Moderní technologie pronikají stále více do oblasti práva, které je nuceno se s nimi vypořádat. V souvislosti s jejich implementací pro různé účely lze rovněž uvažovat o jejich využití v rámci justice. A právě jednou z takových technologií je i možnost vedení a řešení sporů online (online dispute resolution), resp. využití internetu pro potřeby justice. S nadsázkou lze říci, že se jedná o změnu tradičního soudního procesu, který by nově probíhal téměř výlučně při užití informačních a komunikačních technologií. Samotné řešení sporů online má však své výhody, jakož i nevýhody, zejména co do samotné realizace. V kontextu justice a zejména při aplikaci českého právního řádu je proto tento institut níže nastíněn s možnostmi, výhodami, nevýhodami, jakož i apely na soudní moc ohledně aplikovatelnosti online dispute resolution.

Online Dispute Resolution (ODR) neboli alternativní řešení sporů online představuje možnost urovnání konfliktu mezi stranami za současného využití elektronického prostředí a informačních a komunikačních technologií (zejména sítě internet).¹ Jedná se tak o způsob, jakým se dají využít moderní technologie v další z oblastí s důrazem na efektivitu a hospodárnost celého procesu. ODR nemá pevnou definici, proto je potřeba při jeho vymezení postupovat dle základních pojmových znaků, které se postupem času vyvinuly. ODR v obecném smyslu slova může být vnímáno jako obecné řešení sporů skrze online či jinou elektronickou platformu bez ohledu na předmět či postavení zúčastněných subjektů, resp. stran sporu.² Takový bude případ alternativních řešení situovaných ad hoc dle potřeb jednotlivých stran, například při sporech obchodněprávního charakteru, kde pro svou veřejnost nemusí být standardní soudní řízení shledáváno jako adekvátní zejména pro potřeby uchování obchodního tajemství.³ Běžnějším druhem ODR jsou však v jistém smyslu specializované platformy, které se soustředí jen na jisté kategorie sporů dle postavení stran či předmětu, který je pro dané spory společným jmenovatelem. Může se tak jednat o ODR zaměřené na osobu spotřebitele a řešení jeho nároků, či na předmět, kterého se daný spor týká. Prvně uvedená skupina je reprezentována bezpočtem internetových „nákupních“ portálů, které tento způsob řešení sporů využívají, ať už se jedná o aukční platformy typu eBay⁴, či Aukro⁵. Stejně tak lze v tomto kontextu zmínit i iniciativu Evropské komise, která nabízí nestranné a efektivní online řešení spotřebitelských problémů (aniž by se spotřebitelé museli obracet na soud, jak sama Komise prezentuje) na své platformě,⁶ s účastí České republiky od roku 2016․⁷

Druhou skupinu reprezentuje Uniform Domain-Name Dispute-Resolution Policy (UDRP) neboli politika jednotného řešení sporů z doménových jmen vytvořená a zajišťovaná organizací ICANN,⁸ s pomocí které se povinně a při současném naplnění dílčích podmínek řeší doménové spory, a to včetně výkonu rozhodnutí,⁹ čímž fakticky dochází k prosazování lex mercatoria, resp. lex informatica coby moderní obdoby práva obchodníků s ohledem na rozvoj moderních technologií.¹⁰

Co je těmto platformám společné, je povaha řízení, neboť jak bylo výše uvedeno, jedná se o alternativní řešení sporů v daných oblastech, a to s přenesením rozhodovací autority na subjekt odlišný od soudů, ať už obecně, či jen v dané oblasti. Nicméně i přesto se může jevit aktuální situace pro jen úzký okruh sporů nedostatečná.¹¹

Soustřeďme se nyní na český právní řád. Když se několik let nazpět zaváděl elektronický platební rozkaz jako jedna z prvních vlaštovek zapojování informačních technologií do věcí justičního charakteru,¹² vypadalo to na obrovský posun kupředu, který měl předznamenat modernizaci justice. S politováním nutno konstatovat, že taková modernizace zůstala předaleko za vlastním potenciálem, obdobně jako projekt eSbírky. Samotný elektronický platební rozkaz je sice možné podat elektronicky, ale zároveň je vyžadováno užití specifických technických prostředků, a to zejména vyplnit daný formulář (formulář ve formátu PDF, který vyžaduje instalaci programu Adobe Reader) a připojit k formuláři elektronický podpis dle zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Stejně tak po doručení na daný soud je potřeba daný platební rozkaz zhmotnit a postupem času opět elektronizovat, čímž se flexibilita daného nástroje razantně snižuje.¹³ Navíc nedošlo ani k rozšíření případů, na které je elektronický platební rozkaz možno uplatnit, a tento rozkaz nadále zůstává uplatnitelný jen v případě peněžitého plnění v hodnotě maximálně 1 000 000 Kč, při současném zvážení soudu ohledně jeho vydání a s podmínkou zaplacení poplatku za řízení o vydání elektronického platebního rozkazu.¹⁴ Další výraznější okamžiky modernizace justice (snad vedle souvisejícího centrálního elektronického platebního rozkazu,¹⁵ elektronizace části spisového materiálu a vedení veřejných rejstříků spolu s částečnou elektronickou komunikací mezi subjekty řízení a soudem)¹⁶ v tomto smyslu již nepřišly, ač přijít mohly a měly,¹⁷ například v souvislosti s ODR.

Nicméně existují i další možnosti elektronizace justice. Jednou z nich je například vytvoření asistenčních nástrojů pro soudce. Tyto nástroje mohou mít například podobu aplikací pro organizování činnosti soudce, přístup a užívání dat, generování dokumentů a rozhodování, kdy v posledně uvedeném se významně projevuje automatizace.¹⁸ Právě automatizované rozhodování je v současné době hojně diskutované téma, zejména co do dopadů automatizovaného rozhodování na podjatost rozhodnutí.¹⁹ Vedle již zmíněného elektronického platebního rozkazu můžeme v podmínkách České republiky jmenovat další asistenční nástroje, které soudce v rámci své činnosti nepochybně využívá, a to právní informační systémy, které jednoznačně usnadňují jeho práci při orientaci v košatém souboru právních předpisů a soudních rozhodnutí.

Užití informačních a komunikačních technologií má jeden významný aspekt, a to zvýšení efektivity v rámci činnosti, kde jsou implementovány. Je nepochybné, že použití různých asistenčních nástrojů může znatelně zkrátit čas strávený soudcem nad určitou činností a zároveň zvýšit správnost jejího provedení.²⁰ Vhodnou implementací technologie může dojít k výraznému zrychlení soudního řízení, pokud se soudci vyhradí činnosti, které nezbytně vyžadují jeho přímou angažovanost. Zároveň je vhodné soudci poskytnout nástroje, které usnadní jeho přístup k relevantním informacím, jež pro výkon své činnosti potřebuje. Se zrychlením soudního procesu nezbytně souvisí i snížení nákladů a efektivní alokace personálních zdrojů.²¹ Celkově je zde možnost zvýšit efektivitu výkonu justice a zároveň snižovat průtahy soudního řízení.

S pomocí ODR lze mnohem efektivněji využít jak lidského, tak i informačního potenciálu a přenést zátěž z již tak dost vytížených soudů na jiné subjekty. Celkově je jistou alternativou ke klasickému soudnímu řízení odehrávajícímu se v soudních síních za přítomnosti stran. Taková alokace má řadu výhod, ale na druhé straně i řadu nevýhod, které jejich efektivní využívání brzdí. Hlavními výhodami jsou bezesporu flexibilita a časová i ekonomická hospodárnost, která může přetížené justici v mnohém odlehčit. Doby vyřizování jednotlivých případů se v rámci soudní soustavy postupně prodlužují a stagnující personální zázemí nestíhá efektivně (ať už z hlediska časového, či ekonomického) řešit „napadané“ kauzy. V případě využití ODR lze využít informačních technologií a nechat spoustu práce vykonat samotnou platformu či jiné mechanismy virtuálního prostředí, které za tím účelem budou vytvořeny. Nechme stranou organizační otázky typu veřejných zakázek, školení zaměstnanců státní správy a soudců či obecnou počítačovou gramotnost, jak s danými platformami operovat, které mohou představovat obrovský problém v podstatě znemožňující efektivní využívání ODR.²² Aktuálně internetové a vůbec elektronické prostředí hraje zásadní roli a jeho zapojení do soudnictví je v kratším či delším časovém horizontu nevyhnutelné. Soudnictví je zahlceno zejména úkony správního charakteru, jako je vyřizování žádostí či potvrzování nejrůznějších skutečností. Spolu s kontrolou podání tyto složky představují zbytečnou zátěž, kterou umí elektronická platforma řešit buď sama, nebo prostřednictvím limitů, které se skrze ni nastaví pro samotné podání,²³ a kontrolní mechanismus se tak přenese na žadatele, popřípadě odpůrce při daném sporu. Implementace elektronických systémů sice může představovat problém dlouhodobějších rozměrů, nicméně jedná se o investici s jistou návratností. Nemluvě o přístupnosti, transparentnosti a modernizaci justice, která je v měřítku dnešní doby nutná.²⁴

Navíc jak již bylo řečeno, jedním ze základních aspektů zavedení ODR pro daný typ soudního řízení je jeho přenesení z působnosti soudů do působnosti alternativního řešení sporu. Zavedení ODR může naopak znamenat vytvoření mechanismu řešení případných sporů, které by se jinak k soudnímu řízení nedostaly.²⁵ Je proto nutné vždy hodnotit oblast a typ řizení, pro které se má ODR zavést, protože ne všechny oblasti soudnictví bude žádoucí přenést ze soudní síně do online prostředí. S tímto souvisí povinnost zajištění základních procesních práv účastníka řízení a dalších subjektů, přičemž dodržení jednotlivých závazků nemusí být v současné době a za současného stavu techniky možné zcela implementovat prostřednictvím technologií.²⁶ Například u tzv. hard cases nelze zatím předpokládat úplnou automatizaci celého řízení, neboť tyto případy mají dalekosáhlý rozsah i pro budoucí aplikaci práva.²⁷ Nelze proto uvažovat o ODR ve všech typech soudních řízení a ve všech oblastech soudnictví. Tato skutečnost však nevylučuje možnost nadále využívat v těchto oblastech různých asistenčních systémů.

Další výhodou ODR je jeho ekonomická a organizační dostupnost. ODR je koncept, který může výrazně snížit náklady nejen na straně soudů, ale i na straně účastníků řízení. Právě snížení nákladů přímo souvisí s kritériem, kterého může být užito pro rozhodování, zdali má být v dané oblasti zavedeno ODR, a tím je hodnota sporu. V současné době je zavedeno ODR právě pro oblast spotřebitelských sporů v rámci EU. Právě dostupnost, rychlost a efektivita odlišují ODR od tradičního soudního procesu.²⁸ Je zřejmé, že tento koncept je proto vhodný pro spory, které mají malou hodnotu, a případný zásah do práv účastníka řízení v důsledku vadného postupu není tak významný. Dalším příkladem aplikace ODR může být specifické řízení pro spory vyplývající z doménových jmen. Právě aplikace ODR opět zajišťuje rychlé a hospodárné řešení daných sporů. S atraktivitou ODR se mimo jiné pojí i zajištění výkonu práv nositelů, kteří by v případě klasického soudního řízení neměli vůli tento spor vést. Z tohoto důvodu se omezí množství sporů, které případně nutně nejsou pro svou nízkou hodnotu soudně řešeny, a tím zde nedochází k zajištění jedné ze základních funkcí státu, kterou je ochrana práv.

Z výše uvedeného vyplývá, že v současné době existují typy sporů, kde zavedení ODR bude mít příznivý dopad na potenciální účastníky sporu, a zajistí tak ochranu jejich práv. Zavedení ODR zároveň neohrozí základní procesní práva a limity stanovené pro soudní řízení. Avšak je vždy nezbytně nutné zvážit, zda daná oblast sporů je vhodná k přenechání této alternativě, nebo zda převyšuje zájem na ponechání dané oblasti výlučně v rukou soudu.

Hlavní otázkou, tolik skloňovanou v oblasti nevýhod ODR při plném využití jeho potenciálu (tj. plném přenesení rozhodování mimo soudy), je lokalizace autority, která bude konkrétní ODR zajišťovat. Dle aktuálního systému rozdělení moci je moc soudní vykonávána jen nezávislými soudy, jak plyne již z Ústavy.²⁹ Jedná se o projev principu brzd a rovnovah,³⁰ který je spojen s liberálním a právním státem a který klade důraz na ochranu a vynutitelnost práva.³¹ Přenesení autority na jiný subjekt (než zde uvedené soudy) je v podstatě nemyslitelné.³³ Z toho důvodu nelze plně akceptovat ODR vykonávané mimo soudní systém a je potřeba hledat řešení právě uvnitř tohoto systému. Ideálním řešením není úplná centralizace dohledu nad ODR v rukou soudní moci, ale ani ve sféře soukromých subjektů. Ideální řešení by mohlo být napůl cesty mezi uvedenými možnostmi, a tedy kooperace těchto dvou oblastí. Toto řešení je nutné zejména z toho důvodu, že na straně státních orgánů chybí flexibilita a personální, jakož i časové a finanční možnosti, které subjekty práva soukromého mají (ať už z jakýchkoliv důvodů). Na druhé straně, v případě soukromých subjektů je sice možno hovořit o částečné alokaci autority, nicméně z povahy věci taková alokace nemůže být dokonalá, neboť tyto subjekty nemohou bez dalšího vykonávat soudní moc, jak je uvedeno výše. Docházelo by tím dozajista k narušení základního práva na spravedlivý proces, jak o něm pojednává LPS,³³ které má zaručit povinnosti a limity výkonu soudních kompetencí.³⁴ Na rozdíl od ODR skrze UDRP, které zahrnuje i výkon rozhodnutí, v případě ODR v českém právním prostředí tento element chybí a v tomto smyslu se mohou ODR zdát „bezzubými“.³⁵ Na druhou stranu vlivem toho, že soudní proces je komplexně ovládán pravidly určujícími postup soudu i dalších subjektů řízení, soudnictví samotné se vyznačuje určitým formalismem a rigidností. Proto je v případě zavádění nových konceptů v soudnictví (jako například ODR) nutné vyrovnat se s takovým formalismem a rigidností, při současném zachování standardů a ctění základních práv.³⁶

Představme si proto situaci, kdy budou ODR plně efektivní, soudy respektované a bude se prakticky jednat o přenos rozhodovací pravomoci na soukromé subjekty s vykonatelným titulem či jinou možností zaštítění. Následující část se pokusí přiblížit ideální oblasti, ve kterých by se takováto specifická alokace mohla realizovat.

Při zachování výše uvedené systematiky je třeba si uvědomit, že je jednodušší budovat „nový“ systém řešení sporů na základě statistik, dat a zejména na základě zkušeností, jež ukážou, které oblasti jsou pro alokaci autority na další subjekty efektivní, a které nikoliv. Například nedávná studie ohledně drobných nároků a řešení sporů v Evropské unii, což je jen výseč možností ODR, ukázala, že touto cestou se v dané oblasti vyřešilo jen minimum sporů (méně než 1 %).³⁷ Neúspěch tohoto způsobu řešení sporů může být zapříčiněn příliš rigidním způsobem řešení sporu, který s sebou nese těleso Evropské unie. Stejně tak ale může být neúspěch zapříčiněn neznámostí a „vzdáleností“ pro běžného uživatele. Třetí příčinou pak může být i hledisko, jakým jsou případy vhodné pro ODR selektovány, tedy finance. Nejlepší způsob volby vhodných oblastí pro řešení sporů skrze ODR může být vydat se cestou již zajetých pořádků a soustředit se částečně na předmět sporu.

Vhodné řešení nabízejí aktuálně online platformy jednotlivých obchodníků se spotřebním zbožím, nejrůznější e-shopy, které se skrze ODR snaží zejména zlepšit vlastní renomé a přiblížit zákaznické obci, jakož i překlenout problematické vedení sporu proti osobě, která se skrývá za anonymizujícím loginem užívaným na daném internetovém portálu. Ať už jsou jejich způsoby řešení sporů jakékoliv a efektivní více či méně (neboť vlastní postupy jsou „šity na míru“ jednotlivým portálům jako portál eBay), jedno mají společné: jsou hojně využívány. Hnací silou je zde totiž jednak blízkost uživateli, jednak pohodlnost, neboť je naplno využíván potenciál a s tím i možnosti informačních a komunikačních technologií. Ve chvíli, kdy by tento způsob ODR byl rozšířen o možnost vykonatelnosti rozhodnutí, lze předpokládat, že by se rázem jednalo o jednu z nejvyužívanějších služeb na internetovém trhu.

Osoba spotřebitele je standardně vnímána jako slabší smluvní strana. Toto chápání je mimo jiné také promítnuto v § 433 ObčZ, v němž přítomné vymezení slabší strany se částečně překrývá s vymezením pojmu spotřebitel dle § 419 ObčZ a § 2 odst. 1 písm. a) OchSpotř. Postavení spotřebitele je možná až příliš silné a v jistém smyslu nevyhovující, neboť de facto v pozici slabší (ve smyslu limitovanější) smluvní strany se rázem stává spíše podnikatel, který musí řadu skutečností hlídat a jednotlivé kroky vážit, jakož i specificky uplatňovat ve vztahu ke spotřebiteli. Smluvní volnost podnikatele a jeho vyjednávací pozice je totiž značně omezena ochrannými ustanoveními ve prospěch spotřebitele.³⁸ Nicméně s ohledem na roli spotřebitele na trhu a s ohledem na jeho ekonomické postavení je vhodné oblasti ODR zaměřovat v návaznosti na předmět sporu tímto směrem, tedy částečně i skrze strany sporu, kde jednou stranou bude spotřebitel a druhou stranou podnikatel. V návaznosti na to si lze představit řešení hned v několika dalších oblastech, nejen v případě internetových portálů typu eBay či Aukro. ODR by tak bylo zcela relevantní v oblasti běžných internetových obchodů bez aukčního režimu. Zde může být zaměření obchodů skutečně rozmanité. Od spotřebního zboží, jako je oblečení či elektronika, až po spotřebiče či automobily. Stejně tak lze do této služby zahrnout prodej letenek a pojištění přes internet, jakož i další kontraktační mechanismy postavené na bázi smart contracts.³⁹ Otázkou by zde samozřejmě zůstávala konkrétní implementace ODR, neboť jedním z klíčových momentů by jistě bylo zajištění osoby „rozhodce“.

Výše byla uvedena unijní ODR platforma, která se soustředí na spotřebitelské spory a pomáhá těmto subjektům překlenout problémy plynoucí z multiteritoriality daného sporu. Její úspěchy ale bohužel také nejsou přesvědčivé.⁴⁰ Otázkou totiž je, zda by daná alokace autority měla probíhat takto centralizovaně, nebo naopak decentralizovaně, zda by se ODR pro případ spotřebitele měla kumulovat na jednom místě, nebo naopak měla sloužit individuálním potřebám jednotlivých provozujících serverů a portálů. Ve chvíli, kdy povědomí o této možnosti řešení sporů je minimální, jen těžko lze mít za to, že ODR platforma oddělená od daných portálů a na unijní úrovni bude efektivní. Tento způsob vedení sporu selhává už v prvním kroku, a to v obecném povědomí o vlastní existenci.⁴¹ Přestože evropská úprava na nedostatek informovanosti o platformě reaguje povinnou implementací obecné informace o její existenci na jednotlivé portály, její reálné využití ze strany spotřebitelů je nadále minimální. Možná ještě vhodnějším řešením by byla implementace přímo této platformy (či platforem speciálních) do daných portálů, aby mohlo být řešení sporu vedeno přímo jeho prostřednictvím, a bylo tak uživateli lehce dostupné se zhodnocením potřeb daných zákazníků a samotného portálu.

Ve chvíli, kdy by se ODR obecně zavedlo, jak popsáno výše, jistě by doznalo úspěchů. Nicméně bylo by potřeba takovou implementaci provést s rozmyslem a opatrně, aby se v co největší míře předešlo problémům, které by se s provozem „decentralizovaného“ systému ODR mohly vyskytnout. Těmito problémy by mohla být neschopnost portálů provozovat ODR efektivně z důvodů materiálních, technologických či personálních (s čímž by mohla pomoci provázanost s již existujícím unijním modelem). Stejně tak by bylo potřeba stanovit vztah těchto ODR k soudní soustavě, která by pro efektivní zachování principu spravedlivého procesu měla sloužit jako „odvolací“ a „kontrolní“ orgán. Stejně tak by musela být zajištěna poradní a konzultační báze pro potřeby systému ODR (opět ideálně skrze vztah k již existujícímu unijnímu modelu). Obecně by se ODR implementace mohla po stránce personálního zajištění přiblížit existujícímu rozhodčímu řízení, kdyby bylo ODR zajištěno osobami, které by musely splňovat předem dané formální požadavky související s jejich odbornou způsobilostí spory rozhodovat. V neposlední řadě nutno poznamenat, že pokud by skutečně došlo k rozšíření sítě ODR a k extenzivnímu dopadu tohoto typu řešení sporů, musela by být přesně specifikována řada institutů s tím se pojících a muselo by být přesně definováno postavení jednotlivých stran, aby se zamezilo obrovskému množství „kverulantů“, které s tím logicky vyvstane.

Pozitivním efektem zavedení ODR v českém právním prostředí by bezpochyby bylo odnětí části agendy soudům a soudcům, čímž by došlo ke snížení zahlcenosti soudní soustavy. Takový krok by jistě vedl k zefektivnění činnosti soudů. V širší perspektivě implementace ODR vede k zajištění výkonu soudní moci i v oblastech, kde by se tradiční soudní řízení jevilo jako těžkopádné, neefektivní a nedostupné. Je však vždy nutno hodnotit, zda implementace ODR, popřípadě celková elektronizace justice, zároveň umožní zachovat jednotlivé záruky promítnuté do standardního soudního řízení.