V současné době obsahuje české trestní právo procesní mimo jiné tyto instituty, které lze označit za odklony v širším smyslu: podmíněné zastavení trestního stíhání spolu s podmíněným odložením návrhu na potrestání, trestní příkaz, dohodu o vině a trestu, schválení narovnání a odstoupení od trestního stíhání ve věcech mladistvých. V literatuře je někdy, byť spíše výjimečně, zařazováno mezi odklony i (fakultativní) zastavení trestního stíhání, ačkoli ve smyslu § 172 odst. 2 TrŘ jde podle našeho názoru spíše o projev zásady oportunity. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že opatření navrhovaná doporučením Výboru ministrů č. R (87) 18 byla formálně implementována dostatečně.
Druhou věcí je ovšem praxe a její přístup k využívání odklonů. Na úvod lze na statistických datech z oblasti vězeňství demonstrovat, že v tomto ohledu není situace zcela uspokojivá. Česká republika se řadí mezi země s velkým počtem vězněných osob, a to nejen v absolutních číslech, ale i v přepočtu na počet obyvatel, což vyjadřuje tzv. index vězněných osob (počet vězněných na 100 000 obyvatel), který umožňuje mezinárodní srovnání. V České republice totiž tento index v první dekádě nového milénia i přes protichůdné tendence legislativy (se zaváděním či úpravou procesních odklonů i alternativních trestů) neustále (s mírnými výkyvy) stoupal, až v roce 2009 přesáhl hranici 200 (činil 207). Tato vzrůstající tendence pokračovala i nadále, zatímco v zemích na západ od nás se pohybuje zpravidla do 100, případně tuto hodnotu mírně přesahuje. Teprve v důsledku nesystémového zásahu v podobě amnestie prezidenta republiky (č. 1/2013 Sb.) došlo k razantnímu snížení tohoto indexu (z indexu 215 v roce 2012 na index 158 v roce 2013) a přiblížení k západoevropským zemím, posléze se ovšem při postupném poměrně strmém nárůstu vězeňské populace v následujících letech vrátil na hodnoty přesahující 200, tj. na stejné jako před uvedenou amnestií (v roce 2016 činil 216, následně došlo k zastavení růstu v roce 2017, kdy index činil 210, tato stagnace se posléze potvrdila i v roce 2018). Česká republika se tak i tímto ukazatelem řadí mezi ostatní tzv. postsocialistické státy, u nichž jsou indexy běžně vyšší v porovnání se západní Evropou, mnohdy i výrazně převyšují 200 (například na Slovensku se pohybuje index od 150 do 200, v Polsku běžně převyšuje 200, ovšem v posledních letech došlo k poklesu pod tuto hranici, v Estonsku lze zaznamenat setrvalý pokles z 349 v roce 2002 k 191 v roce 2018, v Litvě nezřídka překročil i 300, v Bělorusku se běžně pohybuje mezi 300 a 500, na Ukrajině též běžně přesahuje 300 etc., z této řady poněkud vybočuje Bulharsko s indexem pohybujícím se mezi 100 a 150, podobně nižší indexy mají i státy bývalé Jugoslávie nebo Rumunsko). Naproti tomu v zemích západní Evropy jsou indexy běžně nižší než 100 (například v roce 2014 byl index v SRN 76, Dánsku 67, Francii 114, Nizozemsku 69, Švédsku 61, Švýcarsku 84). Jako určitý extrém působí indexy u světových velmocí Ruska, kde se pohybuje mezi 400 a 700 (například v roce 2014 byl 471), a USA, kde se dlouhodobě pohybuje okolo 700 (například v roce 2014 činil 693), a to v kontrastu s Čínou (index je stabilně okolo 120 – v roce 2014 činil 119). Hraniční je i statistika naplněnosti věznic. V lednu 2018 činila obsazenost vězeňských zařízení určených k výkonu trestu odnětí svobody 109 %, přičemž ubytovací kapacita byla překročena o 1 679 míst.
Zjištění příčin nedostatečného užívání procesních alternativ v praxi a následně úvahy o jejich odstranění byly předmětem seminářů k problematice využívání odklonů v trestním řízení, které proběhly na jaře roku 2018 z iniciativy Nejvyššího státního zastupitelství a Nejvyššího soudu. V rámci seminářů byla vyhodnocována praxe soudů i státních zástupců, dále byly analyzovány případné nedostatky právní úpravy. Stabilním zájmem Nejvyššího soudu i Nejvyššího státního zastupitelství, který dokládají také semináře k peněžitým trestům konané o rok dříve, je totiž odpoutat se od retributivního přístupu zrcadlícího se ve výše uvedených statistikách, a naproti tomu se přiklonit ke skutečné implementaci a realizaci restorativních prvků, což kromě využívání odklonů a alternativních trestů zahrnuje dále rovinu institucionální v podobě zapojení Probační a mediační služby. Ve vztahu k veřejnosti jakožto podstatnému momentu ovlivňujícímu účinnost trestněpolitických opatření tuto iniciativu dokazují připravované edukativní a rehabilitační projekty Nejvyššího soudu ve spolupráci s Justiční akademií nebo Ministerstvem dopravy. V souladu s výše uvedeným přístupem k chápání odklonů je nicméně zřejmé, že u určitých typů trestných činů nelze rezignovat na represivní působení – odklony mohou být v některých případech kontraproduktivní. Součástí úvah o právní úpravě i přístupu praxe k využívání odklonů tudíž musí být rovněž vymezení věcí, respektive (typově) trestných činů, které by odklony mohly být vyřizovány (a kterými jejich druhy), a které nikoli.
V zájmu tohoto diferencovaného přístupu je podle našeho názoru vhodné rozlišovat mezi odklony v užším smyslu coby instrumenty, které představují upuštění od uložení trestní sankce, a mezi odklony v širším smyslu zahrnujícími procesní alternativy typu zkrácených, sumárních či zjednodušených řízení. Podobně lze rozlišovat odklony plnící zvláštní funkce ve vztahu k určitým subjektům řízení (pachateli a poškozenému – pojetí stricto sensu), nebo odklony jako prosté alternativy ke standardnímu procesnímu postupu (largo sensu). Odklony stricto sensu pak přicházejí v úvahu v těch situacích, v nichž je zřeknutí se sankce (v pravém slova smyslu) efektivnějším prostředkem dosažení účelu trestního řízení reflektujícího restorativní moment. Další druhy odklonů spadající do jejich pojetí largo sensu jsou spíše instrumentem racionalizace trestní justice, tudíž je třeba mít na paměti, že v jejich případě se mohou dostavovat ve vztahu k pachatelům a obětem trestné činnosti stejně negativní efekty jako v případě standardního odsouzení.
Protože ale i s uvedenými odklony v užším slova smyslu (stricto sensu) jsou spojeny určité zásahy veřejné moci do práv a svobod obviněného, bývají mnohdy označovány za tzv. třetí kolej sankcí, a to vedle trestů a ochranných opatření. Rozdíl spočívá též v tom, že při tomto sankcionování nedochází k vyslovení viny, jako je tomu v případě jiných odklonů largo sensu, jimiž se rozumí odklon od běžného průběhu trestního řízení s veřejným projednáním věci před soudem (tj. trestní příkaz a vlastně i dohoda o vině a trestu, která je též utvářena neveřejně, soud ji veřejně jen schvaluje). Jako přiléhavé označení odklonů stricto sensu coby třetí koleje trestních sankcí se nám zdá především za současné právní úpravy, kdy je možné (či nutné) doprovodit takové rozhodnutí i určitou „quasi“-sankcí v podobě „quasi“-zákazu činnosti podle § 179g odst. 2 písm. a) a § 307 odst. 2 písm. a) TrŘ, případně „quasi“-peněžitého trestu podle § 179g odst. 2 písm. b), § 307 odst. 2 písm. b) TrŘ, respektive § 309 odst. 1 písm. d) TrŘ (nadto v rámci rekodifikace trestního procesu se ještě uvažuje o zavedení „quasi“-obecně prospěšných prací v rámci podmíněného zastavení trestního stíhání, jako jakési obdoby přiměřené povinnosti vykonání určitých prací při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle stávajícího § 89 odst. 2 a 3 TrZ).
Z hlediska statistického je jednoznačně nejvyužívanějším odklonem (v širším slova smyslu) trestní příkaz, dokonce je tímto způsobem dlouhodobě vyřizována většina všech trestních věcí (trestním příkazem bylo v letech 2012 až 2016 vyřizováno mezi polovinou a dvěma třetinami všech trestních věcí jednotlivých osob, což je v absolutních číslech cca 44 až 60 tisíc případů ročně). Naproti tomu dohoda o vině a trestu se prakticky téměř nepoužívá (tímto způsobem je vyřízeno jen několik desítek věcí jednotlivých osob ročně, což činí pouze 0,1 % všech trestních věcí). Schválení narovnání soudem podle § 309 TrŘ je rovněž využíváno minimálně (s podobnou statistikou jako dohoda o vině a trestu), tedy trend nastavený od počátku zavedení tohoto typu odklonu bohužel trvá. Stejně je tomu u odstoupení od trestního stíhání ve věcech mládeže (zde spíše kvůli specifikům zmíněného řízení). Poněkud více se využívá podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 TrŘ), respektive jeho ekvivalentu ve zkráceném přípravném řízení v podobě podmíněného odložení návrhu na potrestání (počet takových rozhodnutí se pohyboval dlouhodobě okolo 2 tisíc, což činilo zhruba 2 % všech trestních věcí).
Jednotlivé druhy odklonů by podle našeho názoru měly být diferencovány podle své povahy, obsahu a zaměření tak, aby byly použitelné u trestných činů s obdobnou typovou závažností. Podmíněné zastavení trestního stíhání (§ 307 TrŘ) i narovnání (§ 309 TrŘ), respektive jejich ekvivalenty ve zkráceném přípravném řízení [§ 179g a § 179c odst. 2 písm. g) TrŘ], se de lege lata užijí u přečinů, trestní příkaz v tzv. samosoudcovských věcech (trestné činy, k jejichž projednání jsou příslušné okresní soudy a u nichž horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody nepřesahuje 5 let), tudíž zde zásadní diferenciace neexistuje. Postupy podle § 307 a 309 TrŘ pak zpravidla nejsou zvažovány u závažných nedbalostních deliktů, dohodu o vině a trestu pak je sice možné využít i v případě zločinů, nesmí ovšem jít o zvlášť závažné zločiny. Z uvedeného plyne, že u méně závažných deliktů se zmenšuje prostor k užití jiných odklonů možností rozhodnout trestním příkazem jakožto postupem pro soudce značně jednodušším. S tím souvisí hlavní identifikovaná příčina nedostatečného využívání ostatních odklonů: konzervativní smýšlení soudců a státních zástupců. Ti ve věcech, jež lze řešit odklony v užším smyslu, zpravidla postupují podle schématu „rozhodnout trestním příkazem, a pokud nenabude právní moci, nařídit hlavní líčení a rozhodnout rozsudkem“. Rezervy lze proto spatřovat výhradně v použitelnosti jednotlivých druhů odklonů s ohledem na míru typové závažnosti deliktu a v přístupu praxe, nikoli v nedostatečnosti zákonného „katalogu“ odklonů – v tomto směru proto úvahy de lege ferenda ani nebudeme rozvíjet.
Na statistické údaje má však vliv řada faktorů, které by neměly být opomínány. Předně okruh věcí způsobilých k vyřízení odklony v řízení před soudem je limitován využíváním odklonů státními zástupci v předsoudní fázi řízení (aneb čím větší počet případů tímto způsobem vyřídí státní zástupce, tím menší okruh vhodných případů pro takové vyřízení zůstává soudu). Statistické údaje se liší i podle regionů a jednotlivých soudů. Stejně tak se oblastně liší kvalita a efektivita spolupráce policejních orgánů, státních zástupců a Probační a mediační služby, jejíž fungování se na použitelnosti obzvláště těch druhů odklonů předpokládajících součinnost Probační a mediační služby zrcadlí. Je tedy třeba, aby tyto složky při „vytipování“ vhodných případů pro užití odklonů spolupracovaly, neboť procesní alternativě musí předcházet příprava již od raného stadia trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení dále nesmějí procesní postup vnímat pouze z pohledu toho stadia, v němž převážně působí, neboť jde o efektivitu a zatíženost celé justiční soustavy v rámci vedeného trestního řízení. Tak například schválení dohody o vině a trestu může významně ovlivnit celkovou délku řízení, a tudíž snížit náklady státu. Proto by stadiu jejího sjednávání měla být věnována pozornost i za cenu prodloužení této fáze, neboť vynaložení úsilí i prostředků v jedné fázi řízení může znamenat výraznou úsporu ve vztahu k dalším stadiím trestního řízení (například právě při dosažení dohody o vině a trestu je vysoká pravděpodobnost, že nebude probíhat časově náročné hlavní líčení ani řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích).
Možnosti využívání odklonů se dále liší podle jednotlivých oblastí kriminality. Větší potenciál se ukázal být v oblasti majetkové kriminality a rovněž u recidivistů (zde spíše u bagatelních trestných činů). Oblastí se zřejmě nejvíce nenaplněným prostorem pro využívání odklonů je ovšem kriminalita v dopravě. Pro naplnění tohoto potenciálu ovšem bude nutné překonat níže zmíněné problematické body v aplikační praxi, a to jednak metodickým působením (platí především pro Probační a mediační službu, ale též pro policejní orgány a státní zástupce), rozhodovací praxí (zejména pro soudy), ale i legislativní úpravou (na tuto rovinu se dále zaměříme). Tak například nedostatečné využívání podmíněného zastavení trestního stíhání se závazkem obviněného zdržet se určité činnosti ve zkušební době (§ 307 odst. 2 TrŘ) bývá způsobeno délkou zkušební doby (§ 307 odst. 3) vzhledem k sepětí doby uloženého závazku s touto zkušební dobou (viz níže).
Rezervy konečně existují i v nedostatečném poučovaní obviněných a poškozených o možném využití odklonů. Laikům nebývá vysvětlena jejich podstata ani výhody – typicky u schválení narovnání, zde například oproti podmíněnému zastavení trestního stíhání. Vhodné by bylo rovněž informovat veřejnost ex ante populární formou, například prostřednictvím internetu, ale i veřejných médií, jejichž potenciál ve směru zvyšování účinnosti nástrojů trestní politiky je dlouhodobě nevyužíván. Na druhé straně je v praxi i přes řádné poučení mnohdy obtížné přimět obviněného ke splnění podmínek odklonu, to zejména z hlediska prohlášení viny v plném rozsahu například při sjednávání dohody o vině a trestu. To je obecně problematické i z hlediska základních zásad trestního řízení a samozřejmě nesmí docházet k jakýmkoli nátlakům vynucujícím doznání nebo prohlášení viny obviněného u odklonů, které by představovaly závažné porušení práva na spravedlivý proces.
Jako další určitá překážka hojnějšího využívání odklonů largo sensu zaznívala též občasná neochota obhájců podílet se na hledání rozumného kompromisu a vyřešení trestní věci dohodou o vině a trestu, případně na využití odklonů stricto sensu, zvláště pak v těch případech, kdy byl obhájce ustanoven a výše jeho odměny se odvíjela od množství provedených úkonů trestního řízení. Podpořit zájem na spolupráci ze strany obhájců obviněného by mohlo být též dalším motivačním prvkem spočívajícím ve změně advokátního tarifu. Inspirace v tomto směru byla hledána v sousedním Slovensku. Výsledkem těchto úvah byl návrh, aby byl změněn advokátní tarif (vyhláška č. 177/1996 Sb.) v § 11, který by byl doplněn o odstavec čtvrtý, podle nějž by obhájci v trestním řízení, v němž byla schválena soudem dohoda o vině a trestu, náležela (kromě odměny za úkony uvedené v odstavcích 1 až 3) navíc i odměna ve výši čtyřnásobku sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby. Taková odměna by náležela obhájci i v případě, že by z jeho podnětu došlo k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, podmíněném odložení návrhu na potrestání nebo narovnání.
V následujícím textu se zaměříme podrobněji na jednotlivé druhy odklonů. Vyjdeme přitom ze závěrů, které byly dovozeny na výše uvedených seminářích k odklonům a z nichž řada již byla zhmotněna do konkrétních návrhů změn trestního řádu a souvisejících předpisů. Kromě představení těchto návrhů učiníme rovněž krátký exkurz, v němž budou zmíněny vzdělávací a rehabilitační programy pro provinilé řidiče.
1. Trestní příkaz
Trestní příkaz je již tradičním a též nejčastěji užívaným odklonem, jak bylo shora uvedeno. Negativní stránkou toho je, že se tak snižuje prostor pro využívání jiných odklonů. Přitom trestní příkaz není odklonem v užším smyslu, neboť slouží spíše účelu racionalizace justice než implementace restorativního přístupu (srov. výše). Proto lze ve vztahu k trestnímu příkazu (z výše nastíněných důvodů) do budoucna uvažovat o některých změnách právní úpravy v zájmu posílení systémového využívání jednotlivých typů odklonů v závislosti mimo jiné na charakteru trestné činnosti.
Naopak některé navrhované legislativní změny právní úpravy trestního příkazu, po nichž volá praxe i teorie, nejsou podle našeho názoru vhodné. Jedná se například o znovuzavedení možnosti ukládat trestním příkazem nepodmíněný trest odnětí svobody, dále o zakotvení zákazu reformationis in peius. V prvním případě byla tato možnost (kterou znala úprava platná od roku 1994) zcela důvodně zrušena s účinností od 1. 1. 2002 tzv. velkou novelou trestního řádu, zákonem č. 265/2001 Sb., neboť právě ve spojitosti s absencí principu zákazu reformationis in peius byl na obviněného činěn zcela nepřiměřený nátlak akceptovat trest spojený s přímým omezením osobní svobody pod nevyslovenou pohrůžkou možného pozdějšího zpřísnění takového trestu, nadto takové rozhodnutí by neměl soud činit tzv. od stolu, aniž by měl možnost obviněného vidět, jednat s ním a nechat jej uplatnit vlastní argumentaci, tedy šlo o závažný a těžko obhajitelný průlom do práva na obhajobu. Ve druhém případě lze též poukázat na to, že s absencí tohoto zákazu se de lege lata již vypořádala judikatura (například rozhodnutí publikované pod č. 46/2017 Sb. rozh. tr.). Lze souhlasit i s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, podle něhož „… není vyloučeno, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu dle § 23 odst. 1 tr. zák., respektive odpovídající kritériím dle § 31 tr. zák. (srov. § 39 TrZ), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly“.
Přes časté využívání trestního příkazu se objevuje v praxi řada pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení. Trestní příkaz je například užíván v případech, kdy nejsou splněny zákonné podmínky jeho vydání (například § 314e odst. 1 TrŘ), jsou jím ukládány nezákonné tresty (zejména v řízení proti právnickým osobám není respektováno, že v taxativním výčtu uvedeném v § 314e odst. 2 TrŘ, který je za současné právní úpravy třeba užít i v řízení proti právnickým osobám, nejsou vypočteny některé zvláštní druhy trestů, jež je možné uložit jen právnickým osobám, a že speciální ustanovení zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim neobsahuje), nejsou vyžadovány zprávy probačního úředníka v případě ukládání trestu obecně prospěšných prací a domácího vězení a konečně jsou mnohdy zcela opomíjena práva poškozeného (není rozhodnuto o jeho civilních nárocích, ačkoli se s nimi k trestnímu řízení řádně a včas připojil). K tomu je možné připomenout, že na některé z těchto negativních jevů již dříve upozorňovala odborná literatura. Jejich převažující příčinou je zřejmě tenze mezi stále ještě příliš vysokým nápadem trestních věcí na jedné straně a požadavkem na spravedlivou délku řízení na straně druhé, kterou státní zástupci a soudci řeší využíváním právě trestního příkazu jakožto nejjednoduššího a nejrychlejšího způsobu vyřízení trestní věci.
Slabé postavení poškozeného je způsobováno i svého druhu systémovým nedostatkem spočívajícím v tom, že poškozený je de iure správně poučován, že svůj nárok může uplatnit až do zahájení dokazování v hlavním líčení, ačkoli k němu v nadpoloviční většině všech trestních stíhání, která skončí s právní mocí trestního příkazu, nedojde. Dokonce se takový poškozený ani nedozví o tom, že trestní stíhání bylo uvedeným způsobem skončeno, neboť se trestní příkaz doručuje jen poškozenému, který svůj majetkový nárok již uplatnil.
Jako vhodné se ovšem nejeví zavést právo poškozeného podat proti trestnímu příkazu odpor. Pokud by následkem podání odporu mělo být zrušení trestního příkazu v celém rozsahu, poškozený by mohl brojit i proti výroku o vině a trestu, k čemuž jinak není z pochopitelných důvodů oprávněn v žádném jiném případě. Pokud by pak měl odpor účinky jen v rozsahu výroku o majetkovém nároku poškozeného, nemělo by smysl dále vést trestní řízení, navíc by byl narušen koncept odporu jako opravného prostředku sui generis, kterým se trestní příkaz bez dalšího ruší ve svém celku.
Vhodné se nejeví ani zavedení institutu zpětvzetí odporu, a to v zásadě z již uvedeného důvodu absence zákazu reformationis in peius a možné hrozby těžší sankce v hlavním líčení v závislosti na procesním postupu obviněného (podání/zpětvzetí odporu).
Výše uvedené poznatky vyústily v návrhy na změny trestního řádu. Ve společném podnětu Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství k legislativní úpravě trestního řádu bylo obsaženo několik návrhů na změnu legislativní úpravy, která se týká rozhodování trestním příkazem, jak vyplývá z níže uvedených bodů:
A. Předně bylo požadováno doplnění poučovací povinnosti vůči poškozenému. Do § 46 TrŘ, v němž je tato poučovací povinnost upravena a který by bylo vhodné z důvodu přehlednosti rozdělit do více odstavců (tak, že každá stávající věta by byla uvedena v samostatném odstavci), by se vložil nový odstavec třetí (tj. mezi současnou druhou a třetí větu). V něm by pak byla zakotvena povinnost orgánů činných v trestním řízení, aby v řízení vedeném pro trestný čin, o němž lze rozhodnout trestním příkazem, upozornily v rámci poučení poškozeného prováděném v přípravném řízení zejména na to, že samosoudce může trestním příkazem rozhodnout ihned po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání, aniž by ve věci bylo nařízeno hlavní líčení. Toto řešení bylo zvoleno namísto poučení soudem spolu s výzvou k vyjádření poškozeného (a pozdější výzvou k uplatnění majetkového nároku), jež se též nabízelo, neboť by se tím oddalovalo rozhodnutí ve věci samé.
B. Navrhovalo se též zavést možnost rozhodnout trestním příkazem o upuštění od potrestání podle § 46 TrZ, o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem podle § 48 TrZ nebo o upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 TrZ, a to i pro případy, pokud byl předchozí trest uložen rozsudkem.
C. Další návrh směřoval k tomu, aby se též jednoznačně vyřešily stávající pochybnosti o tom, zdali samosoudce musí vždy vyžadovat zprávy probačního úředníka, má-li být trestním příkazem uložen trest domácího vězení nebo obecně prospěšných prací. Mělo by plně postačovat, zjistí-li si potřebné informace sám jiným způsobem. Důvodem tohoto podnětu je současné praktické vyloučení ukládání uvedených alternativních trestů trestním příkazem samosoudci, pokud rozhodují po zkráceném přípravném řízení proti zadrženému podezřelému, který byl spolu s návrhem na potrestání předán soudu ve lhůtě 48 hodin od zadržení a následně ve lhůtě 24 hodin vyslechnut podle § 314b odst. 2 TrŘ. V této velmi krátké lhůtě totiž není obvykle možné si uvedené zprávy od probačního úředníka vyžádat, zvláště pak mimo běžnou pracovní dobu, ovšem uvedené informace si může samosoudce opatřit sám (zejména výslechem obviněného nebo jiným způsobem, v případě obecně prospěšných prací může též využít katalog poskytovatelů obecně prospěšných prací obsažený v neveřejné zabezpečené sekci webových stránek Probační a mediační služby ČR (https://www.pmscr.cz/). Takový návrh sledoval též logiku zavádění uvedené povinnosti, která neměla být nedůvodnou „šikanou“ soudců, ale měla svůj smysl spočívající v tom, že bylo třeba se podrobně zabývat podmínkami pro uložení uvedených alternativních trestů. Ostatně uvedené zprávy není třeba, ukládá-li soud tyto tresty v hlavním líčení (které navíc lze konat i proti zadrženému obviněnému).
D. Potenciálním pochybením při ukládání sankcí v řízeních vedených proti právnickým osobám by měl předcházet nový § 37b TOPO (zákon č. 418/2011 Sb.), který by explicitně obsahoval speciální výčet druhů trestů (spolu s jejich výměrou, jde-li o zákazové tresty), jež by bylo možné právnickým osobám uložit (šlo by tak o lex specialis k § 314e odst. 2 TrŘ). Do tohoto výčtu by byly vedle peněžitého trestu, trestu propadnutí věci a trestu zákazu činnosti, jež lze uložit trestním příkazem právnickým osobám i podle stávající právní úpravy, zahrnuty i tresty zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, zákazu přijímání dotací a subvencí a uveřejnění rozsudku. Navíc u zákazových trestů by byla zvýšena možná výměra (oproti fyzickým osobám) až na 10 let (a to i s ohledem na jejich dvojnásobně vyšší horní hranici v porovnání s fyzickými osobami).
E. Konečně by měla být do budoucna najisto postavena s trestním příkazem přímo související otázka, zda v řízení před krajským soudem může rozhodovat samosoudce. Navrhuje se proto, aby v § 314a odst. 1 TrŘ bylo výslovně stanoveno, že samosoudce rozhoduje v prvním stupni i na krajském soudu. V praxi je totiž tato otázka doposud sporná, naprosto převládající názor v aplikační praxi i teorii je, že krajské soudy jako soudy prvního stupně rozhodují výlučně v senátech složených z předsedy senátu a dvou přísedících, není-li výslovně stanoveno, že má rozhodovat předseda senátu. Nicméně objevují se i názory, že tomu tak není a že i zde může rozhodovat samosoudce podle § 314a a násl. TrŘ (tj. může rozhodnout i trestním příkazem).
Z uvedených podnětů zatím využil společný poslanecký návrh skupiny poslanců okolo prof. Heleny Válkové a Marka Bendy (poslanecký tisk č. 466 z 24. 4. 2019) ty, které jsou uvedeny pod body A (s poněkud odlišnou, úspornější formulací), B a D. Vůči podnětu uvedenému pod bodem C snad měly být vyslyšeny výhrady vznesené zástupci Probační a mediační služby ČR, jejichž obsah nám však není znám, a proto k nim nemůžeme zaujmout vlastní stanovisko, setrváváme tedy i nadále na správnosti uvedeného návrhu (podloženého vlastní argumentací). Za mnohem závažnější však považujeme problematiku uvedenou pod bodem E, která by měla být legislativně upravena (ať už shodně s podnětem Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství, anebo výslovnou úpravou, že řízení před samosoudcem je možné konat jen před okresním soudem – vzhledem k výše uvedenému preferujeme variantu první). Snad tento podnět bude ještě využit v rámci zamýšlené novelizace zákona o soudech a soudcích, kterou se původně navrhovalo úplné zrušení institutu přísedících, proti čemuž též Nejvyšší soud vznášel připomínky. Alternativně k tomu zaznívá možnost využít rekodifikačních prací na novém trestním řádu, v jejichž rámci se plánuje tento institut sice zachovat, nicméně výrazně omezit okruh trestních věcí, v nichž by byl činný senát – mělo by jít (vedle některých výslovně vypočtených trestných činů) jen o zvlášť závažné zločiny, a to navíc vyjma těch, které jsou uvedeny v hlavách páté a šesté zvláštní části trestního zákoníku.
2. Dohoda o vině a trestu
Institut dohody o vině a trestu byl do českého právního řádu zaveden zákonem č. 193/2012 Sb. s účinností od 1. 9. 2012. Zákonodárcem tehdy očekávané jeho přínosy jako zrychlení, zjednodušení a celkové zefektivnění trestního řízení však nebyly naplněny, neboť je v praxi využíván minimálně. Příčin tohoto stavu existuje celá řada. Jednak jsou namísto dohody o vině a trestu využívány raději jiné odklony, méně „zatěžující“ orgány činné v trestním řízení, zejména trestní příkaz (viz výše). Trestní příkaz totiž za předpokladu nabytí právní moci představuje institut výrazně „úspornější“ vzhledem k tomu, že v případě dohody o vině a trestu se procesní postup rozpadá do dvou fází: jejího sjednávání a jejího schvalování soudem.
Lze především upozornit, že soudy by návrh na schválení dohody o vině a trestu uvítaly v případech složitých, skutkově náročných, u nichž lze očekávat zdlouhavé dokazování skutkového stavu, především pak v případech, v nichž užití jiných alternativních postupů nepřichází v úvahu. Za stávající právní úpravy tak jde především o zločiny, které současně nejsou zvlášť závažnými zločiny, tedy o ty úmyslné trestné činy, jejichž horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody je 6 nebo 8 let. V případech méně závažných trestných činů, u nichž lze využít institutu trestního příkazu, tvoří podle soudů překážku většího využívání institutu dohody o vině a trestu nemožnost jejího sjednání na počátku hlavního líčení konaného poté, co byl obviněným podán odpor, a to zejména v případech, kdy obviněný odporem brojil jen proti zvolenému trestu a žádal trest jiný (zpravidla alternativní).
Za největší překážku častějšího používání institutu dohody o vině a trestu bylo na seminářích pořádaných Nejvyšším soudem a Nejvyšším státním zastupitelstvím považováno omezení jeho využitelnosti jen na ty trestné činy, které nejsou zvlášť závažnými zločiny, jak vyplývá z § 175a odst. 8 TrŘ.
Další podstatnou překážkou hojnějšího využívání v praxi je také důvod nutné obhajoby uvedený v § 36 odst. 1 písm. d) TrŘ a stanovený již pro fázi sjednávání dohody o vině a trestu, čímž dochází k dalšímu prodražení, zkomplikování i prodloužení trestního řízení. Zvláště problematické je to ve věcech, v nichž se koná zkrácené přípravné řízení – zde je nutné připomenout, že počet takových případů představuje zhruba jednu polovinu všech trestních věcí (před zásahem Nejvyššího soudu stanoviskem z 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014, publikovaným pod č. 52/2014 Sb. rozh. tr., šlo dokonce o zhruba dvě třetiny všech trestních věcí). Ve srovnání s postupem při rozhodnutí trestním příkazem se v případě dohody o vině a trestu po sdělení podezření musí podezřelý vyzvat ke zvolení obhájce a v případě jeho nezvolení se postup prodlužuje o proces ustanovení obhájce. Taková právní úprava vede nejen k prodloužení trestního řízení (namísto jeho zkrácení), ale i k jeho prodražení, a to navíc za situace velmi nejistého budoucího výsledku, tedy smysluplnosti a efektivity takového postupu, a proto z pochopitelných důvodů není státními zástupci ve zkráceném přípravném řízení prakticky využívána. Využití dohody o vině a trestu v rámci zkráceného přípravného řízení se v praxi z uvedených důvodů jeví jako výhodné jen v těch případech, v nichž lze předem očekávat, že trestní příkaz nenabude právní moci, pokud zároveň jde o věci skutkově složitější – tam se lze dohodou o vině a trestu naopak vyhnout obstarávání všech potřebných důkazních prostředků a provádění dokazování podle zásady zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností ve spojení se zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 5 TrŘ). Přitom je třeba zároveň upozornit, že i při případném vypuštění uvedeného důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. d) TrŘ by i pro sjednání dohody o vině a trestu zůstaly zachovány ostatní důvody nutné obhajoby (tj. zejména jde-li o řízení o trestném činu s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody převyšující pět let a o případy s omezením osobní svobody obviněného).
Podpořit větší využívání institutu dohody o vině a trestu je možné cestou legislativních změn, jak bude ještě naznačeno níže, ale též cestou určitých apelů na aplikační praxi, zejména pak na státní zástupce (a to i ve spojitosti s aktivitami edukačními). V případě druhé možnosti je třeba v první řadě klást důraz na to, aby byla dohoda o vině a trestu více využívána v senátních věcech, které obvykle ve standardním řízení vyžadují rozsáhlejší dokazování a v nichž ostatně ani jiná alternativní řešení prakticky za současné právní úpravy nelze užít; de lege lata se jedná o trestné činy s horní hranicí odnětí svobody 6 nebo 8 let. V tomto směru lze především upozornit na aktivity Nejvyššího státního zastupitelství k podpoře většího využívání dohod o vině a trestu státními zástupci, kteří tomuto institutu dosud nejsou z různých důvodů příliš nakloněni (nejčastěji uváděnými námitkami jsou náročnost a vyšší zatížení v porovnání se standardním postupem a obavy z nařčení z možné korupce). Jedním z výsledků uvedených aktivit je i tzv. Memorandum o součinnosti sjednané mezi Nejvyšším státním zastupitelstvím a Českou advokátní komorou dne 7. 12. 2018.
Na tyto kroky a aktivity by měla navázat i zamýšlená revize pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 8/2009, o trestním řízení, ve znění pozdějších změn, jenž by měl být v nejbližší době zrušen a nahrazen novým pokynem obecné povahy k trestnímu řízení. Uvedený pokyn ve stávající podobě totiž obsahuje v čl. 48a odst. 3 velmi široce vymezené důvody pro nesjednání dohody o vině a trestu, zejména v písmenu f), podle nějž státní zástupce má zvážit mimo jiné též „veřejný zájem“ na projednání věci soudem na základě obžaloby.
Na shora uvedených seminářích k odklonům zazněly ze strany státních zástupců také některé argumenty, proč ke sjednávání dohod o vině a trestu nedochází, s nimiž nesouhlasíme a cítíme potřebu se k nim vyjádřit a apelovat na řádný výklad a aplikaci stávajících předpisů. Především nesouhlasíme s tím, že ochota státních zástupců ke sjednání dohody o vině a trestu je (či má být) největší na počátku vyšetřování a postupně s prováděným vyšetřováním klesá, až je na jeho konci nulová, zatímco u obviněných je tomu naopak, na počátku je nulová a s každým odhaleným důkazem stoupá a největší je na konci vyšetřování, kdy státní zástupce již hodlá podat obžalobu a o dohodě o vině a trestu není ochoten jednat (neboli ochota a potřeby obou subjektů trestního řízení se zcela míjejí). Jde ale o nepochopení tohoto institutu, který není možné využít, pokud orgány činné v trestním řízení mají pouhé podezření, že obviněný spáchal nějaký trestný čin, není možné zcela rezignovat na zásadu materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 TrŘ, proto trestní řád stanoví poměrně přísné podmínky, za nichž lze ke sjednání dohody o vině a trestu přistoupit. Státní zástupce totiž může sjednat dohodu o vině a trestu podle § 175a odst. 1 TrŘ, jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Tyto podmínky přitom právě v prováděném vyšetřování zjišťuje, ať za účelem podání obžaloby, sjednání dohody o vině a trestu, nebo jiného rozhodnutí ve věci samé, státní zástupce ve spolupráci s policejním orgánem. Pochopitelně míra jistoty se s každým opatřeným důkazem zvyšuje, proto i pro státního zástupce by mělo platit, že prostor pro sjednání dohody o vině a trestu se otevírá mnohem spíše až ke konci vyšetřování. Skončení vyšetřování sice pochopitelně může být uspíšeno ochotou obviněného přispět k objasnění věci (jeho plným doznáním a vysvětlením všech okolností činu se týkajících), nicméně i prohlášení obviněného ve smyslu § 175a odst. 3 TrŘ, že spáchal skutek, pro který je stíhán, musí být v souladu s dosud opatřenými důkazy a dalšími výsledky vyšetřování, respektive nesmějí být o něm důvodné pochybnosti. Ostatně ani v těchto řízeních nezbavuje doznání obviněného orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu, jak vyžaduje zásada materiální pravdy upravená v § 2 odst. 5 TrŘ. Státní zástupci by si také měli být vědomi snížení účinnosti trestu, růstu nákladů státu i zatížení soudů v případě zdlouhavého řízení před soudem ukončeného odsuzujícím rozsudkem. Dohoda o vině a trestu totiž nemá primárně urychlit přípravné řízení, které beztak musí proběhnout a musejí v něm být objasněny všechny podstatné okolnosti případu, jak bylo uvedeno shora, ale má urychlit trestní řízení jako celek, tj. má být zamezeno pozdějšímu zdlouhavému trestnímu řízení před soudy, a to jak před soudem prvního stupně, tak i před soudy konajícími řízení o opravných prostředcích (řádných i mimořádných).
I z uvedených důvodů zaznívaly ze strany státních zástupců další výhrady, že se na ně klade další zátěž v podobě sjednávání dohody o vině a trestu, avšak benefity z této zátěže mají těžit jen soudy. To je pravda jen zčásti, neboť i státní zástupce se musí účastnit řízení před soudem, v řízení před soudem prvního stupně i ve veřejném zasedání o odvolání je jeho účast povinná, nadto by to měl být on, kdo prokazuje skutková tvrzení obsažená v obžalobě (jakkoli to namnoze v českém trestním řízení stále ještě není běžnou praxí, ač na to upozorňuje judikatura). Především ale státní zástupce má jednat ve veřejném zájmu na spravedlivém, rychlém a účinném potrestání pachatele trestného činu, které má následovat co nejdříve po jeho spáchání tak, aby splnilo svůj účel. Přesto i tyto námitky byly vyslyšeny při přípravě podnětů k možným legislativním změnám tak, aby sjednání dohody o vině a trestu bylo možné i na počátku hlavního líčení, čemuž by se státní zástupci nebránili tak, jako se brání nyní, mají-li za účelem jejich sjednání nařizovat sami jednání.
Na základě shora uvedených výhrad učinil Nejvyšší soud spolu s Nejvyšším státním zastupitelstvím podnět k následujícím legislativním změnám dosavadní právní úpravy dohody o vině a trestu, respektive k zavedení dalších institutů založených na dosažení konsenzu mezi stranami trestního řízení:
A. Předně bylo navrženo, aby institut dohody o vině a trestu byl využitelný i v trestních řízeních, která se konají o zvlášť závažných zločinech, tj. aby došlo k vypuštění omezení týkajícího se zvlášť závažných zločinů z § 175a odst. 8 TrŘ.
Tím by mělo dojít k částečnému snížení zátěže okresních soudů při projednávání zvlášť závažných zločinů (například trestného činu loupeže), u některých takových zločinů je pak tento způsob vyřízení věci vysloveně vhodný z hlediska zamezení sekundární viktimizace oběti výslechem v hlavním líčení (typicky znásilnění v kvalifikovaných skutkových podstatách). Značný přínos je při zrušení tohoto omezení spatřován ve vztahu ke krajským soudům (rozhodujícím jako soudy prvostupňové), u nichž lze vyjma rozhodnutí trestním příkazem (pokud by to bylo výslovně upraveno – viz výše bod II.1. písm. E) využít dohodu o vině a trestu jako prakticky jediné alternativní řešení trestních věcí. Sjednání dohody o vině a trestu by zde připadalo v úvahu zejména tam, kde se nabízí postup podle § 58 TrZ, tj. uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Tím by mohl dále být plně rozvinut potenciál institutu spolupracujícího obviněného (§ 178a TrŘ), čemuž nyní brání mimo jiné též příliš přísné tresty ukládané takovým obviněným soudy. V případě přijetí navržené změny navíc odpadá problém nutné obhajoby, neboť ta je u trestných činů s horní hranicí trestní sazby nad 5 let dána již důvodem uvedeným v § 36 odst. 3 TrŘ.
B. Ve spojitosti s tím se navrhuje též doplnit ustanovení o spolupracujícím obviněném v nynějším § 178a TrŘ o další odstavec (čtvrtý), v němž by bylo obsaženo pravidlo pamatující na situaci, kdy trestní řízení proti spolupracujícímu obviněnému skončí dříve než proti ostatním osobám, které se takový obviněný zavázal usvědčit, pak by jeho povinnost pod hrozbou možnosti obnovy řízení trvala i po pravomocném skončení jeho vlastního trestního stíhání. Podobně by se doplnil i § 278 TrŘ (o podmínkách obnovy řízení) o pátý odstavec, v němž by porušení závazku spolupracujícího obviněného po právní moci odsuzujícího rozhodnutí bylo stanoveno jako důvod pro povolení obnovy řízení. Tím by se též mělo usnadnit a zrychlit trestní řízení proti spolupracujícím obviněným, a to i za současného využití dohody o vině a trestu, kterou by nově bylo možné sjednat i v případech zvlášť závažných zločinů, v nichž je institut spolupracujícího obviněného především využíván.
C. Na místo omezení spočívajícího v nemožnosti sjednat dohodu o vině a trestu v případech zvlášť závažných zločinů, které se navrhuje vypustit, byl učiněn podnět k zavedení nového omezení v podobě nemožnosti sjednat dohodu o vině a trestu s osobou omezenou ve svéprávnosti. Jsme přesvědčeni, že je třeba chránit před jejich vlastním neuváženým rozhodnutím právě takové osoby, které jsou omezeny ve způsobilosti k právním jednáním, v tom spočívá smysl institutu omezené svéprávnosti (viz k tomu též § 55 ObčZ). Ostatně právě s ohledem na jejich deficit při rozhodování, který by jim mohl být k tíži, je omezení svéprávnosti důvodem nutné obhajoby [§ 36 odst. 1 písm. b), § 36a odst. 1 písm. a), § 36a odst. 2 písm. a) TrŘ, respektive § 42 odst. 2 ZSM], jde též o důvod nepřípustnosti vydání trestního příkazu, a to jak u dospělého [§ 314e odst. 6 písm. a) TrŘ], tak u mladistvého, který též není plně svéprávný ve smyslu § 30 a 31 ObčZ [viz § 63 ZSM]. Z posledně uvedeného § 63 ZSM je přitom dobře patrné, že zjednodušující (svým způsobem konsenzuální) typ řízení (trestní příkaz či dohoda o vině a trestu), kdy věc není plnohodnotně projednána v řízení před soudem v hlavním líčení, se nepřipouští právě u mladistvého jako osoby, která není plně svéprávná. Stejně by to podle našeho přesvědčení mělo platit i v případech osob dospělých, které byly ve svéprávnosti omezeny z důvodů zdravotních.
D. Neochotu státních zástupců ke sjednání dohody o vině a trestu by bylo možné částečně řešit i změnou právní úpravy, a sice zavedením možnosti sjednat dohodu o vině a trestu i v řízení před soudem před zahájením dokazování na počátku hlavního líčení.
Podnět k novelizaci trestního řádu tuto změnu obsahuje spolu s celkovou revizí postupu na počátku hlavního líčení, která vyplynula mimo jiné i z výsledků přípravy rekodifikace českého trestního procesu.
Součástí této změny je i návrh, aby státní zástupce nadále musel v obžalobě navrhnout i konkrétní trest, který by podle jeho názoru měl soud obviněnému uložit. Šlo by tak o novou obligatorní náležitost obžaloby. Celkovým důsledkem má být větší zapojení stran a dost možná i větší ochota obviněného, který by při znalosti stanoviska státního zástupce neměl nutkání bránit se trestnímu řízení kvůli obavě z přísného postihu.
Na počátku hlavního líčení po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného se poté navrhuje namísto jen výslechu obžalovaného zavést nové ustanovení § 206a TrŘ upravující zjištění stanoviska obžalovaného k obžalobě. Právě na základě tohoto stanoviska poté bude moci soud a státní zástupce vyhodnotit, zda by v daném případě bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, a případně k tomuto přistoupit. Částečně je navíc v takovém případě řešena i otázka existence záruk pro ochranu práv obviněného ve světle výše uvedených zásad trestního řízení, neboť ke sjednávání dohody o vině a trestu se zde přistoupí pod dohledem soudu.
Pro sjednání dohody o vině a trestu je nezbytnou podmínkou shoda obžalovaného a státního zástupce v otázkách viny (tj. ohledně skutku a jeho právní kvalifikace) a trestu, případně i ochranného opatření. Pokud by však obžalovaný souhlasil pouze se svou vinou, tj. pokud jde o skutek a jeho právní kvalifikaci, nikoli však jde-li o sankcionování, navrhuje se zavést institut prohlášení viny obžalovaným. Řízení před soudem by se následně vedlo jen ohledně sankce. V tom případě by soud rozhodl, v jak omezeném rozsahu provede dokazování. Pokud by soud takové prohlášení viny akceptoval, nemohl by jej již obžalovaný odvolat; pokud by jej naopak nepřijal, v dalším řízení by se k němu nepřihlíželo. Konsenzus obžalovaného se státním zástupcem by se však mohl týkat také jen otázek skutkových, ať již všech okolností popsaných v petitu obžaloby, či jen části z nich, pak by bylo možné prohlásit takové skutečnosti za nesporné, o nichž by se již dále neprovádělo dokazování (v rozsahu, v jakém byly určité skutečnosti prohlášeny za nesporné, by se upustilo od dokazování, jak to dnes známe z § 314d odst. 2 TrŘ). Další řízení by se pak podle navržené úpravy vedlo jen o zbývajících skutkových okolnostech, popřípadě o okolnostech podstatných pro odlišnou právní kvalifikaci (spolu se zbývajícími otázkami týkajícími se zejména trestu, ochranného opatření či nároků poškozených).
E. Další návrh na změnu spočíval ve vypuštění zvláštního důvodu nutné obhajoby uvedeného v § 36 odst. 1 písm. d) TrŘ. Tato podmínka pro sjednání dohody o vině a trestu, která je beztak schvalována soudem, byla shledána jako nadbytečná, příliš paternalistická, vymykající se jiným režimům, kdy obviněný též musí sám učinit rozhodnutí a nemá k dispozici obhájce, pokud si jej sám nezvolil (tak například v případě rozhodnutí trestním příkazem či ve zjednodušeném řízení před soudem, kde i nyní může prohlásit rozhodné skutečnosti za nesporné). Nadále by měly plně postačovat obecné důvody nutné obhajoby obsažené v § 36 TrŘ.
Všechny uvedené podněty využil již shora zmíněný společný poslanecký návrh poslanců okolo prof. Heleny Válkové a Marka Bendy – tisk č. 466 z 24. 4. 2019.
Pokračování příště
