Novelu trestněprávních předpisů, která byla s účinností od 1. 10. 2020 provedena zákonem č. 333/2020 Sb., lze v oblasti trestního práva zřejmě považovat za jednu z nejvýznamnějších za poslední roky. Co do rozsahu zřejmě tato novela zasáhla spíše trestněprocesní úpravu, přičemž za nejvýznamnější lze v tomto směru bezesporu považovat výrazné rozšíření možností konsensuálního vyřízení trestních věcí, když kromě podstatného rozšíření využití dohody o vině a trestu (například i u zvlášť závažných zločinů a s možností jejího uzavření i v řízení před soudem – srov. § 175 odst. 8 TrŘ ve znění účinném před 1. 10. 2020 a po tomto datu a rovněž § 206b TrŘ v aktuálním znění) došlo i k zavedení institutu prohlášení viny (srov. § 206c TrŘ) a rozšíření možnosti prohlásit určité skutečnosti za nesporné a nedokazovat je [srov. § 196 odst. 2 písm. d), § 206a odst. 1, § 206d a § 314d odst. 2 TrŘ]. Je téměř nepochybné, že těmto významným změnám v trestněprocesní úpravě bude i na stránkách odborného tisku věnována značná pozornost.

Tento článek si však klade za cíl analyzovat a hodnotit změny, které zmiňovaná novela přinesla do hmotněprávní úpravy obsažené v trestním zákoníku. První hmotněprávní oblastí, do níž novela zasáhla nejobsáhlejším způsobem, je úprava trestních sankcí. Kromě některých doplňků týkajících se již zmíněných konsensuálních způsobů vyřízení trestních věcí došlo k velmi důležitým změnám v oblasti alternativních trestů, konkrétně v právní úpravě trestu obecně prospěšných prací a především peněžitého trestu. Jde mimo jiné (snad) o konec nepříliš podařené kapitoly českého trestního práva, která byla psána v poslední dekádě a která se vyznačovala nepromyšlenou snahou vytvářet a zavádět „alternativy k alternativám“, tj. umožňovat přeměnu jednoho alternativního trestu ve druhý alternativní trest a druhého alternativního trestu zase v ten první. Novelu č. 333/2020 Sb. lze chápat jako prohlášení těchto snah za neúspěšné, neboť její důsledky (respektive některé z nich) jsou zcela opačného rázu. Novela kromě toho výrazným způsobem změnila právní úpravu peněžitého trestu i v jiných směrech.

Druhá změna trestního zákoníku provedená zmiňovanou novelou byla co do rozsahu vlastně docela drobná, svými důsledky však mimořádně důležitá. Konečně totiž došlo ke zvýšení hranic určujících jednotlivé kategorie majetkových škod, respektive majetkového prospěchu, vymezených v § 138 TrZ. Více než na hodnocení správnosti, respektive vhodnosti, tohoto kroku však bude pozornost upřena na praktickou a důležitou otázku týkající se důsledků této změny na trestní věci pravomocně skončené před účinností novely č. 333/2020 Sb., tedy před 1. 10. 2020. Tato otázka se odvíjí od správné interpretace přechodného ustanovení § 419 TrZ, jež je vzhledem k formulaci tohoto ustanovení obtíženější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Jak již bylo uvedeno, zřejmě nejvýraznější prvek novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb. představovalo významné rozšíření konsensuálních způsobu řešení trestních věcí, tedy speciálních způsobů vyřízení trestního řízení založených na určité formě spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení. Rozšíření možností pro využití institutu dohody o vině a trestu či zavedení institutu prohlášení viny (viz výše) však bylo doprovázeno také zásahem do hmotněprávní úpravy obsažené v TrZ, neboť zákonodárce se (konečně) rozhodl výslovně zohlednit zmíněnou formu spolupráce pachatele-obviněného v průběhu trestního řízení a odměnit ji při ukládání trestu tomuto pachateli.

Novela č. 333/2020 Sb. tento prvek promítla již do obecných pravidel pro stanovení druhu a výměry trestu uvedených v § 39 TrZ․ Podle § 39 odst. 1 TrZ totiž soud musí nově přihlížet i k postoji pachatele k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné.

Nutnost přihlédnout při ukládání trestu k postoji pachatele k trestnému činu, jenž byl projeven v průběhu trestního řízení, vlastně nepředstavuje úplnou novinku, neboť i před analyzovanou novelou soud měl postoj pachatele k trestnému činu zohledňovat, a to jednak v rámci chování pachatele po činu a jednak při hodnocení možností jeho nápravy. Postoj pachatele může mít pochopitelně značně odlišný význam z hlediska ukládání trestu, a to v návaznosti na charakter tohoto postoje. Soud tak může pachateli jeho postoj k trestnému činu přičíst k tíži, jestliže pachatel v průběhu trestného činu jasně dával najevo, že činu nelituje, že by jej spáchal znovu, kdyby to bylo potřeba, k činu a jeho obětem se vyjadřuje cynicky apod.; k tíži pachatele v tomto ohledu však nelze přičítat například jeho obstrukční jednání v průběhu trestního řízení (tedy jeho snahu trestní řízení zdržovat či jinak komplikovat), neboť i když je toto jednání samozřejmě nežádoucí, nelze je považovat za vyjádření postoje pachatele k jeho trestnému činu. Ku prospěchu pachatele pak soud může zohlednit jeho postoj k trestnému činu, který má podobu jeho upřímné lítosti nad spácháním činu, omluvy poškozenému či napomáhání při objasňování své trestné činnosti. Pachateli může prospívat i případně sjednání dohody o vině a trestu, prohlášení své viny nebo označení rozhodných skutečností za nesporné, což jsou ostatně kritéria, která § 39 odst. 1 po novele č. 333/2020 Sb. v souvislosti s ukládáním trestu výslovně zdůrazňuje (viz dále). Postoj pachatele k jeho činu v průběhu trestního řízení může mít rovněž neutrální charakter, což bude typické v případech, kdy pachatel v průběhu trestního řízení nevypovídal, popřípadě se omezil na popírání činu, nebo naopak na jeho pouhé doznání nespojené s určitým projevem lítosti; doznání k činu ovšem inkriminovaná novela výslovně stanovila jako polehčující okolnost [srov. § 41 písm. l) TrZ].

Postoj pachatele k jeho trestnému činu se v průběhu trestního řízení pochopitelně může vyvíjet, například od doznání činu a vyjádření lítosti nad jeho spácháním při prvním výslechu pachatel přejde k popírání viny a svalování viny na jinou osobu, anebo předvede vývoj právě opačný. Soud by přitom měl vycházet nejen z aktuálního (posledního) stanoviska pachatele, ale měl by přihlédnout i k pachatelovým předchozím postojům. S tím souvisí i to, že soud by měl zvažovat, nakolik opravdové jsou postoje pachatelem navenek deklarované, tj. zda je například jeho lítost nad spáchaným činem skutečná, zda čin doznává z pocitu provinilosti, anebo účelově a pod tíhou důkazů apod.

Jestliže postoj pachatele k jeho trestnému činu může soud při ukládání trestu zohlednit jak ku prospěchu pachatele, tak k jeho tíži, jinak je tomu v případě dalšího nového kritéria pro stanovení druhu a výměry trestu, jež spočívá ve sjednání dohody o vině a trestu, prohlášení viny nebo označení rozhodných skutečností za nesporné. Zde je zřejmé, že tyto skutečnosti mají být bezvýhradně zohledňovány jen ku prospěchu pachatele. Dohoda o vině a trestu, prohlášení viny a označení rozhodných skutečností za nesporné totiž představují prvky konsensuálního vyřízení trestní věci, přičemž jejich stěžejním účelem je zjednodušit a zkrátit trestní řízení,¹ a to na základě doznání pachatele, respektive jeho prohlášení o spáchání stíhaného skutku, anebo (v případě označení rozhodných skutečností za nesporné) alespoň přiznání důležitých okolností tvrzených ve vzneseném obvinění. Jde tedy vlastně o specifickou formu spolupráce pachatele v průběhu trestního řízení při objasňování jeho trestné činnosti, za niž je pachatel určitým způsobem odměňován právě tím, že soud k této formě spolupráce přihlíží při ukládání trestu.

TrZ ve znění účinném od 1. 10. 2020 počítá i s tím, že prohlášení viny či sjednání dohody o vině a trestu může být důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody [srov. § 58 odst. 2 písm. b) a § 58 odst. 3 TrZ]. Tento postup však není obligatorní, ani nemusí být pravidlem, takže v konečném důsledku je věcí soudu (a při sjednávání dohody o vině a trestu též věcí státního zástupce), jaký význam těmto okolnostem přizná při ukládání trestu. V obecné rovině lze soudit, že větší význam pro ukládání trestu (tj. pro jeho zmírnění) by měly mít ty formy, které více zjednodušují trestní řízení, tudíž zpravidla bude mít sjednání dohody o vině a trestu v tomto směru větší význam než prohlášení viny či označení rozhodných skutečností za nesporné (zvláště když ke sjednání dohody o vině a trestu došlo již v přípravném řízení) a prohlášení viny bude mít větší význam než označení rozhodných skutečností za nesporné. Právě označení rozhodných skutečností za nesporné [srov. k tomu § 196 odst. 2 písm. d) a § 206a odst. 1 TrŘ], tj. označení jako nesporných těch okolností, které mají podstatný význam pro rozhodnutí o vině obžalovaného, a to včetně určení právní kvalifikace, samo o sobě nemůže postačovat k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, neboť žádná z variant uvedených v § 58 TrZ s tím nepočítá.

Skutečnost, že zákonodárce konečně přistoupil k tomu, aby zohlednil konsensuální vyřízení trestní věci prostřednictvím dohody o vině a trestu, prohlášení viny, popřípadě označení rozhodných skutečností za nesporné, i do hmotněprávní úpravy vztahující se k ukládání trestu, nelze hodnotit jinak než pozitivně. Když už jsou tyto instituty součástí českého trestního práva, nelze zavírat oči nad tím, že ve své podstatě představují obchod, kdy obviněný poskytuje svůj souhlas s odsouzením za stíhaný skutek a logicky za to očekává odměnu v podobě shovívavějšího potrestání.² Je proto správné, že i v hmotněprávní rovině je v souvislosti s ukládáním trestu zohledněno, že k potrestání dochází touto konsensuální formou. Absence odpovídajících hmotněprávních ustanovení v oblasti ukládání trestů souvisejících s řešením věcí formou dohody o vině a trestu byla ostatně právem kritizována.³

Kladně lze hodnotit i to, že zákonodárce ponechal soudům (a v souvislosti s uzavíráním dohody o vině a trestu rovněž státním zástupcům) značnou volnost, do jaké míry v konkrétní věci zohlední, že je trest ukládán na základě dohody o vině a trestu, popřípadě v návaznosti na prohlášení viny či označení rozhodných skutečností za nesporné. Jak již totiž bylo naznačeno, přínos obviněného k rychlejšímu a snadnějšímu vyřešení jeho trestní věci, který má právě podobu uzavření dohody o vině a trestu, prohlášení viny či označení rozhodných skutečností za nesporné, může být dost různorodý; představit si lze jak situace, kdy obviněný hned po zahájení stíhání čin doznává, vyvíjí iniciativu k uzavření dohody o vině a trestu a bez tohoto jeho přístupu by bylo třeba provádět složité a rozsáhlé dokazování, tak i případy, kdy s dohodou o vině a trestu projeví souhlas až v řízení před soudem, a navíc v situaci, kdy již bylo evidentně nashromážděno nemalé množství usvědčujících důkazů.

Po novele č. 333/2020 Sb. tak má soud (respektive při sjednávání dohody o vině a trestu i státní zástupce) v některých případech možnost snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici, v jiných zůstat v zákonné trestní sazbě, avšak v jejím rámci uložit trest přece jen mírnější, než který by byl ukládán „klasickým“ rozsudkem, tj. kdyby neexistovala dohoda o vině a trestu či prohlášení viny.

Novelou TrZ provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. došlo v jistém ohledu k návratu k právní úpravě účinné do 30. 11. 2011, tedy do podoby před novelou č. 330/2011 Sb. Týká se to trestu obecně prospěšných prací, respektive důsledků porušení podmínek tohoto trestu, které jsou vymezeny v § 65 odst. 2 TrZ, a trestu peněžitého, konkrétně důsledků jeho zmaření.

Právě do 30. 11. 2011 měl soud v případě, kdy odsouzený porušil podmínky trestu obecně prospěšných prací, pouze dvě možnosti, a to přeměnit tento trest v trest odnětí svobody, anebo ponechat výjimečně trest obecně prospěšných prací v platnosti (srov. § 65 odst. 2 TrZ ve znění účinném do 30. 11. 2011). Podobně u peněžitého trestu v případě, kdy nebyl vykonán a hrozilo jeho zmaření (a nebyly splněny podmínky pro upuštění od jeho výkonu), mohl soud pouze nařídit výkon náhradního trestu odnětí svobody nebo jeho poměrné části (srov. § 69 odst. 1 TrZ a § 344 odst. 2 TrŘ ve znění účinném do 7. 12. 2012).

Následovala dvojice novel (č. 330/2011 Sb. a č. 390/2012 Sb.), které postupně zavedly několik možností, jejichž podstata spočívala v „přeměně alternativy na alternativu“, tedy přeměně jednoho alternativního trestu na jiný alternativní trest. Ve výsledku tedy bylo možné trest obecně prospěšných prací (v případě porušení jeho podmínek) přeměnit nejen na trest odnětí svobody, ale také na trest domácího vězení nebo na peněžitý trest (srov. § 65 odst. 2 TrZ ve znění účinném do 30. 9. 2020), a peněžitý trest bylo možno zase změnit (v případě jeho nevykonání a hrozícího zmaření) v trest domácího vězení či v trest obecně prospěšných prací (srov. § 69 odst. 2 TrZ a § 344 odst. 2 a 3 TrŘ ve znění účinném do 30. 9. 2020).

Zavedení těchto možností „přeměny alternativy na alternativu“ bylo evidentně motivováno snahou snížit počet vězněných osob o ty, kteří k nepodmíněnému trestu odnětí svobody „sklouznou“ v důsledku nerespektování alternativního trestu. Tyto kroky byly ovšem právem kritizovány,⁴ neboť byly ve svých důsledcich spíše kontraproduktivní, a navíc nepromyšlené. Vždyť možnosti přeměny obecně prospěšných prací či peněžitého trestu na trest domácího vězení byly zaváděny v době, kdy nebyla zajištěna možnost elektronického monitoringu domácího vězení, takže soudy tento trest zcela logicky využívaly jen sporadicky. Vytvoření možnosti přeměnit trest obecně prospěšných prací na peněžitý trest a peněžitý trest zase na trest obecně prospěšných prací pak vedlo ke značnému zmatení ohledně postavení a přísnosti obou těchto trestů. Zmatení bylo o to větší, že nebyla nastavena žádná přepočtová pravidla pro přeměnu obecně prospěšných prací na peněžitý trest nebo peněžitého trestu na obecně prospěšné práce.

Novelu č. 333/2020 Sb. lze tedy v tomto směru hodnotit jednoznačně pozitivně, neboť uvedené možnosti nahrazovat jeden alternativní trest, jehož podmínky pachatel porušil, jiným alternativním trestem byly z trestního zákoníku odstraněny. Nově (tj. od 1. 10. 2020) tedy při porušení podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací bude mít soud podle § 65 odst. 2 a 3 TrZ již jen dvě možnosti: buď přeměnit tento trest, respektive jeho nevykonaný zbytek, na trest odnětí svobody (což by mělo zůstat základní variantou), anebo výjimečně rozhodnout o ponechání obecně prospěšných prací v platnosti (za současného doplnění přiměřených omezení nebo povinností, stanovení dohledu či prodloužení doby k výkonu obecně prospěšných prací). Toto řešení se jeví jako zcela vhodné, neboť by tím měla být posílena autorita trestu obecně prospěšných prací (odsouzený bude vědět, že při porušení podmínek bude – až na výjimky – následovat jeho uvěznění) a zároveň bude zachována „úniková cesta“ v podobě výjimečného ponechání obecně prospěšných prací v platnosti pro ty mimořádné případy, kdy by přeměna na trest odnětí svobody představovala nepřiměřeně přísný postup.

Po novele č. 333/2020 Sb. již nebude možné ani přeměňovat peněžitý trest na trest domácího vězení či obecně prospěšných prací. Ani tato přeměna nebude v trestním zákoníku chybět, neboť přísná sekundární sankce v podobě přeměny peněžitého trestu na trest odnětí svobody může nastoupit až v případě hrozícího zmaření vymáhání peněžitého trestu či jeho bezvýslednosti (viz dále), navíc pokud by se odsouzený po uložení peněžitého trestu v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným tento trest zaplatit, má soud rozhodnout od upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku [srov. § 342a odst. 1 písm. a) TrŘ]. Ani v tomto případě tedy nelze novou právní úpravu (tj. bez možnosti přeměny peněžitého trestu na domácí vězení či obecně prospěšné práce) vnímat jako nepřiměřeně tvrdou.

Jestliže již bylo zmíněno, že novela č. 333/2020 Sb. vyloučila možnost přeměny peněžitého trestu na trest domácího vězení či obecně prospěšných prací, ještě významněji tato novela zasáhla právní úpravu peněžitého trestu hned ve třech dalších směrech. Do § 68 odst. 3 TrZ byl zakotven limit pro stanovení počtu denních sazeb; další a největší změnu v právní úpravě peněžitého trestu představuje nahrazení dosavadního systému sekundárního sankcionování založeného na ukládání náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by výkon peněžitého trestu mohl být zmařen, modelem spočívajícím v přeměně peněžitého trestu či jeho zbytku na trest odnětí svobody; obě tyto změny přitom spolu souvisí. Třetí změna spočívá ve výrazném rozšíření případů, kdy je řádné vykonání peněžitého trestu spojeno se zahlazením odsouzení.

Pokud jde o první z uvedených změn, z aktuálního znění § 68 odst. 3 TrZ vyplývá, že dvojnásobek počtu denních sazeb peněžitého trestu nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. Pokud je peněžitý trest ukládán trestním příkazem, nesmí dvojnásobek počtu denních sazeb ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat jeden rok (§ 314e odst. 5 TrŘ). V této souvislosti nezáleží na tom, zda je zároveň s peněžitým trestem ukládán trest odnětí svobody jako nepodmíněný, anebo s podmíněným odkladem (popřípadě i se stanovením dohledu). Pokud je ukládáno peněžité opatření mladistvému pachateli, počet denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestním opatřením odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby snížené podle § 31 odst. 1 ZSM (srov. § 27 odst. 4 ZSM).

Jak již bylo zmíněno, toto limitování výměry denních sazeb peněžitého trestu souvisí se zavedením systému přeměny peněžitého trestu na trest odnětí svobody. Jak bude dále ještě podrobněji vysvětleno, při této přeměně se nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě počítá za dva dny odnětí svobody. Limit počtu denních sazeb vyplývající z nového znění § 68 odst. 3 TrZ tak zabraňuje tomu, aby pachatel mohl být při přeměně peněžitého trestu potrestán ve svém důsledku přísnějším trestem odnětí svobody, než jaký zákon za daný trestný čin připouští.

Intepretace uvedeného pravidla vyplývajícího z § 68 odst. 3 TrZ je však spojena s určitými nejasnostmi. Zřejmě nesporným východiskem této intepretace bude to, že jeden rok má vždy 365 dnů, tudíž není třeba zohledňovat roky přestupné, z čehož zjevně vychází i § 68 odst. 1, který stanoví maximální počet denních sazeb peněžitého trestu tak, že to odpovídá dvěma rokům (730 = 2 x 365). Nicméně vzniká zajímavá otázka, kolik dnů má jeden měsíc. Ta souvisí s těmi trestnými činy, u nichž je horní hranice trestní sazby odnětí svobody určena v měsících, což se dle aktuální úpravy týká jen trestných činů, u nichž horní hranice sazby trestu odnětí svobody činí šest měsíců.

Výsledek zřejmě musí být takový, že v kontextu § 68 odst. 2 TrZ bude jeden měsíc odpovídat třiceti dnům. Za prvé to vyplývá z jednoduchého výpočtu, neboť když vydělíme počet dnů v roce počtem měsíců v jednom roce (tj. 365/12), výsledek činí 30,416, tedy po zaokrouhlení je to právě 30. Navíc, pokud by se měl jeden měsíc počítat jako 31 dnů (s argumentem, že měsíců s 31 dny je v roce více než těch, které mají jen 30 dnů, plus únor), ve výsledku by to mohlo vést k efektu, kterému má být pravidlem uvedeným v § 68 odst. 3 TrZ zabráněno (jak již bylo uvedeno), totiž že po případné přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody by pachatel mohl strávit ve výkonu trestu odnětí svobody delší dobu, než kdyby mu byl trest odnětí svobody uložen přímo odsuzujícím rozsudkem. Šestiměsíční trest odnětí svobody totiž v přepočtu nemůže vycházet na více než 184 dnů (pokud by těmito šesti měsíci bylo období od 1. 7. do 31. 12.), zatímco při přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody, při níž by se jeden měsíc počítal jako 31 dnů, by takto přeměněný trest odnětí svobody činil 186 dnů, tedy více, než by odpovídalo zmíněné šestiměsíční horní hranici trestu odnětí svobody.

Maximální možný počet denních sazeb pro konkrétní trestný čin lze tedy vypočíst tak, že od horní hranice trestní sazby odnětí svobody vyjádřené ve dnech (počet let krát 365, popřípadě počet měsíců krát 30) se odečte délka případně ukládaného trestu odnětí svobody, opět vyjádřená ve dnech (tj. krát 365, byla-li vyměřena v rocích, nebo krát 30, byla-li vyměřena v měsících). Výsledek se vydělí dvěma, čímž dostáváme konečný maximální počet denních sazeb.

Pokud tedy (dospělý) pachatel například spáchal krádež podle § 205 odst. 2 (sazba šest měsíců až tři roky) a soud ukládá peněžitý trest a trest odnětí svobody na šest měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku, může být peněžitý trest stanoven maximálně v počtu 457 denních sazeb. K tomuto výsledku jsme dospěli takto: horní hranice trestní sazby odnětí svobody (tři roky) představuje 1 095 dnů (3 krát 365). Od tohoto počtu odečteme šest měsíců (současně ukládaného trestu odnětí svobody, přičemž okolnost, že je tento trest ukládán jako podmíněný, nehraje roli), tj. 6 krát 30 dnů, tedy 180 dnů. Dostáváme se na počet 915 dnů. Toto číslo vydělíme dvěma, což je 457,5 – zaokrouhlit je třeba dolů (jinak by dvojnásobek počtu denních sazeb převýšil – společně s ukládaným trestem odnětí svobody – horní hranici trestní sazby), takže maximální počet denní sazeb peněžitého trestu bude právě 457.

Jak již bylo uvedeno, novela č. 333/2020 Sb. zásadním způsobem zasáhla do právní úpravy peněžitého trestu i tím, že zakotvila zcela nové znění § 69 TrZ. Došlo tím k odstranění posledního reliktu v podobě stanovování náhradního trestu odnětí svobody pro případ nedodržení podmínek alternativního trestu (podle úpravy účinné mezi 1. 1. 2010 a 30. 11. 2011 byl náhradní trest odnětí svobody stanovován také v případě ukládání trestu domácího vězení – srov. § 61 TrZ ve znění účinném do 30. 11. 2011), když namísto toho bude mít reakce na maření peněžitého trestu, popřípadě na bezvýslednost jeho vymáhání, podobu přeměny peněžitého trestu či jeho zbytku na trest odnětí svobody.

Také v tomto směru lze uvedenou novelu hodnotit pozitivně. Model přeměny alternativního trestu na trest odnětí svobody se jeví jako spravedlivější a citlivější řešení případů nerespektování alternativního trestu než nařizování náhradního trestu stanoveného již v odsuzujícím rozsudku či trestním příkazu. Trestní zákoník totiž (před novelou č. 333/2020 Sb.) pro účely výměry náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest nestanovil žádná pravidla ve vztahu k výměře samotného peněžitého trestu (tj. zejména ve vztahu k počtu denních sazeb), takže velice snadno mohlo dojít k tomu, že dvěma pachatelům byl sice uložen peněžitý trest v totožné výměře denních sazeb (a třeba i ve stejné výši denní sazby, což však v této souvislosti není tak podstatné), avšak každému z nich byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v jiné výměře. Taková situace pak logicky vedla k nedůvodným rozdílům při případném sekundárním sankcionování (tj. v případě zmaření peněžitého trestu).

Z § 69 odst. 2 TrZ vyplývá, že k přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody může dojít ve dvou případech, totiž jednak tehdy, je-li zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno, a jednak tehdy, je-li zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu bylo bezvýsledné. Oba tyto důvody pro přeměnu peněžitého trestu se do určité míry překrývají,⁵ což však z praktického pohledu není až tak důležité, neboť z hlediska zákonnosti nezáleží na tom, zda je přeměna peněžitého trestu na trest odnětí svobody prováděna kvůli hrozbě zmaření vymáhání peněžitého trestu, anebo kvůli hrozbě bezvýslednosti takového vymáhání. Zároveň ovšem nesmí jít o okolnosti, které mohou představovat důvod pro upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, tedy nemůže jít o okolnosti nezávislé na vůli odsouzeného, jež způsobily jeho dlouhodobou neschopnost peněžitý trest zaplatit, ani o skutečnost, že by výkonem peněžitého trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat (srov. § 342a odst. 1 TrŘ); nastaly-li totiž takové okolnosti, musí mít upuštění od výkonu peněžitého trestu přednost před rozhodnutím o přeměně tohoto trestu na trest odnětí svobody. Přeměna peněžitého trestu na trest odnětí svobody tedy stále (stejně jako dříve rozhodnutí o nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody) představuje subsidiární postup ve vztahu k vymáhání peněžitého trestu a také ve vztahu k upuštění od výkonu peněžitého trestu.

Přistoupí-li soud k přeměně peněžitého trestu na trest odnětí svobody, musí postupovat podle přepočtového pravidla, podle kterého každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody (§ 69 odst. 2 TrZ); to neplatí pouze u mladistvých, u nichž se při přeměně peněžitého opatření na trestní opatření odnětí svobody každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě počítá za jeden den odnětí svobody (§ 27 odst. 5 ZSM).

Soud tedy primárně musí zjistit, jaká částka peněžitého trestu nebyla zaplacena, a následně tuto částku vydělí výší denní sazby, která byla stanovena v odsuzujícím rozsudku či trestním příkazu (srov. § 68 odst. 1 a 2 TrZ). Výsledek se zaokrouhlí dolů (protože přeměňovat lze jen zcela nezaplacenou částku odpovídající jedné denní sazbě, tj. ani zčásti zaplacenou denní sazbu). Dvojnásobek takto zaokrouhleného výsledku pak bude představovat konečný počet dnů odnětí svobody, na nějž má být peněžitý trest přeměněn.

Předpokládejme tedy například, že soud původním rozsudkem uložil peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba byla stanovena na 300 Kč (pachatel tedy byl povinen zaplatit 30 000 Kč), a ke dni přeměny peněžitého trestu na trest odnětí svobody by pachatel zaplatil dejme tomu 11 000 Kč, takže nezaplacená částka představuje 19 000 Kč. Provedeme výpočet 19 000:300, získáváme výsledek 63,33, který musíme zaokrouhlit dolů, tj. na 63. Peněžitý trest tedy bude přeměněn na 2 x 63 dnů odnětí svobody, tj. na 126 dnů odnětí svobody.

Zbývá ještě dodat, že i podle nové úpravy může odsouzený kdykoli odvrátit výkon trestu odnětí svobody, na který byl přeměněn peněžitý trest nebo jeho zbytek, tím, že peněžitý trest nebo jeho část zaplatí. Nebyl-li peněžitý trest zaplacen zcela nebo byla-li po přeměně peněžitého trestu zaplacena alespoň částka odpovídající jedné denní sazbě, rozhodne předseda senátu o tom, jakou část přeměněného trestu odnětí svobody je třeba vykonat (podle § 344 odst. 2 TrŘ). Nic se nemění ani na tom, že možnosti odvrátit výkon trestu odnětí svobody přeměněného z peněžitého trestu či jeho zbytku může odsouzený využít kdykoli po nařízení výkonu trestu odnětí svobody, tedy i v průběhu jeho samotného výkonu (srov. přiměřeně č. 25/2000-II. Sb. rozh. tr.).

Před novelou č. 333/2020 Sb. bylo vykonáním peněžitého trestu, respektive rozhodnutím o upuštění od výkonu tohoto trestu, zahlazeno odsouzení jen u těch pachatelů, jimž byl peněžitý trest uložen za nedbalostní přečin (srov. § 69 odst. 4 TrZ ve znění účinném do 30. 9. 2020). Po uvedené novele k tomuto zahlazení dochází i při odsouzení za úmyslný přečin, jakož i při odsouzení za zločin, který není zvlášť závažným zločinem (srov. § 69 odst. 3 TrZ v aktuálním znění). U mladistvých dochází vykonáním peněžitého opatření k zahlazení odsouzení i v případech, kdy byl mladistvý odsouzen za zvlášť závažný zločin (srov. § 35 odst. 4 ZSM).

Novela tedy možnosti zahlazení odsouzení v případě vykonání peněžitého trestu podstatným způsobem rozšířila. I v tomto případě jde v zásadě o rozumný krok, zvláště když se peněžitý trest v posledních letech (konečně) začíná využívat ve větší míře.⁶ Snad alespoň u některých pachatelů tak může příslib zahlazení odsouzení fungovat jako zvýšená motivace k tomu, aby peněžitý trest řádně a co nejdříve zaplatili, respektive aby se jej alespoň nesnažili zmařit.

Lze nicméně polemizovat s tím, jestli benefit v podobě zahlazení odsouzení nemá být dopřán skutečně jen těm pachatelům, kteří peněžitý trest řádně a celý sami zaplatili. Jinak řečeno, je otázka, zda zahlazení odsouzení dopřát i těm pachatelům, u nichž muselo být přistoupeno k vymáhání peněžitého trestu, i když nakonec bylo úspěšné. I v těchto případech lze konstatovat, že byl peněžitý trest vykonán (ve smyslu § 69 odst. 3 TrZ), tj. byly splněny podmínky pro zahlazení odsouzení. Pro opačný závěr, tj. že by vymožení peněžitého trestu nemohlo být považováno za způsob jeho vykonání, zřejmě není žádný důvod – ostatně i když například pachatel, jemuž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byl do výkonu tohoto trestu dodán po dlouhém pátrání po jeho pobytu, také není sporu o tom, že po vypršení doby, na niž bylo odnětí svobody uloženo, byl tento trest vykonán, navzdory skutečnosti, že se tak stalo až vynucením státní mocí.

Jestliže však byl peněžitý trest vykonán až tím, že byl (úspěšně) vymáhán, těžko v takovém případě hovořit o příkladném přístupu odsouzeného k uloženému alternativnímu trestu, respektive o jeho sebereflexi nad vlastním trestným činem. Přehlížet nelze ani skutečnost, že vymáhání peněžitého trestu nepochybně představuje pro stát určitou komplikaci. V této souvislosti zbývá ještě připomenout, že i současná právní úprava poskytuje poměrně pestrou škálu možností, jak řešit případnou obtížnou finanční situaci pachatele, jemuž byl uložen peněžitý trest; pachateli může být umožněno placení peněžitého trestu ve splátkách, a to buď již v odsuzujícím rozsudku, respektive trestním příkazu (srov. § 68 odst. 5 TrZ), či až po jeho uložení [srov. § 342 odst. 1 písm. b) TrŘ], může mu být povolen odklad výkonu peněžitého trestu [srov. § 342 odst. 1 písm. a) TrŘ], a za určitých okolností může být dokonce upuštěno od výkonu peněžitého trestu (srov. § 342a odst. 1 TrŘ). Lze tedy soudit, že při alespoň trochu odpovědném přístupu může odsouzený, jemuž byl uložen peněžitý trest, spolehlivě odvrátit vymáhání tohoto trestu.

Zdá se tedy, že by bylo racionálnější (a zřejmě i spravedlivější), kdyby zahlazení odsouzení bylo spíše omezeno pouze na ty případy, kdy odsouzený (který spáchal přečin či nikoli zvlášť závažný zločin) peněžitý trest dobrovolně uhradil, tj. kdy nemuselo být ani zčásti přistoupeno k vymáhání trestu; takovou úpravu lze do budoucna de lege ferenda doporučit. Je tedy škoda, že jinak zdařilá novela č. 333/2020 Sb. nebyla v tomto směru preciznější.

Jakkoli lze nepochybně označit výše popsané změny právní úpravy ukládání trestů za významné, jednoznačně extrémně větší dopady pro uplatňování trestní represe jako takové bude mít pět nových čísel, která novela č. 333/2020 Sb. zavedla do § 138 odst. 1 TrZ. Jde pochopitelně o nové určení minimálních hranic jednotlivých kategorií majetkových škod (a potažmo i majetkového prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci – srov. § 138 odst. 2 TrZ), neboť uvedená novela tyto hranice zdvojnásobila, takže například základní kategorie majetkové škody, tj. škoda nikoli nepatrná, je nově představována škodou dosahující částky alespoň 10 000 Kč.

Po velmi dlouhé době tedy zákonodárce přikročil k určité (poměrně výrazné) dekriminalizaci. Po tomto kroku již poměrně dlouho volala odborná veřejnost,⁷ ve stejném duchu se kriticky k dosavadní pasivitě zákonodárce v otázce nastavení hranic majetkových škod vyslovil v jednom z nedávných nálezů též Ústavní soud (srov. nález Pl. ÚS 46/18). Hlavní důvod přitom byl poměrně zřejmý: od roku 2002, kdy bylo tzv. velkou novelou trestního zákona a trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. zakotveno dřívější nastavení hranic majetkových škod (začínající na částce 5 000 Kč coby spodní hranici škody nikoli nepatrné), se v důsledku inflace soustavně fakticky rozšiřoval okruh případů, jež musely být posuzovány jako trestný čin, neboť rostla cena věcí.⁸ Lze tedy nepochybně s povděkem kvitovat, že zákonodárce konečně přistoupil ke zvýšení (respektive ke zdvojnásobení) hranic jednotlivých kategorií majetkových škod, zastavil tak ono plíživé, faktické zpřísňování trestní represe a realizoval nikoli nevýznamnou dekriminalizaci.

Na tomto místě nicméně bude věnováno více pozornosti některým bezprostředním důsledkům této dekriminalizace, a to postupům soudů, jež budou muset navazovat na zvýšení hranic kategorií majetkových škod. Spíše jen pro formu lze připomenout notorietu, že i skutky spáchané před 1. 10. 2020, kdy novela č. 333/2020 Sb. nabyla účinnosti, budou muset být posuzovány podle nové, příznivější právní úpravy (srov. § 2 odst. 1 část věty za středníkem TrZ), takže stíhání například zpronevěr, podvodů, krádeží [nenaplňujících znaky uvedené v § 205 odst. 1 písm. b) až e) či v § 205 odst. 2 TrZ] či některých dalších činů spáchaných před 1. 10. 2020 budou muset skončit rozhodnutím o postoupení věci přestupkovému orgánu [srov. § 171 odst. 1, § 222 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. b) TrŘ].

Zajímavější se však jeví otázka, jak postupovat v případech, ve kterých by zvýšení hranic majetkových škod sice hrálo roli ve prospěch pachatele (tedy typicky v těch případech, kdy pachatel některým z výše uvedených činů způsobil škodu v rozmezí 5 000 Kč až 9 999 Kč), avšak k jejichž pravomocnému skončení došlo ještě před 1. 10. 2020. V takových případech je totiž třeba uvažovat o aplikaci přechodného ustanovení § 419 TrZ, podle kterého se trest uložený přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, nevykoná, ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije, a byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí. Jak známo, § 419 TrZ byl intenzivně využíván v letech bezprostředně navazujících na nabytí účinnosti TrZ, a to zejména v souvislosti s trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., neboť toto jednání již podle TrZ trestné nebylo.

V aktuální situaci, kdy k dekriminalizaci došlo nikoli přijetím celého trestního zákoníku, ale „pouze“ jeho novelizací, se však mohou objevovat různé názory na to, zda má být § 419 TrZ aplikován i v této situaci. Je přitom zcela zřejmé, že řešení této otázky bude mít dalekosáhlé důsledky, neboť výše nastíněných případů, kdy byla určitá osoba před 1. 10. 2020 pravomocně odsouzena za čin, který po tomto datu v důsledku zvýšení hranic majetkových škod již za trestný považován není, bude existovat zřejmě nemalé množství. Na tomto místě je dlužno podotknout, že stávající komentáře k trestnímu zákoníku⁹ hovoří v souvislosti s § 419 TrZ výhradně o jednáních, která nejsou trestná od 1. 1. 2010, nicméně k otázce použitelnosti tohoto ustanovení i na dekriminalizaci provedenou novelizacemi trestního zákoníku se překvapivě nijak nevyjadřují, respektive nenabízejí žádnou argumentaci.

Daný problém se odvíjí od dvou skutečností. Za prvé, samotný zákon č. 333/2020 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by celou záležitost řešilo speciálně.¹⁰ A za druhé, jak bylo již uvedeno, text § 419 TrZ používá formulaci „přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“. Tato formulace naznačuje, že z hlediska použitelnosti § 419 je rozhodující jediný časový okamžik, a to nabytí účinnosti samotného TrZ, tedy den 1. 1. 2010 (srov. § 421 TrZ). Zároveň se však nabízí možnost vykládat zmíněné sousloví extenzivně, tedy ve smyslu „přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona v jeho současné podobě“. Tím pádem by pravidla obsažená v § 419 měla být aplikovatelná právě i v případě dekriminalizujících novelizací TrZ, tj. i v návaznosti na novelu č. 333/2020 Sb.

Uvedený extenzivní výklad § 419 se zdá být zcela ospravedlnitelný, neboť o účelu tohoto ustanovení těžko může být pochyb – zákonodárce evidentně nemá v úmyslu, aby určitá osoba vykonávala trest či jeho zbytek, jenž byl uložen za jednání, které již podle zákona trestné není. Okolnost, zda k takové dekriminalizaci došlo přímo v důsledku přijetí (a nabytí účinnosti) samotného trestního zákoníku (tj. k 1. 1. 2010), anebo až následně jeho novelizací, v tomto ohledu nemůže hrát žádnou roli.

Nutno dále podotknout, že i kdyby mělo být sousloví „přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“ vykládáno doslovně, použitelnost § 419 na případné pozdější dekriminalizující novelizace (včetně té, která byla provedena zákonem č. 333/2020 Sb.) by mohla (a měla) být dovozena za použití analogie. Šlo by totiž bez sebemenších pochybností o analogii ve prospěch pachatele, tj. o analogii přípustnou.

Lze tedy uzavřít, že přechodné ustanovení § 419 je použitelné i ve vztahu ke všem aktuálním i budoucím novelizacím (pokud ty nebudou obsahovat vlastní přechodné ustanovení, které by bylo třeba aplikovat přednostně), v jejichž důsledku bylo či bude za beztrestné prohlášeno jednání, které TrZ ve své původní (dřívější) podobě uvádí jako trestný čin. I v těchto situacích je tedy třeba vyvodit důsledky předpokládané tímto ustanovením.

Autor tohoto článku si je vědom toho, že zejména z pohledu soudů uvedená interpretace není vůbec příjemná, neboť z ní vyplývá veliké množství práce.¹¹ Soudy totiž budou muset podle § 419 TrZ rozhodovat o nevykonání trestu za činy, které v důsledku zvýšení hranic majetkových škod již za trestné považovány nejsou, jakož i o zkrácení úhrnného či souhrnného trestu v případech, kdy byl tento trest uložen jak za takový čin, tak i za čin, jenž i nadále zůstává trestný.¹² Aplikace § 419 TrZ v uvedených případech se však skutečně jeví jako zcela nezbytná, pro jinou (rigidně doslovnou) interpretaci tohoto ustanovení je těžko najít potřebné argumenty, a i kdyby se k ní přesto soudy chtěly uchýlit, ještě hůře by byla vyvratitelná úvaha o analogickém použití § 419 TrZ na případy dekriminalizované novelou č. 333/2020 Sb.

Z výše uvedených analýz lze dovodit, že novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 333/2020 Sb., byla (zase jednou) velmi zdařilá, a dokonce by se dalo hovořit o jedné z nejpodařenějších novel, které zákonodárce „spáchal“ od roku 2010; nutno zdůraznit, že toto kladné hodnocení je na tomto místě vztahováno skutečně jen ke změnám trestního zákoníku, nikoli ke změnám trestního řádu či dalších předpisů, které přinesla stejná novela a jimž se tento článek nevěnoval.

Po dlouhých osmi letech od zavedení institutu dohody o vině a trestu zákonodárce konečně přistoupil k tomu, aby tento zvláštní způsob vyřízení věci promítl i do hmotněprávní úpravy vztahující se k ukládání trestu. Udělal to navíc vcelku rozumně, když nestanovil žádná striktní pravidla, jak „ocenit“ pachatelovu ochotu uzavřít dohodu o vině a trestu, ale vytvořil poměrně široké možnosti, jak v rámci dohody o vině a trestu vyměřit trest (od třeba nepříliš výrazného zohlednění uzavření dohody o vině a trestu až po mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby). Soudy tak mají široký prostor, v rámci kterého mohou zohlednit mimo jiné i to, za jakých okolností byla dohoda o vině a trestu uzavřena.

Pozitivní hodnocení si zaslouží i změny v právní úpravě obecně prospěšných prací a (zejména) peněžitého trestu. Zrušení možnosti přeměny jednoho (pachatelem nerespektovaného) alternativního trestu na jiný alternativní trest by mělo přispět k větší autoritě těchto trestů. Zavedení systému přeměny peněžitého trestu v případě hrozícího zmaření nebo bezvýslednosti jeho vymáhání namísto dřívějšího nařizování výkonu náhradního trestu odnětí svobody zase pevněji a transparentněji propojuje výměru počtu denních sazeb peněžitého trestu s přísností případné sekundární sankce nastupující v zákonem předpokládaných případech; díky tomu může být toto sekundární sankcionování stejné pro všechny pachatele, a tím i spravedlivější. Novela nicméně mohla být důslednější při nastavení předpokladů pro zahlazení odsouzení pachatelů, jimž byl uložen peněžitý trest, neboť vhodnější by bylo tento benefit spojovat jen s dobrovolným zaplacením peněžitého trestu, tedy nikoli v případech, kdy tento trest byl vykonán až v důsledku jeho vymáhání.

Konečně největší přínos novely č. 333/2020 Sb. pro trestní právo hmotné lze spatřovat ve zvýšení, respektive zdvojnásobení, hranic jednotlivých kategorií majetkové škody. Po osmnácti letech plíživého faktického zpřísňování trestní represe (v důsledku inflace) byla tato forma dekriminalizace více než žádoucí. Orgánům činným v trestním řízení se v důsledku toho nepochybně sníží nápad trestních věcí, na druhou stranu v nejbližších měsících a letech by soudy měly přistoupit k rozhodování podle § 419 TrZ, neboť – jako bylo výše podrobně analyzováno – toto ustanovení je třeba vztahovat právě i na dekriminalizaci způsobenou novelou č. 333/2020 Sb.