Převod vlastnického práva k podílům či akciím v obchodních korporacích (share deal) je vedle převodu obchodního závodu (asset deal) jednou z forem akvizic obchodních korporací.¹ Během r. 2019 proběhlo 282 M&A transakcí o hodnotě v řádu miliard USD.² Lze tak tvrdit, že převody podílů či akcií jsou v rámci obchodních vztahů frekventovanou transakcí prováděnou za účelem (často) strategického investování či podnikání. Ačkoliv se nabytí všech podílů či akcií, popř. majoritního podílu či počtu akcií z ekonomického pohledu přibližuje nabytí obchodního závodu obchodní korporace a nabyvatele zpravidla k učinění dané transakce motivují předměty či práva, jež jsou součástí obchodního závodu, je situace z právního hlediska odlišná. V případě převodu podílu či akcií získává nabyvatel „pouze“ účast v obchodní korporaci, nikoliv (jak je tomu v případě převodu obchodního závodu) vlastnické právo k jednotlivým věcem, které jsou jeho součástí, tedy k majetku dané obchodní korporace. Zároveň lze podíl či akcie považovat za specifické předměty právních poměrů, jejichž převodu se český právní řád věnuje jen okrajově. V důsledku toho v praxi vzniká řada sporných otázek ohledně použití úpravy jednotlivých smluvních typů upravených v občanském zákoníku či různých institutů soukromého práva na převod podílu či akcií.

Cílem předloženého článku je přiblížit úskalí a právní úpravu zákonné a smluvní odpovědnosti za vady u převodu podílu v kapitálových společnostech se zaměřením na právní úpravu koupě a vady faktické. Nechybí také srovnání s právní úpravou účinnou před 1. 1. 2014 a komparace problematiky se zahraniční právní doktrínou. Nutné je zmínit, že cílem článku není poskytnout úplné srovnání se zahraničními právními řády. Jedná se především o nastínění možného řešení sporných otázek týkajících se odpovědnosti za vady, s ohledem na podobnost zahraniční právní úpravy, zejména rakouského ABGB a německého BGB.

Za účinnosti občanského zákoníku 1964 a obchodního zákoníku nebyl (obchodní) podíl v širším smyslu považován za věc, ale za jinou majetkovou hodnotu. V právní doktríně tak byla řešena otázka, zda a případně v jakém rozsahu lze na převod obchodního podílu aplikovat ustanovení ObchZ upravující kupní, směnnou či darovací smlouvu. Konečné řešení poskytl Nejvyšší soud – obchodní podíl nepovažoval za zboží ve smyslu § 409 ObchZ, a nebylo tak možno na jeho převod přímo aplikovat ustanovení kupní smlouvy.³ Následně ale konstatoval, že na obchodní podíl lze analogicky použít § 13 CenP, který umožňoval na převod akcie aplikovat ustanovení ObchZ upravující kupní smlouvu (popř. ustanovení ObčZ 1964 upravující darovací smlouvu, pokud by se jednalo o bezúplatný převod). Tuto analogickou aplikaci zdůvodnil NS tím, že by vlastník podílu nevtěleného do cenného papíru (společník) neměl být zbaven ochrany, která se dostává vlastníkovi akcie (akcionáři).⁴ Smlouva o převodu podílu byla považována za samostatný smluvní typ podle § 115 ObchZ, na který se analogicky použila ustanovení kupní či darovací smlouvy, a to v rozsahu, který nebyl v rozporu s povahou obchodního podílu nebo nestanovil-li zákon jinak.⁵ Následně se ale jako problematické jevilo určit, která ustanovení kupní smlouvy jsou v souladu s povahou (obchodního) podílu a v jakém rozsahu se na převod obchodního podílu uplatní právní úprava odpovědnosti za vady.

Důsledkem nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích a současného občanského zákoníku se stal podíl věcí v právním smyslu a je možné na jeho převod aplikovat právní úpravu nabývání a jiných dispozic s věcmi. Smlouva o převodu podílu tedy již není samostatným smluvním typem a v závislosti na projevu vůle převodce (společníka) a nabyvatele podílu je tak možné uzavřít smlouvu o převodu podílu např. jako smlouvu kupní, darovací či směnnou s přímým použitím úpravy obsažené v ObčZ․^{6, 7}

Lze tedy shrnout, že na převod podílu se přímo aplikují ustanovení o koupi (darování či směně) upravená v ObčZ včetně právní úpravy odpovědnosti za vady s vyloučením ustanovení, která odporují jeho právní povaze.

Předmět koupě jakožto podstatná náležitost kupní smlouvy musí mít základní vlastnosti v širším slova smyslu, které se skládají dle § 2095 ObčZ ze tří složek – jakosti, provedení a množství. Jakost lze chápat jako kvalitu určitých vlastností předmětu koupě, přičemž NS ji vymezuje jako

„parametry věci, trvanlivost, výkonnost, pevnost, vybavení, použitelnost k určitému účelu apod.“.⁸

Nicméně je nutné zmínit, že jakost se nevztahuje pouze ke kvalitě zboží, neboť je potřeba je vykládat extenzivně, proto jakostí podílu či akcií mohou tak být také vlastnosti obchodního závodu dané obchodní korporace (k tomu více níže).⁹ Provedením je např. vzhled nebo technická úroveň, ale tuto složku nelze považovat za problematický aspekt pro podíl či akcie. Množství lze ve vztahu k individuálně určené věci, jakou jsou i podíl či akcie, definovat jako počet „kusů“, pokud strany projeví vůli převést více než jeden podíl či akcii.¹⁰ Při určení vlastností jakéhokoliv předmětu koupě je nutné vycházet z § 2095 ObčZ. Chybí-li ve smlouvě ujednání o jakosti, množství nebo provedení (subjektivní hledisko¹¹), musí mít předmět koupě vlastnosti vhodné pro účel patrný ze smlouvy (objektivně-subjektivní hledisko¹²). V některých případech není účel koupě ze smlouvy patrný, proto zákon v § 2095 ObčZ¹³ stanoví, že je nutné vycházet z vlastností, které předmět koupě má vzhledem k obvyklému účelu, pro který se daná věc užívá (objektivní hledisko¹⁴). Pokud tedy chybí subjektivní vodítka pro stanovení vlastností, je nutné posuzovat vlastnosti daného předmětu objektivně. Nutno upozornit, že s ohledem na znění § 2095 věty druhé ObčZ se objektivně-subjektivní a objektivní hledisko vymezení vlastností předmětu koupě nevztahuje na jeho množství. Je tedy potřeba, aby si strany ve smlouvě ujednaly alespoň přibližné množství. Následně by přesné množství určil prodávající dle § 2098 ObčZ.

Obvyklé vlastnosti, resp. obvyklý účel použití věci právní teorie definuje jako objektivní vymezení vlastností či účelu, které se často objevují u věcí stejného druhu.¹⁵ Jinými slovy řečeno, věc musí mít takové vlastnosti, které jsou vhodné ke všem běžným použitím, ke kterým věc může sloužit. Na skutečnost, zda mohou mít podíl či akcie obvyklé vlastnosti, můžeme nalézt dva protichůdné názory. Z výše cit. usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 5452/2008 vyplývá, že u (obchodního) podílu z účelu užití vzhledem k jeho individuální povaze nelze vycházet. Jinak řečeno, (obchodní) podíl v obchodní korporaci je natolik unikátní a specifický institut, u kterého na rozdíl od jiných věcí nelze určit jeho obvyklý účel užití. Na toto rozhodnutí NS navázal v několika svých dalších rozhodnutích, ve kterých uvedl, že některé skutečnosti mohou být vlastností podílu či akcie pouze za předpokladu jejich sjednání ve smlouvě, a to např. odstoupení od smlouvy o společném podniku¹⁶ nebo ručení převodce za všechny závazky, které nejsou uvedeny v účetnictví společnosti, vzniklé do 3 let od uzavření smlouvy o převodu podílu.¹⁷

Otázkou je, nakolik se tato judikatura vztahující se k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 uplatní na současný právní řád. Dle převažujícího doktrinálního názoru – např. dle Z. Hustáka a T. Sedláčka¹⁸ nebo P. Tomáška¹⁹ – se tato judikatura NS uplatní i v dnešních právních poměrech, neboť definice podílu jakožto „účasti společníka ve společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti“²⁰ byla v nové právní úpravě zachována. Oproti tomu I. Chalupa²¹ tvrdí, že podíl v obchodní korporaci je s ohledem na § 31 ZOK prostředkem ke kontrole jmění dané obchodní korporace, a to v rozsahu velikosti podílu a úpravy společenských práv v zákoně a v zakladatelském právním jednání. Pokud tedy podíl v obchodní korporaci plní tento účel, má obvyklé vlastnosti.

Osobně se více přikláním k druhému názoru. Přestože lze do jisté míry podíl či akcii považovat za individuální a specifický předmět právních poměrů, podíl v širším smyslu by měl zůstat podílem dle § 31 ZOK. Měl by tedy sloužit především jako prostředek k řízení obchodní korporace a k uplatňování práv společníka či akcionáře ve vztahu k obchodní korporaci (kvalitativní stránka podílu). Tyto skutečnosti lze považovat za jejich hlavní obvyklý účel. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud.²² Za obvyklé vlastnosti podílu či akcií tak lze považovat vše, co definuje podíl jako takový bez ohledu na účel jeho užití, a to velikost či hodnotu (kvantitativní stránka podílu) a soubor práv a povinností s ním spojených (kvalitativní stránka podílu). Na druhou stranu se společník či akcionář může zaměřit na výkon jen některých práv (např. hlasování na valné hromadě nebo podíl na zisku), popř. mu mohou být zakladatelským právním jednáním jeho práva omezena. Z toho důvodu se domnívám, že v obecné rovině mohou být obvyklými vlastnostmi jen práva a povinnosti, které jsou s podílem v širším smyslu zpravidla neoddělitelně či v neměnném rozsahu spojeny (např. povinnost loajality, právo účastnit se valné hromady apod.). V teoretické rovině si ale lze představit určitý segment či skupinu podílů charakteristické pro určité odvětví či určitou skupinu korporací (např. holding/koncern), u nichž bude obvyklé, že jsou s daným podílem spojena konkrétní práva (např. pevný podíl na zisku). V takovém případě by daná práva byla vlastností podílu bez dalšího. V zájmu právní jistoty lze ale doporučit si dané vlastnosti, resp. konkrétní práva spojená s podílem či akcií, která mají pro kupujícího zásadní význam, ujednat ve smlouvě.

Problematikou vlastností, resp. vad podílu či akcie ve vztahu k zakladatelskému právnímu jednání se rovněž zabýval NS. V daném případě došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o postupném odkupu akcií, které představovaly 51% účast v akciové společnosti, přičemž odkup akcií měl trvat 15 let. Avšak po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí převodce jakožto jediný akcionář změnil stanovy tak, že k přijetí rozhodnutí valné hromady je potřeba alespoň 4/5 všech hlasů, nikoliv prostá většina. Nabyvatel akcií v důsledku této skutečnosti odstoupil od smlouvy, neboť akcie podle jeho názoru neměly vlastnosti, které by odpovídaly účelu smlouvy. V následném soudním řízení byla řešena otázka, zda změna stanov může být vlastností daných akcií a zda mohl nabyvatel od smlouvy odstoupit. NS dospěl k závěru, že nabyvatel nebyl oprávněn od smlouvy odstoupit, neboť ze strany převodce bylo poskytnuto řádné plnění a obsah stanov není bez dalšího vlastností akcií. Jinými slovy, změna stanov může být vlastností akcií jen v případě, že byla vymíněna ve smlouvě.²³ Dané stanovisko potvrdil i Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku NS, když uvedl, že nabytí většinového podílu automaticky neznamená získat možnost ovlivňovat a řídit chod obchodní korporace prostřednictvím prosté většiny hlasů.²⁴

Se závěry NS a ÚS týkajícími se vad v tomto případě souhlasím.²⁵ Přestože podíl v obchodní korporaci lze považovat za prostředek k jejímu řízení a uplatňování práv a povinností z něho plynoucích, nelze tuto skutečnost zaměňovat s vnitřními mechanismy rozhodování v rámci obchodní korporace. I když se v některých případech faktická a právní kontrola obchodní korporace mohou u majoritního podílu střetnout, zakladatelské právní jednání může pro různá rozhodnutí stanovit odlišnou většinu pro jejich přijetí. Nelze tak dle mého názoru považovat za obvyklé, aby většinový podíl (v širším smyslu) s určitým počtem hlasů automaticky zajistil přijetí určitého rozhodnutí na valné hromadě. Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by si smluvní strany ve smlouvě o převodu podílu či akcií dohodly či bylo možné s okolností daného případu dovodit, že účelem smlouvy je nabytí podílu či akcií, které zajistí právní ovládnutí obchodní korporace (prostou či kvalifikovanou většinu na rozhodování v obchodní korporaci).

Lze se setkat i s tvrzením, že mohou nastat případy, kdy by obdobná změna zakladatelského právního jednání mohla být vlastností podílu či akcií bez dalšího, pokud by došlo ke změně počtu hlasů spojených s podílem.²⁶ Např. jediný společník společnosti převede na třetí osobu 99% podíl ve společnosti a 1% podíl zůstane v jeho vlastnictví. Těsně před uzavřením smlouvy však převodce (jediný společník) změní zakladatelské právní jednání tak, že s 99% podílem bude spojen 1 hlas, zatímco zbylému 1% podílu 100 hlasů. I. Chalupa takovouto změnu hlasovacích práv nepovažuje za obvyklou vlastnost podílu, nicméně pokud taková změna zakladatelského právního jednání byla uveřejněna ve sbírce listin příslušného rejstříku a nabyvatel se tak o ní mohl dozvědět, převodce (jediný společník) by za změnu zakladatelského právního jednání neodpovídal.²⁷

Dle mého názoru je nutné odlišovat změnu zakladatelského právního jednání v podobě změny většiny pro přijetí rozhodnutí valné hromady a v podobě změny hlasovacích práv spojených s podílem. Změna zakladatelského právního jednání tak, jak je uvedena ve výše cit. rozhodnutí NS, bude vlastností podílu či akcie jen v případě, že tak bude ujednáno ve smlouvě. Jinak je tomu u změny hlasovacích práv.

Přestože je hlasovací právo spjato s podílem v širším slova smyslu a je součástí jeho kvalitativní stránky, zakladatelské právní jednání může upravit různé druhy speciálních podílů či akcií včetně skutečnosti, že s nimi bude spojen odlišný počet hlasů nebo se bude jednat dokonce o podíl bez hlasovacích práv,²⁸ přičemž tyto možnosti jsou v praxi hojně využívány. Nepovažuji proto za běžné (obvyklé), aby v každé obchodní korporaci byl se všemi podíly spjat stejný počet hlasů v tom smyslu, že by velikost určitého podílu či jmenovité hodnoty akcií automaticky korespondovaly s počtem hlasů s nimi spojených. Ačkoliv nepovažuji hlasovací právo za obvyklou vlastnost podílu či akcie, lze určité hlasy spojené s podílem či akcií s ohledem na § 135 odst. 4 a § 276 odst. 2 ZOK předpokládat. V případě, že by žádným způsobem nebylo hlasovací právo ve smlouvě o převodu předmětného podílu či akcie definováno a po jejím uzavření došlo ke změně hlasovacích práv s ním spojených, o vadu podílu či akcie by se jednalo. Dle mého názoru by se při redukci hlasů na nenulovou hodnotu o vadu podílu či akcie bez dalšího nejednalo. To ale neznamená, že by smlouva nemohla být neplatná v důsledku omylu ve smyslu § 583 a násl. ObčZ.

Této nepříjemné situace se lze vyvarovat již zmíněným nahlížením do sbírky listin, ujednáním, že podíl či akcie mají všechna práva a povinnosti dle účinných právních předpisů a zakladatelského právního jednání zveřejněného ve sbírce listin k určitému datu, či přiložením zakladatelského právního jednání do příloh převodní smlouvy. Pokud by následně bylo přijato nové zakladatelské jednání měnící práva a povinnosti spojené s převáděným podílem či akciemi, jednalo by se o jejich vadu.

Jak již bylo uvedeno výše, podíl či akcie jsou obvykle nabývány za účelem podnikání a uplatňování práv společníků (akcionářů) vyplývajících z účasti na obchodní korporaci. Nabyvatel převáděného podílu či akcií má nepochybně zájem na tom, v jakém stavu je hospodářské jmění obchodní korporace, od něhož se odvíjí hodnota podílu či akcií (kvantitativní stránka podílu), a na němž závisí výkon některých práv (např. právo na podíl na zisku). Může být tedy vlastnost obchodního závodu vlastností podílu či akcie přímo ze zákona, aniž by daná skutečnost byla ujednána ve smlouvě? Jinak řečeno, mohou být nedostatky v hospodářském jmění obchodní korporace uvedené v účetní závěrce faktickou kvalitativní vadou podílu či akcií?

Skutečnost, že vlastnost obchodního závodu (dříve podniku) může být vlastností (obchodního) podílu či akcie, potvrdil NS ve vztahu k předchozí právní úpravě. Ve svém rozhodnutí se sice zabýval omylem při převodu podílu, ale dospěl k závěru, že

„za ‚vlastnost‘ obchodniho podílu jako předmětu právního úkonu je nutno považovat i rozsah a obsah obchodního jmění, resp. čistého obchodního jmění společnosti, o jejíž podíl se jedná, neboť od tohoto závisí hodnota obchodního podílu (§ 61 odst. 1 ObchZ)“.²⁹

Také ještě za účinnosti ObchZ nastínil P. Čech³⁰ možnost považovat nedostatky ve jmění obchodní korporace za faktickou kvalitativní vadu podílu či akcií ex lege. Nicméně NS ve svém pozdějším usnesení judikoval, že vlastnosti podniku (dnes obchodního závodu dle § 502 ObčZ) musí být stanoveny ve smlouvě o převodu podílu či akcií, aby jejich nedostatek mohl založit odpovědnost převodce za jejich vady. V opačném případě práva z vadného plnění v důsledku vady podniku (obchodního závodu) nevznikají.³¹ Dané závěry rozvinul NSS, který uvedl, že převodce nemůže být odpovědný za tržní cenu převáděných akcií bez toho, aniž by tato skutečnost byla ujednána ve smlouvě, neboť obvykle jde o povinnost nabyvatele, aby si ověřil hospodářskou situaci emitenta (obchodní korporace) a jiné další skutečnosti s tím související.³² Tento judikaturní výklad byl za předchozí právní úpravy v praxi uznáván a strany si vlastnosti podniku (nyní obchodního závodu) vymiňovaly ve smlouvě o převodu podílu nebo akcií. Otázkou je, zda tyto závěry obstojí ve světle nové právní úpravy.

Pokud bychom stanovili, že obchodní jmění obchodní korporace je vlastností podílu či akcie bez dalšího, jednalo by se o problematický závěr především ve vztahu k menšinovým společníkům (akcionářům), kteří zpravidla nemohou znát přesný stav obchodního jmění obchodní korporace ani s vynaložením dostatečné péče. Protiargumentem může být skutečnost, že každý společník má právo na informace (akcionář právo na vysvětlení). Nicméně jemu poskytnuté informace nemusí být pravdivé a společník nemá mnoho možností, jak nesrovnalosti odhalit. Navíc právo na vysvětlení u akcionářů je v důsledku užší povinnosti loajality oslabeno, neboť jim informace nemusí být poskytnuty, pokud by mohla být obchodní korporaci způsobena újma dle § 359 písm. a) ZOK. Na druhou stranu nesrovnalosti ve jmění obchodní korporace mohou snižovat hodnotu podílu či akcií. Jeví se tak žádoucí nějakým způsobem na tento problém reagovat.

Po účinnosti nové právní úpravy řešil Vrchní soud v Olomouci spor o zaplacení kupní ceny za převod podílu ve společnosti s ručením omezeným, kterou nabyvatelka neuhradila, neboť dle jejího názoru byla uvedena v omyl; kdyby jí byl znám skutečný stav jmění společnosti, nikdy by smlouvu o převodu podílu neuzavřela.³³ Ačkoliv se VS v Olomouci zabýval otázkou, zda nabyvatelka uplatnila vady podílu „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu § 2112 ObčZ a zda vynaložila dostatečnou obezřetnost a péči k tomu, aby nedostatky ve jmění společnosti zjistila, též konstatoval, že závěry obsažené ve výše cit. usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 5452/2008 jsou aplikovatelné i na novou právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014.³⁴ Dále VS v Olomouci uvedl, že nabyvatel nejednal obezřetně při převodu podílu, pokud nevyvinul maximální úsilí (péči) ke zjištění dostatku informací o podílu, potažmo společnosti, přičemž skutečnost, že nabyvatel neměl zkušenosti v daném oboru, je jeho podnikatelským rizikem.³⁵ V dané věci bylo podáno dovolání k NS, ve kterém dovolatel (nabyvatel podílu) uvedl, že se soud měl odchýlit od závěrů vyslovených v usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 5452/2008.³⁶ Bohužel NS se nemohl těmito hmotněprávními námitkami zabývat, neboť dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.³⁷ Zůstává tedy stále otevřený prostor k zaujmutí stanoviska ze strany NS k použití této judikatury po nabytí účinnosti ZOK a ObčZ.

Se zajímavou úvahou o vyloučení použití této judikatury na současnou právní úpravu přišli P. Čech a J. Flídr,³⁸ kteří z § 1885 odst. 1 ObčZ a závěrů vyplývajících z rakouské a německé právní doktríny dovozují, že vlastností podílu či akcií jsou též vlastnosti obchodního závodu přímo ze zákona. Dle cit. ustanovení postupitel ex lege odpovídá za dobytnost pohledávky v případě jejího úplatného postoupení. Jinými slovy řečeno, postupitel odpovídá za to, že postupník obdrží od dlužníka alespoň tolik, kolik za pohledávku zaplatil.³⁹ Výjimkou, kdy postupitel za dobytnost neodpovídá, jsou situace, kdy věděl, že se jedná o pohledávku budoucí, nejistou nebo nedobytnou. Jedná se tedy o zvláštní případ odpovědnosti postupitele za faktické vady pohledávky, která by nemohla být pro svou nízkou bonitu (jakost, hodnotu) splněna, i když by byla právně bezvadná.⁴⁰ Obdobné ustanovení bychom nalezli také v § 527 odst. 2 ObčZ 1964. Nicméně postupitel ručil za dobytnost pohledávky jen v případě, že se k tomu písemně zavázal. Nyní je ustanovení dispozitivní a jeho použití mohou strany ve smlouvě vyloučit. Stejné pravidlo obsahuje také rakouský ABGB, který byl dříve platný i na našem území, a to v § 1397. Dle převažujícího názoru v rakouské právní doktríně je předmětem postoupení také účast v obchodní korporaci (podíl v širším smyslu),⁴¹ přičemž rakouský Nejvyšší soudní dvůr dospěl k závěru, že vlastností pohledávky je i jakost předmětu vztahující se k pohledávce,⁴² a pohledávka tak bude považována za vadnou v případě, že věc, na jejíž dodání vzniká postupníkovi právo, je stižena faktickými vadami.⁴³ Většina rakouské odborné veřejnosti tvrdí, že se toto pravidlo uplatní i ve vztahu k vlastnostem obchodního závodu při převodu podílu v obchodní korporaci.⁴⁴ Zjednodušeně řečeno, nabyvatel podílu či akcií (pokud dosahují určité velikosti) má také práva k předmětům, které jsou součástí obchodního závodu cílové obchodní korporace, a v případě, že některá součást bude vadná, bude vadný také podíl či akcie.

S tímto názorem se ztotožňuji. Hodnota podílu je závislá na vlastnostech obchodního závodu, tj. na hospodářské situaci obchodní korporace, neboť se od ní odvíjí např. výše vypořádacího podílu a likvidačního zůstatku ve smyslu § 36 a 37 ZOK, na něž má společník (ve většině případů) právo. Takovýto výklad samozřejmě není možné generalizovat na všechny převody podílu či akcií. V případě převodu 100% podílu či všech akcií v obchodní korporaci se fakticky jedná o převod obchodního závodu, a převodce by tak měl být bez jakýchkoliv pochyb odpovědný za vady obchodního závodu. Nevidím žádný důvod pro to, aby nabyvatel 100% podílu či akcií měl slabší postavení než nabyvatel obchodního závodu té samé obchodní korporace. Potvrzuje to i W. Thöni.⁴⁵ Nicméně dle rakouské právní doktríny pro vznik odpovědnosti za vady obchodního závodu zpravidla postačí většinový podíl.⁴⁶

Vymezením hranic pro ztotožnění převodu podílu či akcií s převodem obchodního závodu se zabývá i německá doktrína. Stěžejním kritériem je získání rozhodujícího postavení za účelem akvizice obchodní korporace ze strany nabyvatele podílu či akcií, a to ať již podíl nabývá od jediného, nebo od více společníků (akcionářů), přičemž ostatní společníci vzhledem k „malé“ velikosti jejich podílů nemohou omezovat nabyvatele ve změnách v obchodní korporaci.⁴⁷ Výše podílu, kterou lze považovat za dostatečnou pro získání rozhodujícího postavení v obchodní korporaci, nebyla přesně stanovena, neboť je nutné posoudit ji vždy v závislosti na okolnostech případu.⁴⁸ Nicméně dle části německé doktríny by se mělo jednat minimálně o 75% podíl v obchodní korporaci.⁴⁹ Podle jiného názoru by mělo jít alespoň o většinový podíl.⁵⁰ Potvrzuje to i Spolkový soudní dvůr, který prosazuje názor, že odpovědnost za vady obchodního závodu nevznikne při převodu podílu, jehož velikost je menší než 50 %.⁵¹

Lze se také setkat s minoritním závěrem, že by nedostatky v hospodářských poměrech obchodní korporace měly být vadou také u menšinového podílu.⁵² S tím ale nelze souhlasit. Jak již bylo uvedeno výše, menšinový společník a také akcionář, jehož povinnost loajality je užší ve vztahu k právu na vysvětlení, nemohou znát přesný stav obchodního jmění ve společnosti i s vynaložením dostatečné péče. Domnívám se, že by bylo nespravedlivé a příliš přísné, kdyby vlastnosti obchodního závodu byly vlastnostmi menšinového podílu přímo ze zákona, a to s ohledem na slabé postavení v obchodní korporaci, které neumožňuje dostatečný vhled do poměrů dané obchodní korporace.

Otázkou je, zda se vymezení hranice výše podílu má posuzovat z postavení převodce (zcizitele), který převádí podíl či akcie, které mu zaručovaly rozhodující postavení, nebo z postavení nabyvatele, který až nabytím takového podílu či akcií, popř. více podílů či akcií od více převodců si zajistí rozhodující postavení v obchodní korporaci. Závěry německé právní doktríny považují za rozhodující spíše postavení nabyvatele. Dle mého názoru by se hranice výše podílu měla posuzovat u převodce (zcizitele) s rozhodujícím postavením v obchodní korporaci, neboť právě on má zpravidla dostatečnou kontrolu nad jejím řízením a může mít přístup k adekvátním informacím. Stejný závěr zastává i P. Čech.⁵³

Dle mého názoru by se výše odvozený vznik odpovědnosti za vady u nedostatků v hospodářských poměrech obchodní korporace mohl v českém právním prostředí uplatnit v případě převodu podílu či akcií, které umožňují změnit obsah zakladatelského právního jednání. Např. v případě společnosti s ručením omezeným by se podle § 171 odst. 1 ZOK jednalo o podíl, s nímž jsou spjaty alespoň 2/3 všech hlasů společníků na valné hromadě. Nesmělo by ale být pochyb o tom, že s podílem či akciemi je spjat dostatečný počet takových hlasů. V daném případě bychom mohli hovořit o tom, že vlastník podílu či akcií má rozhodující postavení ve společnosti, neboť od jeho vůle se bude v zásadě odvíjet vůle společnosti. Nicméně pravděpodobně by postačil též nadpoloviční (51%) podíl, který zajišťuje přijetí „běžného“ rozhodnutí.

Odpovědnosti za vady by se převodce či převodci nemohli zbavit ani v případě rozdělení svého podílu na několik menších, které by postupně převedli na jiného, neboť by se jednalo o neplatné simulované právní jednání. Za platný je považován převod celého podílu či všech akcií v zamýšlené velikosti (tzv. zastřené právní jednání).⁵⁴

Závěrem lze shrnout, že judikatura vyšších soudů nepřipouští, aby vlastnost obchodního závodu cílové obchodní korporace byla vlastností podílu či akcie přímo ze zákona, a pro vznik odpovědnosti za vady je potřeba dané vlastnosti obchodního závodu výslovně vymínit ve smlouvě. Dle VS v Olomouci a odborné literatury se tyto judikaturní závěry uplatní i za nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Nicméně v návaznosti na novou úpravu postoupení smlouvy, její podobnost s rakouskou právní úpravou a s ohledem na judikaturu rakouských a německých soudů lze uvažovat v některých případech převodu podílu či akcií o vzniku odpovědnosti za vady v podobě nedostatků obchodního závodu přímo ze zákona. Navíc je zde stále prostor pro změnu rozhodovací praxe, neboť k dané problematice po účinnosti nové úpravy dosud nezaujal stanovisko NS.

Vzhledem k závěrům NS, že nedostatky ve jmění dané obchodní korporace (nedostatky obchodního závodu) nejsou vadou podílu či akcií přímo ze zákona, a nepanující shodě na tom, zda podíl či akcie mohou mít obvyklé vlastnosti či nikoliv, dochází v praxi při převodu podílu či akcií ke sjednávání takových vlastností ve smlouvě ve formě tzv. prohlášení a ujištění.⁵⁵ Přípustnost takového prohlášení ve smlouvách o převodu podílu či akcií byla i několikrát potvrzena NS.⁵⁶ Při tvorbě prohlášení je častým východiskem právní úprava anglosaského právního systému, kde se lze s jejich využitím často setkat; jsou označována např. jako „Representations and Warranties“.⁵⁷ Prohlášení a ujištění je možné definovat jako určitá jednostranná faktická prohlášení či konstatování, kterými jedna strana (zpravidla prodávající) ujišťuje druhou stranu (zpravidla kupujícího), že podíl či akcie má určité „vymíněné vlastnosti“ (kvality) sjednané ve smlouvě.⁵⁸ V německém právu můžeme nalézt koncepci prohlášení a ujištění jako ujednání o vlastnostech předmětu koupě (§ 433 odst. 1 BGB), nebo v podobě samostatných (§ 311 odst. 1 BGB) či nesamostatných záruk (§ 443 a násl. BGB).⁵⁹ Oproti tomu prohlášení v podobě, ve které existují v anglosaském právním systému nebo v německém právu, nejsou přímo v českém právním řádu upravena.

V souvislosti s jejich častým využíváním ve smlouvách vyvstala v českém právním prostředí otázka, zda tato prohlášení představují právní povinnost, resp. zda v případě jejich porušení dojde k porušení právní povinnosti. K dané věci se vyjádřil NS tak, že ujednání stran vymezující smluvní povinnost mohou být formulována různými způsoby a při hodnocení, zda se o takovou smluvní povinnost jedná, je nutné vycházet z obsahu dle výkladových pravidel, nikoliv ze stylistické formulace daného ujednání. Jinými slovy řečeno, takové (smluvní) prohlášení je právní povinností bez ohledu na to, jestli je ve smlouvě verbálně uvedeno, že se jedná o povinnost či nikoliv.⁶⁰ NS své úvahy dále rozvinul ve svém dalším rozhodnutí, ve kterém dospěl k závěru, že povinnost je nutné chápat šířeji, jako právní povinnost odevzdat předmět koupě a „poskytnout plnění se smluvenou vlastností“; přestože není jako povinnost výslovně ve smlouvě uvedena, je možné ji dovodit.⁶¹ Na základě cit. judikatury tedy lze taková prohlášení považovat za ujednání o vlastnostech předmětu plnění podle § 1916 odst. 1 písm. a) ObčZ nebo výslovné ujištění prodávajícího o bezvadnosti předmětu koupě dle § 1916 odst. 1 písm. c) či § 2013 ObčZ, což také tvrdí např. Z. Husták a T. Sedláček.⁶²

Obsah a rozsah prohlášení a ujištění se budou odvíjet od vůle stran. Zpravidla převodce (společník či akcionář) se bude snažit rozsah prohlášení minimalizovat, na rozdíl od nabyvatele podílu či akcií, v jehož zájmu bude definovat prohlášení co nejšířeji a neeliminovat odpovědnost prodávajícího za porušení prohlášení. Prohlášení se mohou týkat řady oblastí. Nejčastěji se jedná např. o správnost a úplnost předávaných informací, otázky týkající se cílové obchodní korporace, zejména jejího hmotného a nehmotného majetku (např. nemovitostí, zásob či jiných součástí obchodního závodu), finančních závazků nebo práv duševního vlastnictví.⁶³ Před samotnou formulací těchto prohlášení ve smlouvě o převodu podílu či akcií často v praxi dochází k prověrce obchodní korporace, tzv. due diligence, která též může být (a často také je) východiskem pro stanovení obsahu a rozsahu prohlášení a ujištění.

Velmi častým ujednáním ve smlouvách o převodu podílu či akcií je prohlášení o správnosti účetní závěrky dané obchodní korporace, které ve smlouvě činí převodce (společník). Rakouská či německá doktrína takové ujednání nazývá tzv. bilanční garancí (die Bilanzgarantie).⁶⁴ Jak již bylo uvedeno výše, dle ustálené judikatury NS je takové ujednání považováno za vlastnost převáděného podílu či akcie.⁶⁵ Pro stanovení míry odpovědnosti převodce je rozhodující formulace daného prohlášení, přičemž se můžeme setkat se dvěma základními druhy prohlášení – subjektivní a objektivní bilanční garancí.⁶⁶

V případě subjektivní neboli měkké bilanční garance převodce prohlašuje, že účetní závěrka obchodní korporace obsahuje veškeré skutečnosti, které musí obsahovat, a je v souladu s účetními právními předpisy, a to k rozhodnému dni, který je stanoven smluvními stranami.⁶⁷ Zpravidla se bude dle mého názoru jednat o den uzavření smlouvy o převodu podílu či akcií. Oproti tomu objektivní neboli tvrdá bilanční garance je pro převodce přísnější, neboť nejenže odpovídá za soulad účetní závěrky s právními předpisy, ale také za „skryté vady“ či jiná rizika v účetnictví.⁶⁸ Důležité je zmínit, že vědomost či nevědomost převodce o některém nedostatku účetní závěrky v obou případech nemá žádný význam, neboť takové prohlášení je kontraktuální povinností, se kterou ObčZ v § 2913 spojuje objektivní odpovědnost. Správnost, resp. věrný a poctivý obraz účetnictví, je povinností obchodní korporace, konkrétně jejího statutárního orgánu.⁶⁹ K úspěšnému uplatnění práv z vadného plnění musí tedy nabyvatel podílu či akcií pouze prokázat, že obchodní korporace neuvedla v účetní závěrce veškeré skutečnosti.

Rozdíl mezi objektivní a subjektivní bilanční garancí lze předvést na příkladu skryté vady automobilu, který daná obchodní korporace nabyla a vada se ještě neprojevila. Obchodní korporace o ní nevěděla, proto není promítnuta v účetní závěrce, která je sestavena k rozhodnému dni při převodu podílu či akcií. Následně se vada automobilu projeví a vzhledem k tvrdé bilanční garanci zakotvené ve smlouvě bude vadný též podíl či akcie. Nabyvatel podílu či akcií tak bude moci uplatnit práva z vadného plnění. Stejná situace by nastala také v případě, že by obchodní korporace vadný automobil prodala a riziko sporu ohledně práv z vadného plnění při sestavení účetní závěrky také nezohlednila. Pokud by ve smlouvě o převodu podílu či akcií byla sjednána měkká bilanční garance, převodce by za tyto „vady“ odpovědný nebyl.

Převodce by měl být vždy obezřetný při formulaci dané garance ve smlouvě, neboť zda se jedná o subjektivní či objektivní garanci, je předmětem interpretace. Německé soudy dospěly několikrát k závěru, že pokud prohlášení ohledně účetní závěrky obsahuje spojení „odpovídá skutečným poměrům“, jedná se o bilanční garanci objektivní.⁷⁰

Ztotožňuji se s P. Čechem a J. Flídrem, že nelze bez dalšího tvrdit, že jakákoliv vada individuálně určené věci ve vlastnictví obchodní korporace, resp. jejího obchodního závodu, je v případě sjednané (objektivní či subjektivní) bilanční garance vadou převáděného podílu či akcie.⁷¹ V případě, že se prohlášení vztahuje pouze na účetní závěrku jako takovou, aniž by k ní byl připojen seznam jednotlivých věcí, resp. položek, odpovídá převodce pouze za to, že každá položka dosáhne svého ocenění v účetní závěrce.⁷² Pokud celkové ocenění všech položek v účetní závěrce v souhrnu odpovídá, vada součásti obchodního závodu nemusí způsobit odpovědnost převodce podílu či akcie.⁷³ Situaci lze demonstrovat na příkladu – v účetní závěrce je oceněn stroj na 500 tis. Kč a po převodu podílu se u něj objeví vada v hodnotě 100 tis. Kč. Nicméně obchodní korporace opomněla v účetní závěrce zaevidovat nové mobilní telefony pro zaměstnance v hodnotě 100 tis. Kč. Pokud nebyl ke smlouvě o převodu podílu připojen seznam součástí obchodního závodu, odpovědnost převodce za nezaevidované telefony nevznikne. Samozřejmě smluvní strany si mohou ve smlouvě ujednat něco jiného a odpovědnost prodávajícího nastolit. Dle mého názoru by v některých obdobných případech nepatrných nedostatků týkajících se položek účetní závěrky bylo možné aplikovat i pravidlo de minimis, podle nějž se právo nezabývá margináliemi, a práva z vadného plnění by v případě minoritních vad nevznikla.

V českém právním prostředí se s pojmem subjektivní a objektivní bilanční garance prozatím mnohokrát nesetkáváme. Považuji za vhodné tyto pojmy vzhledem k (možnému) rozdílnému rozsahu odpovědnosti rozlišovat.

Zásadní význam mají také statusová prohlášení, což jsou ujednání. Jde totiž o bazální informace týkající se postavení převodce, převáděného podílu či akcií nebo cílové obchodní korporace.⁷⁴ Týkají se např. vlastnictví, neoddělení samostatně převoditelných práv v případě akcií, úpadku či likvidace dané obchodní korporace. Jedná se zpravidla o taková prohlášení, u kterých by v případě jejich nepravdivosti nabyvatel danou smlouvu neuzavřel. Bude tak v mnohých případech naplněna generální klauzule podstatného porušení smlouvy ve smyslu § 2002 odst. 1 ObčZ. Pro vyloučení pochybností je vhodné ve smlouvě o převodu podílu či akcií sjednat, že v případě jejich porušení má nabyvatel právo od smlouvy odstoupit.⁷⁵

1. Smluvní nároky za porušení prohlášení a ujištění

Vyjma zákonných práv z vadného plnění, která jsou popsána níže, v zájmu právní jistoty a z důvodu poměrně přísného a zdlouhavého reklamačního procesu dochází ve smlouvách k její částečné modifikaci či ke konstrukci jiných nároků, na které vzniká právo pro případ, že se některé prohlášení či ujištění ukáže nepravdivé. Za příklad takové modifikace lze uvést případ řešený NS, v němž ve smlouvě o převodu zaknihovaných akcií bylo ujednáno, že v případě, že se prohlášení prodávajících o závazcích obchodní korporace ukáže jako nepravdivé, vzniká kupujícímu právo na slevu z kupní ceny, která byla ve smlouvě přesně stanovena. NS k tomuto ujednání konstatoval, že mezi stranami došlo k vypořádání práv z odpovědnosti za vady odchylně od zákonné úpravy, čímž vyloučily právo kupujícího od smlouvy odstoupit.⁷⁶

Další možností smluvních stran je úplné vyloučení zákonné odpovědnosti za vady a její nahrazení samostatnými a nezávislými smluvními nároky. Mezi takové nároky budou zpravidla spadat různé druhy peněžitých kompenzací v případech, ve kterých se prohlášení či ujištění ukáže jako nepravdivé. Dále se čím dál častěji v praxi využívá institut pojištění prohlášení a ujištění či možnost jejich zajištění prostředky na vázaných účtech nebo zachování účasti převodce (prodávajícího) v obchodní korporaci.⁷⁷

Jako vhodný nárok ve vztahu k prohlášení a ujištění se jeví užití smluvní pokuty. Zajištěním ujednání o vlastnostech či jiného prohlášení ve smlouvě o převodu podílu či akcií smluvní pokutou se zabýval NS. V daném případě byla ve smlouvě o převodu akcií učiněna řada prohlášení vztahujících se k majetkovým a právním poměrům cílové obchodní korporace (vymíněné vlastnosti akcií) a pro případ, že by se daná prohlášení ukázala jako nepravdivá, byla sjednána smluvní pokuta. Vzhledem k tomu, že NS dospěl k závěru, že takové prohlášení je nutné považovat za právní povinnost stanovenou ve smlouvě, nenašel

„žádný důvod, pro nějž by smluvní pokuta nemohla být sjednána též jako následek porušení (smluvní) povinnosti převodce spočívající v závazku převést na nabyvatele akcie mající deklarovanou ‚vlastnost‘.“⁷⁸

Není důvod, aby dané závěry nemohly být použity též na podíl nevtělený do cenného papíru. Smluvní pokutu lze považovat za vhodný nástroj k zajištění pravdivosti prohlášení (povinnosti) o vlastnostech podílu či akcií, především pro její snadnější vymahatelnost oproti náhradě škody nebo nároků z vadného plnění, neboť není potřeba prokázat a vyčíslit danou újmu či slevu z ceny, není nutné dodržet striktní reklamační proces aj.⁷⁹ Na druhou stranu smluvní pokuta nebude vhodná jako zajišťovací nástroj ve všech případech. Např. u nesolventního dlužníka může ztrácet na významu. Nicméně vzhledem k tomu, že smluvní pokuta je dalším doplňujícím závazkem mezi převodcem a nabyvatelem, nutno pamatovat na to, že její sjednání automaticky nevylučuje nároky plynoucí z odpovědnosti za vady.⁸⁰ V případě, že strany nemají zájem, aby nabyvatel podílu či akcií mohl kromě smluvní pokuty požadovat i práva z vadného plnění, měly by použití zákonné odpovědnosti za vady ve smlouvě (v dovoleném rozsahu) vyloučit.

Systém právní úpravy odpovědnosti za vady, resp. práv z vadného plnění, lze rozdělit do tří úrovní – na obecnou, úpravu koupě a zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Případně můžeme přidat ještě úroveň čtvrtou – ustanovení zohledňující ochranu spotřebitele.⁸¹ Vztah jednotlivých úrovní je založen na vztahu subsidiarity a speciality.⁸²

První úroveň upravená v § 1914 až 1925 ObčZ představuje obecnou právní úpravu vadného plnění, která se jakožto lex generalis použije na všechny případy vadného plnění, pokud zákonná úprava jednotlivých smluvních typů či ujednání stran nestanoví jinak. Daná úroveň např. definuje právní vadu (§ 1920 ObčZ) nebo upravuje náhradu nákladů účelně vynaložených na uplatnění práv z vadného plnění (§ 1924 ObčZ).

Druhá úroveň je obsažena v úpravě kupní smlouvy, a to v § 2099 až 2112 ObčZ. Na rozdíl od obecné úpravy, u níž odstranitelnost vady je kritériem rozlišujícím rozsah práv z vadného plnění (§ 1923 ObčZ), je u koupě rozhodujícím kritériem skutečnost, zda vada způsobuje podstatné porušení smlouvy či nikoliv (§ 2106 a 2107 ObčZ). Zde se z důvodu téměř komplexní úpravy obecná úprava vadného plnění až na výjimky nepoužije (např. náhrada škody dle § 1925 ObčZ).

Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě obsažená v § 2165 až 2174 ObčZ představující třetí úroveň úpravy práv z vadného plnění, která se dle § 2158 ObčZ uplatní v případě, kdy na straně prodávajícího stojí podnikatel ve smyslu § 420 či 421 ObčZ a kupujícím je osoba nepodnikající, a to jak právnická osoba (např. nadace nebo spolek), tak spotřebitel.⁸³ Část odborné veřejnosti⁸⁴ považuje tuto úpravu pouze za rozšíření práv z vadného plnění plynoucích z obecné úpravy koupě a jejím účelem je ochrana kupujícího – nepodnikatele jakožto slabší strany. V daném případě je dle § 2169 ObčZ kritériem rozsahu práv z vadného plnění přiměřenost.

Je možné namítat, že se ustanovení o prodeji zboží v obchodě na podíl či akcii neuplatní, neboť se nejedná o zboží, jehož prodej by byl uskutečňován v obchodních prostorech. S takovýmto restriktivním výkladem však nelze souhlasit. Sousloví „prodej zboží v obchodě“ je s největší pravděpodobností nevhodné převzetí terminologie z ObčZ 1964, neboť v jakém prostředí se transakce uskutečňuje, je irelevantní.⁸⁵ Co se týče pojmu „zboží“, jedná se o nepřesné převzetí terminologie ze směrnice 1999/44/ES, kterou daná ustanovení transponují do českého právního řádu. Tuto skutečnost potvrzuje i fakt, že zákonodárce v dalších ustanoveních daného pododdílu nepoužívá pojem zboží, ale pojem věc.⁸⁶ Dle závěrů NS je potřeba pojem zboží chápat v širším smyslu, a to tak, že ustanovení o prodeji zboží v obchodě se uplatní na koupi jakékoliv věci movité či nemovité.⁸⁷ Ačkoliv se v cit. rozhodnutí NS zabýval otázkou, zda lze ustanovení o prodeji zboží v obchodě uplatnit na koupi nemovitosti, není důvod pochybovat o tom, že lze tyto závěry použít i pro podíl či akcie.

Poslední – čtvrtá – úroveň dle zákona a ochraně spotřebitele a úprava spotřebitelských smluv v § 1810 a násl. ObčZ se uplatní v případě, kdy kupujícím je spotřebitel, tj. dle § 429 ObčZ [pozn. red.: správně § 419 ObčZ]

„každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“.

Z této definice spotřebitele vyplývá, že oproti úpravě prodeje zboží v obchodě může být kupujícím pouze fyzická osoba, přičemž právní úprava je pro kupujícího v daném případě ještě výhodnější.

Otázkou zůstává, zda může být nabyvatel podílu či akcií považován za spotřebitele a zda je možné na převod podílu či akcií použít úpravu spotřebitelských smluv včetně zvláštních ustanovení o prodeji zboží v obchodě.

Pokračování v příštím čísle