Teorie zákonného zmocnění je spojována primárně s § 399 BGB stanovícím, že
„(p)ohledávku nelze postoupit…, pokud je postoupení vyloučeno dohodou s dlužníkem“.
V německé právní vědě je § 399 BGB zcela převážně vykládán tak, že jím zákonodárce zmocnil smluvní strany, aby svou vůlí (sjednáním smluvního zákazu postoupení pohledávky) odebrali pohledávce její způsobilost k postoupení, tedy aby ji ze své vůle vyjmuli z právního obchodu. Pohledávka tak na základě vůle smluvních stran vzniká od počátku jako nepostupitelná, pročež vůle smluvních stran vyvolává účinky i vůči třetím osobám. Postupní smlouva, kterou by mělo dojít k postoupení pohledávky v rozporu s touto vůlí stran, je pak z důvodu úplné absence způsobilosti pohledávky k postoupení absolutně neplatná.
Naproti tomu teorie zákonného zákazu je spojována s tuzemskou doktrínou a rozhodovací praxí k § 525 ObčZ 1964 upravujícímu smluvní zákaz postoupení pohledávky před účinností ObčZ. Tehdejší rozhodovací praxe NS zastávala názor, že porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky není jen porušením smlouvy, ale také zákona, když konstantně docházela k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s § 525 odst. 2 ObčZ 1964 je absolutně neplatná dle § 39 ObčZ 1964
(„neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“).
Tento názor byl zastáván také v odborných kruzích a rovněž v současném diskurzu má teorie zákonného zákazu naprosto většinové zastání. V dané souvislosti je vhodné uvést, že prvotní dostupná rozhodovací praxe obecných soudů se též kloní k závěru, že § 1881 odst. 1 ObčZ upravuje zákonný zákaz.
V moderní právní metodologii je již v podstatě notorietou, že k prvotnímu přiblížení se k právní normě je potřeba provést jazykový výklad interpretovaného ustanovení.
Je nasnadě říci, že § 1881 odst. 1 ObčZ (cit. výše) upravuje shodně jako § 399 BGB slovem „lze“ právní možnost postoupení pohledávky. V případě, že je zde ujednání dlužníka a věřitele vylučující postoupení pohledávky, pak postoupit pohledávku zkrátka „nelze“. Jazykové vyjádření § 1881 odst. 1 ObčZ tak umožňuje závěr, že cit. ustanovení upravuje shodně s § 399 BGB zákonné zmocnění smluvních stran k vytvoření nepostupitelné pohledávky, resp. k jejímu vyjmutí z právního obchodu.
Pokud jde o teorii zákonného zákazu, je potřeba mít na paměti, že konkrétní ustanovení může představovat zákonný zákaz i tehdy, jestliže jeho dikce není vůbec vyjádřena imperativním způsobem (neobsahuje pojmy jako „zakazuje se“, „přikazuje se“ atp.). Nejvýznamnějším ustanovením sloužícím k identifikaci zákonných zákazů (nepřímých) je § 580 odst. 1 ObčZ, který stanoví:
„Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“
Klíčovou pro identifikaci zákonného zákazu tedy není dikce ustanovení (použití imperativního výrazu), ale určení, zda smysl a účel konkrétní normy vyžaduje neplatnost smlouvy. A priori tedy nelze vyloučit, že smysl a účel § 1881 odst. 1 ObčZ vyžaduje neplatnost postupní smlouvy dle § 580 odst. 1 ObčZ, a že se tedy jedná o zákonný zákaz. Stejně tak však nelze a priori vyloučit, že smyslem a účelem § 1881 odst. 1 ObčZ je ve skutečnosti umožnit smluvním stranám vynětí pohledávky z právního obchodu.
Jazykové vyjádření § 1881 odst. 1 ObčZ nám tak není způsobilé jakkoli poskytnout uspokojivou odpověď na otázku, zda cit. ustanovení upravuje zákonné zmocnění k vytvoření nepostupitelné pohledávky anebo zákonný zákaz, neboť připouští v zásadě obě varianty. Je však současně zjevné, že jestliže jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se k právní normě, pak pouhý jazykový výklad § 1881 odst. 1 ObčZ pro příklon k jedné či druhé teorii nepostačí. K tomu je potřeba, aby pro jednu z těchto teorií svědčily metodologicky závažnější argumenty, zejména argumenty objektivně teleologického výkladu.
Jinými slovy je potřeba porovnat tyto dvě teorie z pohledu teleologie § 1881 odst. 1 ObčZ (vlastní objektivně teleologický výklad) a celkově z pohledu axiologického pozadí právního řádu (axiologický výklad). Prosadit by se pak měla teorie, která umožňuje nejlépe naplnit smysl a účel § 1881 odst. 1 ObčZ a je současně více koherentní se současným stavem českého právního řádu. K tomu je však potřeba si nejprve vymezit, jaké by mělo přijetí těchto teorií dopady v českém právním řádu, zejména jaké následky by za jejich akceptace vyvolalo porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky.
1. | Následky porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky v případě přijetí teorie zákonného zmocnění |
V českém diskurzu bylo vysloveno několik názorů na následky porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky při přijetí tohoto výkladu § 1881 odst. 1 ObčZ. Zastánce daného výkladu v českém diskurzu, M. Zvára, uvádí, že uzavření postupní smlouvy, jejímž předmětem by bylo postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem postoupení pohledávky, je porušením § 1881 odst. 1 ObčZ, který je určen k vyloučení pohledávky ze soukromoprávních dispozic. Postupní smlouva by tak dle cit. autora měla být absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 588 ObčZ, neboť pohledávka byla v důsledku zákonného zmocnění v § 1881 odst. 1 ObčZ vytvořena od počátku jako nepostupitelná.
Tento výklad samozřejmě nelze bez dalšího odmítnout. Jestliže je přece pohledávka vyjmuta z právního obchodu, mělo by být plnění dle postupní smlouvy od počátku nemožné. Na druhou stranu nelze ponechat bez povšimnutí hodnotové rozhodnutí zákonodárce v § 1885 odst. 1 ObčZ, kde je stanoveno:
„Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.“
Z cit. ustanovení vyplývá, že postupitel odpovídá za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a to do výše přijaté úplaty. Jedná se přitom o případy, kdy pohledávka vznikla, avšak následně zanikla splněním, započtením disolucí nebo jiným způsobem, pročež v době uzavření postupní smlouvy pohledávka vůbec neexistuje. Smlouvu, jejímž předmětem má být individuálně určená věc (konkrétní pohledávka vymezitelná svým právním důvodem, obsahem a popř. výší), která však již dříve zanikla, by zákon za normálních okolností stíhal absolutní neplatností pro počáteční nemožnost plnění. Jedná se totiž o ukázkový případ objektivní nemožnosti plnění.
Zákonodárce však přesto stanovil, že v těchto případech není postupní smlouva neplatná a dřívější zánik pohledávky zakládá toliko práva postupníka z vad („ručení“ do výše úplaty s úroky). Jestliže přitom postupní smlouva není neplatná pro počáteční nemožnost plnění dle § 580 odst. 2 ObčZ dokonce ani v případech, kdy pohledávka již vůbec neexistuje, tedy v případech objektivní počáteční nemožnosti plnění (závažnější případy), tím spíše by neměla být neplatná pro počáteční nemožnost plnění v případech, kdy pohledávka existuje, avšak byla z pouhé vůle stran vyjmuta z právního obchodu (méně závažné případy). Zatímco totiž v případě zaniklé pohledávky neexistuje s ohledem na objektivní skutečnosti nezávislé na vůli člověka vůbec žádná naděje, že se postupníku dostane slíbené pohledávky, v případě vyloučení pohledávky z právního obchodu z pouhé vůle stran je reálnou možností, že postupitel s dlužníkem opět ze své vůle navrátí pohledávku do právního obchodu, v důsledku čehož by pak postupník pohledávku nabyl. Neexistuje tedy žádný rozumný důvod, proč by v případě smluvního zákazu postoupení pohledávky měla být postupní smlouva považována za absolutně neplatnou pro počáteční nemožnost plnění dle § 580 odst. 2 ve spojení s § 588 ObčZ, zatímco v případě zaniklé pohledávky nikoli. Pokud bychom tedy přijali závěr, že § 1881 odst. 1 ObčZ upravuje zákonné zmocnění, vznikla by zde zjevně tzv. zakrytá mezera v zákoně (§ 580 odst. 2 ObčZ dle svého jazykového vyjádření dopadá na širší okruh případů, než na jaký by dle hodnotového pozadí právního řádu dopadat měl). Tu by bylo nezbytné uzavřít teleologickou redukcí § 580 odst. 2 ObčZ tak, že se rozsah aplikace tohoto ustanovení zúží o smluvní zákaz postoupení pohledávky (§ 1881 odst. 1 ObčZ), na který toto ustanovení dopadat nebude.
V dané souvislosti by však vyvstala otázka, jaký jiný následek spojit s porušením § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonným zmocněním k odejmutí pohledávky z právního obchodu, když ne absolutní neplatnost pro počáteční nemožnost plnění. Pokud bychom totiž došli k závěru, že by zde žádný následek nebyl, pak by § 1881 odst. 1 ObčZ byl zcela nadbytečný, což, jak bylo vysvětleno již mnohokrát výše, nepřichází s ohledem na předpoklad racionálního zákonodárce v úvahu. Domnívám se, že řešení je potřeba hledat v hodnotových rozhodnutích zákonodárce v případech, kdy jde o střet stejných hodnot jako v posuzovaném § 1881 odst. 1 ObčZ. Jeho účelem je poskytnutí ochrany osobě A (dlužníku – postoupené straně) v případě, kdy si s osobou B (věřitelem – postupitelem) ve smlouvě sjednají, že pohledávka nebude součástí právního obchodu, a to před změnou v osobě věřitele z osoby B na osobu C (postupníka) proti vůli osoby A (postoupené strany).
Zcela stejný účel má přitom také § 1897 odst. 1 ObčZ, který stanoví:
„Postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu. Souhlasila-li předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené straně účinné okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže.“
Také v tomto případě je účelem dané normy ochrana osoby A (postoupené strany) před postoupením smlouvy, jež zásadně není součástí právního obchodu (stejně jako pohledávka vyjmutá z právního obchodu z vůle stran), z osoby B (původní smluvní strany – postupitele) na osobu C (postupníka) proti vůli osoby A (postoupené strany).
Jediným rozdílem oproti postoupení pohledávky je skutečnost, že v případě postoupení smlouvy nedochází pouze ke změně v osobě věřitele (méně závažný zásah do postavení postoupené strany), ale dochází k postoupení všech pohledávek a k převzetí všech dluhů jedné ze smluvních stran novým subjektem (podstatně závažnější zásah do postavení postoupené strany). Následkem absence souhlasu postoupené strany s postoupením smlouvy je přes závažnější povahu postoupení smlouvy oproti pouhému postoupení pohledávky neúčinnost postoupení, a nikoli neplatnost (ať již relativní či absolutní) postupní smlouvy jako takové. Neexistuje přitom žádný rozumný důvod, proč by postoupení pohledávky, která byla z vůle stran vyňata z právního obchodu a jež se tak v podstatě dostává do pozice srovnatelné se smlouvou, která zásadně není předmětem právního obchodu, měla být posuzována odlišně od postoupení smlouvy. Zvlášť za situace, kdy postoupení smlouvy v sobě v podstatě zahrnuje jak prvky postoupení pohledávky, tak převzetí dluhu, pročež by se v dílčích otázkách nemělo od těchto institutů bezdůvodně lišit.
Domnívám se tedy, že pro stanovení následků porušení § 1881 odst. 1 ObčZ za přijetí teorie zákonného zmocnění k odnětí pohledávky z právního obchodu je nutné analogicky aplikovat § 1897 odst. 1 ObčZ upravující postoupení smlouvy. Porušení § 1881 odst. 1 ObčZ by tak nemělo vést k neplatnosti postupní smlouvy, ale k pouhé neúčinnosti postoupení pohledávky, která je předmětem plnění takové smlouvy. Zároveň to také nejlépe odpovídá evropskému smluvnímu zákoníku („CEC“), který byl dle důvodové zprávy jedním z inspiračních zdrojů současné úpravy postoupení pohledávky v ObčZ a který s porušením smluvního zákazu postoupení rovněž spojuje neúčinnost postoupení pohledávky.
Současně je daný následek mnohem rozumnějši než absolutní neplatnost postupní smlouvy. Jak totiž správně uvádí J. Remeš, absolutní neplatnost postupní smlouvy by mohla vážně poškodit všechny zúčastněné strany. Pokorný dlužník, kterému změna v osobě věřitele nevadí a dobrovolně splní novému věřiteli, by nesplnil řádně a nebyl by od své povinnosti plnění osvobozen. Nový věřitel (postupník) by měl povinnost dlužníkem poskytnuté plnění vracet jako bezdůvodné obohacení (nejasno, zda dlužníku či postupiteli). Původní věřitel by pak byl znovu oprávněn přijmout od dlužníka plnění přesto, že již zpravidla obdržel úplatu a přesto, že je to právě on, kdo povětšinou jako jediný ze zúčastněných osob jednal nepoctivě. Všechny tyto následky by nastaly ex lege, aniž by kdokoli cokoli namítl.
Takové problémy v případě neúčinnosti postoupení pohledávky nevznikají anebo vznikají, ale škodlivým následkům je možné předcházet nebo je alespoň zmírnit. Předně, v případě neúčinnosti postoupení pohledávky nevzniká problém s tím, že by snad plnění poskytnuté pokorným dlužníkem novému věřiteli (postupníku) bylo bezdůvodným obohacením. Nehledě na konkrétní podobu ujednání o zákazu postoupení pohledávky (ať již vylučuje postoupení pohledávky vůbec, nebo je podmiňuje souhlasem dlužníka) je při analogické aplikaci § 1897 odst. 1 ObčZ postoupení pohledávky účinné od okamžiku, kdy dlužník s postoupením udělí svůj souhlas. Pokud by tak dlužník přes smluvní zákaz postoupení pohledávky plnil dobrovolně postupníkovi, pak by konkludentním způsobem (způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit) udělil svůj souhlas s postoupením pohledávky, pohledávka by účinně přešla na postupníka a takové plnění by mělo za následek zánik pohledávky splněním. Současně by se tím odstranil problém spočívající v tom, že by plnění, které postupník v případě absolutně neplatné smlouvy od dlužníka přijal, představovalo bezdůvodné obohacení. Neúčinnost postoupení pohledávky by pak sice nebylo s to vyřešit skutečnost, že původní věřitel je přes své mnohdy nepoctivé jednání oprávněn přijmout od dlužníka plnění, přestože za postoupení pohledávky již zpravidla obdržel úplatu. Protože je však v případě neúčinnosti postoupení pohledávky postupní smlouva platná, postupník si může svou pozici předem upevnit při sjednávání podmínek postupní smlouvy řadou smluvních ujednání a případně také zajišťovacími prostředky, např. zástavou nebo ručením.
2. Následky porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky v případě přijetí teorie zákonného zákazu
Všichni autoři prosazující teorii zákonného zákazu uvedení výše dovozují, že následkem porušení § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonného zákazu je (relativní/absolutní) neplatnost postupní smlouvy, s výjimkou P. Bezoušky, který považuje postupní smlouvu vždy za platnou s tím, že porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky zakládá relativní neplatnost solučního jednání. Protože se v tomto závěru liší jako jediný, je vhodné se prvně zaměřit na důvody, které jej k odlišnému přístupu vedou.
P. Bezouška, stejně jako ostatní autoři, dovozuje, že je-li sjednán smluvní zákaz postoupení pohledávky, není jeho porušení jen porušením smlouvy, ale současně také porušením zákona. Hned poté však dodává, že je potřeba se vypořádat s pravidlem § 1760 ObčZ stanovícím:
„Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.“
P. Bezouška z cit. ustanovení dovozuje, že věřitel sice na základě smluvního ujednání a zákona není oprávněn s pohledávkou nakládat, avšak to „samo o sobě“ nemůže odůvodňovat neplatnost postupní smlouvy. Postupní smlouva by tedy měla být dle jeho názoru platná, avšak následky rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ by se měly projevit až co do solučních účinků postupní smlouvy. Dle P. Bezoušky je podle § 580 ObčZ potřeba posoudit, zda smysl a účel § 1881 odst. 1 ObčZ požaduje odmítnutí nastoupení solučních účinků postupní smlouvy, tj. zda účinně dojde, či nedojde k postoupení pohledávky.
Východiskem § 1760 ObčZ byl čl. 3.1.3 odst. 2 Principů UNIDROIT (2016), který stanoví v podstatě shodné pravidlo. Z komentáře k cit. článku vyplývá, že účelem daného pravidla je udržet v platnosti smlouvu v případech, kdy strana smlouvy nemá v době jejího uzavření z jakéhokoli důvodu dispoziční oprávnění k předmětu plnění – např. proto, že jí nesvědčí vlastnické právo anebo bylo její vlastnické právo omezeno. Taková skutečnost tedy „sama o sobě“ neznamená neplatnost smlouvy. Současně to však znamená, že ve spojení s jinou skutečností již neplatnost vyvolat může. Bude se přitom typicky jednat o případy, kdy vedle nedostatku dispozičního oprávnění přistoupí další okolnosti, které naplňují některou ze skutkových podstat neplatnosti právního jednání podle § 580 a násl. ObčZ. Jedná se mimo jiné o rozpor se zákonem, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. To je také důvod, proč Bezouškův argument aplikací § 1760 ObčZ neobstojí. Na smluvní zákaz postoupení pohledávky v případě teorie zákonného zákazu sice lze nahlížet jako na omezení dispozic věřitele s pohledávkou, ale uzavření postupní smlouvy v rozporu se smluvním zákazem je současně v rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ, jehož smyslem a účelem je ochrana dlužníka. Proto i přesto, že by v případě teorie zákonného zákazu nedostatek dispozičního oprávnění věřitele nakládat s pohledávkou pro smluvní zákaz postoupení pohledávky „sám o sobě“ nevedl k neplatnosti smlouvy, k neplatnosti by dozajista vedl rozpor se zákonem, konkrétně s § 1881 odst. 1 ObčZ.
V souladu s ostatními autory se tedy domnívám, že pokud budeme na § 1881 odst. 1 ObčZ nahlížet jako na zákonný zákaz, bude případná postupní smlouva uzavřená přes tento zákaz ve smyslu § 580 odst. 1 ObčZ neplatná pro rozpor se zákonem. Je tedy ještě potřeba vyřešit, zda by se jednalo o neplatnost absolutní, či pouze relativní.
Se závěrem o absolutní neplatnosti postupní smlouvy pro porušení § 1881 odst. 1 ObčZ (jakožto zákonného zákazu) se lze setkat u J. Handlara a E. Dobrovolné. Dle cit. autorů jsou v některých případech kogentní normy přímo určeny k tomu, aby autonomní vůli účastníků konkrétním způsobem omezily a vyloučily ze soukromoprávní dispozice určitá práva či určité způsoby nakládání s nimi. Jednou z takových norem je § 1881 odst. 1 ObčZ. Přitom se domnívají, že je-li učiněno právní jednání v rozporu se zákonným zákazem, který je přímo určen k omezení autonomie vůle jednajícího (jednajících), je potřeba vždy dospět k závěru, že absolutní neplatnost vyplývá ze smyslu a účelu porušeného zákona.
S cit. autory lze určitě souhlasit v tom, že § 1881 odst. 1 ObčZ je určen k omezení autonomie vůle soukromoprávních subjektů. Je však nutné mít na paměti, že každá kogentní norma v soukromoprávním předpise přímo směřuje k omezení autonomie vůle. Dle pojetí cit. autorů by tak téměř všechny zákonné zákazy v ObčZ zakládaly absolutní neplatnost právních jednání, která se jim protiví. To přesto, že ObčZ staví na preferenci platnosti právního jednání, čemuž odpovídá mj. preference relativní neplatnosti a omezení případů neplatnosti absolutní.
Domnívám se, že je tento závěr nesprávný. J. Handlar a E. Dobrovolná sice správně docházejí k závěru, že § 1881 odst. 1 ObčZ směřuje k omezení autonomie vůle, jejich závěr však může odůvodňovat toliko závěr o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem. Aby se v případě porušení § 1881 odst. 1 ObčZ mohlo jednat o absolutní neplatnost, muselo by zde být vedle porušení zákona současně zjevné narušení veřejného pořádku (viz § 588 ObčZ). Veřejný pořádek představuje základní pravidla právního řádu, na kterých je potřeba bezvýhradně trvat. Při vší úctě k zájmům dlužníka jsem přesvědčen, že pravidlo, které slouží výhradně jeho zájmům (viz § 586 ObčZ), není pravidlem veřejného pořádku.
Shodně s ostatními autory se proto domnívám, že porušení § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonného zákazu by zakládalo toliko relativní neplatnost postupní smlouvy, a nikoli neplatnost absolutní.