Trestní odpovědnost právnických osob je od svého zavedení v ČR předmětem bouřlivých diskusí. Diskutuje se již o samotném faktu, že odpovědnost právnických osob je sankcionována trestním právem, zvolená podoba trestní odpovědnosti, faktický dopad na činnost a chování právnických osob či jejich zástupců, možnosti exkulpace/liberace apod.

V následujícím příspěvku budou přiblíženy aktuální problémy, které se s tím či oním aspektem trestní odpovědnosti právnické osoby pojí.

Zavedení trestní odpovědnosti právnické osoby je výsledkem dlouhodobého trendu (nejen) v evropském právu, který směřuje k požadavku sankcionovat právnické osoby za protiprávní činnost za ni jednajících fyzických osob. V podstatě se tak jedná o jakousi formu kolektivní trestní odpovědnosti. Ta je ovšem již nejméně sto let, minimálně v oblasti střední Evropy, kritizována jako s trestní represí neslučitelná a v určitém ohledu nespravedlivá, a to zejména proto, že postihuje „nejen osoby vinné ale i nevinné, osoby v činu trestném zúčastněné i jeho naprosto vzdálené, jím snad i poškozené“.¹ A pochybnosti přirozeně přetrvávají dodnes.²

Podoba sankce právnické osoby, coby vyjádření veřejnoprávní odpovědnosti, nemusela být nutně trestní; bylo možné zvolit i variantu správněprávního trestání.³ Otázkou je, zda by správněprávní postih právnických osob nebyl – navzdory mnoha argumentům, které shledávají trestní odpovědnost kompatibilnější v mezinárodním kontextu⁴ – vhodnější.⁵ Případně to – v souvislosti s konstatováním, že právnická osoba je fikcí – komentuje opět již Prušák: „právo civilní i správní může s fikcemi činit jako s realitami, nikoliv však právo trestní“.⁶ K tomu nutno podotknout, že zásadní argumenty pro formu odpovědnosti právnických osob v ČR jako odpovědnosti trestní jsou právním vývojem v oblasti judikatury a legislativy neustále oslabovány. Tak především bylo správněprávní odpovědnosti vytýkáno, že správněprávní trestání není dostatečně propracováno a zaručuje nižší standard práv obviněné právnické osobě.⁷ Ovšem reformou přestupkového práva⁸ se správní právo trestní, zejména v oblasti hmotněprávní, trestnímu právu přiblížilo. Navíc rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a na to navazující judikatura českých soudů stále více zohledňuje povahu sankce (a to nejen u přestupků, ale i například daňových deliktů⁹, a tomu odpovídající práva, před jejím formálním systematickým zařazením. V tomto ohledu se tak již nejeví natolik významným, zda je protiprávní jednání považováno za přestupek či trestný čin.

Trestní odpovědnost právnické osoby byla zavedena s účinností od 1. 1. 2012 zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob (TOPO).¹⁰ Opírá se o koncept tzv. přičitatelnosti, tedy, pokud je fyzickou osobou jednající za osobu právnickou [§ 8 odst. 1 písm. a) až d), § 8 odst. 2 TOPO]¹¹ spáchán trestný čin, v zájmu či v rámci činnosti této právnické osoby (§ 8 odst. 1 TOPO), je přičten i osobě právnické.¹²

S ohledem na konotace se soukromoprávním pojetím odpovědnosti právnické osoby a na podstatu trestní odpovědnosti, která je „ve skutečnosti kombinací přímého zastoupení a přičitatelnosti“, by možná bylo namístě „přičitatelnost“ nahradit „výstižnějším pojmem ‚vytýkatelnost‘“.¹³ Každopádně nelze tuto formu odpovědnosti nazvat odpovědností subjektivní (za zavinění), ale ani přímo objektivní (za výsledek), byť posledně uvedené se podobá více․ V zásadě se zavinění fyzické osoby – pachatele, coby zákonný znak trestného činu, ve vztahu k právnické osobě – pachateli „objektivizuje“.¹⁴ To je logický důsledek toho, že právnická osoba nemůže uskutečnit jednání, které je vyjádřením nebo projevem něčí osobnosti („cannot perform an act, defined as the ‚expression or manisfestation of one’s personality‘“).¹⁵

Pro trestní odpovědnost osoby právnické jsou tak klíčové dvě podmínky, které musí být splněny: (1) fyzická osoba – pachatel je osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu a (2) její jednání lze vykládat jako uskutečněné v rámci činnosti právnické osoby nebo v jejím zájmu. Zatímco první podmínka nečiní při aplikaci výraznější potíže, u druhé není situace zcela jasná.¹⁶ Alternativně stanovený výčet jednoznačně předpokládá interpretaci v tom smyslu, že jednání „v rámci činnosti“ k trestní odpovědnosti postačuje. Ovšem situace, kdy pachatel – fyzická osoba, jednající za právnickou osobu, nespáchá trestný čin v zájmu právnické osoby, ale zato v rámci její činnosti, de facto znamená, že jej spáchal proti jejímu zájmu (přinejmenším poškodil jméno nebo majetek právnické osoby tím, že spáchal trestný čin jako její zástupce). Trestní sankce pro právnickou osobu za takové jednání fyzické osoby se jeví zjevně nepřiměřená a nelogická.¹⁷ Pokud bychom pochybovali o tom, že pojem „v rámci její činnosti“ nelze korektně interpretovat jako jednání, jehož podmínkou je zároveň jednání v zájmu právnické osoby, bylo by možné aplikovat § 12 odst. 2 in fine TrZ, jenž vylučuje trestní odpovědnost v případě dostatečného uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Z argumentu (hodnotové bezrozpornosti právního řádu) a fortiori¹⁸ vyplývá následující: Může-li být trestní odpovědnost vyloučena uplatněním dostatečné odpovědnosti podle jiných, tj. netrestních právních předpisů, tím spíše lze trestní odpovědnost (právnické osoby) vyloučit s ohledem na dostatečné uplatnění předpisu trestního. V tomto případě tedy trestní odpovědnost za právnickou osobu jednající fyzické osoby (vyvozená z trestního zákoníku) bude vylučovat trestní odpovědnost právnické osoby.

Každopádně lze souhlasit s názorem, že příhodnějším termínem, který by nahrazoval obě uvedené (alternativní) podmínky by byl „prospěch“.¹⁹ Obsah tohoto termínu by mohl být totožný s (alternativní) podmínkou přičitatelnosti rakouského zákona vymezujícího trestní odpovědnost právnických osob, kde je jednání ku prospěchu právnické osoby („zu seinen Gunsten“)²⁰ vykládáno jako takové, které směřuje k obohacení či k ušetření výdajů právnické osoby.²¹

Byť je trestní odpovědnost právnické osoby, jak již bylo zmíněno, odpovědností kolektivní – tedy jako výraz odpovědnosti kolektivu za „svého“ jednotlivce, neznamená to, že by byl ve vztahu k fyzické osobě popřen princip individuální viny. To je významný faktor při zjišťování trestní odpovědnosti kolektivních orgánů právnické osoby, respektive každého člena takového orgánu, kdy musí být zjišťována vina každé fyzické osoby za kolektiv jednající zvlášť.²²

Nutno dodat, že rozsah trestní odpovědnosti právnických osob není tak široký jako u trestní odpovědnosti osob fyzických. Netýká se totiž všech právnických osob – tj. nepostihuje stát (ČR) a územně samosprávné celky při výkonu veřejné moci (§ 6 TOPO), a všech skutkových podstat trestných činů – tj. ne těch, které jsou vyjmenovány v § 7 TOPO. K tomu nutno poznamenat, že negativní výčet trestných činů v § 7 TOPO nahradil dřívější pozitivní výčet. Oba výčty byly/jsou však poněkud problematické a nelogické. V pozitivním výčtu (dlouho) chyběly některé zásadní skutkové podstaty – například zpronevěra podle § 206 TrZ nebo lichva podle § 218 TrZ. V současném negativním výčtu zase – pokud bychom přistoupili na logiku zákonodárce (vyjádřenou v důvodové zprávě novely) – buď některé skutkové podstaty chybí, nebo přebývají.²³ Domnívám se, že navázání trestní odpovědnosti právnické osoby na její zájem (případně de lege ferendaprospěch) činí obsah § 7 TOPO poněkud zbytečným.

Trestní odpovědnost právnické osoby a fyzické osoby se realizuje souběžně. Jsou-li tedy splněny zmíněné podmínky přičitatelnosti, může být potrestána nejen osoba fyzická, ale i osoba právnická; není-li konkrétní fyzická osoba – pachatel – zjištěna, je potrestána pouze osoba právnická (§ 8 odst. 3 TOPO). Jedná se tedy o model tzv. pravé trestní odpovědnosti, kdy je trestní odpovědnost právnické osoby nezávislá na trestní odpovědnosti konkrétní fyzické osoby.²⁴

Souběžná trestní odpovědnost se zásadně odlišuje od alternativně uplatňované odpovědnosti soukromoprávní.²⁵ Otázkou zůstává, zda tak přísná forma trestní odpovědnosti je namístě a zda by napříč celým právním řádem neměl platit Weyrův výrok: (právnické osoby) „jsou pouhou umělou konstrukcí, jíž se má znázorniti omezení individuální odpovědnosti fysických jednotlivců čili: věta, že ručí (je povinována) právnická osoba vyjadřuje i negativní pravidlo, že fysičtí jednotlivci (její členové) neručí resp. nejsou povinováni“.²⁶

Neadekvátnost souběžné trestní odpovědnosti, respektive nadbytečnost uplatňování trestní odpovědnosti právnické osoby, zvlášť vynikne ve dvou případech. Prvním z nich je nefunkční právnická osoba, tedy ta, která není vůbec schopna vykonávat činnost předpokládanou zákonem (tzv. mrtvá schránka), a ta, která je založena či působí jako „kriminální právnická osoba“.²⁷ Taková právnická osoba splňuje podmínky nucené likvidace,²⁸ a měla by být proto v civilním řízení zrušena.²⁹ K tomu nutno poznamenat, že trestní postih právnické osoby, která je nefunkční, se zcela míjí účinkem. Navíc se nanejvýš vyrovná civilní sankci, a to pouze tehdy, je-li právnická osoba zaměřena převážně na trestnou činnost (viz § 16 odst. 1 TOPO). Nefunkční právnická osoba, coby subjekt trestní odpovědnosti, přitom není vůbec zřídkavým jevem. Cca 80–90 % odsouzených právnických osob jsou případy podvodu (§ 209 až 212 TrZ), zkrácení daně (§ 240 TrZ) a neodvedení povinných dávek (§ 241 TrZ),³⁰ tj. trestné činy, které velmi často identifikují nefunkční právnickou společnost, ať už proto, že právnické osoby byly již v době skutku nefunkční, nebo se takovými staly brzy poté. Navíc nezanedbatelná část odsouzených právnických osob je v době právní moci rozsudku v likvidaci, takže rovněž již činnost nevyvíjí.³¹

Druhým případem je trestný čin, který vyjde najevo až v okamžiku, kdy se již obměnil „personální substrát“ právnické osoby (majitel i statutární orgán). Pokud nové osoby angažované ve společnosti neměly s činností předchozích nic společného a neprokáže se, že o trestném činu věděly, bylo by trestání právnické osoby – tj. vlastně těchto nových, s trestnou činností nijak nespjatých osob, v rozporu s principem, že každý by měl odpovídat jen za jednání, které je v jeho sféře vlivu.

U obou případů docházíme k závěru, že se (obdobně jako u podmínky přičitatelnosti „v rámci činnosti“) dostatečně uplatnila „odpovědnost podle jiných právních předpisů“ (§ 12 odst. 2 in fine TrZ) – tedy trestní odpovědnost osoby fyzické za právnickou osobu jednající či ji zneužívající; v prvním případě navíc i sankce práva civilního v podobě zrušení společnosti. Subsidiarita trestní represe by tak zde zafungovala jako jakési „pošvýcarštění“ české trestněprávní úpravy. Ve Švýcarsku se totiž trestní odpovědnost právnické osoby (převážně) uplatňuje subsidiárně – tj. právnická osoba je trestána jen při absenci potrestání fyzické osoby.³²

Konečně je namístě zmínit, že se objevují pochybnosti, zda souběžná trestní odpovědnost není porušením principu ne bis in idem, zvlášť v případě, kdy pachatel – fyzická osoba drží 100% obchodní podíl pachatele – právnické osoby. Mám za to, že nikoli. Byť dopad (majetkové) sankce vůči právnické osobě zasahuje v konečném důsledku společníka právnické osoby, je zde rozdílnost subjektu (fyzická osoba/společník x právnická osoba)³³ a fakt, že si pachatel – fyzická osoba byl vědom „rizikovosti“ svého jednání pro právnickou osobu, dostatečným důvodem k potrestání obou.

Lze říci, že trestní odpovědnost právnické osoby (přičitatelnost) je do značné míry postavena na zjištěném deficitu v kontrolní a řídící činnosti,³⁴ takže existence příslušných opatření v této oblasti, které lze po právnické osobě „spravedlivě požadovat“, znamená ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) TOPO nebo § 8 odst. 5 TOPO trestní neodpovědnost/„liberaci“.³⁵ Příslušná opatření v rovině preventivní, detekční (zjištění trestného činu) a reakční³⁶ však musí být výrazem reálné snahy právnické osoby, aby ochranná opatření fungovala v praxi.³⁷ V podstatě jde o situaci, kdy fyzická osoba – pachatel „jednala v excesu, který vyloučil přičitatelnost činu právnické osobě i tehdy, měla-li mít z činu prospěch a jednal-li uvedený pracovník, člen orgánu apod. v jejím zájmu“.³⁸

Ponecháme-li stranou, že ona „liberace“ je po zmíněné novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. poněkud nesystematicky řešena,³⁹ zaráží nás použití relativně abstraktního výrazu spravedlivě požadovat. Zřejmě je tím míněna přiměřenost požadavku učinit příslušna opatření ve vztahu ke konkrétní právnické osobě a jejím možnostem. Hlavním problémem „liberačních“ ustanovení je ovšem otázka dokazování, přesněji řečeno důkazního břemena. Důkazní břemeno v trestním řízení tíží orgány činné v trestním řízení (viz § 2 odst. 5 TrŘ), což se přirozeně týká i povinnosti prokázat, zda neexistuje „liberační“ důvod. V případě, kdy obviněná právnická osoba takový důvod (věrohodně) uvede, avšak nebude „nápomocná“ při jeho prokazování, může nastat stav důkazní nouze. Existují pak jen dvě možnosti: buď zprostit právnickou osobu odpovědnosti ve smyslu principu in dubio pro reo, nebo ji odsoudit, protože „liberační“ důvod nebyl prokázán. Druhá možnost de facto znamená konstatovat, že právnická osoba neunesla důkazní břemeno, které ji ovšem jako obviněnou z trestného činu netíží.⁴⁰

Vážně pochybuji o tom, že trestní odpovědnost právnických osob splnila očekávání svých tvůrců, právní obce i veřejnosti. Pokud „vydestiluji“ hlavní důvody jejího vytvoření (v existující podobě), které jsou v podstatě uváděny konzistentně za deset let předcházejících kodifikaci, ⁴¹ tak měla naplnit zejména následující cíle:

Naplnění/naplňování uvedených cílů je místy neměřitelné či stěží zjistitelné, přesto lze konstatovat určité skutečnosti či domněnky (pravděpodobně) blízké realitě:

Ad 1): Účinný postih právnické osoby vyvažující neodpovědnost fyzické osoby, která je nezjištěna nebo jí nebylo možné trestnou činnost prokázat či je „obětním beránkem“, je pravděpodobně zanedbatelný. Na základě praktických zkušeností a skladby postihovaných trestných činů si dovoluji tvrdit, že u výrazné většiny zjištěných trestných činů je vedle právnické osoby postihována i osoba fyzická a že významná část právnických osob uložený trest nevykoná.⁴² Zejména u podvodných a daňových trestných činů lze často pod „slupkou“ odsouzené právnické osoby detekovat konec reálné ekonomické činnosti – pokud vůbec byla k výkonu takové činnosti zamýšlena. Tomu napomáhá právní a finanční snadnost, se kterou se lze zbavit odpovědnosti za právnickou osobu (zejména kapitálovou obchodní společnost) a „pořídit si“ jinou. V zásadě tak lze připustit předpokládaný účinek trestní represe na právnickou osobu u některých korupčních trestných činů,⁴³ kdy vlastníci právnické osoby tuto zpravidla „nehodí přes palubu“.

Ad 2): Z analýzy statistických údajů týkajících se odsouzených právnických osob⁴⁴ je zřejmé, že trestní odpovědnost právnických osob se v oblasti ochrany životního prostředí uplatňuje mizivě (méně než 1 % odsouzených právnických osob za trestné činy proti životnímu prostředí (§ 293 až 307 TrZ). Organizovaný zločin, pokud využívá struktury právnických osob, zpravidla na té či oné právnické osobě nelpí a daleko spíše právnickou osobu jen zneužije pro spáchání trestného činu, což – jak bylo řečeno výše – vlastně ani trestní odpovědnost právnické osoby neindikuje.

Ad 3) Až po zmíněné novelizaci, která kodifikovala liberační ustanovení § 8 odst. 5 TOPO, lze hovořit o tom, že je zde splněna myšlenka trestněprávní hrozby za deficit v kontrolní a řídící činnosti právnické osoby, které se lze vyvarovat příslušným opatřením. Zda to skutečně (po)vede k aktivizaci kolektivní odpovědnosti, do značné míry závisí na posuzování případů možné „liberace“ v aplikační praxi. Nelze ovšem znovu nepřipomenout problém s přesunem důkazního břemena.

Ad 4): Ze skladby trestných činů, za které byly v letech 2013 až 2016 odsouzeny právnické osoby (viz tabulka níže), při vědomí, že obdobný trend vykazují i léta následující,⁴⁵ je zřejmé, že se o žádné odstranění nedostatečné správněprávní odpovědnosti nejedná. Nejvýraznější část postihovaných trestných činů (podvody, zkrácení daně, neodvedení povinných dávek a zkreslování účetnictví) rozhodně totiž není žádným postihem v oblasti řádného fungování veřejné správy; teoreticky lze připustit částečné splnění tohoto cíle u trestných činů korupčních či v oblasti veřejných zakázek.

Tabulka četnosti trestných činů právnických osob⁴⁶

Objasňování ekonomické kriminality patří k nejkomplikovanějším, nejzdlouhavějším a po stránce právní i důkazní k nejnáročnějším. K tomu se přidal požadavek na prosazení trestní odpovědnosti právnických osob, která se uplatňuje právě především u ekonomické kriminality. Bylo by proto namístě, aby se trestní postih právnické osoby realizoval podle jasných pravidel, byl konzistentně interpretován a zohledňoval subsidiaritu trestní represe.

Z analýzy trestní odpovědnosti právnických osob a praktických poznatků při jejím uplatňování vyplývají následující návrhy na legislativní změny či změny/sjednocení interpretace některých ustanovení:

Přičitatelnost skutku právnické osobě by měla být zásadně odrazem (potenciálního) profitu právnické osoby. Proto by měla odviset vždy od „zájmu“ právnické osoby (za pomoci správné interpretace § 12 odst. 2 in fine TrZ), případně – z pohledu de lege ferenda – profitu/prospěchu.

Interpretace souběžné trestní odpovědnosti právnické osoby a fyzické osoby by měla zohledňovat přístup ultima ratio (§ 12 odst. 2 in fine TrZ), což by se projevilo zejména nevyvozením trestní odpovědnosti nefunkčních právnických osob. Případně by – po vzoru švýcarském – mohla být kodifikována trestní odpovědnost právnické osoby jako subsidiární.

„Liberace“ z trestní odpovědnosti by měla být sjednocena a legislativně zpřesněna – zejména konkretizací opatření, která by měla právnická osoba učinit (například opatření preventivní a kontrolní), a formulací, která by přesněji určila, koho tíží důkazní břemeno.⁴⁷

Realizací uvedených návrhů a postupů by se tak mohlo částečně kompenzovat, že trestní odpovědnost právnických osob je uplatňována nepřiměřeně přísně, místy až nepřípustně automaticky zároveň s odpovědností fyzických osob, ačkoli její funkce je nepochybně jiná. Přitom se velmi často míjí se zamýšleným účinkem – a to ať tím, že postihuje nefunkční právnické osoby, které pachatel – fyzická osoba opouští bez výraznějších ekonomických ztrát, tak tím, že minimálně zasahuje předpokládaný segment kriminality.