Dožádání podle § 8 TrŘ (neplést s dožádáním podle § 53 TrŘ) je upraveno tak, že „Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu (…) vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů.“ Obsahem dožádání může být žádost o poskytnutí určité informace či o poskytnutí součinnosti (podle komentáře například zapůjčení určitých specifických, běžně nedostupných předmětů, zapůjčení vysoce specializovaného přístroje, který OČTŘ nemá k disposici, ale v konkrétním trestním řízení jej potřebuje, umožnění provedení úkonu v prostorách dožádané osoby, nemůže-li jej OČTŘ provést jinde, atd.).
Literatura ani judikatura se překvapivě příliš nevěnuje otazkám použitelnosti a limitů tohoto ustanovení. V každém případě tento institut nelze využít tam, kde právní úprava předepisuje instituty jiné, které jsou formulované speciálněji pro dané situace, zejména pak pokud stanoví přísnější podmínky pro své užití (takovým je především nařízení vydání údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a TrŘ). Za podmínky dodržení právě uvedeného půjde v případě počítačové kriminality dožadovat typicky informace o určitých službách (weby, chaty, sociální sítě apod.) a jejich uživatelích, jako jsou údaje, které uvedli při registraci ke službě, údaje o užívání služby (době, způsobu…), o jejich IP adresách apod.
Variantou dožádání je dožádání učiněné za prolomení utajení či mlčenlivosti se souhlasem soudce podle výše popsaného § 8 odst. 5 TrŘ. Zákon přitom obsahuje výjimku pro dožádání od osoby, která je oznamovatelem trestného činu (§ 8 odst. 4 TrŘ); od ní lze dožadovat v rozsahu, jako by souhlas soudce byl dán.
Dožádání bez souhlasu soudce bude v každém případě použitelné přinejmenším na zjišťování obecnějších informací neposkytujících údaje o konkrétních osobách. Lze jej využít například ke zjištění způsobu fungování internetových služeb užitých ke spáchání trestné činnosti, a ověřit tak, zda se skutkový děj mohl odehrát určitým způsobem. Rovněž bezpochyby nebude problém s požadováním údajů, které se sice týkají určité osoby, ale daná osoba je nijak neutajuje, například jsou součástí jejího profilu zobrazovanému komukoliv na internetu. Kromě toho by mělo být využitelné i na získání jiných informací týkajících se konkrétních osob, pokud jejich dožádání nebrání problém utajování či mlčenlivosti dožadovaného ani nutnost postupu podle přísnějšího institutu (§ 88a TrŘ). Naproti tomu dožádání za souhlasu soudce bude namístě tehdy, pokud jsou dožadované informace chráněny utajováním či zákonnou mlčenlivostí (viz rozbor problematiky utajování a mlčenlivosti provedený výše v souvislosti s § 8 odst. 5 TrŘ).
Právě učiněný závěr, totiž možnost vystačit si pro získávání údajů o uživatelích začasté jen prostým dožádáním bez rozhodnutí soudu, se nicméně může jevit sporným ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Benedik proti Slovinsku. V něm se soud vyslovil k situaci, kdy slovinská policie v rámci vyšetřování šíření dětské pornografie peer-to-peer sítí eMule, zjištěného při jejím předchozím monitorování státními orgány, požádala poskytovatele internetového připojení o data týkající se uživatele určité (byť jen dynamické) IP adresy. Poskytovatel předal policii jméno a adresu stěžovatelova otce, který byl předplatitelem daného připojení. Po pozdější, příslušným soudem povolené, domovní prohlídce byl z trestné činnosti obviněn a za ni odsouzen stěžovatel. ESLP shledal nesporným, že údaje o předplatiteli představovaly osobní údaje, jež nebyly veřejné (musel je dohledat poskytovatel připojení k internetu, nešlo o nějakou obdobu veřejného telefonního seznamu) a měly identifikovat konkrétní osobu stojící za sdílením předmětných dat. Podle soudu nelze odmítnout nutnou ochranu informacím, které mohou odhalit nemálo o online aktivitách jednotlivce, včetně detailů o jeho zájmech, názorech a intimním životě. Údaje o předplatiteli připojení obsahující adresu dovolily policii identifikovat obydlí, ze kterého bylo přistupováno v daných případech k internetu, a identifikovat stěžovatele jako podezřelého z účasti na sdílení dětské pornografie. Podle soudu stěžovatelovy online aktivity spadají pod pojem „soukromý život“, jenž má být ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod respektován, a v tomto směru je relevantní stěžovatelův zájem na ochraně jeho totožnosti při těchto aktivitách. Přesto však policie mohla identifikovat podezřelého pouhým dotazem na poskytovatele připojení. Soud tak konstatoval absenci dostatečných záruk proti zásahům do práva na soukromí a podanou stížnost shledal důvodnou.
Právě uvedená argumentace se jeví vyznívat v tom směru, že ESLP je v těchto souvislostech velmi přísný a i pouhé získání údajů o uživateli je s ohledem na právo na soukromí problematické ponechávat na rozhodnutí toliko samotné policie. Ve vztahu k české právní úpravě se tak nabízí otázka, zda údaje o uživateli určité digitální služby umožňující jeho identifikaci není nutné řešit, jako by byly chráněné mlčenlivostí (postupovat podle § 8 odst. 1, 5 TrŘ) či měly charakter údajů o telekomunikačním provozu (postupovat podle § 88a TrŘ). Dovozovat takto široký a obecný závěr z tohoto judikátu je nicméně ošidné. Je třeba si povšimnout, že ESLP jej vydal u poměrně specifické situace sdílení souborů v P2P síti, při kterém dovodil, že uživatel komunikaci v síti považoval za soukromou, avšak policie ji naproti tomu zaznamenávala bez jakéhokoliv povolení soudu, protože se domnívala, že jej nepotřebuje, když sdílené soubory byly k dispozici otevřeně všem uživatelům dané sítě. Nelze tak z něj zřejmě dovodit, že kdyby sledování této sítě bylo povoleno soudem (což bude v praxi často namístě), že by bylo stále třeba i (další samostatné) povolení k požádání o ztotožnění IP adresy. Nabízí se tak judikát Benedik implementovat spíše než nutností mít k žádosti o jakékoliv informace o uživateli souhlas soudu, přísnějším chápáním okruhu dat v kyberprostoru, jaká již nelze považovat za veřejná, a která tedy budou vyžadovat souhlas soudu s jejich monitorováním a zajištěním. To by lépe odpovídalo citlivosti dotčeného druhu dat, kdy jádro zásahu do soukromí spočívá jistě mnohem více v zachycení sdílených a přenášených dat, a ne až v následném zjišťování, komu patří určitá IP adresa. Posledně uvedená informace totiž sice není začasté snadno zjistitelná pro veřejnost, nicméně jistě nejde o nějaký obzvláště soukromý údaj. Připodobnit tento proces lze svojí citlivostí například ke zjišťování v registrech, komu patří SPZ nějakého vozidla; i když registry vozidel nejsou veřejně přístupné, není obecně považováno za protiústavní, že do nich policie může přistupovat bez souhlasu soudu (v českém prostředí podle § 66 odst. 2 zákona o policii). Těžko zodpověditelnou otázkou, dosti relevantní ovšem pro posouzení šíře významu judikátu, pak je, jak by ESLP rozhodl u jiné situace než sdílení v P2P sítích (je u užívání různých druhů elektronických služeb legitimní očekávání soukromí různé?).
V každém případě lze podotknout, že i když by případně z uvedeného judikátu ESLP bylo namístě dovodit určité zpřísnění podmínek pro užívání dožádání v trestním procesu, je de lege ferenda otázkou, zda by nepostačovaly záruky slabší než předchozí soudní příkaz. Možným kompromisem by snad mohl být příkaz státního zástupce, podobně jako jej připouští návrh nařízení o evropských předávacích a uchovávacích příkazech. Případně by pro ESLP mohly být zřejmě akceptovatelné i nějaké jiné mechanismy, například že k dožádání by sice policie mohla přistupovat samostatně, nicméně existoval by nějaký systém dodatečné kontroly. Lze si povšimnout, že ve svých rozsudcích ve věcech Szabó a Vissy proti Maďarsku, č. 37138/14, a Kennedy proti Spojenému království, č. 26839/05, se vyslovil v tom směru, že povolování tajného sledování jiným než soudním orgánem je v zásadě možné, pokud se jedná o orgán dostatečně nezávislý na moci výkonné. V oblastech, kde dochází k rozsáhlým zásahům do práv jednotlivců a v nichž je velké riziko zneužití, které ohrožuje demokracii jako takovou, by pak podle ESLP měla být účinná kontrola nad výkonem pravomocí výkonné moci zásadně prováděna, a to alespoň v konečné instanci, nezávislými a nestrannými soudy, které jsou v nejlepším postavení k tomu, aby posoudily striktní nezbytnost zásahu. Není ovšem přitom nutné, aby se jednalo o povolování ex ante, protože i následný soudní dohled může zhojit předchozí nedostatky povolení. Jestliže ESLP akceptuje v případě Spojeného království odposlechy bez předchozího povolení soudu, byť odposlech je institutem jistě nesrovnatelně více zasahujícím do sféry osob než pouhé dožádání nějaké informace, jež se týká dané osoby, pak je namístě rozsudek Benedik proti Slovinsku zřejmě interpretovat tak, že určité další záruky by zřejmě bylo vhodné de lege ferenda pro užívání dožádání implementovat, nemusely by však být až tak zásadního charakteru, bezpochyby ne nutně v podobě bezpodmínečného předchozího souhlasu soudce.