Mezi aktuálně největší „pole neoraná“ v exekuci patří problém, jak přesně má manžel povinného postupovat, chce-li ochránit svůj podíl na majetku ve společném jmění, „zhamstne-li“ exekutor vedoucí exekuci o uspokojení výlučného dluhu manžela povinného celé společné jmění (§ 262a OSŘ). Je jasné, že má podat návrh na částečné zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ.¹ Ale jak má formulovat petit, do jaké míry je exekuční soud petitem vázán a jak naložit s majetkem, který do společného jmění přibude v dalším průběhu exekuce, judikatura dosud nevyřešila. Pokusme se na tyto otázky najít odpověď v tomto článku, jenž je určen k diskuzi.

Ustanovením, které upravuje meze postihu společného jmění v exekuci, je především § 732 ObčZ, podle něhož vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, kterou by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 ObčZ. To platí i v případě povinnosti manžela plnit výživné nebo jde-li o dluh z protiprávního činu jen jednoho z manželů nebo v případě, že dluh jen jednoho z manželů vznikl ještě před uzavřením manželství.²

Z § 262b OSŘ je zřejmé, že návrh na částečné zastavení exekuce lze podat až tehdy, když je společné jmění postiženo nadlimitně (viz formulace „je-li majetek postižen ve větším rozsahu“). Není-li tomu tak, exekuční soud (exekutor) návrh zamítne pro předčasnost, protože není splněn základní předpoklad, aby mu mohl vyhovět. Zda jsou dány podmínky pro zamítnutí návrhu pro předčasnost, exekuční soud posuzuje dle skutkového stavu, který zjistil k době, kdy o návrhu rozhoduje (§ 154 odst. 1 OSŘ).³

Manžel povinného podá návrh na zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ u exekutora, jenž exekuci vede. Ten o návrhu rozhodne sám tehdy, když může učinit závěr o důvodnosti návrhu na základě „písemných podkladů“. Není-li z nich jasné, zda a do jaké míry je návrh důvodný, exekutor návrh „přepošle“ k rozhodnutí exekučnímu soudu. Exekutor spis zašle exekučnímu soudu bez rozhodnutí i tehdy, když má za to, že má dojít k třeba jen částečnému zamítnutí návrhu (§ 55 odst. 1 EŘ).

Listinnými podklady ve smyslu § 55 odst. 1 EŘ jsou i dokumenty tvořící obsah exekučního spisu a jeho příloh, z nichž je zcela nepochybné, že majetek ve společném jmění je postižen nadlimitně. Níže však vysvětlíme, že řízení o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ je procedurou, v níž dochází ke „kvazivypořádání“ společného jmění povinného a jeho manžela, a to za účasti oprávněného. Jde tedy o řízení, které je založeno na skutkových zjištěních a případných shodných tvrzeních, vyjádřeních a námitkách, které obvykle nebudou obsahem exekučního spisu do doby podání návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ․ Proto si nedovedeme představit, že by exekutor o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ rozhodoval bez znalosti postoje povinného a oprávněného k tomuto návrhu. To si myslíme i při vědomí faktu, že § 55 odst. 1 EŘ na rozdíl od § 55 odst. 3 EŘ výslovně nevyžaduje, aby si exekutor před rozhodnutím o návrhu vyžádal stanovisko ostatních účastníků exekuce. Možnost rozhodnout bez znalosti stanoviska oprávněného se exekutorovi otevírá jen tehdy, když společné jmění nedopatřením postihl nad rámec § 262a OSŘ.

Exekuční soud nemůže vrátit spis exekutorovi k rozhodnutí s odůvodněním, že exekutor měl dostatek písemných podkladů pro to, aby návrhu sám vyhověl, případně že si měl tyto podklady sám opatřit. Naopak musí respektovat, že exekutor nemá za to, že návrh manžela povinného je bez pochyb důvodný, takže nejsou splněny předpoklady, aby o návrhu exekutor rozhodl. Exekuční soud se samozřejmě s tímto postojem exekutora v následném rozhodnutí nemusí ztotožnit.

Ochrana manžela povinného podle § 732 ObčZ ve spojení s návrhem podle § 262b odst. 1 OSŘ je efektivní jen tehdy, když se v rámci řízení o částečném zastavení exekuce vymezí, který zcela konkrétní majetek má zůstat nerealizován proto, že patří do „podílu“ manžela povinného. To může být zřejmé i z rozhodnutí, které stanovuje, jaké konkrétní položky společného jmění jsou z exekuce vyloučeny. V něm neuvedené položky společného jmění totiž z exekuce vyloučeny nebudou, takže budou exekučně postižitelné.

Je tedy třeba provést položkové kvazivypořádání společného jmění, jde-li o veškeré hodnoty společného jmění, jež mají být z exekuce vyloučeny.⁴ Nestačí, když soud stanoví hodnotu společného jmění, nad kterou nemá být postiženo, protože stanovení této částky samo o sobě nevede k zúžení (částečnému zastavení) exekuce v položkách, které mají připadnout manželu povinného. To neznamená, že by se exekuční soud touto částkou nezabýval. Její stanovení bude předběžnou otázkou, od níž se bude odvíjet úvaha soudu, ohledně kterých konkrétních položek má dojít k zastavení exekuce, aby exekuční postih společného jmění nebyl nadlimitní.⁵

Právě proto návrh na částečné zastavení exekuce ze strany manžela povinného musí obsahovat vymezení majetku, jenž se nachází ve společném jmění, jakož i tvrzení, že konkrétní majetek ve společném jmění byl alespoň zčásti postižen tím, že exekutor již vydal exekuční příkaz k postižení konkrétního majetku ve společném jmění. Dále manžel povinného musí sdělit a odůvodnit, proč již vydaný exekuční příkaz (či exekuční příkazy) vedl k nadlimitnímu postihu společného jmění.

Jak přesně má vypadat petit návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ, úzce souvisí s odpovědí na otázku, o čem se rozhoduje v enunciátu usnesení o zastavení exekuce podle tohoto ustanovení.

Zamysleme se nad tím, k čemu vlastně má usnesení o zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ sloužit. Zaprvé se jedná o rozhodnutí, které z exekuce vyloučí ten majetek ve společném jmění, jenž už byl postižen nadlimitně. Zadruhé jde o verdikt, jímž exekuční soud stanoví exekutorovi i do budoucna jasný a jednoznačný limit postihu společného jmění, který nesmí překročit. Z podstaty ochrany manžela povinného podle § 732 ObčZ a § 262b odst. 1 OSŘ totiž není myslitelné, aby exekutor poté, co exekuční soud určitou hodnotu ve společném jmění z exekuce vyloučí s odůvodněním, že byla postižena nadlimitně, vzápětí zareagoval nadlimitním postižením jiné (dosud nepostižené) majetkové hodnoty ve společném jmění. Při takovém výkladu by byl manžel povinného nucen podávat stále nové a nové návrhy na zastavení exekuce pro nadlimitní postih společného jmění, což by vedlo k jeho šikaně a neprospělo by to ani plynulému průběhu exekuce.

S ohledem na právě popsanou dvojí funkci ochrany manžela povinného v řízení podle § 262b odst. 1 OSŘ jsme dříve zastávali názor, že jak petit návrhu na zastavení exekuce, tak výrok o částečném zastavení exekuce má mít dvě části. Jednak se v něm má určit částka v penězích, která vystihuje podíl povinného na společném jmění, nad kterou exekutor v dalším průběhu exekuce už nemůže postihnout majetek ve společném jmění, jednak výrok o zastavení exekuce ohledně konkrétních majetkových hodnot ve společném jmění, které v době vydání usnesení už byly postiženy nadlimitně.⁶

V současnosti se domníváme, že namísto částky, nad kterou exekutor nesmí do budoucnosti postihnout majetek ve společném jmění, je třeba exekutora omezit uvedením zcela konkrétních položek společného jmění, které v dalším průběhu exekuce nemůže postihnout. Tedy provést položkové kvazivypořádání společného jmění, které byly v řízení o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ zjištěny jako součást společného jmění.

Právě uvedené pokládáme za správné proto, že se tak exekutorovi poskytuje zcela konkrétní pokyn, jak má v exekuci vůči společnému jmění nadále postupovat. Zároveň tento postup nutí manžela povinného uvést skutečně všechny majetkové hodnoty, které patří do společného jmění a z nichž by se mohla uspokojit vymáhaná pohledávka. Pokud totiž manžel povinného nějakou položku ve společném jmění neuvede (zatají), exekutor ji bude moci postihnout, neboť nebyla z exekuce usnesením podle § 262b odst. 1 OSŘ vyloučena. Jestliže toto opomenutí bude namístě klást za vinu manželu povinného (o majetkové hodnotě ve společném jmění věděl nebo mohl vědět, a přesto ji neoznačil jako součást majetku ve společném jmění), neuspěje s pozdějším návrhem na dokvazivypořádání dalších položek ve společném jmění podle § 262b odst. 1 OSŘ, protože tyto položky měl vnést už do řízení o původním návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ. Původní rozhodnutí o kvazivypořádání podle § 262b odst. 1 OSŘ totiž vytvořilo překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 OSŘ).

Jsme si vědomi faktu, že pokud by byl exekutor na základě návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ omezen jen vymezením hodnoty společného jmění, kterou nadále nemůže postihnout, nikoliv konkrétními položkami, měl by prostor k tomu, aby si vybral, které konkrétní majetkové hodnoty v mezích tohoto limitu později postihne. Tím by se zcela naplnil § 58 EŘ, podle něhož je to exekutor, kdo má „volnou ruku“ při výběru exekvovatelného majetku, který exekučním příkazem postihne a zrealizuje. Přesto se domníváme, že argumenty pro položkové kvazivypořádání, jež jsme popsali výše, jsou silnější. Pouze při položkovém kvazivypořádání se naplní právo manžela povinného na ochranu jeho podílu na společném jmění, aniž by opakovaně musel podávat další a další návrhy podle § 262b odst. 1 OSŘ ve chvíli, kdy se domnívá, že exekutor některým z následujících exekučních příkazů postihl společné jmění nad stanovený limit. Položkové vypořádání společného jmění zároveň vystihuje fakt, že § 262b odst. 1 OSŘ má směřovat k částečnému zastavení exekuce, tedy ke sdělení, co přesně se ze společného jmění v exekuci nadále nemá postihnout. Naopak nejde o návrh na určení, jakou maximální hodnotu má exekutor ze společného jmění postihnout a realizovat.⁷ Exekuční soud naplní § 58 EŘ tak, že se exekutora před rozhodnutím o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ dotáže na to, které položky ze společného jmění mají být podle něj zrealizovány. Exekuční soud rovněž kromě kritérií, který v úvahu připadající majetek je namístě postihnout podle § 58 EŘ, zohlední i zájmy manžela povinného podle § 742 odst. 1 ObčZ.⁸

Jak známo, exekuční soudy mají prozatím sklon rozhodovat o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ pouze tak, že exekuci zastaví ve vztahu k položkám, ohledně nichž už došlo k nadlimitnímu postihu společného jmění.⁹ To znamená, že neprováději kompletní kvazivypořádání společného jmění i ohledně ostatních zjištěných, ale dosud exekučně nepostižených položek. Takový přístup pokládáme za nekorektní, protože nerespektuje smysl § 732 ObčZ, jímž je stanovení celkové meze (limitu), v níž nelze postihnout společné jmění za účelem ochrany zájmu manžela povinného. Ve zmíněném ustanovení se totiž praví, že společné jmění může být postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka (povinného), kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 ObčZ. Takže je jasné, že skrze návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ se manžel povinného může domoci celkové a vyčerpávající ochrany před nadlimitním postihem společného jmění, nikoliv jen zastavení exekuce pro jednu z již nadlimitně postižených položek. Soudy by se tedy při rozhodování podle § 262b odst. 1 OSŘ neměly soustředit na jediný strom (a jedinou položku společného jmění), když se má kácet (řešit) celý les (meze exekučního postihu společného jmění jako celku). A to i v případě, že manžel povinného navrhuje zastavení exekuce jen ohledně jediné položky ve společném jmění, neboť rozsahem tohoto návrhu není exekuční soud vázán (viz níže). V této souvislosti nelze ignorovat, že exekutorská exekuce je (na rozdíl od soudního výkonu) charakteristická tím, že se vede od samého počátku vůči veškerému majetku povinného a za splnění předpokladů podle § 262a OSŘ i vůči veškerému majetku ve společném jmění. Takže není pravda, že manžel povinného, jenž podle § 262b odst. 1 OSŘ požádá o celkové kvazivypořádání společného jmění dosud neobstavených položek společného jmění, se dožaduje ochrany předčasně a že vždy musí počkat, až bude přímo postižena další konkrétní položka nad limit stanovený hmotným právem.

Jestliže se exekuční soud dopustí nedopatření, že za předmět řízení podle § 262b odst. 1 OSŘ pokládá jen položky ve společném jmění, které již byly postiženy nadlimitně, je jediným rozumným řešením připustit, že manžel povinného může podat návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ ještě jednou a domáhat se v něm zastavení exekuce ohledně položek společného jmění, jež byly postiženy nadlimitně po vydání dřívějšího rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ. Jde však o postup z nouze, jímž se napravuje zcela zjevné pochybení exekučního soudu.

Exekuční soud není návrhem manžela povinného podle § 262b odst. 1 OSŘ vázán, protože provádí jakési kvazivypořádání společného jmění. Tedy vede řízení, které je obdobou řízení o skutečném vypořádání společného jmění. To, jak má rozhodnout, plyne přímo ze zákona (srov. § 742 ObčZ). Vzhledem k nespornému charakteru řízení o zastavení exekuce exekuční soud navíc provede kvazivypořádání i ohledně dalších položek, o nichž zjistil, že jsou ve společném jmění, aniž by to manžel povinného v návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ výslovně uvedl.

Exekuční soud při řízení o návrhu na zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ bude respektovat, že jde o řízení o zastavení exekuce, takže pro rozhodnutí podstatné okolnosti (zejména toho, co je a co není ve společném jmění nebo jaká je hodnota společného jmění) bude zjišťovat z moci úřední, s výjimkou skutečností a důkazů, které má k dispozici pouze některý z účastníků.¹⁰

K „rozkrojení“ společného jmění na exekvovatelnou část a na „podíl“ manžela povinného, ohledně kterého bude exekuce zastavena pro nadlimitní postih společného jmění, dojde podle předpisů hmotného práva upravujících vypořádání společného jmění (zejména § 742 ObčZ), ale s přihlédnutím k tomu, že účastníky řízení o částečném zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ nejsou jen povinný a jeho manžel, ale i oprávněný. Dále exekuční soud nepřehlédne, že výsledkem řízení nemá být skutečné vypořádání společného jmění, ale jen stanovení konkrétních položek (jejich částí), ohledně kterých exekuce nemá pokračovat. Usnesení podle § 262b odst. 1 OSŘ tedy nevytváří překážku věci rozsouzené ve vztahu k případné pozdější žalobě o vypořádání společného jmění.

Provádí-li exekuční soud kvazivypořádání podle § 262b odst. 1 OSŘ a § 732 ObčZ, úvodem si jako předběžnou vyřeší otázku, jaká je hodnota nepostižitelné části společného jmění, a to podle kritérií v § 742 ObčZ ve stavu, v němž se společné jmění nachází v době rozhodování o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ, při zohlednění vnosů do společného jmění a případně i výdajů ze společného jmění na výlučný majetek nebo dluhy povinného.

Na základě zjištěné hodnoty společného jmění, která má zůstat nedotčena ve prospěch manžela povinného, provede exekuční soud „řez“ skrze majetek ve společném jmění (kvazivypořádání), jehož výsledkem bude pojmenování majetkových hodnot ve společném jmění, ohledně kterých má být exekuce zastavena.

Může se přihodit, že „řez“ skrze majetek ve společném jmění nelze provést čistě, aniž by se „rozkrojila“ některá z kvazivypořádávaných majetkových hodnot. Nemyslíme si, že by situace byla řešitelná tak, že se taková věc prodá jako celek s tím, že manželu povinného exekutor v rámci rozvrhového usnesení vyplatí jeho podíl z výtěžku prodeje celé věci. Částku, za kterou byla věc prodána v exekuční dražbě, totiž nelze pokládat za její tzv. obvyklou cenu (srov. § 336 odst. 1 OSŘ); jde o cenu, která se může, ale nemusí krýt s cenou, za niž by věc byla prodána běžným (mimoexekučním) způsobem. Také nelze ignorovat dikci § 732 ObčZ, podle níž společné jmění při splnění v něm uvedených podmínek může být postiženo „jen do výše, již by představoval podíl dlužníka“ (povinného) na společném jmění. I z toho je jasné, že při kvazivypořádání společného jmění podle § 262b odst. 1 OSŘ má jít o čistý (ideální) řez skrze majetek ve společném jmění tak, aby exekučně nebylo realizováno ani o haléř více, než činí podíl povinného na společném jmění podle § 742 ObčZ. Je samozřejmé, že exekuční soud se snaží vyhnout tomu, aby některou z majetkových hodnot ve společném jmění musel rozdělit na podíl, ohledně něhož bude exekuce pokračovat, a na podíl, který připadá manželu povinného a ohledně něhož exekuce nebude pokračovat. Někdy to však nebude možné. Ke kvazivypořádání v takovém případě dojde „rozkrojením“ položky na dvě ideální části a postižením té části, která připadá na podíl povinného. Objasněme na příkladu.

Představme si, že ve společném jmění jsou jen pozemek s domem tvořící jedinou nemovitost. Za takových okolností exekučnímu soudu nezbývá, než tuto nemovitost „rozkrojit“ na dvě části. A to i za cenu, že ve výroku o částečném zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ exekuční soud bude muset rozhodnout tak, že exekuce se zčásti zastavuje ohledně ideálního podílu na konkrétní nemovitosti ve společném jmění.

Rozhodnutím, na jehož základě katastrální úřad provede zápis vlastnického práva k podílu na nemovitosti, ohledně něhož exekuce nebyla dle návrhu v § 262b odst. 1 OSŘ zastavena, bude pravomocné usnesení o příklepu, jímž exekutor prodal tento podíl na nemovitosti vydražiteli. Usnesení o příklepu se tedy reálně projeví stejně jako rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění reálným rozdělením věci. Má totiž (stejně jako rozsudek o vypořádání společného jmění) konstitutivní účinky. Z usnesení o příklepu totiž plyne, že došlo k rozdělení nemovitosti na dva konkrétní ideální podíly, jakož i to, který z podílů připadá manželu povinného a který vydražiteli.¹¹

Jde-li o okamžik, ke kterému exekuční soud provede vypořádání, nabízí se aplikace § 740 věty druhé ObčZ. V ní se dočteme, že o vypořádání rozhoduje soud podle stavu v době, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. K tomuto okamžiku tedy soud zjišťuje, jaké majetkové hodnoty tvořily společné jmění povinného a jeho manžela.

Vyjdeme-li z této normy, uzavřeme, že k účinkům kvazivypořádání dojde ve chvíli, kdy exekutor exekučním příkazem postihl první majetkovou hodnotu, která se nachází ve společném jmění. Právě toto postižení je totiž právní skutečností, od níž se odvíjí právo manžela povinného domáhat se zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 OSŘ, jestliže exekutor již tímto exekučním příkazem nebo i pozdějším exekučním příkazem postihl společné jmění nadlimitním způsobem.

Důsledná aplikace § 740 věty druhé ObčZ však není v poměrech kvazivypořádání podle § 262b odst. 1 OSŘ možná. Je tomu tak proto, že společné jmění manželů rozhodnutím o částečném zastavení exekuce reálně nezaniká, a proto není důvod provést jeho ocenění k okamžiku, kdy došlo k jeho prvnímu postižení ze strany exekutora. Toto rozhodnutí totiž působí výhradně dovnitř exekuce a jeho účelem je ukotvení limitů postižení společného jmění za účelem uspokojení vymáhaného plnění. Takže exekuční soud kvazivypořádání společného jmění provede ve stavu společného jmění, který existuje v době rozhodování podle § 262b odst. 1 OSŘ (§ 154 odst. 1 OSŘ). Obsah § 740 věty druhé ObčZ exekuční soud zohlední jen tak, že položky, které ze společného jmění od doby prvního postižení společného jmění do rozhodnutí o návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ ušly následkem zaviněného jednání povinného nebo manžela povinného, bude i nadále pokládat za součást společného jmění, a to při splnění předpokladů podle § 44a odst. 1 a § 47 odst. 6 EŘ.¹²

Došlo-li ještě před podáním návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ k realizaci (prodeji) společného jmění v nadlimitním rozsahu, nelze ve výroku o zastavení exekuce vyjmout z exekuce položky, které už takto byly realizovány. Manžel povinného totiž má právo, a nikoliv povinnost, podat návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ a dovolat se nadlimitního postihu společného jmění podle § 732 ObčZ. Jestliže tohoto práva nevyužil předtím, než byl majetek ve společném jmění na základě exekučního příkazu nadlimitně realizován, tedy prodán, musí nést následky své nečinnosti (srov. § 57 odst. 1 EŘ). Exekuci lze tedy zastavit jen ohledně nadlimitně postižených majetkových hodnot, které dosud nebyly realizovány. Nicméně exekuční soud zohlední, že před podáním návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ už ze společného jmění ušla ve prospěch uspokojení výlučného dluhu povinného hodnota (obvyklá cena) již realizovaných hodnot ze společného jmění (§ 742 odst. 2 ObčZ).

Může se přihodit, že některé položky do společného jmění přibydou v mezidobí, tedy poté, co exekuční soud rozhodne o částečném zastavení exekuce na základě prvního návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ. Nabízejí se dvě řešení. Buď konstatovat, že se provede dokvazivypořádání jen ohledně nových položek s tím, že původní rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ zůstává nedotčeno, nebo uzavřít, že první rozhodnutí o částečném zastavení je třeba nahradit novým rozhodnutím, které původní rozhodnutí překryje a povede ke zcela novému stanovení limitu postižitelnosti společného jmění jako celku. Zákon neposkytuje odpověď ani v náznaku, proto je třeba problém řešit logickým výkladem.

Nepřehlédněme, že právní mocí původního rozhodnutí o kvazivypořádání podle § 262b odst. 1 OSŘ na straně účastníků exekuce i na straně exekutora vzniklo legitimní očekávání a zároveň i povinnost respektovat meze postihu společného jmění, jak byly v původním rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ stanoveny, a chovat se podle tohoto rozhodnutí. Fakt, že do společného jmění dodatečně přibyly další položky, na tomto nic nemění. Jestliže tedy exekutor zjistí, že do společného jmění od doby původního rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ přibyly další majetkové hodnoty, může je bez dalšího a z moci úřední postihnout. Z exekuce totiž nebyly původním rozhodnutím podle § 262b odst. 1 OSŘ vyňaty (v něm se rozhodlo o částečném zastavení exekuce ohledně položek patřících do „podílu“ manžela povinného k okamžiku původního rozhodnutí). Manžel povinného se však může bránit podáním nového návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ, jímž bude požadovat, aby i ohledně nově přibyvších položek do společného jmění byl respektován jeho nepostižitelný podíl na těchto položkách (§ 732 ObčZ). Za základě tohoto návrhu se provede dokvazivypořádání těchto nových položek, a to k okamžiku nového rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ. Původní rozhodnutí však zůstane nedotčeno, nové položky budou tvořit samostatný předmět dokvazivypořádání. Právě popsané řešení zastáváme i proto, že není myslitelné, aby přibytí jakékoliv nové položky do společného jmění mělo vést k revizi původního rozhodnutí podle § 262b odst. 1 OSŘ a ke stanovení zcela nových mantinelů exekuce. Takový přístup by vedl ke zneužívání práva podat další návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ.

Výše jsme zmínili, že při vyřešení otázky, do jaké míry může být společné jmění postiženo pro výlučný dluh povinného, exekuční soud zohledňuje, co ze společného jmění bylo již dříve vynaloženo na uspokojení výlučného dluhu povinného. K takové okolnosti však exekuční soud přihlédne jen tehdy, když manžel povinného měl a mohl svým jednáním zabránit tomu, aby bylo společné jmění takto vyčerpáno pouze ve prospěch pohledávky někoho jiného než oprávněného v nynější exekuci.

Nelze totiž připustit, aby manžel povinného svojí liknavostí svévolně ovlivnil, kterému z věřitelů povinného bude pohledávka ze společného jmění uhrazena a kterému nikoliv.

Návrh manžela povinného na zastavení podle § 262b odst. 1 OSŘ v pozdější exekuci neuspěje do té míry, v níž manžel povinného měl a mohl zabránit nadlimitnímu postihu společného jmění v dřívější exekuci nebo v úhradě výlučného dluhu povinného ze společného jmění z jiného důvodu než pro exekuční postih.

Tak by tomu mohlo být v případě, že se od skončení dřívější exekuce společné jmění rozrostlo o další hodnoty, ale v předchozí exekuci pro nepodání návrhu podle § 262b odst. 1 OSŘ i po připočtení těchto nových hodnot došlo k takové realizaci společného jmění, že podíl povinného na společném jmění je i nadále vyčerpán. Totéž platí i v případě, kdy manžel povinného sice v předchozí exekuci návrh podle § 262b odst. 1 OSŘ podal, ale neuspěl proto, že věřiteli svůj nesouhlas se vznikem exekvované pohledávky neoznámil bez zbytečného odkladu, co se o ní dozvěděl (§ 732 věta první ObčZ).