Právo na přístup k soudu není právem absolutním. Platí to samozřejmě i pro řízení o opravných prostředcích. Princip dvojinstančnosti v civilním soudním řízení nadto není z pohledu práva na spravedlivý proces garantován. Zejména u dovolání je vedle poskytnutí individuální soudní ochrany nutno pamatovat i na jinou úlohu Nejvyššího soudu, kterou je sjednocování judikatury. Uvedené ostatně opakovaně vyslovil i Ústavní soud.¹ Omezení přípustnosti opravných prostředků je proto nástrojem zcela legitimním. Jednou z možností tohoto omezení je limitace hodnotou sporu.

Předkládaný článek se věnuje posuzování přípustnosti dovolání a odvolání v tzv. bagatelních věcech, a to ve světle novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Tou došlo s účinností od 30. 9. 2017 k významnému rozšíření výčtu rozhodnutí, proti nimž není dovolání přípustné (§ 238 OSŘ). Vedle toho bylo novelou upraveno znění jedné z výjimek z přípustnosti dovolání, týkající se bagatelních sporů [§ 238 odst. 1 písm. c) a s tím související § 238 odst. 2 a nový odst. 3 OSŘ]. Ke stejné formulační změně došlo i v právní úpravě odvolání (§ 202 OSŘ). Text článku se zaměřuje na výklad ustanovení omezujících přípustnost opravných prostředků v bagatelních věcech v situacích, kdy soud rozhodoval o více nárocích, či účastníkovi nebylo vyhověno pouze z bagatelní části, resp. účastník podal opravný prostředek pouze co do bagatelní části jemu nepříznivého rozhodnutí. Srovnává úpravu před nabytím účinnosti dané novely a po nabytí její účinnosti.

Přijetím zákona č. 296/2017 Sb. došlo v právní úpravě přípustnosti, resp. nepřípustnosti zmiňovaných opravných prostředků v bagatelních věcech k formulačním změnám. Znění obou ustanovení jsou nyní shodná.

Výjimka z přípustnosti dovolání zakotvená v § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ se před přijetím novely týkala rozsudků a usnesení, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy. Nedopadala tedy na případy, kdy dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, které, ačkoliv bylo vydáno v rámci řízení o bagatelním peněžitém plnění, samo o sobě peněžitým plněním nebylo. Důvodová zpráva výslovně zmiňuje mezitímní rozsudek. Vedle toho mohlo jít např. i o rozhodnutí odvolacího soudu o místní příslušnosti² či o udělení příklepu.³ Stejně tak i o rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, jehož předmětem bylo peněžité plnění v bagatelní výši.

K takto odlišnému přístupu k omezení přípustnosti přitom nebyl rozumný důvod. Minimálně ve vztahu k posledně zmíněnému rozhodnutí odvolacího soudu byla proto nepřípustnost dovolání s odkazem na § 238 OSŘ dovozena Nejvyšším soudem ještě před novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb.⁴ Samo zákonné znění takovému postupu ale neodpovídalo.

Současné znění § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ stanoví, že dovolání podle § 237 OSŘ není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč․ Dle důvodové zprávy již není možné podat dovolání nejen proti dovoláním napadenému výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ale i proti ostatním rozhodnutím vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok bagatelní plnění.

Tímto směrem vykládá dané ustanovení i NS:

„Zatímco podle procesní úpravy dovolání účinné do 29. 9. 2017 bylo z hlediska tzv. bagatelnosti rozhodující, zda o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč bylo rozhodnuto přímo dovoláním napadeným výrokem, podle úpravy stávající je významný i předmět řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Při novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb. bylo podle důvodové zprávy úmyslem zákonodárce odbřemenit dovolací soud. V souladu s tím pak ze současného znění § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ plyne, že dovolání není nově přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, která byla vydána v rámci sporu, jehož předmětem je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, aniž však rozhodují o peněžitém plnění. Zákonodárce uvedenou novelou sleduje rozšíření okruhu případů, ve kterých není dovolání přípustné, a to tak, že k případům, kdy je napadeným výrokem rozhodováno o nižší částce, přidává nově i případy, kdy se dotčený výrok samotného plnění netýká, je však vydán v řízení, které podle toho, jak je vymezen jeho předmět, může skončit jen výrokem o podlimitní částce (srov. též usnesení NS z 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, a z 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018).“⁵

Ke shodnému závěru s odkazem na důvodovou zprávu došel NS i v jiném rozhodnutí, v němž uvádí, že

„znění § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. ‚bagatelních věcech‘, nikoli její rozšíření“.⁶

Odvolání nebylo do nabytí účinnosti novely přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. Nově pak není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Nutno však podotknout, že se uvedené omezení v případě odvolání dotýká dle § 202 odst. 2 OSŘ pouze rozsudků. Odvolání je nepřípustné proti usnesením vyjmenovaným v § 202 odst. 1 OSŘ a dalším, u nichž to zákon stanoví.⁷

Zákon č. 296/2017 Sb. změnou právní úpravy bezesporu částečně rozšířil omezení přípustnosti opravných prostředků v bagatelních věcech. Současná právní úprava však přináší jiné interpretační otázky. Jednou z nich přitom je, zda změna ve znění daných ustanovení způsobuje také jejich odlišný výklad oproti tomu dosavadnímu v situacích, kdy soud rozhodoval o více nárocích.

„Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popř. jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení.“⁸

Určit, zda jde o nároky se samostatným skutkovým základem nebo fakticky o jeden nárok, přitom může být mnohdy obtížné.⁹ U plnění stejného druhu nepopírá jejich charakter coby samostatných procesních nároků ani okolnost, že žalobce o ně bude žádat jediným petitem a soud o nich rozhodne jediným výrokem.¹⁰

1. Posuzování přípustnosti dovolání

Výjimka z přípustnosti dovolání zakotvená v § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ se před přijetím uvedené novely týkala rozsudků a usnesení, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. NS ve vztahu k samostatným procesním nárokům (nárokům se samostatným skutkovým základem) ve své konstantní judikatuře k cit. ustanovení dovodil, že

„přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“.¹¹

Poukázat lze i na další rozhodnutí, dle něhož

„v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se ze čtyř samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem“.¹²

To samozřejmě platilo i pro samostatné nároky projednávané v jednom řízení v důsledku subjektivní kumulace. Dle NS

„přípustnost dovolání z hlediska § 238 odst. 2 písm. a) a § 239 odst. 3 OSŘ proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 20 000 Kč“.¹³

Po nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. není dovolání podle § 237 OSŘ přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Nové znění z výše uvedených důvodů vychází při posuzování přípustnosti z konstrukce předmětu řízení.

Dosavadní závěr týkající se posuzování přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu o více samostatných nárocích by však měl být zachován.

Předmětem řízení je na základě dvojčlenné procesní teorie předmětu sporu procesní nárok, vymezený

„dvěma nutnými, vzájemně se doplňujícími a podmiňujícími složkami, totiž předmětem a základem uplatňovaného nároku. Podle této teorie lze v civilním soudním řízení rozlišovat, jakých právních účinků se žalobce svým žalobním návrhem domáhá a z jakých skutkových okolností tyto účinky vyvozuje.“¹⁴

Předmětem řízení přitom může být i více žalobních nároků. K tomu lze zmínit i rozhodnutí ÚS, kterým odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutí NS z 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018. V něm ÚS doplňuje, že § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ hovořící o předmětu řízení je třeba nahlížet tak, že

„předmětem jediného řízení může být i více nároků, pak ovšem by bylo přesnější hovořit o ‚předmětech‘ řízení“.¹⁵

„Prvorepubliková literatura a judikatura v této souvislosti hovořila o tzv. individualizaci předmětu rozepře s tím, že zásadně platí za samostatný předmět sporu každý samostatný nárok, tedy nárok opírající se o samostatný skutkový a právní základ.“¹⁶

K interpretaci současného § 238 odst. 2 písm. c) OSŘ je nutné z procesního hlediska přisvědčit i argumentaci NS,¹⁷ že

„tato správná teze a výše uvedený účel činnosti Nejvyššího soudu by však nebyly naplněny, pokud by nahodilé spojení skutkově samostatných bagatelních nároků, jež projednávány samostatně by zákonný limit nepřekročily, mělo za následek založení přípustnosti dovolání ohledně všech těchto dílčích nároků. Dovolací soud by tak byl nucen přezkoumávat naplnění všech předpokladů opodstatněnosti nároků co do jejich základu i výše (bylo-li by dovolatelem zpochybněno), ač některé, popřípadě všechny tyto nároky by byly bagatelní (tedy nejen nedosahovaly limitu 50 000 Kč, ale mohly by být i o několik řádů nižší). Takový výklad je nutno odmítnout pro jeho zjevnou absurdnost i pro možnost snadného zneužití (spojení skutečně sporných nízkých nároků s nároky fiktivními).“¹⁸

„Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele, že ze dvou možných výkladů ustanovení o přípustnosti dovolání je nutno volit ten, který dovolací přezkum umožňuje. Takový názor zcela přehlíží okolnost, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a že z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku.“

2. Posuzování přípustnosti odvolání

Odvolání nebylo do nabytí účinnosti novely přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. Znění § 202 odst. 2 OSŘ se tedy formulačně odlišovalo od právní úpravy nepřípustnosti dovolání v bagatelních věcech. I judikatura týkající se posuzování přípustnosti odvolání ve vztahu k samostatným nárokům byla jiná.

Pro určení, zda výše plnění převyšuje hranici bagatelnosti, byla dle ní rozhodující celková výše plnění. Nebylo přitom významné, zda se toto plnění skládalo z více samostatných nároků, z nichž některý danou částku nepřevyšoval. Podle NS je

„z hlediska § 202 odst. 2 OSŘ rozhodující, zda celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto (lhostejno, zda jedním, nebo více výroky), převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, zda toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některý (některé) uvedenou částku nepřevyšuje (nepřevyšují)“.¹⁹

NS se v tomto rozhodnutí vymezil i vůči judikatuře dotýkající se přípustnosti dovolání.

„Poukazuje-li odvolací soud na podporu svého opačného názoru na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se přípustnosti dovolání, pak přehlíží, že přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) je vybudována na jiném základě než nepřípustnost odvolání podle § 202 odst. 2 OSŘ; ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ totiž odvíjí přípustnost dovolání od dovoláním napadeného výroku rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, zatímco podle § 202 odst. 2 OSŘ se přípustnost odvolání řídí tím, o jakém peněžitém plnění bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto.“

Ke stejnému závěru došel o několik dní později i ÚS. Dle něj

„je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které každá samostatně nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§ 202 odst. 2 OSŘ). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem.“ ²⁰ Pouze k důraznější podpoře svého závěru pak dodává, že „uvedený postup je o to absurdnější, mají-li obě požadovaná peněžitá plnění společný skutkový základ“.

ÚS v rozhodnutí dále uvedl, že je nesprávné vycházet z předpokladu, že je věcí soudu, jak posoudí žalobní návrh z hlediska výše žalované částky, resp. co do tzv. bagatelní hranice rozhodné pro přípustnost odvolání. Vycházel přitom z toho, že

„je primárně věcí žalobce, jakým způsobem v duchu dispoziční zásady ovládající sporné řízení zkumuluje své nároky do jedné žaloby – jakého ‚peněžitého plnění‘ se v jednom řízení domáhá, a pokud ‚sečte‘ více nároků do jedné žaloby, pak to zásadně nemůže mít vliv na přípustnost odvolání, i kdyby jednotlivé ‚dílčí nároky‘ hranici bagatelního sporu nepřesahovaly“.

Na rozhodnutí ÚS a NS navázala judikatura spíše rozpačitě a ne vždy zcela výstižně. NS kupř. uvádí:

„Dovolatelem citované nálezy ÚS z 19. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 2143/16, a z 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, se týkají přípustnosti odvolání podle právní úpravy účinné do 29. 9. 2017 (která se svou dikcí lišila od úpravy přípustnosti dovolání) a nároků založených na jednom skutkovém základě.²¹

Některá rozhodnutí odkazovala na zmíněná rozhodnutí výslovně i u nároků se samostatným skutkovým základem.²² Opakovaně pak uváděla, že judikaturu vztahující se k přípustnosti dovolání v těchto otázkách nelze aplikovat, neboť znění ustanovení týkajících se omezení přípustnosti dovolání a odvolání jsou odlišná.²³

S uvedenými stanovisky NS a ÚS však nelze souhlasit, přičemž argumentovat lze následovně.

Závěr dovozený NS a ÚS by mohl vést k tomu, že by žalobci žalovali i nároky smyšlené, aby navýšili hodnotu sporu nad hranici bagatelnosti. Stejně tak by naopak mohli z opatrnosti žalovat jasně podložené nároky bez shodného skutkového základu přednostně samostatně. Měli by tak zajištěno (nedošlo-li by ke spojeni rozhodnutím soudu), že odvolání žalovaného v případě jejich předpokládaného úspěchu nebude přípustné.

K objektivní kumulaci může navíc dojít i spojením věcí na základě rozhodnutí soudu (§ 112 odst. 1 OSŘ). Soud naopak může některou věc vyloučit k samostatnému řízení, jsou-li v žalobě uvedeny věci, které se ke spojení nehodí (§ 112 odst. 2 OSŘ). Ve svých důsledcích by to byl v těchto případech soud, kdo by určoval, v jakých případech bude či nebude odvolání přípustné, a otázka přípustnosti případných opravných prostředků by pro účastníky řízení byla dopředu značně nepředvídatelná.

ÚS v cit. rozhodnutí (sp. zn. IV. ÚS 3153/15) argumentuje, že

„obdobně jako v trestním řízení, lze i v tomto případě připomenout procesní zásadu in dubio pro reo, která zaručuje účastníku řízení, že v pochybnostech bude užit pro něj příznivější výklad aplikované právní normy“.²⁴

Zásada in dubio pro libertate, s níž je zásada in dubio pro reo spojována, znamená, že existují-li ve veřejném právu dva rovnocenné výklady právní normy, měl by být použit ten, který je vůči jednotlivci příznivější. Zásada in dubio pro libertate se uplatňuje především ve vztahu mezi jednotlivcem a státem.²⁵ Civilní soudní řízení je však postaveno na zcela odlišném konceptu, než je řízení trestní. V civilním soudním řízení proti sobě stojí jednotlivci se svými protichůdnými právy a oprávněnými zájmy. Danou zásadu nelze v tomto případě i s ohledem na rovnost účastníků civilního soudního řízení aplikovat. Nelze jednoznačně určit, v čí prospěch má být veden příznivější výklad přípustnosti či nepřípustnosti odvolání. Kritizovanou argumentaci ÚS by pak navíc bylo třeba uplatnit i na výklad přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání v bagatelních věcech, což však ÚS ani NS neučinily. Není přitom dostačující odůvodnění, že odvolání má být v těchto případech přípustné s ohledem na jeho zařazení mezi řádné opravné prostředky. Soudy je navíc ani nepoužily.

Již jen na okraj je třeba zmínit, že soudy zvolený výklad posuzování přípustnosti odvolání nedává význam ani s ohledem na § 206 OSŘ, který upravuje účinky odvolání. Bylo-li rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem a odvolání se vztahuje jen na některá práva, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena, tj. suspenzivní účinek odvolání se na něj nevztahuje (§ 206 odst. 2 OSŘ).

Ve všech výše popsaných případech se daný výklad podávaný judikaturou ve vztahu k posuzování nepřípustnosti odvolání týkal případů objektivní kumulace. Na kritizovaná rozhodnutí NS a ÚS však navázaly soudy i v situaci, kdy v řízení bylo uplatněno více nároků několika samostatných společníků. Např. Městský soud v Praze k tomu uvádí, že

„přestože každý z žalobců žalobou uplatnil pouze částku 250 EUR…, je s ohledem na aktuální judikaturu ÚS sp. zn. IV. ÚS 3153/15 a rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, nutno dovodit, že pokud všichni žalobci uplatnili podanou žalobou částku v součtu přesahující 10 000 Kč, je proti takovémuto rozsudku odvolání přípustné i v případě, že se u nich jedná o samostatné společníky“.²⁶

Takové závěry je však třeba odmítnout. Jazyková odlišnost § 202 odst. 2 OSŘ a § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ do novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. neznamenala odlišnost obsahovou. Budeme-li vycházet ze smyslu a účelu daných ustanovení, musíme nutně dospět k tomu, že závěry soudů při posuzování přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání byly plně aplikovatelné na posuzování těchto otázek i v odvolacím řízení.²⁷

Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. byla změněna i formulace ustanovení upravujícího nepřípustnost odvolání v bagatelních věcech. Odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč.

Důvodová zpráva k zákonu č. 296/2017 Sb. ke změně § 202 odst. 2 OSŘ uvádí, že

„cílem této změny je zajištění konzistentnosti zákona. Návrh sjednocuje ustanovení § 202 s ustanovením § 238, jež je měněno za účelem omezení přípustnosti dovolání. Změna ustanovení § 202 je tak pouze promítnutím této změny do odpovídající úpravy v rámci odvolání.“²⁸

Změna musí nutně znamenat odklon od dosavadní mnou kritizované judikatury. Závěry přijaté při výkladu § 202 odst. 2 OSŘ ve znění účinném do 29. 9. 2017 se již nemohou uplatnit.

Shodně se k tomu staví např. KS v Ostravě.²⁹ V odborné literatuře se však i po přijetí novely lze setkat s interpretací odlišnou. Navazuje na tu dosavadní, aniž by reflektovala změnu § 202 odst. 2 OSŘ. Přitom však uvádí, že došlo ke sjednocení obou ustanovení upravujících přípustnost a

„nově je tedy pro zhodnocení kvantitativní přípustnosti odvolání určující výše peněžitého plnění, které bylo předmětem řízení v době vydání prvostupňového rozsudku, a nikoliv výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto“.³⁰

Stejný výklad znění § 202 odst. 2 OSŘ s odkazem na dosavadní judikaturu zachovává i další komentář, vydaný v blízké časové návaznosti na nabytí účinnosti novely.³¹

Po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. musí dojít i ke sjednocení výkladu otázky týkající se nepřípustnosti dovolání a odvolání v bagatelních věcech v případě samostatných nároků více žalobců. Shodný názor zastávají i B. Petr a J. Jirsa, když dle nich platí, že

„jsou-li ke společnému řízení spojeny samostatné nároky více žalobců (v subjektivní kumulaci) na zaplacení peněžitého plnění, jež jednotlivě nepřevyšují 10 000 Kč, nepočítaje v to příslušenství, není podle § 202 odst. 2 přípustné odvolání proti rozsudku vydanému ve společném řízení o všech těchto nárocích, byť v souhrnu výši 10 000 Kč přesahují. To platí i v případě odvolání podaného žalovaným, jímž se napadá rozsudek vydaný ve společném řízení o všech jednotlivých nárocích více žalobců, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem vydaným ve společném řízení.“³²

Ke stejnému výkladu dospěl i Městský soud v Praze.³³

Problematickou je i otázka posuzování přípustnosti dovolání a odvolání v případech, kdy soud rozhodl o peněžitém plnění tak, že podání bylo částečně vyhověno, částečně došlo k zamítnutí žaloby a opravný prostředek je podán pouze do výroku, který nepřesahuje limit bagatelnosti. Obdobně je třeba při posuzování přípustnosti opravného prostředku vyřešit i situaci, kdy účastník napadne pouze část jemu nepříznivého rozhodnutí, a tato sama o sobě také nepřesahuje limit bagatelnosti.

Komentářová literatura a judikatura zejména o druhé z těchto situací hovoří jako o tzv. štěpení nároku na dvě práva se samostatným skutkovým základem. ÚS uvádí, že

„v soudní praxi se lze s tzv. rozštěpením nároku setkat zásadně v jediné podobě: Odvíjí se od úkonu účastníka, kdy původně jednotné právo (ve smyslu jediného základu) může být rozštěpeno na dvě práva v závislosti na rozsahu podaného odvolání (dovolání); v tomto smyslu je závěr o tzv. rozštěpení práva jedním z projevů uplatnění dispoziční zásady v odvolacím (dovolacím) řízení (např. rozhodl-li nalézací soud o nároku na dělitelné plnění, může odvolatel napadnout odvoláním také jen část tohoto plnění – rozhodnutí nalézacího soudu je jím napadeno jen v takovém rozsahu, který vyplývá z odvolatelem vymezené části dělitelného plnění). Naproti tomu soudní rozhodnutí, kterým je v rozporu s přesvědčením strany sporu přiznáno právo jen zčásti, může být korekcí představy jeho držitele o skutečném rozsahu práva nebo např. výsledkem střetu s jiným právem, v jehož důsledku došlo k jeho částečnému zániku, příp. nevykonatelnosti, ani v jednom z naposledy zmíněných případů však nejde o tzv. rozštěpení práva sensu stricto.“³⁴

Dle jiného nálezu ÚS

„úvaha o tom, že původním rozsudkem, kterým bylo zčásti žalobě vyhověno, došlo k rozštěpení uplatněného práva, a to ohledně každého ze dvou samostatných nároků na dvě práva se samostatným skutkovým základem, tak jak to formuluje Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, není v tomto případě správná“.³⁵

V popsaných souvislostech jsou judikaturou používány pojmy tzv. skutečné štěpení a tzv. zdánlivé štěpení práva na více práv se samostatným skutkovým základem.³⁶

1. Posuzování přípustnosti dovolání

Na koncepci štěpení nároku byla do přijetí novely vystavěna i přípustnost dovolání; k takto ,,rozštěpeným“ nárokům se posuzovala samostatně. ÚS přitom uvedený postup neshledal jako protiústavní. Výjimkou byly případy, kdy došlo ze strany soudu k účelovému „štěpení“.³⁷

K rozštěpení práva rozhodnutím soudu ani úkonem účastníka řízení ale fakticky nedochází.

„Soud totiž nemůže svou procesní činností zasahovat do hmotněprávní sféry kromě případů, kdy hmotné právo samo výslovně stanoví možnost vydání konstitutivního soudního výroku. Jinak soud nemá možnost svým rozhodováním měnit hmotněprávní stav, tedy ani rozdělit jediný hmotněprávní nárok na dva takové nároky… Hmotněprávní stav nemohou svým ryze procesním jednáním měnit ani procesní strany.“³⁸

O práva se samostatným skutkovým základem se může jednat pouze v případě kumulace procesních nároků. K takové kumulaci pak může dojít ze čtyř důvodů. Za prvé z vůle samotného žalobce, který v jediné žalobě uplatní více nároků. O tom již bylo pojednáno výše.

„Za druhé je taková kumulace možná na základě vůle žalovaného, který uplatní své nároky vzájemným návrhem. Za třetí dochází ke kumulaci nároků ze zákona, kde to právní předpis výslovně stanoví. Konečně za čtvrté je možná kumulace nároků na základě rozhodnutí soudu, který v zájmu hospodárnosti řízení může spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků.“³⁹

„Z uvedených důvodů lze tedy usuzovat, že poměrně rozšířený názor o možnosti rozštěpení práva soudním rozhodnutím na dvě části hospodářsky dělitelného plnění nemá oporu v platných právních předpisech ani v teorii procesního práva. Tím spíše pak nemůže k takovému rozštěpení práva dojít na základě odvolacího návrhu, kterým účastník napadá pouze část jemu nepříznivého rozhodnutí.“⁴⁰

I za současného znění § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ je dle judikatury pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná výše napadeného peněžitého plnění.⁴¹

„Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem.“

NS již neargumentuje štěpením nároku, ale vychází z vůle zákonodárce, který danou novelou sledoval zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“. Na toto rozhodnutí navázal i ÚS, který opětovně hovoří o štěpení nároku.⁴²

Ustanovení § 238 OSŘ hovoří o rozhodnutích vydaných v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. Původní předmět řízení, resp. procesní nárok, zůstává shodný, rozhodnutím soudu ani úkonem účastníka se nijak nemění, rozhodnutím soudu ani úkonem účastníka nevzniká více nároků se samostatným skutkovým základem. Předmětem je zde nárok jediný, ke štěpení nedochází.⁴³

Neobstojí ani pouhá argumentace důvodovou zprávou k dané novele, z níž soudy dovozují, že

„znění § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. ‚bagatelních věcech‘, nikoli její rozšíření“.

Cílem novely bylo jistě rozšířit výjimky z přípustnosti dovolání, to však zejména ve vztahu k rozhodnutím, která byla vydána v bagatelním sporu, ale nebyla sama o sobě rozhodnutími o peněžitém plnění.⁴⁴ K situacím uvedeným výše se důvodová zpráva nevyjadřuje, ač by se dalo předpokládat, že šlo o cíl novelou předpokládaný všeobecně. Jiným výkladem by došlo naopak oproti původní úpravě k rozšíření přípustnosti dovolání. Bohužel tomu ale současné znění § 238 OSŘ neodpovídá a dovodit tento závěr pouze na základě subjektivně historického výkladu prostě nelze.

Přitom se však k těmto závěrům sama přikláním. S ohledem na jasné jazykové znění cit. ustanovení však k tomuto cíli nelze dospět výkladem, ale cestou dotváření práva. V tomto případě jde o teleologickou (nepravou) mezeru v zákoně, konkrétně pak zakrytou mezeru v zákoně, kdy nástrojem k jejímu uzavření může být teleologická redukce.⁴⁵ Účelem § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ je, aby zamezením vedení opravných řízení o nízkých nárocích nedocházelo k zatížení soudu, a tím fakticky k prodlužování všech řízení před ním vedených. Pokud je přípustnost dovolání omezena v bagatelních věcech, není smysluplné dovolání připustit ve věcech, kdy sice předmět řízení byl vyšší, nicméně dovoláním napadená část již bagatelní je.

Lze poukázat v tomto směru i na navrhovanou právní úpravu přípustnosti dovolání ve věcném záměru civilního řádu soudního, který hovoří o hodnotě předmětu sporu napadené dovoláním.⁴⁶

2. Posuzování přípustnosti odvolání

Ve vztahu k přípustnosti odvolání byl přístup odlišný. Např. T. Pavlíček ke znění před novelou uvádí, že

„OSŘ hovoří vysloveně v případě dovolání o ‚výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění‘, zatímco u odvolání se hovoří o celém ‚rozhodnutí‘. Proto ve vztahu k odvolání nemá částečné zamítnutí nároku vliv na posuzování přípustnosti dovolání.“⁴⁷

Ke stejným závěrům dochází i komentářová literatura po nabytí účinnosti novely.⁴⁸ Vychází přitom z jazykového znění daného ustanovení.

I v případě odvolání se však domnívám, že by pro posuzování jeho přípustnosti měl být rozhodující nikoliv předmět řízení, ale přípustnost by měla být posuzována pouze ve vztahu k napadenému peněžitému plnění. K odůvodnění tohoto postupu srov. výklad výše.

Takový postup je jako jedna z variant úpravy přípustnosti odvolání obsažen i v návrhu věcného záměru civilního řádu soudního (bod 306), kde se mj. uvádí, že

„účelu vyloučení bagatelních věcí z odvolacího přezkumu lépe odpovídá, pokud bude hodnota předmětu sporu vztažena nikoliv k tomu, o čem soud prvního stupně rozhodoval, ale k tomu, co bylo odvoláním napadeno“.⁴⁹

K posuzování bagatelnosti věci, rozhodl-li soud o více nárocích se samostatným skutkovým základem či účastníkovi nebylo vyhověno pouze v bagatelní části, resp. účastník podal opravný prostředek pouze co do bagatelní části jemu nepříznivého rozhodnutí, lze shrnout následující.

Jde-li o posuzování přípustnosti dovolání v případech více nároků se samostatným skutkovým základem, byl výklad § 238 odst. 1 písm. c) OSŘ před novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. správný a jediný možný. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích je nutné posuzovat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Ke stejným závěrům musíme dojít i po zmiňované novele.

Naopak interpretaci § 202 odst. 2 OSŘ podávanou soudy před uvedenou novelou lze hodnotit kriticky. Nebylo důvodu vykládat toto ustanovení jinak než v případě přípustnosti dovolání. Nastíněná judikatura po nabytí účinnosti novely, která při posuzování přípustnosti odvolání zohledňuje samostatné nároky, jde proto správným směrem.

Novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb. tak sjednocením znění obou ustanovení přispěla k odstranění dosavadní nejednotnosti v rozhodování o nepřípustnosti odvolání a dovolání a fakticky rozšířila případy, v nichž není opravný prostředek s ohledem na bagatelnost věci přípustný.

Samostatnou otázkou je posuzování přípustnosti opravných prostředků v situacích, kdy účastníkovi nebylo vyhověno pouze v bagatelní části, resp. účastník podal opravný prostředek pouze co do bagatelní části jemu nepříznivého rozhodnutí. Samotný jazykový výklad daných ustanovení by více odpovídal názorům prezentovaným zmiňovanou odbornou literaturou ve vztahu k odvolání. Taková interpretace však jde proti smyslu daného ustanovení i cílům novely. Při posuzování přípustnosti dovolání i odvolání se proto s ohledem na účel daných ustanovení přikláním k závěrům podávaným NS a ÚS ohledně přípustnosti dovolání, byť tedy s odlišnou argumentací. Pokud je přípustnost opravných prostředků omezena v bagatelních věcech, není smysluplné je připustit ve věcech, kdy sice předmět řízení byl vyšší, nicméně opravným prostředkem napadená část již bagatelní je. Je však zřejmé, že dané ustanovení by si zasloužilo upřesnění, dosavadní jazykové znění může vést totiž k přesně opačným následkům, než byly novelou sledovány.