Druhým významným rozhodnutím je rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, který řešil otázku charakteru finančních prostředků opatřených závazkem jednoho z manželů netvořícím součást společného jmění. I když se jednalo o posouzení dané otázky ještě v režimu ObčZ 1964, přijaté řešení zjevně předurčuje posouzení shodné otázky v poměrech ObčZ; nadto i v případech, kdy bude společné jmění vypořádáváno již podle ObčZ, bude režimu ObčZ 1964 podléhat posouzení zkoumané otázky tehdy, půjde-li o dluh vzniklý do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 2 část věty za středníkem ObčZ).
Oproti rozhodnutí prvnímu nešlo o řešení nově navozené otázky, ale o řešení rozporného judikatorního přístupu, který se v minulosti vytvořil a přetrval do současné doby.
Senát soudniho oddělení č. 22, kterému byla věc v souladu s rozvrhem práce NS předložena k projednání a rozhodnutí, se hodlal odchýlit od právních názorů, které vyslovil dříve. Jednalo se o závěr, že byly-li na pořízení majetkových hodnot v SJM použity (výlučně) peníze opatřené takovým závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM, a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku společného jmění nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. Senát č. 22 proto věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, předložil velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS.
Podle uvedených rozhodnutí je to, co jeden z manželů pořídil výlučně za prostředky získané z půjčky, jejíž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a závazek z níž převzal jeden z nich bez souhlasu druhého, součástí společného jmění; to, co na pořízení věci (ať hmotné či nehmotné) manžel z takové půjčky vynaložil, je vnos z výlučného majetku na majetek společný. Tento závěr lze však přijmout pouze za předpokladu, že peníze takto získané půjčkou nebyly součástí společného jmění – pak by ale nepřicházelo do úvahy pokládat věci za ně pořízené za součást společného jmění (šlo by o transformaci, která nemění status transformovaného majetku). Na základě uvedeného rozporu v odůvodnění tohoto právního názoru se na poli velkého senátu otevřela do té doby poněkud upozaděná otázka charakteru finančních prostředků, které si opatří jeden z manželů bez souhlasu manžela druhého závazkovým právním vztahem, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Začátek řešení dané otázky je zřejmě spojen s „dávným“ R 57/70.
Na poli velkého senátu se střetly dvě protichůdné koncepce. První, která považovala finanční prostředky, které si opatří jeden z manželů bez souhlasu druhého manžela závazkovým právním vztahem, jehož obsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, za prostředky tvořící součást společného jmění („dosavadní teorie transformace“), a druhá, která takto opatřené finanční prostředky za součást společného jmění nepovažovala. Koncepce první vyšla z toho, že takový způsob nabytí nelze podřadit pod žádnou z výjimek zužujících zákonný rozsah SJM, zatímco koncepce druhá směřovala svou argumentací k závěru, že v takovém případě jde o prostředky výlučné z důvodu uplatnění tzv. teorie transformace („oponentní teorie transformace“).
Oponentní teorie transformace byla postavena na základním východisku, že transformací je v těchto případech v zásadě to, že výlučný dluh jednoho z manželů je „transformován“ na aktiva, která právě z tohoto důvodu stojí mimo režim SJM. Tento klíčový závěr (a současně východisko řešení celého problému) se opíral o argumentaci, podle které závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (§ 488 ObčZ 1964). Z navazujícího textu § 498 a násl. ObčZ 1964 se pak podává, že závazkem se míní celý závazkový právní vztah, nikoliv tedy jen povinnost dlužníka; nepatří-li tedy do společného jmění „závazek“ ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964, nepatří tam ani práva z tohoto závazkového vztahu. Tento vztah totiž nelze rozdělit tak, že práva z půjčky získané jedním z manželů by patřila oběma manželům, dluh by však musel plnit jen jeden z nich; je-li „závazek“ ve výlučném vlastnictví, pak i peníze z něj získané patří jen manželovi – dlužníkovi, a pokud je půjčí další osobě, má jen on právo na vrácení této půjčky a vrácené peníze součástí SJM nejsou, neboť jde stále o transformaci výlučného majetku.
Dalším argumentem ve prospěch oponentní transformační teorie byl poukaz na tzv. složené právní úkony a jejich dosah ve vztahu k věřiteli. Uzavření smlouvy o úvěru [nebo o (zá)půjčce] a nabytí peněz je totiž složeným úkonem, kterým se současně nabývá majetek i vzniká závazek. Jde o úkon ekvivalentní, navyšují se aktiva i pasiva, čistá hodnota jmění se nemění. ObčZ 1964 neobsahuje pravidlo, jak posuzovat takovéto složené úkony. Dosavadní pojetí teorie transformace při použití kombinace základního pravidla pro nabývání majetku a základního pravidla pro režim závazků vede (u úvěrů čerpaných jen jedním z manželů mimo běžné hospodaření) k rozštěpenému závěru, že peníze nabyté úvěrem do společného jmění patří, ale závazek úvěr splatit nikoli. Zde bylo argumentováno, že v soukromém právu lze vysledovat zásadu, podle níž nelze oddělit majetek od dluhu, který s ním souvisí. Lze se s ní setkat např. v institutu neúčinnosti zkracujících úkonů, v odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, v § 1186 odst. 2, § 1893 ObčZ. Vypořádáním společného jmění nesmí být dotčena práva věřitele (§ 150 odst. 2 ObčZ 1964, § 737 odst. 1 ObčZ). Řešení oddělující dluh od aktiv však podle zastánců oponentní transformační teorie tuto zásadu i ochranu věřitele prolamuje. Možnost korigovat důsledky ve vztahu k věřiteli disparitou podílů považuje daný přístup za nedostatečnou.
Tato koncepce pak ústí v závěr, podle kterého peněžní prostředky, které jeden z manželů získal půjčkou, již uzavřel bez souhlasu druhého manžela a jejíž rozsah přesáhl míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, jsou ve výlučném vlastnictví manžela – dlužníka z uvedené smlouvy, stejně jako věci či pohledávky, které nabyl výlučně z prostředků takto získaných. Proto ani pohledávka proti třetí osobě, které takto získané prostředky dál půjčil, není součástí SJM; jde o majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
Vedle základní právní argumentace poukazovala oponentní teorie transformace také na „spravedlnostní“ aspekt věci spočívající v tom, že při půjčce 1 500 000 Kč by musel jeden z manželů, který smlouvu sám uzavřel, tuto částku věřiteli vrátit, současně však navíc polovinu této částky vyplatit druhému z manželů. Půjčil by si tedy 1 500 000 Kč, vracel by však bez úroků 2 250 000 Kč. Současně byl spravedlnostní prvek spatřován i v tom, že pokud by jeden z manželů např. zakoupil věc, která by hrozila způsobením škody nebo způsobovala imisní zatížení, druhý z manželů by neměl žádnou obranu, jestliže by tato věc byla součástí společného jmění.
Naproti tomu přístup odmítající oponentní teorii transformace nesouhlasil především s naznačeným pojetím transformace. Zdůrazňoval, že tímto způsobem praxe teorii transformace nikdy nechápala a vždy vycházela z toho, že transformací je změna určité formy aktiv na jiná aktiva (auto ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů je prodáno a nabyté prostředky zůstávají jako výlučné tomuto manželovi, směna věci ve výlučném vlastnictví za jinou věc zachovává režim výlučného vlastnictví, apod.). Jasně to vyplývá i ze zákonného textu, který normuje, že jde o výlučný majetek tehdy, když je získán za „výlučný majetek“, tj. za majetek, který již ve výlučném vlastnictví manžela byl. Současně bylo poukazováno na to, že v odborné literatuře se nikdy neobjevil ani náznak pojetí, které by transformační teorii spojovalo nikoliv s výlučnými aktivy, ale s výlučným dluhem, a to ani v poměrech ObčZ 1964 ani v poměrech ObčZ. SJM má vždy tendence získávat co největší rozsah majetku a zcela nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce naznačeným pojetím transformace „ochudit“ společná jmění často o nejhodnotnější součásti majetku. Dále bylo zdůrazňováno, že řešení opírající se o oponentní transformační teorii podporuje protiprávní jednání toho z manželů, který jedná v podstatných věcech bez souhlasu manžela druhého a profituje na tom tím, že získaný majetek netvoří součást společného jmění, ale mělo by se jednat o jeho majetek výlučný.
Z praktického hlediska pak bylo poukazováno na to, že pokud by měla platit oponentní transformační teorie směřující k závěru o výlučném majetku při výlučném dluhu, založená na tom, že výlučnému dluhu jednoho z manželů odpovídá vše, co z příslušného právního jednání nabude v podobě svého výlučného vlastnictví, pak by takový závěr musel platit nejenom pro případy, kdy jsou nabývány finanční prostředky. Musel by platit i tehdy, když jsou nabývány movité či nemovité věci, a to dokonce i tehdy, pokud by následně kupní cena byla uhrazena z prostředků tvořících společné jmění, protože jde stále o výlučný dluh, i když je uhrazen ze společných prostředků. Pak by se jednalo o vnos z majetku společného do výlučného majetku jednoho z manželů (dluhu). Tímto způsobem však dosavadní praxe transformaci nechápala. Svědčí o tom množství sporů na určení, že věc je součástí SJM, založených na žalobním tvrzení (zpravidla manželky), že manžel uzavřel sám bez jejího vědomí smlouvu, na základě které nabyl majetek. Manželka se následně domáhala určení, že majetek je součástí společného jmění, neboť se o něm dozvěděla až se značným časovým odstupem, často až v průběhu řízení o vypořádání společného jmění. Těmto žalobám praxe vyhovovala (opakovaně i praxe dovolacího soudu), nemaje pochybnost, že takto nabyté věci součást SJM tvoří. To by ovšem v duchu oponentního pojetí transformační teorie přestávalo platit a v řízení o vypořádání společného jmění by mohl být maximálně uplatněn vnos ze společného majetku do majetku výlučného (dluhu), věc sama by však zůstávala mimo režim společného jmění. V praxi by to znamenalo, že ve všech případech, kdy byl předmětem vypořádání společného jmění učiněn takto získaný majetek, by se jednalo o návrhy nedůvodné; uplatnění vnosu ze společného do výlučného majetku by v současné době již ve 100 % případů bránila okolnost, že u společných jmění vypořádávaných v režimu ObčZ 1964 již uplynuly tři roky od zániku společného jmění a právo na vypořádání vnosu by již nebylo možno uplatnit. Navíc bylo zdůrazněno, že by to vedlo ke zjevnému obcházení pravidel modifikace společného jmění, neboť pro „vyloučení“ majetku ze společného jmění by stačilo, aby ho jeden z manželů nabyl bez souhlasu druhého (nešlo-li by o výjimečné případy, kdy by se přesto jednalo o dluh přiměřený majetkovým poměrům manželů). O faktu, že v praxi k takovému nabytí dochází velmi často, svědčí množství sporů o určení, že věc je součástí SJM, i když byla nabyta pouze jedním z manželů za trvání manželství, zpravidla bez jakéhokoliv vědomí manžela druhého. Současně platí, že o zásadních právních jednáních by se měli manželé dohodnout, a situace, kdy jeden z manželů jedná bez vědomí druhého, by neměla ve svém důsledku vést k tomu, že bude výlučným vlastníkem nabytého majetku.
Rovněž bylo zdůrazněno, že k okamžiku např. uzavření kupní smlouvy přitom nelze dovodit, že by šlo o nabytí „majetku jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela“, a tedy o majetek, který je ze společného jmění vyloučen. Jednoduše proto, že v době nabytí majetku tady není nic, co by mohlo být považováno za prostředek (nástroj) transformace. Zásadně přitom nelze odlišovat, jestli na základě jednání jednoho z manželů jsou získávány peníze, nebo jiný majetek (movitý či nemovitý). Zastává-li oponentní teorie transformace východisko, že ve všech případech stojí na straně jedné výlučný dluh, pak vše, co stojí na druhé straně závazkového vztahu, musí představovat majetek výlučný; pro vlastnický režim je pak již zcela nerozhodné, z čeho bude vzniklý dluh uhrazen, tj. ani použití prostředků ve společném jmění na úhradu takového dluhu nezaloží režim společného jmění, ale pouze vnos ze společného majetku na majetek výlučný. Nelze se totiž zastavit „na půli cesty“ s tím, že v případě získání peněžních prostředků půjde o prostředky výlučné, ale v případě nabytí nemovitého či movitého majetku již půjde o majetek společný. Stojí-li v pozadí princip transformace založený výlučným dluhem jednajícího manžela, musí být právní následek vždy stejný. Z čeho je pak dluh následně uhrazen, je již pro právní režim nabytého majetku nevýznamné, neboť se tím neřeší otázka nabytí majetku, ale úhrada vzniklého dluhu.
Výhrada vůči oponentnímu pojetí teorie transformace byla dále vystavěna i na praktických důsledcích demonstrovaných na případu, kdy manžel sám uzavírá kupní smlouvu, na základě které získává vlastnické právo k pozemku a na něm stojícímu domu a zavazuje se zaplatit kupní cenu 5 mil. Kč v budoucnu splatných splátkách. Z pohledu oponentní teorie transformace jde zcela jistě o závazek (myšleno závazkový vztah), který překračuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, nabytý nemovitý majetek tedy nespadá do společného jmění, ale je výlučným vlastnictvím manžela. Ten je sice výlučně zavázán k úhradě kupní ceny, ale protože zpravidla nemá jiný majetek než ve společném jmění (zejména u dlouholetých manželství), splácí v budoucnu kupní cenu ze svého platu/příjmu z podnikání (tedy opět majetku tvořícího společné jmění). Oponentní pojetí transformace tedy vede k tomu, že majetek i dluh jsou pouze jednajícího manžela, ale úhrada dluhu bude provedena z prostředků tvořících součást společného jmění, protože výlučný majetek jednající manžel zpravidla nemá. Že by tento dluh uhradil právě z prostředků, které získal, je iluzorní, protože tyto prostředky bývají vždy již nějakým způsobem použity. K tomu přistupuje i skutečnost, že takové použití majetku ve společném jmění musí být odsouhlaseno oběma manžely podle obecných pravidel nakládání s majetkem v SJM. Jestliže druhý manžel souhlas k jejich použití nedá, nastupuje hrozba úhrady dluhu nucenou formou exekuce nebo výkonu rozhodnutí z majetku tvořícího součást společného jmění. Takovým důsledkům opomenutý manžel nemá možnost jakkoliv reálně zabránit. Pokud souhlas s použitím prostředků tvořících součást společného jmění udělí, šlo by o vnos ze společného do výlučného majetku, který je uplatnitelný až při vypořádání společného jmění.
Zastánci klasické teorie transformace upozorňovali i na závažné procesní dopady. Podle dosavadního přístupu musel jednající manžel prokazovat, že druhý manžel se závazkem souhlasil, aby se tento závazek stal také součástí SJM. To bylo naprosto v pořádku, protože musel prokazovat, že jednal v souladu s úpravou obsaženou v ObčZ 1964. Přijetí oponentního pojetí transformace by naopak v procesní rovině znamenalo, že jednající manžel by tvrdil, že žádný souhlas druhého manžela neměl, a proto je nabytý majetek výlučně jeho, a „opomenutý“ manžel by naopak (často i účelově) prokazoval, že souhlas udělil již jenom proto, aby aktiva tvořila součást společného jmění.
Tzv. spravedlnostní hledisko uplatňované v rámci oponentní teorie transformace považovali zastánci dosavadní teorie transformace za hledisko, které samo o sobě je relativní a může být nahlíženo z různých pohledů, jedním z nichž je i riziko vymáhání dluhu z prostředků tvořících součást společného jmění, anebo nemožnost domáhat se úhrady vnosu ze společného majetku do výlučného (výlučného dluhu) za trvání manželství. Ochrana „opomenutého“ manžela tím, že zakoupení např. zchátralé nemovitosti, která bude vyžadovat značné investice, nebude mít za následek nabytí nemovitosti do společného jmění, je relativní již tím, že zpravidla by vynaložené investice byly tvořeny prostředky tvořícími společné jmění. Naproti tomu zakoupení lukrativní a ceněné nemovitosti pouze do výlučného vlastnictví jednoho z manželů s rizikem úhrady kupní ceny v řádu několika milionů korun ze společného majetku může být spravedlivé pro opomenutého manžela pouze těžko. Spravedlnostní pohled však umožňuje formulování řady nejrůznějších příkladů a poukaz na princip spravedlnosti poněkud zastiňuje základ problému, jímž je otázka pojetí transformace.
Nadto však dosavadní přístup k teorii transformace nepřehlížel ani spravedlnostní důsledky, neboť výslovně navrhoval, aby okolnost, že závazkem jednoho z manželů byl nabyt majetek do společného jmění, mohla být při vypořádání společného jmění v poměrech konkrétního případu zohledněna např. úvahou o disparitě podílů. V diskusích se zvažovala např. modelová situace, podle které by byly získané finanční prostředky použity po dohodě manželů na úhradu studijních potřeb dětí, a výlučný dluh manžela by byl následně uhrazen z prostředků tvořících společné jmění. Tím by byla založena situace, že by byl manžel povinen nahradit vnos ze společného do svého výlučného majetku (dluhu) a tzv. spravedlnostní hledisko by se promítlo v tom, že by nebyl zavázán uhradit ve prospěch společného jmění tento vnos (tzv. disparita ve vztahu k jedné součásti společného jmění).
Jádro argumentace zastánců dosavadní transformační teorie se však zaměřilo právě na povahu transformační teorie. V dané souvislosti bylo především namítáno, že oponentní teorie transformace pomíjí znění právní úpravy – § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964, podle kterého SJM tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Podle § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964 tvoří SJM závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
V souvislosti s tím bylo poukazováno na to, že zákon jasně rozlišuje aktivní složku společného jmění – majetek [písm. a)] a složku pasivní – závazky [písm. b)]. Jestliže podle § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964 tvoří společné jmění veškerý majetek nabytý některým z manželů za trvání manželství, kromě vyjmenovaných případů nabytí, nelze dále rozšiřovat tento taxativní výčet výjimek výkladem, podle kterého § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964 neupravuje pouze pasiva společného jmění, ale celý závazkový vztah, jehož účastníkem byl pouze jeden z manželů (tedy i aktiva z daného závazkového vztahu nabytá). Zmíněný přístup zcela odporuje jazykovému, systematickému i logickému výkladu předmětného zákonného ustanovení. Jestliže jeden z manželů získá na základě smlouvy o půjčce, kterou uzavřel bez souhlasu druhého manžela, finanční prostředky, jde bezpochyby o majetek nabytý za trvání manželství, a tvoří proto podle § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964 SJM – nevztahuje-li se na takový majetek některá ze zákonných výjimek uvedených v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ 1964. Jestliže na základě smlouvy o půjčce vznikl manželovi závazek (např. vrátit věřiteli půjčené peníze), je nutné jej poměřit kritériem uvedeným v § 143 odst. 1 písm. b) ObčZ 1964, tedy přiměřeností závazku majetkovým poměrům manželů. Nelze ale tímto kritériem poměřovat celý závazkový vztah. Jestliže si jeden z manželů půjčil od svých rodičů 1 500 000 Kč s tím, že stejnou částku po určité době vrátí, těžko by bylo možné dojít k závěru, že celý závazkový vztah vybočuje z majetkových poměrů manželů. Je to ale právě jednostranný závazek na vrácení peněžních prostředků, který tíží zavázaného manžela a který vzhledem ke své výši majetkové poměry překračuje. V tom se projevuje ochrana druhého manžela, neboť závazek převzatý bez jeho souhlasu netvoří součást SJM; proto je z majetkového společenství vyloučen.
Současně se poukazovalo i na úpravu obsaženou v ObčZ s tím, že se definice součástí SJM terminologicky liší. Podle § 710 písm. b) ObčZ jsou totiž součástí společného jmění dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž by se jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Občanský zákoník tedy výslovně vychází z toho, že součástí společného jmění není závazek v podobě závazkového právního poměru, ale pouze dluh, tj. pasivum jako povinnost dlužníka. V zákonem předpokládaném případě potom dluh není součástí společného jmění, ale jde o výlučné pasivum manžela, který ho převzal bez souhlasu druhého. Aktivem společného jmění zůstává podle § 709 odst. 1 ObčZ zásadně vše, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství. Současná právní úprava tedy výslovně umožňuje „oddělit majetek od dluhu“.
Při řešení uvedené otázky nakonec získalo převahu dosavadní pojetí transformace vyjádřené v rozhodnutí velkého senátu závěrem, podle kterého majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí SJM; součástí společného jmění nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. Byly-li na pořízení majetkových hodnot v SJM použity prostředky opatřené závazkem jen jednoho z manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel, nezakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání vnosu z odděleného majetku na společný majetek. K výlučnému závazku manžela, který takto majetkové hodnoty ve prospěch SJM opatřil, může soud přihlédnout při vypořádání SJM, např. při úvaze o disparitě podílů.
Při řešení koncepce transformace tak převážilo její dosavadní pojetí. Vznik dané otázky bývá spojován s R 57/70; je ovšem k diskusi, zda není význam tohoto rozhodnutí přeceňován, protože bylo přijato v době, kdy součástí bezpodílového spoluvlastnictví závazky vůbec nebyly a zákon sám neupravoval žádným způsobem teorii transformace. Jak výslovná úprava teorie transformace, tak i zakotvení závazků jako součásti zákonného majetkového společenství manželů jsou spojeny až se SJM a jeho úpravou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.
Je zajímavé, že při diskusi nad podstatou teorie transformace v širším pojetí zaznívaly hlasy, které byly ochotny vztáhnout oponentní pojetí teorie transformace na nabývání finančních prostředků a považovat dané řešení za spravedlivé, současně však takové pojetí odmítaly pro nabývání jiných movitých či nemovitých věcí na základě právního jednání, ve kterém vystupoval pouze jeden z manželů, a to tím spíše, jestliže by úhrada kupní ceny byla provedena z prostředků tvořících SJM. Jestliže však mělo být výlučné vlastnictví odůvodněno existencí výlučného dluhu, nelze takové odlišení provést a všechny případy nabývání majetku je nutno poměřovat stejným pravidlem. Takové pojetí také nakonec ve velkém senátě převážilo. Přijaté řešení rovněž posiluje odpovědnost každého z manželů za jednání, které bude v souladu se zákonem a drží se tradičního konceptu rozsahu SJM. Současně výslovně připouští – v rámci hledání spravedlivého řešení při vypořádání – i možnost individuální okolnosti případů zohlednit tak, aby celkové vypořádání odpovídalo rozumnému uspořádání právních poměrů. To však v žádném případě neznamená, že takové řešení budou volit soudy vždy, pokud se v průběhu trvání SJM jeden z manželů zaváže v rámci právního jednání způsobem, který povede k nabytí aktiv do SJM. Jestliže např. pouze jeden z manželů uzavře kupní smlouvu na automobil, který užívá v průběhu SJM pouze on sám a druhému z manželů jeho užívání neumožní, a úhrada kupní ceny automobilu je provedena z prostředků tvořících SJM, pak tyto typové případy nepovedou soudy k závěru, že by manžel neměl nahradit vnos ze společného majetku do jeho majetku výlučného (dluhu), tím spíše, jestliže v době vypořádání společného jmění bude hodnota vozidla prakticky nulová, případně již vozidlo nebude existovat.