Dohoda o zřízení předkupního práva k akciím (Vorkaufsrecht an Aktien, pre-emptive right to purchase shares for sale, shareholders right of first refusal, les droit de préemption dans les pactes d’actionnaires) patří mezi v praxi oblíbený druh akcionářské dohody. Stejně jako ostatní druhy ujednání mezi akcionáři, ani dohoda o zřízení předkupního práva k akciím není v českém právu zvlášť upravena jako samostatný smluvní typ. Uzavíraná je proto obvykle jako inominátní smlouva (§ 1746 odst. 2 ObčZ). Možnost samostatného sjednání předkupního práva k akciím, resp. k účastnickým cenným papírům, mimo souvislost s kupní smlouvou (tedy pouze jako akcesorické ujednání) se přitom podává z § 2140 odst. 2 věty druhé ObčZ. Další možností je zahrnutí výhrady předkupního práva k akciím přímo do stanov společnosti. S doložkou předkupního práva se lze rovněž setkat ve formě vedlejšího ujednání typicky při uzavírání smluv o převodu akcií.
1. Realizace předkupního práva
Meze smluvní svobody jsou při formulaci dohody o zřízení předkupního práva k akciím dány, kromě jiného, úpravou předkupního práva, jež se nachází v ustanoveních § 2140 až 2149 ObčZ.
Dle § 2140 odst. 1 ObčZ je obsahem závazku povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi, pokud by ji chtěl prodat třetí osobě (koupěchtivému). Jelikož se předkupní právo ex lege týká pouze situací spojených s prodejem věci, lze ve prospěch oprávněných z předkupního práva doporučit využití možnosti rozšíření předkupního práva i na jiné případy zcizení, než je prodej věci koupěchtivému, která vyplývá z § 2140 odst. 2 věta první ObčZ. Kromě dalších smluvních typů, kterými se převádí vlastnické právo (směnná smlouva, darovací smlouva), či nepojmenovaných smluv, může jít dále například o situaci vložení akcií do základního kapitálu jiné obchodní korporace.
Z hlediska praxe lze vedle rozšíření případů zcizení, na které se předkupní právo vztahuje, dále doporučit výslovné ujednání o způsobu stanovení kupní ceny․ Ujednání o ceně je (dle okolností) možné koncipovat jako obecně aplikovatelné jak na případy převodu akcií v důsledku aktivace předkupního práva, tak na situace spojené s uplatněním práva odkupu. Východiskem stanovení převodní ceny může být například výše vlastního kapitálu připadajícího poměrně na akcie, jež jsou předmětem převodu. Další možností je určení ceny pomocí reálné hodnoty akcií, tj. standardně ve výši hodnoty odpovídající tržní hodnotě nebo ocenění vycházející z pro rata podílu čistého obchodního majetku zjištěného na základě posudku vybraného znalce či znaleckého ústavu.
Z dalších otázek vhodných k samostatné smluvní úpravě lze dále rovněž doporučit výslovnou regulaci jednotlivých lhůt týkajících se realizace předkupního práva. Dle § 2143 ObčZ platí, že povinnost prodávajícího nabídnout věc předkupníkovi ke koupi dospěje uzavřením smlouvy s koupěchtivým. Ke splnění povinnosti však není stanovena konkrétní lhůta. Doporučit lze proto výslovné sjednání jak lhůty pro předložení nabídky předkupníkovi, tak lhůty na vyjádření se k nabídce ze strany předkupníka. Rovněž lhůtu pro zaplacení kupní ceny je vhodné sjednat předem. V opačném případě se uplatní ustanovení § 2148 odst. 1 ObčZ dle kterého předkupník v případě absence jiného ujednání zaplatí kupní cenu do osmi dnů po nabídce u věci movité a u nemovité věci do tří měsíců.
2. Porušení nabídkové povinnosti ze strany převodce
Přes veškerou snahu o co nejpregnantnější formulaci ujednání o předkupním právu může v praxi dojít k nedodržení závazku nabídnout akcie společnosti k prodeji přednostně předkupníkovi.
První otázku, kterou je nutné vyřešit, lze formulovat jako vymezení okolností, za nichž lze o porušení předkupního práva hovořit.
Předpokladem vzniku nabídkové povinnosti je v současnosti uzavření kupní smlouvy s koupěchtivým, přičemž obsah smlouvy je prodávající povinen předkupníkovi oznámit (§ 2147 odst. 1 ObčZ). Nepostačí tedy již pouhý úmysl prodávajícího věc prodat a uskutečnit nabídku pouhým ohlášením všech podmínek (srov. s § 605 věta třetí před středníkem ObčZ 1964). Uzavření kupní smlouvy mezi prodávajícím a koupěchtivým a sdělení jejího obsahu předkupníkovi má přitom značný význam pro zajištění totožnosti podmínek převodu. Uzavření kupní smlouvy pouze „na oko“, případně zmaření využití předkupního práva, by současně mělo být eliminováno v důsledku aplikace kogentního ustanovení § 2146 ObčZ, jež stanoví neúčinnost ujednání o změně či zrušení závazku v případě nevyužití předkupního práva, resp. ujednání o odstoupení od smlouvy v případě jeho využití. Zmíněná ujednání tak budou ve vztahu k předkupníkovi ex lege neúčinná.
Přijme-li předkupník nabídku, uskuteční se koupě mezi prodávajícím a předkupníkem za týchž podmínek, jaké prodávající dohodl s koupěchtivým (§ 2147 odst. 2 ObčZ). Toto pravidlo by mělo platit i při posouzení možnosti částečné akceptace nabídky. Domnívám se, že nabídne-li prodávající předkupníkovi prodej celého balíku akcií a předkupník projeví zájem pouze o část z nabízeného množství, bude částečná akceptace předkupníkem znamenat odmítnutí nabídky ve smyslu § 1740 odst. 2 ObčZ. Převod balíku akcií na koupěchtivého, který na rozdíl od předkupníka přijal nabídku v plném rozsahu, tedy dle mého názoru nebude znamenat porušení předkupního práva. K porušení předkupního práva by naopak došlo tehdy, pokud by prodávající podmínil transakci převodem všech jím vlastněných akcií, následně však převedl na třetí osobu pouze jejich část, ačkoliv předkupníkovi takovou možnost nenabídl. V uvedeném druhém případě by totiž nebyla dodržena zásada totožnosti podmínek. Vzhledem k požadavku již uzavřené kupní smlouvy by však k takovým případům, na rozdíl od minulosti, nadále nemělo docházet.
Pro vyloučení pochybností se nicméně jeví jako vhodné sjednat v dohodě o zřízení předkupního práva výslovně, zda jsou akcionáři při absenci jiného smluvního ujednání oprávněni (za předpokladu dodržení ostatních ustanovení dohody) využít předkupní právo ke všem nabízeným akciím, či pouze k jimi požadované části.
Druhá zkoumaná otázka se týká následků porušení předkupního práva k akciím. Vymahatelnost zkoumaného práva je (při absenci předchozího smluvního řešení) v praxi poněkud problematická vzhledem ke skutečnosti, že předkupní právo k akciím má zásadně závazkovou (osobní) povahu. Obligační účinky způsobují, že převodem vlastnictví na třetí osobu předkupní právo zaniká. O trvání předkupního práva navzdory převodu na jiného kupce lze uvažovat pouze v případě zakotvení předkupního práva do stanov či postoupení závazku z předkupního práva na koupěchtivého na základě výslovného ujednání mezi ním a prodávajícím.
Není-li jiné smluvní úpravy, z titulu porušení předkupního práva k akciím může opomenutý předkupník v podstatě uplatnit toliko náhradu škody způsobené porušením smluvní povinnosti. Platí totiž, že převod akcií na třetí osobu není důvodem neplatnosti převodu. Navíc, i kdyby tato možnost v zákoně připuštěna byla, je nutné zdůraznit praktický aspekt, když zpochybnění platnosti převodní smlouvy by samo o sobě nevedlo k naplnění možnosti realizace předkupního práva, resp. k nabytí akcií převedených v rozporu s předkupním právem ve prospěch předkupníka. Jediným výsledkem úspěšně uplatněné žaloby na určení neplatnosti převodní smlouvy, za předpokladu, že by k jejímu podání byl opomenutý předkupník legitimován, by byla skutečnost, že se neplatně převedené akcie vrátí prodávajícímu nazpět.
Na rozdíl od předkupního práva věcné povahy pro smluvní předkupní právo platí, že po nabyvateli se zásadně nelze domáhat ani toho, aby věc nabídl předkupníkovi ke koupi. Uvažovat lze nicméně o aplikaci rozvazovací podmínky uplatnění předkupního práva dle § 2145 ObčZ. Zatímco dle předchozí právní úpravy vědomost koupěchtivého o ujednání předkupního práva byla zásadně bez významu, nyní platí, že „Věděl-li koupěchtivý o předkupním právu nebo musel-li o něm vědět, platí, že smlouva je uzavřena s rozvazovací podmínkou uplatnění předkupního práva“. Smyslem úpravy obsažené v § 2145 ObčZ je přitom ochrana prodávajícího jako dlužníka, který by po uplatnění předkupního práva předkupníkem mohl být zavázán k plnění předkupníkovi i koupěchtivému, s nímž uzavřel kupní smlouvu.
Uvedené pravidlo má však dvě praktická úskalí znamenající riziko zejména pro prodávajícího.
Prvním problémem je prokázání vědomosti existence předkupního práva ze strany koupěchtivého, zejména v případě smluvního ujednání mimo stanovy, kdy reálně hrozí, že koupěchtivému okolnost existence předkupního práva (bez dalšího) nebude známa. Prodávajícímu lze proto doporučit zahrnout upozornění týkající se případné existence předkupního práva ideálně přímo do smlouvy o převodu akcií.
Druhý praktický problém spočívá v riziku zmaření rozvazovací podmínky v důsledku dalšího převodu na jinou osobu, která nebude seznámena s existencí předkupního práva. Bránit se proti takovému postupu lze cestou soudního zákazu dispozice s převáděným podílem formulovaným v předběžném opatření. Další možností je výhrada vlastnického práva mezi prodávajícím a koupěchtivým sloužící k větší ochraně prodávajícího jako dlužníka, neboť v případě uplatnění nároku z předkupního práva by dlužník byl opět zavázán dvěma osobám současně.
Konečně je nutné vyřešit i otázku, jak lze výše zmíněná omezení vyplývající z obligačněprávní povahy ujednání o zřízení předkupního práva k akciím v praxi kompenzovat, aby předkupník nebyl v důsledku porušení nabídkové povinnosti odkázán pouze na právo na náhradu škody.
Mezi nejrozšířenější smluvní prostředky patří bezesporu smluvní pokuta. Tu lze vázat nejen na porušení předkupního práva, ale dále například na porušení ujednání o postoupení dohody o předkupním právu na koupěchtivého dle § 1895 ObčZ.
Jinou možností (zejména pro akcionáře s dostatečně velkým podílem na základním kapitálu), je prosadit ujednání o (vzájemném) předkupním právu do stanov. Omezení převoditelnosti akcií předchozím řádným splněním nabídkové povinnosti vůči ostatním společníkům, jako podmínka udělení souhlasu valné hromady s převodem, znamená, že v důsledku porušení předkupního práva nebude souhlas valnou hromadou udělen. Smlouva o převodu akcií tedy nenabude účinnosti (§ 271 odst. 1 ZOK). V souvislosti s připravovanou novelou ZOK je přitom důležité upozornit na zamýšlenou změnu ustanovení § 270 odst. 2 ZOK, dle kterého by (nově) měla být veškerá omezení týkající se převoditelnosti akcií na jméno zapisována (s konstitutivními účinky) do obchodního rejstříku.
Z dalších možných nástrojů sloužících k eliminaci rizika porušení předkupního práva lze jmenovat smluvní zákaz akcie zatížené předkupním právem prodat, převést nebo jinak s nimi disponovat vůči jiné osobě (lock-up, Veräußerungsverbot) fakticky omezující budoucí převod těchto akcií pouze na osobu předkupníka (případně na osoby blízké prodávajícímu nebo osoby jím ovládané). Porušení uvedeného zákazu lze na základě smluvní úpravy opět sankcionovat pomocí konvenční pokuty. S ohledem na zákaz vyloučení převoditelnosti akcií ve stanovách lze přitom, shodně se zahraniční praxí, zpochybnit možnost zakotvení takového ujednání do stanov společnosti. Individuální úpravě v akcionářské dohodě naopak právní úprava nebrání. Přesto lze (z opatrnosti) doporučit časové omezení případného smluvního zákazu zcizení. V případě nesjednání této otázky lze uvažovat o možné aplikaci ustanovení § 2000 ObčZ znamenajícím možnost zrušení dlouhodobého závazku soudem, případně o aplikaci pravidel o změně či zrušení závazku z důvodu změny podstatných okolností dle § 1765 a 1766 ObčZ.
Konečně lze zmínit i další v úvahu připadající možnost preventivní obrany předkupníka před předčasným zánikem předkupního práva, a to ve formě úschovy akcií u schovatele. Schovatel by měl být na základě smlouvy o úschově konkrétně vázán povinností vydat listinné akcie jejich vlastníkovi pouze s písemným souhlasem předkupníka.
3. Požadavek souhlasu s převodem akcií
Předchozí doporučení byla věnována zejména ujednáním posilujícím právní pozici předkupníka. Za účelem nalezení spravedlivé rovnováhy v postavení obou smluvních stran je však nutné upozornit rovněž na rizika předkupního práva ohrožující prodávajícího akcionáře.
K převodu akcií je v praxi velmi často zapotřebí získání korporačního souhlasu vyžadovaného příslušným ustanovením stanov vázajícím účinnost převodu na přijetí usnesení valné hromady společnosti. Narazit lze v daném kontextu na problém bezdůvodného blokování převodu akcií na třetí osobu ze strany předkupníka, v situaci, kdy předkupník ze své vlastní vůle přednostního práva nevyužil, ačkoliv k tomu měl příležitost. Prostřednictvím hlasování v neprospěch přijetí usnesení valné hromady o udělení souhlasu k převodu akcií tak předkupník může převod akcií zmařit. Odmítnutí řádně učiněné nabídky převodu akcií předkupníkem totiž automaticky nezakládá povinnost předkupníka poskytnout prodávajícímu součinnost k realizaci transakce na třetí osobu.
Prevence před vznikem uvedeného problému by mohla spočívat například v kombinování ujednání o předkupním právu s výslovným závazkem předkupníka hlasovat pro převod akcií na valné hromadě, nemá-li předkupník sám zájem předkupní právo využít, a není-li dán jiný důvod pro odmítnutí souhlasu (např. na majetek koupěchtivého nebyl prohlášen úpadek, převodní cena byla stanovena podle dohodnutých kritérií atd.). Současně lze vymezit případy, kdy má předkupník, nechce-li využít předkupní právo, povinnost hlasovat pro převod vždy (např. v případě převodu akcií na osobu, která je ve vztahu k převodci společníkem nebo akcionářem ke dni podpisu akcionářské smlouvy, případně k jinému pozdějšímu datu). Porušení závazku k hlasování pro převod (resp. proti převodu) lze rovněž spojit se sankčním ujednáním o právu převodce uplatnit smluvní pokutu, resp. právo na náhradu škody nekryté pomocí penále, po předkupníkovi.
Pro vyvážení zájmů všech zúčastněných stran lze eventuálně doporučit podmínění hlasování ve prospěch převodu akcií na třetí osobu přistoupením koupěchtivého k dohodě o zřízení předkupního práva. Toto přistoupeni může mít v praxi například formu dodatku k akcionářské dohodě o zřízení předkupního práva, jehož přílohou bude příslušná smlouva o převodu akcií. Uzavření dodatku o přistoupení koupěchtivého k dohodě o zřízení předkupního práva může být alternativně formulováno jako odkládací podmínka účinnosti smlouvy o převodu akcií. Uvedeným způsobem lze alespoň částečně překonat omezení vyplývající ze závazkových účinků smluvního předkupního práva k akciím, když k okamžiku převodu akcií bude nabyvatel vázán předkupním právem stejně, jako jím byl dosud vázán převodce.
Realizaci předkupního práva může, vedle požadavku získání korporačního souhlasu, zkomplikovat rovněž požadavek získání veřejnoprávního souhlasu. Je-li převod podmíněn udělením předchozího souhlasu orgánu veřejné moci (např. kladným stanoviskem Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže či souhlasem České národní banky), lze pro takové případy doporučit formulaci společného závazku smluvních stran k vynaložení maximálního úsilí a poskytování součinnosti při získávání potřebného souhlasu.
4. Další způsoby zániku závazku
Přes výslovně formulované pojistky inkorporované do akcionářské dohody může v praxi dojít k zániku předkupního práva, aniž by šlo o situaci splnění nebo porušení závazku ze strany převodce. Při sepisování dohody o zřízení předkupního práva je vhodné i na tyto okolnosti pamatovat.
První skupina případů spojených s rizikem zániku předkupního práva se týká právního nástupnictví. Kogentní právní úprava v § 42 odst. 1 in fine ZOK stanoví, že zákaz nebo omezení přechodu podílu v akciové společnosti se nepřipouští. Naopak možnost přechodu závazku z předkupního práva je dle § 2142 ObčZ vázána na výslovné ujednání smluvních stran. Bez ujednání tedy závazek prodávajícího (bez dalšího) na jeho dědice nepřejde a právo smrtí zavázaného akcionáře zanikne, přičemž přechod podílu nelze předem vyloučit. Pro přechod předkupního práva na straně předkupníka naopak neplatí žádné zákonné omezení. Dědění předkupního práva lze tedy označit za přípustné i bez výslovného smluvního zakotvení této otázky.
V případě, že je zavázaný akcionář právnickou osobou, lze doporučit, aby komplexní úprava práv a povinností z předkupního práva zahrnovala i náčrt řešení pro případ zániku právnické osoby bez likvidace. Kromě možnosti zohlednění předkupního práva v projektu přeměny lze uvažovat též o rozšíření účinků předkupního práva na účastnické cenné papíry získané při výměně akcií zanikající společnosti zúčastněné na přeměně za akcie společnosti nástupnické.
Druhá problematická skupina případů zániku předkupního práva se týká situací spojených s nedobrovolným způsobem řešení majetkových poměrů akcionáře zavázaného z předkupního práva. V praxi se jedná zejména o zpeněžení předmětu zástavy věřitelem a vedení exekuce či insolvence postihující majetek akcionáře.
Hrozbu zániku předkupního práva v kontextu zpeněžení akcií při výkonu zástavního práva ze strany zástavního věřitele lze (alespoň částečně) redukovat smluvně zakotveným požadavkem souhlasu předkupníka se zřízením zástavního práva k akciím (případně jiného způsobu zajištění), k nimž se předkupní právo váže. Větší jistotu pak poskytuje korporační řešení v podobě ujednání podmiňujícím vznik zajištění udělením souhlasu valné hromady zahrnutém do stanov. Uvedený postup lze dle situace kombinovat i s požadavkem, aby zástavním věřitelem byla pouze kredibilní instituce (např. banka), která se smluvně zaváže respektovat předkupní právo, a která poskytne předkupníkům před zpeněžením zástavy možnost předkupní právo realizovat.
Smluvně obtížněji řešitelné situace se týkají exekucí a insolvencí postihujících majetek akcionáře zavázaného z předkupního práva.
V oblasti soudního výkonu rozhodnutí má předkupní právo význam při dražbě věci, a to v situaci, kdy více dražitelů uskuteční stejné nejvyšší podání. Dle § 329 odst. 3 věta druhá OSŘ soud v takovém případě udělí příklep nejprve tomu, komu svědčí předkupní právo (nebo výhrada zpětné koupě). Jinak platí, že s přechodem vlastnického práva vydražitele dochází k zániku vlastnického práva povinného k vydražené věci, jakož i dalších práv váznoucích na věci, včetně předkupního práva.
Předkupník není při zpeněžování věcí a priori vyloučen z okruhu účastníků dražby. Situace, v níž se zavázaná osoba nachází, tak pro osobu oprávněnou z předkupního práva může být za určitých okolností ve výsledku přínosná, vzhledem k šanci na získání akcií společnosti za atraktivní cenu. Nevýhodou je zdlouhavý a rigidními pravidly svázaný dražební postup. Za klíčový problém lze pak označit chybějící povinnost osobu oprávněnou z předkupního práva o možnosti vydražení akcií informovat.
Obdobná situace panuje i při zpeněžování majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Dle § 284 odst. 2 věta druhá InsZ není insolvenční správce při zpeněžení majetkové podstaty vázán smluvními předkupními právy (na rozdíl od předkupních práv zákonných). V případě zpeněžení majetkové podstaty v rámci dražby (realizované podle OSŘ, exekučního řádu nebo zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) přitom platí, že osobě oprávněné z předkupního práva stačí pro udělení příklepu dorovnat nejvyšší podání.
Problematičtější je situace při prodeji movitých věcí mimo dražbu dle § 289 InsZ. Tento v praxi poměrně rozšířený postup totiž neposkytuje osobám oprávněným z předkupního práva obdobné oprávnění, jaké tyto osoby mají běžně v rámci dražby. V případě tzv. prodeje z volné ruky tedy insolvenční správce zásadně nebude povinen převést akcie na předkupníka z důvodu „dorovnání“ kupní ceny. Předkupníkovi usilujícímu o nabytí akcií zahrnutých do majetkové podstaty úpadce samozřejmě v principu nic nebrání oslovit s nabídkou odkupu akcií v předstihu přímo insolvenčního správce, případně věřitelský výbor, který ke zpeněžení věcí prodejem mimo dražbu musí vyslovit souhlas. To je však reálné pouze za předpokladu včasného informování předkupníka o hrozícím zpeněžení akcií v rámci insolvenčního řízení.
Z praktického hlediska je tedy otázkou, jak informační povinnost v akcionářské dohodě o zřízení předkupního práva nastavit. Domnívám se, že sjednání výslovné informační povinnosti vlastníka akcií pro případ, že by mu hrozilo zahájení exekučního řízení (řízení o výkonu rozhodnutí), či úpadek (hrozící úpadek), ani smluvně zakotvená povinnost nabídnout odkup akcií ostatním akcionářům v situaci hrozícího exekučního či insolvenčního řízení, není zcela spolehlivým řešením. I v případě, že hodnota odkupovaných akcií bude stanovena na úrovni tržní ceny totiž nelze vyloučit kolizi takového převodu (činěného v těsné časové souvislosti s vynuceným řešením závažných majetkových problémů osoby zavázané z předkupního práva) s trestněprávní úpravou. Další riziko může spočívat v relativní neúčinnosti případného převodu akcií na předkupníka (§ 589 ObčZ). Naopak povinnost informovat předkupníka o již zahájeném řízení lze dle mého názoru sjednat bez omezení s ohledem na veřejnost dražební vyhlášky, resp. veřejnost údajů zapsaných v insolvenčním rejstříku. Vzhledem ke skutečnosti, že podmínkou účasti na dražbě je úhrada dražební jistoty, měla by být informační povinnost koncipována v dohodě tak, aby osoba oprávněná z předkupního práva měla čas a příležitost jistotu uhradit.
5. Právo odkupu (smluvní sell-out)
Za pomyslný protiklad dohod zakotvujících právo akcie přednostně koupit lze označit ujednání o povinném odkupu akcií. Ačkoliv na ně právní úprava výslovně nepamatuje, a ani tuzemská právní nauka jim nevěnovala dosud příliš velký prostor, je v praxi obliba ujednání o právu odkupu (buy-sell agreement, buyout agreement, Andienungsvereinbarung, la convention d’achat-vente) značná, a to nejen ze strany zahraničních investorů.
Vzhledem k absenci právní úpravy bývá rovněž dohoda o právu odkupu koncipovaná zpravidla jako inominátní smlouva. Zatímco předkupní právo, zákonné i smluvní, je regulováno občanským zákoníkem (§ 2140 až 2149 ZOK), právo odkupu je řešeno pouze ve variantě zákonného korporátního sell-out (§ 395 ZOK), následného práva odkupu (§ 49 ZNP), resp. práva na odkup (§ 89 až § 91 ZOK), specifického institutu koncernového práva aplikovaného při podstatném zhoršení právního postavení společníků nebo jejich oprávněných zájmů. Pro smluvní regulaci však chybí jakákoliv zákonná úprava, proto lze předpokládat, že prostor pro smluvní autonomii bude v případě smluvního práva odkupu větší, než v případě smluvního předkupního práva.
S větší smluvní volností při sjednávání práva sell-out zároveň souvisí nutnost detailního koncipování vlastní dohody. Ta by měla předjímat zejména řešení následujících okruhů otázek:
| – | realizace práva odkupu (předpoklady aktivace práva, určení rozsahu práva, načasování žádosti, forma podání žádosti a její obsahové náležitosti, způsob stanovení převodní ceny, lhůta pro akceptaci a způsob přijetí nabídky), |
| – | převoditelnosti práva, resp. závazku (přechod práva a závazku na právní nástupce, postoupení dohody o zřízení práva odkupu, resp. možnost zcizení práva odkupu), |
| – | zániku práva odkupu (časové omezení práva, vzdání se práva odkupu, výpověď dohody o zřízení práva odkupu), |
| – | porušení závazku odkupu (náhradní řešení při neakceptaci, možnost nahrazení projevu vůle soudem, řešení situace při insolventnosti povinné osoby, sankční ujednání, doložka pro řešení sporů atd.). |
6. Realizace práva odkupu
K aktivaci práva odkupu je potřebná žádost oprávněné osoby zpravidla spojená se vznikem dohodou předjímané situace. Z běžně aplikovaných podmínek aktivace práva sell-out používaných v praxi lze uvést například vznik neshody mezi společníky, dlouhodobou existenci patové situace, porušení závazku z akcionářské dohody či například výskyt předjímané životní události (dosažení stanoveného věku, ukončení pracovního poměru ke společnosti, právní nástupnictví v důsledku smrti či zániku oprávněné osoby). Lze přitom doporučit jednoznačné formulování otázky případného zachování práva odkupu i do budoucna, dojde-li v období účinnosti smlouvy k naplnění předpokladů pro využití sjednaného práva, avšak oprávněná strana jej v určitý okamžik využít nechce.
Zejména pro společníky nově založených či začínajících společností (typu start-up) může být dále výhodné zakotvit do akcionářské dohody ujednání stanovící, že sjednávané oprávnění bude možné realizovat až po uplynutí určité doby (např. až po 5 letech od založení společnosti). Ze zahraniční praxe lze rovněž upozornit na zajímavou alternativu spočívající v určité procentuální srážce z kupní ceny (diskontu), bude-li právo odkupu realizováno „předčasně“. Uvedeným způsobem lze reagovat na situaci, kdy sjednaný důvod vedoucí k realizaci práva odkupu nastane již v začátcích fungování podnikatelského života společnosti.
Při vymezení práva odkupu je dále vhodné výslovně upravit otázku určení rozsahu, ve kterém lze právo vykonat. Začleněním této otázky přímo do akcionářské dohody odpadne nejistota, zda lze právo odkupu uplatnit pouze ve vztahu k některým akciím z celkového počtu akcií či ke kompletnímu balíku akcií vlastněných oprávněnou osobou.
Stejně jako v případě předkupního práva je rovněž vhodné začlenit do dohody výslovné ujednání o stanovení převodní ceny či o způsobu jejího určení. Nad rámec již zmíněných možností lze odkázat pro zajímavost i na zahraniční praxi, kdy vedení společnosti stanoví v pravidelných intervalech cenu akcií právě pro účely buy-sell agreements.
Mutatis mutandis lze odkázat i na již vyslovené úvahy ohledně stanovení jednotlivých termínů a časového nastavení jak pro uplatnění práva, tak pro vypořádání kupní ceny a předání akcií. Doplnit lze rovněž ujednání o časovém ohraničení existence práva.
7. Porušení povinnosti k odkoupení akcií
Zatímco v případě porušení závazku z předkupního práva dochází k jeho zániku, jelikož po třetí osobě se nelze zásadně domáhat toho, aby akcie převedla předkupníkovi nazpět, v případě práva odkupu je situace odlišná. Na existenci práva odkupu porušení závazku zásadně nebude mít vliv, ledaže by byl stranami sjednán opak (např. pomocí ujednání, dle kterého právo odkupu zaniká v případě neakceptace nabídky odkupu ze strany povinné osoby, která je však pro takový případ povinna zaplatit oprávněné osobě smluvní pokutu).
Otázkou pak je, jak lze právo odkupu aktivně prosadit. Většina právních řádů, včetně tuzemského, zásadně nezahrnuje zvláštní regulaci akcionářských dohod a jejich úprava se tak řídí zpravidla pouze obecnou obligační právní úpravou. To se projevuje i v případech porušení akcionářských dohod, kdy se zásadně aplikují pouze obecná civilněprávní ustanovení o porušení smlouvy.
Zjednodušeně lze rozlišit dva okruhy překážek bránících realizaci práva odkupu.
První problém spočívá v objektivní neschopnosti povinné osoby právo odkupu realizovat, a to primárně z důvodu nedostatku finančních prostředků k vypořádání kupní ceny akcií. Není-li zavázaná osoba dostatečně majetná, je zřejmé, že v takové situaci oprávněná osoba nemůže příliš spoléhat na kompenzační či sankční smluvní nástroje spojené s peněžitým plněním (např. odstupné, smluvní pokutu utvrzující závazek odkupu akcií atd.).
Preventivním řešením by (alespoň do určité míry) mohl být například závdavek (§ 1808 až 1809 ObčZ) poskytnutý při uzavření smlouvy, případně kombinace práva odkupu a předkupního práva k akciím nesolventního akcionáře. Rovněž ujednání o minimalizaci škod stanovící, že v případě možného porušení dohody je povinný společník povinen bez zbytečného odkladu informovat oprávněného akcionáře může pomoci přinejmenším zabránit zbytečné časové prodlevě. Ani jedno z uvedených řešení, byť v celkovém hodnocení alespoň částečně posilujících pozici oprávněného, však nelze považovat za plnohodnotnou náhradu nerealizovaného práva odkupu vedoucího v ideálním případě nejen k získání adekvátního protiplnění za převedené akcie, ale primárně k ukončení účasti oprávněného akcionáře na společnosti.
Zajímavou možnost, která však v tuzemsku zatím není v praxi aplikována, představuje speciální životní pojištění pro případ ukončení účasti na společnosti (v důsledku smrti akcionáře, nemoci, úrazu, insolvence apod.) známá v zahraničí (např. USA, Austrálie). Výsledkem kombinace práva odkupu a životního pojištění je tzv. insured buy-sell agreement, tj. typicky dohoda uzavíraná povinnými akcionáři (pojistníky) ve prospěch ostatních vlastníků akcií společnosti (pojištěných). Pojistné plnění lze v případě vzniku pojistné události použít k finanční kompenzaci poskytnuté oprávněnému akcionáři (resp. jeho pozůstalým), výměnou za získání akcií ve prospěch pojistníků. Problém s nesolventností povinné osoby tak v tomto případě automaticky odpadá. Výhody tohoto smluvního aranžmá se tedy projeví na obou stranách smlouvy. Existují přitom i korporátní varianty uvedeného pojistného produktu (life insurance agreement with corporate ownership), kdy se pojistné plnění vyplácí přímo obchodní korporaci, která ho následně může využít k odkupu akcií společníka dotčeného vznikem pojistné události. Ve svém důsledku tak ze zřízení životního pojištění akcionářů může těžit i samotná společnost.
Přestože v tuzemsku podobně specializovaný produkt není rozšířen, domnívám se, že zejména v uzavřených společnostech lze uvažovat o akcionářské dohodě zahrnující závazek jednotlivých společníků k uzavření životního pojištění s recipročním plněním ve prospěch jednotlivých smluvních stran akcionářské dohody, a to právě za účelem financování práva odkupu.
Pro úplnost lze v kontextu hrozícího porušení závazku odkoupení akcií zmínit též ujednání zlepšující pozici osoby zavázané z práva odkupu. Pro případ neočekávané změny poměrů narušující smluvní rovnováhu lze doporučit zejména doložky vyšší moci či hardship doložky, z nichž v ideálním případě mohou těžit obě smluvní strany. Naopak cenové doložky adaptující cenu plnění, ať již automaticky či smluvně, nejsou v případě převodu akcií příliš relevantní, neboť cena akcií je standardně vázána na aktuální hodnotu obchodního majetku společnosti.
Zatímco v případě nedostatku finančních prostředků zavázaného akcionáře se jedná o objektivní neschopnost právo odkupu realizovat, v případě neochoty povinné osoby půjde o překážku subjektivní.
V tomto druhém případě má oprávněný akcionář k dispozici o něco širší spektrum prostředků zlepšujících jeho postavení. Uvažovat lze například o finančně kompenzačních nástrojích umožňujících oprávněnému akcionáři získat (alespoň) určitý finanční obnos jako kompenzaci za neuskutečněný převod akcií. Vhodně formulované doložky mohou současně sehrát i důležitou motivační roli. Například v případě ujednání o smluvní pokutě může již pouhá hrozba placení penále rozptýlit původní nezájem či neochotu zavázaného akcionáře odkup akcií realizovat. Aby nedošlo ke zmaření účinků takového motivačního ujednání, je vhodné dále doplnit akcionářskou dohodu o klauzuli podmiňující postoupení a převod práv a povinností vyplývajících z dohody předchozím písemným souhlasem druhé smluvní strany.
Pozitivně motivovat povinnou osobu mohou i další smluvní nástroje. S ohledem na povahu (budoucího) převodu akcií se logicky nabízí možnost sjednat dohodu o právu odkupu ve smyslu § 1785 až 1788 ObčZ, tedy jako dohodu o smlouvě budoucí kupní. Ujednání zahrnující ex lege možnost nahrazení projevu vůle soudem, nedodrží-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu o převodu účastnických cenných papírů bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí (§ 1787 ObčZ), se může ukázat jako preventivní prostředek eliminující riziko porušení závazku odkupu akcií. S určitým zjednodušením lze tímto postupem docílit funkčně srovnatelného výsledku, jaký platí pro zákonný korporační sell-out (§ 395 ZOK).
8. Požadavek souhlasu s převodem akcií
Konkurenci práva odkupu a vinkulace akcií zakotvenou v korporačních dokumentech společnosti je opět vhodné smluvně ošetřit již v předstihu. Domnívám se, že stejně jako v případě nevyužití předkupního práva předkupníkem nelze dovodit automatickou povinnost hlasovat pro převod akcií. Naopak se jeví jako praktické zahrnutí výslovného závazku povinné osoby hlasovat pro převod akcií do akcionářské dohody.
Je-li povinná osoba sama obchodní korporací, může určitou komplikaci představovat její vlastní vnitřní korporační omezení při nákupu podílu v jiné společnosti. Již při sepisování akcionářské dohody je proto vhodné pamatovat i na to, že stanovy povinné osoby mohou podmiňovat nabytí či zvýšení podílu v jiné entitě souhlasem valné hromady, případně jiného orgánu společnosti.
Rovněž je-li k účinnosti transakce vyžadován souhlas veřejnoprávního orgánu (např. ÚOHS), lze stejně jako v případě předkupního práva doporučit zahrnutí klauzule o vzájemné informační povinnosti a poskytování veškeré součinnosti v rámci řízení o získání souhlasu do smluvního textu akcionářské dohody.
9. Zánik závazku odkupu jinak než splněním
Stejně jako dohoda o zřízení předkupního práva k akciím má i ujednání o právu odkupu zásadně pouze obligační účinky. Hlavním rizikem pro akcionáře oprávněného z práva odkupu pramenícím z pouze závazkověprávních účinků je převod akcií povinné osoby na třetí osobu, v jehož důsledku dochází k zániku práva odkupu. Není přitom podstatné, zda je takový převod na osobu, jež není vázána akcionářskou dohodou, motivován zmařením práva odkupu či nikoliv. S obligační povahou práva odkupu je proto nutné počítat již při koncipování akcionářské dohody.
Prevencí před zmařením práva odkupu může být například klauzule podmiňující postoupení a převod práv a povinností vyplývajících z akcionářské dohody předchozím písemným souhlasem druhé smluvní strany. Situaci převodu akcií zavázaného akcionáře na třetí osobu lze rovněž sjednat jako okolnost, s níž je automaticky spojena aktivace práva odkupu. Uvažovat lze rovněž o kombinaci práva odkupu s předkupním právem k akciím povinné osoby či s právem spoluprodeje (tag-along), které je hojně rozšířeno v zahraničí a postupně se začíná prosazovat i v tuzemské praxi (podrobněji viz níže). Alternativní možností může být ujednání o postoupení závazku odkupu akcií sjednané pro případ převodu akcií povinného akcionáře na třetí osobu. Souhlas oprávněné osoby s převodem akcií osoby zavázané právem odkupu může být rovněž formulován jako podmínka udělení souhlasu valné hromady zakotvená do stanov společnosti.
K zániku práva odkupu může dojít i přechodem vlastnického práva k akciím povinného akcionáře (na dědice či nástupnickou společnost). Zachování práva odkupu není v takových případech možné bez dalšího, naopak předpokládá přistoupení právního nástupce k akcionářské dohodě.
Rovněž při zániku účasti povinné osoby na společnosti v důsledku nedobrovolného prodeje akcií v rámci insolvenčního či exekučního řízení musí oprávněná osoba počítat se zánikem práva odkupu. Alespoň částečně lze smluvně preventivně řešit zpeněžení akcií povinného akcionáře zástavním věřitelem v rámci prodeje zástavy. Vznik zástavního práva či zajišťovacího převodu práva k akciím povinného akcionáře lze totiž opět podmínit udělením souhlasu ze strany oprávněného akcionáře. Zmíněný postup je však limitován pouze na smluvní zástavní právo, resp. zajišťovací převod práva k akciím.
K zániku práva odkupu může konečně dojít i jinými způsoby předjímanými v dohodě. Vedle uplynutí času, na který bylo časově ohraničené právo odkupu sjednáno, lze uvažovat rovněž o zániku práva na základě dohody akcionářů či o vzdání se práva ze strany oprávněného akcionáře.
10. Právo spoluprodeje
Právo spoluprodeje (tag-along) představuje v principu smluvní sell-out svého druhu. Konkrétně se jedná o právo společníka prodat své akcie za stejných podmínek, za kterých je realizován převod akcií jiného převádějícího akcionáře zavázaného akcionářskou dohodou. Podmínkou uplatnění práva je tedy situace prodeje akcií ze strany jiného akcionáře vázaného akcionářskou dohodou upravující právo spoluprodeje.
V případě, že oprávněný akcionář nevyužije předkupní právo ve vztahu k akciím převádějícího akcionáře, se kterým je ujednání o právu tag-along v praxi často kombinováno, má převádějící akcionář povinnost zajistit, že zájemce, kterému převádí akcie, předloží oprávněnému akcionáři nabídku koupě všech jeho akcií za stejných podmínek, za kterých je prodává on sám. S určitou nadsázkou lze tedy vést paralelu mezi právem spoluprodeje a povinnou nabídkou převzetí.
Pro zajištění skutečně rovnocenných podmínek (tj. nejen z pohledu kupní ceny, ale i dalších smluvně významných ujednání, např. sankčních či terminačních atd.) je přitom vhodné začlenit do tag-along doložek požadavek, aby k převodu došlo současně na základě jedné převodní smlouvy o společném prodeji akcií zavazující současně stranu oprávněnou i zavázanou k právu spoluprodeje.
Rovněž lze doporučit smluvní úpravu otázky, zda lze právo spoluprodeje realizovat i jen ve vztahu k některým akciím a v případě, že tomu tak je, jaký vliv má částečný převod na další existenci práva spoluprodeje. Stejně tak řešení otázky, zda lze právo spoluprodeje při odmítnutí nabídky spoluprodeje ze strany oprávněné osoby realizovat i při jiné převodní příležitosti je lepší zakotvit přímo do dohody, aby se předešlo případným neshodám ohledně odlišných pohledů na vyčerpání práva spoluprodeje.
Obvykle u dohod zakotvujících právo spoluprodeje platí, že akceptuje-li oprávněný akcionář nabídku, dojde k podpisu smlouvy o převodu akcií (obou akcionářů) na zájemce. Naopak, pokud oprávněný akcionář nabídku odmítne, převádějící akcionář uzavře se zájemcem převodní smlouvu sám a na zájemce převede pouze své akcie.
Složitější situace může nastat při porušení práva spoluprodeje ze strany převádějící osoby. Nezajistí-li povinný akcionář předložení nabídky koupě, pak ani on sám nesmí své akcie na zájemce převést. Dojde-li však přesto k prodeji, je takový převod zásadně platný, neboť dohoda zakládající právo tag-along zavazuje pouze smluvní strany. Případně vzniklou škodu lze uplatnit (při absenci jiného sankčního ujednání zahrnutého do akcionářské dohody) prostřednictvím obecné občanskoprávní úpravy vztahující se k případům porušení smluvního závazku. Ke zvážení je dále možnost koncipování dohody o právu spoluprodeje jako smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Takové řešení se jeví však jako méně praktické v situaci, kdy by účastníkem dohody musel být i budoucí kupující. Praktičtější pojistkou před zmařením práva spoluprodeje tak bude spíš vinkulace akcií a podmínění převodu akcií udělením souhlasu osoby oprávněné z práva spoluprodeje.
