Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva, je dodržování požadavku rychlosti trestního řízení a nakonec i nápravy záležitostí především orgánů činných v trestním řízení, tedy v konečném stadiu soudu. Přitom z hlediska judikatury ESLP je s ohledem na počet dosud konstatovaných porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy právě nedostatečná rychlost řízení nejčastějším problémem trestního řízení v judikatuře tohoto soudu. Na druhé straně, jak konstatuje Jiří Kmec, nejde určitě o nedostatek, který by bylo možné označit za chronický. Tomu nasvědčuje i řada rozhodnutí, kde podle rozhodnutí ESLP nedošlo k porušení práva na projednání v přiměřené době (viz například rozsudek ESLP ve věci Punzelt proti České republice z 25. 4. 2000, č. stížnosti 31315/96; rozhodnutí ESLP ve věci Mokroš a Mokrošová proti České republice z 2. 5. 2006, č. stížnosti 18596/02; rozhodnutí ESLP ve věci Seiler proti České republice z 10. 9. 2013, č. stížnosti 15759/10) nebo na urychlený přezkum oprávněnosti vazby (například rozhodnutí ESLP ve věci Udovik proti České republice z 24. 8. 2004, č. stížnosti 59219/00; rozhodnutí ESLP ve věci Hlubuček proti České republice z 30. 11. 2004, č. stížnosti 6211/02).
Z těchto hledisek je třeba se nejprve zabývat příčinami nedostatečné rychlosti řízení zejména ze strany soudu. Tyto příčiny mohou být subjektivní nebo objektivní povahy. Pokud jde o subjektivní příčiny, je třeba na prvním místě jmenovat nesoustředěnost a nedostatečnou přípravu soudce, která je nezřídka spojena i s pomalostí a neuspokojivou odbornou přípravou soudce na projednání konkrétní trestní věci a následně i s nedostatky při vedení řízení v hlavním líčení, jako nejdůležitějším stadiem trestního řízení, ve kterém spočívá těžiště dokazování. Byť samozřejmě tyto nedostatky se neobjevují u každého soudce, a dokonce ani u většiny trestních soudců, ani ve většině trestních věcí, je nutné se jimi s ohledem na nepřiměřeně dlouhé trvání některých trestních věcí odpovědně zabývat.
Rozhodující pro další průběh řízení je již činnost předsedy senátu nebo samosoudce (dále i jen „předsedy senátu“) ve fázi bezprostředně po podání obžaloby k soudu, jejíž úroveň má podstatný vliv na další průběh řízení, přitom je třeba zajistit, aby soud (stejně jako v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení) konal v dané věci plynule. Pojem plynulost v trestním řízení je třeba chápat ve světle ústavně zaručených práv stěžovatele a také v kontextu zásady rychlosti řízení zakotvené v ustanoveních trestního řádu. V tomto stadiu se rozhoduje o tom, zda hlavní líčení bude nařízeno ve věci, v níž jsou pro to skutečně podmínky, zda bude provedeno soustředěně a plynule, zda se je podaří skončit v rámci jediného jednání apod. Jinými slovy řečeno, rozhoduje se o tom, zda předseda senátu nenařídí hlavní líčení ve věci, která pro to není „zralá“, zda v hlavním líčení nebude dokazování rozmělněno zbytečným prováděním bezvýznamných důkazů či naopak, zda nezůstanou neprovedeny podstatné důkazy a zda se délka soudního řízení nebude zbytečně protahovat v důsledku odročování hlavního líčení z důvodů, které bylo možné předvídat a kterým bylo možné předejít při náležité přípravě předsedy senátu.
Jak uvádí Petr Hrachovec v naší společné práci „Trestní řízení před soudem prvního stupně“, je základní chybou předsedy senátu, jejíž důsledky se zpravidla vždy projeví v průběhu hlavního líčení anebo později, například ve stadiu odvolacího řízení, unáhlené či mechanické nařízení hlavního líčení jen na podkladě obžaloby a v ní uvedených návrhů, tj. bez důkladného prostudování spisu z toho hlediska, jaký podklad pro podání obžaloby ve skutečnosti skýtají výsledky přípravného řízení. Nekritický vztah k obžalobě se předsedovi senátu zpravidla vymstí nebo mu alespoň způsobí komplikace. Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce. Za slovy „obviněný se k činu v podstatě doznal a na svou obhajobu neuvedl nic právně významného“, která lze často číst v odůvodnění obžaloby, se mnohdy skrývá to, že obviněný ve skutečnosti popírá některou z podstatných složek trestného činu, například zavinění, rozsah následku, příčinnou souvislost mezi svým jednáním a následkem atd., a že uplatňuje obhajobu, která, pokud by byla náležitě prověřena a ukázala se jako pravdivá, respektive nebyla vyvrácena, by vylučovala uznání viny. Obžaloba také někdy jen lakonicky uvádí, že „obviněný sice spáchání trestného činu popřel, ale jeho vina byla prokázána výpověďmi svědků“, s dovětkem, že státní zástupce navrhuje provést v hlavním líčení výslech těchto svědků, ač jiní svědci potvrzují obhajobu obviněného, aniž státní zástupce v obžalobě navrhl jejich výslech v hlavním líčení. Předseda senátu musí mít na paměti dvojí postavení státního zástupce. Státní zástupce je jednak orgánem činným v trestním řízení a v tomto ohledu má obdobné povinnosti jako soud, například při zjišťování skutkového stavu podle § 2 odst. 5 TrŘ, jednak je procesní stranou a v tomto ohledu se vyznačuje určitou zainteresovaností na výsledku řízení. Z toho pak logicky plyne určitá jednostrannost přístupu státního zástupce k projednávané věci. Tato jednostrannost musí být korigována objektivností a nestranností předsedy senátu a jeho kritickým vztahem k obžalobě.
Jestliže tedy předseda senátu důkladně a kriticky nenastuduje obžalobu a spis po nápadu trestní věci před jakýmkoliv dalším opatřením, což by mělo být samozřejmou součástí stylu práce předsedy senátu v našem typu trestního řízení, kde sice těžiště řízení je v hlavním líčení v řízení před soudem, ale přípravné řízení si stále zachovává své významné postavení zejména z hlediska opatření a zajištění základního rozsahu dokazování, je to zpravidla důvodem průtahů v následném hlavním líčení.
Takovým důkladným a kritickým přístupem předseda senátu totiž získává o věci přehled, který mu umožní odpovědně zvážit, zda lze nařídit hlavní líčení nebo zda je namístě jiný postup. Vychází-li práce předsedy senátu z důkladné znalosti obsahu spisu, umožní mu to postupovat soustředěně, se zaměřením na podstatu věci, a přitom i relativně rychle, předejít řadě nejrůznějších a zpravidla zbytečných komplikací v dalším průběhu řízení, vystupovat jako subjekt, který řádně a rozhodně vede probíhající proces, a získat tak i přirozený respekt procesních stran. Předseda senátu se nemůže vyhnout tomu, aby se s obsahem spisu náležitě seznámil, a čím dříve tak učiní, tím lépe pro něho samého. V jednací síni není nic trapnějšího než předseda senátu, na kterém je vidět, že se s věcí seznamuje teprve v průběhu hlavního líčení.
Zanedbatelné není ani to, že včasné a důkladné prostudování spisu vede nejen k soustředěnému a rychlému vyřešení většiny trestních věcí v hlavním líčení, ale mnohdy umožní nekonat hlavní líčení ve věci, v níž jsou předpoklady pro rozhodnutí trestním příkazem nebo pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, popřípadě pro jiné rozhodnutí, které nevyžaduje, aby se konalo hlavní líčení.
Z hlediska vlastního průběhu hlavního líčení je třeba, aby předseda senátu i samosoudce připravil, poté řídil hlavní líčení a vedl celé řízení tak, aby skončilo pokud možno již v prvním hlavním líčení, tedy aby zabránil vzniku průtahů a zbytečnému odročování. V praxi tomu tak ovšem vždy není a v některých případech, aniž by to vyžadoval rozsah či složitost věci, již počítá s odročením hlavního líčení, což je pak zdrojem zbytečného prodlužování projednávání trestní věci. Předseda senátu, který konání hlavního líčení připravuje, si proto musí na základě studia spisů a jejich příloh předložených soudu spolu s podanou obžalobou (§ 176 odst. 1 věta první TrŘ) vytvořit konkrétní představu o postupu hlavního líčení, zejména postupu při dokazování směřujícího ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí. Pokud tak neučiní, dochází v praxi zásadně ke zbytečným průtahům, rozvleklosti jednání a nedůvodně složitému provádění důkazů v hlavním líčení. Dalším zdrojem průtahů a často i nedůvodného odročování hlavního líčení je zavedená praxe doručování obžaloby spolu s předvoláním nebo vyrozuměním osob k hlavnímu líčení, což sice stávající trestní řád v § 196 odst. 3 umožňuje, ale spíše jako „nejzazší možnost“, když v § 196 odst. 1 TrŘ předpokládá její dřívější doručení. Účinnější i přes dosud v praxi nejpoužívanější způsob současného doručení je podle mého názoru doručení opisu obžaloby v předstihu samostatně, tedy dříve, než se přikročí k vlastnímu nařízení hlavního líčení, čímž se může opět předejít mnoha průtahům v dalším řízení. Zjištění stanoviska stran, zejména obhajoby, ale i poškozeného, již v této fázi řízení, může především ve věcech skutkově a právně složitějších přispět k lepší přípravě hlavního líčení a zejména k jeho efektivnějšímu průběhu bez zbytečného odročování, a tím i k co nejkvalitnějšímu meritornímu rozhodnutí. Může také vést vzhledem k návrhu některé ze stran k vyřízení jednodušších věcí jinak než v hlavním líčení rozsudkem tam, kde jeho konání by bylo formální a účelu trestního řízení lze dosáhnout jinak (například podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 TrŘ nebo narovnáním podle § 309 a násl. TrŘ). Proto i připravovaná rekodifikace trestního řádu počítá nejen se zachováním lhůt pro nařízení hlavního líčení, ale i s tím, že předseda senátu dá nejpozději do 15 dnů od podání obžaloby k soudu doručit její opis všem osobám, jimž se doručuje (mimo obviněného i poškozenému, zúčastněné osobě atd.), přičemž současně vyrozumí obviněného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména:
a) | zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a z jakých důvodů, |
b) | zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, |
c) | zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu, |
d) | které skutečnosti považuje za nesporné, a |
e) | zda požaduje opakování všech nebo některých výslechů dříve vyslechnutých osob v hlavním líčení, nebo zda souhlasí s přečtením protokolů o jejich výslechu. |
Těmito navrhovanými ustanoveními se sleduje na jedné straně posílení kontradiktornosti řízení a na druhé straně i předcházení průtahům a naplnění zásady rychlosti řízení, neboť předseda senátu tak zpravidla bude znát ještě před zahájením hlavního líčení stanovisko obhajoby k obžalobě. Byť se jedná o právo obviněného, nikoliv o povinnost, případné vyjádření obhajoby umožní předsedovi senátu zvážit, zda bude vhodné věc vyřídit postupem mimo hlavní líčení nebo naopak v předběžném projednání obžaloby či jiným způsobem, anebo v případě konání hlavního líčení zajistit jeho průběh a zaměření dokazování tak, aby bylo skončeno při jediném zasedání soudu. Podle této předpokládané nové úpravy musí být obviněný také poučen o důsledcích spojených s jednotlivými prohlášeními, přičemž v případě konání hlavního líčení samosoudce/předseda senátu vždy na začátku hlavního líčení ověří, zda obviněný setrvává na vyjádření nebo zda je chce změnit či upřesnit. Všechny tyto přístupy jsou nutné, aby k odročování hlavního líčení docházelo jen skutečně ve výjimečných a náležitě odůvodněných případech a v zásadě vždy na konkrétně stanovený termín (srov. k tomu i stávající § 219 TrŘ).
Velmi důležité rovněž je, aby po vyhlášení rozhodnutí bylo urychleně zpracováno písemné vyhotovení konečného rozhodnutí. Trestní řád stanoví pro vyhotovení rozsudku nebo usnesení (srov. § 129 a 138 TrŘ) poměrně krátké lhůty, a to v řízení před okresními soudy a krajskými soudy jako soudy druhého stupně ve vazebních věcech do pěti pracovních dnů a v ostatních věcech do deseti pracovních dnů, a řízení před krajskými soudy jako soudy prvního stupně, vrchními soudy a před Nejvyšším soudem ve vazebních věcech do deseti pracovních dnů a v ostatních věcech do dvaceti pracovních dnů. Tyto lhůty však právě ve věcech, v nichž byly shledány průtahy, nejsou zejména u některých soudů prvního stupně a některých odvolacích soudů nezřídka dodržovány, přičemž jsou předsedy těchto soudů prodlužovány na nepřiměřeně dlouhou dobu, nebo dokonce i opakovaně. Takový postup je odůvodnitelný jen ze závažných důvodů, zejména s ohledem na rozsáhlost a složitost věci. Dalším takovým závažným důvodem může být například onemocnění soudce, jinak by k němu mělo docházet jen zcela výjimečně a vždy jen v náležitě odůvodněných případech. Zvláště když trestní řád umožňuje, aby v případě, že nemůže předseda senátu ani jiný jeho člen vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotovil jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce. Jde-li o samosoudce, vyhotoví rozsudek soudce určený předsedou soudu. Těchto ustanovení, jak vyplývá z dosavadní praxe, však předsedové soudů nedostatečně využívají a raději opakovaně prodlužují uvedené lhůty pro vypracování rozsudku, což pak vede k neodůvodněným průtahům.
V případě, že je podán opravný prostředek, je třeba, aby činnost soudu prvního stupně, který zásadně věc předkládá nadřízenému soudu, byla rovněž soustředěna na co nejrychlejší vyhotovení opravným prostředkem napadeného rozhodnutí, provedení potřebných úkonů a předložení věci příslušnému soudu k rozhodnutí (srov. § 251 TrŘ). Také v této fázi řízení je opomenutí tohoto postupu zdrojem dalších průtahů. Stejně tak i nadřízený soud musí při vyřizování opravného prostředku postupovat soustředěně a bez zbytečných formalismů. Tak například Ústavní soud v nálezu z 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 (19/2010 USn.), shledal neodůvodněné průtahy v souvislosti s písemným vyhotovením rozsudku, kdy rozsudek byl vyhlášen na hlavním líčení dne 21. 11. 2000, přičemž pokyn k jeho odeslání je až ze dne 30. 4. 2001 (přitom § 129 odst. 2 TrŘ ve znění do 31. 12. 2001 ukládal předsedovi senátu povinnost vypracovat písemné vyhotovení rozsudku zpravidla do 5 dnů po jeho vyhlášení). Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo předloženo odvolacímu soudu dne 11. 7. 2001, přičemž ten, aniž by v mezidobí provedl jediný úkon, nařídil pokynem ze dne 25. 3. 2002 na den 9. 5. 2002 veřejné zasedání (č. l. 2366), na kterém vydal rozsudek sp. zn. 1 To 66/2001. Další průtahy v této věci shledal Ústavní soud i v postupu odvolacího soudu v souvislosti s předložením dovolání Nejvyššímu soudu, kdy dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem vráceno krajskému soudu bez meritorního rozhodnutí (č. l. 2456), neboť se stěžovatel skrýval, a nebyl mu tak doručen rozsudek vrchního soudu (k tomu došlo až dne 12. 11. 2008, poté co stěžovatel nastoupil výkon trestu). Dopisem ze dne 15. 1. 2003 oznámil stěžovatel krajskému soudu, že jeho dovolání může být projednáno, neboť již dne 12. 7. 2002 převzal od svého právního zástupce opis rozsudku vrchního soudu, podepsal plnou moc k zastupování v řízení o dovolání a nadto byl přítomen celému odvolacímu řízení, včetně vyhlášení rozsudku (č. l. 2476). Na tento dopis reagoval krajský soud sdělením právnímu zástupci stěžovatele, že takové doručení možné není a je třeba mít ve spise založenu řádnou doručenku (č. l. 2478). Podle názoru Ústavního soudu postupoval krajský soud ryze formalisticky, když za platný doklad o doručení neakceptoval „čestné prohlášení“ stěžovatele a dál lpěl na postupu podle § 62 a násl. TrŘ, byť ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravovalo doručení prostřednictvím právního zástupce a doklad o doručení formou písemného prohlášení adresáta (viz například § 50g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po 1. 1. 2005), nicméně výklad ve prospěch takového doručení v nyní projednávané věci nejenže neodporuje účelu právní úpravy doručování, naopak přispívá k jeho naplnění. Jinak řečeno, potvrdí-li odsouzený doručení rozsudku a vyjádří-li souhlas s projednáním dovolání, míjí se účel zákona, trvá-li soud na doslovném znění zákona a jeho ryze formálním výkladu, nadto na výkladu, který může jen zhoršovat intenzitu již nastalého zásahu do základního práva obviněného, tak jako k tomu došlo v případě stěžovatele [viz teleologická metoda výkladu, body 15 a 16 nálezu Ústavního soudu z 6. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 3201/08 (19/2009 USn.)].
Také v činnosti odvolacích soudů lze nalézt další typické případy, v důsledku nichž vznikají neodůvodněné průtahy v řízení. Přestože již stávající úprava odvolacího řízení je založena na apelačním principu jen s prvky kasačního přístupu, odvolací soudy v některých případech nedodržují § 259 odst. 1 TrŘ, podle kterého, je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutné hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Zrušující rozhodnutí v rozporu s tímto ustanovením je vždy zdrojem podstatných průtahů v dalším řízení, které může být ještě prodlouženo dalšími okolnostmi jak nezávislými na rozhodnutí odvolacího soudu (například změna složení senátu v důsledku odchodu některého soudce do důchodu, jeho onemocnění nebo i smrti apod., a s tím spojeného nového projednání věci od počátku), tak i s tímto rozhodnutím spojenými. Takovým případem je například nedůvodné rozhodnutí podle § 262 TrŘ, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nebo dokonce jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě, což je vždy spojeno s tím, že je nutné u soudu prvního stupně věc projednat v novém hlavním líčení od počátku. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že by tento postup odvolacího soudu měl být jen výjimečným postupem, protože je průlomem do ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 LPS), což však odvolacím soudem není vždy dodržováno [viz například Rt 40/1991-I., dále nálezy Ústavního soudu ze 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95 (82/1996 USn.), nebo z 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 (15/1996 USn.), a z poslední doby i nález Ústavního soudu z 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18]. V některých věcech odvolací soud dokonce ani svůj závěr ve smyslu § 262 TrŘ dostatečně neodůvodní, jak to vyplývá z nálezu Ústavního soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 (5/1999 USn.), ve kterém uvedl, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 TrŘ, tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž nedostatečně odůvodnil, zda se jednalo o závažné vybočení z logiky věci a v čem a proč spatřuje vadné hodnocení důkazů, přitom současně nařídil, aniž toto své rozhodnutí odůvodnil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Tím podle Ústavního soudu porušil ústavně zaručená práva a zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a zároveň vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, což nepochybně vedlo i k podstatnému prodloužení řízení [podobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 (196/2009 USn.)].
Dalším velmi negativním jevem je tzv. soudní ping-pong, spočívající v opakovaném rušení rozhodnutí v odvolacím nebo dovolacím řízení a vracení věci soudům nižšího stupně, jak to vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tak například Ústavní soud v usnesení ze 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 (45/1998 Usu.), uvedl, že existují i situace, byť nikoliv běžné, kdy v trestním řízení odvolací soud třikrát zruší rozsudek soudu prvního stupně (podobně opakovaně byly nadřízenými soudy zrušovány odsuzující a zprošťující rozsudky ve věci, kterou řešil Ústavní soud v již zmíněném nálezu z 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18). Takové situace, byť jde podle mého nazoru spíše jen o ojedinělé konkrétní trestní věci, nepřispívají k dobré pověsti justice jako celku a jsou často i zneužívány ke generalizujícím tvrzením o pomalosti české justice. Tento negativní jev může mít rozličné příčiny od nerespektování závazného právního názoru a pokynů vyššího soudu ve zrušujícím rozhodnutí, které bylo vydáno v odvolacím řízení (§ 264 odst. 1 TrŘ) či dovolacím řízení (§ 265s odst. 1 TrŘ), až po snahu prosadit svůj pohled na průběh dokazování a rozhodnutí, a to jak ze strany odvolacího či dovolacího sudu, tak i ze strany nalézacího soudu. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést. Nerespektování právního názoru nebo pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity. Princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po kasaci prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí. Jako příklad je možné uvést § 358 odst. 1 německého trestního řádu (dStPO) nebo § 293 odst. 2 rakouského trestního řádu (öStPO). Také judikatura zahraničních ústavních soudů aprobovala tento princip jako ústavně souladný [viz například rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (BVerfGE 12, 67, 71)].
Podle názoru ESLP nelze opakované rušení rozhodnutí nižších soudů vyššími soudy přičítat obviněnému a jsou za něj vždy odpovědné soudy jako orgány státu, a to i když jsou tyto rozsudky nižších soudů rušeny pro vady a nedostatky ve skutkových zjištěních, neboť to svědčí o nedostatku nezbytné péče ze strany dotčeného soudu (rozsudek ESLP ve věci Kozák proti České republice z 18. 4. 2006, č. stížnosti 30940/02, § 18).
Také s tímto negativním jevem spočívajícím v opakovaném rušení rozhodnutí a vracení věci nižším soudům k novému projednání, který je jednou z nejdůležitějších příčin porušení zásady rychlosti trestního řízení, je třeba se zabývat při přípravě nového trestního řádu, kde bude třeba uvažovat o dalším posílení apelačního principu, a to s možností měnit skutkový stav zjištěný nalézacím soudem na základě vlastního širokého dokazování, na úkor kasace v odvolacím řízení, a to i na základě zahraničních zkušeností (například ve Švédsku), úvahou o zavedení odvolacího líčení, které by svou povahou bylo v podstatě pokračováním hlavního líčení s možností opakovat podstatné důkazy a doplňovat řízení i dalšími důkazy navrženými v tomto stadiu trestního řízení. Lze si samozřejmě představit námitky jak z hlediska teorie (zachování instance s možností opětovného podání opravného prostředku proti novému rozhodnutí nalézacího soudu po kasačním rozhodnutí), tak i z hlediska praxe, týkající se podstatně většího zatížení odvolacích soudů takovým projednáváním trestních věcí v odvolacím řízení, což by si zřejmě vyžádalo jejich určité posílení, jež by však bylo vyváženo s tím spojeným snížením zatížení soudů prvního stupně, kde by bylo velmi omezeno opětovné projednávání zpravidla těch největších a nejsložitějších věcí. Jestliže však přihlédneme k tomu, že v posledních desetiletích bylo zavedeno dovolání a možnost dalšího přezkoumání na základě ústavní stížnosti před Ústavním soudem, nehledě ještě k dalšímu možnému řízení před ESLP, není možné podle mého názoru takovou zásadní změnu pojetí odvolacího řízení z uvedených hledisek a priori odmítnout.
Ke všem těmto skutečnostem a postupům, které negativně ovlivňují rychlost a průtahy v trestním řízení, přistupují i další subjektivní přístupy spočívající v neschopnosti některých soudců organizovat náležitě svou práci, a další důvody na straně konkrétních soudců, ať už jde o tzv. syndrom vyhoření a další osobní, zdravotní a případně i rodinné důvody. Tyto příčiny vyplývají zejména z judikatury kárných senátů Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 11. 6. 2009, č. j. 13 Kss 1/2009-44, z 10. 12. 2009, č. j. 13 Kss 4/2009-102, z 20. 3. 2014, č. j. 16 Kss 9/2013-91, z 29. 5. 2014, č. j. 11 Kss 10/2013-83, z 22. 1. 2015, č. j. 16 Kss 1/2014-83, z 12. 11. 2015, č. j. 16 Kss 1/2015-87, z 8. 12. 2016, č. j. 16 Kss 3/2016-108, vše dostupné na www.nssoud.cz).
Mimo těchto subjektivních příčin způsobují dlouhé projednávání některých konkrétních kauz i objektivní příčiny spočívající ve skutkové složitosti a rozsáhlosti konkrétní věci, spojené často s tím, že svědci se k soudu nedostavují či jsou opakovaně stranami předkládány další znalecké posudky. Podle rozhodnutí Ústavního soudu z 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04 (45/2004 Usu.): „Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní.“ Na druhé straně složitostí věci lze odůvodnit pouze nutnost řádné činnosti orgánů činných v trestním řízení, nikoliv jejich nečinnost nebo činnost, která je díky svému špatnému provádění neefektivní [srov. nález Ústavního soudu z 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04 (10/2005 USn.)].
Skutková složitost může spočívat například v počtu obviněných a v rozsahu trestné činnosti, a to i po stránce teritoriální (velikost území, na kterém byla trestná činnost páchána), časové (trestná činnost trvající několik let) či materiální (počet útoků), jak to vyplývá například z rozsudku ESLP ve věci Nemeth proti České republice z 20. 9. 2005, č. stížnosti 35888/02, § 47; ale i v důkazní složitosti, a to po stránce rozsahu důkazů, jestliže bylo třeba shromáždit velké množství důkazů (rozsudek ESLP ve věci Vrána proti České republice z 30. 11. 2004, č. stížnosti 70846/01, § 29) nebo znalecké posudky (rozsudky ESLP ve věci Škodáková proti České republice z 21. 12. 2004, č. stížnosti 71551/01, § 39; ve věci Voleský proti České republice z 29. 6. 2004, č. stížnosti 63627/00, § 103). Může jít také o specifické okolnosti z hlediska povahy vyšetřované a souzené trestné činnosti, například šlo o obvinění z trestné činnosti týkající se několika finančních a obchodních společností (rozsudek ESLP ve věci Barfuss proti České republice z 31. 7. 2000, č. stížnosti 35848/97, § 80) nebo z finanční kriminality, páchané za pomoci složitých operací s cílem uniknout pozornosti policejních orgánů (srov. rozsudek ESLP ve věci Bačák proti České republice ze 7. 3. 2006, č. stížnosti 3331/02, § 28). Podobným důvodem odůvodňujícím prodloužení řízení bez viny orgánů činných v trestním řízení může být i skutečnost, že v průběhu řízení bylo třeba proti obviněnému vznést další obvinění (rozsudek ESLP ve věci Barfuss proti České republice z 31. 7. 2000, č. stížnosti 35848/97, § 80). Dalším takovým důvodem může být objem spisového materiálu, jakož i přítomnost mezinárodního prvku v řízení, kde v trestním řízení bylo třeba provést některé úkony prostřednictvím, mezinárodní justiční spolupráce (rozsudek ESLP ve věci Wloch proti Polsku z 19. 10. 2000, č. stížnosti 27785/95, § 147–151, kde ESLP neshledal řízení nepřiměřeně dlouhým, přestože v té době trvalo již šest let). Také v těchto případech je třeba, aby se orgány činné v trestním řízení snažily postupovat efektivně, zejména své žádosti urgovat, případně jednat s příslušnými orgány cizího státu. Podle názoru Ústavního soudu je totiž nepřijatelné, aby trestní řízení bylo donekonečna prodlužováno s odkazem na nutnost získání informace ze zahraničí. Je věcí státu, aby se s problematikou zahraničních prvků v trestním řízení, včetně mezinárodní spolupráce, vypořádal zajištěním funkčního a rychlého systému právní pomoci či jiným způsobem [viz nález z 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04 (10/2005 USn.)].
Důvodem průtahů může být i složitost právní problematiky, která je někdy ovlivněna i rozporuplností judikatury a jejího nedostatečného sjednocování. Právní složitost je v některých věcech ovlivňována i novými zákony (zejména kodexy – například v posledních letech novým občanským zákoníkem, jehož zejména nové instituty jsou předmětem judikatury soudů všech stupňů soudní soustavy, což má význam i pro trestní rozhodnutí, neboť trestní zákoník jako subsidiární právní předpis v mnohém na tyto instituty navazuje), K tomu je však třeba uvést i nález Ústavního soudu z 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09 (122/2010 USn.), podle kterého jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Stejně tak ESLP v rozsudku ve věci Lavents proti Lotyšsku z 28. 11. 2002, č. stížnosti 58442/00, § 99 a 103, nepřijal omluvu, že prodloužení řízení bylo způsobeno tím, že soudci si museli prohloubit své znalosti bankovního práva.
Dalším důvodem mohou být i časté novelizace právních předpisů, zejména je-li jejich důsledkem narušování jednoty a přehlednosti daného zákona a jeho návaznosti na související právní předpisy, případně i vydání celého nového procesního kodexu. V té souvislosti je třeba poznamenat, že ESLP považoval za ospravedlnitelné prodloužení řízení o dobu, po kterou bylo nutné řešit určité problémy spojené s výkladovými problémy nově přijaté právní úpravy, například v případě novely (rozsudek ESLP ve věci Gonzales Doria Duran de Quiroga proti Španělsku z 28. 10. 2003, č. stížnosti 59072/00, § 34) nebo přijetí celého nového kodexu trestního práva procesního (rozsudek ESLP ve věci Casadei proti Itálii ze 4. 7. 2002, č. stížnosti 37249/97, § 18; dále viz rozsudky ESLP ve věci Timár proti Maďarsku z 25. 2. 2003, č. stížnosti 36186/97, § 35; ve věci Heská proti České republice z 23. 5. 2006, č. stížnosti 43772/02, § 31).
V tomto směru je možné také poukázat na zastaralý a mnohokrát novelizovaný trestní řád, který již svým pojetím, nepřehledností a některými dalšími nedostatky, jež často vedou k rozpornému výkladu i aplikaci jeho ustanovení, nevyhovuje modernímu trestnímu řízení ve státě, který je založen na idejích demokratického právního státu. Jak bylo již zmíněno ve Východiscích a principech nového trestního řádu přijatých Ministerstvem spravedlnosti, které byly v návaznosti na předchozí dva věcné záměry trestního řádu vzaty vládou České republiky na vědomí, přetrvává také značné množství problémů, jež brání efektivnímu průběhu trestního procesu. V důsledku četných novelizací byla narušena celková jednota pojetí trestního řádu jako základní normy trestního práva procesního, byly narušeny, a do značné míry i změněny, základní zásady, z nichž by platná právní úprava měla vycházet a které by i důsledně respektovala. Také v důsledku toho je české trestní řízení stále poměrně komplikované a zdlouhavé, kdy systém trestní justice není schopen zvládnout některé velmi závažné formy kriminality a potýká se i s kriminalitou běžnou, řada trestných činů zůstává nepotrestána, nebo k tomu dojde až se značným zpožděním, a kladou se příliš vysoké nároky na formální aspekty dokazování, což znemožňuje usvědčit skutečné pachatele trestných činů. Je třeba jen doufat, že nyní probíhající poměrně intenzivní práce na přípravě a zpracování nového trestního řádu povedou k přijetí nového trestního řádu, který bude dobře přispívat k efektivnímu trestnímu řízení v 21. století, a bude dobrým legislativním základem pro odstranění většiny shora zmíněných nedostatků, jež vedou k neodůvodněnému prodlužování trestního řízení.
Posledním, byť nikoli nevýznamným, důvodem průtahů v trestním řízení je přetíženost některých soudů, ale i jejich jednotlivých senátů, způsobená nedostatečnou obsazeností daného soudu potřebným počtem soudců či administrativních pracovníků, což je mnohaletým problémem zejména některých soudů v Severočeském kraji. V tomto směru se situace v posledních letech v důsledku uplatňování tzv. dynamického modelu Ministerstvem spravedlnosti při přidělování „soudcovských míst“ značně zlepšila, přesto však některé problémy stále přetrvávají, a proto je třeba, aby se zejména Ministerstvo spravedlnosti i tomuto důvodu ovlivňujícímu rychlost řízení nadále odpovědně věnovalo. Takový přístup je nutný zejména proto, že podle judikatury Ústavního soudu a ESLP zásadně není dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria „přiměřené lhůty“, v níž má trestní proces proběhnout, „nedostačující stav soudního personálu“ [srov. nález Ústavního soudu z 22. 3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 173/94 (16/1995 USn.)], respektive nedostatky v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost [srov. nález Ústavního soudu z 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03 (6/2004 USn.)].
Je totiž věcí státu, aby organizoval soustavu státních orgánů tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů [srov. nález Ústavního soudu z 25. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 529/03 (45/2004 USn.)].