Jak již bylo uvedeno výše, podíl či akcie jsou obvykle nabývány za účelem podnikání a uplatňování práv společníků (akcionářů) vyplývajících z účasti na obchodní korporaci. Nabyvatel převáděného podílu či akcií má nepochybně zájem na tom, v jakém stavu je hospodářské jmění obchodní korporace, od něhož se odvíjí hodnota podílu či akcií (kvantitativní stránka podílu), a na němž závisí výkon některých práv (např. právo na podíl na zisku). Může být tedy vlastnost obchodního závodu vlastností podílu či akcie přímo ze zákona, aniž by daná skutečnost byla ujednána ve smlouvě? Jinak řečeno, mohou být nedostatky v hospodářském jmění obchodní korporace uvedené v účetní závěrce faktickou kvalitativní vadou podílu či akcií?
Skutečnost, že vlastnost obchodního závodu (dříve podniku) může být vlastností (obchodního) podílu či akcie, potvrdil NS ve vztahu k předchozí právní úpravě. Ve svém rozhodnutí se sice zabýval omylem při převodu podílu, ale dospěl k závěru, že
„za ‚vlastnost‘ obchodniho podílu jako předmětu právního úkonu je nutno považovat i rozsah a obsah obchodního jmění, resp. čistého obchodního jmění společnosti, o jejíž podíl se jedná, neboť od tohoto závisí hodnota obchodního podílu (§ 61 odst. 1 ObchZ)“.
Také ještě za účinnosti ObchZ nastínil P. Čech možnost považovat nedostatky ve jmění obchodní korporace za faktickou kvalitativní vadu podílu či akcií ex lege. Nicméně NS ve svém pozdějším usnesení judikoval, že vlastnosti podniku (dnes obchodního závodu dle § 502 ObčZ) musí být stanoveny ve smlouvě o převodu podílu či akcií, aby jejich nedostatek mohl založit odpovědnost převodce za jejich vady. V opačném případě práva z vadného plnění v důsledku vady podniku (obchodního závodu) nevznikají. Dané závěry rozvinul NSS, který uvedl, že převodce nemůže být odpovědný za tržní cenu převáděných akcií bez toho, aniž by tato skutečnost byla ujednána ve smlouvě, neboť obvykle jde o povinnost nabyvatele, aby si ověřil hospodářskou situaci emitenta (obchodní korporace) a jiné další skutečnosti s tím související. Tento judikaturní výklad byl za předchozí právní úpravy v praxi uznáván a strany si vlastnosti podniku (nyní obchodního závodu) vymiňovaly ve smlouvě o převodu podílu nebo akcií. Otázkou je, zda tyto závěry obstojí ve světle nové právní úpravy.
Pokud bychom stanovili, že obchodní jmění obchodní korporace je vlastností podílu či akcie bez dalšího, jednalo by se o problematický závěr především ve vztahu k menšinovým společníkům (akcionářům), kteří zpravidla nemohou znát přesný stav obchodního jmění obchodní korporace ani s vynaložením dostatečné péče. Protiargumentem může být skutečnost, že každý společník má právo na informace (akcionář právo na vysvětlení). Nicméně jemu poskytnuté informace nemusí být pravdivé a společník nemá mnoho možností, jak nesrovnalosti odhalit. Navíc právo na vysvětlení u akcionářů je v důsledku užší povinnosti loajality oslabeno, neboť jim informace nemusí být poskytnuty, pokud by mohla být obchodní korporaci způsobena újma dle § 359 písm. a) ZOK. Na druhou stranu nesrovnalosti ve jmění obchodní korporace mohou snižovat hodnotu podílu či akcií. Jeví se tak žádoucí nějakým způsobem na tento problém reagovat.
Po účinnosti nové právní úpravy řešil Vrchní soud v Olomouci spor o zaplacení kupní ceny za převod podílu ve společnosti s ručením omezeným, kterou nabyvatelka neuhradila, neboť dle jejího názoru byla uvedena v omyl; kdyby jí byl znám skutečný stav jmění společnosti, nikdy by smlouvu o převodu podílu neuzavřela. Ačkoliv se VS v Olomouci zabýval otázkou, zda nabyvatelka uplatnila vady podílu „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 2112 ObčZ a zda vynaložila dostatečnou obezřetnost a péči k tomu, aby nedostatky ve jmění společnosti zjistila, též konstatoval, že závěry obsažené ve výše cit. usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 5452/2008 jsou aplikovatelné i na novou právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. Dále VS v Olomouci uvedl, že nabyvatel nejednal obezřetně při převodu podílu, pokud nevyvinul maximální úsilí (péči) ke zjištění dostatku informací o podílu, potažmo společnosti, přičemž skutečnost, že nabyvatel neměl zkušenosti v daném oboru, je jeho podnikatelským rizikem. V dané věci bylo podáno dovolání k NS, ve kterém dovolatel (nabyvatel podílu) uvedl, že se soud měl odchýlit od závěrů vyslovených v usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 5452/2008. Bohužel NS se nemohl těmito hmotněprávními námitkami zabývat, neboť dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Zůstává tedy stále otevřený prostor k zaujmutí stanoviska ze strany NS k použití této judikatury po nabytí účinnosti ZOK a ObčZ.
Se zajímavou úvahou o vyloučení použití této judikatury na současnou právní úpravu přišli P. Čech a J. Flídr, kteří z § 1885 odst. 1 ObčZ a závěrů vyplývajících z rakouské a německé právní doktríny dovozují, že vlastností podílu či akcií jsou též vlastnosti obchodního závodu přímo ze zákona. Dle cit. ustanovení postupitel ex lege odpovídá za dobytnost pohledávky v případě jejího úplatného postoupení. Jinými slovy řečeno, postupitel odpovídá za to, že postupník obdrží od dlužníka alespoň tolik, kolik za pohledávku zaplatil. Výjimkou, kdy postupitel za dobytnost neodpovídá, jsou situace, kdy věděl, že se jedná o pohledávku budoucí, nejistou nebo nedobytnou. Jedná se tedy o zvláštní případ odpovědnosti postupitele za faktické vady pohledávky, která by nemohla být pro svou nízkou bonitu (jakost, hodnotu) splněna, i když by byla právně bezvadná. Obdobné ustanovení bychom nalezli také v § 527 odst. 2 ObčZ 1964. Nicméně postupitel ručil za dobytnost pohledávky jen v případě, že se k tomu písemně zavázal. Nyní je ustanovení dispozitivní a jeho použití mohou strany ve smlouvě vyloučit. Stejné pravidlo obsahuje také rakouský ABGB, který byl dříve platný i na našem území, a to v § 1397. Dle převažujícího názoru v rakouské právní doktríně je předmětem postoupení také účast v obchodní korporaci (podíl v širším smyslu), přičemž rakouský Nejvyšší soudní dvůr dospěl k závěru, že vlastností pohledávky je i jakost předmětu vztahující se k pohledávce, a pohledávka tak bude považována za vadnou v případě, že věc, na jejíž dodání vzniká postupníkovi právo, je stižena faktickými vadami. Většina rakouské odborné veřejnosti tvrdí, že se toto pravidlo uplatní i ve vztahu k vlastnostem obchodního závodu při převodu podílu v obchodní korporaci. Zjednodušeně řečeno, nabyvatel podílu či akcií (pokud dosahují určité velikosti) má také práva k předmětům, které jsou součástí obchodního závodu cílové obchodní korporace, a v případě, že některá součást bude vadná, bude vadný také podíl či akcie.
S tímto názorem se ztotožňuji. Hodnota podílu je závislá na vlastnostech obchodního závodu, tj. na hospodářské situaci obchodní korporace, neboť se od ní odvíjí např. výše vypořádacího podílu a likvidačního zůstatku ve smyslu § 36 a 37 ZOK, na něž má společník (ve většině případů) právo. Takovýto výklad samozřejmě není možné generalizovat na všechny převody podílu či akcií. V případě převodu 100% podílu či všech akcií v obchodní korporaci se fakticky jedná o převod obchodního závodu, a převodce by tak měl být bez jakýchkoliv pochyb odpovědný za vady obchodního závodu. Nevidím žádný důvod pro to, aby nabyvatel 100% podílu či akcií měl slabší postavení než nabyvatel obchodního závodu té samé obchodní korporace. Potvrzuje to i W. Thöni. Nicméně dle rakouské právní doktríny pro vznik odpovědnosti za vady obchodního závodu zpravidla postačí většinový podíl.
Vymezením hranic pro ztotožnění převodu podílu či akcií s převodem obchodního závodu se zabývá i německá doktrína. Stěžejním kritériem je získání rozhodujícího postavení za účelem akvizice obchodní korporace ze strany nabyvatele podílu či akcií, a to ať již podíl nabývá od jediného, nebo od více společníků (akcionářů), přičemž ostatní společníci vzhledem k „malé“ velikosti jejich podílů nemohou omezovat nabyvatele ve změnách v obchodní korporaci. Výše podílu, kterou lze považovat za dostatečnou pro získání rozhodujícího postavení v obchodní korporaci, nebyla přesně stanovena, neboť je nutné posoudit ji vždy v závislosti na okolnostech případu. Nicméně dle části německé doktríny by se mělo jednat minimálně o 75% podíl v obchodní korporaci. Podle jiného názoru by mělo jít alespoň o většinový podíl. Potvrzuje to i Spolkový soudní dvůr, který prosazuje názor, že odpovědnost za vady obchodního závodu nevznikne při převodu podílu, jehož velikost je menší než 50 %.
Lze se také setkat s minoritním závěrem, že by nedostatky v hospodářských poměrech obchodní korporace měly být vadou také u menšinového podílu. S tím ale nelze souhlasit. Jak již bylo uvedeno výše, menšinový společník a také akcionář, jehož povinnost loajality je užší ve vztahu k právu na vysvětlení, nemohou znát přesný stav obchodního jmění ve společnosti i s vynaložením dostatečné péče. Domnívám se, že by bylo nespravedlivé a příliš přísné, kdyby vlastnosti obchodního závodu byly vlastnostmi menšinového podílu přímo ze zákona, a to s ohledem na slabé postavení v obchodní korporaci, které neumožňuje dostatečný vhled do poměrů dané obchodní korporace.
Otázkou je, zda se vymezení hranice výše podílu má posuzovat z postavení převodce (zcizitele), který převádí podíl či akcie, které mu zaručovaly rozhodující postavení, nebo z postavení nabyvatele, který až nabytím takového podílu či akcií, popř. více podílů či akcií od více převodců si zajistí rozhodující postavení v obchodní korporaci. Závěry německé právní doktríny považují za rozhodující spíše postavení nabyvatele. Dle mého názoru by se hranice výše podílu měla posuzovat u převodce (zcizitele) s rozhodujícím postavením v obchodní korporaci, neboť právě on má zpravidla dostatečnou kontrolu nad jejím řízením a může mít přístup k adekvátním informacím. Stejný závěr zastává i P. Čech.
Dle mého názoru by se výše odvozený vznik odpovědnosti za vady u nedostatků v hospodářských poměrech obchodní korporace mohl v českém právním prostředí uplatnit v případě převodu podílu či akcií, které umožňují změnit obsah zakladatelského právního jednání. Např. v případě společnosti s ručením omezeným by se podle § 171 odst. 1 ZOK jednalo o podíl, s nímž jsou spjaty alespoň 2/3 všech hlasů společníků na valné hromadě. Nesmělo by ale být pochyb o tom, že s podílem či akciemi je spjat dostatečný počet takových hlasů. V daném případě bychom mohli hovořit o tom, že vlastník podílu či akcií má rozhodující postavení ve společnosti, neboť od jeho vůle se bude v zásadě odvíjet vůle společnosti. Nicméně pravděpodobně by postačil též nadpoloviční (51%) podíl, který zajišťuje přijetí „běžného“ rozhodnutí.
Odpovědnosti za vady by se převodce či převodci nemohli zbavit ani v případě rozdělení svého podílu na několik menších, které by postupně převedli na jiného, neboť by se jednalo o neplatné simulované právní jednání. Za platný je považován převod celého podílu či všech akcií v zamýšlené velikosti (tzv. zastřené právní jednání).
Závěrem lze shrnout, že judikatura vyšších soudů nepřipouští, aby vlastnost obchodního závodu cílové obchodní korporace byla vlastností podílu či akcie přímo ze zákona, a pro vznik odpovědnosti za vady je potřeba dané vlastnosti obchodního závodu výslovně vymínit ve smlouvě. Dle VS v Olomouci a odborné literatury se tyto judikaturní závěry uplatní i za nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Nicméně v návaznosti na novou úpravu postoupení smlouvy, její podobnost s rakouskou právní úpravou a s ohledem na judikaturu rakouských a německých soudů lze uvažovat v některých případech převodu podílu či akcií o vzniku odpovědnosti za vady v podobě nedostatků obchodního závodu přímo ze zákona. Navíc je zde stále prostor pro změnu rozhodovací praxe, neboť k dané problematice po účinnosti nové úpravy dosud nezaujal stanovisko NS.