady vigilantibus iura, současně se i touto cestou významně posiluje jeho ochrana. Popsané řešení je projevem zásady ochrany třetích osob, jak je tato zakotvena a blíže rozvedena ve vybraných ustanoveních občanského zákoníku. Publikovat modifikační listinu samozřejmě není obligatorní, pročež neučiní-li tak manželé, budou muset každého věřitele s touto modifikací seznámit, aby se následně mohli vůči němu takové modifikace dovolat.
Jestliže závazek mezi třetí osobou a některým z manželů vznikne předtím, než je modifikace společného jmění publikována, implikuje to nemožnost věřitele se s modifikací obeznámit (leda by manželé prokázali, že věřitel o modifikaci, byť nezveřejněné, věděl, tj. např. byl v rámci jednání o uzavření smlouvy manželem o existenci modifikace informován apod.). Potom k modifikaci samozřejmě přihlédnout nelze a v souladu se zásadou ochrany věřitele možno s odkazem na § 262a odst. 3 OSŘ exekvovat společné jmění, jako by zde existovalo v zákonném rozsahu.
S účinností od 1. 7. 2015 byl do občanského soudního řádu zařazen nový § 262b, který za současného odstranění § 267 odst. 2 OSŘ zvýrazňuje ochranu manžela povinného. Ten nově nemusí proti oprávněnému podávat excindační žalobu dle části třetí OSŘ, ale smí navrhnout zastavení exekuce s odůvodněním, že společné jmění nebo jeho výlučný majetek byly postiženy v rozsahu větším, než připouští právní předpisy. Ustanovení § 262b odst. 2 OSŘ přitom stran účtu nedlužného manžela u peněžního ústavu zvlášť stanoví, že exekuce vedená na tento účet musí být zastavena tehdy, prokáže-li nedlužný manžel, že prostředky na účtu ani zčásti nenáleží do společného jmění a jsou tudíž jeho výlučným majetkem. Soudní exekutor, potažmo exekuční soud je povinen manžela povinného o těchto jeho procesních právech poučit. Pro úplnost lze dodat, že posledně zmíněné ustanovení vystupuje jako speciální k obecnému § 268 OSŘ.
V souvislosti s ochranou věřitele hrají podstatnou roli § 719 odst. 2, resp. § 727 odst. 2, potažmo § 733 ObčZ. Jde o projev ochrany majetkových zájmů věřitele pro případ, že dojde ke smluvní či soudní modifikaci společného jmění. V obecné rovině lze uvést, že jakákoliv modifikace společného jmění se nesmí svým obsahem nebo účelem dotýkat již existujících práv třetí osoby, ledaže by s tím tato osoba vyslovila souhlas. Výše uvedená ustanovení, jakkoliv chrání primárně věřitele, mohou mít svůj význam v rámci již prováděné exekuce i pro ochranu nedlužného manžela. Ten se totiž může prostřednictvím návrhu na zastavení exekuce podaného dle § 262b OSŘ domáhat částečného zastavení exekuce co do majetku, který je jeho výlučným v důsledku provedené modifikace, a to s odkazem na skutečnost, že provedená modifikace nijak svým obsahem nebo účelem nezasahuje do práv oprávněného (věřitele)., Jinými slovy, nezohlednění smluvní či soudní modifikace při vydání exekučního příkazu ve smyslu § 42 EŘ nevylučuje, aby posléze při provádění exekuce byl na takovou modifikaci, ovšem výhradně k návrhu nedlužného manžela, brán zřetel. Zvýšenou ochranu pak věřiteli poskytuje ještě § 733 ObčZ, který umožňuje věřiteli jen jednoho z manželů exekvovat svou pohledávku z celého společného jmění bez ohledu na smluvní či soudní modifikaci, a to za předpokladu, že pohledávka vznikla méně než 6 měsíců před účinností modifikace. Značnou výhodou pro věřitele přitom je, že zde není přípustná námitka manžela povinného, že se modifikace práv věřitele svým obsahem nebo účelem nedotýká.
Část doktríny se ovšem vyjadřuje v tom smyslu, že i modifikace společného jmění učiněné manžely až po vzniku závazku nelze bez dalšího (zjednodušeně) označit vůči věřiteli za neúčinné. V této souvislosti je třeba pojmout do komplexní úvahy § 719 odst. 2 ObčZ a s ním spojené § 733, resp. § 737 odst. 1 ObčZ. Je bez pochyb, že modifikace společného jmění učiněná po vzniku závazku je vůči věřiteli účinná tehdy, pokud s ní výslovně souhlasí, potažmo v situaci, kdy s ní sice nesouhlasí, avšak daná modifikace se nijak nedotýká jeho práv, tj. nezkracuje splnění jeho pohledávky. Jestliže od vzniku závazku do provedení modifikace neuplyne více jak 6 měsíců, je věřitel oprávněn domáhat se v rámci této ochranné lhůty uspokojení své pohledávky ze všeho, co by bylo součástí společného jmění, přičemž míra dotčení jeho práv zde nehraje roli. Tato konstrukce přitom dle některých odborníků svědčí právě o tom, že i modifikace provedené po vzniku závazku mají svou relevanci a měly by tak být vzhledem k ochraně nedlužných manželů reflektovány. Rovněž dikce § 737 odst. 1 ObčZ tomuto závěru nasvědčuje, neboť předjímá, že věřitel negativně dotčený vypořádáním společného jmění je oprávněn domáhat se vyslovení neúčinnosti takového vypořádání. Evidentně není tedy automaticky presumováno, že vypořádání (resp. modifikace učiněná v jeho rámci) je vůči němu neúčinné. Z toho lze potom konečně dovodit, že pokud dojde k modifikaci SJM více jak 6 měsíců po vzniku závazku, věřitel již nepožívá beneficia dle § 733 ObčZ. Musí podat vůči nedlužnému manželu, jenž nabyl majetek, potažmo jeho část ze společného jmění do svého výlučného vlastnictví, odporovou žalobu, přičemž svůj nárok bude opírat o tvrzení, že modifikace společného jmění jej zkrátila na jeho právech. Popsaná interpretace řešené právní úpravy by měla přispívat k větší vyváženosti ochrany práv věřitele na straně jedné a nedlužného manžela na straně druhé, a tedy k větší spravedlivosti systému. Izolovaný a striktní postup dle § 719 odst. 2 ObčZ by naopak ve svém důsledku zjevně popíral smysl a účel modifikace společného jmění.
Uvedený názor, jakkoliv logicky odůvodněn, dle mého soudu jednak nesouzní s jinými doktrinálními závěry předestřenými výše, jednak nepovažuje za dostatečnou možnost manžela povinného dovolat se ochrany v zastavovacím řízení s tvrzením, že modifikace se svým obsahem ani účelem nedotýká práv věřitele a je tak nutno k ní přihlédnout. Právě tuto možnost obrany hodnotím z pohledu ochrany nedlužného manžela jako dostačující a naopak považuji za až příliš extenzivní závěr, že by to měl být věřitel, kdo zpochybní vůči své osobě účinky modifikace tím, že podá odporovou žalobu, čímž zároveň, bude-li ve sporu úspěšný, získá exekuční titul vůči manželu povinného. Uvedené ostatně naráží i na skutečnost, že dle § 36 odst. 2 EŘ je účastníkem exekučního řízení manžel povinného vždy, když i jen potenciálně hrozí postižení SJM nebo jeho výlučného majetku. Je otázkou, proč proti manželu povinného podávat odporovou žalobu (byť to pochopitelně zákon nevylučuje), je-li tento ex lege účastníkem exekučního řízení. Navíc si nemyslím, že by takový přístup popíral smysl modifikací společného jmění a manžele od jejich realizace apriori odrazoval. Považuji za obhajitelné a spravedlivé, že modifikace následující až po vzniku závazku se pro účely nařízení považuje za neúčinnou, je ale možné, aby manžel v rámci návrhu na zastavení exekuce prokázal, že vůči věřiteli účinky má, neboť se jeho práv nedotýká.
Účinnou ochranu nedlužného manžela zcela jistě reprezentuje i § 304b odst. 4 OSŘ, dle něhož může nedlužný manžel požádat peněžní ústav o výplatu poloviny prostředků nacházejících se na exekučně postiženém účtu. I po vyplacení zmíněných prostředků ale není vyloučeno, aby se manžel povinného domáhal zastavení exekuce i ohledně zbytku finančních prostředků na daném účtu.
3. Notářský řád
Právní úprava v notářském řádu je nutným doplňkem pravidel výše shrnutých, neboť listiny o modifikaci společného jmění, ať už smlouvy nebo soudní rozhodnutí, musí být určitým subjektem evidovány a případně zveřejňovány. Evidenci listin o manželském majetkovém režimu jakožto neveřejný seznam blíže rozvádí § 35d NotŘ, § 35j NotŘ pak stanoví, co je obsahem veřejně přístupného Seznamu listin o manželském majetkovém režimu, k čemuž nutno uvést, že záleží na manželích, zda modifikační listinu do Seznamu listin zapsat nechají. Rozhodnou-li se kladně, budou těžit z beneficia přiznaného jim § 35l odst. 1 NotŘ, dle něhož se lze zapsané listiny dovolat vůči třetím osobám, ačkoliv s jejím obsahem nebyly seznámeny.,