V devadesátých letech minulého století se rozhodčí nálezy staly vyhledávanou alternativou exekučních titulů ve formě soudních rozhodnutí, kterou právnická veřejnost uvítala s odůvodněním, že soudní řízení je příliš pomalé pro svoji zbytečnou těžkopádnost spočívající v řadě údajně zbytečných procesních pravidel.¹ Této iluzi dočasně podlehl i ÚS, který dokonce uzavřel, že rozhodčí nález má povahu smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem, a proto (a na rozdíl od rozsudku) nepodléhá přezkumu ani cestou ústavní stížnosti.² Takový přístup vedl k tomu, že rozhodčí nálezy se jako rovnocenné exekuční tituly prosadily i ve spotřebitelských sporech. Až pozvolna začali někteří autoři upozorňovat na to, že rozhodci až příliš často rozhodují v neprospěch spotřebitelů a že je zapotřebí spotřebitelům poskytnout soudní ochranu před rozhodčími nálezy odsuzujícími k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy.³ Také ÚS⁴ a pod jeho tlakem NS⁵ připustily, že rozhodčí nálezy musejí podléhat určité soudní kontrole a že ochranu rozhodčím nálezem nepřiměřeně postiženým spotřebitelům je namístě za určitých okolností poskytnout i v exekučním řízení v rámci návrhu povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. Tehdy šlo o krok správným směrem. Nyní ale hrozí, že bude doveden do extrému.

ÚS má aktuálně za to, že k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ má dojít také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl „ke zjevné nespravedlnosti“. Proto je namístě pokládat za zásadní vadu exekučního titulu třeba i přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši. Za takových okolností obecné soudy mají poskytnout povinnému a jeho majetku soudní ochranu tak, že exekuci v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví. A to nejen tehdy, když je exekučním titulem rozhodčí nález, ale i v případě, že se exekvuje rozsudek.⁶

Přeložíme-li si výše uvedené, konstatujeme, že ÚS zakládá nový a zákonnými procesními předpisy neustavený předpoklad vykonatelnosti jakéhokoliv exekučního titulu․ Tímto novým předpokladem je, že plnění přisouzené exekučním titulem není nemravné (resp. není v rozporu s ustanoveními na ochranu spotřebitele). Procesní teorie⁷ a soudní praxe⁸ přitom za vadné dosud pokládaly pouze exekuční tituly, které nejsou materiálně nebo formálně vykonatelné (§ 261a OSŘ). Tedy exekuční tituly, které neukládají dostatečně určitou povinnost, která je realizovatelná některým ze zákonných způsobů vedení exekuce, a exekuční tituly, které se dosud nestaly vykonatelnými například proto, že nedošlo k jejich řádnému doručení povinnému.

Nálezová judikatura ÚS je pro obecné soudy závazná, takže se jí budou muset přizpůsobit.⁹ Problém je v tom, že mají-li mít exekuční soudy nadále za povinnost zabývat se i mravností plnění přisouzeného exekučním titulem (a to i tehdy, když se jedná o rozsudek), vlamují se do postavení nalézacího soudu (rozhodce), protože přezkoumávají soulad jeho rozhodnutí s hmotným právem. Tím se řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce pro nemravnost přisouzeného plnění reálně stává řízením o přezkumu věcné správnosti exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu nebo soudního rozhodnutí, takže dochází k setření rozdílů mezi nalézacím a vykonávacím řízením. NS přitom soustavně judikuje, že exekuční soud (exekutor) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu ve formě rozhodnutí, naopak je jeho obsahem vázán. Dokonce ani případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a nepředstavují okolnosti odůvodňující zamítnutí exekučního návrhu nebo zastavení exekuce.¹⁰

Postoj NS je racionální v tom, že v obecné rovině si nelze představit, že by se v exekuci účastníkům znovu otevřel prostor k námitkám ohledně věcné správnosti exekvovaným rozhodnutím přisouzeného plnění, protože je to v rozporu s logickým a legitimním očekáváním oprávněných, že jednou pravomocně přisouzené plnění jim skutečně náleží. Lze proto očekávat, že NS a s ním i obecné soudy budou k prezentovanému nálezu ÚS přistupovat obezřetně, aby se nerozpadl koncept oddělenosti nalézacího a vykonávacího řízení, který je dán nejen zákonem, ale i elementární právní logikou.

Zkoumáme-li důvod, proč ÚS přistoupil k názoru, že zjevně nemravný exekuční titul nemá být vykonán, zjistíme, že na počátku se jednalo o lidsky i ústavněprávně pochopitelný odpor posvěcovat nucenou exekuci plnění z rozhodčích nálezů, které bylo zcela zjevně nemravné, a zároveň existovaly indicie, že účelem formulářové úvěrové smlouvy a na ni navázané formulářové rozhodčí doložky a následného rozhodčího řízení bylo zásadní poškození majetkových zájmů dlužníka-spotřebitele ve prospěch věřitele, v jehož prospěch rozhodce pravidelně rozhodoval.¹¹

Na případy, kdy rozhodčí řízení a rozhodčí nálezy byly některými podnikateli zneužívány, však již NS v posledních dvou letech zareagoval s tím, že sice neopustil konstrukt, podle něhož mezi nalézacím a vykonávacím řízením je nepřekročitelná dělicí čára, ovšem připustil, že rozhodčí nález může být posouzen jako akt, který rozhodce učinil mimo rámec svojí pravomoci, a z toho důvodu je namístě exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ zastavit. Je tomu tak mimo jiné i za situace, kdy podnikatel a spotřebitel vstoupili do pro spotřebitele nevýhodného hmotněprávního vztahu (například došlo k uzavření smlouvy o úvěru, v níž se spotřebitel zavázal k zaplacení zjevně nepřiměřených úroků z prodlení, úroků a smluvních pokut) a kdy navazující rozhodčí doložka a rozhodčí řízení jako celek měly za následek výrazné poškození nejen hmotněprávních, ale i procesních zájmů spotřebitele na spravedlivém projednání jeho záležitosti.¹² Jinými slovy NS uzavřel, že nesoulad rozhodčího nálezu s dobrými mravy sám o sobě ještě neodůvodňuje zastavení exekuce.¹³ Jestliže však exekuční soud zjistí nemravnost přisouzeného plnění, má se dále zabývat možným zneužitím finanční tísně spotřebitele ze strany oprávněného, mírou indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným, způsobem ustanovení rozhodce a konečně mírou a odůvodněností pasivity povinného-spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle § 31 RozŘ. Jestliže exekuční soud shledá, že i s ohledem na zjištění ve výše uvedených směrech je třeba jednání podnikatele-oprávněného vůči povinnému-spotřebiteli pokládat za účelový obchodní konstrukt, jímž došlo k výraznému poškození hmotněprávních i procesních zájmů povinného-spotřebitele, exekuci zastaví.¹⁴ Dodejme, že NS v poslední době dovozoval potřebu zastavení exekuce i v případech, kdy si podnikatel-oprávněný před podpisem smlouvy o úvěru a rozhodčí doložky neprověřil úvěruschopnost spotřebitele-povinného a spolehl se jen na prohlášení povinného. Tím totiž podnikatel-oprávněný porušil svoji povinnost předepsanou zákonem (§ 9 odst. 1 SpotřÚ 2010), což samo o sobě vede k závěru, že podnikatel-oprávněný do vztahu se spotřebitelem-povinným vstupoval s eventuálnim úmyslem jej poškodit, jestliže protiplnění, které měl spotřebitel-povinný podle úvěrové smlouvy poskytnout, je nemravné.¹⁵

Jde-li tedy o exekuce na plnění z rozhodčích nálezů, které byly vydány ve spotřebitelských sporech, judikatura NS byla ve vztahu k podnikatelům-oprávněným již před vydáním kritizovaného nálezu poměrně striktní, i když zároveň zdůrazňovala, že mezi nalézacím a vykonávacím řízením z jejich podstaty existuje předěl a že exekuci z „nemravného“ rozhodčího nálezu lze zastavit jen tehdy, když povinný-spotřebitel vysvětlí, proč se nemohl vůči rozhodčímu nálezu účinně bránit už v rozhodčím řízení nebo žalobou o neplatnost rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ. Pro zastavení exekuce totiž postačí, dojde-li soud třeba i na základě obsahu spisu a průběhu rozhodčího řízení k závěru, že případná obrana spotřebitele-povinného vznesená proti mravnosti přisouzeného plnění nebo proti způsobu ustanovení rozhodce by nebyla během rozhodčího řízení úspěšná. Jde-li tedy o praxi obecných soudů při exekuci zjevně nemravných rozhodčích nálezů, ÚS se prokopává do v podstatě otevřených dveří. Soustřeďme se však nyní na skutečné novinky, které nález ÚS z 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, zavádí v souvztažnostech mezi nalézacím a vykonávacím řízením.

Již výše jsem napsal, že ÚS zavádí vedle zákonných předpokladů vykonatelnosti (tzv. materiální a formální vykonatelnosti) novou podmínku pro vykonatelnost exekučního titulu, kterou je, že exekučním titulem přisouzené plnění je nemravné. To vede k následku, že návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ proto, že předmětem exekuce je údajně nemravné plnění, se vůči exekvovanému rozhodnutí stává de facto mimořádným opravným prostředkem, který je daleko efektivnější než dovolání, protože exekuční soud musí případnou nemravnost exekučního titulu posoudit ve všech aspektech, nejen v těch, na které povinný výslovně poukazuje v návrhu na zastavení exekuce.¹⁶ Něco takového v dovolacím řízení není myslitelné, protože v dovolacím řízení nelze doplňovat argumenty po uplynutí doby stanovené k podání dovolání (srov. § 242 odst. 4 OSŘ).

ÚS svůj koncept, podle něhož návrh na zastavení exekuce odůvodněný údajnou nemravností plnění přisouzeného exekučním titulem ve formě rozhodnutí dovádí do naprostého důsledku. Vyplývá z něho totiž, že exekuční soud má exekuci pro nemravnost zastavit jen v rozsahu, v němž je plnění přisouzené exekučním titulem podle jeho názoru nemravné. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 se totiž mimo jiné píše, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.

ÚS zjevně vychází z myšlenky, že spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dlužníka a věřitele (povinného a oprávněného) exekuční soud nenastolí tak, že by exekuci jako celek zastavil s odůvodněním, že nemravnost spočívá jen v přiznaném úroku, úroku z prodlení nebo v nepřiměřené smluvní pokutě. Ve vztahu k věřiteli (oprávněnému) by totiž nebylo spravedlivé, aby exekuce nepokračovala ohledně jistiny, například ohledně částky, kterou povinnému zapůjčil, aniž by mu ji povinný vrátil.

Na tomto náhledu určitě něco je, ale nelze pominout, že věřitel by zřejmě úvěr vůbec neposkytl, jestliže by se dlužník (povinný) zároveň nezavázal k zaplacení údajně nemravných smluvených úroků, smluvních pokut a případně i úroků z prodlení. Je-li tomu tak, nabízí se, že úvěrová smlouva jako celek, a nikoliv jen její výseky jsou v rozporu s dobrými mravy, takže vymáhané plnění není namístě „rozkouskovat“ na „mravnou“ a „nemravnou“ část. Proto není vyloučeno, že exekuční soudy postaví svoji další judikaturu na tom, že exekuci je za takových okolností třeba zastavovat jako celek, tedy včetně jistiny vymáhaného plnění.

Novost nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 3194/18 spočívá i v tom, že nově koncipovaná vada exekučního titulu tkvící v nemravnosti jím přiznaného plnění se prosadí nejen u exekučních titulů ve formě rozhodčích nálezů, ale i v případě, že exekučním titulem je rozhodnutí řádného soudu. V nálezu se totiž píše, že pro nosné důvody tohoto nálezu není relevantní, zda má exekuční titul formu platebního rozkazu, rozsudku pro zmeškání či uznání nebo standardního rozsudku; jde pouze o posouzení ústavní konformity vymáhané částky (poměru jistiny a výše vymáhaného úroku z prodlení) v exekučním řízení v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce.

Hned vzápětí však ÚS tento svůj kategorický závěr zmírňuje, uvádí-li, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli. Tím naznačuje, že při úvaze, zda nemravnost exekučním titulem přisouzeného plnění má být důvodem pro zastavení exekuce, exekuční soud přihlíží také k tomu, kdo je oprávněným a povinným a jestli na straně povinného existuje zvláštní zájem na jeho ochraně. Taková formulace dává prostor k tomu, aby obecné soudy (včetně NS) aplikovaly závěry uvedené v nálezu spíše zužujícím způsobem, s tím, že k úplnému nebo částečnému zastavení exekuce pro nemravnost plnění přiřknutého exekučním titulem má dojít jen v případě, že procesní nebo hmotné právo přiznává povinnému zvýšenou právní ochranu (tak je tomu například při sporu spotřebitele vůči podnikateli nebo v soudním řízení mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem), a zároveň jen tehdy, když jde o takovou nemravnost, která je zjevná již ze samotného obsahu exekučního titulu, tedy aniž by bylo nutné provádět dokazování ohledně toho, zda by přisouzené plnění související s jistinou (například úrok, úrok z prodlení, smluvní pokuta) mohlo být shledáno nemravným vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.

Český civilní proces čekají zásadní změny. Nejde jen o to, že zřejmě dojde užšímu provázání nalézacího a vykonávacího řízení (s argumentem, že výsledkem civilního řízení jako celku nemá být vydání exekučního titulu, ale i jeho spravedlivá realizace, protože teprve pak je proces průchodu práva završen).¹⁷ Ministerstvo spravedlnosti se pod tlakem unijní normotvorby¹⁸ chystá ukotvit i u nás institut tzv. hromadných žalob. Paragrafové znění předlohy zákona přitom počítá mimo jiné i s tím, že by strana žalující měla mít právo ještě před podáním hromadné žaloby „lovit“ informace a důkazní prostředky u potenciálního žalovaného, že by hromadnou žalobu nepodávali přímo poškození, ale „správce skupiny“, že by soud v tzv. hromadném řízení neměl být žalobou striktně vázán a že řízení ve věci samé bude předcházet řízení o přípustnosti hromadné žaloby, v němž soud bude zjišťovat, zda hromadné řízení je skutečně efektivním prostředkem k zajištění práv poškozených a nemá směřovat k poškození konkurenčního výrobce nebo dodavatele.¹⁹ Zastánci tradiční české procesualistiky namítají, že zavádění konceptů, které nejsou českému právu vlastní a jež mají svůj původ v anglosaském právním systému, našemu civilnímu procesu uškodí, protože naruší jeho základní paradigmata.²⁰ Domnívám se však, že vývoj směrem ke splývání kontinentálního a anglosaského systému práva je nevyhnutelný v poměrech, kdy směřujeme k právnímu sjednocení Evropy a kdy spravedlivé řešení určité právní situace zjevně vede k využití prostředků, které nabízí jen jeden z těchto systémů.