V současném diskurzu lze vysledovat tři základní názorové proudy, které se navzájem odlišují zejména v účincích a následcích porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky. První z nich nahlíží na zákaz postoupení pohledávky jako na prosté smluvní ujednání s účinky inter partes, jehož porušení zakládá toliko právo dlužníka vůči věřiteli na náhradu škody vzniklé porušením této smluvní povinnosti.¹ Zbylé dva názorové proudy chápou smluvní zákaz postoupení pohledávky shodně jako ujednání vyvolávající účinky erga omnes. Odlišují se však co do právní konstrukce smluvního zákazu postoupení pohledávky a následků porušení tohoto ujednání, kdy jedni s jeho porušením spojují relativní neplatnost postupní smlouvy/solučního jednání² a druzí absolutní neplatnost postupní smlouvy.³

Jaké by tedy za současného právního stavu měl smluvní zákaz postoupení pohledávky vyvolávat účinky, jaký by měl být následek jeho porušení a jakou roli hraje v tomto řešení např. dobrá víra postupníka? To jsou vše otázky, které jsou v odborných kruzích předmětem stále neutuchající diskuse. Tento článek reflektuje současný stav diskurzu a pokouší se navrhnout vlastní výkladové řešení koherentní se současným právním řádem jako významovým celkem.

Smluvní zákaz postoupení pohledávky není v zahraničních právních řádech ničím neznámým. Zda má takové ujednání účinky inter partes, či erga omnes, závisí v zásadě na tom, zda právní řád nahlíží na zákaz postoupení pohledávky jako na pouhý smluvní zákaz dispozic, anebo zda mu přiznává různými právními konstrukcemi i účinky přesahující smluvní povahu tohoto zákazu.⁴ Na území dnešní České republiky se vystřídaly dva různé přístupy, a to smluvní zákaz postoupení pohledávky jako obsahová náležitost pohledávky – jak bylo dovozeno Nejvyšším soudem Československé republiky za účinnosti OZO⁵ – a smluvní zákaz postoupení pohledávky jako předpoklad aplikace zákonného zákazu (ObčZ 1964, ObchZ a možná také ObčZ 1950).⁶ Oba přístupy měly společné, že smluvní zákaz postoupení pohledávky působil erga omnes.

Již na první pohled se tak nabízí závěr, že § 1881 odst. 1 ObčZ zkrátka navazuje na historickou tradici absolutních účinků ujednání vylučujících postoupení pohledávky. Přesto se objevují názory, že by smluvní zákaz postoupení pohledávky neměl vyvolávat účinky erga omnes a jeho porušení by mělo vést toliko ke vzniku práva dlužníka na náhradu škody vůči postupiteli. Náhrada škody by měla dostatečně chránit zájmy dlužníka. Tyto názory nelze bez dalšího považovat za neopodstatněné, když zejména v oblasti mezinárodních unifikačních pokusů a mezinárodního práva je v současné době usilovně prosazován relativní účinek smluvního zákazu postoupení pohledávky minimálně ve vztahu k pohledávkám peněžitým.⁷

Přesto se nedomnívám, že jsou inter partes účinky smluvního zákazu postoupení v českém právním řádu za současného stavu obhajitelné. Krom toho, že samotné právo na náhradu škody je v mnoha případech zcela nezpůsobilé ochránit zájmy dlužníka,⁸ trpí argumentace proponentů inter partes účinků smluvního zákazu postoupení pohledávky jiným, mnohem zásadnějším nedostatkem. Tak např. B. Dvořák přisuzuje smluvnímu zákazu postoupení pohledávky pouhé účinky inter partes, avšak při bližším zkoumání zjistíme, že při porušení smluvního zákazu postoupení by dle jeho názoru neměl nastat následek neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s § 1881 odst. 1 ObčZ proto, že to smysl a účel tohoto ustanovení nevyžaduje.⁹ Cit. autor ale nijak nevysvětluje, jaký jiný smysl a účel by § 1881 odst. 1 ObčZ při jeho výkladu měl. Právo na náhradu škody totiž dlužníku vzniká již na základě smluvního ujednání dlužníka a věřitele, tedy v tomto smysl § 1881 odst. 1 ObčZ shledat rozhodně nelze.¹⁰ Zdá se tak, že při akceptaci inter partes účinků smluvního zákazu postoupení pohledávky by § 1881 odst. 1 ObčZ zcela postrádal jakýkoli smysl a byl by nadbytečným. Uvedený výklad je však v rozporu se základním interpretačním východiskem racionálního zákonodárce, který nevytváří nadbytečné právo¹¹ nebo pravidla bez normativního významu,¹² a jako takový je třeba jej odmítnout.

Odpověď na otázku účinků, a tedy i následků porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky je proto potřeba hledat v teoriích o erga omnes účincích smluvního zákazu postoupení pohledávky.¹³ V zásadě se jedná o:

a) teorii osoby věřitele jako obsahové náležitosti pohledávky;

b) teorii zákonného zmocnění k vytvoření nepostupitelné pohledávky; a

c) teorii zákonného zákazu.

Ačkoli v rakouském ABGB¹⁴ neexistovala jediná zákonná zmínka o smluvním zákazu postoupení pohledávky (jako je tomu např. v § 399 BGB nebo § 1881 ObčZ), přesto dospěl Nejvyšší soudní dvůr Rakouska k závěru o erga omnes účincích smluvního zákazu postoupení pohledávky s tím, že na základě dohody smluvních stran je vytvořena pohledávka od počátku nezcizitelná․¹⁵ Stejný závěr zaujal v našich poměrech také NS ČSR za účinnosti OZO.¹⁶ Argumentace obou soudů byla shodně založena na smluvní volnosti postupitele a dlužníka, kteří mohou svobodně utvářet obsah svého závazku (splatnost, rozvazovací podmínky atp.). Proto mohou také svobodně sjednat pohledávku o takovém obsahu, že dlužník je dlužníkem pouze určité osoby a že věřitel nemůže své místo postoupit osobě jiné. Konkrétní osoba věřitele tak měla být v důsledku ujednání dlužníka a věřitele podstatnou obsahovou náležitostí pohledávky a postoupením pohledávky by došlo k nepřípustné změně jejího obsahu. Je tedy potřeba se ptát, zda je rakouská teorie věřitele jako obsahové náležitosti pohledávky přenositelná do českých poměrů.

Při úvahách o přenositelnosti rakouské teorie je nutné především zohlednit, že na rozdíl od ABGB upravuje ObčZ ve svém § 1881 odst. 1 výslovně, že

„(p)ostoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje“.

Účelem cit. ustanovení je zcela jistě ochrana zájmů dlužníka, ať již je následkem jeho porušení neplatnost nebo jiný obdobný následek. Rakouská teorie k ABGB a prvorepubliková teorie k OZO přitom vycházejí z toho, že stejného, ne-li lepšího, výsledku lze dosáhnout již na základě pouhé autonomie vůle smluvních stran, které si přece mohou učinit obsahem pohledávky také konkrétní osobu věřitele.¹⁷ Pokud by tento koncept platil také pro český právní řád, pak by § 1881 odst. 1 ObčZ, stejně jako v případě inter partes účinků smluvního zákazu postoupení, postrádal jakýkoli smysl, neboť by smluvní strany žádné zákonné ustanovení obdobné § 1881 odst. 1 ObčZ k ochraně zájmů dlužníka nepotřebovaly. Postačila by jim jejich prostá autonomie vůle. To by však bylo opět v rozporu se základním interpretačním východiskem racionálního zákonodárce, který nevytváří nadbytečné právo¹⁸ nebo pravidla bez normativního významu.¹⁹

Nadbytečnost § 1881 odst. 1 ObčZ v případě, že by osoba věřitele pro smluvní zákaz postoupení pohledávky představovala obsahovou náležitost pohledávky, jen dále potvrzuje § 1881 odst. 2 ObčZ, který vylučuje postupitelnost pohledávky, pokud by v důsledku postoupení došlo ke změně jejího obsahu v neprospěch (ale i ve prospěch) dlužníka.²⁰ Jestliže by totiž osoba věřitele představovala v důsledku smluvního zákazu postoupení pohledávky obsahovou náležitost pohledávky, pak by změna věřitele vždy současně představovala změnu v obsahu pohledávky (a to velmi často dokonce v neprospěch dlužníka), čemuž by však efektivně bránil již samotný § 1881 odst. 2 ObčZ. V tomto směru proto souhlasím s M. Zvárou, že pokud by zde nebylo pravidlo dle § 1881 odst. 1 ObčZ, představoval by smluvní zákaz postoupení pohledávky pouhé ujednání dle § 1761 ObčZ, tj. zákaz zcizení, který by účinkoval pouze inter partes.²¹

V dané souvislosti by mohl někdo samozřejmě namítnout, že když si smluvní strany mohou sjednat rozvazovací podmínku navázanou právě na postoupení pohledávky nebo obdobné ujednání, které by „efektivně“ zabránilo postoupení pohledávky, proč si nemohou učinit obsahem pohledávky právě konkrétní osobu věřitele.²² Tento argument by však nebyl správný. Ujednání rozvazovací podmínky a podobná ujednání ve skutečnosti nemají vůbec žádný vliv na postupitelnost pohledávky jakožto její „vlastnosti“. Např. v případě zmíněné rozvazovací podmínky je pohledávka stále způsobilá k postoupení, na čemž rozvazovací podmínka ničeho nezměnila, a její postoupení je dokonce nutnou podmínkou, aby rozvazovací podmínka vůbec nastala.²³ To samozřejmě nijak nevylučuje, že smluvní strany mohou svou vůlí svobodně utvářet obsah pohledávky, který je pro potenciálního postupníka závazný. Osoba věřitele však takovým obsahem, s ohledem na výše uvedené, zkrátka není.

Lze tedy uzavřít, že osoba věřitele nemůže v českých právních poměrech tvořit pro smluvní zákaz postoupení pohledávky obsahovou náležitost pohledávky, pročež není teorie k ABGB a OZO obhajitelná a přenositelná do poměrů ObčZ.

Teorie zákonného zmocnění je spojována primárně s § 399 BGB stanovícím, že

„(p)ohledávku nelze postoupit…, pokud je postoupení vyloučeno dohodou s dlužníkem“.²⁴

V německé právní vědě je § 399 BGB zcela převážně vykládán tak, že jím zákonodárce zmocnil smluvní strany, aby svou vůlí (sjednáním smluvního zákazu postoupení pohledávky) odebrali pohledávce její způsobilost k postoupení, tedy aby ji ze své vůle vyjmuli z právního obchodu.²⁵ Pohledávka tak na základě vůle smluvních stran vzniká od počátku jako nepostupitelná, pročež vůle smluvních stran vyvolává účinky i vůči třetím osobám. Postupní smlouva, kterou by mělo dojít k postoupení pohledávky v rozporu s touto vůlí stran, je pak z důvodu úplné absence způsobilosti pohledávky k postoupení absolutně neplatná.²⁶

Naproti tomu teorie zákonného zákazu je spojována s tuzemskou doktrínou a rozhodovací praxí k § 525 ObčZ 1964 upravujícímu smluvní zákaz postoupení pohledávky před účinností ObčZ. Tehdejší rozhodovací praxe NS zastávala názor, že porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky není jen porušením smlouvy, ale také zákona, když konstantně docházela k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s § 525 odst. 2 ObčZ 1964 je absolutně neplatná dle § 39 ObčZ 1964

(„neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“).²⁷

Tento názor byl zastáván také v odborných kruzích²⁸ a rovněž v současném diskurzu má teorie zákonného zákazu naprosto většinové zastání.²⁹ V dané souvislosti je vhodné uvést, že prvotní dostupná rozhodovací praxe obecných soudů se též kloní k závěru, že § 1881 odst. 1 ObčZ upravuje zákonný zákaz.³⁰

V moderní právní metodologii je již v podstatě notorietou, že k prvotnímu přiblížení se k právní normě je potřeba provést jazykový výklad interpretovaného ustanovení.³¹

Je nasnadě říci, že § 1881 odst. 1 ObčZ (cit. výše) upravuje shodně jako § 399 BGB slovem „lze“ právní možnost postoupení pohledávky. V případě, že je zde ujednání dlužníka a věřitele vylučující postoupení pohledávky, pak postoupit pohledávku zkrátka „nelze“. Jazykové vyjádření § 1881 odst. 1 ObčZ tak umožňuje závěr, že cit. ustanovení upravuje shodně s § 399 BGB zákonné zmocnění smluvních stran k vytvoření nepostupitelné pohledávky, resp. k jejímu vyjmutí z právního obchodu.

Pokud jde o teorii zákonného zákazu, je potřeba mít na paměti, že konkrétní ustanovení může představovat zákonný zákaz i tehdy, jestliže jeho dikce není vůbec vyjádřena imperativním způsobem (neobsahuje pojmy jako „zakazuje se“, „přikazuje se“ atp.).³² Nejvýznamnějším ustanovením sloužícím k identifikaci zákonných zákazů (nepřímých) je § 580 odst. 1 ObčZ, který stanoví:

„Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“

Klíčovou pro identifikaci zákonného zákazu tedy není dikce ustanovení (použití imperativního výrazu), ale určení, zda smysl a účel konkrétní normy vyžaduje neplatnost smlouvy. A priori tedy nelze vyloučit, že smysl a účel § 1881 odst. 1 ObčZ vyžaduje neplatnost postupní smlouvy dle § 580 odst. 1 ObčZ, a že se tedy jedná o zákonný zákaz. Stejně tak však nelze a priori vyloučit, že smyslem a účelem § 1881 odst. 1 ObčZ je ve skutečnosti umožnit smluvním stranám vynětí pohledávky z právního obchodu.

Jazykové vyjádření § 1881 odst. 1 ObčZ nám tak není způsobilé jakkoli poskytnout uspokojivou odpověď na otázku, zda cit. ustanovení upravuje zákonné zmocnění k vytvoření nepostupitelné pohledávky anebo zákonný zákaz, neboť připouští v zásadě obě varianty. Je však současně zjevné, že jestliže jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se k právní normě, pak pouhý jazykový výklad § 1881 odst. 1 ObčZ pro příklon k jedné či druhé teorii nepostačí. K tomu je potřeba, aby pro jednu z těchto teorií svědčily metodologicky závažnější argumenty, zejména argumenty objektivně teleologického výkladu.³³

Jinými slovy je potřeba porovnat tyto dvě teorie z pohledu teleologie § 1881 odst. 1 ObčZ (vlastní objektivně teleologický výklad) a celkově z pohledu axiologického pozadí právního řádu (axiologický výklad). Prosadit by se pak měla teorie, která umožňuje nejlépe naplnit smysl a účel § 1881 odst. 1 ObčZ a je současně více koherentní se současným stavem českého právního řádu. K tomu je však potřeba si nejprve vymezit, jaké by mělo přijetí těchto teorií dopady v českém právním řádu, zejména jaké následky by za jejich akceptace vyvolalo porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky.

V českém diskurzu bylo vysloveno několik názorů na následky porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky při přijetí tohoto výkladu § 1881 odst. 1 ObčZ. Zastánce daného výkladu v českém diskurzu, M. Zvára, uvádí, že uzavření postupní smlouvy, jejímž předmětem by bylo postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem postoupení pohledávky, je porušením § 1881 odst. 1 ObčZ, který je určen k vyloučení pohledávky ze soukromoprávních dispozic.³⁴ Postupní smlouva by tak dle cit. autora měla být absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 588 ObčZ, neboť pohledávka byla v důsledku zákonného zmocnění v § 1881 odst. 1 ObčZ vytvořena od počátku jako nepostupitelná.³⁵

Tento výklad samozřejmě nelze bez dalšího odmítnout. Jestliže je přece pohledávka vyjmuta z právního obchodu, mělo by být plnění dle postupní smlouvy od počátku nemožné. Na druhou stranu nelze ponechat bez povšimnutí hodnotové rozhodnutí zákonodárce v § 1885 odst. 1 ObčZ, kde je stanoveno:

„Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.“³⁶

Z cit. ustanovení vyplývá, že postupitel odpovídá za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a to do výše přijaté úplaty. Jedná se přitom o případy, kdy pohledávka vznikla, avšak následně zanikla splněním, započtením disolucí nebo jiným způsobem, pročež v době uzavření postupní smlouvy pohledávka vůbec neexistuje.³⁷ Smlouvu, jejímž předmětem má být individuálně určená věc (konkrétní pohledávka vymezitelná svým právním důvodem, obsahem a popř. výší), která však již dříve zanikla, by zákon za normálních okolností stíhal absolutní neplatností pro počáteční nemožnost plnění.³⁸ Jedná se totiž o ukázkový případ objektivní nemožnosti plnění.³⁹

Zákonodárce však přesto stanovil, že v těchto případech není postupní smlouva neplatná a dřívější zánik pohledávky zakládá toliko práva postupníka z vad („ručení“ do výše úplaty s úroky).⁴⁰ Jestliže přitom postupní smlouva není neplatná pro počáteční nemožnost plnění dle § 580 odst. 2 ObčZ dokonce ani v případech, kdy pohledávka již vůbec neexistuje, tedy v případech objektivní počáteční nemožnosti plnění (závažnější případy), tím spíše by neměla být neplatná pro počáteční nemožnost plnění v případech, kdy pohledávka existuje, avšak byla z pouhé vůle stran vyjmuta z právního obchodu (méně závažné případy). Zatímco totiž v případě zaniklé pohledávky neexistuje s ohledem na objektivní skutečnosti nezávislé na vůli člověka vůbec žádná naděje, že se postupníku dostane slíbené pohledávky, v případě vyloučení pohledávky z právního obchodu z pouhé vůle stran je reálnou možností, že postupitel s dlužníkem opět ze své vůle navrátí pohledávku do právního obchodu, v důsledku čehož by pak postupník pohledávku nabyl. Neexistuje tedy žádný rozumný důvod, proč by v případě smluvního zákazu postoupení pohledávky měla být postupní smlouva považována za absolutně neplatnou pro počáteční nemožnost plnění dle § 580 odst. 2 ve spojení s § 588 ObčZ, zatímco v případě zaniklé pohledávky nikoli. Pokud bychom tedy přijali závěr, že § 1881 odst. 1 ObčZ upravuje zákonné zmocnění, vznikla by zde zjevně tzv. zakrytá mezera⁴¹ v zákoně (§ 580 odst. 2 ObčZ dle svého jazykového vyjádření dopadá na širší okruh případů, než na jaký by dle hodnotového pozadí právního řádu dopadat měl). Tu by bylo nezbytné uzavřít teleologickou redukcí⁴² § 580 odst. 2 ObčZ tak, že se rozsah aplikace tohoto ustanovení zúží o smluvní zákaz postoupení pohledávky (§ 1881 odst. 1 ObčZ), na který toto ustanovení dopadat nebude.

V dané souvislosti by však vyvstala otázka, jaký jiný následek spojit s porušením § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonným zmocněním k odejmutí pohledávky z právního obchodu, když ne absolutní neplatnost pro počáteční nemožnost plnění. Pokud bychom totiž došli k závěru, že by zde žádný následek nebyl, pak by § 1881 odst. 1 ObčZ byl zcela nadbytečný, což, jak bylo vysvětleno již mnohokrát výše, nepřichází s ohledem na předpoklad racionálního zákonodárce v úvahu. Domnívám se, že řešení je potřeba hledat v hodnotových rozhodnutích zákonodárce v případech, kdy jde o střet stejných hodnot jako v posuzovaném § 1881 odst. 1 ObčZ. Jeho účelem je poskytnutí ochrany osobě A (dlužníku – postoupené straně) v případě, kdy si s osobou B (věřitelem – postupitelem) ve smlouvě sjednají, že pohledávka nebude součástí právního obchodu, a to před změnou v osobě věřitele z osoby B na osobu C (postupníka) proti vůli osoby A (postoupené strany).⁴³

Zcela stejný účel má přitom také § 1897 odst. 1 ObčZ, který stanoví:

„Postoupení smlouvy je vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu. Souhlasila-li předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené straně účinné okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže.“

Také v tomto případě je účelem dané normy ochrana osoby A (postoupené strany) před postoupením smlouvy, jež zásadně není součástí právního obchodu (stejně jako pohledávka vyjmutá z právního obchodu z vůle stran), z osoby B (původní smluvní strany – postupitele) na osobu C (postupníka) proti vůli osoby A (postoupené strany).

Jediným rozdílem oproti postoupení pohledávky je skutečnost, že v případě postoupení smlouvy nedochází pouze ke změně v osobě věřitele (méně závažný zásah do postavení postoupené strany), ale dochází k postoupení všech pohledávek a k převzetí všech dluhů jedné ze smluvních stran novým subjektem (podstatně závažnější zásah do postavení postoupené strany).⁴⁴ Následkem absence souhlasu postoupené strany s postoupením smlouvy je přes závažnější povahu postoupení smlouvy oproti pouhému postoupení pohledávky neúčinnost postoupení, a nikoli neplatnost (ať již relativní či absolutní) postupní smlouvy jako takové. Neexistuje přitom žádný rozumný důvod, proč by postoupení pohledávky, která byla z vůle stran vyňata z právního obchodu a jež se tak v podstatě dostává do pozice srovnatelné se smlouvou, která zásadně není předmětem právního obchodu, měla být posuzována odlišně od postoupení smlouvy. Zvlášť za situace, kdy postoupení smlouvy v sobě v podstatě zahrnuje jak prvky postoupení pohledávky, tak převzetí dluhu, pročež by se v dílčích otázkách nemělo od těchto institutů bezdůvodně lišit.⁴⁵

Domnívám se tedy, že pro stanovení následků porušení § 1881 odst. 1 ObčZ za přijetí teorie zákonného zmocnění k odnětí pohledávky z právního obchodu je nutné analogicky aplikovat § 1897 odst. 1 ObčZ upravující postoupení smlouvy. Porušení § 1881 odst. 1 ObčZ by tak nemělo vést k neplatnosti postupní smlouvy, ale k pouhé neúčinnosti postoupení pohledávky, která je předmětem plnění takové smlouvy. Zároveň to také nejlépe odpovídá evropskému smluvnímu zákoníku („CEC“), který byl dle důvodové zprávy jedním z inspiračních zdrojů současné úpravy postoupení pohledávky v ObčZ⁴⁶ a který s porušením smluvního zákazu postoupení rovněž spojuje neúčinnost postoupení pohledávky.⁴⁷

Současně je daný následek mnohem rozumnějši než absolutní neplatnost postupní smlouvy. Jak totiž správně uvádí J. Remeš, absolutní neplatnost postupní smlouvy by mohla vážně poškodit všechny zúčastněné strany. Pokorný dlužník, kterému změna v osobě věřitele nevadí a dobrovolně splní novému věřiteli, by nesplnil řádně a nebyl by od své povinnosti plnění osvobozen. Nový věřitel (postupník) by měl povinnost dlužníkem poskytnuté plnění vracet jako bezdůvodné obohacení (nejasno, zda dlužníku či postupiteli). Původní věřitel by pak byl znovu oprávněn přijmout od dlužníka plnění přesto, že již zpravidla obdržel úplatu a přesto, že je to právě on, kdo povětšinou jako jediný ze zúčastněných osob jednal nepoctivě. Všechny tyto následky by nastaly ex lege, aniž by kdokoli cokoli namítl.⁴⁸

Takové problémy v případě neúčinnosti postoupení pohledávky nevznikají anebo vznikají, ale škodlivým následkům je možné předcházet nebo je alespoň zmírnit. Předně, v případě neúčinnosti postoupení pohledávky nevzniká problém s tím, že by snad plnění poskytnuté pokorným dlužníkem novému věřiteli (postupníku) bylo bezdůvodným obohacením. Nehledě na konkrétní podobu ujednání o zákazu postoupení pohledávky (ať již vylučuje postoupení pohledávky vůbec, nebo je podmiňuje souhlasem dlužníka) je při analogické aplikaci § 1897 odst. 1 ObčZ postoupení pohledávky účinné od okamžiku, kdy dlužník s postoupením udělí svůj souhlas. Pokud by tak dlužník přes smluvní zákaz postoupení pohledávky plnil dobrovolně postupníkovi, pak by konkludentním způsobem (způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl projevit)⁴⁹ udělil svůj souhlas s postoupením pohledávky, pohledávka by účinně přešla na postupníka a takové plnění by mělo za následek zánik pohledávky splněním. Současně by se tím odstranil problém spočívající v tom, že by plnění, které postupník v případě absolutně neplatné smlouvy od dlužníka přijal, představovalo bezdůvodné obohacení. Neúčinnost postoupení pohledávky by pak sice nebylo s to vyřešit skutečnost, že původní věřitel je přes své mnohdy nepoctivé jednání oprávněn přijmout od dlužníka plnění, přestože za postoupení pohledávky již zpravidla obdržel úplatu. Protože je však v případě neúčinnosti postoupení pohledávky postupní smlouva platná, postupník si může svou pozici předem upevnit při sjednávání podmínek postupní smlouvy řadou smluvních ujednání a případně také zajišťovacími prostředky, např. zástavou nebo ručením.

2. Následky porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky v případě přijetí teorie zákonného zákazu

Všichni autoři prosazující teorii zákonného zákazu uvedení výše dovozují, že následkem porušení § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonného zákazu je (relativní/absolutní) neplatnost postupní smlouvy,⁵⁰ s výjimkou P. Bezoušky, který považuje postupní smlouvu vždy za platnou s tím, že porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky zakládá relativní neplatnost solučního jednání.⁵¹ Protože se v tomto závěru liší jako jediný, je vhodné se prvně zaměřit na důvody, které jej k odlišnému přístupu vedou.

P. Bezouška, stejně jako ostatní autoři, dovozuje, že je-li sjednán smluvní zákaz postoupení pohledávky, není jeho porušení jen porušením smlouvy, ale současně také porušením zákona. Hned poté však dodává, že je potřeba se vypořádat s pravidlem § 1760 ObčZ stanovícím:

„Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.“

P. Bezouška z cit. ustanovení dovozuje, že věřitel sice na základě smluvního ujednání a zákona není oprávněn s pohledávkou nakládat, avšak to „samo o sobě“ nemůže odůvodňovat neplatnost postupní smlouvy. Postupní smlouva by tedy měla být dle jeho názoru platná, avšak následky rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ by se měly projevit až co do solučních účinků postupní smlouvy. Dle P. Bezoušky je podle § 580 ObčZ potřeba posoudit, zda smysl a účel § 1881 odst. 1 ObčZ požaduje odmítnutí nastoupení solučních účinků postupní smlouvy, tj. zda účinně dojde, či nedojde k postoupení pohledávky.⁵²

Východiskem § 1760 ObčZ byl čl. 3.1.3 odst. 2 Principů UNIDROIT (2016),⁵³ který stanoví v podstatě shodné pravidlo. Z komentáře k cit. článku vyplývá, že účelem daného pravidla je udržet v platnosti smlouvu v případech, kdy strana smlouvy nemá v době jejího uzavření z jakéhokoli důvodu dispoziční oprávnění k předmětu plnění – např. proto, že jí nesvědčí vlastnické právo anebo bylo její vlastnické právo omezeno.⁵⁴ Taková skutečnost tedy „sama o sobě“ neznamená neplatnost smlouvy. Současně to však znamená, že ve spojení s jinou skutečností již neplatnost vyvolat může. Bude se přitom typicky jednat o případy, kdy vedle nedostatku dispozičního oprávnění přistoupí další okolnosti, které naplňují některou ze skutkových podstat neplatnosti právního jednání podle § 580 a násl. ObčZ.⁵⁵ Jedná se mimo jiné o rozpor se zákonem, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. To je také důvod, proč Bezouškův argument aplikací § 1760 ObčZ neobstojí. Na smluvní zákaz postoupení pohledávky v případě teorie zákonného zákazu sice lze nahlížet jako na omezení dispozic věřitele s pohledávkou, ale uzavření postupní smlouvy v rozporu se smluvním zákazem je současně v rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ, jehož smyslem a účelem je ochrana dlužníka. Proto i přesto, že by v případě teorie zákonného zákazu nedostatek dispozičního oprávnění věřitele nakládat s pohledávkou pro smluvní zákaz postoupení pohledávky „sám o sobě“ nevedl k neplatnosti smlouvy, k neplatnosti by dozajista vedl rozpor se zákonem, konkrétně s § 1881 odst. 1 ObčZ.

V souladu s ostatními autory se tedy domnívám, že pokud budeme na § 1881 odst. 1 ObčZ nahlížet jako na zákonný zákaz, bude případná postupní smlouva uzavřená přes tento zákaz ve smyslu § 580 odst. 1 ObčZ neplatná pro rozpor se zákonem. Je tedy ještě potřeba vyřešit, zda by se jednalo o neplatnost absolutní, či pouze relativní.

Se závěrem o absolutní neplatnosti postupní smlouvy pro porušení § 1881 odst. 1 ObčZ (jakožto zákonného zákazu) se lze setkat u J. Handlara a E. Dobrovolné.⁵⁶ Dle cit. autorů jsou v některých případech kogentní normy přímo určeny k tomu, aby autonomní vůli účastníků konkrétním způsobem omezily a vyloučily ze soukromoprávní dispozice určitá práva či určité způsoby nakládání s nimi. Jednou z takových norem je § 1881 odst. 1 ObčZ. Přitom se domnívají, že je-li učiněno právní jednání v rozporu se zákonným zákazem, který je přímo určen k omezení autonomie vůle jednajícího (jednajících), je potřeba vždy dospět k závěru, že absolutní neplatnost vyplývá ze smyslu a účelu porušeného zákona.⁵⁷

S cit. autory lze určitě souhlasit v tom, že § 1881 odst. 1 ObčZ je určen k omezení autonomie vůle soukromoprávních subjektů. Je však nutné mít na paměti, že každá kogentní norma v soukromoprávním předpise přímo směřuje k omezení autonomie vůle. Dle pojetí cit. autorů by tak téměř všechny zákonné zákazy v ObčZ zakládaly absolutní neplatnost právních jednání, která se jim protiví. To přesto, že ObčZ staví na preferenci platnosti právního jednání,⁵⁸ čemuž odpovídá mj. preference relativní neplatnosti a omezení případů neplatnosti absolutní.⁵⁹

Domnívám se, že je tento závěr nesprávný. J. Handlar a E. Dobrovolná sice správně docházejí k závěru, že § 1881 odst. 1 ObčZ směřuje k omezení autonomie vůle, jejich závěr však může odůvodňovat toliko závěr o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem.⁶⁰ Aby se v případě porušení § 1881 odst. 1 ObčZ mohlo jednat o absolutní neplatnost, muselo by zde být vedle porušení zákona současně zjevné narušení veřejného pořádku (viz § 588 ObčZ).⁶¹ Veřejný pořádek představuje základní pravidla právního řádu, na kterých je potřeba bezvýhradně trvat.⁶² Při vší úctě k zájmům dlužníka jsem přesvědčen, že pravidlo, které slouží výhradně jeho zájmům (viz § 586 ObčZ), není pravidlem veřejného pořádku.

Shodně s ostatními autory⁶³ se proto domnívám, že porušení § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonného zákazu by zakládalo toliko relativní neplatnost postupní smlouvy, a nikoli neplatnost absolutní.

Jak vyplývá z výše uvedeného, jazykové vyjádření § 1881 odst. 1 ObčZ připouští jako jazykově možný jak závěr, že dané ustanovení upravuje zákonné zmocnění smluvních stran k vynětí pohledávky z právního obchodu, tak závěr, že upravuje zákonný zákaz. Vzhledem k úloze jazykového výkladu (prvotní přiblížení se k právní normě) nám samotné jazykové prostředky nejsou způsobilé poskytnout odpověď na to, která z těchto variant by se měla v českém právním řádu prosadit. Pro zodpovězení této otázky je naopak nezbytné, aby pro ten či onen výkladový výsledek svědčily metodologicky závažnější argumenty objektivně teleologického výkladu, tj. argument účelu dané normy (vlastní objektivně teleologický výklad) a axiologické argumenty (axiologický výklad).

Přijímá-li zákonodárce právní úpravu, nečiní tak svévolně, ale zamýšlí jejím prostřednictvím dosáhnout nějakého účelu.⁶⁴ S každou právní normou se tak pojí určitý účel. Základem vlastního objektivně teleologického výkladu je nalezení tohoto účelu, k jehož dosažení má daná právní norma sloužit.⁶⁵ Navazující argumentace účelem právní normy má následující podobu – je-li interpretované ustanovení nejasné, je potřeba z několika jazykově možných výsledků vybrat ten, který je nejlépe uzpůsoben k dosažení účelu vykládané právní normy.⁶⁶

Prvně je proto potřeba identifikovat účel, kterého má být pomocí § 1881 odst. 1 ObčZ dosaženo. Obecně platí, že princip rovnosti v soukromém právu zapovídá, aby jeden soukromoprávní subjekt jednostranně ukládal povinnosti nebo zakládal práva jinému soukromoprávnímu subjektu.⁶⁷ Daný princip má svůj odraz mj. v § 1759 ObčZ, který stanoví, že smlouva má účinky vůči třetím osobám jen v případech stanovených zákonem. Úprava postoupení pohledávky pak představuje právě jednu z těchto zákonných výjimek, kdy smlouva účinkuje i vůči třetím osobám. Postupní smlouva mezi postupitelem a postupníkem totiž bezprostředně zasahuje do právního postavení třetí osoby (dlužníka), která je na této smlouvě nezúčastněná. Ustanovení § 1881 odst. 1 ObčZ pak představuje výjimku z dané výjimky, tedy případ, kdy je s ohledem na princip rovnosti v soukromém právu opět nepřípustné, aby (postupní) smlouva zasahovala do právního postavení třetí osoby (dlužníka).

Je zjevné, že účelem § 1881 odst. 1 ObčZ je ochrana dlužníka před nepřípustným zasahováním do jeho postavení (postupní) smlouvou, na které není zúčastněn. Je tak potřeba posoudit, zda je způsobilejší k dosažení daného účelu teorie zákonného zmocnění, nebo teorie zákonného zákazu. Domnívám se, že tohoto posouzení bude nejlépe dosaženo porovnáním následků, které by dle předmětných teorií měly nastat porušením § 1881 odst. 1 ObčZ. Dle teorie zákonného zmocnění by následkem porušení § 1881 odst. 1 ObčZ měla být neúčinnost postoupení pohledávky (viz výše). Dle teorie zákonného zákazu by následkem porušení § 1881 odst. 1 ObčZ měla být relativní neplatnost postupní smlouvy (viz výše). Již na první pohled je zde zjevný nedostatek následků teorie zákonného zákazu oproti následkům teorie zákonného zmocnění. Účelem § 1881 odst. 1 ObčZ je poskytnutí ochrany věřitelem posvěcené vůli dlužníka, aby do jeho právního postavení nebylo zasahováno smlouvou, na níž není zúčastněn. V případě teorie zákonného zmocnění je této vůli dlužníka poskytnuta ochrana bez dalšího. Postoupení pohledávky v rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ by bylo ex lege neúčinné. Naproti tomu v případě relativní neplatnosti by dlužníkově dříve explicitně vyjádřené vůli byla poskytnuta ochrana jen podmíněně, tedy pouze v případě, že dlužník znovu projeví svou vůli nebýt vázán účinky postupní smlouvy vznesením námitky relativní neplatnosti.

V tom však tkví hlavní problém teorie zákonného zákazu. Pokud dlužník nenamítne relativní neplatnost postupní smlouvy, pak přes jeho explicitně vyjádřenou vůli přetavenou ve smluvní zákaz postoupení pohledávky nebude jeho vůli poskytnuta ze strany zákonodárce vůbec žádná ochrana (s výjimkou prosté náhrady škody), přestože účelem § 1881 odst. 1 ObčZ není nic jiného než právě ochrana této věřitelem posvěcené dlužníkovy vůle.⁶⁸ Dlužník by tak byl od oznámení nebo prokázání postoupení pohledávky do řádně uplatněné námitky relativní neplatnosti vázán účinky postupní smlouvy.⁶⁹ Byl by také nucen právně jednat nejen vůči postupiteli, ale také vůči třetí osobě (postupníku), čemuž se však snažil sjednáním smluvního zákazu postoupení pohledávky vyhnout. Dlužník by totiž musel vznést námitku neplatnosti vůči všem stranám postupní smlouvy, tedy i vůči postupníku.⁷⁰ Nesl by také zvýšené náklady spojené s doručováním námitky neplatnosti, které by pak mohly být obzvlášť citelné v případech, kdy by v důsledku částečného postupování pohledávky vystupovala na straně původního věřitele celá řada nových věřitelů. Nehledě na to, že by dlužník nesl riziko spojené s tím, že by se novým věřitelům nedařilo doručovat (např. proto, že se dlužníku nedaří zjistit jejich správnou adresu). To vše přesto, že dlužník již sjednáním smluvního zákazu postoupení pohledávky vyjádřil svou jednoznačnou vůli se všem uvedeným komplikacím vyhnout.⁷¹

Žádný ze zmíněných problémů nevzniká v případě teorie zákonného zmocnění. Dlužník totiž není s ohledem na neúčinnost postoupení pohledávky vůbec nucen řešit otázky týkající se jeho dluhu s kýmkoli jiným než s původním věřitelem (tedy zpravidla s osobou, se kterou vstoupil do smluvního vztahu). Dlužník tak v případě zákonného zmocnění nemusí zkoumat, zda náhodou nedošlo k postoupení pohledávky a kdo je postupníkem (např. aby mohl namítnout neplatnost postupní smlouvy), a stejně tak nenese náklady a rizika s tím spojená.

Lze tedy uzavřít, že teorie zákonného zmocnění je lépe uzpůsobena k dosažení účelu § 1881 odst. 1 ObčZ (ochrana dlužníka před účinky smlouvy, na které není zúčastněn) než teorie zákonného zákazu. Vlastní objektivně teleologický výklad § 1881 odst. 1 ObčZ tak nasvědčuje závěru, že cit. ustanovení upravuje zákonné zmocnění a nikoli zákonný zákaz. Způsobilost prostředku k dosažení účelu však není jediným kritériem objektivně teleologického výkladu. Je potřeba se také zabývat tím, jak tyto teorie zapadají do českého právního řádu z pohledu jeho axiologického pozadí.

2. Axiologický výklad § 1881 odst. 1 ObčZ

Axiologický výklad vychází z požadavku hodnotové bezrozpornosti právního řádu. To znamená, že z několika jazykově možných výkladů § 1881 odst. 1 ObčZ by se měl prosadit ten, který je nejvíce souladný s existujícími právními pravidly, právními principy, hodnotovými rozhodnutími zákonodárce a účely s právem spojovanými, jež ve své celistvosti vytvářejí systém českého práva.^72,73 Je tedy potřeba vybrat takový výklad § 1881 odst. 1 ObčZ, který je, pokud možno, co nejvíce koherentní s českým právním řádem. Zaměřím se proto jednak na poměřování teorie zákonného zmocnění a teorie zákonného zákazu z pohledu rozsahu naplnění jednotlivých principů, které jsem identifikoval jako více či méně se prosazující při řešení otázek spojených se smluvním zákazem postoupení pohledávky (viz níže),⁷⁴ a jednak na možné hodnotové rozpory vznikající při výkladu § 1881 odst. 1 ObčZ jako zákonného zmocnění (viz vztah § 1881 odst. 1 ObčZ k § 1309 odst. 2 a k § 1761 ObčZ), předložené P. Bezouškou.

2.1 Princip pacta sunt servanda

Princip pacta sunt servanda, který je vyjádřen v § 3 odst. 2 písm. d) ObčZ (daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny), je jedním z klíčových principů sloužících k naplnění autonomie vůle soukromoprávních subjektů. Aby si totiž mohly soukromoprávní subjekty svobodně a efektivně uspořádat svá práva a povinnosti, je nezbytné, aby to, co si takto utvoří, bylo současně právním řádem vynucováno.⁷⁵ V případě smluvního zákazu postoupení pohledávky má daný princip dvě roviny – jednu z pohledu dlužníka a jednu z pohledu postupníka. Z pohledu dlužníka by mělo být co nejlépe vynutitelné ujednání o smluvním zákazu postoupení pohledávky. Z pohledu postupníka by pak měly být co nejlépe vynutitelné povinnosti, ke kterým se postupitel zavázal v postupní smlouvě uzavřené přes smluvní zákaz postoupení pohledávky.

Porovnejme tedy, jak tyto požadavky naplňují teorie zákonného zmocnění a teorie zákonného zákazu. Teorie zákonného zmocnění spojuje s porušením smluvního zákazu postoupení pohledávky neúčinnost postoupení (ledaže dlužník s postoupením vysloví souhlas), zatímco v případě teorie zákonného zákazu je postupní smlouva platná a vyvolává, vzdor smluvnímu zákazu postoupení pohledávky, účinky vůči dlužníku od okamžiku oznámení nebo prokázání postoupení do okamžiku uplatnění námitky relativní neplatnosti. Je tedy zřejmé, že teorie zákonného zmocnění je s to lépe vynutit smluvní zákaz postoupení pohledávky než teorie zákonného zákazu, neboť v jejím případě nevyvolá postupní smlouva vůbec žádné účinky vůči dlužníku, zatímco v případě teorie zákonného zákazu se ke stejnému výsledku vyžaduje další aktivita dlužníka (vznesení námitky neplatnosti).

Pokud jde o vynutitelnost povinností, k nimž se postupitel zavázal v postupní smlouvě, i v tomto směru si stojí lépe teorie zákonného zmocnění. Ačkoliv je totiž postupní smlouva v případě teorie zákonného zákazu platná a účinně vede k postoupení pohledávky, namítne-li dlužník neplatnost postupní smlouvy, nemůže se postupník vůči němu dovolávat v podstatě žádného ujednání z (neplatné) postupní smlouvy. Naopak v případě teorie zákonného zmocnění je postupní smlouva vždy platná⁷⁶ (s výhradou jiných vad právního jednání), a postupník se proto může v souladu se zásadou pacta sunt servanda spolehnout, že postupitel bude právně zavázán splnit, co bylo ujednáno. Tak např. v případě, že dojde k porušení postupní smlouvy tím, že nedojde k účinnému postoupení pohledávky, může se postupník po postupiteli vždy domáhat splnění této povinnosti (tj. zajištění souhlasu dlužníka) a případně může také uplatnit smluvní sankce, které si pro tento případ sjednali (např. zaplacení v postupní smlouvě sjednané smluvní pokuty).

2.2 Princip rovnosti

Princip rovnosti soukromoprávních subjektů je v soukromém právu klíčový v tom smyslu, že jeden subjekt soukromého práva nemůže jednostranně ukládat povinnosti nebo přiznávat práva druhému subjektu soukromého práva. Uložení povinnosti nebo přiznání práva jedním soukromoprávním subjektem druhému bez jeho souhlasu by totiž vedlo k popření autonomie vůle (svobody) druhého subjektu.⁷⁷ Jak jsem uvedl výše, postoupení pohledávky je výjimkou z principu, že smlouva nemá účinky vůči třetím osobám na smlouvě nezúčastněným, neboť postupní smlouva uzavřená mezi postupitelem a postupníkem zasahuje do právního postavení dlužníka, který na takové smlouvě neparticipuje. Ustanovení § 1881 odst. 1 ObčZ představuje výjimku z této výjimky, kdy je opět s ohledem na princip rovnosti nepřípustné, aby bylo do postavení dlužníka zasahováno postupní smlouvou, na níž není dlužník zúčastněn. V dané souvislosti je potřeba se ptát, která z teorií (zákonné zmocnění nebo zákonný zákaz) umožňuje lépe naplnit princip rovnosti soukromoprávních subjektů.

Domnívám se, že odpověď je v zásadě velmi jednoduchá. V případě teorie zákonného zmocnění nevyvolává postupní smlouva uzavřená v rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ vůči dlužníku vůbec žádné účinky. Postupitel a postupník proto nijak nezasahují do právního postavení dlužníka a je tak plně respektován princip rovnosti soukromoprávních subjektů. Naproti tomu v případě teorie zákonného zákazu je postupní smlouva uzavřená v rozporu s § 1881 odst. 1 ObčZ platná a vyvolává vůči dlužníku veškeré zamýšlené účinky od okamžiku oznámení nebo prokázání postoupení pohledávky do okamžiku uplatnění námitky relativní neplatnosti postupní smlouvy. Po celou tuto dobu je přitom do právního postavení dlužníka zasahováno v rozporu s principem rovnosti soukromoprávních subjektů. Je tak zjevné, že teorie zákonného zmocnění lépe naplňuje princip rovnosti soukromoprávních subjektů než teorie zákonného zákazu.

2.3 Princip nemo turpitudinem suam allegare potest

Zásada, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, je jedním z projevů principu poctivosti⁷⁸ a nachází své zákonné vyjádření v § 6 odst. 2 ObčZ:

„Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“

Zpravidla je přitom postupitel jediný, kdo při postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem jedná nepoctivě, byť nelze vyloučit ani nepoctivost na straně postupníka či dokonce dlužníka. Postupitel si je totiž až na zcela výjimečné případy⁷⁹ velmi dobře vědom svého závazku nepostoupit pohledávku vůči dlužníku na třetí osobu, a přesto se rozhodne tento svůj závazek ignorovat. Jak v případě teorie zákonného zmocnění, tak v případě teorie zákonného zákazu (od uplatnění námitky neplatnosti) je přitom postupitel přes toto své povětšinou nepoctivé jednání oprávněn přijmout plnění od dlužníka, ačkoliv již zpravidla dříve obdržel úplatu od postupníka. Je proto namístě spíše upřednostnit variantu výkladu § 1881 odst. 1 ObčZ, která ve větší míře umožní minimalizovat tento benefit postupitele dalšími právně relevantními okolnostmi, což by mohlo mj. podstatně snížit motivaci postupitelů porušovat smluvní zákaz postoupení pohledávky.

V případě teorie zákonného zákazu je potřeba zejména vážit skutečnost, že neplatnost postupní smlouvy je ku prospěchu postupitele. Tak je tomu proto, že od chvíle, kdy dlužník namítne relativní neplatnost postupní smlouvy, nemůže se postupník odvolávat na, byť sebesofistikovanější, ujednání v postupní smlouvě, která jej před touto situací měla ochránit (např. velmi přísná smluvní pokuta). Postupník se tak může po postupiteli přinejlepším domáhat náhrady škody za způsobenou neplatnost postupní smlouvy ve smyslu § 579 ObčZ, navíc jen negativní interese.⁸⁰

Naopak v případě teorie zákonného zmocnění je následkem porušení § 1881 odst. 1 ObčZ pouhá neúčinnost postoupení pohledávky, zatímco porušení cit. ustanovení nemá na samotnou platnost a účinnost postupní smlouvy, a tedy ani na vynutitelnost jednotlivých ujednání, vůbec žádný vliv. Postupník si tak může svou pozici předem upevnit při sjednávání podmínek postupní smlouvy řadou smluvních ujednání (např. výraznými smluvními pokutami) a zajišťovacími prostředky (např. zástavou nebo ručením), které budou vůči postupiteli vynutitelné a které tak podstatně zhoršují jeho postavení.

Lze proto konstatovat, že teorie zákonného zmocnění umožňuje lépe minimalizovat benefit postupitele spočívající v jeho oprávnění přijmout od dlužníka plnění, přestože již dříve obdržel úplatu od postupníka, než jak je tomu v případě teorie zákonného zákazu.

2.4 Vztah § 1881 odst. 1 k § 1761 ObčZ

P. Bezouška uvádí velmi podrobnou argumentaci k hodnotovému rozporu mezi § 1761 a § 1881 odst. 1 ObčZ, jestliže by § 1881 odst. 1 ObčZ upravoval zákonné zmocnění smluvních stran k odejmutí pohledávky z právního obchodu. V zásadě uvádí, že § 1761 ObčZ umožňuje zřídit věcněprávní zákaz zcizení mj. také k právu (pohledávce), přičemž shodně s M. Hulmákem dovozuje, že ačkoliv zákon přímo nestanoví, jak takové věcné právo vzniká, jaký je jeho obsah a jak zaniká, je s ohledem na obsahovou podobnost potřeba použít pravidla o zástavním právu. Účinky věcněprávního zákazu zcizení by tak měly být dány jednak úpravou zástavního práva (§ 1377 ObčZ), a jednak obecnou úpravou závad dle § 1107 ObčZ.⁸¹ To by pak znamenalo, že věcněprávně sjednaný zákaz zcizení dle § 1761 ObčZ je závadou váznoucí na věci, jehož absolutní účinky jsou omezeny tím, že o věcném právu třetí osoba věděla nebo mohla vědět.⁸² Následně si pak P. Bezouška klade otázku, proč by měl mít smluvní zákaz postoupení pohledávky širší účinky než věcněprávní zákaz zcizení, a dochází k závěru, že zde pro to není žádný důvod. Učiněný závěr jej pak (mimo další) vede k odklonu od teorie zákonného zmocnění a k příklonu k teorii zákonného zákazu.⁸³

To je však velmi zvláštní. Je pravdou, že v případě teorie zákonného zmocnění by § 1881 odst. 1 ObčZ měl dozajista širší účinky než věcněprávní zákaz zcizení.⁸⁴ Pokud by však § 1881 odst. 1 ObčZ upravoval zákonný zákaz, pak by přece mělo cit. ustanovení rovněž širší účinky než věcněprávní zákaz zcizení. Zákonný zákaz totiž působí vůči třetím osobám vždy, nehledě na dobrou víru třetích osob, zatímco věcněprávní zákaz zcizení má tyto účinky právě jen tehdy, jestliže o něm třetí osoba věděla nebo mohla vědět.⁸⁵ Na daných závěrech nic nemění ani Bezouškou předkládaný třístupňový test, protože jednak jej dle mého názoru nelze využít při hledání smyslu a účelu § 1881 odst. 1 ObčZ,⁸⁶ a jednak by i při jeho použití byly účinky § 1881 odst. 1 ObčZ diametrálně odlišné a širší než v případě § 1761 ObčZ.⁸⁷ V případě věcněprávního zákazu zcizení by totiž byla dobrá víra postupníka chráněna nehledě na to, o jaký druh pohledávky se jedná – peněžitou nebo nepeněžitou. Stejně tak by bylo irelevantní, že se jedná o pohledávku vyznačující se přítomností vyšší míry loajality a důvěry. V případě Bezouškova testu by však dobrá víra postupníka byla chráněna pouze u peněžitých pohledávek. Dle tohoto testu by totiž v případě nepeněžitých pohledávek a pohledávek s přítomností vyšší míry loajality měl převážit zájem dlužníka na nepostupitelnosti pohledávky.⁸⁸ Nehledě na to, že porušení § 1881 odst. 1 ObčZ jako zákonného zákazu (stejně jako jeho porušení jako zákonného zmocnění) má mnohem přísnější následky než porušení prostého věcněprávního zákazu zcizení sjednaného dle § 1761 ObčZ. Následkem porušení § 1881 odst. 1 ObčZ jako zákonného zákazu je relativní neplatnost postupní smlouvy. Porušení věcněprávního zákazu zcizení však s ohledem na § 1760 ObčZ, který na takové případy pamatuje (omezení dispozic nakládání s věcí, která je v právním obchodu), nemá žádný vliv na platnost smlouvy uzavřené v rozporu s takovým zákazem.

Ustanovení § 1881 odst. 1 ObčZ by tak mělo širší účinky než prostý věcněprávní zákaz zcizení jak v případě teorie zákonného zmocnění, tak v případě teorie zákonného zákazu, pročež nelze argumentaci širšími účinky použít pro příklon k jedné či druhé teorii. K tomuto pouze dodávám, že na rozdíl od P. Bezoušky vidím důvod pro stanovení rozdílných účinků u smluvního zákazu postoupení pohledávky oproti prostému zákazu zcizení. Rozdílné účinky jsou totiž dobře zdůvodnitelné specifickou povahou pohledávek. Zatímco v případech, kdy se vlastník hmotné či nehmotné věci (jiné než pohledávky) rozhodne tuto zcizit, nedochází s výjimkami k zásahu do právních zájmů třetí osoby, v případě postoupení pohledávky dochází vždy k zásahu do právního postavení dlužníka pohledávky, který se bez své vůle ocitne ve smluvním či jiném závazkovém vztahu s osobou, s níž žádnou smlouvu nikdy neuzavřel, popř. by ani nikdy smlouvu neuzavřel, potažmo s osobou, se kterou by se jinak nedostal ani do žádného jiného závazkového vztahu, a je z tohoto důvodu povinen splnit svůj dluh této nové osobě (novému věřiteli).⁸⁹

2.5 Vztah § 1881 odst. 1 k § 1309 odst. 2 ObčZ

P. Bezouška dále shledává hodnotový rozpor mezi § 1881 odst. 1 (v případě jeho výkladu jako zákonného zmocnění) a § 1309 odst. 2 ObčZ, který stanoví, že

„ujednání zakazující zřídit zástavní právo má účinky vůči třetí osobě, jen je-li tento zákaz zapsán do rejstříku zástav podle jiného právního předpisu nebo do veřejného seznamu, anebo byl-li jí znám“.

Cit. ustanovení totiž, na rozdíl od § 1881 odst. 1 ObčZ, omezuje absolutní účinky smluvního zákazu na vědomost třetích osob o jeho existenci. P. Bezouška si proto klade otázku, jaký je vztah mezi těmito ustanoveními, a dochází k závěru, že nejsou ve vzájemné konkurenci, přičemž

„z pravidla o zákazu zastavení, v němž zákonodárce omezuje rozsah absolutních účinků, lze a minori ad maius dovodit, že stejné omezení musí platit též pro účinky ujednaného zákazu postoupení. V obou případech smluvní strany omezují svojí vůlí právo nakládat s pohledávkou, v obou případech má jejich ujednání absolutní účinky, avšak s omezením vyplývajícím z ochrany dobré víry nabyvatele pohledávky.“⁹⁰

P. Bezouška tedy konstatuje, že smluvní zákaz postoupení pohledávky i smluvní zákaz zastavení pohledávky vyvolávají shodně účinky erga omnes, avšak v obou případech by mělo platit omezení v podobě ochrany dobré víry třetích osob (jedná se o obdobný argument jako v případě vztahu § 1881 odst. 1 k § 1761 ObčZ, tedy o argument šíří účinků). Také tento argument jej vede k závěru, že by se měla prosadit teorie zákonného zákazu a nikoli teorie zákonného zmocnění. Domnívám se, že se nejedná o správný závěr. Jak jsem uvedl výše, zákonný zákaz působí vůči třetím osobám vždy, nehledě na jejich dobrou víru. Totéž samozřejmě platí i v případě teorie zákonného zmocnění. Teorie zákonného zákazu tak nechrání dobrou víru postupníků o nic víc než teorie zákonného zmocnění.

Argument ochrany dobré víry tak rovněž nelze použít pro příklon k teorii zákonného zmocnění či k teorii zákonného zákazu, když ani jedna z těchto teorií dobrou víru postupníků v zásadě nechrání.

2.6 Dílčí závěr k axiologickému výkladu

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že teorie zákonného zmocnění lépe odpovídá axiologickému pozadí českého právního řádu než teorie zákonného zákazu. Teorie zákonného zmocnění totiž umožňuje lépe naplňovat jednotlivé principy, které jsem identifikoval jako více či méně se prosazující při řešení otázek spojených se smluvním zákazem postoupení pohledávky (princip pacta sunt servanda, princip rovnosti, princip nemo turpitudinem suam allegare potest). Současně ani namítané hodnotové rozpory vznikající při výkladu § 1881 odst. 1 ObčZ jako zákonného zmocnění nejsou způsobilé tento výsledek zvrátit, když dané rozpory vznikají také v případě teorie zákonného zákazu, avšak s tím rozdílem, že teorie zákonného zmocnění lépe odpovídá hodnotovému pozadí českého právního řádu.

Lze tedy uzavřít, že § 1881 odst. 1 ObčZ vyvolává účinky erga omnes a nikoli pouze inter partes. Rakouská teorie osoby věřitele jako obsahové náležitosti pohledávky není, jak se ukázalo, přenositelná do českých poměrů. Jazykové vyjádření § 1881 odst. 1 ObčZ připouští jak závěr, že dané ustanovení upravuje zákonné zmocnění, tak závěr, že upravuje zákonný zákaz. Z vlastního objektivně teleologického výkladu jednoznačně vyplynulo, že teorie zákonného zmocnění je lépe uzpůsobena k naplnění účelu § 1881 odst. 1 ObčZ, který spočívá v ochraně dlužníka před nepřípustným zasahováním do jeho právního postavení postupní smlouvou. Z axiologického výkladu pak vyplynulo, že teorie zákonného zmocnění také více odpovídá hodnotovému pozadí českého právního řádu, když umožňuje lépe naplňovat jednotlivé principy, které jsem identifikoval jako více či méně se prosazující při řešení otázek spojených se smluvním zákazem postoupení pohledávky (princip pacta sunt servanda, princip rovnosti, princip nemo turpitudinem suam allegare potest). Jsem tedy přesvědčen, že by se na § 1881 odst. 1 ObčZ mělo v českých poměrech nahlížet jako na zákonné zmocnění smluvních stran k vynětí pohledávky z právního obchodu a nikoli jako na zákonný zákaz. Ovšem s tím, že následkem porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky je (oproti německé teorii) neúčinnost postoupení pohledávky se zachováním platnosti postupní smlouvy, nikoli absolutní neplatnost postupní smlouvy.

Jsem si samozřejmě vědom, že v českém diskurzu převažuje výklad § 1881 odst. 1 ObčZ jakožto zákonného zákazu, přičemž také prvotní dostupná rozhodovací praxe obecných soudů se kloní k teorii zákonného zákazu. Dle mého názoru je to dáno zejména setrvačností ustálené rozhodovací praxe NS za účinnosti ObčZ 1964 a tehdejší doktrínou. Jak jsem však demonstroval v tomto článku, teorie zákonného zákazu by se (dle mého názoru) v platném českém právním řádu prosadit neměla.