| 1. | Rakouská diskuse do 20. let 20. stol. |
Jak naše společná starorakouská, tak i poválečná (novo)rakouská judikatura do 20. let 20. stol. vycházela z toho, že nájemci nepřísluší vlastní petitorní ochrana vůči třetím osobám. Nájemce byl dle tohoto názoru odkázán buď na posesorní ochranu (tj. ochranu držby) jako držitel nájemního práva, nebo sice na petitorní ochranu (tj. ochranu práva), kterou mu ovšem má poskytnout pronajímatel (vlastník pronajaté věci) za účelem splnění své smluvní povinnosti spočívající v přenechání pronajaté věci a udržování v upotřebitelném stavu (§ 1096 OZO).
V první polovině 20. let 20. stol. však rakouský Nejvyšší soudní dvůr (OGH) tuto judikaturu změnil a začal přiznávat petitorní ochranu vůči třetím osobám i nájemci. Nájemce tedy dle nového názoru neměl vůči třetím osobám jen ochranu držby svého obligačního práva (posesorní ochranu), nýbrž i ochranu práva jako takového (petitorní ochranu), byť má toto právo jen obligační povahu․ Prakticky je tento závěr významný v případech (spíše zřídka se vyskytujících), kdy nejsou splněny podmínky posesorní ochrany (např. uplynula prekluzivní lhůta pro žalobu z rušené držby; v platném právu srov. § 1008 ObčZ). Tato úvaha se projevila v řadě rozhodnutí OGH, z nichž tři přibližujeme konkrétněji.
V prvním rozhodnutí z r. 1922 se jednalo o případ, kdy byl vyklizen byt nájemce na základě rozhodnutí obce o jeho odnětí, následně však bylo příslušné rozhodnutí zrušeno. V mezidobí obec byt opět pronajala. Řešila se otázka, zda první nájemce, jehož nájemní poměr se po kasačním rozhodnutí opět obnovil, má právo požadovat po druhém nájemci vyklizení bytu. OGH zde použil pravidlo pro kupní smlouvy, podle kterého v případě vícenásobného prodeje téže věci nabude vlastnické právo ten, komu byla věc nejprve předána. Analogicky měl být dle úvahy soudu preferován nájemce, jemuž byla věc za účelem výkonu nájmu předána dříve.
V dalším rozhodnutí z r. 1924 OGH uvedl – již bez ohledu na fakt samotného předání věci – že získal-li nájemce uzavřením nájemní smlouvy od vlastníka oprávnění užívat věc, získal i oprávnění každého jiného z toho vyloučit. Dále OGH poukazuje na to, že opačný názor vede k důsledku, že by vlastník domu (pronajímatel) musel vést proces, aby chránil nájemce proti třetím osobám, které pronajímatele samotného vůbec neruší.
Ve třetím rozhodnutí (rovněž z r. 1924) se řešil případ, kdy nájemce předal v rámci společenské úsluhy dva pronajaté pokoje třetí osobě, dokud je nebude sám potřebovat. Následně vznikla otázka, zda nájemce může tuto třetí osobu žalovat na vyklizení místností z důvodu ochrany svého nájemního práva. OGH zdůraznil zvláštní ochranu nájmu, která působí, že nájemce má petitorní ochranu i vůči třetím osobám.
Na tuto změnu rozhodovací praxe reagovala literatura, a to jak pozitivně, tak i negativně. Tak např. Klang – byť připouští určitou nepraktičnost předchozího přístupu, resp. v jeho pojetí nepraktičnost právní úpravy – kritizoval novější přístup jako neslučitelný s platným právem. Nájemce má dle jeho názoru jen posesorní ochranu a nároky z vady věci vůči pronajímateli (§ 1096 OZO); nájemcovo právo na petitorní ochranu má být řešeno jen de lege ferenda.
Ochranu vůči třetím osobám naopak připouštěl Ehrenzweig, podle něhož nájemce (pachtýř) prostřednictvím předání věci nabývá zvláštní, relativně-věcné právo (právo nájmu, Bestandsrecht). Z existence posesorní ochrany podle něj per se plyne, že nájemci musí náležet i petitorní ochrana proti třetím osobám. Petitorní žaloba vůči třetím osobám sice nemůže být založena na osobním (tj. obligačním) nároku plynoucím z nájemní smlouvy, může však mít povahu publiciánské žaloby podle analogie § 372 až 374 OZO. Proto podle něj tato žaloba předpokládá platný nájem (titul) a skutečné předání předmětu nájmu (tj. držbu, zde držbu obligačního práva).
Na vývoj řešení problému absolutní ochrany obligací v českém právu měla podstatný vliv práce Swobody, v té době působícího ve Štýrském Hradci; o jeho názorech proto pojednáme poněkud obšírněji. Tři roky po vydání jeho klíčové práce o vlivu I. Kanta na obecný zákoník občanský publikoval dílo s názvem Nové formování základních pojmů našeho občanského práva. Na cit. práci následně reagovala i československá judikatura, její závěry se dokonce promítly i do československé legislativy. Swoboda navazuje na starší doktrínu a rozlišuje vlastnictví v širším a užším smyslu. Základem je reflexe širokého pojmu věci v § 285 OZO (odpovídá § 489 ObčZ), který vychází z kantovského členění „vnějšího mého a tvého“ a striktního odlišení věcí a osob. Široké pojetí věci dovoluje jednotnou aplikaci předpisů o věcech jak na věci hmotné, tak i nehmotné, tedy i na obligační práva (v terminologii obecného zákoníku občanského „osobní práva k věcem“).
Na široký pojem věci navazuje široké pojetí vlastnictví (Eigentum im weiteren Sinn), které Swoboda dovozuje z § 353 OZO (odpovídá § 1011 ObčZ); odlišuje se od římskoprávního úzkého pojetí, které se týká jen věcí hmotných. Tento institut vyjadřuje společné znaky různých oprávnění „k právně mému“ (meum iuris), k tomu, co je podle práva mé. Kant v dané souvislosti hovoří o tom, „s čím jsem tak spojen, že jeho užití, které by někdo jiný chtěl činit bez mého souhlasu, by mne poškozovalo“.
V uvedeném smyslu měl chápat široký pojem vlastnictví i Zeiller. Vlastnictví v tomto smyslu tak znamená příslušnost, přináležitost (přiřazení). Swoboda dále poukazuje na to, že Zeiller chtěl podřídit tento široký pojem vlastnictví stejným pravidlům jako vlastnictví v úzkém smyslu.
Ohledně pozitivní stránky oprávnění se podle Swobody vlastnictví v úzkém a širokém smyslu odlišuje v obsahu jednotlivých práv. Současně poukazuje na to, že je to jen rozlišení v míře, resp. rozsahu oprávnění (Gradunterschied). Rozdíl spočívá v tom, že vlastnictví v širším smyslu nevykazuje znak tzv. elasticity.
Co se však týče negativní stránky oprávnění (tj. každého jiného z toho vyloučit; § 354 i. f. OZO; odpovídá § 1012 větě první ObčZ), ta má být relevantní i pro vlastnictví v širším smyslu. Jednoznačně to platí pro ostatní věcná práva, u kterých se to podává již z jejich podstaty (Wesen). Tato negativní stránka se však týká i „vlastnictví“ obligací. I obligačně oprávněný tedy podle Swobody může každého z rušení svého obligačního práva vyloučit. Přesto, že se i vlastnické právo v širším smyslu vyznačuje negativní stránkou, není podle něj věcným právem.
V dané souvislosti vyvstala důležitá otázka okamžiku nabytí vlastnického práva, ke kterému podle OZO dochází až předáním věci. Pokud by již sama obligace měla být chráněna vůči všem, pak by bylo v zásadě irelevantní, kdy došlo k nabytí vlastnického práva, neboť již sama obligace by poskytovala dostatečnou ochranu proti zásahům třetích osob. Swoboda zde respektuje toto rozhodnutí zákonodárce a vychází z toho, že předání věci je podle OZO nejen předpokladem vzniku vlastnictví v úzkém smyslu, ale vůbec ochrany vůči třetím osobám. Proto i obligační práva k hmotným věcem jsou podle něj vůči třetím osobám chráněna až předáním této věci. Pomocí argumentu a maiori ad minus uvádí, že pokud v případě koupě, která směřuje ke vzniku věcného práva (dingliches Recht), je kupující chráněn až po předání věci, pak tím spíše má být až poté chráněn ten, komu má vzniknout jen obligační právo. Dospívá tak k souladu i s principem publicity.
Problém ochrany obligačně oprávněného se diskutoval prakticky jen ohledně ochrany nájmu (pachtu). Také Swoboda nejprve v tomto ohledu zdůrazňuje, že ochrana nájemce prostřednictvím pronajímatele (§ 1096 OZO) není dostatečná. Ten se totiž často odmítá s třetí osobou soudit, nechce se vměšovat do záležitostí, které jsou z jeho pohledu cizí. Ostatně poměry nájemce a třetí osoby mu nemusí být známé, často neví, zda např. třetí osoba pobývá v bytě skutečně bez právního důvodu, což je však nezbytné k tomu, aby byl se svou žalobou úspěšný. Nájem se přitom nevyznačuje žádnou zvláštností, stále jde o osobní právo k věci (tj. obligační právo). Swoboda tak dovozuje určitý obecný princip – který tedy není vázán jen na nájem a pacht – dle něhož je petitorní ochrana proti třetím osobám (negativní stránka vlastnictví) poskytnuta i obligačně oprávněnému k nějaké věci od okamžiku, kdy je mu věc předána. Tyto teze tedy podle něj platí např. i v případě výpůjčky či prodeje s výhradou vlastnictví. Totéž se uplatňuje i v případě práva k detenci, které nezahrnuje možnost užívání věci (např. úschova. Tímto způsobem však není chráněna pouhá detence, která se nezakládá na žádném subjektivním právu.
Swoboda současně poukazuje na to, že ochranu nájemci poskytuje již úprava náhrady škody v OZO, konkrétně naturální restituce (§ 1293, 1323).
Základní rozdíl mezi osobními (obligačními) a věcnými právy spočívá podle Swobody jen ve větší nebo menší určitosti povinné osoby. Zatímco věcné právo působí bez dalšího vůči všem, obligační (relativní) právo vyžaduje přítomnost nějaké zvláštní právní skutečnosti (smlouvy, poškození nebo jiné právní skutečnosti), v důsledku níž je zavázán právě daný konkrétní subjekt. Swoboda své závěry později zopakoval v řadě dalších prací.
| 2. | Vývoj diskuse v meziválečném Československu |
Československá diskuse navazovala na výše nastíněný předválečný vývoj. Jak v právní doktríně, tak i v soudní judikatuře bylo po velmi dlouhou dobu respektováno rozlišování účinků relativních a absolutních práv, které se vztahuje k římskoprávnímu členění žalob na actio in rem a actio in personam. Obligačně oprávněné osoby se nemohly dovolávat ochrany svého práva (petitorní ochrany) vůči třetím osobám, a to ani v případě nájmu. Mohla jim však náležet ochrana z titulu držby obligačního práva (posesorní ochrana), např. držby nájmu nebo pachtu.
Tak např. Sedláček v Obligačním právu z r. 1926 uvádí, že nájemce nemá jiné ochrany než posesorní a práva na náhradu škody. Zdůrazňuje, že
„není tudíž na roveň postaven t. zv. věcně oprávněným osobám, jako je hospodářsky velmi blízký poživatel, oprávněný ze služebnosti lesní, pastevní atp.“.
Naproti tomu ve Vlastnickém právu z r. 1935 již Sedláček uvádí, že předmětem vlastnictví je i pohledávka. Přitom však odmítá rozlišení vlastnictví v užším a širším smyslu, neboť to podle něj odporuje doslovnému výkladu zákona. To „dokládá“ jen tím, že:
„Vzhledem k tomu, že smysl tohoto ustanovení [§ 353 OZO – pozn. aut.] je jasný, je soudce jím vázán (§ 6) a odchylný výklad je pro soudce nerozhodný.“
Proti tomu lze namítnout, že „jasnost“ ustanovení vylučuje již sama skutečnost, že bylo předmětem tolika kontroverzí. Daná skutečnost přinejmenším odporuje Sedláčkově rezignaci na právní argumentaci. Následně – opět bez argumentů – jen konstatuje, že existuje dvojí poměr pohledávky: a) mezi věřitelem a dlužníkem, který se řídí pouze obligačním právem, a b) proti zásahu třetích osob je věřitel chráněn žalobou vlastnickou nebo podobnými ochrannými prostředky vlastníka. Dospívá tak v zásadě k podobným závěrům jako Swoboda, který naopak z rozlišení vlastnictví v užším a širším smyslu vychází.
| 2.2 | První změna judikatury v r. 1929 |
Zásadní změnu dosavadního přístupu přineslo rozhodnutí Nejvyššího soudu z r. 1929, které přiznalo petitorní ochranu nájemci (pachtýři) i proti třetím osobám. Toto rozhodnutí, na které navazovala některá další, obsahuje řadu důvodů, které soud vedly ke změně dosavadního přístupu. U některých argumentů převažují hlediska pravně-systémová, zatímco jiné jsou spíše jen praktické povahy. Je zde zřejmá návaznost na rakouskou judikaturu, zejména na první výše cit. rozhodnutí OGH z r. 1924.
Právně-systémovým tvrzením (nikoli argumentem) je teze, že ochranu vůči třetím osobám, tj. vůči každému rušení a každému rušiteli, musí požívat každé právo, „jinak by nebylo právem“. Podle tohoto tvrzení tak vlastně neexistují práva, která by působila jen vůči určitým subjektům. Pak je jasné, že soud ani nerozlišuje, zda byla věc pachtýři odevzdána, či nikoli.
Proti názoru, že se má obligačně oprávněný obrátit na vlastníka, soud uvádí, že není předpis, který by vlastníkovi ukládal povinnost zastoupit pachtýře proti rušiteli, ani na tom sám nemá vlastní zájem (srov. výše rakouský OGH).
Čistě praktický argument spočívá v tvrzení, že vlastník ani nemusí být přítomen, aby mohl zasáhnout.
Soud dále uvádí, že užívací právo (pachtýře) „má podstatně týž obsah jako služebnost užívání podle § 504 obč. zák. nebo požívání podle § 509 obč. zák. Kdo toto jeho právo užívání ruší, na toho přísluší mu žaloba z rušeného práva (§ 19 ObčZ).“
Z toho soud dovozuje, že právo pachtýře je právem věcným, „přece má týž obsah jako věcná práva užívání a požívání“.
Soud zde klade naroveň obligační práva a služebnosti.
Soud dále konstatuje, že zřízením obligačního práva dochází k přenosu vlastníkových oprávnění. Mezi tato oprávnění patří i právo vyloučit ostatní osoby z příslušného užívání podle § 354 OZO. Soud zde přebírá argumentaci rakouského OGH, který však nehovoří o „přenosu vlastníkových oprávnění, nýbrž o obdržení oprávnění od vlastníka“. Proti možnosti, že by se vlastník pachtovní smlouvou jen zavazoval, že se sám vzdává práva užívání, avšak zároveň na pachtýře nepřenesl právo každého jiného z toho vyloučit, argumentuje soud jen tak, že by to bylo „hospodářsky a proto i právnicky nemyslitelné“. NS dokonce dospívá k závěru, že po dobu trvání obligace (pachtu) vlastník toto právo negatorní ochrany sám vůbec nemá (sic!).
Dalším spíše praktickým argumentem je tvrzení, že připuštění možnosti ochrany obligačně oprávněných osob vůči třetím osobám vyžaduje hospodářská potřeba života; tím je umožněno využití věci jejími nevlastníky.
Soud rovněž uvádí, že pokud by nebyla ochrana vlastníka nalezena jinde, jde o bezprávný (protiprávní) čin a je třeba vycházet z právních následků bezprávných činů, které stanoví OZO v části o náhradě škody. Konkrétně se dovolává práva poškozeného na naturální restituci (§ 1323). K problému spočívajícímu v tom, že náhrada škody zásadně vyžaduje zavinění, soud uvádí, že „rozumí se samo sebou, že, pokud jde jen o povinnost rušitele k navrácení v předešlý stav (vrácení věci neb upuštění od zásahu), zavinění není třeba, že se tedy vyhledává jen objektivní bezpráví, nehledíc k tomu, zda je tu i subjektivně, zdali pachateli nějakou vinu a jakou lze přičítati“.
Dokládá to zásahem osoby deliktně nezpůsobilé, která je činem bezdůvodně obohacena.
„Teprve, nepůjde-li jen o nápravu uvedením v předešlý stav, nýbrž o náhradu škody v penězích, tedy aby nahrazeno bylo damnum emergens, po případě lucrum cessans, přijde na řadu otázka viny a její míry, jakž § 1324 v protivě k § 1323 zcela jasně stanoví.“
NS v této souvislosti dovozuje, že zatímco římské právo znalo jen jednotlivé určité typy deliktů a kvazideliktů, OZO (soud hovoří poněkud paušálně a nepřesně o moderním právu si vytkl jako „všeobecnou zásadu, že každé porušení každého práva jest deliktem, který zavazuje k uvedení v předešlý stav, pokud se týče k náhradě škody, a význam této všeobecné zásady, kterou, an se zákon i jednotlivými typy zabývá, aniž by je však vyčerpával, lze nazvati generální klausulí a která s sebou přinesla i všeobecnou zásadu § 1323 ObčZ stanovící povinnost k navrácení v předešlý stav, římskému právu, které znalo zadostiučinění pravidelně jen v peněžitých pokutách vyměřených většinou v násobku škody, neznámou – škola nepostřehla a to zavinilo ono nedorozumění“.
Každé porušení práva je tedy podle NS deliktem, který zakládá povinnost k uvedení v předešlý stav.
Soud konečně poukazuje na to, že podle zákonné úpravy účinné do r. 1848 bylo možné i v řízení o ochraně držby domáhat se i náhrady škody (§ 346 OZO); dovozuje tak, že předpisy o urychleném řízení ve věcech rušené držby nevyčerpávají ochranu nájemce (pachtýře).
Pokud by nebylo úpravy náhrady škody, dovozoval by se dle úvahy soudu tento nárok pomocí dotváření práva z § 7 OZO.
Jak vidno, NS „argumentoval“ do určité míry jen prostřednictvím mimoprávních hledisek. K tomuto přístupu se též sám otevřeně hlásí slovy:
„pro soudnictví zůstávají stranou otázky doktrinární a rozhodují jen zřetele praktického života, jeho hospodářských potřeb“.
| 2.3 | Navazující doktrinární diskuse |
Uvedená změna judikatury vyvolala v následujících letech doktrinární diskusi, do které se zapojil na jedné straně romanista Boháček, na straně druhé normativista Weyr. Vzhledem k tomu, že polemika byla předmětem nedávného detailního zájmu jiných autorů, omezíme se zde pouze na přiblížení jejích základních momentů.
Rozhodnutí NS z r. 1929 bylo nejprve kritizováno Boháčkem. Ten ve svém prvním příspěvku předestírá názor, že pacht (nájem) je pouze obligačním (relativním) právem a že pachtýř (nájemce) má petitorní ochranu pouze proti druhé straně obligace, nikoli vůči třetí osobě. Jeho závěr je podložen bohatou argumentací.
Proti této kritice se postavil Weyr. Jeho reakce je vším možným, jen ne právní polemikou. Weyr prohlašuje, že daný problém nehodlá řešit z pozice platného práva, nýbrž jen de lege ferenda (už to je dosti nestandardní přístup); zastává názor, že i detentor (obligačně oprávněný) má mít petitorní ochranu vůči všem.
V reakci na Weyrův článek se ozývá opět Boháček; ve svém dalším příspěvku však již nepřináší nové argumenty, nýbrž pouze reaguje na Weyrovy názory, které jsou však spíše osobními útoky na Boháčka.
Debatu uzavřel Neubauer, který se však k řešenému problému nevyjádřil věcně, nýbrž se pouze zamýšlí nad stylem, jakým by měly být vedeny právní polemiky.
| 2.4 | Druhá změna judikatury v r. 1932 aneb restitutio in integrum |
Vývoj meziválečné soudní judikatury byl uzavřen plenárním usnesením NS v r. 1932. Soud dospěl oproti předchozí judikatuře opět k původnímu závěru, že nájemci (pachtýři) petitorní ochrana vůči třetím osobám nepřísluší:
„Nájemce (pachtýř) může hájiti své nájemní (pachtovní) právo petitorní žalobou jen proti pronajímateli (propachtovateli), nikoli však proti třetímu, jenž mu zadržuje najatou (zpachtovanou) věc nebo ho jiným způsobem ruší v nájemním (pachtovním) užívání.“
Kromě přehledného přiblížení dosavadní judikatury i literatury, a to jak československé, tak i rakouské, argumentuje soud následovně.
Odmítá tezi, že z úpravy práva na náhradu škody lze dovodit právo na naturální restituci bez ohledu na zavinění, neboť je to v rozporu se zásadou zavinění, na které je vybudováno právo náhrady škody.
K argumentu, že nájem (pacht) má v podstatě týž obsah jako služebnost užívání nebo požívání, uvádí, že „tu jde o petitio principii, poněvadž právní nárok nájemcův na petitorní ochranu proti třetím osobám, jenž má býti teprve prokázán, se tu již předpokládá jako existující. § 19 ObčZ předpokládá totiž, že byl někdo zkrácen ve svém právu (rozuměj v právu konkrétním, ne v právu abstraktním), a o to právě jde, zda nájemce má proti třetímu rušiteli nějaké právo, nějaký nárok, ve kterém by mohl býti zkrácen“.
Soud stále uvádí, že vlastník nájemní smlouvou „přenáší na nájemce užívání pronajaté věci“, avšak to podle něj neznamená, že přenáší též oprávnění nakládat s věcí podle své vůle a každého jiného z toho vyloučit; lze mít i za to, že „pronajímatel propůjčil nájemci jen užívání věci bez dalších oprávnění“.
Ke koncepci vlastnictví v širším a užším smyslu, které se dovolával Swoboda, soud – s odkazem na Klanga – uvádí, že by tím byl setřen rozdíl mezi právy věcnými a osobními (tj. obligačními – pozn. aut.).
Proti Ehrenzweigově argumentu a minori ad maius, tj. že z posesorní ochrany lze dovodit i ochranu petitorní, soud poznamenává, že tyto závěry logicky vyvozovat nelze, že jde o nepřípustný úsudek z menšího na větší.
„Práva držitelova nejsou právy v technickém smyslu a posesorní ochrana nemá svůj důvod v bezpráví svémoci, nýbrž jde jen o jakési prozatímní opatření k zachování dosavadního postavení procesních stran.“
NS zde tedy vychází z toho, že nájem není věcným, ale obligačním právem. Svůj závěr dovozuje jak ze systematiky zákona, tak i z historie jeho vzniku. Tvůrci OZO totiž znali koncepci pruského ALR, který považoval nájem za věcné právo, avšak zcela zřetelně – na rozdíl od tohoto jinak často využívaného inspiračního zdroje – zařadili nájem mezi osobní práva k věcem (tj. obligace). Též knihovní právo řadí nájem vedle práv věcných, odlišuje jej tedy od nich (§ 9 obecného knihovního zákona – zákon č. 95/1871 ř. z.). Povahu věcného práva spatřuje soud právě v účinku vůči třetím osobám. Současně není podle něj důvod, proč by s nájemcem mělo být nakládáno jinak než s oprávněnými při jiných obligačních právech.
„Propůjčením absolutní ochrany obligačně oprávněným byl by setřen rozdíl mezi právy věcnými a obligačními, což by právě odporovalo zřejmému úmyslu zákonodárcovu, znamenajíc porušení právního systému, na němž jest občanský zákon vybudován.“
V rámci systematické argumentace poukazuje soud též na to, že u tzv. dědičného pachtu (§ 1122, 1126, 1128 OZO) zakotvil zákonodárce ochranu vůči třetím osobám.
„Právě z toho, že zákonodárce poskytl tuto ochranu jen dědičnému pachtýři, nikoli pachtýři vůbec, lze souditi, že ji neobmýšlel poskytnouti při obyčejném nájmu nebo pachtu.“
NS též vyloučil použití § 7 OZO pro případné dotváření práva. Jednak samotná skutečnost, že určité řešení vede k nepraktickým důsledkům, nevytváří mezeru v zákoně. Současně však podle soudu ani není žádná naléhavá praktická potřeba, pro kterou by měla být tato cesta zvolena, neboť je dostačující posesorní ochrana. V žádném případě nelze podle soudu použít na nájem pravidla o služebnostech, neboť služebnosti se odlišují v právních principech, na kterých jsou založeny. Moderní terminologií bychom řekli, že se podstatně liší teleologické pozadí obou institutů.
Domnívá-li se rušitel, že má právo rušit nájemce, má se svého práva domáhat žalobou. Zde je však podle NS vhodnější, aby se tento spor řešil s vlastníkem (pronajímatelem), nikoli nájemcem. Soud argumentuje tím, že nájemní právo je odvozováno z vlastnického práva pronajímatele; nemá být tedy rozhodováno o jeho právu bez jeho účasti. Současně soud uvádí, že pokud by petitorní ochrana byla přiznána i nájemci, mohlo by se stát, že by ve sporu mezi nájemcem a rušitelem a mezi vlastníkem a rušitelem bylo dosaženo odlišného výsledku, čemuž je třeba „se na všechen způsob vyvarovati“.
| 3. | Reakce československé legislativy na probíhající diskusi |
Výše uvedená diskuse probíhala v době přípravy jednotného československého civilního kodexu. Legislativní práce však na tuto diskusi zprvu zvláště nereagovaly. Návrh subkomitétu pro věcná práva, který následně do svého návrhu převzala superrevizní komise v r. 1931, dokonce považoval za předmět vlastnictví jen věci hmotné [§ 353 návrhu občanského zákoníku z r. 1923 („návrh ObčZ 1923“), § 278 návrhu občanského zákoníku z r. 1931 („návrh ObčZ 1931“)], byť pojem věci si zachoval svůj široký význam ve smyslu OZO (§ 291 návrhu ObčZ 1923, § 229 návrhu ObčZ 1931). Tato koncepce tak vylučovala jeden ze základních argumentů uváděných ve prospěch absolutní ochrany obligací – že také obligace jsou předmětem (širokého) vlastnického práva, které obsahuje i negativní stránku.
Zásadní změna nastala poté, co se novými členy superrevizní komise stali Sedláček a právě výše zmíněný Swoboda. Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937 („návrh ObčZ 1937“) pak nejen, že vypustil pravidlo, že předmětem vlastnického práva mohou být jen věci hmotné, ale navíc začlenil do svého textu § 155 s nadpisem „Obdoba žalob vlastnických“, podle kterého
„Užívací práva k cizí věci, pokud není v zákoně ustanovení zvláštních, požívají co do oné věci od počátku užívání ochrany podle obdoby žalob vlastnických.“
Swoboda ve své zprávě o reformě občanského práva v Československu uvádí, že návrh zná, podobně jako právo dánské (sic!), projev omezeného, mírnějšího vlastnictví, totiž užívací práva k cizí věci. I ta mají – podle ustanovení přijatého do návrhu – petitorní ochranu, podobně jako vlastnické žaloby, byť jsou právy jen osobní (obligační) povahy, jako nájem, pacht nebo výpůjčka. To však platí až od počátku výkonu užívání, tj. pravidelně od okamžiku předání věci oprávněnému. Swoboda dále uvádí, že právě v tom spočívá nejsilnější změna této právní oblasti oproti návrhu superrevizní komise. Ve prospěch navrhovaného řešení argumentuje převážně praktickými důvody, byť podotýká, že ani teoretické odůvodnění nenaráží na žádné obtíže.
Po předložení návrhu Národnímu shromáždění došlo k jeho postoupení společnému parlamentnímu subkomitétu obou komor, kde práce na něm pokračovaly. Návrh ve verzi publikované po 2. světové válce již ustanovení o obdobě vlastnických žalob neobsahoval.
Také socialistická civilistika, která jen velmi nedostatečně rozlišovala mezi právy relativními a absolutními, zastávala stanovisko o absolutní ochraně obligačních práv (viz níže). Všechny československé socialistické civilní kodexy též převzaly řešení návrhu ObčZ 1937, které plně souznělo s pojetím sovětské právní nauky. Nejprve § 152 odst. 2 ObčZ 1950 normoval, že obdobnou ochranu jako vlastník má „také ten, kdo je vůbec oprávněn mít věc u sebe“. Pozoruhodná je však důvodová zpráva k cit. ustanovení, která nehovoří o ochraně subjektu obligačního práva, nýbrž o „oprávněném detentorovi“; předpokládá tedy nejen obligační oprávnění, nýbrž i samotnou detenci věci. Tak výslovně i důvodová zpráva k § 150 a 151 ObčZ 1950. Jde tedy ve skutečnosti o rozšíření posesorní ochrany na určitý typ detence, a to detence založené na právním důvodu. Zákon však již konkrétně neuváděl, o jaký právní důvod se mělo jednat, případně jde-li o obligační smlouvu, s kým měla být smlouva uzavřena (s vlastníkem nebo i jen třetí osobou). Takovému rozšíření posesorní ochrany nelze apriori nic vytknout, ostatně i platný občanský zákoník poskytuje tuto ochranu držiteli obligačního práva, je-li předmětem obligace hmotná věc. Civilistická dogmatika však chápala uvedené ustanovení právě jako základ absolutní ochrany relativních práv.
Občanský zákoník z r. 1964 v původním znění žádné podobné ustanovení neobsahoval. Z § 132 pouze plynulo, že
„Občan má právo na ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho vlastnického práva zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“
Jak však vyplývá z dobové literatury, předmětné pojetí (tj. koncepce, že všechny civilní vztahy jsou absolutní) bylo československou civilistikou hlásáno i tehdy.
Obdoba § 152 odst. 2 ObčZ 1950 se však opětovně stala součástí civilní kodifikace v důsledku tzv. velké novely občanského zákoníku 1964 (přijaté pod č. 509/1991 Sb.), která v tomto směru změnila § 126 odst. 2. První odstavec cit. ustanovení upravoval vlastnické žaloby. Podle druhého odstavce měl mít obdobné právo na ochranu i ten, „kdo je oprávněn mít věc u sebe“. Toto oprávnění se dle zcela převažujícího výkladu chápalo i jen jako obligační, tj. relativní právo.
