V evropském měřítku je nejvýznamnějším právním předpisem týkajícím se problematiky zájezdů výše cit. směrnice 2015/2302. V prosinci r. 2015 nahradila dosavadní směrnici 90/314/EHS o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, ale v principu se od ní neodlišuje. Reaguje nicméně na technologický vývoj, především na rozvoj on-line obchodu a rostoucí počet prodejů předmětných služeb prostřednictvím internetu. V neposlední řadě pak směrnice 2015/2302 promítá do svých ustanovení judikaturu Soudního dvora EU.
1. Transpozice směrnice 2015/2302 do českého právního řádu
Transpozice směrnice 2015/2302 se v českém právním řádu promítla hned do několika právních předpisů. Novelizován byl nejen zákon č. 159/1999 Sb., ale změny nastaly i v občanském zákoniku, v živnostenském zákoně a v zákoně č. 211/2000 Sb., které problematiku práva v cestovním ruchu ve svých ustanoveních více nebo méně upravují. Transpozičním předpisem byl zákon č. 111/2018 Sb., jenž nabyl účinnosti k 1. 7. 2018, jak bylo ze strany EU vyžadováno.
Rozdíl mezi směrnicemi 2015/2302 a 90/314 není jen obsahový, oba předpisy se liší rovněž ve stupni harmonizace. Zatímco směrnice 90/314 byla předpisem s minimální harmonizací, nová směrnice 2015/2302 je směrnicí s maximální neboli plnou harmonizací.
Směrnice obecně jsou pro členské státy EU závazné co do výsledku, forma a prostředky transpozice jsou na rozhodnutí vnitrostátních orgánů. Metoda minimální harmonizace pro státy znamená podřídit se v tomto procesu pouze minimálním požadavkům ze strany EU. Mohou ale zachovat v platnosti či přijímat opatření přísnější. Dříve platná směrnice 90/314 tedy členským státům ponechávala široký prostor, zejména co se zavádění přísnějších předpisů na ochranu spotřebitele týká (čl. 8 směrnice 90/314). Stupeň ochrany se pak v jednotlivých státech lišil a spotřebiteli to mnohdy mohlo ztížit orientaci při domáhání se svých práv. Za účelem sjednocení a zjednodušení, avšak při zachování vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, byla pro novou směrnici 2015/2302 zvolena metoda harmonizace maximální, kdy unijní opatření zcela pokrývá věcnou působnost předmětu úpravy. Členské státy EU tak nesmějí v rámci svého vnitrostátního práva až na výjimky ponechat v platnosti či zavádět nová ustanovení, která by se odchylovala od ustanovení obsažených v předmětné směrnici, ať již by se jednalo o ustanovení přísnější, či naopak mírnější.
2. Oblast působnosti směrnice 2015/2302
Jak již samotný název směrnice 2015/2302 napovídá, nevztahuje se tento právní předpis pouze na souborné služby, ale i na spojené cestovní služby. Jaký je však mezi těmito dvěma pojmy rozdíl? Definiční vymezení obou kategorií lze najít v čl. 3 směrnice 2015/2302, konkrétně v odst. 3 a 5. Za souborné služby se považují kombinace jednotlivých cestovních služeb (přeprava osob, ubytování, pronájem automobilů apod. nebo jakákoliv další služba cestovního ruchu nezahrnutá v již zmíněných službách), jsou-li zkombinovány do jediného cestovního produktu, který je zákazníkovi prodán jako celek na základě jediné smlouvy. České právo pro souborné služby používá termín „zájezd“. Spojené cestovní služby pak mohou být považovány za jakousi alternativní obchodní variantu k zájezdům, nicméně o zájezd se nejedná. Podstatou spojených cestovních služeb je, že obchodník, ať již přes internet, nebo v provozovně, pomáhá zákazníkovi opatřit, resp. zprostředkovává mu jednotlivé služby cestovního ruchu, přičemž ke každé jednotlivé cestovní službě je uzavírána samostatná smlouva s jejich jednotlivými poskytovateli.
Důležité je zmínit, že směrnice 2015/2302 se nevztahuje na souborné a spojené cestovní služby nabízené příležitostně a na neziskovém základě pouze omezené skupině cestujících. Příkladem budiž občasné cesty organizované školami nebo sportovními kluby pro jejich členy, které nejsou nabízeny veřejnosti. Předpis se nevztahuje ani na pobyty kratší než 24 hod., nezahrnují-li nocleh, jelikož u krátkodobých cest potřeba ochrany cestujících tolik nevyvstává. Z působnosti směrnice jsou vyňaty rovněž pracovní cesty zakoupené na základě obecné smlouvy o pořádání pracovních cest uzavřené mezi obchodníkem a osobou jednající za účelem souvisejícím s jejím podnikáním, obchodní činností, řemeslem či povoláním. Vyjmutím oblasti služebních cest z působnosti směrnice byla odstraněna dvojí ochrana cestujícího, když za něho doposud odpovídal jak zaměstnavatel, tak obchodník.
3. Zrušení zájezdu a práva spotřebitele
Jelikož souborné služby a spojené cestovní služby nejsou totéž, je rovněž ochrana cestujících rozdílná. Vyšší je v případě zakoupení souborných služeb neboli zájezdu. Naopak na cestující, kteří si zakoupili spojené cestovní služby, se žádné z práv vztahujících se výhradně na souborné služby nevztahuje. O této skutečnosti je obchodník povinen zákazníka informovat.
S ohledem na působnost Lex voucher se na tomto místě budeme věnovat pouze právům spotřebitele vznikajícím v případě, že dojde ke zrušení zájezdu, resp. ukončení smlouvy o souborných službách, z důvodu tzv. nevyhnutelných a mimořádných okolností. Relevantní tak bude především čl. 12 směrnice 2015/2302, jejž lze vztáhnout k aktuální situaci související s výskytem a šířením koronaviru, případně s tím souvisejícími vládními omezeními typu uzavření hranic apod., jež lze jistě za takové mimořádné okolnosti považovat.
Vyvstanou-li tedy v destinaci či jejím okolí zmiňované mimořádné okolnosti, které mají výrazný dopad na poskytování služeb nebo na přepravu osob do destinace, může jak cestující, tak pořadatel, smlouvu o souborných službách jednostranně ukončit. Ať již iniciativa k ukončení smlouvy vzešla od kterékoliv ze zúčastněných stran, důsledky tohoto kroku budou stejné. Straně, která od smlouvy odstupuje, nehrozí žádný postih, jako jsou např. storno poplatky, jež jsou v některých jiných případech účtovány cestujícím, rozhodnou-li se od smlouvy odstoupit. Na smluvní vztah je nahlíženo, jako by nevznikl. Pořadatel je v takovémto případě povinen vrátit cestujícímu veškeré platby uskutečněné ve prospěch souborných služeb, avšak nehradí žádné dodatečné platby či pokuty. Rovněž zde cestujícímu nevzniká nárok na dodatečnou náhradu škody. V souvislosti s vracením plateb cestujícím mají pořadatelé stanovenou povinnost učinit tak co možná nejdříve, tedy bez zbytečného odkladu, nejpozději však do uplynutí 14 dnů po ukončení předmětné smlouvy o souborných službách. Jak ukázaly poslední měsíce poznamenané celosvětovou pandemií, může striktní dodržování těchto ustanovení ve chvíli, kdy dlouhodobě dochází k hromadnému rušení uzavřených smluv o souborných službách z výše uvedeného důvodu, znamenat pro nemalé množství cestovních kanceláří až existenční problémy.