Paralelně s výše nastíněnou právní úpravou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je potřeba analyzovat úpravy zakotvující nárok na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené v důsledku zákonných postupů. Právní úprava rozlišuje dvě hlavní formy těchto náhrad, a sice a) náhradu za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a pracovní výpomoci, a b) náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Z uvedeného je zřejmé, že zákon odlišuje náhradu za omezení vlastnického práva od náhrady škody často způsobené omezením dalších ústavně zaručených práv. Právě pro omezení práva vlastnického tedy krizový zákon stanoví zvláštní režim, což ovšem vyplývá z povahy ústavní ochrany tohoto práva, ale také z povahy zásahu do těchto práv v kontextu krizových opatření.
1. Náhrada za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti
Ústavně garantované právo vlastnické je možné nuceně omezit pouze za podmínek stanovených Listinou, tj. takové omezení může být provedeno pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Právní úprava výslovně předpokládá, že v době nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit vlastnické právo právnických a fyzických osob k majetku, za podmínky, že jde o nucené omezení práva vlastníka z důvodu ochrany života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, které jsou ohroženy krizovou situací. K omezení vlastnického práva však může dojít i v době, kdy je vyhlášen stav nebezpečí. Právní úprava takové situace obecně definuje jakožto krizový stav. S ohledem na znění krizového zákona je možné konstatovat, že za jakékoliv konkrétní (individuální) omezení vlastnického práva vzniklé v době krizového stavu náleží náhrada. Právní úprava totiž výslovně, aniž by rozlišovala jednotlivé krizové stavy, stanoví, že za omezení vlastnického práva je poskytnuta přiměřená náhrada. Kromě náhrady za omezení vlastnického práva náleží právnické nebo fyzické osobě peněžitá náhrada též za poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci.
Peněžitá náhrada za nucené omezení vlastnického práva vzniklé v důsledku opatření přijatého v době krizového stavu ve výše nastíněném režimu tak náleží dotčeným vlastníkům bez dalšího. Nárok na náhradu vzniká okamžikem, kdy dojde již k samotnému omezení vlastnického práva. Peněžitou náhradu je povinen vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo o uložení povinnosti rozhodl, ve vztahu k omezení vlastnického práva bude tímto orgánem zejména vláda nebo hejtman. Byť právní úprava vymezuje orgán, který je povinen náhradu vyplatit, za subjekt, který je povinen náhradu poskytnout, tj. za odpovědný subjekt, je nezbytné považovat stát. Právní úprava předpokládá, že peněžitá náhrada za omezení vlastnického práva by měla být vyplacena do 6 měsíců od ukončení nebo zrušení krizového stavu, v jehož důsledku nárok na náhradu vznikl. Uvedená lhůta neznamená, že by po jejím uplynutí nárok zanikl, naopak je vykládána tak, že jejím uplynutím teprve nastává splatnost pohledávky, kterou má osoba, jejíž vlastnické právo bylo omezeno, vůči státu. Po uplynutí stanovené šestiměsíční lhůty, která počíná běžet ukončením nebo zrušením krizového stavu, nebylo-li ze strany příslušného orgánu krizového řízení dobrovolně plněno, se může dotčený vlastník domáhat svého nároku soudní cestou. Právní úprava v tomto případě nevyžaduje, aby osoba, jejíž vlastnické právo bylo omezeno, ve stanovené lhůtě uplatnila svůj nárok u příslušného orgánu.
Ve vztahu k výši náhrady za omezení vlastnického práva rozlišuje právní úprava dvě situace – náhradu za omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti a náhradu za poskytnutí věcného prostředku. S ohledem na skutečnost, že věcným prostředkem může být i nemovitá věc, je nezbytné vymezit, jaký je mezi uvedenými způsoby stanovení výše náhrady rozdíl. V prvním případě reaguje právní úprava na situace, kdy v důsledku krizového opatření dojde „pouze“ k omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti, tj. např. vlastník je omezen ve svém právu s nemovitostí libovolně nakládat či je omezen v přístupu do ní. V případě, že je vlastnické právo osoby omezeno takovým způsobem, že je vlastník povinen poskytnout svoji nemovitost při řešení krizové situace, jedná se již o poskytnutí věcného prostředku a pravidla pro stanovení výše náhrady za jeho poskytnutí jsou poněkud odlišná. V případě, že dojde k omezení výkonu vlastnického práva k nemovitosti, pro stanovení výše náhrady odkazuje veřejnoprávní předpis na občanský zákoník, když stanoví, že se vlastníkovi nemovitosti poskytne náhrada odpovídající míře omezení jeho majetkových práv podle občanského zákoníku. Osobě, jejíž vlastnické právo bylo omezeno, tak náleží plná náhrada odpovídající snížení hodnoty majetku v důsledku omezení vlastnického práva. Přesné stanovení výše této náhrady však může být v praxi poměrně složité, proto nedojde-li mezi dotčeným vlastníkem a příslušným orgánem krizového řízení k dohodě ohledně její výše a dotčený vlastník se rozhodne obrátit se se svým nárokem na soud, je namístě, aby výše náhrady byla stanovena znaleckým posudkem, který bude vycházet z výše obvyklé danému místu a času. Naopak při stanovení náhrady za poskytnutí věcného prostředku se vychází z výše nákladů vzniklých povinnému a z obvykle požadované náhrady za použití stejného nebo obdobného věcného prostředku v době jeho poskytnutí. I v tomto případě je vhodné, aby výše náhrady, která má být stanovena jakožto obvykle požadovaná náhrada, nedojde-li k uzavření dohody o její výši, byla vymezena na základě znaleckého posudku. Vedle toho má tato náhrada zohledňovat náklady, které v důsledku poskytnutí věcného prostředku vznikly povinnému, tj. konkrétnímu vlastníkovi, jejichž výši je však vlastník povinen orgánu krizového řízení, resp. případně následně v řízení před soudem, prokázat. Peněžitá náhrada za poskytnutí věcného prostředku by měla představovat součet těchto dvou částek. Pokud tedy dojde k omezení vlastnického práva v důsledku opatření přijatých v analyzovaném režimu, postup při uplatnění nároku na náhradu za vzniklé omezení by měl být následující. Orgán krizového řízení může ve stanovené lhůtě 6 měsíců plnit dobrovolně, a to aniž by se dostal do prodlení. S ohledem na skutečnost, že k omezení vlastnického práva dochází s vědomím příslušného orgánu krizového řízení, lze předpokládat, že by si tento orgán měl být též vědom, že za takové omezení je nezbytné poskytnout náhradu.
Nedojde-li ze strany orgánu krizového řízení k dobrovolnému poskytnutí náhrady, je dotčený vlastník oprávněn obrátit se se svým nárokem na příslušný soud. Žalovaným v tomto případě bude ČR, za kterou bude v řízení vystupovat Ministerstvo vnitra. Promlčecí lhůta pro uplatnění práva činí 3 roky a počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tj. dnem následujícím poté, co uplyne lhůta 6 měsíců od ukončení nebo zrušení krizového stavu.
Obdobný postup je stanoven i pro náhradu za vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci, neboť i s jejich vykonáním spojuje krizový zákon nárok na náhradu. Dle Listiny nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, toto omezení se však nevztahuje na službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, kam by pracovní povinnost či výpomoc dle krizového zákona mohla být nepochybně zařazena. S ohledem na uvedené je tak možné konstatovat, že náhrada za vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci je dle krizového zákona poskytována nad rámec základních ústavních pravidel. Náhrada se v tomto případě stanoví, nelze-li určit její výši dohodou nebo postupem podle občanského zákoníku, ve výši, která odpovídá obvyklé mzdě za stejné či podobné práce.
2. Náhrada škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními
Výše uvedená koncepce náhrady za omezení vlastnického práva a s tím spojený postup jejího uplatnění však dopadá pouze na situace, kdy dojde k samotnému omezení vlastnického práva, tj. představuje náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Nevztahuje se však již na případy, kdy je konkrétnímu vlastníkovi v důsledku konkrétního omezení jeho vlastnického práva způsobena škoda. Pro tyto případy právní úprava stanoví, že
„stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona“.
Právní úprava v tomto případě zakládá objektivní odpovědnost státu, kdy stát je povinen náhradu za vzniklou škodu poskytnout bez ohledu na zavinění, stejně tak není vyžadováno, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Stát se může této odpovědnosti zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený, tj. v případě škody vzniklé v důsledku omezení vlastnického práva dotčený vlastník, si způsobil škodu sám. Krizový zákon dále výslovně zakotvuje, že se náhrada škody neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodní události.
Škodou se zde v souladu s občanským zákoníkem rozumí újma na jmění, tj. majetková újma. Právní úprava obecně nepředpokládá, že by stát byl povinen nahradit i újmu nemajetkovou. Současně je ovšem zakotveno speciální pravidlo, že náhrada škody či újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu na zdraví v některých zvláštních případech, pokud již nevznikl nárok na dávku úrazového pojištění podle zvláštního právního předpisu. V některých zvláštních případech tak právní úprava výslovně předpokládá, že dotčené osobě bude hrazena i nemajetková újma, a to právě újma na zdraví vzniklá při výkonu vymezených činností, v jiných případech však není možné náhradu nemajetkové újmy požadovat.
Peněžitou náhradu za způsobenou škodu v tomto režimu poskytne orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Dotčený vlastník je pak povinen svůj nárok na náhradu škody u příslušného orgánu krizového řízení písemně uplatnit, s uvedením důvodu, ve lhůtě 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděl, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Právní úprava tak v tomto případě zakotvuje subjektivní promlčecí lhůtu v délce 6 měsíců, jejíž počátek je spojen s okamžikem, kdy se dotčený vlastník o škodě dozvěděl. Současně je stanovena i lhůta objektivní, a to v délce 5 let od vzniku škody. V případě, že nárok na náhradu škody není uplatněn ve stanovených lhůtách, právo na její náhradu zaniká. Právní úprava dále umožňuje, aby orgán krizového řízení v případech hodných zvláštního zřetele přiznal náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti (tj. po uplynutí subjektivní lhůty) nebo dokonce i bez podání žádosti, vždy však ale nejdéle do 5 let od vzniku škody. Posouzení, zda konkrétní situace představuje případ hodný zvláštního zřetele, bude záležet na uvážení samotného orgánu krizového řízení. Diskutovaná právní úprava, na rozdíl od výše analyzované obecné úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nestanoví žádnou lhůtu, do kdy musí orgán krizového řízení o žádosti o náhradu škody rozhodnout, ani dokdy musí, pokud nárok shledá oprávněným, náhradu poskytnout. V uvedeném případě by se tak měla uplatnit obecná pravidla občanského zákoníku, dle kterých platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Byť krizový zákon stanoví, že peněžitou náhradu poskytne příslušný orgán krizového řízení, povinným subjektem k plnění je v souladu s § 36 odst. 1 KrizZ stát. Pokud tedy orgán krizového řízení (např. vláda) odmítne náhradu škody poskytnout či v přiměřené lhůtě na podanou žádost nereaguje, je dotčená osoba oprávněna obrátit se se svým nárokem na příslušný soud, kdy žalovaným bude ČR, za kterou bude v soudním řízení vystupovat Ministerstvo vnitra. V teorii je možné setkat se i s názory, dle kterých by v určitých případech měla v řízení za ČR vystupovat organizační složka státu, která příslušné krizové opatření nařídila. V případě krizových opatření nařizovaných vládou by tak dle uvedeného názoru za ČR vystupoval v soudním řízení Úřad vlády, pokud by se jednalo o krizové opatření nařízené MZd, vystupovalo by za stát v soudním řízení přímo toto ministerstvo. Daný závěr však považujeme za diskutabilní, když máme za to, že je namístě, aby za stát v těchto shodných typech řízení se stejným předmětem vystupoval jeden a ten samý ústřední správní úřad, tj. Ministerstvo vnitra.
V případě, že orgán krizového řízení poskytne náhradu škody, je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření. Neplnil-li by původce havárie či události požadované náklady dobrovolně, bylo by možné domáhat se tohoto nároku též soudní cestou, kdy žalobcem by zde jakožto oprávněný subjekt byla ČR, za kterou by v řízení opět vystupovalo Ministerstvo vnitra.
Na tomto místě je ještě nutné zabývat se otázkou, která byla v uplynulé době v řadách odborné veřejnosti široce diskutována: Nezbytným předpokladem pro poskytnutí náhrady škody je podle analyzované právní úpravy skutečnost, že škoda vznikla
„v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními, prováděnými podle tohoto zákona“.
Krizovými opatřeními se podle právní úpravy rozumí organizační nebo technická opatření určená k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Krizová opatření tak slouží výhradně k řešení krizové situace, opatření realizovaná mimo krizovou situaci nepředstavují krizová opatření ve smyslu uvedené definice. Vedle toho zná právní úprava kategorii cvičení, která slouží k prověření připravenosti na krizové situace. Klade se otázka, zda zákonodárce zamýšlel koncipovat výše popsaný režim jako objektivní odpovědnost státu za důsledky zákonných normativních aktů. Pokud bychom přijali tuto interpretaci, museli bychom připustit, že uvedená úprava je v našem právním řádu zcela výjimečná a do značné míry nesystematická. Jednak by tato linie argumentace připouštěla, že zákonodárce výběrově selektoval jeden specifický typ normativních aktů, u kterých by – i v případě jejich zákonnosti – připustil existenci odpovědnosti státu za škodu, zatímco u jiných forem opatření by pro vznik nároku na náhradu škody vyžadoval jejich zrušení pro nezákonnost. Nastíněná argumentace by dále mohla otevřít otázku, do jaké míry je tento režim subsidiárně aplikovatelný i na jiné případy zákonných normativních aktů, které teoreticky mohou způsobovat škody také. A rovněž je zřejmé, že zákonodárce v době přijetí předmětné úpravy nepředpokládal, a ani nemohl předpokládat, epidemii takového rozsahu, jaká postihla ČR v r. 2020. Jeho úmyslem bylo zcela zřejmě postihnout případy, kdy jsou krizová opatření směrována vůči konkrétním subjektům, což vysvětluje i to, proč zákonodárce tento režim spojil s náhradami za škody způsobené (konkrétními) cvičeními.
Řešením výše nastíněných pochybností by mohla být interpretace, která by diskutovaný odpovědnostní režim svázala toliko s krizovými opatřeními, která mají individuální povahu, tj. směřují vůči konkrétním osobám, resp. věcem. Tato interpretace by konvenovala i nauce, která diskutovaný režim doposud zařazovala mezi náhradové režimy v kategorii odpovědnosti za zákonné (individuální) postupy. Nastíněná linie argumentace by také konvenovala jednotnému pojímání systematiky právního řádu, který objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou normativními akty v zásadě nepřipouští.