Velmi vlivný způsob regulace střetu zájmů zástupce a zastoupeného vytvořilo německé právo. Ustanovení § 181 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, „BGB“) zapovídá zástupci jednat jménem zastoupeného sám se sebou nebo vystupovat při tomtéž právním jednání současně jako zástupce jiného zastoupeného, ledaže je mu to zastoupeným či zákonem dovoleno nebo spočívá-li jednání zástupce výhradně ve splnění závazku. Německá doktrína v určité, poměrně omezené míře připouští analogické použití pravidla upraveného v § 181 BGB též na jiné případy, než by vyplývaly z jeho doslovného jazykového znění, odmítá však jeho úplné zobecnění na pravidlo vylučující jednání zástupce ve střetu zájmů, neboť má za to, že střet zájmů představuje příliš neurčité kritérium. V situacích, na něž § 181 BGB nedopadá, jsou nicméně zájmy zastoupeného chráněny pomocí nauky o účincích zneužití zástupčího oprávnění. Porušení povinností zástupce vyplývajících z jeho vnitřního vztahu vůči zastoupenému v souladu s principem abstrakce zásadně neohrožuje platnost a jednání zástupce a jeho závaznost pro zastoupeného. V případě koluze, tedy úmyslného spolupůsobení zástupce a třetí osoby, s níž jménem zastoupeného jedná, ke škodě zastoupeného, se ovšem dovozuje neplatnost právního jednání zástupce podle § 138 BGB pro rozpor s dobrými mravy. Nedochází-li ke koluzi, zástupce si však počínal v rozporu se svými povinnostmi vůči zastoupenému (například pokud zástupčí oprávnění užil v rozporu s objektivními zájmy zastoupeného), přičemž třetí osoba o tomto pochybení zástupce věděla nebo o něm vědět měla a mohla, je důsledkem tohoto zneužití zástupčího oprávnění kvalifikace postavení zástupce podle ustanovení o nezmocněném jednateli (§ 177 až 180 BGB). Ze zneužívajícího jednání zástupce tak vzejdou následky přímo ve sféře zastoupeného, pouze pokud zastoupený dané jednání schválí.
Rakouská právní úprava zastoupení je, pokud jde o její zachycení v textu právního předpisu, poněkud poznamenána stářím rakouského obecného zákoníku občanského (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, „ABGB“), což však kompenzuje kreativní výklad doktríny a judikatury. Střet zájmů zástupce a zastoupeného proto v ABGB (s výjimkou pravidla o ustanovení kolizního opatrovníka v § 277 ABGB) výslovně regulován není, z § 1009 ABGB, v souladu s nímž je zmocněnec povinen obstarat věc podle obdržené plné moci poctivě, se však dovozuje povinnost loajality zástupce, jejíž součástí je též povinnost hájit zájmy zastoupeného a vyhýbat se střetu vlastních zájmů s jeho zájmy. Též rakouské právo proto pokládá sebekontrahování i vícečetné zastoupení za nepřípustné, ledaže s ním zastoupený souhlasí nebo pokud jednání zástupce přináší zastoupenému pouze prospěch, resp. nehrozí-li zájmům zastoupeného žádná újma (což platí zejména tam, kde sjednaná cena plnění odpovídá obvyklým tržním podmínkám). Rakouská nauka rovněž uznává pojem zneužití zástupčího oprávnění, jež má externí účinky nejen v případě koluze, ale též při jiném porušení povinností vyplývajících pro zástupce z interního vztahu vůči zastoupenému, o němž třetí strana věděla, nebo nevěděla pouze s ohledem na svou hrubou nedbalost.
Ani švýcarská právní úprava zastoupení v čl. 32 a násl. pátého dílu švýcarského občanského zákoníku (Obligationenrecht) střet zájmů nereguluje výslovně, její výklad však zastoupeného před střetem zájmů chrání velmi extenzivně. Jednání zástupce, které se protiví zájmům zastoupeného způsobem, jenž je pro třetí stranu seznatelný, není kryto zmocněním a posuzuje se jako překročení zástupčího oprávnění. Proto je jako exces zástupce zásadně posuzováno dvojí zastoupení i sebekontrahování, ledaže s takovým počínáním zástupce zastoupený výslovně či konkludentně souhlasí nebo pokud z povahy právního jednání vyplývá, že z něj zastoupenému nemůže vzejít újma. Nedostatek zmocnění se dovozuje též při koluzi, ale také při tzv. materiálním sebekontrahování, v rámci něhož zástupce jedná sice jménem zastoupeného se třetí osobou, ale nikoli v jeho zájmu, nýbrž v zájmu vlastním.
Německému pojetí je blízký přístup Nizozemska, jehož občanský zákoník (Burgerlijk Wetboek, „BW“) rovněž na střet zájmů z hlediska externího vztahu mezi zastoupeným a třetí osobou nereaguje obecně. Ustanovení čl. 3:68 BW zakotvuje dispozitivní normu, dle níž zástupce může jako druhá strana právního jednání, jež činí jménem zastoupeného, vystupovat, jen pokud byl obsah tohoto právního jednání určen natolik přesně, že střet zájmů zástupce a zastoupeného nemůže vzniknout (důsledkem porušení tohoto pravidla je kvalifikace jednání zástupce jako nezmocněného jednatelství). V rámci úpravy příkazní smlouvy se pak specificky stanoví, že je-li zastoupeným fyzická osoba, která příkazní smlouvu uzavřela jako spotřebitel, musí mít zástupce k právnímu jednání, při němž vystupuje jako protějšek zastoupeného nebo jako zástupce protějšku zastoupeného, písemné svolení zastoupeného, jinak je toto právní jednání relativně neplatné (čl. 7:416 odst. 3 a čl. 7:417 odst. 2 BW ve spojení s čl. 7:408 odst. 3 BW). Ostatní případy střetu zájmů mají relevanci toliko ve vnitřním vztahu mezi zástupcem a zastoupeným (srov. zejména čl. 7:418 BW upravující informační povinnost a vyloučení práva na odměnu zástupce jednajícího ve střetu zájmů).
Podobnou cestu jako německý právní řád sleduje též francouzská právní úprava, v níž byla problematika střetu zájmů zástupce a zastoupeného explicitně upravena až novelou občanského zákoníku (Code Civil, „CC“) provedenou nařízením z 10. 2. 2016, č. 2016-131. V souladu s novelizovaným zněním čl. 1161 CC nemůže při zastoupení fyzické osoby zástupce jednat na účet více stran smlouvy s odporujícími si zájmy ani jednat na vlastní účet se zastoupeným.16 Taková právní jednání zástupce jsou neplatná, nestanoví-li zákon jinak nebo neprojeví-li odlišnou vůli zastoupený. Francouzské právo rovněž obsahuje čl. 1157 CC, dle něhož platí, že zneužije-li zástupce své zástupčí oprávnění ke škodě zastoupeného, může se zastoupený dovolat neplatnosti právního jednání, pokud třetí osoba o zneužití věděla nebo vědět musela.
S německým pojetím vykazuje podobnost rovněž přístup polského práva, jelikož čl. 108 polského občanského zákoníku (Kodeks Cywilny, „KC“) pro smluvní zastoupení stanoví, že zmocněnec nemůže být druhou stranou právního jednání, jež koná ve jménu zmocnitele, nevyplývá-li opak z plné moci nebo není-li s ohledem na obsah právního jednání možnost poškození zájmů zmocnitele vyloučena. Toto pravidlo se přiměřeně použije i na případy, kdy zmocněnec zastupuje obě strany právního jednání. Jiné situace střetu zájmů bude podobně jako v německém právním řádu možné posoudit podle norem o zneužití zástupčího oprávnění. Polská rozhodovací praxe sice v souladu s principem abstrakce dovozuje, že zneužití zástupčího oprávnění zástupcem nepůsobí bez dalšího neplatnost jednání, jež uskutečnil jménem zastoupeného. Pokud však třetí osoba vědomě spolupracuje se zástupcem ke škodě zastoupeného (dopouští se koluze), může být jednání zástupce absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (čl. 58 odst. 1 KC). Je-li třetí osobě známo (alespoň coby eventualita), že jednání zástupce je v rozporu s vůlí zastoupeného a směřuje k získání majetkového prospěchu na úkor zastoupeného, může být jednání zástupce shledáno absolutně neplatným pro rozpor se zásadami společenského soužití (čl. 58 odst. 2 KC).
Od německého pojetí se odlišuje koncepce, kterou nalezneme ve strukturálně velmi podobných ustanoveních čl. 3:205 PECL a čl. II-6:109 DCFR. V souladu s touto právní úpravou se zastoupený může dovolat neplatnosti právního jednání (dle čl. 3:205 PECL smlouvy) učiněného zástupcem ve střetu zájmů, o kterém třetí strana věděla nebo vědět měla. Vystupoval-li zástupce současně jménem jiné osoby nebo jednal-li za zastoupeného sám se sebou, střet zájmů se presumuje. Zastoupený se nemůže dovolat neplatnosti jednání zástupce,
a) | jednal-li zástupce ve střetu zájmů se souhlasem zastoupeného, |
b) | notifikoval-li zástupce zastoupenému střet zájmů a zastoupený v rozumné lhůtě nevyjádřil s jednáním zástupce nesouhlas, |
c) | pokud se zastoupený o střetu zájmů jinak dozvěděl nebo se o něm dozvědět musel, a přesto v rozumné lhůtě s jednáním zástupce nevyjádřil nesouhlas, nebo |
d) | pokud oprávnění zástupce jednat za zastoupeného sám se sebou nebo zastupovat v téže věci více zastoupených vyplývá z úpravy příkazní smlouvy obsažené v čl. IV.D-5:101 a čl. IV.D-5:102 DCFR (tato ustanovení rozšiřují okruh případů přípustného sebekontrahování a vícečetného zastoupení o situace, kdy je jednání zástupce tak přesně vymezeno, že nehrozí újma zájmům zastoupeného). |
Podobné pojetí jako v evropských nadnárodních kodifikačních projektech nacházíme též v PICC. Jejich čl. 2.2.7 stanoví, že se zastoupený může dovolat neplatnosti smlouvy, kterou uzavřel zástupce ve střetu zájmů, pakliže o tomto střetu zájmů třetí strana, s níž zástupce jednal, věděla nebo vědět měla. Zastoupený se však nemůže neplatnosti dovolat, pokud ke střetu zájmů zástupce přivolil, věděl o něm, nebo o něm alespoň vědět měl, anebo pokud zástupce svůj střet zájmů zastoupenému notifikoval a ten v rozumné lhůtě ničeho nenamítl. Komentář k tomuto ustanovení dodává, že nejčastějšími případy střetu zájmů jsou situace, kdy zástupce jedná jménem dvou zastoupených anebo jedná-li zástupce sám se sebou nebo s právnickou osobou, v níž má podíl. Ani v těchto situacích ovšem nemusí existovat skutečný konflikt zájmů, například je-li zmocnění vymezeno tak úzce, že zástupce nemá žádný prostor pro uvážení.
Zřetelnou podobnost s právní úpravou DCFR, a tedy rovněž s českým právem účinným od 1. 1. 2014 vykazuje italský občanský zákoník (Codice Civile, „CCi“), který v čl. 1394 stanovi, že se zastoupený může dovolat neplatnosti smlouvy uzavřené zástupcem ve střetu zájmů, pokud byl střet zájmů třetí osobě znám nebo jí znám být mohl. Podle většinového výkladu se lze neplatnosti dovolávat nejen tam, kde z jednání zástupce ve střetu zájmů vznikla zastoupenému újma či zástupci prospěch, ale též tam, kde taková újma či prospěch mohly z jednání zástupce vyplynout toliko potenciálně. Ustanovení čl. 1395 CCi pak uvádí, že je možné namítat neplatnost smluv, jež zástupce uzavřel sám se sebou, ať již jako se smluvní stranou, nebo se zástupcem jiné osoby, ledaže byl zástupce k takovému jednání zvláště zmocněn nebo obsah smlouvy možnost střetu zájmů vylučuje. Lze se setkat s názorem, že část čl. 1395 CCi, jež hovoří o vyloučení střetu zájmů obsahem smlouvy, je tautologická. S tím však nelze souhlasit, neboť jde o obdobnou konstrukci, jakou nacházíme i v jiných právních řádech včetně českého a jež umožňuje vyvrácení presumpce střetu zájmů založené na formálních kritériích (přítomnosti zástupce na více stranách smlouvy) zjištěním absence materiálního rozporu v zájmech kontrahentů.
Obdobnou podstatu má pak též česká úprava střetu zájmů obsažená v § 437 ObčZ, podle níž zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Věděla-li třetí osoba, s níž zástupce jménem zastoupeného jednal, o okolnosti působící střet zájmů, může zastoupený (podle převažující části doktríny i judikatury) uplatnit námitku relativní neplatnosti právního jednání zástupce. Pakliže zástupce při právním jednání současně vystupoval též za třetí osobu nebo jednal-li ve vlastní záležitosti, uplatní se vyvratitelná domněnka střetu zájmů zástupce a zastoupeného. Popsané ustanovení je zjevně ovlivněno právě DCFR, k němuž se zákonodárce v důvodové zprávě k § 436 a násl. ObčZ hlásí jako k inspiračnímu zdroji.
Z podaného výkladu je možné dovodit, že lze abstrahovat dva ideálnětypické modely úpravy následků střetu zájmů zástupce a zastoupeného, jimž se právní řády, resp. neoficiální kodifikační projekty v různé míře přibližují.
I. | První model váže právní následky ve vztahu ke třetí osobě pouze na vybrané situace jednání zástupce ve střetu zájmů, a to na sebekontrahování a vícečetné zastoupení. Lze mluvit o úzkém pojetí úpravy střetu zájmů zástupce a zastoupeného. |
II. | Druhý model spojuje externí právní následky se střetem zájmů zástupce a zastoupeného obecně (přičemž s ohledem na potřebu vyvážení postavení zastoupeného a třetí osoby, s níž zástupce jménem zastoupeného jednal, limituje možnost dovolat se střetu zájmů dalšími podmínkami, zejména vědomím třetího subjektu o okolnostech působících střet zájmů, a naopak absencí vědomí o střetu zájmů na straně zastoupeného). Jedná se o široké pojetí úpravy střetu zájmů zástupce a zastoupeného. |
Oba modely však ve své vyhraněné podobě vykazují deficity a generují důsledky, které nelze pokládat za optimální. Úzké pojetí je vedeno snahou zachovat jistotu právního styku před zpochybňováním právních jednání s ohledem na vágní kategorii zájmového rozporu. Ve svém striktním pojetí zacíleném na typové situace střetu zájmů však ponechává bez důsledků též rozmanité případy, kdy zástupce ve vlastním zájmu poškozuje zastoupeného a současně třetí osoba o tomto protiprávním počínání zástupce ví (takže není naléhavý důvod chránit její dobrou víru), ale nejedná se o sebekontrahování ani vícečetné zastoupení.
Naproti tomu široké pojetí usiluje o maximální ochranu zájmů zastoupeného, hrozí však přílišným zpochybněním jistoty soukromoprávního obratu, neboť umožňuje napadat platnost právního jednání učiněného zástupcem i tam, kde zastoupenému v důsledku střetu zájmů nevznikla žádná újma, a zájmový rozpor tak neměl nepříznivé ekonomické dopady. Regulatorní zásah posléze zmíněné koncepce úpravy střetu zájmů je tudíž příliš dalekosáhlý.
Z nastíněných důvodů je u obou ideálnětypických modelů žádoucí konvergence k méně vyhraněnému a více nuancovanému řešení problému střetu zájmů zástupce a zastoupeného.
V rámci modelu I je žádoucí (jak se v právních řádech, které tento model praktikují, skutečně děje) doplnit typové případy střetu zájmů o normy reagující na zneužití zástupčího oprávnění zástupcem. Tato pravidla nepokrývají výhradně případy střetu zájmů (zneužít zástupčí oprávnění může zástupce i v případě, že mu toto zneužití nepřináší žádný prospěch), avšak řeší situace, v nichž se střet zájmů materializuje ve skutečné jednání zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného. Nastoupení právních následků zneužití zástupčího oprávnění v externím vztahu je pak s ohledem na potřebu ochrany dobré víry třetích subjektů podmíněno vědomím třetí osoby, s níž zástupce jedná, o zneužití zástupčího oprávnění (nebo alespoň faktem, že je její nevědomost o dané okolnosti zaviněná).
Naproti tomu z hlediska modelu II je možné omezit příliš dalekosáhlý dopad obecného pravidla o střetu zájmů do externích vztahů (tedy zúžit okruh případů, v nichž je možné dovolat se neplatnosti právního jednání uskutečněného zástupcem) zavedením pojmu neutralizovaného střetu zájmů. O neutralizaci střetu zájmů lze hovořit, pakliže zástupce sice jednal ve střetu zájmů, avšak jeho jednání nebylo tímto střetem zájmů materiálně ovlivněno. Materiální ovlivnění jednání zástupce střetem zájmů pak nastává, liší-li se jednání zástupce zatíženého střetem zájmů od právního jednání, jež by na jeho místě hypoteticky učinil zástupce střetem zájmů nezasažený. Absence materiálního ovlivnění bude zpravidla dána v případě, že zastoupenému z jednání zástupce ve střetu zájmů nevzešla žádná újma. Nastíněný přístup je ospravedlněn argumentem, že pravidla o střetu zájmů mají zastoupeného chránit před neloajálním jednáním zástupce, nikoli otevírat prostor ke zpochybňování právních jednání, jež postavení zastoupeného nijak nezhoršila.
Též v českém právním řádu, jenž obsahuje obecné vyloučení možnosti přímého zastoupení v případě střetu zájmů zástupce a zastoupeného, lze uvažovat o jisté významové restrikci a omezení regulatorního dopadu § 437 ObčZ, který podle své dikce dopadá na každý případ, kdy jsou zájmy zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného. Aplikujeme-li § 437 ObčZ ex post ve vazbě na konkrétní již učiněné právní jednání, můžeme jeho regulatorní dosah zúžit přijetím závěru, že relativní neplatnost bude spojována pouze se střetem zájmů, který materiálně ovlivnil právní jednání zástupce. Coby zásadu lze přitom akceptovat, že právní jednání není střetem zájmů materiálně ovlivněno, bylo-li učiněno za obvyklých tržních podmínek; nelze ovšem vyloučit, že i právní jednání, které je objektivně standardní z hlediska poměru majetkového plnění a protiplnění, může ve svém důsledku majetkovou situaci zastoupeného zhoršit nebo mu přivodit újmu nemajetkovou. V takovém případě střet zájmů za neutralizovaný pokládat nelze.