Průtahy v řízení bezprostředně souvisejí s rychlostí řízení a efektivností trestního procesu v České republice. Zřejmě nebude rozporováno, že průměrná délka řízení, byť i v tomto směru je jistě možné mnoho zlepšit, je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi spíše kratší, nebo alespoň nijak výjimečná či příliš dlouhá. Na druhé straně zejména v posledních letech lze sledovat negativní trend prodlužování řízení v určitých typech konkrétních kauz (například ekonomické kriminality, trestných činů tzv. bílých límečků apod.), které nepochybně trvají příliš dlouho, což veřejnost oprávněně kritizuje.

Přestože tyto případy byly v České republice i v minulosti, důležitost tohoto jevu vystupuje zejména v souvislosti s tím, jaká pozornost je těmto případům věnována jak ze strany Nejvyšších soudů, tak zejména Ústavního soudu (dále i jen „ÚS“) a Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“), ale i ze strany veřejnosti, zvláště veřejných sdělovacích prostředků (médií). Pokud jde o trestní řízení, je cílem práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle ESLP zajistit, aby obviněný nebyl příliš dlouhou dobu vystaven svému obvinění a aby bylo rozhodnuto o odůvodněnosti tohoto obvinění [rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu z 27. 6. 1968, č. stížnosti 2122/64, § 18; viz též rozsudek ESLP ve věci Pokhalchuk proti Ukrajině ze 7. 10. 2010, č. stížnosti 7193/02, § 75]. V rozsudku ve věci Koktavá proti České republice z 2. 12. 2003, č. stížnosti 45107/98, § 48, ESLP připomněl, že Úmluva u požadavku na „přiměřenou lhůtu“ klade důraz na to, aby soudnictví nebylo vykonáváno s takovými průtahy, které by narušovaly jeho účinnost a věrohodnost.¹

Tomu odpovídá i množství odborných článků,² ale i pozornost učebnic a komentářů,³ které se věnují problematice rychlosti trestního řízení s důrazem na požadavek projednání věci v přiměřené lhůtě, jenž vyplývá z obecného pravidla justice delayed, justice denied (spravedlnost opožděná, spravedlnost odepřená).⁴

Platný trestní řád spojuje zásadu rychlosti řízení se zásadou oficiality (srov. § 2 odst. 4 TrŘ), což je logické, neboť jestliže je zásada oficiality pojímána jako povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat z úřední povinnosti, a to až na zákonem stanovené výjimky (podávání opravných prostředků, souhlas poškozeného s trestním stíháním podle § 163 odst. 1 TrŘ či návrh poškozeného na přiznání nároku na náhradu škody podle § 43 odst. 3 TrŘ atd.), pak bude důsledně tato zásada naplněna jen tehdy, jestliže bude procesní úkon proveden, jakmile jsou pro jeho provedení dány zákonné podmínky. Jak uvádí Tomáš Gřivna, bylo by porušením zásady oficiality, jestliže by si orgán činný v trestním řízení počínal tak liknavě, že by si při své činnosti nevytvářel podmínky pro provedení úkonu, nebo dokonce oddaloval jeho provedení, ačkoliv jsou podmínky pro jeho provedení dány.⁵ Nezbytným předpokladem pro naplnění účelu trestního řízení (§ 1 TrŘ), ale i trestního práva a smyslu trestní odpovědnosti, jakož i účelu trestní sankce, je včasná a účinná realizace výkonu trestní odpovědnosti a naplnění účelu případně uloženého trestu. Jenom tak je možné naplňovat základní funkci trestního práva, jíž je ochrana společnosti před kriminalitou prostřednictvím postihu trestných činů.⁶

Provedení trestního řízení v souladu se zásadou rychlého procesu, která nesmí být nikdy uplatňována na úkor řádného objasnění věci, je při tomto pojetí významnou zárukou řádného objasnění trestní věci, a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů. Přesto, že u nás nemáme zákon o rychlém soudu, který přijal Kongres USA v roce 1974,⁷ je rychlost řízení zajištována celou úpravou postupu podle trestního řádu, která byla v tomto směru prohloubena zvláště novelou provedenou zákonem č. 292/1993 Sb. (srov. zejména novou úpravu přípravného řízení – § 160 a násl. TrŘ, rozsahu dokazování – § 89 odst. 2 TrŘ, zavedení podmíněného zastavení trestního stíhání – § 307 a násl. TrŘ, znovuzavedení trestního příkazu – § 314g a násl. TrŘ, rozšíření možnosti řízení před samosoudcem – § 314a a násl. TrŘ atd.). Další změny se připravují v souvislosti s pracemi na novém trestním řádu. Zásada rychlého procesu se projevuje s přihlédnutím k povaze věci především ve vazebním řízení a v řízení, ve kterých byl zajištěn majetek, a proto trestní řád v § 2 odst. 4 TrŘ vedle toho, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny všechny trestní věci projednávat urychleně a bez zbytečných průtahů, zdůrazňuje, že s největším urychlením je třeba vyřizovat vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. K urychlení vazebního řízení přispívá i úprava rozhodování o vazbě včetně vazebního zasedání provedená zákonem č. 459/2011 Sb. (srov. zejména § 71 až 72b a § 73d až 73g TrŘ). Velmi krátké 48hodinové lhůty trestní řád stanoví pro předání zadržené osoby soudu (viz § 75, § 76 odst. 4 a § 77 odst. 1 TrŘ). Pro rozhodnutí soudce o zadržené osobě (§ 77 odst. 2) a u příkazu k zatčení (srov. § 69 odst. 4, 5 TrŘ) je stanovena lhůta 24 hodin (tyto lhůty platí i u mladistvých – srov. § 1 odst. 3 ZSM).

Požadavek rychlosti trestního řízení je zdůrazňován i v mnoha dalších konkrétních ustanoveních trestního řádu, například policejní orgán má podle § 164 odst. 1 TrŘ postupovat tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následků činu, obhájce má podle § 41 odst. 1 TrŘ také pečovat o to, aby byly v řízení včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, předseda senátu má podle § 203 odst. 2 TrŘ dbát o to, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci atd. Zabránit průtahům mají i další ustanovení zákona, například § 54 odst. 1 věta třetí, § 117, § 157 odst. 1, § 196 odst. 2, § 198 odst. 3, § 219 odst. 1, 2, § 321 odst. 1, § 341 TrŘ atd. Rychlost řízení je zajišťována též stanovením přiměřených lhůt pro provedení určitých procesních úkonů, například pro podání opravných prostředků (srov. § 143 odst. 1, § 248 odst. 1, § 265e odst. 1, § 266a odst. 1, 2, § 314g odst. 1). Srov. též § 5 odst. 2 a § 79 odst. 1 SSZ, § 2 odst. 2 StZast apod.⁸

Přiměřenost doby trvání trestního řízení je třeba podle judikatury ESLP zkoumat z hlediska konkrétních okolností daného případu charakterizujících čtyři základní kritéria: složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele,⁹ kterým je v trestním řízení zpravidla obviněný (spíše výjimečně i poškozený)․ Podobně i Ústavní soud judikoval, že přiměřenost doby nelze vyjádřit numericky,¹⁰ neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky například počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule [srov. nález Ústavního soudu z 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04 (10/2005 USn.).

Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, tak i Evropského soudu pro lidská práva, je dodržování požadavku rychlosti trestního řízení a nakonec i nápravy záležitostí především orgánů činných v trestním řízení, tedy v konečném stadiu soudu. Přitom z hlediska judikatury ESLP je s ohledem na počet dosud konstatovaných porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy právě nedostatečná rychlost řízení nejčastějším problémem trestního řízení v judikatuře tohoto soudu. Na druhé straně, jak konstatuje Jiří Kmec, nejde určitě o nedostatek, který by bylo možné označit za chronický.¹¹ Tomu nasvědčuje i řada rozhodnutí, kde podle rozhodnutí ESLP nedošlo k porušení práva na projednání v přiměřené době (viz například rozsudek ESLP ve věci Punzelt proti České republice z 25. 4. 2000, č. stížnosti 31315/96; rozhodnutí ESLP ve věci Mokroš a Mokrošová proti České republice z 2. 5. 2006, č. stížnosti 18596/02; rozhodnutí ESLP ve věci Seiler proti České republice z 10. 9. 2013, č. stížnosti 15759/10) nebo na urychlený přezkum oprávněnosti vazby (například rozhodnutí ESLP ve věci Udovik proti České republice z 24. 8. 2004, č. stížnosti 59219/00; rozhodnutí ESLP ve věci Hlubuček proti České republice z 30. 11. 2004, č. stížnosti 6211/02).

Z těchto hledisek je třeba se nejprve zabývat příčinami nedostatečné rychlosti řízení zejména ze strany soudu.¹² Tyto příčiny mohou být subjektivní nebo objektivní povahy. Pokud jde o subjektivní příčiny, je třeba na prvním místě jmenovat nesoustředěnost a nedostatečnou přípravu soudce, která je nezřídka spojena i s pomalostí a neuspokojivou odbornou přípravou soudce na projednání konkrétní trestní věci a následně i s nedostatky při vedení řízení v hlavním líčení, jako nejdůležitějším stadiem trestního řízení, ve kterém spočívá těžiště dokazování. Byť samozřejmě tyto nedostatky se neobjevují u každého soudce, a dokonce ani u většiny trestních soudců, ani ve většině trestních věcí, je nutné se jimi s ohledem na nepřiměřeně dlouhé trvání některých trestních věcí odpovědně zabývat.

Rozhodující pro další průběh řízení je již činnost předsedy senátu nebo samosoudce (dále i jen „předsedy senátu“) ve fázi bezprostředně po podání obžaloby k soudu, jejíž úroveň má podstatný vliv na další průběh řízení, přitom je třeba zajistit, aby soud (stejně jako v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení) konal v dané věci plynule. Pojem plynulost v trestním řízení je třeba chápat ve světle ústavně zaručených práv stěžovatele a také v kontextu zásady rychlosti řízení zakotvené v ustanoveních trestního řádu.¹³ V tomto stadiu se rozhoduje o tom, zda hlavní líčení bude nařízeno ve věci, v níž jsou pro to skutečně podmínky, zda bude provedeno soustředěně a plynule, zda se je podaří skončit v rámci jediného jednání apod. Jinými slovy řečeno, rozhoduje se o tom, zda předseda senátu nenařídí hlavní líčení ve věci, která pro to není „zralá“, zda v hlavním líčení nebude dokazování rozmělněno zbytečným prováděním bezvýznamných důkazů či naopak, zda nezůstanou neprovedeny podstatné důkazy a zda se délka soudního řízení nebude zbytečně protahovat v důsledku odročování hlavního líčení z důvodů, které bylo možné předvídat a kterým bylo možné předejít při náležité přípravě předsedy senátu.

Jak uvádí Petr Hrachovec v naší společné práci „Trestní řízení před soudem prvního stupně“, je základní chybou předsedy senátu, jejíž důsledky se zpravidla vždy projeví v průběhu hlavního líčení anebo později, například ve stadiu odvolacího řízení, unáhlené či mechanické nařízení hlavního líčení jen na podkladě obžaloby a v ní uvedených návrhů, tj. bez důkladného prostudování spisu z toho hlediska, jaký podklad pro podání obžaloby ve skutečnosti skýtají výsledky přípravného řízení. Nekritický vztah k obžalobě se předsedovi senátu zpravidla vymstí nebo mu alespoň způsobí komplikace. Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce. Za slovy „obviněný se k činu v podstatě doznal a na svou obhajobu neuvedl nic právně významného“, která lze často číst v odůvodnění obžaloby, se mnohdy skrývá to, že obviněný ve skutečnosti popírá některou z podstatných složek trestného činu, například zavinění, rozsah následku, příčinnou souvislost mezi svým jednáním a následkem atd., a že uplatňuje obhajobu, která, pokud by byla náležitě prověřena a ukázala se jako pravdivá, respektive nebyla vyvrácena, by vylučovala uznání viny. Obžaloba také někdy jen lakonicky uvádí, že „obviněný sice spáchání trestného činu popřel, ale jeho vina byla prokázána výpověďmi svědků“, s dovětkem, že státní zástupce navrhuje provést v hlavním líčení výslech těchto svědků, ač jiní svědci potvrzují obhajobu obviněného, aniž státní zástupce v obžalobě navrhl jejich výslech v hlavním líčení. Předseda senátu musí mít na paměti dvojí postavení státního zástupce. Státní zástupce je jednak orgánem činným v trestním řízení a v tomto ohledu má obdobné povinnosti jako soud, například při zjišťování skutkového stavu podle § 2 odst. 5 TrŘ, jednak je procesní stranou a v tomto ohledu se vyznačuje určitou zainteresovaností na výsledku řízení. Z toho pak logicky plyne určitá jednostrannost přístupu státního zástupce k projednávané věci. Tato jednostrannost musí být korigována objektivností a nestranností předsedy senátu a jeho kritickým vztahem k obžalobě.¹⁴

Jestliže tedy předseda senátu důkladně a kriticky nenastuduje obžalobu a spis po nápadu trestní věci před jakýmkoliv dalším opatřením, což by mělo být samozřejmou součástí stylu práce předsedy senátu v našem typu trestního řízení, kde sice těžiště řízení je v hlavním líčení v řízení před soudem, ale přípravné řízení si stále zachovává své významné postavení zejména z hlediska opatření a zajištění základního rozsahu dokazování,¹⁵ je to zpravidla důvodem průtahů v následném hlavním líčení.

Takovým důkladným a kritickým přístupem předseda senátu totiž získává o věci přehled, který mu umožní odpovědně zvážit, zda lze nařídit hlavní líčení nebo zda je namístě jiný postup. Vychází-li práce předsedy senátu z důkladné znalosti obsahu spisu, umožní mu to postupovat soustředěně, se zaměřením na podstatu věci, a přitom i relativně rychle, předejít řadě nejrůznějších a zpravidla zbytečných komplikací v dalším průběhu řízení, vystupovat jako subjekt, který řádně a rozhodně vede probíhající proces, a získat tak i přirozený respekt procesních stran. Předseda senátu se nemůže vyhnout tomu, aby se s obsahem spisu náležitě seznámil, a čím dříve tak učiní, tím lépe pro něho samého. V jednací síni není nic trapnějšího než předseda senátu, na kterém je vidět, že se s věcí seznamuje teprve v průběhu hlavního líčení.

Zanedbatelné není ani to, že včasné a důkladné prostudování spisu vede nejen k soustředěnému a rychlému vyřešení většiny trestních věcí v hlavním líčení, ale mnohdy umožní nekonat hlavní líčení ve věci, v níž jsou předpoklady pro rozhodnutí trestním příkazem nebo pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, popřípadě pro jiné rozhodnutí, které nevyžaduje, aby se konalo hlavní líčení.¹⁶

Z hlediska vlastního průběhu hlavního líčení je třeba, aby předseda senátu i samosoudce připravil, poté řídil hlavní líčení a vedl celé řízení tak, aby skončilo pokud možno již v prvním hlavním líčení, tedy aby zabránil vzniku průtahů a zbytečnému odročování. V praxi tomu tak ovšem vždy není a v některých případech, aniž by to vyžadoval rozsah či složitost věci, již počítá s odročením hlavního líčení, což je pak zdrojem zbytečného prodlužování projednávání trestní věci. Předseda senátu, který konání hlavního líčení připravuje, si proto musí na základě studia spisů a jejich příloh předložených soudu spolu s podanou obžalobou (§ 176 odst. 1 věta první TrŘ) vytvořit konkrétní představu o postupu hlavního líčení, zejména postupu při dokazování směřujícího ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí. Pokud tak neučiní, dochází v praxi zásadně ke zbytečným průtahům, rozvleklosti jednání a nedůvodně složitému provádění důkazů v hlavním líčení. Dalším zdrojem průtahů a často i nedůvodného odročování hlavního líčení je zavedená praxe doručování obžaloby spolu s předvoláním nebo vyrozuměním osob k hlavnímu líčení, což sice stávající trestní řád v § 196 odst. 3 umožňuje, ale spíše jako „nejzazší možnost“, když v § 196 odst. 1 TrŘ předpokládá její dřívější doručení. Účinnější i přes dosud v praxi nejpoužívanější způsob současného doručení je podle mého názoru doručení opisu obžaloby v předstihu samostatně, tedy dříve, než se přikročí k vlastnímu nařízení hlavního líčení, čímž se může opět předejít mnoha průtahům v dalším řízení. Zjištění stanoviska stran, zejména obhajoby, ale i poškozeného, již v této fázi řízení, může především ve věcech skutkově a právně složitějších přispět k lepší přípravě hlavního líčení a zejména k jeho efektivnějšímu průběhu bez zbytečného odročování, a tím i k co nejkvalitnějšímu meritornímu rozhodnutí. Může také vést vzhledem k návrhu některé ze stran k vyřízení jednodušších věcí jinak než v hlavním líčení rozsudkem tam, kde jeho konání by bylo formální a účelu trestního řízení lze dosáhnout jinak (například podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 TrŘ nebo narovnáním podle § 309 a násl. TrŘ). Proto i připravovaná rekodifikace trestního řádu počítá nejen se zachováním lhůt pro nařízení hlavního líčení, ale i s tím, že předseda senátu dá nejpozději do 15 dnů od podání obžaloby k soudu doručit její opis všem osobám, jimž se doručuje (mimo obviněného i poškozenému, zúčastněné osobě atd.), přičemž současně vyrozumí obviněného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména:

Těmito navrhovanými ustanoveními se sleduje na jedné straně posílení kontradiktornosti řízení a na druhé straně i předcházení průtahům a naplnění zásady rychlosti řízení, neboť předseda senátu tak zpravidla bude znát ještě před zahájením hlavního líčení stanovisko obhajoby k obžalobě. Byť se jedná o právo obviněného, nikoliv o povinnost, případné vyjádření obhajoby umožní předsedovi senátu zvážit, zda bude vhodné věc vyřídit postupem mimo hlavní líčení nebo naopak v předběžném projednání obžaloby či jiným způsobem, anebo v případě konání hlavního líčení zajistit jeho průběh a zaměření dokazování tak, aby bylo skončeno při jediném zasedání soudu. Podle této předpokládané nové úpravy musí být obviněný také poučen o důsledcích spojených s jednotlivými prohlášeními, přičemž v případě konání hlavního líčení samosoudce/předseda senátu vždy na začátku hlavního líčení ověří, zda obviněný setrvává na vyjádření nebo zda je chce změnit či upřesnit. Všechny tyto přístupy jsou nutné, aby k odročování hlavního líčení docházelo jen skutečně ve výjimečných a náležitě odůvodněných případech a v zásadě vždy na konkrétně stanovený termín (srov. k tomu i stávající § 219 TrŘ).

Velmi důležité rovněž je, aby po vyhlášení rozhodnutí bylo urychleně zpracováno písemné vyhotovení konečného rozhodnutí. Trestní řád stanoví pro vyhotovení rozsudku nebo usnesení (srov. § 129 a 138 TrŘ) poměrně krátké lhůty, a to v řízení před okresními soudy a krajskými soudy jako soudy druhého stupně ve vazebních věcech do pěti pracovních dnů a v ostatních věcech do deseti pracovních dnů, a řízení před krajskými soudy jako soudy prvního stupně, vrchními soudy a před Nejvyšším soudem ve vazebních věcech do deseti pracovních dnů a v ostatních věcech do dvaceti pracovních dnů. Tyto lhůty však právě ve věcech, v nichž byly shledány průtahy, nejsou zejména u některých soudů prvního stupně a některých odvolacích soudů nezřídka dodržovány, přičemž jsou předsedy těchto soudů prodlužovány na nepřiměřeně dlouhou dobu, nebo dokonce i opakovaně. Takový postup je odůvodnitelný jen ze závažných důvodů, zejména s ohledem na rozsáhlost a složitost věci. Dalším takovým závažným důvodem může být například onemocnění soudce, jinak by k němu mělo docházet jen zcela výjimečně a vždy jen v náležitě odůvodněných případech. Zvláště když trestní řád umožňuje, aby v případě, že nemůže předseda senátu ani jiný jeho člen vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotovil jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce. Jde-li o samosoudce, vyhotoví rozsudek soudce určený předsedou soudu. Těchto ustanovení, jak vyplývá z dosavadní praxe, však předsedové soudů nedostatečně využívají a raději opakovaně prodlužují uvedené lhůty pro vypracování rozsudku, což pak vede k neodůvodněným průtahům.

V případě, že je podán opravný prostředek, je třeba, aby činnost soudu prvního stupně, který zásadně věc předkládá nadřízenému soudu, byla rovněž soustředěna na co nejrychlejší vyhotovení opravným prostředkem napadeného rozhodnutí, provedení potřebných úkonů a předložení věci příslušnému soudu k rozhodnutí (srov. § 251 TrŘ). Také v této fázi řízení je opomenutí tohoto postupu zdrojem dalších průtahů. Stejně tak i nadřízený soud musí při vyřizování opravného prostředku postupovat soustředěně a bez zbytečných formalismů. Tak například Ústavní soud v nálezu z 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 (19/2010 USn.), shledal neodůvodněné průtahy v souvislosti s písemným vyhotovením rozsudku, kdy rozsudek byl vyhlášen na hlavním líčení dne 21. 11. 2000, přičemž pokyn k jeho odeslání je až ze dne 30. 4. 2001 (přitom § 129 odst. 2 TrŘ ve znění do 31. 12. 2001 ukládal předsedovi senátu povinnost vypracovat písemné vyhotovení rozsudku zpravidla do 5 dnů po jeho vyhlášení). Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo předloženo odvolacímu soudu dne 11. 7. 2001, přičemž ten, aniž by v mezidobí provedl jediný úkon, nařídil pokynem ze dne 25. 3. 2002 na den 9. 5. 2002 veřejné zasedání (č. l. 2366), na kterém vydal rozsudek sp. zn. 1 To 66/2001. Další průtahy v této věci shledal Ústavní soud i v postupu odvolacího soudu v souvislosti s předložením dovolání Nejvyššímu soudu, kdy dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem vráceno krajskému soudu bez meritorního rozhodnutí (č. l. 2456), neboť se stěžovatel skrýval, a nebyl mu tak doručen rozsudek vrchního soudu (k tomu došlo až dne 12. 11. 2008, poté co stěžovatel nastoupil výkon trestu). Dopisem ze dne 15. 1. 2003 oznámil stěžovatel krajskému soudu, že jeho dovolání může být projednáno, neboť již dne 12. 7. 2002 převzal od svého právního zástupce opis rozsudku vrchního soudu, podepsal plnou moc k zastupování v řízení o dovolání a nadto byl přítomen celému odvolacímu řízení, včetně vyhlášení rozsudku (č. l. 2476). Na tento dopis reagoval krajský soud sdělením právnímu zástupci stěžovatele, že takové doručení možné není a je třeba mít ve spise založenu řádnou doručenku (č. l. 2478). Podle názoru Ústavního soudu postupoval krajský soud ryze formalisticky, když za platný doklad o doručení neakceptoval „čestné prohlášení“ stěžovatele a dál lpěl na postupu podle § 62 a násl. TrŘ, byť ustanovení trestního řádu o doručujících orgánech výslovně neupravovalo doručení prostřednictvím právního zástupce a doklad o doručení formou písemného prohlášení adresáta (viz například § 50g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po 1. 1. 2005), nicméně výklad ve prospěch takového doručení v nyní projednávané věci nejenže neodporuje účelu právní úpravy doručování, naopak přispívá k jeho naplnění. Jinak řečeno, potvrdí-li odsouzený doručení rozsudku a vyjádří-li souhlas s projednáním dovolání, míjí se účel zákona, trvá-li soud na doslovném znění zákona a jeho ryze formálním výkladu, nadto na výkladu, který může jen zhoršovat intenzitu již nastalého zásahu do základního práva obviněného, tak jako k tomu došlo v případě stěžovatele [viz teleologická metoda výkladu, body 15 a 16 nálezu Ústavního soudu z 6. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 3201/08 (19/2009 USn.)].

Také v činnosti odvolacích soudů lze nalézt další typické případy, v důsledku nichž vznikají neodůvodněné průtahy v řízení. Přestože již stávající úprava odvolacího řízení je založena na apelačním principu jen s prvky kasačního přístupu, odvolací soudy v některých případech nedodržují § 259 odst. 1 TrŘ, podle kterého, je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutné hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování. Zrušující rozhodnutí v rozporu s tímto ustanovením je vždy zdrojem podstatných průtahů v dalším řízení, které může být ještě prodlouženo dalšími okolnostmi jak nezávislými na rozhodnutí odvolacího soudu (například změna složení senátu v důsledku odchodu některého soudce do důchodu, jeho onemocnění nebo i smrti apod., a s tím spojeného nového projednání věci od počátku), tak i s tímto rozhodnutím spojenými. Takovým případem je například nedůvodné rozhodnutí podle § 262 TrŘ, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nebo dokonce jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě, což je vždy spojeno s tím, že je nutné u soudu prvního stupně věc projednat v novém hlavním líčení od počátku. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že by tento postup odvolacího soudu měl být jen výjimečným postupem, protože je průlomem do ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 LPS), což však odvolacím soudem není vždy dodržováno [viz například Rt 40/1991-I., dále nálezy Ústavního soudu ze 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95 (82/1996 USn.), nebo z 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 (15/1996 USn.), a z poslední doby i nález Ústavního soudu z 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18]. V některých věcech odvolací soud dokonce ani svůj závěr ve smyslu § 262 TrŘ dostatečně neodůvodní, jak to vyplývá z nálezu Ústavního soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 (5/1999 USn.), ve kterém uvedl, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 TrŘ, tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž nedostatečně odůvodnil, zda se jednalo o závažné vybočení z logiky věci a v čem a proč spatřuje vadné hodnocení důkazů, přitom současně nařídil, aniž toto své rozhodnutí odůvodnil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Tím podle Ústavního soudu porušil ústavně zaručená práva a zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a zároveň vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, což nepochybně vedlo i k podstatnému prodloužení řízení [podobně se Ústavní soud vyjádřil i v nálezu ze 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09 (196/2009 USn.)].

Dalším velmi negativním jevem je tzv. soudní ping-pong, spočívající v opakovaném rušení rozhodnutí v odvolacím nebo dovolacím řízení a vracení věci soudům nižšího stupně, jak to vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Tak například Ústavní soud v usnesení ze 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 (45/1998 Usu.), uvedl, že existují i situace, byť nikoliv běžné, kdy v trestním řízení odvolací soud třikrát zruší rozsudek soudu prvního stupně (podobně opakovaně byly nadřízenými soudy zrušovány odsuzující a zprošťující rozsudky ve věci, kterou řešil Ústavní soud v již zmíněném nálezu z 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18). Takové situace, byť jde podle mého nazoru spíše jen o ojedinělé konkrétní trestní věci, nepřispívají k dobré pověsti justice jako celku a jsou často i zneužívány ke generalizujícím tvrzením o pomalosti české justice. Tento negativní jev může mít rozličné příčiny od nerespektování závazného právního názoru a pokynů vyššího soudu ve zrušujícím rozhodnutí, které bylo vydáno v odvolacím řízení (§ 264 odst. 1 TrŘ) či dovolacím řízení (§ 265s odst. 1 TrŘ), až po snahu prosadit svůj pohled na průběh dokazování a rozhodnutí, a to jak ze strany odvolacího či dovolacího sudu, tak i ze strany nalézacího soudu. Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést. Nerespektování právního názoru nebo pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity. Princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance po kasaci prvoinstančního rozhodnutí v trestních věcech je pravidelně uznáván též v procesních úpravách zahraničních demokratických zemí. Jako příklad je možné uvést § 358 odst. 1 německého trestního řádu (dStPO) nebo § 293 odst. 2 rakouského trestního řádu (öStPO). Také judikatura zahraničních ústavních soudů aprobovala tento princip jako ústavně souladný [viz například rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (BVerfGE 12, 67, 71)].¹⁸

Podle názoru ESLP nelze opakované rušení rozhodnutí nižších soudů vyššími soudy přičítat obviněnému a jsou za něj vždy odpovědné soudy jako orgány státu, a to i když jsou tyto rozsudky nižších soudů rušeny pro vady a nedostatky ve skutkových zjištěních, neboť to svědčí o nedostatku nezbytné péče ze strany dotčeného soudu (rozsudek ESLP ve věci Kozák proti České republice z 18. 4. 2006, č. stížnosti 30940/02, § 18).

Také s tímto negativním jevem spočívajícím v opakovaném rušení rozhodnutí a vracení věci nižším soudům k novému projednání, který je jednou z nejdůležitějších příčin porušení zásady rychlosti trestního řízení, je třeba se zabývat při přípravě nového trestního řádu, kde bude třeba uvažovat o dalším posílení apelačního principu,¹⁹ a to s možností měnit skutkový stav zjištěný nalézacím soudem na základě vlastního širokého dokazování, na úkor kasace v odvolacím řízení, a to i na základě zahraničních zkušeností (například ve Švédsku), úvahou o zavedení odvolacího líčení, které by svou povahou bylo v podstatě pokračováním hlavního líčení s možností opakovat podstatné důkazy a doplňovat řízení i dalšími důkazy navrženými v tomto stadiu trestního řízení. Lze si samozřejmě představit námitky jak z hlediska teorie (zachování instance s možností opětovného podání opravného prostředku proti novému rozhodnutí nalézacího soudu po kasačním rozhodnutí), tak i z hlediska praxe, týkající se podstatně většího zatížení odvolacích soudů takovým projednáváním trestních věcí v odvolacím řízení, což by si zřejmě vyžádalo jejich určité posílení, jež by však bylo vyváženo s tím spojeným snížením zatížení soudů prvního stupně, kde by bylo velmi omezeno opětovné projednávání zpravidla těch největších a nejsložitějších věcí. Jestliže však přihlédneme k tomu, že v posledních desetiletích bylo zavedeno dovolání a možnost dalšího přezkoumání na základě ústavní stížnosti před Ústavním soudem, nehledě ještě k dalšímu možnému řízení před ESLP, není možné podle mého názoru takovou zásadní změnu pojetí odvolacího řízení z uvedených hledisek a priori odmítnout.

Ke všem těmto skutečnostem a postupům, které negativně ovlivňují rychlost a průtahy v trestním řízení, přistupují i další subjektivní přístupy spočívající v neschopnosti některých soudců organizovat náležitě svou práci, a další důvody na straně konkrétních soudců, ať už jde o tzv. syndrom vyhoření a další osobní, zdravotní a případně i rodinné důvody. Tyto příčiny vyplývají zejména z judikatury kárných senátů Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 11. 6. 2009, č. j. 13 Kss 1/2009-44, z 10. 12. 2009, č. j. 13 Kss 4/2009-102, z 20. 3. 2014, č. j. 16 Kss 9/2013-91, z 29. 5. 2014, č. j. 11 Kss 10/2013-83, z 22. 1. 2015, č. j. 16 Kss 1/2014-83, z 12. 11. 2015, č. j. 16 Kss 1/2015-87, z 8. 12. 2016, č. j. 16 Kss 3/2016-108, vše dostupné na www.nssoud.cz).

Mimo těchto subjektivních příčin způsobují dlouhé projednávání některých konkrétních kauz i objektivní příčiny spočívající ve skutkové složitosti a rozsáhlosti konkrétní věci, spojené často s tím, že svědci se k soudu nedostavují či jsou opakovaně stranami předkládány další znalecké posudky. Podle rozhodnutí Ústavního soudu z 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04 (45/2004 Usu.): „Při posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba přihlédnout také ke složitosti trestní věci po stránce skutkové a důkazní.“ Na druhé straně složitostí věci lze odůvodnit pouze nutnost řádné činnosti orgánů činných v trestním řízení, nikoliv jejich nečinnost nebo činnost, která je díky svému špatnému provádění neefektivní [srov. nález Ústavního soudu z 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04 (10/2005 USn.)].

Skutková složitost může spočívat například v počtu obviněných a v rozsahu trestné činnosti,²⁰ a to i po stránce teritoriální (velikost území, na kterém byla trestná činnost páchána), časové (trestná činnost trvající několik let) či materiální (počet útoků), jak to vyplývá například z rozsudku ESLP ve věci Nemeth proti České republice z 20. 9. 2005, č. stížnosti 35888/02, § 47; ale i v důkazní složitosti, a to po stránce rozsahu důkazů, jestliže bylo třeba shromáždit velké množství důkazů (rozsudek ESLP ve věci Vrána proti České republice z 30. 11. 2004, č. stížnosti 70846/01, § 29) nebo znalecké posudky (rozsudky ESLP ve věci Škodáková proti České republice z 21. 12. 2004, č. stížnosti 71551/01, § 39; ve věci Voleský proti České republice z 29. 6. 2004, č. stížnosti 63627/00, § 103). Může jít také o specifické okolnosti z hlediska povahy vyšetřované a souzené trestné činnosti, například šlo o obvinění z trestné činnosti týkající se několika finančních a obchodních společností (rozsudek ESLP ve věci Barfuss proti České republice z 31. 7. 2000, č. stížnosti 35848/97, § 80) nebo z finanční kriminality, páchané za pomoci složitých operací s cílem uniknout pozornosti policejních orgánů (srov. rozsudek ESLP ve věci Bačák proti České republice ze 7. 3. 2006, č. stížnosti 3331/02, § 28). Podobným důvodem odůvodňujícím prodloužení řízení bez viny orgánů činných v trestním řízení může být i skutečnost, že v průběhu řízení bylo třeba proti obviněnému vznést další obvinění (rozsudek ESLP ve věci Barfuss proti České republice z 31. 7. 2000, č. stížnosti 35848/97, § 80). Dalším takovým důvodem může být objem spisového materiálu, jakož i přítomnost mezinárodního prvku v řízení, kde v trestním řízení bylo třeba provést některé úkony prostřednictvím, mezinárodní justiční spolupráce²¹ (rozsudek ESLP ve věci Wloch proti Polsku z 19. 10. 2000, č. stížnosti 27785/95, § 147–151, kde ESLP neshledal řízení nepřiměřeně dlouhým, přestože v té době trvalo již šest let).²² Také v těchto případech je třeba, aby se orgány činné v trestním řízení snažily postupovat efektivně, zejména své žádosti urgovat, případně jednat s příslušnými orgány cizího státu. Podle názoru Ústavního soudu je totiž nepřijatelné, aby trestní řízení bylo donekonečna prodlužováno s odkazem na nutnost získání informace ze zahraničí. Je věcí státu, aby se s problematikou zahraničních prvků v trestním řízení, včetně mezinárodní spolupráce, vypořádal zajištěním funkčního a rychlého systému právní pomoci či jiným způsobem [viz nález z 19. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 641/04 (10/2005 USn.)].

Důvodem průtahů může být i složitost právní problematiky, která je někdy ovlivněna i rozporuplností judikatury a jejího nedostatečného sjednocování. Právní složitost je v některých věcech ovlivňována i novými zákony (zejména kodexy – například v posledních letech novým občanským zákoníkem, jehož zejména nové instituty jsou předmětem judikatury soudů všech stupňů soudní soustavy, což má význam i pro trestní rozhodnutí, neboť trestní zákoník jako subsidiární právní předpis v mnohém na tyto instituty navazuje), K tomu je však třeba uvést i nález Ústavního soudu z 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09 (122/2010 USn.), podle kterého jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná. Stejně tak ESLP v rozsudku ve věci Lavents proti Lotyšsku z 28. 11. 2002, č. stížnosti 58442/00, § 99 a 103, nepřijal omluvu, že prodloužení řízení bylo způsobeno tím, že soudci si museli prohloubit své znalosti bankovního práva.

Dalším důvodem mohou být i časté novelizace právních předpisů, zejména je-li jejich důsledkem narušování jednoty a přehlednosti daného zákona a jeho návaznosti na související právní předpisy, případně i vydání celého nového procesního kodexu. V té souvislosti je třeba poznamenat, že ESLP považoval za ospravedlnitelné prodloužení řízení o dobu, po kterou bylo nutné řešit určité problémy spojené s výkladovými problémy nově přijaté právní úpravy, například v případě novely (rozsudek ESLP ve věci Gonzales Doria Duran de Quiroga proti Španělsku z 28. 10. 2003, č. stížnosti 59072/00, § 34) nebo přijetí celého nového kodexu trestního práva procesního (rozsudek ESLP ve věci Casadei proti Itálii ze 4. 7. 2002, č. stížnosti 37249/97, § 18; dále viz rozsudky ESLP ve věci Timár proti Maďarsku z 25. 2. 2003, č. stížnosti 36186/97, § 35; ve věci Heská proti České republice z 23. 5. 2006, č. stížnosti 43772/02, § 31).²³

V tomto směru je možné také poukázat na zastaralý a mnohokrát novelizovaný trestní řád, který již svým pojetím, nepřehledností a některými dalšími nedostatky, jež často vedou k rozpornému výkladu i aplikaci jeho ustanovení, nevyhovuje modernímu trestnímu řízení ve státě, který je založen na idejích demokratického právního státu. Jak bylo již zmíněno ve Východiscích a principech nového trestního řádu přijatých Ministerstvem spravedlnosti, které byly v návaznosti na předchozí dva věcné záměry trestního řádu vzaty vládou České republiky na vědomí,²⁴ přetrvává také značné množství problémů, jež brání efektivnímu průběhu trestního procesu. V důsledku četných novelizací byla narušena celková jednota pojetí trestního řádu jako základní normy trestního práva procesního, byly narušeny, a do značné míry i změněny, základní zásady, z nichž by platná právní úprava měla vycházet a které by i důsledně respektovala. Také v důsledku toho je české trestní řízení stále poměrně komplikované a zdlouhavé, kdy systém trestní justice není schopen zvládnout některé velmi závažné formy kriminality a potýká se i s kriminalitou běžnou, řada trestných činů zůstává nepotrestána, nebo k tomu dojde až se značným zpožděním, a kladou se příliš vysoké nároky na formální aspekty dokazování, což znemožňuje usvědčit skutečné pachatele trestných činů. Je třeba jen doufat, že nyní probíhající poměrně intenzivní práce na přípravě a zpracování nového trestního řádu povedou k přijetí nového trestního řádu, který bude dobře přispívat k efektivnímu trestnímu řízení v 21. století, a bude dobrým legislativním základem pro odstranění většiny shora zmíněných nedostatků, jež vedou k neodůvodněnému prodlužování trestního řízení.

Posledním, byť nikoli nevýznamným, důvodem průtahů v trestním řízení je přetíženost některých soudů, ale i jejich jednotlivých senátů, způsobená nedostatečnou obsazeností daného soudu potřebným počtem soudců či administrativních pracovníků, což je mnohaletým problémem zejména některých soudů v Severočeském kraji. V tomto směru se situace v posledních letech v důsledku uplatňování tzv. dynamického modelu Ministerstvem spravedlnosti při přidělování „soudcovských míst“ značně zlepšila, přesto však některé problémy stále přetrvávají, a proto je třeba, aby se zejména Ministerstvo spravedlnosti i tomuto důvodu ovlivňujícímu rychlost řízení nadále odpovědně věnovalo. Takový přístup je nutný zejména proto, že podle judikatury Ústavního soudu a ESLP zásadně není dostačujícím důvodem pro nerespektování kritéria „přiměřené lhůty“, v níž má trestní proces proběhnout, „nedostačující stav soudního personálu“ [srov. nález Ústavního soudu z 22. 3. 1995, sp. zn. IV. ÚS 173/94 (16/1995 USn.)], respektive nedostatky v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost [srov. nález Ústavního soudu z 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03 (6/2004 USn.)].

Je totiž věcí státu, aby organizoval soustavu státních orgánů tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů [srov. nález Ústavního soudu z 25. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 529/03 (45/2004 USn.)].²⁵

Podle již zmíněné judikatury ESLP i Ústavního soudu má význam i chování stěžovatele v průběhu trestního řízení. Tak například v jednom ze svých rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (orgánů činných v trestním řízení) nebo jsou vyvolány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (vedle strany obhajoby přichází v úvahu i obstrukční jednání ze strany dalších stran, zejména zúčastněné osoby či poškozeného).²⁶ Ústavní soud v dané věci konstatoval, že podstatný podíl na průtazích, ke kterým v tomto řízení docházelo, má samotný stěžovatel, respektive jeho obhájce.²⁷ Ústavní soud nemohl přehlédnout ani fakt, že písemné soudní zásilky doručované stěžovateli v průběhu trestního řízení se často nepodařilo doručit, protože se stěžovatel nezdržoval na jím uvedených adresách; i tím docházelo k průtahům v řízení [srov. usnesení z 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04 (45/2004 Usu.)]. Také ESLP hodnotí chování stěžovatele, neboť stát nemůže být odpovědný za průtahy vzniklé stranou obhajoby, ve snaze co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv, nebo jinými prostředky, a to přesto, že od obviněného nelze očekávat, že bude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.²⁸

Z tohoto posledně uvedeného hlediska je nutné velmi obezřetně hodnotit průtahy vzniklé například tím, že obviněný nespolupracoval se soudy při dokazování (srov. přiměřeně rozhodnutí ESLP ve věci Jednota katolických tovaryšů proti České republice z 26. 4. 2005, č. stížnosti 65194/01) nebo nespolupracoval s ustanoveným znalcem (viz rozsudky ESLP ve věci Voleský proti České republice z 29. 6. 2004, č. stížnosti 63627/00, § 104; ve věci Maršálek proti České republice ze 4. 4. 2006, č. stížnosti 8153//04, § 69).

Obviněnému nelze také vytýkat pouhé uplatňování jeho procesních práv a prostředků, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní úprava, a to zejména využívání řádných a mimořádných opravných prostředků, stížností na činnost orgánů činných v trestním řízení, odmítání výpovědi, popírání viny, podávání návrhů a žádostí, a to včetně žádostí o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání (k opakovaným žádostem o odročení zasedání srov. rozsudek ESLP ve věci Mohylová proti České republice z 6. 9. 2005, č. stížnosti 75115/01, oddíl 1)²⁹ nebo o provedení dalších důkazů (srov. rozsudek ESLP ve věci Punzelt proti České republice z 25. 4. 2000, č. stížnosti 31315/96, § 95, kde se vyjádřil k tomu, že obviněný vznesl po podání obžaloby více návrhů na provedení dalších důkazů, ač při skončení vyšetřování prohlásil, že žádné takové návrhy nemá), atd. Na druhé straně nelze ani orgány činné v trestním řízení činit odpovědné za prodloužení trestního řízení v důsledku toho, že se musely vypořádat s takovými opravnými prostředky, stížnostmi na postup orgánů nebo návrhy či žádostmi. To vyplývá z rozsudků ESLP například ve věci Herbst a další proti České republice z 12. 4. 2005, č. stížnosti 32853/03, § 26, či ve věci Bořánková proti České republice ze 7. 1. 2003, č. stížnosti 41486/98, § 61 a ve věci Dostál proti České republice z 25. 5. 2004, č. stížnosti 52859/99, § 220, kde ESLP uvedl, že „… soudy byly nuceny řešit řadu procesních návrhů stěžovatele a předávat si spis z důvodů opravných prostředků podaných stěžovatelem. Nelze jim tedy vytýkat, že řízení doposud neskončilo rozhodnutím ve věci samé.“³⁰

Obstrukce obviněných a jejich obhájců, které mohou mít značný dopad na délku konkrétních trestních řízení, mohou mít nejrůznější povahu. Velmi častým jevem jsou opakované změny obhájce, aniž by pro to byl materiální důvod (viz rozsudek ESLP ve věci Koktavá proti České republice z 2. 12. 2003, č. stížnosti 45107/98, § 47). Byť jde o výkon obhajovacího práva obviněného na volbu obhájce (§ 33 odst. 1 TrŘ), může v konkrétním případě jít o zneužití práva, a v důsledku toho o chování obviněného, které přispělo k délce řízení, jež nelze přičítat soudu (státu). Proto nález Ústavního soudu z 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96 (87/1996 USn.), zdůraznil, že není nutno přizpůsobovat režim trestního řízení požadavkům obhájce při převzetí obhajoby na poslední chvíli; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci, a nikoliv naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se vypořádá se svými zákonnými a etickými povinnostmi, proto změnou v osobě zvoleného obhájce není obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán.

Dalšími obstrukcemi ze strany obhajoby může být podávání četných a rozsáhlých podání (rozsudek ESLP ve věci Havelka proti České republice z 2. 11. 2004, č. stížnosti 76343/01, § 54) nebo nepřesných a neúplných návrhů (rozsudek ESLP ve věci Čermochová proti České republice z 22. 3. 2005, č. stížnosti 35476/03, oddíl 1.1).

Zneužíváním procesních práv v dokazování je také taktika obhajoby, v rámci níž se záměrem prodlužování řízení jsou navrhovány v řízení před soudem stále nové a nové důkazy, které jsou navíc nedostatečně specifikovány nebo vymezeny (například až v řízení před soudem přednesené návrhy na výslechy nových svědků, které „zná“ obviněný jen pod křestními jmény nebo přezdívkami, popřípadě pokud už zná celé jméno, není schopen uvést žádné další údaje sloužící k jejich zjištění, ztotožnění a následnému předvolání, což nezřídka vede k pátrání po nich prostřednictvím policie, případně uvádí, že žijí v zahraničí, v důsledku čehož je třeba využít až v řízení před soudem mezinárodní justiční spolupráce). ESLP v té souvislosti řešil i případ, kdy obviněný na radu svého obhájce úmyslně zatajil některé skutečnosti a následně změnil v průběhu řízení taktiku obhajoby, v důsledku čehož bylo třeba vyslechnout další svědky žijící v zahraničí, přičemž navíc další hlavní líčení muselo být odročeno, protože obviněný navrhl provedení dalších důkazů (srov. rozsudek ESLP ve věci Barfuss proti České republice z 31. 7. 2000, č. stížnosti 35848/97, § 81). K průtahům v řízení a k odročování hlavního líčení mohou také vést návrhy na provedení dalšího znaleckého dokazování v řízení před soudem (srov. rozsudky ESLP ve věci Voleský proti České republice z 29. 6. 2004, č. stížnosti 63627/00, § 103; ve věci Škodáková proti České republice z 21. 12. 2004, č. stížnosti 71551/01, § 39).³¹ Právě taktika obhajoby mající za následek opakované odročování hlavního líčení vede v některých případech k dlouhodobému trestnímu řízení. Přitom je však třeba, aby soudy přistupovaly k řešení takových případů odpovědně a při uvážení důležitosti navrhovaných důkazů ve vtahu k dosavadnímu skutkovému zjištění a zvažovaly, zda je takové doplnění důkazů skutečně potřebné a zda vyžaduje odročení hlavního líčení. ESLP totiž ve své judikatuře odmítl argument, že stát nemůže být za některé průtahy odpovědný, jestliže stěžovatel neprotestoval proti rozhodnutí o odročení jednání. Mohlo by tomu tak ale být v případě, jestliže by vláda prokázala, že takový postup stěžovatele by vedl ke zkrácení řízení (viz rozsudek ve věci F. R. a další proti Itálii z 26. 7. 2001, č. stížnosti 45267/99, § 22). Ve věci Pedersen a Baadsgaard ESLP neshledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy s ohledem mimo jiné na to, že stěžovatelé se nikdy nestavěli proti odročení jednání a že příprava řízení včetně nařizování jednání byla prováděna se souhlasem jejich právního zástupce (rozsudek velkého senátu ESLP ze 17. 12. 2004, č. stížnosti 49017/99, § 49).³² S ohledem na průtahy vznikající takovým jednáním Nejvyšší soud v usnesení z 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016, uvedl, že právo obviněného na osobní účast při soudním jednání, které mu zaručuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod či Listina základních práv a svobod, zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Důvody konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je třeba posuzovat v kontextu jeho předchozích omluv a žádostí o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání.

Zdrojem průtahů také je opakované nepřebírání zásilek a nedostavování se k soudu (viz rozsudek ESLP ve věci Konečný proti České republice z 26. 10. 2004, č. stížnosti 47269/99 a další, § 75),³³ omlouvání se z hlavního líčení nebo veřejného zasedání a současné trvání na jednání při nich v jeho přítomnosti s předkládáním různých důvodů, které mu v účasti „brání“, apod. V tomto směru se v posledních letech velmi rozšířilo předkládání pracovních neschopností zaviněných různými onemocněními nebo zraněními, která musí být dokonce v některých případech ověřována znaleckými posudky z oboru zdravotnictví. To může vést ke značným průtahům v řízení, které jsou způsobeny léčením a hospitalizacemi. Tak tomu bylo i v řadě případů řešených ESLP například ve věci Rázlová proti České republice, rozsudek z 28. 3. 2006, č. stížnosti 20252/03, kde se však ESLP podivil, že nebylo z tohoto důvodu přerušeno trestní stíhání, a proto je třeba i tuto možnost v případě takových skutečně dlouhodobých léčení a hospitalizací využívat.

V minulosti byly častým zdrojem obstrukcí v trestním řízení ze strany obhajoby také námitky podjatosti a dlouhé přednesy k jejich odůvodnění. Účinnost této obstrukční taktiky byla však významně omezena právní úpravou novelizovaného § 31 odst. 1 TrŘ, podle kterého o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 TrŘ rozhodne orgán, jehož se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Určitý problém se však může vyskytnout nyní u Nejvyššího soudu, kde byla novelizací tohoto ustanovení trestního řádu provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. doplněna věta „O vyloučení soudce Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.“ Jde o obdobnou úpravu jako v § 16 odst. 1 větě druhé OSŘ, která již činí v praxi senátů občanskoprávního a obchodního kolegia značné potíže, neboť je navržena podjatost soudců senátu, který má rozhodovat, a vzápětí i podjatost soudců senátu, který má podle rozvrhu práce, jenž je veřejný, o vyloučení soudců k původní námitce rozhodovat. Takto je postupováno opakovaně i vůči dalším senátům, které podle rozvrhu práce přicházejí v úvahu pro rozhodnutí o vyloučení soudců dalších senátů. Vzniká tedy „souboj“ o to, kdo je v této „hře rychlejší“. Obdobná situace se dá předpokládat nyní v trestních věcech v případě dovolání k Nejvyššímu soudu. V některých věcech jsou obstrukční námitky podjatosti podávány i postupně proti jednotlivým členům senátu, a navíc z různých důvodů i opakovaně, což vede k tomu, že ve věci je o podjatosti rozhodováno znovu a znovu. Další zneužití práva spočívá v tom, že obvinění podávají proti těmto rozhodnutím o vyloučení soudce ústavní stížnosti, což zpravidla vede k tomu, že příslušný soud vyčkává, jak o této či těchto ústavních stížnostech Ústavní soud rozhodne. Z poslední doby je v tomto směru možné poukázat na věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 819/2015, ve které Nejvyšší soud rozhodl o tom, že soudci senátu 8 Tdo nejsou vyloučení z projednávání této trestní věci usnesením z 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, a Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti usnesením až dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 1472/16, čímž vznikl v této věci průtah v trvání téměř dvou let.

V poslední době se začalo častěji vyskytovat i další obstrukční jednání spočívající v přednášení dlouhých vyjádření k jednotlivým důkazům a někdy až nekonečných závěrečných řečí v hlavním líčení (§ 216 TrŘ) či konečných návrhů ve veřejném zasedání (§ 235 odst. 3 TrŘ). Vzhledem k tomu, že závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci (§ 216 odst. 4 TrŘ), je tím soud postaven do velmi obtížné situace, zvláště když taková řeč zřejmě nevybočuje z rámce projednávané věci, ale pouze jen opakuje a rozvíjí to, co bylo již řečeno a dostatečně vysvětleno. Proto i tímto problémem by se měl připravovaný nový trestní řád zabývat a podle mého názoru by měla být délka závěrečných řečí časově limitována a předsedovi senátu by mělo být také umožněno přerušit či ukončit závěrečnou řeč, pokud jen opakuje a rozvíjí to, co již bylo v ní uvedeno. Nic také nebrání, aby byla přímo v zákoně zakotvena možnost předložit celou závěrečnou řeč nebo její část či doplnění a bližší rozvedení písemně.

Z hlediska možností nápravy je třeba především rozlišovat jednak přístupy zejména orgánů činných v trestním řízení a v konečném stadiu soudu předcházející vzniku průtahů a jednak možnosti nápravy již vzniklých průtahů, které v konečném důsledku vedou k nedodržení zásady rychlosti řízení a k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Přístupy předcházející vzniku průtahů v trestním řízení mají nepochybně přednost, neboť pokud se efektivním a zákonným postupem soudu v návaznosti na činnost ostatních orgánů činných v trestním řízení podaří projednat trestní věc bez neodůvodněných průtahů a při dodržení zásady rychlosti řízení, není třeba již vůbec přistupovat k nápravě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z těchto důvodů jsem postupům předcházejícím vzniku neodůvodněných průtahů v řízení věnoval poměrně značnou pozornost i v přechozích částech tohoto příspěvku, a to především u jednotlivých pochybení soudu, která vedou k jejich vzniku, a zčásti také u řešení průtahů, které vznikly v důsledku postupů ze strany obhajoby. Proto je zde možné již jen zdůraznit, že činnost předsedy senátu nebo samosoudce musí být ihned po nápadu obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu soustředěna na co nejrychlejší seznámení se se spisem a urychlené nařízení příslušného zasedání soudu nebo jiného jednání vedoucího k vyřešení předmětné trestní věci v souladu se zákonem, a to jak z hlediska postupu řízení, tak i konečného rozhodnutí. Přitom předseda senátu musí postupovat efektivně, hospodárně a využívat procesní právní úpravy pro vedení řízení, kterou musí ovládat v souladu s judikaturou nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu a ESLP, na kterou bylo shora, pokud jde o dodržování práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ve stručnosti poukázáno. V případě, že přichází v úvahu po nápadu obžaloby nařízení hlavního líčení, je třeba, aby se soustředil na přípravu a provedení hlavního líčení, a to zejména z hlediska rozsahu dokazování.³⁴ V tomto směru je nezbytné, aby na podkladě spisu a případných vyjádření stran k podané obžalobě předvídal a důkladně se připravil i na jednotlivé eventuality vývoje dokazování a z něho vyplývající možnosti právního posouzení skutku, a také postupy obhajoby, případně i poškozeného a zúčastněné osoby. V neposlední řadě musí také již při přípravě hlavního líčení, vzhledem k tomu, že v našem řízení není rozhodování o trestu zpravidla odděleno od výroku o vině, zvažovat v úvahu přicházející varianty potrestání pachatele pro případ, že bude obviněný (obžalovaný) uznán vinným, a připravit se i na potřebné dokazování o této zásadní otázce. Jestliže přichází v úvahu rozhodování o zabrání věci nebo části majetku zúčastněné osobě anebo o nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, či o vydání bezdůvodného obohacení, musí mít na paměti, že bude třeba provést dokazování i v těchto směrech. Na všechny tyto jen obecně vymezené přístupy soudu a zejména předsedy senátu musí pamatovat i nový trestní řád, který se již připravuje a jenž by měl vytvořit co nejlepší zákonné podmínky pro, pokud možno, co nejrychlejší provedení celého trestního řízení a předcházení vzniku neodůvodněných průtahů. Přitom je však třeba mít na paměti, že každý procesní zákon vytváří jen potřebný zákonný rámec, ve kterém se pohybují příslušné orgány (a v konečném stadiu soud), které pak vedou řízení při využití zákonných procesních oprávnění a dodržování lidských práv a s tím souvisejících kautel tak, aby byl v souladu se zákonem odhalen pachatel skutku, který naplňuje znaky trestného činu podle hmotného trestního práva, vyšetřen tento skutek a jeho pachatel postaven před soud, který rozhodne o jeho vině či nevině; v případě, že ho shledá vinným, uloží mu trest nebo ochranné opatření (nebo obojí), popřípadě upustí od potrestání, a zajistí výkon trestu i ochranného opatření, pokud byly uloženy. Účelem trestního řízení však není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, ale i provedení řádného zákonného procesu (tzv. „fair“ proces). To je někdy zjednodušeně vyjadřováno i tím, že strany mají právo na spravedlivé řízení.³⁵ Přitom snaha po rychlém a bezprůtahovém řízení nesmí být nikdy nadřazena základnímu účelu trestního řízení.

Zákonodárce usiluje o zajištění provedení trestního řízení bez zbytečných průtahů i v zákoně o soudech a soudcích, podle něhož si lze na průtahy v trestním řízení stěžovat u orgánů státní správy soudů (§ 5 odst. 2, § 124 odst. 2 a § 164 odst. 1 SSZ). Specifickým prostředkem ochrany před nečinností soudů a průtahy v řízení je úprava stížnosti na průtahy v řízení, na niž navazuje institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. § 174a SSZ), jenž je nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z pohledu § 75 odst. 1 ZÚS.³⁶ Současně je však třeba připomenout, že podle § 75 odst. 2 písm. b) ZÚS Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle § 72 odst. 1 ZÚS mimo jiné i tehdy, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 § 72 ZÚS dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Uvedenému přístupu odpovídá i rozhodovací praxe Ústavního soudu, ve které lze identifikovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 LPS), respektive práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Do první z nich lze zařadit případy, ve kterých se domáhal ústavněprávní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou stížnostního žádání bylo zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci, kterým je i soud v trestním řízení, porušovat, respektive pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele [srov. například nález z 11. 12. 1997, sp. zn. I. ÚS 313/97 (157/1997 USn.) a další], případně přikázal, aby v konkrétní věci orgán veřejné moci (neprodleně) jednal [srov. nález z 11. 3. 1998, sp. zn. IV. ÚS 466/97 (38/1998 USn.), a nález ze 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 225/01 (102/2001 USn.)], či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [srov. například nález z 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96 (116/1996 USn.), všechny nálezy jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítl porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Pokud byl Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, judikoval, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv [srov. usnesení Ústavního soudu z 16. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/97 (16/1997 Usu.), a nález ze 14. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 628/03 (128/2004 USn.)]. V případě vyhovění návrhu na prohlášení průtahů v řízení (již skončeném) Ústavní soud zpočátku své autoritativní konstatování deklaroval v odůvodnění nálezu (shora zmíněný nález sp. zn. IV. ÚS 628/03), později tuto kognici zařadil do výroku nálezu [srov. nález ze 4. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 296/04 (107/2004 USn.), nález z 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05 (218/2005 USn.) a nález z 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05 (211/2005 USn.)].³⁷

Z judikatury ESLP a Ústavního soudu vyplývá základní přístup k nápravě tohoto stavu. Jestliže již v trestním řízení došlo k nedůvodným průtahům, a tím k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, z judikatury ESLP vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je v judikatuře ESLP sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje ESLP tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.

Z obsáhle citované judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě, že již v trestním řízení došlo k nedůvodným průtahům, a tím k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba se zpravidla již v tomto řízení pokusit o nápravu. Finanční kompenzace je prostředkem komplementárním a vždy připadá v úvahu až tehdy, není-li jiný, efektivnější prostředek nápravy již možný (například po vykonání trestu). Zbavení osobní svobody totiž nelze nikdy zcela kompenzovat relutární náhradou. Neústavnímu zásahu do osobní svobody je třeba se v první řadě vyhnout [srov. nález Ústavního soudu z 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 (19/2010 USn.)].

K tomu Ústavní soud ve svém nálezu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uvedl, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, respektive kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů vykonávajících trestní jurisdikci využít všech takových vhodných prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tedy aby promítly nalezené porušení práva na spravedlivý proces obviněného (v jeho časové dimenzi) do úvah o ještě proporcionálním omezení práva na osobní svobodu. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna rychlá, respektive bezprostřední, ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. shodně i nález Ústavního soudu z 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09 (19/2010 USn.)]. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, respektive s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírající se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti). Takto je třeba postupovat zejména, jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 LPS), obecně ústavním pořádkem předvídatelný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je nutné zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídatelné omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality (nález z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Tomu nyní odpovídá i § 39 odst. 3 TrZ, podle kterého při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne mimo jiné i k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. V návaznosti na to pak soud využije všech možností, a to včetně alternativního trestu nespojeného s bezprostředním odnětím svobody, anebo trestu odnětí svobody s využitím mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 TrZ³⁸ či uložení trestu na samé dolní hranici trestní sazby.³⁹ Ve výjimečných případech může využít i upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 TrZ nebo podmíněné upuštění od potrestání s dohledem podle § 48 odst. 1 TrZ.

V případě, kdy k nápravě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v průběhu trestního řízení nedojde buď vůbec, anebo v dostatečné míře, přichází v úvahu přiměřené zadostiučinění. K tomu Ústavní soud uvedl, že v současné době je třeba brát zřetel na dopad zákona č. 160/2006 Sb., jenž má za následek nepřípustnost ústavní stížnosti. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále i „OdpŠk“), bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta OdpŠk) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.⁴⁰ Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a OdpŠk).⁴¹ Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě šesti měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Se zřetelem k této nové právní úpravě je třeba posoudit princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v § 75 odst. 1 ZÚS, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Úst. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Úst). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Úst a čl. 2 odst. 2 LPS; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 LPS právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoliv právo na náhradu škody (popřípadě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, svěřeno v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 LPS), respektive v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 ZÚS.

Zcela na závěr je třeba vyřešit ještě jednu důležitou otázku, a to, zda je možné při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zastavit trestní stíhání, jak je někdy v literatuře navrhováno.⁴² K tomu je nutné nejprve připomenout, že trestní řád, zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, Ústava České republiky nebo Listina základních práv a svobod, ale ani Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládají v žádném z ustanovení možnost nebo povinnost zastavit trestní stíhání s ohledem na porušení urychleného projednání věci bez zbytečných průtahů, což je i pochopitelné s ohledem na obtížnost stanovení konkrétní přiměřené lhůty k projednání a rozhodnutí věci, jež je vždy odvislá od konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů v trestním řízení. Významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky proto může být například počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu také nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule.

Proto podle opakovaných rozhodnutí Ústavního soudu [srov. například usnesení Ústavního soudu z 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03 (26/2003 Usu.), nález Ústavního soudu z 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03 (10/2006 USn.)] porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání,⁴³ a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.⁴⁴