Zákon č. 33/2020 Sb. s účinností od 1. 1. 2021 totiž zruší § 68 ZOK, čímž se kontroverzní úprava adhezního řízení u zkrácení daně podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu stane neaplikovatelnou. Náhradou za § 68 ZOK má být novelizovaný § 66 ZOK, který má znít takto:
§ 66 Zvláštní povinnosti při úpadku obchodní korporace
| (1) | Přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a bylo-li v insolvenčním řízení již rozhodnuto o způsobu řešení úpadku obchodní korporace, insolvenční soud na návrh insolvenčního správce | a) | rozhodne o povinnosti tohoto člena vydat do majetkové podstaty prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdržel, a to až za období 2 let zpět před zahájením insolvenčního řízení, jedná-li se o insolvenční řízení zahájené na návrh jiné osoby než dlužníka; není-li vydání prospěchu možné, nahradí jej člen statutárního orgánu v penězích, a | | b) | byl-li na majetek obchodní korporace prohlášen konkurs, může také rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetku obchodní korporace; při určení výše plnění insolvenční soud přihlédne zejména k tomu, jakou měrou přispělo porušení povinnosti k nedostatečné výši majetkové podstaty. |
|
| (2) | Insolvenční správce podá návrh podle odstavce 1 také tehdy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání návrhu a vedení řízení, může insolvenční správce podmínit podání návrhu nebo další pokračování v řízení tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li řízení úspěchem insolvenčního správce, mohou věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou. |
| (3) | Řízení podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle insolvenčního zákona. Insolvenční soud oznámí bez zbytečného odkladu své rozhodnutí soudu, který je oprávněn rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace. |
Povšimněte si, že oproti dosavadnímu § 68 ZOK nové znění § 66 ZOK bude výslovně uvádět, že takové rozhodnutí může učinit jen insolvenční soud (nikoli trestní soud) na návrh insolvenčního správce (nikoli státního zástupce nebo poškozeného). Insolvenčním soudem se v souladu s § 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), rozumí soud, před nímž probíhá insolvenční řízení, jakož i soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení.
Tím pádem konstrukce uváděná v rozhodnutí Nejvyššího soudu 6 Tdo 511/2019 nebude od 1. 1. 2021 možná.
Dodejme, že přechodná ustanovení zákona č. 33/2020 Sb. uvádějí kromě jiného toto: „Bylo-li insolvenční řízení zahájeno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se pro toto řízení § 62 až 64 a § 68 zákona č. 90/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ I z této pasáže je zřejmé, že § 68 ZOK nebyl určen pro soudy trestní.
Do budoucna se nabízí několik možných řešení:
Adhezní řízení u trestného činu podle § 240 TrZ bude zcela odstraněno.
Tím pádem nebude možné vymáhat zkrácenou daň jinak než v daňovém řízení vůči daňovému dlužníku nebo ručiteli za něj podle daňových předpisů. Pokud bude takový nárok přesto uplatňován v trestním řízení, trestní soud na počátku hlavního líčení rozhodne usnesením podle § 206 odst. 4 TŘ per analogiam, že daný nárok na náhradu škody nelze uplatňovat v trestním řízení. V rozsudku soud o takovém nároku již nerozhoduje.
Odpadne množství rozporů a komplikací, které přináší umělé naroubování § 68 ZOK či jiného ustanovení ZOK na trestní řízení.
Tato varianta bude mít negativní vliv na veřejné příjmy, protože odpadne jedna skupina osob, od nichž by bylo možno zkrácenou daň vymáhat. Vyvolání nedobytnosti daňové pohledávky by však mohlo být standardně stíháno jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 TrZ nebo způsobení úpadku podle § 224 TrZ.
Aplikace ZOK v adhezním řízení bude naopak rozšířena na všechny trestné činy.
Ustanovení § 68 ZOK není jediným ustanovením ZOK, které lze použít k domáhání se náhrady škody po dalších osobách:
§ 71 Ovlivnění
| (1) | Každý, kdo pomocí svého vlivu v obchodní korporaci (dále jen „vlivná osoba“) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace (dále jen „ovlivněná osoba“) k její újmě, tuto újmu nahradí, ledaže prokáže, že mohl při svém ovlivnění v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby. |
| (2) | Neuhradí-li vlivná osoba způsobenou újmu nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, nebo v jiné dohodnuté přiměřené lhůtě, nahradí i újmu, která v této souvislosti vznikla společníkům ovlivněné osoby. |
| (3) | Vlivná osoba ručí věřitelům ovlivněné osoby za splnění těch dluhů, které jim ovlivněná osoba nemůže v důsledku ovlivnění podle odstavce 1 zcela nebo zčásti splnit. |
| (4) | Vlivem podle odstavce 1 se rozumí také vliv vykonávaný prostřednictvím jiné osoby či jiných osob. |
| (5) | Ustanovení odstavce 1 se nepoužije na jednání členů orgánů ovlivněné osoby a jejího prokuristu. |
Trestní soud by pak mohl v trestním řízení – dejme tomu v případě podvodu – přiznat nárok na náhradu škody i vůči těm obžalovaným, kteří naplňovali znaky vlivné osoby vůči daňovému dlužníku. Odstraní se tím nekonzistence, kdy soudy u jednoho trestného činu aplikovaly ZOK a u ostatních trestných činů nikoli. Současně zmizí problém s „krádeží“ jednoho typu rozhodnutí z jiného typu procesu, protože odpovědnost za škodu podle § 71 odst. 3 ZOK je daná zákonem, nikoli soudním rozhodnutím.
Zůstalo by zachováno dnešní pravidlo, že tento druh odpovědnosti za zkrácenou daň nastupuje pouze tehdy, když daňový subjekt není schopen daň uhradit (novelizovaný § 71 odst. 3 ZOK in fine).
Stále však zůstane dost problematických bodů spojených s kombinováním nesouvisejících předpisů, jak jsme kritizovali výše.
Upravíme adhezní řízení – zejména definici škody – tak, aby umožňovalo spravedlivé odstranění následků trestného činu i v případech zkrácení daně.
V nejjednodušší variantě by to nevyžadovalo více než doplnění jednoho paragrafu do trestního zákoníku:
§ 241a
V případě pachatelů a účastníků na trestném činu podle § 240 nebo § 241, kteří neměli podle zvláštních předpisůx) postavení poplatníka či plátce zkrácené nebo neodvedené daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby (dále jen „povinná platba“), ani nejsou právním nástupcem takového poplatníka nebo plátce, se zkrácená nebo neodvedená povinná platba pokládá za škodu.
x) Například zákon 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Za pomoci tohoto ustanovení by bylo možné vymáhat zkrácenou daň po stejně širokém okruhu osob, jako se vymáhá škoda u pachatelů všech ostatních trestných činů, a stejným mechanizmem. Odpadne tak znevýhodnění státu při vymáhání nápravy oproti jiným typům poškozených a jiným typům trestných činů.
Se zkrácenou daní pak bude v trestním řízení zacházeno shodně s jejím intuitivním významem (neboť fakticky škodou způsobenou trestným činem je, byť z pohledu stávající nauky nikoli). Přitom nevznikne teoretický problém v tom, že u daňového dlužníka nemůže být zkrácená daň škodou a má být vymáhána v daňovém řízení, neboť daňový dlužník je výslovně vyjmut.
Skutková věta výroku by pak byla formulovaná v tomto stylu: „(…) čímž obžalovaná Podvodná, s. r. o., zkrátila daň z příjmů o 1 000 000 Kč a obžalovaní Jaroslav Pažout a Jiří Horáček způsobili České republice škodu ve výši 1 000 000 Kč“.
Ustanovení § 240 a 241 TrZ by nebylo nutné měnit, dokonce by ani neměla být měněna, protože ve vztahu k daňovému dlužníkovi by stále nešlo o škodu. Kvalifikované skutkové podstaty by se stále definovaly podle rozsahu jako za aktuálního znění, pouze s tím, že vůči jiným obviněným by rozsah spáchání a výše škody splývaly.
Výše uvedený návrh nového § 241a TrZ však nechává otevřenou otázku, jak postupovat, pokud je daňový závazek již prekludován. Buď by se ponechalo rozdílné plynutí lhůt (a pak by byly trestní předpisy na ostatní osoby přísnější než na samotný daňový subjekt), nebo by se na konec uvedeného paragrafu doplnila následující věta:
(…) To neplatí, pokud již nelze zkrácenou nebo neodvedenou povinnou platbu doměřit nebo vymáhat podle zvláštních předpisůy).
y) Například zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Úplně opustit dosavadní úzus, že zkrácená daň není škodou. Šlo by tedy o škodu i na straně obviněného daňového subjektu. K tomu by bylo nutné vhodně změnit trestní zákoník, analogicky k variantě C. Konečně zkrácená daň se navenek projevuje stejně jako škoda – poškozený subjekt má méně peněz, než by měl při zákonném jednání.
Opět by bylo nutné určit, jaký trestněprávní dopad bude mít daňová prekluze.
Ponechat stávající stav, pouze se zrušením nemístné aplikace ZOK, a nahrazovat náhradu škody uložením peněžitého trestu. Byť se to bude nazývat peněžitým trestem, fakticky půjde o náhradu škody, protože půjde o příjem státu stejně jako původní daň.
Toto řešení však má také své úskalí: institut peněžitého trestu není určen k náhradě škodě; je to další kočkopes. Výše peněžitého trestu se také nutně neurčuje shodná s výši zkrácené daně.
Nelze tak současně dosáhnout napravení škodlivého následku, spravedlivého postihu pachatele a konzistentnosti práva.
Pravomocným odsouzením pro daňový trestný čin vznikne ručení za daňový nedoplatek (viz § 171 odst. 1 daňového řádu). Vyžadovalo by relativně malou úpravu zákona zhruba v rozsahu varianty C a většina nekonzistentností a problémů by se tím vyřešila. Smíchání trestního a daňového práva by bylo velmi malé a omezené jen na nutný a celkem logický bod.
