Nezkracuje-li dlužník své věřitele, může v souladu s autonomií vůle činit právní jednání za protiplnění, které není ekvivalentní, eventuálně i bezúplatně. Jinak je tomu v situaci, kdy je dlužník ve stavu úpadku, nebo pokud je důsledkem takového jednání stav úpadku dlužníka. Do hry totiž vstupují pravidla insolvenčního práva, v českém prostředí konkrétně § 240 InsZ.¹

Smyslem ustanovení o neúčinnosti právních jednání dlužníka bez přiměřeného protiplnění je chránit majetkovou podstatu, resp. věřitele jako skupinu před účinky neblahého (zkracujícího) jednání dlužníka, které vede k nižšímu poměrnému uspokojení věřitelů.

Pravidla o neúčinnosti právních jednání bez přiměřeného protiplnění (anglicky též jako undervalues) nejsou oproti pravidlům o zvýhodňujících právních jednáních úzce svázána s řešením problému sdíleného majetku.² Mají tak své místo i mimo insolvenční právo v obecné úpravě odporovatelných právních jednání v občanském zákoníku.³ Je však třeba pamatovat na to, že ustanovení insolvenčního práva o právních jednáních bez přiměřeného protiplnění se ze strany věřitelů dlužníka není možné dovolávat mimo insolvenční řízení; obdobně se insolvenční správce nemůže domáhat neúčinnosti právních jednání dlužníka podle občanského zákoníku. Insolvenční zákon totiž upravuje odpůrčí nároky samostatně.⁴

Stojí za to též vyjasnit vztah mezi ustanovením § 240 InsZ o právních jednáních bez přiměřeného protiplnění a dalším skutkovým podstatám odporovatelnosti podle insolvenčního zákona. Zatímco § 240 InsZ zásadně míří na nepřiměřenost protiplnění a zkrácení všech věřitelů bez prvku zvýhodnění některého z věřitelů, § 241 InsZ předjímá zvýhodnění některého věřitele oproti jiným věřitelům. Hlavní rozdíl mezi § 240 a 242 InsZ tkví v tom, že zkracující právní jednání dlužníka podle § 242 musí mít prvky zkracujícího úmyslu.

Právním jednáním bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní jednání naplňující kumulativně následující znaky: (i) naplnění obecné charakteristiky odporovatelného právního jednání dlužníka § 235 InsZ, (ii) bezúplatnost či kvalifikovaná nepřiměřenost (podstatně nižší než obvyklá cena) protiplnění, (iii) právní jednání dlužníka učiněné v období jednoho roku, resp. tří let před zahájením insolvenčního řízení, (iv) v době právního jednání byl dlužník v úpadku či odporovatelné právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku, a současně (v) se nejedná o některý z případů uvedených v § 240 odst. 4 InsZ (negativní podmínka). Naopak není třeba zavinění dlužníka či osoby povinné vydat plnění.⁵ Jak též dovodil Nejvyšší soud: „insolvenční zákon neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalobce) o stavu úpadku dlužníka“.⁶

Z praktického pohledu nelze opomenout časové aspekty posouzení podmínek odporovatelnosti․ Předpoklady odporovatelnosti se posuzují zásadně ke dni uskutečnění právního jednání (a nikoli tedy dříve ani později k jeho účinnosti), což se vztahuje nejen k otázce existence úpadku, ale i k dalším podmínkám, jako je přiměřenost protiplnění (včetně otázky výkyvu cen v čase)⁷ či existence spřízněnosti osob ve smyslu § 240 odst. 2 InsZ.⁸ Tento závěr dle mého názoru musí platit bez ohledu na to, že pro účely posouzení, zda bylo právní jednání učiněno v rozhodné lhůtě před zahájením insolvenčního řízení, se podle judikatury Nejvyššího soudu přihlíží nikoli k uskutečnění právního jednání, ale k okamžiku nastoupení jeho účinků⁹. Pokud v době konání či opomenutí ze strany dlužníka nejsou naplněny podmínky odporovatelnosti (např. protiplnění je odpovídající či dlužníkova protistrana je mimo koncern dlužníka), nemůže mít pozdější změna okolností (například nečekané navýšení hodnoty plnění dlužníka či jiné nezávislé transakce dostaly dlužníka do stavu úpadku) vliv na úspěch odpůrčí žaloby. Na základě neformální diskuse si však jsem vědom toho, že tento názor není sdílen všemi odborníky. Jelikož je tento přístup odůvodněn snahou o zabránění narušení legitimního očekávání třetích osob¹⁰, lze jej dle mého názoru prolomit v případech, kdy si dotčená osoba ochranu nezaslouží z důvodu absence poctivosti na její straně (kdy by zřejmě jinak mohlo docházet k naplnění skutkové podstaty podle § 242 InsZ). Smyslem právní úpravy § 240 je totiž zabránit nekalým praktikám dlužníka; pokud přitom není závadnost jednání objektivně přítomna (ani zamýšlena) v okamžiku právního jednání dlužníka, nemůže mít pouhá změna okolností mimo vliv dlužníka dopad na posouzení legitimnosti právního jednání.

1. Obecný rys odporovatelného právního jednání dlužníka

Kromě naplnění znaků zvláštní skutkové podstaty zvýhodňujícího právního jednání je třeba dle judikatury Nejvyššího soudu současného naplnění znaku obecného rysu odporovatelného právního jednání dlužníka.¹¹ To vyplývá mimo jiné ze systematiky právní úpravy odporovatelnosti. V případě právních jednání bez přiměřeného protiplnění půjde o rys zkrácení věřitelů.

Zkrácení možnosti uspokojení věřitelů představuje dle mého názoru (a patrně bez nároku na úplnost) právní jednání, která vedou bez ohledu na subjektivní stránku na straně dlužníka (zavinění) ke zmaření či ztížení možnosti uspokojení věřitelů, a to jinak než zvýhodněním jiného věřitele. V podstatě jde o změny majetku dlužníka (prodejem či jiným způsobem). Mezi právním jednáním dlužníka a zkrácením věřitelů nicméně musí být příčinná souvislost.¹²

Ten, kdo žádá přiznání právního následku, musí tvrdit a prokazovat existenci skutečností odpovídajících znakům skutkové podstaty normy zakládající nárok, přičemž ten, kdo tyto následky popírá, musí prokazovat skutečnosti odpovídající znakům skutkové podstaty právní normy, která způsobuje zánik uplatnitelnosti odpůrčího nároku.¹³ Bude tak v obecné rovině na insolvenčním správci, aby doložil, že jsou naplněny znaky obecné skutkové podstaty odporovatelnosti podle § 235 a násl. InsZ.

2. Protiplnění a jeho nepřiměřenost

a) Obecný výklad

Základním prvkem vymezení právních jednání bez přiměřeného protiplnění je otázka protiplnění. Jazyk ustanovení § 240 InsZ je dostatečně široký, aby umožnil posoudit každý jednotlivý případ. Úplatou může být kupříkladu odměna za poskytnutí ručení za dluhy třetí osoby. Protiplnění nemusí mít vždy peněžitý charakter (typicky směna či poskytnutí služeb výměnou za dodání zboží). V takových případech bude nezbytné zjišťovat obvyklou cenu takového protiplnění. Břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše obvyklé ceny plnění dlužníka i protiplnění druhé strany nese zásadně insolvenční správce jako osoba prokazující naplnění všech znaků skutkové podstaty právního jednání bez přiměřeného protiplnění.

Neobdržel-li dlužník žádné protiplnění (tedy plnil-li dlužník bezúplatně), je právní postavení a důkazní situace insolvenčního správce snazší v tom, že se nemusí zkoumat ekvivalentnost protiplnění. Je-li přiměřené protiplnění sjednáno, ale není druhou stranou splněno, nejedná se o případ hypotézy § 240 odst. 1 InsZ, ale insolvenční správce je oprávněn sjednané protiplnění vymáhat. Výjimkou by mohl být teoreticky případ, kdy od počátku chyběl úmysl uhradit dluh¹⁴.

Vrchní soud v Praze za obvyklou cenu považuje „cenu, za kterou by bylo možné prodat nebo jinak zpeněžit v době dlužníkova právního úkonu s dodržením případných cenových předpisů (předpisů o regulaci cen, vydaných podle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů)“¹⁵, jedná se tedy zásadně o odhad ceny tržní, tedy ceny, za kterou je možné danou majetkovou hodnotu na trhu v daném místě a čase prodat, avšak vždy v kontextu postavení dlužníka.

V konkrétním případě může mít s ohledem na zvláštní okolnosti pro dlužníka plnění vyšší hodnotu. Příkladem může být postoupená pohledávka za nominální výši (odhad tržní ceny by jinak mohl být nižší než nominální výše postoupené pohledávky), kterou dlužník mohl využít k započtení proti jiné pohledávce svého věřitele za dlužníkem.

Je-li pro dlužníka výhodné zbavit se věci z důvodu nákladů s ní spojených, projeví se to zřejmě v určení obvyklé ceny protiplnění (případně v rámci posouzení, zda je naplněna obecná charakteristika odporovatelného právního jednání dlužníka, tj. při posouzení aspektu zkrácení věřitelů). Lze si dokonce představit, že pro dlužníka může být ekonomicky výhodné věc převést bez jakéhokoli protiplnění.

Určení obvyklé ceny je zásadně otázkou odbornou. Právním posouzením zůstává, zda je s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci obvyklá cena kvalifikovaně nižší (podstatně nižší než obvyklá cena). Obvyklá cena se testuje objektivně, a to ke dni uskutečnění právního jednání. Pozdější výkyvy ceny plnění dlužníka či tomu odpovídajícího protiplnění nejsou relevantní (například je-li v době uskutečnění postoupení pohledávky obvyklá cena pohledávky 100 % nominální hodnoty, nevymožení pohledávky z důvodu později nastalé nedobytnosti pohledávky nemůže zpětně sloužit k přehodnocení ceny obvyklé a naopak).

Co se týče nepřiměřenosti plnění, z důvodu právní jistoty dotčených stran právního jednání nepostačuje prosté porovnání vzájemného plnění; nepřiměřenost plnění musí být kvalifikovaná, tedy dosahovat takové intenzity, aby bylo možné uzavřít, že obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění. Nejvyšší soud zřejmě zaujímá stanovisko, že právní úprava v insolvenčním zákoně je z pohledu definice skutkové podstaty právního jednání bez přiměřeného protiplnění komplexní, pročež nelze převzít závěry soudní praxe k otázce ekvivalentnosti plnění podle § 589 a násl. ObčZ či § 42a ObčZ 1964.¹⁶ Ani rozhodnutí přijatá k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání¹⁷ nelze vždy bez dalšího použít.

Při posouzení konkrétních podmínek Nejvyšší soud vyložil, že při posouzení nepřiměřenosti protiplnění jsou rozhodující kvantitativní kritéria (poměr mezi cenou skutečného protiplnění a obvyklé ceny protiplnění). Podle Nejvyššího soudu ovšem nelze opomenout ani kritéria kvalitativní. Nejvyššího soud konkrétně uvedl, že „je nezbytné vycházet při výkladu § 240 InsZ z účelu a zásad insolvenčního řízení, jak jsou formulovány v § 1 a 5 InsZ. Jakkoli platí, že v tomto směru jsou významná především hlediska ryze kvantitativní [jako jsou poměr mezi cenou obvyklou a sjednanou (vyjádřitelný například v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)], nelze pominout ani dopad sporného právního úkonu (zde kupní smlouvy) do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů (rozuměj věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem) dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit), ani důvody, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (například snaha získat peněžní prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), resp. další okolnosti, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil“.¹⁸ Dopadem sporného právního jednání může být význam pro majetkovou podstaty, tedy do jaké míry odporovatelné právní jednání zkracuje uspokojení věřitelů. V tomto ohledu lze odkázat na obecné závěry přijaté pro účely výkladu zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1099/2005: „dojde-li v důsledku právního úkonu dlužníka (učiněného v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu) ke zmenšení majetku pozdějšího úpadce v rozsahu částky, která bude jak co do samotné výše, tak i z hlediska vlivu na uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, zanedbatelná, nebude zpravidla naplněna ani podmínka existence nápadně nevýhodných podmínek podle § 15 odst. 1 písm. c) KV“.¹⁹ Osobně se domnívám, že kvalitativní kritéria ve smyslu uvedeného by měla být spíše posouzena v rámci úvah, zda dochází ke „zkrácení věřitelů“ ve smyslu obecné skutkové podstaty podle § 235 odst. 1 InsZ, neboť sama skutková podstata § 240 InsZ nepředjímá tato kritéria.

Ohledně posouzení kvantitativního kritéria je třeba v první řadě vyjít z dokazování znaleckým posudkem či jinou relevantní metodou. Nejvyšší soud v konkrétním případě označil rozdíl 25 % oproti obvyklé ceně za hraniční, leč ještě akceptovatelný.²⁰ Ačkoli zobecnit kvantitativní kritérium lze jen velmi zhruba, považuji kvalifikovanou nepřiměřenost na úrovni cca 30 až 35 % oproti obvyklé ceně. Pouze ilustrativně lze uvést, že v kontextu KV byl při testu „nápadně nevýhodných podmínek“ akceptován rozdíl ve výši 32 % oproti tržní ceně²¹; jsou přitom známy případy, kdy nebyl na závadu i mnohem výraznější rozdíl.

Vždy však bude třeba korigovat kvantitativní kritérium shora naznačenými úvahami o kritériích kvalitativních (bez ohledu na to, zda v ramci posouzení obecné skutkové podstaty či zvláštní skutkové podstaty odporovatelnosti), které se již váží na konkrétní okolnosti daného případu (dopad právního jednání na majetkovou podstatu a schopnost dlužníka hradit své pohledávky, důvody a okolnosti, za nichž dlužník právní jednání učinil, atd.). Mám za to, že by bylo možné hodnotu protiplnění poměřovat i časovou hodnotou pro dlužníka. Z mnoha důvodů (zajištění cash flow, strategická investice atp.) může mít pro dlužníka vyšší hodnotu dnešní hodnota 60 % výše postupované pohledávky než 100 % její vymožené výše v soudním řízení později; naopak získání pohledávky postoupením může být relevantní pro dlužníka pro jeho možnost započtení pohledávek za svým dlužníkem.

Jak je naznačeno shora, znalecký posudek je v praxi často klíčovým pro účely dokazování. K jeho hodnocení Nejvyšší soud přiléhavě uvedl, že „… hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru“.²² Nezřídka bude čelit insolvenční soud vícero znaleckým posudkům s rozdílnými závěry o stejné otázce. Insolvenční soud je musí v intencích judikatury Nejvyššího soudu „zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí … Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout jen tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců“.²³

b) Dohoda o započtení a příklady

Velmi zajímavou otázkou odporovatelnosti je posouzení dohody o započtení. Dohoda o započtení nemůže být podle závěrů Nejvyššího soudu z povahy věci právním jednáním bez přiměřeného protiplnění: „Započtením se tak stranám zápočtu nedostává žádného plnění, natož takového plnění, které by mohlo být využitelné k (byť jen částečnému) uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka; nelze však přehlédnout, že započtením dlužník ‚ztrácí‘ majetek (pohledávku), který by mohl být využitelný k shora zmíněnému účelu. Z povahy započtení přitom současně plyne, že jde vždy o úkon ‚ekvivalentní‘ (vzájemné pohledávky zanikají jen v rozsahu, v němž se kryjí). Není-li započtení plněním dluhu, je zároveň pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon podle § 240 InsZ“.²⁴ Neúčinným právním jednáním může být dle Nejvyššího soudu teoreticky právní jednání, které od počátku předjímalo započtení pohledávky: „Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) ‚reálně‘ nedostalo“.²⁵ Jelikož sama dohoda o započtení není právním jednáním bez přiměřeného protiplnění, odpůrčí žalobou může být odporováno toliko právnímu jednání, ze kterého vznikla započítávaná pohledávka. Tomu musí odpovídat i petit odpůrčí žaloby.

Skutková podstata právního jednání bez přiměřeného protiplnění zahrnuje nejen převody vlastnického práva k věci, ale i jiné majetkové dispozice jako zatížení věci věcnými právy (například zástavní právo, věcné břemeno) či sjednání jiného práva (například nájem), jakož i poskytnutí služeb.

Vedle klasického případu darování se jako právní jednání bez přiměřeného protiplnění může posoudit, pokud dlužník neobdrží žádnou (eventuálně odpovídající) protihodnotu i přistoupení k dluhu (tzv. kumulativní intercese)²⁶ či zřízení zajištění za dluhy třetí osoby²⁷. Pokud by však dlužník obdržel příslušné protiplnění, právní jednání by z hlediska odporovatelnosti dle mého názoru obstálo; protiplnění by přitom mělo odpovídat primárně rizikovosti poskytnutí zajištění.

Nakonec lze pro úplnost uvést, že k otázce přiměřeného protiplnění za postoupení pohledávky Vrchní soud v Praze uvedl: „(obvyklá cena) je dána její dobytností. Nominální hodnota postoupené peněžité pohledávky je sama o sobě bezcenným údajem, není-li bez dalšího najisto postaveno, že dlužník má dostatečný majetek, z něhož lze pohledávku uspokojit. … Ve své podstatě jde o zjištění majetkových poměrů dlužníka postoupené pohledávky“.²⁸

3. Právní jednání v určitém období

V prvé řadě platí, že odporovat lze právnímu jednání dlužníka učiněnému v období tří let před zahájením insolvenčního řízení u osoby blízké a osoby spadající do koncernu dlužníka²⁹, resp. jednoho roku v případě ostatních osob. Rozhodné datum je zahájení insolvenčního řízení, v jehož rámci je podávána odpůrčí žaloba (nikoli snad předchozí insolvenční řízení vůči témuž dlužníku bez ohledu na to, jak řízení skončilo, ani okamžik, k němuž se připínají podle § 101 InsZ účinky zahájeného insolvenčního řízení). Účelem lhůty je chránit právní jistotu osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty³⁰.

Pro posouzení, zda lze právnímu jednání dlužníka odporovat (zda bylo učiněno v dané lhůtě před zahájením insolvenčního řízení) je dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozhodující, kdy nastaly účinky dlužníkova jednání.³¹ Pokud přitom nastaly účinky právního jednání před zveřejněním vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení, odporovatelnost se posuzuje podle § 240 InsZ, v opačném případě je rozhodující § 111 InsZ či jiné ustanovení v závislosti na způsobu řešení úpadku.³² V případě převodu vlastnického práva k nemovité věci či zřízení zástavního práva k ní je rozhodujícím momentem okamžik, ke kterému dochází k zápisu (vzniku) věcného práva.³³ V případě právního jednání vázaného na odkládací podmínku bude dle shora uvedených úvah rozhodující, kdy nastala odkládací podmínka.³⁴

4. Právní jednání v úpadku dlužníka či vedoucí k úpadku dlužníka

Dlužníkovým právním jednáním lze odporovat pouze tehdy, pokud je dlužník v úpadku či pokud by se dostal v důsledku odporovatelného právního jednání do úpadku, a to bez ohledu na formu úpadku.³⁵ Existence úpadku se zkoumá k datu uskutečnění právního jednání³⁶; nelze však zcela vyloučit riziko, že soudy budou přihlížet k okamžiku nabytí účinnosti právního jednání, což nepovažuji za správné s ohledem na principy právní úpravy a ochranu třetích osob. Při otázce, zda nastal úpadek v důsledku právního jednání, se musí zohlednit účinky právního jednání.

Břemeno tvrzení a důkazní ohledně stavu úpadku dlužníka nese zásadně insolvenční správce³⁷ (ke spřízněným osobám viz dále). Insolvenční správce se může podle judikatury Nejvyššího soudu spoléhat na domněnky platební neschopnosti dlužníka (§ 3 odst. 2 InsZ)³⁸. Tento postoj však není prost výhrad. Při rozhodování o úpadku je použití domněnek opodstatněno především informační asymetrií dlužníka a insolvenčního navrhovatele – dlužník má totiž (nebo by přinejmenším měl mít) dostatek informací o své ekonomické situaci, aby domněnku svého úpadku mohl vyvrátit. Pokud je nicméně domněnka úpadku použita v incidenčním sporu proti osobám pasivně legitimovaným podle § 237 odst. 1, 2 InsZ, není její použití dle mého názoru přiléhavé, neboť tyto osoby nečerpají jakoukoli informační výhodu (ba spíše naopak čelí informačnímu vakuu ohledně údajů podstatných pro posouzení úpadku dlužníka v době právního jednání dlužníka).³⁹

Ve vztahu k tzv. spřízněným osobám, tj. osobám blízkým a osobám, které tvoří s dlužníkem koncern, působí vyvratitelná domněnka existence úpadku. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí shrnul, že „… v takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku“⁴⁰. „Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně naopak je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn.“⁴¹

Zhodnocení, zda žalovaný jako účastník řízení unesl důkazní břemeno o vyvracení domněnky úpadku shora, nemůže být založeno na pouhém popření skutečností, na nichž je vyvratitelná domněnka postavena.⁴² „K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu§ 241 odst. 2 InsZ se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani v úpadku ve formě předlužení.“⁴³ Obrana žalovaného bude, zjednodušeně řečeno, ve většině případů spočívat v prokázání, že dlužník byl schopen hradit splatné pohledávky ve smyslu § 3 InsZ a že (je-li dlužník právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem) nebyl předlužen, tedy že měl v příslušné době dostatečný majetek s přihlédnutím k další správě majetku či provozu závodu.⁴⁴

Ustanovení § 240 odst. 4 InsZ stanoví taxativní výluky z okruhu zvýhodňujících právních jednání. Je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že se jedná o některý z uvedených případů.⁴⁵

I znaky negativního vymezení se testují k okamžiku uskutečnění právního jednání dlužníka. Jinak řečeno, skutečnosti, které nastaly poté, zásadně nelze zohledňovat, pokud zde nebyly k okamžiku uskutečnění právního jednání – například zda dlužník na základě skutečností nastalých později skutečně měl z právního jednání prospěch ve smyslu § 240 odst. 4 písm. d) InsZ.

1. Plnění uložené právním předpisem

Výjimka zahrnující plnění uložené právním předpisem míří na povinnost dlužníka plnit podle právního (nikoli interního) předpisu bez ohledu na to, zda jde o zákon či podzákonný právní předpis. Může jít o placení daní či poplatků, hrazení výživného apod.

S ohledem na samostatnost skutkových podstat odporovatelných právních jednání není ovšem vyloučeno, že právní jednání naplňující znaky negativního vymezení podle ustanovení § 240 InsZ může v konkrétním případě představovat zvýhodňující právní jednání (například dlužník je podle právních předpisů povinen k různým plněním více věřitelům a splní pouze jeden vybraný dluh vůči jednomu věřiteli).

2. Příležitostný dar v přiměřené výši

Přiměřenost v souvislosti s výjimkou spočívající v příležitostném daru je třeba dle mého názoru posuzovat objektivně. Není nicméně jasné, zda se přiměřenost bude posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu dlužníkovi a jeho poměrům či obecněji. Domnívám se spíše, že je třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu. Může se tak stát, že bude legitimní vyjímat darování u dlužníka ze zámožných poměrů, ačkoli by u jiného dlužníka dar již výjimku nenaplňoval.⁴⁶

3. Vyhovění ohledům slušnosti

Neúčinným právním jednáním dlužníka také není poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti. Výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli; uvedenou výjimku tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoli právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto právního jednání dlužníka.⁴⁷

Otázku je třeba „posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti)“.⁴⁸

Není přitom podstatné, zda dlužník obdržel protiplnění. Vrchní soud v Praze přiléhavě uvedl, že ohledy slušnosti „představují výjimečný korektiv základní definice jednání bez přiměřeného protiplnění jako jednání neúčinného“ s tím, že pro „potlačení společného zájmu dlužníkových věřitelů a k upřednostnění individuálního zájmu osoby mající z neúčinného jednání dlužníka prospěch“ musí být splněny následující podmínky: (i) projev slušnosti musí být projevem svobodným a prostým jakýchkoli přímých vnějších tlaků (ať již sociálních, či ekonomických); (ii) jednání dlužníka musí být posuzováno s ohledem na dobu, kdy bylo učiněno, resp. kdy nastoupily jeho účinky; (iii) ohledům slušnosti musí být vyhověno jak ve vztahu k žalovanému, tak i ve vztahu k dlužníkovi, (iv) přihlédne se k dlužníkovým majetkovým poměrům a k výši jeho dluhů.⁴⁹

Podle soudní praxe je tak třeba, aby poskytnuté plnění vyhovovalo „těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (majetku), to je žalovanému, tak i insolvenčnímu dlužníkovi, přičemž obě tyto podmínky musí být splněny současně“⁵⁰. „Za naplnění ohledů slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění) by tak bylo možno považovat poskytování výživného, byť by insolvenční dlužník nebyl podle zákona k tomu povinen, za situace, že by tato osoba (nabyvatel plnění) byla na tomto příjmu existenčně závislá. Na druhé straně by pak muselo být v takovém případě vyhověno i ohledům slušnosti ve vztahu k insolvenčnímu dlužníkovi, to je, že jím poskytnuté plnění by muselo být přiměřené jeho majetkovým poměrům.“⁵¹ Současně obecné tvrzení, že „rodina si má pomáhat, neobstojí, neboť insolvenční zákon naopak vychází z předpokladu, že úkony učiněné vůči osobám blízkým jsou zpravidla neúčinné“.⁵²

4. Předpoklad přiměřeného prospěchu

Poslední, patrně nejkomplexnější, výjimka předpokládá právní jednání, u něhož (i) dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, (ii) nešlo o právní jednání ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a (iii) osoba, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka. Výjimka bude zřejmě směřovat na případy objektivně neekvivalentního právního jednání, které nicméně mohlo mít rozumně předpokládaný přínos (například předváděcí sleva s předpokladem objednávky dalšího plnění).

Pro výklad pojmu přiměřený prospěch je klíčové uvědomit si důsledky právního jednání bez přiměřeného protiplnění: hodnota majetku sloužícího k uspokojení nezajištěných věřitelů se zkracujícím právním jednáním snižuje bez ohledu na to, zda jde převod majetku dlužníka nebo jeho zatížení (včetně poskytnutí majetku dlužníka k zajištění za dluhy třetí osoby). Jako přiměřený prospěch pro dlužníka (majetkovou podstatu) je třeba vnímat jen to, s čím by nezajištění věřitelé ex ante hypoteticky souhlasili. V korporátním pohledu platí, že společníci korporace, která je v úpadku nebo jí úpadek hrozí, postrádají řádnou motivaci k tomu, aby dohlíželi na zájmy věřitelů.⁵³ Takovým prospěchem bude primárně plnění, které by mělo sloužit přímo či nepřímo k uspokojení věřitelů (typicky prostředky sloužící k provozu závodu dlužníka či dodaná věc). Přiměřený prospěch však je širší pojem než přiměřené protiplnění. Předpoklad přiměřeného prospěchu musí být s ohledem na všechny okolnosti reálný. Pokud je poskytnut například úvěr dceřiné společnosti dlužníka a dlužník poskytne k zajištění podíl na dceřiné společnosti, lze uvažovat o přiměřeném prospěchu. Úvěrem se totiž mohla navýšit hodnota dceřiné společnosti a s tím i hodnota, ze které se mohou věřitelé dlužníka uspokojovat.

V kontextu zřízení zajištění za dluhy jiné osoby bylo judikováno, že přiměřeným prospěchem není (i) možnost regresního nároku (insolvenčního) dlužníka za obligačním dlužníkem, bude-li (insolvenční) dlužník povinen splnit svůj závazek ze smluv o zřízení zajištění, ani (ii) obecné argumenty o prospěšnosti pro koncern za stavu, kdy je sám dlužník v platební neschopnosti, včetně tvrzeného přínosu z důvodu nevymáhání dluhu vůči jinému subjektu v koncernu.⁵⁴ V obecné rovině je třeba upozornit, že závěry nelze nikdy paušalizovat a je třeba posuzovat každý případ individuálně; to platí především v kontextu složitých koncernových vztahů a ekonomických dopadů právního jednání dlužníka.

K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního jednání podle § 240 InsZ se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění právního jednání objektivně ve stavu úpadku nebo že právní jednání vedlo k dlužníkovu úpadku.⁵⁵ Uvedená výjimka přináší do posouzení právního jednání subjektivní prvek, neboť se zkoumá, zda osoba, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, nemohla poznat, že je dlužník v úpadku nebo že by právní jednání dlužníka mohlo vést k jeho úpadku.

Na třetí osobě, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, je možné požadovat „náležitou pečlivost“ při posuzování, zda je dlužník v úpadku nebo zda právní jednání dlužníka k jeho úpadku nevede. Standard náležité péče je možné přiblížit tak, že osoba „je povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít. Již jen z toho je patrné, že posuzování toho, zda určitá osoba vyvinula patřičné úsilí, je otázkou posuzování okolností konkrétního případu, a proto zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání vždy bylo v souladu s požadavkem náležité péče“.⁵⁶ V obecné rovině platí, že v souladu s § 4 odst. 2 ObčZ se bude zásadně vycházet z hlediska průměrné, věci znalé osoby, nejde-li o osobu odborně zdatnou (§ 5 odst. 1 ObčZ).

Jak plyne z textu shora, po více než deseti letech aplikace insolvenčního zákona existuje četná rozhodovací praxe soudů k aspektům týkající se odporovatelnosti právních jednání bez přiměřeného protiplnění. Několik významných otázek nicméně zůstává nejasných, což platí především pro problematiku časové působnosti pravidel a posouzení kritéria přiměřenosti protiplnění. Tento příspěvek si přitom klade za cíl přednést návod, jak k vybraným komplikovaným bodům přistoupit a vyvážit na jedné straně zájem věřitelů a zájem na právní jistotě dotčených osob.