Případ č. 1: Ojeté vozidlo¹

Kupující koupí od prodávajícího ojeté vozidlo na základě informací uvedených v inzerátu prodávajícího. Po více jak dvou letech vyjde najevo, že inzerované informace o roku výroby, velmi dobrém stavu vozidla, stejně jako tvrzení, že vozidlo je nehavarované, neodpovídají skutečnosti. Kupující hodlá získat zpět kupní cenu.

Případ č. 2: Zátiší se zelenou láhví od A. Jawlenského²

V dražbě uměleckých předmětů byl vydražen obraz slavného malíře A. J. Dle katalogu dražitele pravost obrazu dokládala expertiza znalce, přičemž v dražebních podmínkách stálo, že dražitel neodpovídá za žádné vady dražených věcí a negarantuje informace u nich uvedené. Kupující si může předmět před dražbou prohlédnout, na pozdější reklamace nebude brán zřetel. Vydražitel se po převzetí dotyčného obrazu zdráhá kupní cenu zaplatit, neboť namítá, že nejde o dílo slavného malíře A. J., nýbrž o výtvor neznámého laika.³

Vztah mezi právem založeným omylem o vlastnostech předmětu (§ 583, event. § 584 odst. 1 ObčZ) na jedné straně a právem z vadného plnění na straně druhé se řadí mezi tradiční civilistická témata.⁴ Mezi oběma komplexy norem může existovat buď vztah alternativity (tzn. práva založená omylem jednajícího a práva z odpovědnosti za vady se vzájemně nevylučují, nýbrž stojí vedle sebe), označovaný i jako tzv. konkurence práv, nebo poměr exkluzivity⁵ ve prospěch práv z vadného plnění, nazývaný též jako zákonná konkurence. Není prima facie zcela zřejmé, které řešení upřednostnit.

Ani v příbuzných právních řádech (německém, rakouském či švýcarském) neexistuje výslovné pravidlo řešící případ současného naplnění obou nárokových norem, ba dokonce ani napříč literaturou nepanuje jednota na obecně „správném“ řešení. Časem se utvořil převládající názor, který je sledován konstantní judikaturou vrcholných soudů (BGH, OGH, BG). Nezřídka se v literatuře těchto zemí objevují názory volající po protichůdném řešení, než zastává převládající názor, a to často na podkladě komparativních argumentů.^6,7

Předkládaný článek si pokládá tutéž otázku, jež se však zaměřuje na práva z vad platné právní úpravy kupní smlouvy věci movité. Předmětem článku není omyl vyvolaný lstí (§ 584 odst. 2 ObčZ), stejně tak stojí mimo pozornost omyl prodávajícího, kde konkurence z povahy věci nepřichází v úvahu.

Judikatura k občanskému zákoníku z r. 1964 se nejspíše přiklonila k exkluzivnímu pojetí.^8,9 Ve vztahu k nové právní úpravě se někteří autoři¹⁰ přiklání k rakouské převládající nauce (viz níže) připouštějící vztah alternativity s akcentem, že mýlit se kupující může jen o vlastnosti v době uzavření smlouvy.

Nejprve budou stručně představena jednotlivá řešení v nám příbuzných právních řádech a unifikačních projektech, poté se zaměřím na vhodné řešení v rámci české právní úpravy. Pro detailní rozbor zahraničních řešení zde není místo.¹¹ Pozornost není věnována podrobnému zkoumání jednotlivých předpokladů omylu a práv z vad, nýbrž se článek soustředí na případy, kdy jsou naplněny oba předpoklady.

Naplnění předpokladů omylu a práv z vad se týká zejména koupě individuální věci, výjimečně i věci druhově určené. Je-li předmětem právního jednání konkrétní věc (konkrétní obraz, jehož vlastníkem je A; konkrétní automobil, jehož vlastníkem je B, apod.), bývá v kupní smlouvě zpravidla stranami popsán takovými znaky, které odpovídají představě stran (obraz je originálem, automobil je nehavarovaný apod.). Především v těchto případech se kupující může mýlit o vlastnostech (konkrétního) předmětu.

U věcí genericky určených či těch, jež mají být teprve vyrobeny, se situace zpravidla liší. Omyl o jejich vlastnostech zásadně nepřichází v úvahu, protože se kupující stěží může mýlit o vlastnostech věci, která bude prodávajícím teprve v budoucnu konkretizována, event. vyrobena a dodána.^12,13 Omyl o vlastnostech předmětu u věcí druhově určených by totiž byl omylem o tom, že prodávající bude plnit v souladu se smlouvou, tj. bez vad.¹⁴

I při koupi věci určené druhem však existují výjimky. Např. typ automobilu znečišťuje ovzduší ve větším rozsahu, než výrobce uvádí.¹⁵ Omyl se zde netýká konkrétního (předem neurčeného) vozidla, nýbrž celého druhu. Nesprávná představa kupujícího zde byla vyvolána třetí osobou (tj. výrobcem), o čemž prodávající musel vědět (srov. § 585 ObčZ). Omyl musí být dále kauzální, tj. mít přímý vliv na projev vůle kupujícího uzavřít smlouvu. Prostá kauzalita však nepostačí,¹⁶ neboť omyl se musí týkat okolnosti náležící do obsahu smlouvy. Posouzením jeho intenzity pak dospíváme k závěru, zda je omylem podstatným, tzn. že při pravé znalosti by kupující buď smlouvu vůbec neuzavřel (omyl o rozhodující okolnosti ve smyslu § 583 ObčZ či vedlejší okolnosti prohlášené za rozhodující ve smyslu § 584 odst. 1 ObčZ), nebo nepodstatným, tzn. že při pravé znalosti by smlouvu uzavřel za podstatně jiných podmínek (omyl nepodstatný ve smyslu § 584 odst. 1 ObčZ). Vzhledem k tomu, že automobil postrádá vlastnost tvrzenou výrobcem, mohlo by se dle ustanovení o prodeji zboží v obchodě jednat o vadné plnění [srov. § 2161 odst. 1 písm. a) ObčZ]. Otázka konkurence může tedy dopadat i na předmět koupě určený druhem.

1. Německý přístup

Dle panujícího názoru německé literatury¹⁷ a judikatury se námitka relativní neplatnosti pro omyl o vlastnosti předmětu koupě nepřipouští, neboť nárok z vadného plnění má prioritní (exkluzivní) postavení.¹⁸ U jiných případů omylu se námitka relativní neplatnosti připouští, neboť konkurence pro absenci vad nenastává․ Tak tomu je jednotně jak u případů tzv. omylu v projevu [Erklärungsirrtum (§ 119 odst. 1 Alt. 1 BGB)], tak omylu v obsahu [Inhaltsirrtum (§ 119 odst. 1 Alt. 2 BGB)].¹⁹Exkluzivní postavení práv z vad se tak dovozuje jen vůči omylu o vlastnostech osoby či předmětu [Eigenschaftsirrtum (§ 119 odst. 2 BGB)].²⁰

1.1 Omyl o vlastnostech předmětu (osoby) dle § 119 odst. 2 BGB

Zatímco vymezení omylu v obsahu^21,22 a omylu v projevu²³ dle § 119 odst. 1 BGB nečiní potíže, nepanuje jednota v tom, co se má na mysli omylem o vlastnostech předmětu (osoby). Každé z uvedených pojetí omylu o vlastnostech pak ovlivňuje šíři konkurence.

Příčina těchto sporů má historické kořeny, neboť koncepce omylu v BGB navazuje na myšlenky Zitelmannova díla Irrtum und Rechtsgeschäft. Mylná představa jednajícího o vlastnostech předmětu právního jednání či osoby (protistrany) ovlivňuje proces utváření vůle. Toliko tento proces, nikoliv právní jednání, je zatížen omylem, a to omylem v motivu.²⁴ Jeho konsekvencí není nicotnost (neplatnost) právního jednání.²⁵ Omyl má totiž vliv na platnost právního jednání jen tam, kdy jde o absenci vědomí o vlastním jednání (omyl v projevu), nebo o absenci představy právního následku (omyl v obsahu).²⁶ Převládající názor na učení Zitelmanna navazuje a dospívá k závěru, že omyl o vlastnostech předmětu či osoby (ve smyslu § 119 odst. 2 BGB) představuje druh omylu v motivu (tzv. teorie o omylu v motivu), jenž má význam jen tehdy, jestliže se motiv týkal vlastností osoby či předmětu, které jsou v právním styku významné.²⁷

Důsledek teorie o omylu v motivu vůči šíři konkurence práv z vad a omylu znázorňuje rozhodnutí BGH.²⁸ Kupující při uzavření smlouvy měl za to, že kupované auto bylo vyrobeno v r. 1970. Ve skutečnosti však byl vůz vyroben již v r. 1966. Jelikož tato okolnost nebyla dle zjištění soudu obsahem závazku (tj. ujednanou vlastností), nemohlo jít o vadu. Rok výroby auta však byl shledán podstatnou vlastností předmětu právního jednání, a tedy omylem ve smyslu § 119 odst. 2 BGB. Jelikož není dána konkurence (automobil není vadný a současně kupující jednal v relevantním omylu), lze připustit, aby se kupující omylu dovolal.²⁹

Druhý názor chápe § 119 II BGB jako omyl v projevu či obsahu (tzv. teorie o omylu v projevu). Vychází z dikce právní normy („Jako omyl o obsahu projevu…“) a říká, že vlastnosti náleží k obsahu projevu, a tím pádem mohou být předmětem projevu. Jen tehdy, kdy vlastnosti předmětu právního jednání odpovídají vůli jednajícího, určují se právní následky dle zákonných pravidel (např. pravidel odpovědnosti prodávajícího za vady). Naopak tam, kde neodpovídají projevu vůle, má jednající k dispozici námitku relativní neplatnosti.³⁰ Není rozhodné, zda jednající svou představu o vlastnostech nějakým způsobem naznačil, nebo ne.³¹

Třetí názor (Flume) oproti oběma předchozím naopak vyžaduje, aby se představa mýlícího se stala součástí právního jednání. Pokud jednající svoji představu o vlastnosti neprosadí, zůstává jednostranným přáním. O omyl o vlastnosti jde tehdy, pokud se předmět právního jednání či vlastnosti osoby liší od sjednaného.³² Flume ale patří mezi zastánce exkluzivity, neboť dle jeho pojetí není možné, aby omyl kupujícího o vlastnosti nebyl zároveň vadou. Omylu o vlastnostech se smí dovolat za určitých okolností tak jen dlužník (tj. prodávající), který se mýlil o vlastnosti věci, jež nebyla ujednána (např. prodávající prodá originál obrazu, jejž pokládá za zdařilou kopii).³³

1.2 Exkluzivita práva odpovědnosti za vady

Převládající názor literatury³⁴ a judikatury³⁵ upřednostňující exkluzivitu se opírá o závěr, že připuštění omylu by znamenalo zmaření účelu některých pravidel odpovědnosti prodávajícího za vady.³⁶ Jejich účelem nemá být toliko stanovení, kdy prodávající odpovídá za vady, ale i neodpovídá. Pravidla o odpovědnosti za vady tak současně stanovují meze, v nichž má být právní poměr vyřízen.^37,38 Rozvázání právního poměru by mělo nastat jen v mezích odpovědnosti za vady³⁹ zejména proto, že prodávajícímu by měla být zachována možnost splnit povinnost v dodatečné lhůtě nebo odstranit vadu (tzv. právo druhého nabídnutí).⁴⁰ Dodání vadné věci totiž spočívá na zvláštním hodnocení zájmu stran kupní smlouvy. Připuštěním dovolání se omylu by se tato idea vytratila:

a) Namísto obecné dvouleté objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároků z vad (§ 438 odst. 1 bod 3 BGB) by měl kupující možnost využít omylu v objektivní lhůtě 10 let.^41,42 Ustanovení § 438 odst. 2 v. 1 BGB navíc obsahuje pravidlo, že namísto kratší dvouleté⁴³ promlčecí lhůty běží obecná, byla-li vada prodávajícím lstivě zamlčena.⁴⁴

b) Relevantní omyl si může dle německého práva mýlící se zapříčinit sám, tedy i bez účasti protistrany. Jestliže by protistrana o omylu nevěděla a ani o něm pro nedbalost nemusela vědět a mýlící se se omylu dovolá (§ 122 odst. 2 BGB), vzniká mu povinnost nahradit protistraně škodu, kterou utrpěla v důsledku důvěry v platnost právního jednání (§ 122 odst. 1 BGB), tzn. ve výši negativní interese. Taková regulace by pak popřela pravidla o vyloučení odpovědnosti prodávajícího za vadu, jíž si kupující pro svou hrubou nedbalost nebyl vědom (§ 442 odst. 1 BGB). Zatímco by tak odpovědnost za vady byla vyloučena, dovolání se omylu by bylo naopak zachováno.⁴⁵

c) Dovolání se omylu může vyprázdnit ujednání stran o vyloučení odpovědnosti prodávajícího za vady (§ 444 BGB). Tato dohoda však v sobě nese i vyloučení námitky relativní neplatnosti pro omyl o vlastnostech předmětu.⁴⁶

Někteří autoři se snažili konkurenci vyvrátit poukazem na odlišný okamžik naplnění jednotlivých předpokladů. Zatímco omyl kupujícího se vztahuje již k okamžiku učinění projevu vůle kupujícího uzavřít kupní smlouvu, odpovědnost za vady stíhá prodávajícího až při přechodu nebezpečí škody na věci (§ 434 odst. 1 BGB). Ani tento argument nevedl k vyvrácení exkluzivity.⁴⁷ Panující nauka vychází totiž z toho, že i před přechodem nebezpečí škody na věci může kupující prodávajícího vyzvat k odstranění vady, a tudíž exkluzivita platí i zde.⁴⁸ Část názorů⁴⁹ však s poukazem na okamžik přechodu nebezpečí škody na věci připouští exkluzivitu až od přechodu nebezpečí škody na věci. Nevědomost kupujícího o vadě pro jeho hrubou nedbalost by však námitce relativní neplatnosti nezabránila, tudíž většinový názor literatury zastává exkluzivitu práv z vad od uzavření smlouvy.⁵⁰

Objevují se i názory kritizující exkluzivitu. Obejití ochrany nehrozí, protože dovoláním se omylu vzniká prodávajícímu možnost uspokojit kupujícího tak, jak si představoval (např. odstraněním vady). Práva z omylu totiž neslouží k tomu, aby se mýlící se vyvázal ze smlouvy, kterou již dále nechce být vázán.⁵¹

2. Švýcarský přístup

2.1 Specifika omylu v Obligationenrecht

Švýcarské právo omylu se v některých znacích německému přístupu podobá, v jiných se naopak odlišuje. Stejně jako v BGB ani dle OR (Obligationenrecht) nehraje roli, zda se protistrana na omylu podílela. Neplatnost vyvolává jen omyl podstatný.⁵² Důsledek pouhé viny mýlícího se na omylu pak zakládá jeho povinnost nahradit protistraně škodu odpovídající negativní interesi (viz čl. 26 OR).^53,54

Na otázku, jaký právní následek vyvolává podstatný omyl, dávají odpověď tři odlišné teorie.⁵⁵ Dle prvního názoru, pod vlivem BGB, zakládá omyl právo dovolat se neplatnosti smlouvy [teorie námitky relativní neplatnosti (Anfechtungstheorie)]. Právní poměr je rezolutivně podmíněn. Další názor říká, že smlouva je od počátku neplatná [teorie počáteční neplatnosti (Ungültigkeitstheorie)], nicméně k tomuto následku soud přihlédne, jen když jej mýlící se uplatní. Dokud není neplatnost namítnuta, musí strany jednat tak, jako by smlouva byla platná. Právní poměr tudíž zůstává suspenzivně podmíněn (mýlící se může smlouvu dodatečně schválit). Konečně třetí názor hovoří o dělené neplatnosti (geteilte Ungültigkeitstheorie) – pro mýlícího se je smlouva od počátku neplatná (suspenzivní podmíněnost), zatímco pro protistranu od počátku platná (rezolutivní podmíněnost).⁵⁶ Dovolání se omylu znamená splnění rezolutivní podmínky (zánik ex tunc), kdežto dodatečné schválení mýlícího se splnění suspenzivní podmínky. Teorie o dělené neplatnosti je ve svém důsledku kombinací teorie počáteční neplatnosti (pro mýlícího se je smlouva suspenzivně platná) a teorie námitky relativní neplatnosti (pro protistranu je smlouva rezolutivní platná).

Judikatura BG se přiklonila k závěru, že omyl nezakládá námitku relativní neplatnosti, ale mýlící se dovolává již od počátku neplatné smlouvy. Zda je smlouva od počátku neplatná pro obě strany (teorie počáteční neplatnosti), či jen pro mýlícího se (teorie o dělené neplatnosti), se ponechává otevřené.⁵⁷

Rozhodovací praxe BG umožňuje dovolání se omylu v neomezené objektivní lhůtě, pouze subjektivní lhůta činí jeden rok (čl. 31 odst. 1 OR). Předmětem silné kritiky⁵⁸ je názor BG, že bez ohledu na dovolání se omylu se promlčuje nárok z bezdůvodného obohacení již okamžikem plnění.⁵⁹

Literatura k OR stojí na vlastním názvosloví jednotlivých druhů omylů. V čl. 24 odst. 1 bodech 1 až 3 OR jsou upraveny druhy omylu v projevu (Erklärungsirrtum) zahrnující jak Erklärungsirrtum, tak Inhaltsirrtum ve smyslu § 119 odst. 1 BGB. Na rozdíl od omylu o vlastnostech normuje čl. 24 odst. 1 bod 4 tzv. omyl v základu právního jednání (Grundlagenirrtum).⁶⁰ Otázka konkurence se týká jen omylu v základu právního jednání, proto mu je dále věnována bližší pozornost.

Zatímco u omylů v projevu (čl. 23 odst. 1 body 1 až 3 OR) se presumuje podstatnost, u omylu v základu právního jednání nikoliv. Podstatným se dle judikatury stává až při kumulativním splnění těchto kritérií: subjektivní podstatnost, objektivní podstatnost a rozpoznatelnost.

a) Subjektivní podstatnost značí, že skutečnost, na kterou se omyl jednajícího vztahuje, je mýlícím považována za conditio sine qua non uzavření smlouvy.⁶¹ Lapidárně řečeno, omyl musí být kauzální, přičemž splnění tohoto znaku rozhodovací praxe presumuje.⁶²

b) Objektivní podstatností se rozumí, že mylná skutečnost představuje dle požadavků loajálního obchodního styku (loaylen Geschäftsverkehr) nutný základ smlouvy. Rys objektivní podstatnosti je dán zejména tehdy, kdy na dané skutečnosti závisí hodnota sjednaného protiplnění.⁶³

c) Třetí podmínka je odůvodněna principem poctivosti. Pro smluvního partnera musí být rozpoznatelné, že mylná skutečnost má pro mýlícího význam. Rozpoznatelnost může vyplývat ze zvláštních okolností smlouvy nebo ze společných představ stran.⁶⁴

Omyl se nemusí týkat jen okolností uvnitř smlouvy (např. vlastnosti předmětu plnění), nýbrž i stojících vně⁶⁵ (např. účel sledovaný smlouvou nebo riziko ležící mimo ni v podobě neposkytnutí očekáváného daňového zvýhodnění⁶⁶). Mýlit se lze jak o současné okolnosti, tak i o minulé. Sporné je dovolání se omylu o budoucích skutečnostech. Judikatura BG tento omyl připouští tam, kde strany nastoupení určité okolnosti v budoucnu přijaly jako jisté.⁶⁷ Naproti tomu pouhé nenaplněné očekávání či spekulace nepostačí.⁶⁸

2.2 Alternativita práv

Judikatura BG⁶⁹ konstantně připouští právo mýlícího se dovolat se omylu o základu právního jednání vedle práv z odpovědnosti za vady. V judikatuře se objevuje tento argumentační sled:

Vztah daných práv nelze charakterizovat pravidlem lex specialis derogat legi generali, protože práva z vad nejsou žádným zvláštním případem vad vůle, spíše náleží do oblasti splnění smlouvy.⁷⁰ Ačkoliv se částečně překrývají, nic nestojí v cestě tomu, aby byly uplatněny dle volby jedné ze stran. Nepřesvědčí ani názor o zmaření pravidel nároků o odpovědnosti za vady tam, kde by se mýlící se omylu dovolal. Tento názor by byl přiléhavý jen tehdy, pokud by pravidla o omylu byla pro mýlícího se výhodnější. Dle BG není závěr o výhodnosti jistý.⁷¹ Pro mýlícího se je těžší unést důkazní břemeno, že jednal v omylu o základu právního jednání. Jestliže omyl spočívá v nedbalosti kupujícího, může jej dokonce tížit následná povinnost k náhradě škody. Naopak tam, kde práva z vad uplynula, skýtá omyl výhodu.⁷²

Švýcarské právo z vad stanoví kupujícímu povinnost, aby věc, jakmile je to možné, prohlédl a případnou vadu vytkl (čl. 201 odst. 1 OR). Nesplněním povinnosti platí věc za schválenou, ledaže se jedná o vady, které by pro kupujícího nebyly ani při řádné prohlídce rozpoznatelné (čl. 201 odst. 2 OR). Ani poukaz na povinnost vytknout vadu v takto krátké lhůtě nepřesvědčí dle BG o vztahu speciality. Povinnost vytknout vadu bez zbytečného odkladu je totiž protipólem výhod, které právo z odpovědnosti za vady kupujícímu nabízí. Navíc zneužívající dovolání se omylu může soud odmítnout prostřednictvím zásady objektivní dobré víry (srov. čl. 25 odst. 1 OR).^73,74 Koneckonců jsou ustanovení o vadách tvrdá pro kupujícího tam, kde vada byla odkryta po uplynutí lhůty k reklamaci.⁷⁵ V těchto případech je nutné poskytnout kupujícímu právní ochranu – je to zejména on, kdo musí nést konsekvence.⁷⁶

Sama rozhodovací praxe označuje svůj přístup jako obyčejové právo.⁷⁷ Omyl ohledně vady vlastnosti je vyloučen tam, kde jde o předmět druhově určený, ledaže vada postihuje celý druh.⁷⁸ Judikatura však nesystematicky u vad dobytka dospívá k exkluzivitě.⁷⁹

Převládající část literatury judikaturu BG kritizuje, neboť po vzoru německého přístupu chápe ustanovení o právech z vad jako ucelený speciální komplex právních norem.⁸⁰ Tato argumentace často odpovídá německému převažujícímu názoru.⁸¹ Ojediněle se objevují i autoři nabízející třetí cestu.⁸²

3. Rakouský přístup

3.1 Specifika omylu v ABGB

Oproti německému a švýcarskému právu stojí rakouské právo omylu na koncepci vycházející z přirozenoprávní nauky,⁸³ jež původně pramení z této ideji: Kdo výlučně svým jednáním učinil v právním styku projev, o jehož významu není pochyb, musí tento význam vůči sobě nechat uplatnit.⁸⁴ Moderní teorií důvěry došlo k modifikaci tohoto přístupu,⁸⁵ a chráněn má být tak jen adresát právního jednání, který v ně směl důvěřovat. Jednající se tak může dovolat omylu jen tehdy, pokud nepřeváží zájem na ochraně protistrany.⁸⁶

Ochrany nepožívá protistrana tam, kde omyl zapříčinila, nebo jí byl rozpoznatelný, a konečně ani tam, kde neučinila žádné dispozice do okamžiku jejího oznámení (viz § 871 odst. 1 ABGB).⁸⁷ Současná dogmatika nevyžaduje omluvitelnost omylu.⁸⁸

Doktrína rozlišuje mezi omylem podstatným a nepodstatným (§ 871, 872 ABGB). Podstatným se rozumí omyl, bez něhož by mýlící se smlouvu neuzavřel, kdežto nepodstatným ten, při jehož znalosti by smlouvu uzavřel s jiným obsahem.^89,90

I rakouská doktrína používá jiné názvosloví pro omyly. Obecně rozlišuje mezi omylem o obsahu projevu v širším smyslu (Geschäftsirrtum) a v motivu. Omyl v motivu hraje roli jen tehdy, jestliže jej strany učinily výslovně podmínkou, přičemž její nesplnění má za následek, že právní poměr se ruší, nebo se stává nepodmíněný.⁹¹

Omyl o obsahu projevu v širším smyslu zahrnuje jednak omyl v projevu (Erklärungsirrtum), který se podobá švýcarskému omylu projevu dle čl. 24 odst. 1 bodů 1 až 3 OR, nebo německému omylu v projevu nebo omylu v obsahu dle § 119 odst. 1 BGB, a jednak omyl o obsahu projevu v užším smyslu (Geschäftsirrtum), jehož je omyl o vlastnostech předmětu koupě subtypem.⁹²

Omyl o obsahu projevu stricto sensu se vztahuje na případy, kdy je jednající veden nesprávnou představou o skutečnosti.⁹³ Na rozdíl od omylu v motivu se mýlí o povaze jednání, jeho obsahu nebo o vlastnosti předmětu či identitě smluvního partnera,⁹⁴ tj. o vlastnostech nacházejících se vně právního jednání.⁹⁵ Toto vymezení se rovná Flumově vymezení omylu o vlastnostech.⁹⁶ Zda je omyl dán, se posuzuje výkladem právního jednání, včetně chování obou stran, které se vztahuje ke smlouvě, a zohledněním pravidel poctivého právního styku nebo obchodních obyčejů, z nichž plyne, jaké okolnosti byly v kontextu dané smlouvy akceptovány jako významné oběma stranami.⁹⁷

Omyl o obsahu projevu stricto sensu se na rozdíl od omylu o základu právního jednání netýká základu právního jednání.⁹⁸

3.2 Alternativita práv

Rakouský přístup zastává, že mezi oběma právy leží plná konkurence, tím pádem záleží jen na oprávněném, zda uplatní práva z omylu, nebo naopak z vad.⁹⁹ Dovolání se relativní neplatnosti nebrání ani skutečnost, že lhůty pro práva z vad již uplynuly. Tento přístup je nadále zastáván i po reformě práva odpovědnosti za vady zákonem z r. 2001¹⁰⁰ a odráží se i v rozhodovací praxi OGH.¹⁰¹

V minulosti se vyskytly jak názory zastávající exkluzivitu,¹⁰² tak připouštějící částečnou exkluzivitu ve prospěch práva z vad.¹⁰³

Dle převládajícího názoru je konkurence práv dána okamžikem uzavření smlouvy, přičemž konkurenci nezabraní ani přednost některých práv z vad [odstranění vady nebo nové dodání věci (§ 932 odst. 2 ABGB)]. Omyl se totiž vždy vztahuje k okamžiku uzavření smlouvy, kdežto vada může vzniknout i v mezičase od uzavření smlouvy do předání věci.¹⁰⁴ Kupující tak může rovnou využít námitky relativní neplatnosti (podstatný omyl) nebo přiměřené náhrady (nepodstatný omyl). Prodávajícímu se ponechává možnost, aby právní následek založený omylem odvrátil tak, že předmět koupě bude odpovídat současně jak kupní smlouvě, tak představám kupujícího.¹⁰⁵ Ostatně jak judikatura BG, tak i rakouská literatura argumentuje tím, že zatímco práva z vad se vztahují k odstranění vadné vůle, odpovědnost za vady cílí na vyrovnání ekvivalence plnění.¹⁰⁶ Konkurenci podporují i odlišné hmotněprávní předpoklady,¹⁰⁷ či užší aplikovatelnost pravidel omylu na věci druhově určené.¹⁰⁸ Byla-li ujednáním kupní smlouvy vyloučena odpovědnost prodávajícího za vady, nebrání to automaticky kupujícímu dovolat se některé z vad omylu.^109,10

4. Unifikační projekty a CISG

Zatímco tradiční právní řády neobsahují normu řešící konkurenci, tak drtivá většina unifikačních projektů stanovuje expressis verbis jednoznačné pravidlo, a to často v podobě samostatného článku.

Ani v unifikačních projektech však nelze nalézt jednotné řešení, což opět podporuje závěr o neexistenci jediného „správného“ přístupu. Není tak divu, že nelze vydedukovat z evropských právních řádů jednotnou zásadu exkluzivity, nebo alternativity.

Na první pohled by se mohlo zdát, že existuje jistá „převaha“ upřednostňující alternativitu, neboť tu zmiňují hned tři projekty: čl. 4:119 PECL,¹¹¹ čl. II.-7:216 DCFR¹¹² a čl. 57 CESL.¹¹³ Nutno však podotknout, že druhá kniha DCFR zde doslova přejímá PECL.¹¹⁴

Naopak exkluzivitu výslovně stanovuje čl. 3.2.4 UNIDROIT-PICC (2016).

4.1 CISG

Výslovně neřešena zůstává tato otázka v CISG. Převládající názor vycházi z toho, že CISG stanovuje pravidla, která jsou aplikovatelná na omyl ohledně vlastnosti předmětu koupě (čl. 45 CISG) nebo bonity protistrany (čl. 71 odst. 1 CISG), tudíž aplikace národních předpisů nepřichází v úvahu. Úmluva totiž nabízí taxativní řešení (tj. exkluzivitu práv z vadného plnění),¹¹⁵ poněvadž sleduje vytvoření jednotného řešení.¹¹⁶ Naopak na omyl v projevu a lest CISG nedopadá. Takový závěr našel odraz i v judikatuře.¹¹⁷

Dle opačného menšinového názoru omyl o vlastnostech předmětu náleží k otázkám platnosti právního jednání, a ta je podřízena výlučně národnímu právu [srov. čl. 4 písm. a) CISG]. Národní právo, nikoliv CISG, odpovídá na otázku, co se rozumí platností.^118,119

K řešení vztahu normových komplexů v rámci českého právního řádu lze přistoupit nejprve srovnáním předpokladů a právních následků, tj. za pomoci pojmových kritérií.¹²⁰ Zákonná konkurence (exkluzivita) je dána v případech, kdy oba právní normové komplexy sice obsahují tytéž hmotněprávní předpoklady, ale jeden z nich vyžaduje navíc dodatečný (speciální) předpoklad, v důsledku čehož dopadá na užší skupinu případů (tzv. speciálně typický krycí vztah).¹²¹ Zatímco u speciálního normového komplexu musí být vždy naplněny i předpoklady obecného, naopak to neplatí. Dle převládajícího názoru se vyžaduje, aby speciální normový komplex byl poddruhem obecného.¹²² Takové řešení je pak možné ospravedlnit jen formální argumentací (srov. V.1).

Naproti tomu existuje i hodnotový přístup, dle něhož lze přijmout zákonnou konkurenci (exkluzivitu) všude tam, kde jeden normový komplex stojí na hodnotách, které ospravedlňují jeho výlučnou aplikovatelnost (srov. V.2).¹²³ Museli bychom tedy dospět k závěru, že normy upravující práva z vad implicite obsahují i pravidlo o jejich výlučné povaze vůči právním prostředkům omylu (tj. námitce relativní neplatnosti a právu na přiměřenou náhradu).

1. Formálně pojmová argumentace

Formálně pojmová argumentace stojí na srovnání předpokladů a právních následků obou normových komplexů.¹²⁴ Pro přijetí zákonné konkurence se vyžaduje, aby případy omylu byly širší množinou a zahrnovaly vždy i případy z vad, právo z vad tak musí být užší skupinou subsumovatelnou pod omyl.

1.1 Srovnání jednotlivých předpokladů

Některé z předpokladů odpovědnosti za vady a omylu se překrývají.¹²⁵ Jestliže prodávající kupujícího ujistil v rozporu se skutečností, že předmět koupě má určité vlastnosti, pak nepochybně omyl mýlícího se svým jednáním vyvolal (§ 583, příp. § 584 odst. 1 ObčZ). Stejný závěr platí i tam, kde prodávající pro svoji neznalost neupozorní kupujícího, že věc není vhodná k účelu, za nímž ji kupující hodlá nabýt.

Pravidlo speciality dále podporují systematické argumenty. Omyl se vztahuje na všechna právní jednání bez rozdílu, přičemž práva z vad jen na synallagmatické smlouvy (srov. § 1914 odst. 1 ObčZ). Zatímco ustanovení o omylu se nacházejí v obecné části, práva z vad jen v části IV ObčZ.

Zdálo by se tedy, že práva z vad jsou speciální. Problém se ale vyskytuje v případech, kdy kupující až po převzetí věci zjistí, že předmětu koupě chybí vlastnosti, o nichž vůbec netušil, že je má (např. se o určité funkci přístroje dočte až v návodu). Za omyl se sice považuje jak nesprávná představa, tak i chybějící, ale zde se chybějící představa vztahuje na obsah závazku (jednající neví, že věc má mít určitou vlastnost). Takový omyl nemůže být ani kauzální. Absence vlastnosti předmětu koupě, o které kupující dokonce ani neví, že ji věc má mít, nemůže mít vliv na to, zda by projev vůle učinil či jinak učinil, když až posléze zjistí, že věc neodpovídá obsahu závazku.

O omylu nemůže být řeč ani tam, kdy se vznik vady váže k okamžiku před odevzdáním věci, ale po uzavření smlouvy (viz výše).

Zde se tak potvrzuje, že práva z vad lze uplatnit i v situacích, kde kupující nejednal v omylu. Tím je dokázáno, že práva z vad nemohou být speciálním případem omylu, když se zde o omyl nejedná (tam, kde jsou naplněny znaky speciální, musí být i obecné).

1.2 Právní prostředky

Kořeny argumentu o specialitě prostředků nápravy obou institutů sahají až do římského práva, jež v době klasické neznalo obecnou odpovědnost prodávajícího za vady. Až ediktem kurulských aedilů byla stanovena odpovědnost prodávajícího na tržišti, jestliže neoznámil vady otroka či dobytka.¹²⁶ Savigny odpovědnost prodávajícího za vady chápal jako výjimku, kdy omyl o vlastnosti předmětu (omylu v pohnutce) se stává relevantním, a mýlící se se jej může dovolat.¹²⁷ Specialita tak spočívá v tom, že kupujícímu náleží zvláštní práva z omylu, a to mutatis mutandis právo odstoupit od smlouvy (actio redhibitoria) a právo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny (actio quanta minoris).¹²⁸ Tento historický kontext pak některé civilisty přesvědčil o tom, že právní prostředky práv z vad jsou speciální práva z omylu.¹²⁹

Nepochybně lze přitakat závěru, že výraznou podobnost vykazují právní následky námitky relativní neplatnosti (§ 583 ObčZ) a odstoupení od smlouvy [§ 1923 věta druhá, § 2106 písm. d), § 2169 ObčZ]. Obě práva jsou jednak utvářecími (Gestaltungsrechte) a jednak jejich výkon vyvolá zánik závazku s účinky ex tunc.

Jistou podobnost skýtá i právo na přiměřenou náhradu (§ 584 odst. 1 ObčZ)¹³⁰ v kontrastu se slevou z kupní ceny, neboť právo na přiměřenou náhradu využité kupujícím fakticky vede ke snížení kupní ceny. I tato práva se vykonávají jednostranným adresovaným právním jednáním.

Práva z odpovědnosti za vady se však tímto výčtem nevyčerpávají, neboť nabízejí kupujícímu další prostředky nápravy, a to dodání nové věci [u koupě druhové věci (§ 2106 odst. 1 písm. a), § 2169 ObčZ)] nebo její opravu [§ 1923 věta první, § 2106 odst. 1 písm. a), § 2107, 2169 ObčZ].

Lze tedy uzavřít, že právní prostředky se překrývají pouze částečně. V případě odstoupení od smlouvy (námitky relativní neplatnosti) a slevy z kupní ceny (práva na přiměřenou náhradu) dospíváme k podobným důsledkům. Specialita práv z vad se zde jeví jen jako částečná.

1.3 Metazávěr

Formálně pojmovou argumentací nelze dovodit zákonnou konkurenci, protože k překryvu dochází jen v některých případech a jen u některých právních prostředků. Přednost má tak konkurence práv (alternativita).

2. Hodnotová argumentace

Za základní účel práva z vadného plnění bývá považován princip ekvivalence vzájemných plnění, kdežto u práva z omylu možnost odstranění vadného projevu vůle právního jednání. U kupní smlouvy vyjadřuje ekvivalent charakteristického protiplnění kupní cena určená stranami. Pokud ale předmět koupě neodpovídá ujednáním kupní smlouvy, dochází k poruše ekvivalence.¹³¹ Právní normy o odpovědnosti za vady jsou tímto prizmatem ochranou kupujícího, který neobdrží, co obdržet měl.¹³²

Zejména rakouští autoři zásadu ekvivalence však pohříchu vnímají jako jedinou¹³³ a nezmiňují, že vedle ní existuje i jiný příkaz k optimalizaci: snaha po rychlém průběhu smlouvy.¹³⁴ Kupní smlouva se řadí mezi závazky dočasné (cílové), jež míří na jednorázové plnění.¹³⁵ Obsah závazku se ve svém základu splněním primární povinnosti prodávajícího vyčerpává a existuje nadále ve formě případné odpovědnosti za vady. Ustanovení o právech z vad (§ 1914 a násl., § 2099 a násl., § 2161 a násl. ObčZ) pak současně a contrario stanovují, kdy prodávající nemá nést odpovědnost za vlastnosti zboží.¹³⁶

Právo z odpovědnosti za vady tedy není jen souborem pravidel k ochraně kupujícího, ale současně i garancí prodávajícímu, že se kupující pro vlastnosti předmětu koupě nemůže ze smlouvy vyvázat. Nejde o nic jiného než o projev zásady pacta sunt servanda. Tomu odpovídá i právní úprava odpovědnosti za vady, v níž se vyskytují modely mající za cíl omezit kupujícímu právo zrušit smlouvu (odstoupit od smlouvy). Občanský zákoník pracuje s tzv. konceptem podstatného porušení smlouvy [smlouvu lze zrušit jen při podstatném porušení – § 2106 písm. d) ObčZ]¹³⁷ a modelem dodatečné lhůty¹³⁸ (dlužníkovi je stanovena dodatečná lhůta ke splnění povinnosti, po jejímž uplynutí vzniká věřiteli právo zrušit smlouvu – § 2107 odst. 3 ObčZ).¹³⁹ Výrazné omezení zrušení smlouvy obsahuje i § 2169 odst. 1, 2 ObčZ, svou komplikovaností stěží subsumovatelný pod nějaký koncept. Mimo rámec úpravy odpovědnosti za vady nalezneme omezení zrušení smlouvy i v obecné části u některých exitových mechanismů (koncept podstatného porušení smlouvy zná § 1977 či § 2002 odst. 1 ObčZ; model dodatečné lhůty pak § 1978 odst. 1 ObčZ). Snaha o razantní zúžení možností kupujícího vyvázat se ze smlouvy silně podporuje závěr o exkluzivitě.

Rychlý průběh smluvního poměru a ochrana prodávajícího by se vytratily i v dále zmíněných případech, pokud by se kupující mohl bez omezení dovolávat omylu.

2.1 Zmaření rychlého průběhu smlouvy námitkou relativní neplatnosti

V první řadě jde o případy „nápadných vad“¹⁴⁰ (§ 1917 ObčZ), příp. o vadu, kterou kupující nezpozoroval, protože nevynaložil obvyklou pozornost (§ 2103 ObčZ). Pravidlo se týká koupě věci individuálně určené, kterou si kupující může prohlédnout před uzavřením smlouvy. Nevykoná-li kupující před uzavřením smlouvy řádnou prohlídku předmětu koupě, ač k ní měl příležitost, omezuje zákon případnou odpovědnost prodávajícího za vady. Konkurencí práv by cit. pravidlo ztrácelo smysl, pokud přijmeme, že nedbalé zavinění omylu mýlícím se nemá vliv na právo dovolat se omylu.¹⁴¹ Zatímco nedodržení obvyklé pozornosti kupujícího odpovědnost za vady vyloučí, tak omyl vyvolaný dokonce hrubou nedbalostí kupujícího právo z omylu nikoliv. Ustanovení poskytují kupujícímu dostatečnou ochranu tam, kde prodávající jednal lstivě nebo kupujícího výslovně ujistil (garancí), že věc je prosta vad. Pokud bychom navzdory této skutečnosti akceptovali alternativitu, mohli bychom cit. pravidla promítnout i do uplatnění práva z omylu. Jako řešení se v těchto případech nabízí buď trvat na omluvitelném omylu, nebo uplatněné právo odmítnout pro porušení principu poctivosti (§ 6 ObčZ).

Do jisté míry může alternativita ohrozit i přípustná ujednání o vyloučení odpovědnosti prodávajícího za vady (event. zkrácení reklamační lhůty), ať již ve formě úhrnku (§ 1918 ObčZ) či písemným prohlášením nabyvatele dle § 1916 odst. 2 ObčZ, avšak mimo rámec § 2174 ObčZ. Vzdání se práva z vad se per se nevztahuje i na práva z omylu. Výklad takového smluvního ujednání, event. doplňující výklad smlouvy, že se kupující vzdal i práv z omylu o vlastnosti předmětu, nemusí být automatický. Navíc prodávající musí unést důkazní břemeno ohledně skutečností, z nichž lze k této interpretaci dospět.

Další pravidlo, jehož zmaření hrozí, se týká přednosti některých prostředků nápravy vadného plnění (§ 2107 a 2169 ObčZ). Má-li vada za následek nepodstatné porušení smlouvy, nemůže kupující od smlouvy odstoupit (§ 2107 odst. 1 ObčZ), ledaže prodávající neodstraní vadu v přiměřené lhůtě, případně ji odmítne odstranit (srov. § 2107 odst. 3 ObčZ). Mohlo by se zdát, že námitka relativní neplatnosti ke zmaření ani vést nemůže, protože nepodstatné porušení smlouvy může znamenat jen nepodstatný omyl o vlastnostech předmětu. Problém zde spočívá v samotném vymezení podstatnosti a nepodstatnosti porušení smlouvy v kontextu odstranitelných vad. Jestliže je pro prodávajícího objektivně předvídatelné, že kupující by smlouvu neuzavřel, kdyby o takové vadě věděl, mohli bychom dospět k závěru, že i snadno a rychle odstranitelná vada má za následek podstatné porušení smlouvy. Takovýto závěr příliš omezuje právo prodávajícího odstranit vadu za účelem zachování právního poměru, neboť kupující by mohl odstoupit od smlouvy i tam, kde je prodávající schopen v přiměřené lhůtě a s přiměřeným nákladem odstranit vadu.^142,143 Podpůrně lze argumentovat i § 2169 ObčZ, který bere v potaz odstranitelnost vady jako negativní předpoklad odstoupení od smlouvy. Má-li zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě posílit pozici kupujícího, tím spíše nelze výkladem pojmu (ne)podstatnosti u koupi věci movité dospívat ve stejném případě ještě k silnějšímu postavení. Odstoupení od smlouvy má být prostředkem jen ultima ratio. Podstatný omyl zakládající námitku relativní neplatnosti takovou úvahu nepřipouští. Omyl zůstane podstatným bez ohledu na to, zda vlastnost předmětu by byla snadno a rychle odstranitelná či nikoliv. Zde se tak jeví připuštění námitky relativní neplatnosti jako nepřiměřené. Prodávající je zbaven „práva“ odstranit vadu, a ponechat si tak kupní cenu. Pokud bychom dospěli k alternativitě, měl by být zachován mechanismus, který prodávajícímu umožní v přiměřené lhůtě po uplatnění námitky relativní neplatnosti vadu odstranit.¹⁴⁴ Obdobné platí mutatis mutandis pro případ § 2169 ObčZ.

Významný dopad má pravidlo přednosti pro povinnost kupujícího vytknout bezodkladně vadu. Ustanovení § 2112 odst. 1 ObčZ normuje nevynutitelnou povinnost kupujícímu vytknout zjevné vady bez zbytečného odkladu poté, co je bylo možné zjistit. Porušení povinnosti má za následek ztrátu práva odstoupit od smlouvy (§ 2111 ObčZ). Naproti tomu po mýlícím se zákon žádným způsobem nepožaduje, aby omyl urychleně protistraně oznámil, nýbrž podléhá obecné promlčecí lhůtě. Chtěli-li bychom tedy následovat alternativitu, měli bychom zřejmě připouštět možnost, aby soud mohl při zohlednění principu poctivosti (§ 6 ObčZ) nevzít uplatněné právo mýlícího se v potaz, event. k němu pro zneužití práva (§ 8 ObčZ) nepřihlédnout.

Výrazné omezení zrušení smlouvy vyjadřuje pravidlo vylučující právo kupujícího odstoupit od smlouvy, jestliže není s to vrátit věc ve stavu, v jakém ji obdržel (srov. cit. § 2110 ObčZ i s výjimkami). Naopak námitka relativní neplatnosti pro podstatný omyl takovou skutečnost nezohledňuje. Při závěru o alternativitě bychom opět museli zabraňovat nespravedlivým řešením prostřednictvím zásady objektivní dobré víry stejně jako u vady, jež nebyla vytknuta bezodkladně.

Konečně lze uvést i odlišná pravidla týkající se promlčecích lhůt. Dle § 2112 odst. 1 ObčZ může kupující vytknout skryté vady nejpozději v objektivní promlčecí lhůtě dvou let od odevzdání věci, dle § 2165 odst. 1 ObčZ ve lhůtě dvou let jak pro vady skryté, tak zjevné od jejího převzetí. Naproti tomu u omylu platí obecná promlčecí lhůta, která počíná plynout okamžikem perfekce právního jednání.¹⁴⁵ Vzhledem k tomu, že většina kupních smluv bývá splněna bezprostředně po uzavření kupní smlouvy,¹⁴⁶ znamenalo by připuštění alternativního konceptu, že i po uplynutí lhůty z vad má kupující k dispozici ještě roční subjektivní lhůtu, příp. osmiletou objektivní, pro uplatnění práv z omylu. Shodného výsledku by bylo možné dosáhnout jen analogickou aplikací délky promlčecí lhůty pro práva z vad.

2.2 Zmaření rychlého průběhu smlouvy právem na přiměřenou náhradu

Oproti právu na odstoupení od smlouvy zákon prakticky neomezuje slevu z kupní ceny. V obecné části ji dokonce připouští i u vady odstranitelné (§ 1921 ObčZ) nebo u kupní smlouvy movité věci tam, kde vada je nepodstatným porušením smlouvy (§ 2107 odst. 1 ObčZ). Určitým restrikcím podléhá sleva z kupní ceny až dle ustanovení o prodeji zboží v obchodě, neboť může být uplatněna nejprve tehdy, kdy prodávající není s to dodat novou věc bez vad, vyměnit její součást nebo ji opravit (viz § 2169 odst. 3 ObčZ).¹⁴⁷

Absence omezení práva na přiměřenou náhradu pak nutně ústí v závěr, že dovolání se nepodstatného omylu musí zůstat zachováno, a to paralelně vedle práv z vad. Nepůjde však o ryzí konkurenci práv. Právo na přiměřenou náhradu nebude možné uplatnit v případě nápadných vad (§ 1917, 2103 ObčZ), vyloučení odpovědnosti za vady (§ 1916 odst. 2, § 1917 ObčZ), nedodržení povinnosti vytknout vadu bezodkladně (§ 2112 odst. 1 ObčZ) a konečně v rámci promlčecích lhůt pro uplatnění práv z vad. Uplatní se téměř shodná omezení, jaká by platila v případech sub V. 2.1, kdyby byla dovozena konkurence práv i pro případ podstatného omylu. Pravidlo přednosti některých právních prostředků se zde nepoužije.

2.3 Metazávěr

Připuštění plné konkurence práv bez dalšího na podkladě hodnotové argumentace nepřichází v úvahu. V právních řádech, které se k ní hlásí, ji také nenalézáme v krystalické podobě, nýbrž s určitými omezeními.¹⁴⁸ Dovozování alternativity pak inklinuje k nesystematičnosti, kdy se nejprve připustí práva z omylu a následně musí nastat jejich částečné omezení (za užití principu poctivosti, konceptu omluvitelného omylu, analogické aplikace promlčecích lhůt), má-li ratio některých ustanovení o právech z vad zůstat zachováno.

Jako nejpřiléhavější řešení se jeví rozlišovat mezi omylem podstatným a nepodstatným. Vzhledem k tomu, že námitka relativní neplatnosti zohledňuje jen zájmy mýlícího se (odstranit nechtěné právní jednání), kdežto práva z vad posilují zásadu pacta sunt servanda (zrušit smlouvu lze až při podstatném porušení nebo nesplnění povinnosti prodávajícího odstranit vadu v přiměřené lhůtě), je třeba u podstatného omylu dospět k zákonné konkurenci (exkluzivitě). U nepodstatného omylu vice versa neobsahuje zákon dost silná vodítka, která by jeho omezení ospravedlnila. Právo na přiměřenou náhradu dle § 584 odst. 1 ObčZ a práva z vad zůstávají kupujícímu zachována vedle sebe (konkurence práv) s určitými omezeními. Alternativita však zůstane vyloučena v případě nápadných vad (§ 1917, 2103 ObčZ) a při vyloučení odpovědnosti prodávajícího za vady (§ 1916 odst. 2, § 1918 ObčZ). Pokud kupující nesplní povinnost vytknout vadu bezodkladně poté, co mohl zboží prohlédnout, je třeba zvážit, zda nedochází k porušení principu poctivosti (§ 6 ObčZ), a právo na přiměřenou náhradu tak nepřiznat. Promlčecí lhůty pro uplatnění práva z vad se použijí per analogiam na práva z omylu.

Závěrem je třeba zdůraznit, že se při posuzování, která z koncepcí je přiléhavější v kontextu české úpravy kupní smlouvy, nestačí opírat o formální argumentaci vytrženou z hodnotového kontextu. Do jisté míry lze přitakat Schmidlinovi,¹⁴⁹ že oba instituty jsou určitými instrumenty v jednotlivých fázích právního poměru, nejprve v okamžiku uzavření smlouvy a posléze v okamžiku plnění.

Na základě výše uvedeného lze systematicky shrnout, že neexistuje jediné správné řešení konkurence práv z vad a omylu o vlastnostech předmětu. Jednoznačnou odpověď nedávají ani příbuzné právní řády. Zatímco německá rozhodovací praxe tíhne k exkluzivitě (IV.1), tak švýcarská (IV.2) a rakouská (IV.3) k alternativitě. Unifikační projekty, kromě CISG, tuto nejednotnost odstraňují výslovnými pravidly (IV.4). I v rámci české právní úpravy lze pojmovou argumentací dospět k alternativitě (V.1.3), která by však v určitých případech vyžadovala jistá omezení (V.2.3). Tento článek dospívá na základě hodnotového pozadí práva z odpovědnosti za vady, které tenduje ke striktnímu omezení práva kupujícího zrušit smlouvu, k řešení kombinovanému (V.2.3). Pro podstatný omyl se dospívá k zákonné konkurenci (V.2.1 v kombinaci s V.2.3 ), zatímco pro případ omylu nepodstatného ke konkurenci práv s určitými omezeními (V.2.2 v kombinaci s V.2.3).

Na shora uváděné příklady je tak třeba odpovědět následovně. V případě č. 1 nemůže kupující úspěšně uplatnit námitku relativní neplatnosti z důvodu omylu o vlastnostech předmětu koupě (§ 583 ObčZ), neboť promlčením práv z odpovědnosti je právní poměr ohledně vad zcela (podmíněně) vyřízen. Práva z omylu zde neexistují ani paralelně a ani po uplynutí promlčecích lhůt pro práva z vad „neožívají“. Stejný závěr z důvodu uplynutí promlčecí lhůty z vad platí pro právo na přiměřenou náhradu (§ 584 odst. 1 ObčZ). V případě č. 2 musí být při uzavření smlouvy dodržena forma pro právní jednání, aby se nabyvatel vzdal účinně práv z vad (srov. § 1916 odst. 2 ObčZ). Práva z omylu jsou vyloučena automaticky i bez tohoto ujednání, aniž by bylo třeba interpretací zkoumat, zda strany měly na mysli i vyloučení práv z omylu. Exkluzivita zde tedy vede k odepření dovolání se omylu, přičemž nehraje roli, zda je podstatný či nepodstatný.