¹ Oblast správního trestání je považována za oblast zcela specifickou. Správní trestání balancuje mezi klasickým trestáním prováděným trestním právem a veřejnou správou, jejímž úkolem je zajišťování veřejných záležitostí. Specifikum lze nalézt právě v onom „trestání“. Obecně je tento pojem vnímán jako rozhodování o vině a trestu za porušení práva, čímž významným způsobem zasahuje do práv trestaného. Uložit trest lze však nejen v trestním právu, jak tomu ještě do nedávna bylo, ale dle terminologie použité v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich², též ve správním právu. Z tohoto důvodu lze pak hovořit o trestaném, kterému by měly správní orgány a správní soudy poskytovat odpovídající ochranu, která principiálně bude vycházet z trestního práva.

Vytváření a přijetí nového balíku správněprávních předpisů³ předcházela dlouhá diskuze napříč právní veřejností. Problémem právní úpravy správního trestání bylo velké množství jednotlivých druhů správních deliktů.⁴ S tím se také pojila odlišná procesní i hmotněprávní úprava. Právní úprava byla roztříštěná a mnohdy na sebe nenavazovala. Měla značné nedostatky a k některým otázkám se vůbec nevyjadřovala. Při řešení mezerovitých oblastí musela proto praxe často přistoupit k užití analogie, což ne vždy bylo vhodné a jejím prostřednictvím také nebylo možné řešit veškeré problémy.

Pominu nyní však otázku, zda nová úprava řeší nedostatky staré a zda přijatá koncepce je tím vhodným řešením, po kterém bylo tolik voláno.⁵ Pokud totiž odhlédneme od tohoto problému, narazíme na otázku, kterou z hlediska trestněprávního považuji za zajímavější, a to zda můžeme ve správním právu hovořit o postihu za správní delikty jako o trestání. Daná otázka se sice může jevit zcela nepodstatnou, určenou pouze akademické diskuzi, nicméně osobně jsem opačného názoru. Domnívám se, že v rámci správního trestání nelze hovořit o trestech jako takových. Toto pojmenování totiž odkazuje na charakter dané oblasti práva a do jisté míry předurčuje závažnost jednání, které je v rámci správního, potažmo trestního práva postihováno.

Správní trestání představuje významnou oblast veřejné správy, ve které se plně projevuje její vrchnostenský, mocenský a jednostranný charakter, který je doplněný řídící a organizátorskou funkcí. Správní trestání však také představuje oprávnění veřejné správy trestat.⁶

Veřejná správa je specifickou složkou výkonné moci․ Její činnost spočívá především v provádění obsahu zákonů, které souvisejí se správou veřejných záležitostí. S prováděním zákonů také úzce souvisí oprávnění veřejné správy ve vydávání vlastních právních předpisů, kterými se veřejná správa podílí na správě veřejných záležitostí. Tím tak do jisté míry dotváří svou náplň činnosti. Kromě stanovování obecných pravidel chování má také oprávnění trestat, respektive následně vynucovat pravidla chování a sankcionovat jejich porušování. V tomto ohledu se jedná o jakýsi unikát, neboť žádné jiné právní odvětví neprovádí tvorbu práva a současně sankcionování v případě jeho porušení.⁷

Trestní právo, které je často s oblastí správního trestání porovnáváno, nepřipouští, aby orgány činné v trestním řízení vydávaly právní předpisy. Mají pouze oprávnění trestat. Z tohoto důvodu veřejná správa představuje zcela specifický systém, který kombinuje spravování (v užším smyslu), vydávání právních předpisů a sankcionování.⁸

Správní trestání má velice zřetelnou ochrannou funkci. Jeho hlavním účelem je totiž zajištění bezproblémového výkonu veřejné správy. Slouží k tomu, aby veřejná správa mohla vykonávat správu veřejných záležitostí a aby tento výkon nebyl nijak narušen nebo ohrožen. Prostřednictvím správního trestání dohlíží veřejná správa na dodržování právních předpisů a na zachování vyváženého stavu společnosti a společenských vztahů. „Správním trestáním […] veřejná správa chrání sebe samu stejně jako spravované subjekty a objekty.“⁹

V souvislosti s tím považuji za vhodné uvést, co se rozumí správněprávní odpovědností. Je to odpovědnostní vztah mezi pachatelem a subjektem veřejné správy (státem, krajem, obcí nebo jinou veřejnoprávní korporací či osobou veřejného práva), reprezentovaný správním orgánem a jeho obsahem je právo, respektive povinnost, správního orgánu uložit za spáchání správního deliktu správní trest či ochranné opatření a zároveň povinnost pachatele uložení správního trestu či ochranného opatření strpět a splnit jej.¹⁰ Vznik správněprávní odpovědnosti se pojí s tím, že adresát veřejné správy, ať už fyzická, či právnická osoba, poruší nebo nesplní určitou povinnost, kterou mu stanovuje zákon, a s tím je dle norem správního práva spojena hrozba správního trestu.¹¹ Správní odpovědnost, stejně jako odpovědnost trestní, je odpovědností veřejnoprávní a správní delikt je deliktem veřejnoprávním.

Správní orgány disponují řadou právních nástrojů. Dojde-li k porušení právních norem, jejichž znakem je vynutitelnost, je možné využít státního donucení. Správní orgány mohou ve vztahu k adresátům veřejné správy užít nepřímé donucení (realizovat sankce) nebo přímé donucení (zajistit nucené splnění právních povinností či provést exekuci).¹² Uplatňování odpovědnosti za správní delikty je významným nástrojem, který slouží k naplňování základních úkolů veřejné správy, a to i přesto, že trestání není její přirozenou a originální funkcí. Správní trestání poskytuje ochranu řádnému, nerušenému a plynulému fungování veřejné správy.

Výše již byly zmíněny některé funkce správního trestání, potřeba je však uvést i ty zbývající. Z judikatury plyne, že „Preventivní úloha postihu nespočívá jen v účinku vůči žalobci. Postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal.“¹³ Vycházejíce z této právní věty můžeme konstatovat, že funkce správního trestání je reparační, satisfakční, retributivní, represivní, preventivní, výchovná a signalizační.¹⁴

Budeme-li na správní trestání nazírat jako na složku trestního práva obecně, půjde v první řadě o funkce represivní, retributivní, satisfakční nebo reparační. Pokud ale budeme na správní trestání nahlížet jako na součást veřejné správy spojující v sobě prvky spravování a řízení, dostanou se do popředí funkce preventivní, výchovná a signalizační.¹⁵ Bez výjimky souhlasím s názorem,¹⁶ že tyto dvě oblasti a systém funkcí správního trestání nelze stavět proti sobě, ale je třeba vycházet z jejich vzájemného doplňování a kombinace.

Do dnešní doby se akademická ani odborná veřejnost neshodly na hranici mezi trestnými činy a správními delikty. Současní představitelé správní vědy Průcha, Hendrych, Prášková, Mates a další se shodují, že „právní teorie i praxe, starší i novější, naše i zahraniční, nenašla dosud objektivně platnou hranici mezi oběma typy deliktů“.¹⁷ Někteří autoři na nalézání obecných pojmových rozdílů již rezignovali, jiní existenci pojmových rozdílů popírají.¹⁸

Je pravda, že některé skutkové podstaty trestných činů a správních deliktů jsou formulovány tak, že se jejich formální znaky překrývají. Protiprávní jednání může naplnit jak skutkovou podstatu trestného činu, tak správního deliktu.¹⁹ Proto je vhodné si položit otázku, zda je vůbec účelné a rozumné rozdělovat oblast trestání mezi trestní právo a správní právo. Řáda autorů v této souvislosti poukazuje na neujasněnost trestní politiky státu a na prolínání správního a soudního trestání.²⁰ Často se také lze setkat s názorem,²¹ že dělení mezi trestnými činy a správními delikty je pouze věcí nahodilosti, respektive vůle zákonodárce, kterému orgánu příslušnou agendu svěří k projednávání, což mnohdy může být odůvodněno například praktickými důvody. Prášková k tomuto uvádí, že „zákonodárce se často neřídí teoretickými hledisky, ale bere v úvahu kriminálně politická kritéria, např. hledisko generální prevence, četnost výskytu deliktů v dané historické době, intenzitu rizika deliktního jednání a z toho plynoucího stupně ohrožení spořádaného lidského soužití (‚právního míru‘), proměnami v axiologickém nazírání veřejnosti na význam individuálních a společenských hodnot a právních statků poškozovaných deliktním chováním pachatelů apod. Kategorizace deliktů na trestné činy a správní delikty bývá v zákonodárství ovlivněna také pragmatickými a praktickými zřeteli, přihlíží např. ke kapacitám justičních a správních orgánů, k jejich kvalifikovanosti (odbornosti) pro řešení daného typu delikvence, k (finanční i časové) nákladnosti řízení apod.“²²

Přes všechno to nejasné nahlížení na dělicí linii mezi těmito dvěma oblastmi práva je zřejmé, že vztahy mezi soudním a správním trestáním jsou rozmanité. Proto je lze pojímat z mnoha úhlů pohledu, a to jak legislativního, tak aplikačního.

Trestní právo i správní trestání toho mají mnoho společného – patří do odvětví veřejného práva, mají společný historický vývoj,²³ základní zásady²⁴ i pojmové znaky a ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je nutné na ně nahlížet rovnocenně.²⁵ Přesto všechno mezi nimi existuje množství neopomenutelných rozdílů.

Některá rozlišovací kritéria jsou méně či více zdařilá. Některá dokonce odborníci označují za sporná.²⁶ Tak je tomu v případě kritéria, kterým je společenská nebezpečnost, potažmo škodlivost určitého jednání. Ve vztahu k trestným činům se uvádí, že jde o typově závažnější, těžší a značně škodlivé protiprávní jednání, u kterého je dán také vyšší stupeň společenské nebezpečnosti, než je tomu u správních deliktů. To je ostatně dáno charakterem trestního práva jakožto ultima ratio. Toto kritérium lze v zásadě přijmout,²⁷ a to i nyní, kdy trestní zákoník opustil koncepci formalně materiálního pojetí trestného činu a nahradil ji formálním pojetím s korektivem subsidiarity trestní represe. Pro spáchání správního deliktu tedy musí být i dle nové právní úpravy naplněny znaky dané zákonem (formální stránka) a současně musí být jednání či opomenutí společensky škodlivé (materiální stránka). V trestním právu se s přijetím trestního zákoníku (účinný od 1. 1. 2010) hovoří o formálním pojetí s materiálním korektivem.²⁸ Materiální hledisko není pojmovým znakem skutkových podstat trestných činů, ale je pouze jeho doplňkem (oním korektivem). Naproti tomu u správních deliktů̊ je do pojmových znaků̊ řazeno. Lze tak konstatovat, že u trestných činů je brán zřetel především na formální stránku, kdežto u správních deliktů se rovnocenně poměřují obě hlediska. Trestní právo je proto v tomto ohledu kazuističtější.

O vyšší kazuističnosti trestního práva vypovídá i formulace skutkových podstat, které se vyznačují́ přesností a konkrétností. Naopak typickým znakem skutkových podstat správních deliktů jsou neurčité právní pojmy a demonstrativní výčty.²⁹

Za jeden ze základních rozdílů mezi správním a soudním trestáním je považován rozdíl v účelu a funkci trestněprávních předpisů. Klíčovým úkolem trestního práva je zejména ochrana sociálně etických hodnot, kdežto úlohou správního práva je spíše dodržování „technických“ správních příkazů a zákazů.³⁰ Smyslem správního trestání není ochrana společnosti před kriminálními činy. Ten je spatřován v tom, že má zajistit ochranu statků před více či méně slabšími riziky jejich narušování. Má být garancí dodržování mnoha mimotrestních zákonných ustanovení. Tím má vytvářet nepříznivé podmínky pro páchání trestných činů. Ve vztahu k soudnímu trestání má tedy významnou preventivní úlohu. Někdy lze také hovořit o tzv. předpolí trestněprávní ochrany.³¹ Důležitým úkolem správního trestání, jak již bylo uvedeno výše, je ochrana a zajišťování řádného a plynulého fungování veřejné správy a zachování její autority.

S tímto kritériem se velice úzce pojí povaha chráněného zájmu, respektive objekt deliktu. U správních deliktů je chráněným zájmem právě zmiňovaná řádná správa veřejných záležitostí a naproti tomu u trestných činů je chráněn širší okruh společenských zájmů a hodnot, zejména život a zdraví osob.³² V rámci soudních deliktů jsou ohrožovány základní hodnoty, na kterých je založen ústavní pořádek, osobnosti lidí a jejich základní práva a svobody, tedy ty nejdůležitější společenské hodnoty. Také v objektivní stránce deliktů můžeme nalézt rozdíly, jelikož u trestných činů se předpokládá závažnější způsob provedení.

Se soudními delikty se typicky pojí morální zavrženíhodnost činu. Sociálně etické odsouzení pachatele a ztráta „bezúhonnosti“ odsouzené osoby. Správní delikty jsou naopak vnímány jako morálně neutrální.³³

Ve správním trestání i v trestním právu jde o odpovědnost v důsledku porušení povinnosti, o odpovědnost za protiprávní jednání, ať konání, či opomenutí. Nemůže jít o odpovědnost za protiprávní stav vzniklý určitou událostí, nejde tedy o odpovědnost za výsledek.³⁴ Odpovědnost za správní delikty však na rozdíl od trestní odpovědnosti není vždy ovládána zásadou odpovědnosti za zavinění.³⁵ Ve vztahu k subjektivní stránce se pro trestné činy vyžaduje zejména úmysl (pokud není výslovně uvedeno, že postačí nedbalost), zatímco pro značné množství správních deliktů postačuje nedbalost. Některé správní delikty jsou dokonce koncipovány na bázi objektivní odpovědnosti.³⁶

O správních deliktech rozhodují orgány veřejné správy, které jsou nestranné, nikoli však nezávislé, neboť zohledňují zájem na řádném výkonu veřejné správy. Trestněprávní delikty jsou ale vždy projednávány nezávislými a nestrannými soudy, u nichž je v některých případech nutná obhajoba. U správních deliktů sice také existuje soudní řízení, tomu však předchází řízení před správními orgány, ve většině případů i včetně odvolacího řízení, a správní soudy poskytují pouze až přezkum rozhodnutí vydaných správními orgány. O trestech udělovaných v rámci správního trestání tedy rozhodují správní orgány. Správní řízení o správních deliktech navíc nemá kontradiktorní charakter. Není založeno na zásadě obžalovací a neuplatňuje se vždy zásada ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti.

Po výše uvedených kritériích lze shrnout, že odpovědnost za správní delikty ve vztahu k trestní odpovědnosti představuje jakousi doplňující ochranu chráněných statků.³⁷

V současné době se tradiční a nejsilnější kritéria pro rozlišování správních deliktů a trestných činů (zejména kritérium společenské nebezpečnosti a kritérium povahy chráněného zájmu) relativizují. Nesporná tak zůstávají vedlejší kritéria (pojetí subjektivní stránky, povaha orgánu, který příslušný delikt projednává, a další procesní aspekty), která jsou však pouze podpůrného charakteru. Sama o sobě nemohou odůvodnit rozdělení na trestné činy a správní delikty, jelikož jsou spíše důsledkem tohoto rozdělení.

Zaměříme-li pozornost na samotné tresty, zjistíme, že mezi správními a soudními tresty lze také nalézt značné rozdíly.

S mírou závažnosti deliktů souvisí povaha a přísnost trestní sankce. Tresty ukládané v trestním právu jsou variabilnější a umožňují postihnout pachatele na svobodě, na majetku i na cti. Svou povahou a citelností újmy pro pachatele mají „kompenzovat výrazné porušení práva, vyjadřovat váhu způsobeného bezpráví i veřejný nesouhlas s činem“.³⁸ Z tohoto důvodu má trestní právo k dispozici nejzávažnější druhy trestů.

Naproti tomu sankce, kterou lze uložit za správní delikt „nemá charakter ‚kriminálního‘ trestu, není stigmatizující, je spíše přísným připomenutím nutnosti dodržovat právní řád“. Správní tresty jsou omezenější, neboť pachatele správního deliktu postihují především na majetku. Z výčtu trestů, které lze uložit za správní delikty, byl vyřazen zákaz pobytu a nově je možné uložit trest zveřejnění rozhodnutí o přestupku.

Dalším rozdílem je, že soudní tresty mají zpravidla větší rozpětí, byť toto do jisté míry oslabuje nově uzákoněná možnost správních orgánů podmíněně upustit od uložení správního trestu a především pak institut mimořádného snížení výměry pokuty. Soudní tresty zpravidla představují tvrdší postih pro pachatele.³⁹ Hlavním druhem trestu v trestním právu je totiž odnětí svobody, zatímco u správního trestání je to pokuta. Jak úvádí Prášková,⁴⁰ rozdílné povahy těchto sankcí zdůrazňovala také jejich odlišná terminologie. Podle staré právní úpravy byly totiž za přestupky a jiné správní delikty ukládány zejména sankce či pokuty. O trestech se nehovořilo, což i pro společnost představovalo odlišující prvek.

Problémovou otázkou se může jevit, zda sankce, která je vyměřena ve výši několika desítek milionů korun, není pro pachatele přísnější než nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře několika měsíců. Obdobně lze vyslovit pochybnost, zda dočasný zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebude pro některé osoby představovat stejné, či dokonce závažnější následky než nepodmíněný trest odnětí svobody nebo domácí vězení.⁴¹ Můžeme se ptát, zda trest odnětí svobody, který lze uložit pouze za trestný čin, a měl by tudíž představovat nejtíživější postih pro pachatele, je společností brán skutečně jako natolik závažný a odrazující a je schopen dostatečně odlišit obě kategorie deliktů. Osobně se domnívám, že tyto případy jednotlivců, kteří by raději zvolili nepodmíněný trest odnětí svobody než například vysokou pokutu nebo odebrání řidičského oprávnění, jsou pouze v řádech jednotek a společnost trest odnětí svobody vnímá stále jako ten nejvážnější postih, který odděluje trestné činy a správní delikty.

K přísnosti sankcí v trestním řízení a v řízení o správních deliktech se opakovaně vyjadřoval také Ústavní soud. V nálezu z 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09, konstatoval, že „při posuzování hlediska přísnosti sankcí nelze přihlížet toliko ke kvantitativnímu srovnávání výše sankční sazby, nýbrž je třeba zohlednit též kvalitativní odlišnost trestních a správních sankcí“. Mnozí namítají,⁴² zda může v současné době jako rozlišovací znak sehrát roli difamující účinek trestných činů, který u správních deliktů často absentuje. V tomto ohledu se přikláním k závěru Ústavního soudu, že může, neboť společnost vnímá odsouzení za spáchání trestného činu, i za jejího současného nastavení, velmi citelně.⁴³

Téměř ke každému z výše uvedených rozdílů lze vyjmenovat výjimky, které hranici mezi správními a trestními delikty relativizují. Jak již bylo konstatováno v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku z 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS, „[v]ěcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí (‚dekriminalizace‘), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době ‚pouze‘ správními delikty a naopak“.

Dlouho byla rozhodující pro rozlišení mezi trestným činem a správním deliktem pouze pozitivně právní úprava. Tato hranice je však stírána judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, na kterou navazuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Samotný Evropský soud pro lidská práva uvádí, že by bylo „proti smyslu a účelu uvedeného čl. 6 [Úmluvy (pozn. aut.)], který zaručuje ‚každému, kdo je obviněný z trestného činu‘, určitá základní práva související s právem na spravedlivý proces, kdyby stát mohl z jeho působnosti vyjmout přestupky“.⁴⁴

Zajisté je potřeba, aby byl pojem „obviněný z trestného činu“ dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládán ve smyslu deliktů kvalifikovaných vnitrostátními právními řády smluvních států jako trestné činy a správní delikty. Tato interpretace Úmluvy je totiž nutným garantem stejné úrovně při ochraně práv a svobod ve smluvních státech. Pokud by totiž „státy mohly samy rozhodovat o použití jednotlivých ustanovení Úmluvy (včetně protokolů), postrádala by ochrana jí́ poskytovaná svůj smysl“.⁴⁵ Například k vyloučení aplikace čl. 6 Úmluvy nebo čl. 4 odst. 1 Protokolu č̌. 7 k Úmluvě (ne bis in idem) by stačilo, pouze aby byl určitý trestný čin označen vnitrostátní právní úpravou za správní delikt.

Tento výklad odpovídá také anglickému znění Úmluvy. Na rozdílnost překladu upozornili i předkladatelé věcného záměru zákona o odpovědnosti za přestupky – „zatímco anglické znění Úmluvy hovoří o ‚everyone charged with a criminal offence‘, český překlad tento pojem převádí poněkud zavádějícím způsobem jako ‚každý, kdo je obviněný́ z trestného činu‘“.⁴⁶ Původní anglický́ pojem má tedy širší význam, neboť v sobě zahrnuje crimes, delicts i contraventions. Slovy české právní terminologie, zahrnuje v sobě trestné činy i správní delikty.

Oproti teorii trestního a správního práva, kde panují nejasnosti ohledně vztahu správních deliktů a trestných činů, má judikatura správních soudů v této otázce poměrně jasno. Vydává se cestou jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Nejvyšší správní soud k tomuto opakovaně judikoval, že „[...] trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu“.⁴⁷ Konkrétně to například popisuje Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku z 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS, kde v právní větě uvádí, že je „vyloučen souběh správních deliktů tam, kde se jedná o pokračující, hromadný nebo trvající delikt, pro trestnost jednání musí být naplněna i materiální stránka deliktu a krajní nouze je stavem vylučujícím protiprávnost jednání naplňujícího formální znaky deliktu“.

Shrneme-li výše uvedené, dospějeme k závěru, že problematika správního trestání a správních deliktů je podřaditelná pod pojem trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Dle judikaturních požadavků není vztah trestního práva a správního trestání antagonistický, ale vztahem kooperace, jelikož jde o součásti širšího rámce trestání jako takového.⁴⁸ V důsledku toho je nutné u těchto oblastí vycházet ze stejných principiálních základů.

Funkce, které souvisejí s trestáním, ať již soudním, nebo správním, na sebe úzce navazují. Hovořit lze o funkci preventivní, výchovné, represivní, retributivní atd. Otázkou zůstává, zda se má veřejná správa předně zaměřovat na trestání nebo má spíše směřovat preventivně a nápravně. Osobně se domnívám, že prvotním smyslem by mělo být odčinění negativního následku a preventivní působení do budoucna, aby k takovému jednání již nedocházelo a aby byl zachován řádný výkon veřejné správy. K tomu lze bezesporu účinně využít tresty. Ostatně obě tyto složky jsou úzce propojeny.

Ukládání trestů, myšleno například finanční postih, který je zpravidla pohodlnější a jednodušší, by mělo nastoupit až druhotně, a to za předpokladu, že by nepostačovalo uložení povinnosti odčinit nežádoucí následek nebo stav, při současném zohlednění nákladů spojených s odstraněním nežádoucího stavu. Spíš by se tedy měly akcentovat ochranné a nápravné prvky.

Tresty ukládané v trestním řízení a tresty ukládané za správní delikty nevnímám jednotně. Výše bylo popsáno, v čem všem mohou spočívat rozdíly mezi správním trestáním a soudním trestáním. Domnívám se, že z uvedeného, i při zohlednění zmíněných výjimek, je dobře patrné, že trestní právo s sebou nese předpoklad závažnějšího postihu než právo správní. Z tohoto důvodu by rozdílné povahy jednotlivých typů postihů měla reflektovat i odlišná terminologie. Označení pro potrestání ve správním právu by mělo být mírnější, tudíž nikoli užití termínu „tresty“, ale naopak užití dříve používaného pojmu „sankce“. Pokud bychom tyto dva druhy postihu srovnali na jedné přesně ohraničené linii, tak si lze na konci této linie představit tresty v rámci soudního trestání jakožto ultima ratio, zatímco před koncem linie by byly sankce v rámci správního trestání.

Závěru, že sankce (tresty ukládané ve správním řízení) jsou mírnějšího charakteru a užívají se u jednání, jehož společenská škodlivost je nižší než v případě trestných činů, odpovídá i skutečnost, že zákonodárce do zákona o odpovědnosti za přestupky, s účinností od 1. 1. 2019, opět zavádí institut domluvy v rámci příkazního řízení.⁴⁹ Novela zákona navrací možnost správního orgánu vyřešit přestupek do značné míry neformálním způsobem. Tento postup je možný v případě, že tomu odpovídá nízká míra závažnosti spáchaného přestupku, zanedbatelná společenská škodlivost, osobnost pachatele, škoda atp. Neformálnost tohoto způsobu řešení tkví také v tom, že nebude mít formu rozhodnutí. V rámci domluvy tak nebude vyslovena vina pachatele a přestupek nebude evidován v Rejstříku přestupků. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že nedostatek zákonného zmocnění pro užívání domluvy při řešení přestupků na hranici společenské škodlivosti v kombinaci se zavedením možnosti uložit napomenutí příkazem na místě nepřiměřeně zatěžoval orgány projednávající přestupky.⁵⁰

Shrneme-li vše výše uvedené, zjistíme, že tresty dle trestního práva a tresty ve správním trestání, stejně jako trestní právo a správní trestání samotné, vycházejí ze společných principů a mají mnoho společného. Jsou však mezi nimi značné rozdíly, které nelze pominout a je třeba na ně brát zřetel. Použitím jednotné terminologie (trest a ukládání trestů) však tyto rozdíly mohou postupně zaniknout a může docházet ke smývání odlišností mezi trestním a správním právem.

Postihy ukládané v trestním a správním právu nelze chápat jednotně. Z tohoto důvodu nelze ani užívat jednotné pojmosloví trestů. Nové právní úpravě lze vytknout změnu pojmosloví ze sankcí, které užíval zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, na tresty. Principiálně se sice jedná o obdobný postih pachatele správního deliktu a pachatele trestného činů, to jistě nelze opomenout, nejde však o stejné právní nástroje postihu za protiprávní jednání. Domnívám se tedy, že není možné v obou případech hovořit o trestech, a považuji za vhodné se v budoucnu vrátit k rozlišení trestů v trestním právu a sankcí v rámci správního trestání.

Navrhovaná změna pojmosloví by ani nikterak neodporovala judikaturnímu trendu, kdy trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy. Principiálně by se všechny záruky, které se poskytují obviněnému z trestného činu, nadále poskytovaly i pachateli správního deliktu, pouze s tím rozdílem, že bychom mu neukládali trest, ale sankci.