Soudcovský minimalismus představuje svérázný způsob (popřípadě styl) soudcovského rozhodování, jenž je hojně užíván a četně diskutován v zemích common law systému. I v české soudní rozhodovací praxi lze zaznamenat první reflektivní poznámky k (ne)vhodnosti jeho užití v konkrétních právních otázkách (resp. soudních kauzách). Vzhledem k jeho přímé souvislosti s doktrínou dělby moci ve státě, soudcovskému aktivismu či efektivnosti fungování justice je proto žádoucí jej – v kontextu českého soudního systému a právního řádu – blíže analyzovat.

Soudní rozhodování je tradičním předmětem polemiky akademické, laické i soudní (myšleno mezi jednotlivými soudci a soudy navzájem). Zatímco právní teorie (resp. právní věda), včetně té české, se již vypořádala s koncepty či směry, jako je právní pragmatismus,¹ ekonomický přístup ke zkoumání práva (law and economics),² popřípadě s významem a rolí judikatury v kontinentálním systému práva,³ soudcovský minimalismus prozatím zůstává mimo centrální pozornost. Přestože tento příspěvek je spíše právněteoretického charakteru, jeho důležitost a přínosnost lze spatřovat mimo jiné ve skutečnosti, že na soudní rozhodování jsou kladeny velké nároky s ohledem na standardy spravedlivého procesu (viz čl. 36 odst. 1 LPS či čl. 6 odst. 1 EÚLP),⁴ a tudíž debata nad způsobem vedení soudních řízení a rozhodování právních otázek představuje možnost reflexe stávajícího stavu s výhledem na zlepšení do budoucna. Debata o (ne)vhodnosti užití soudcovského minimalismu v české soudní aplikační praxi je důležitá také z důvodu spojitosti soudcovského minimalismu s řadou stěžejních otázek obecnějšího charakteru, jako je například doktrína dělby moci ve státě, vláda práva v demokratickém moderním státě, role soudů a soudců ve společnosti (spojená s problematikou soudcovského aktivismu) apod.

Cílem tohoto příspěvku je rozšířit povědomí o problematice soudcovského minimalismu, včetně případné (ne)přínosnosti jeho přijetí také do české rozhodovací praxe. Současně bude analyzována judikatura ÚS, která již také (byť ve sporadické míře) se soudcovským minimalismem pracuje.

Soudcovský minimalismus jako interpretační přístup vznikl v druhé půlce minulého století ve Spojených státech amerických jakožto reakce na aktivistickou roli soudců v rámci demokratického právního státu založeného na principu dělby moci ve státě.⁵ Tato doktrína je předně spojována se jménem harvardského profesora ústavního a správního práva Casse Roberta Sunsteina, který je považován za jeho pomyslného tvůrce a rovněž předního protagonistu․⁶ Základní myšlenka soudcovského minimalismu je formulována poměrně obecně (až vágně). Je spojena s požadavkem vést soudní rozhodování právních případů takovým způsobem, aby se soudce vyhnul vytváření širokosáhlých pravidel a teorií, tj. pokusil se zaměřit svoji pozornost toliko na to, co je nezbytné k vyřešení konkrétního právního sporu. V rámci odůvodnění by měl soudce použít pouze nezbytné argumenty pro odůvodnění svého právního závěru, takže by se měl zabývat jenom tím nejzásadnějším a nechat co nejvíce nerozhodnutého.⁷

Sunstein byl rovněž tím, kdo představil dva základní principy, které soudcovský minimalismus definují, tj. které (před)určují, zda to které soudní rozhodnutí lze považovat za minimalistické, či nikoli. V originále jsou dané principy nazývány „narrowness“ a „shallowness“,⁸ což lze (s jistou mírou překladatelských obtíží) přeložit jako princip „úzkého“ a „povrchního“ (či „mělkého“) rozhodování.⁹

Úzké řešení případu spočívá v důsledném omezení rozsahu rozhodování pouze na nezbytné otázky, které musejí být pro vyřešení sporu rozhodnuty. Soudce se tak zabývá jenom konkrétními otázkami relevantními pro rozhodnutí daného případu bez snahy dané závěry zobecnit do obecného právního pravidla, principu či teorie. Rozhodovat úzce tak znamená zabývat se otázkami zásadními pro posouzení případu, aniž by je soudce spojil s otázkami vedlejšími či příbuznými a v právním názoru pak vytvořil komplexní a všeobjímající teorii.¹⁰ Jinými slovy, soudci minimalisté se tak v rámci jednoho případu soustředí pouze na konkrétní právní otázku vznesenou účastníky daného řízení a související otázky (jakkoli relevantní) ponechávají neřešené. Právě uvedené ve svém důsledku znamená, že soudci minimalisté upřednostní (dočasně) neúplné vyřešení složitého právního problému před předčasným všeobjímajícím řešením komplexních (často celospolečenských) právních problémů, ve kterých se kromě práva promítají také morální, ekonomické nebo sociální faktory.

V tomto ohledu je daný princip (tj. úzké rozhodování) možno považovat za přístup pragmatický, resp. v souladu s právním (soudcovským) pragmatismem na přelomu minulého a současného století.¹¹ Podle Posnera má pragmaticky orientovaný soudce tendenci upřednostňovat užší přístup k rozhodování v raných fázích vývoje právní doktríny (tj. jestliže určitá komplexní otázka dosud nebyla v judikatuře řešena), neboť v daném konkrétním případě (byť se jedná o složitou otázku aplikace práva) má soudce k dispozici jenom (či především) skutkové okolnosti konkrétního posuzovaného případu, nikoli relevantní fakta všech potenciálních případů budoucích. Sunstein tedy uzavírá, že toliko postupným (etapizovaným) soudním rozhodováním na základě konkrétních skutkových okolností jednotlivých případů bude možné (a žádoucí) případně změnit obrysy platných pravidel, čímž se justice zároveň vyhne předčasnému zobecnění.¹²

Druhou vlastností typickou pro minimalismus je povrchnost rozhodování. Povrchní rozhodnutí záměrně nejdou do hloubky právního problému, nýbrž se snaží s případem (žalobou, odvoláním, dovoláním, ústavní stížností apod.) vypořádat způsobem, že je-li to možné, rozhodnou před ně postavenou otázku v kontextu individuálních skutkových okolností bez vyjádření se k samotnému jádru právního problému. Obdobně jako v případě prvního principu minimalismu je i druhý znak spojen s potřebou (nutností) dostatku informací o předloženém případu před zaujetím konečného právního názoru a jeho rozhodnutím. Podle Sunsteina se minimalističtí soudci v určitých případech odklánějí od širokých a hlubokých stylů rozhodování právě v důsledku nedostatku potřebných informací ve fázi před posouzením případu.¹³ Minimalistický soudce se jednoduše snaží vyhnout zásadním právním otázkám, které často rozdělují společnost.

Přestože jedním ze stěžejních argumentů (a rovněž poněkud intuitivní poznámkou) pro upřednostnění důsledných („hlubokých“) soudních rozhodnutí by mohla být obava z nespravedlivého rozhodnutí, tak naopak neminimalistická rozhodnutí mohou být problematická z hlediska schopností každého jednotlivého soudce (či relativně malého soudního senátu) vytvářet zásadní teorie či právní doktríny o složitých právních problémech. Překotný výklad fundamentálního právního problému či aplikace převratné (nové) právní doktríny na právní otázku celospolečenského významu (popřípadě zásadního veřejného významu) totiž nemusí představovat ideální řešení, naopak podle zastánců soudcovského minimalismu by bylo vhodnější postupovat postupně.

Otázka ohledně vhodnosti či nevhodnosti širokého, resp. úzkého přístupu k soudcovskému rozhodování je těsně spojena s myšlenkou, že soudní rozhodnutí (alespoň ta vrcholných, resp. ústavních soudů) by měla mít tzv. teoretickou hloubku.¹⁴ Právě uvedené souvisí především s vnímáním role a funkce těchto soudních institucí veřejností, akademickou obcí, právnickým stavem a v neposlední řadě také samotnými soudci, ať už na nižších stupních soudní soustavy, či přímo působících na vrcholném soudu. Sunstein označuje Nejvyšší soud Spojených států amerických za „fórum principů“,¹⁵ tedy za těleso vnímané jako posla a konečného určovatele ústavněprávní doktríny, principů spravedlnosti apod. V tomto ohledu se podobá i většině vrcholných soudů kontinentální Evropy, včetně českého ÚS. Na jedné straně ústavní soudy vykazují speciální roli v systému soudnictví i v systému dělby moci, čímž je jejich role přijímatelů (byť) abstraktních právních principů do jisté míry legitimizována, na straně druhé však judikování radikálních a ambiciózních teoretických nebo abstraktních doktrín či principů může vyústit v konečném důsledku v nespravedlnost (či alespoň nekonzistentnost).

Každopádně zastánci minimalismu se snaží rozhodovat způsobem, aby výsledné rozhodnutí představovalo kompromis, na němž bude mezi soudci panovat shoda, přestože v jádru právního problému by stáli na odlišných stranách barikády. Povrchní rozhodování tak podle minimalistů pomáhá udržet sociální smír ve společnosti, protože všem skupinám odlišných názorů je vykazován široký respekt.¹⁶ Minimalisté v rámci rozhodnuti současně uvažují v rovině potenciálních nákladů vynaložených na rozhodnutí a nákladů za případné soudní omyly s přesvědčením, že povrchní (a tedy minimalistické) rozhodování pomáhá snižovat oba tyto náklady. I v tomto ohledu je tedy minimalismus názorově blízký pragmatismu coby teorii konsekvencialistického rozhodování.¹⁷

Nejprve je vhodné poznamenat, že následující řádky se nebudou věnovat tomu, zda jsou rozhodnutí ÚS minimalistická, či nikoli, popřípadě zda lze ÚS (ať už ve svém souhrnu, nebo v jednotlivých jeho funkčních obdobích) považovat za minimalisticky rozhodující, ani zda tak lze charakterizovat konkrétního jeho soudce, resp. soudkyni. Ostatně ani sám Sunstein empiricky ověřitelnou hypotézu, jak skutečně rozeznat minimalistické rozhodnutí, nenabízí,¹⁸ a v případě soudcovského minimalismu tedy zůstává toliko v rovině předempirické, přestože byl jedním z hlavních obhájců empirické obrany preskriptivních teorií rozhodování.¹⁹

Pro účely tohoto příspěvku bylo zájmem vyzkoumat, zda ÚS s pojmem soudcovský minimalismus určitým (nějakým) způsobem ve své judikatuře pracuje, zda jej zmiňuje, popřípadě v jakém kontextu. Proto byla v databázi rozhodnutí ÚS vyhledána veškerá rozhodnutí, jež obsahovala hledaný výraz „minimalis*“ (ve všech jeho jazykových podobách).

Následně bylo zjištěno, že ÚS s vyhledávaným pojmem pracuje, byť poměrně zřídka, konkrétně celkem ve 31 svých rozhodnutích (ať už v nálezech, či usneseních). Nutno také zdůraznit, že z celkového počtu výskytů daného výrazu se pouze malá část zaobírá soudcovským minimalismem ve smyslu Sunsteinovy právněteoretické doktríny způsobu soudcovského rozhodování, většinová část akcentuje spíše obecný význam slova minimalismus, resp. minimalistický. Nicméně nejpočetnějším výskytem je výskyt v kauzách týkajících se rozhodování o požadavcích na předběžné opatření o úpravě styku s dítětem. V těchto případech²⁰ se jedná o užívání minimalismu v kontextu tzv. minimalistického modelu styku s dítětem, přičemž ve valné části těchto případů je hledaný výraz použit v narativní části, tj. jako námitka stěžovatelů, jež nesouhlasí s rozsahem soudně určeného styku s jejich dítětem.²¹ Analyzovaný výraz je rovněž několikrát zmíněn samotnými stěžovateli nebo ve vyjádřeních účastníků řízení jako negativum předchozího řízení.²² ÚS také minimalismus užil v souvislosti s rozsahem argumentace v té které ústavní stížnosti.²³

V případě přezkumu souladnosti Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem však ÚS termín minimalismus explicitně zmiňuje jako adekvátní přístup k soudnímu rozhodování v tom smyslu, že až na základě konkrétních kauz je soud kompetentní k výkladu či zpřesňování v ústavě obsažených neurčitých pojmů. Konkrétně uvádí:

ÚS totiž vychází z toho, že právě konkrétní kauzy mu mohou poskytnout relevantní rámec, ve kterém je možno interpretací, případ od případu, zpřesňovat obsah pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“. Tak již ÚS učinil v rozhodnutích uvedených samotným navrhovatelem (viz výše bod 110 tohoto nálezu) anebo například v nálezu z 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (403/2002 Sb.), a naposledy v nálezu z 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb.). Nejedná se přitom o projev libovůle, ale naopak zdrženlivosti a soudcovského minimalismu, který je vnímán jako prostředek omezení soudní moci ve prospěch politických procedur a který převažuje nad požadavkem absolutní právní jistoty (srov. především Sunstein, C. R. One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court. Cambridge: Harvard University Press, 1999, s. 209–243, přímo ke vztahu soudcovského minimalismu a požadavku právní jistoty). Snaha o definování pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporován prezidentem republiky) by naopak mohla být chápána jako projev soudcovského aktivismu, který je ostatně ze strany některých politických aktérů soustavně kritizován.²⁴

Daný plenární nález přináší vícero nadmíru zajímavých poznatků. Předně se jedná o jediné soudní rozhodnutí, které ve svém odůvodnění cituje přímo Sunsteina a jeho stěžejní dílo týkající se soudcovského minimalismu,²⁵ přestože citace odborných děl v soudních rozhodnutích jsou již relativně standardní součástí soudních odůvodnění.²⁶ Citace odkazuje na vztah soudcovského minimalismu a požadavku právní jistoty, přičemž (podle odkazu na konkrétní pasáž dané publikace) se především jedná o požadavek absolutní právní jistoty, jež bývá spojována s právním formalismem a pojetím interpretace práva pohledem bývalého soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických Antonina Scalii.²⁷ Scaliu lze v určitém pohledu nazvat právním formalistou, neboť preferoval jasná právní pravidla, snažil se o dodržení přesných výkladů zákonů (včetně těch ústavních) a zároveň věřil, že právní texty mají být vykládány s odkazem na úmysl interpretovaného textu.²⁸ Jelikož se však jedná o jedinou výslovnou zmínku dané Sunsteinovy knihy, popřípadě dané pasáže, závěry z toho vyvozované mohou být toliko dílčí (skromného charakteru bez snahy o jejich zobecnění). Na druhou stranu se jedná o zásadní plenární nález ÚS v klíčové (a právně složité) otázce, což relevanci soudcovského minimalismu naopak zvyšuje.

Každopádně, bude-li pozornost směřována k věcné (právní) problematice dané kauzy, lze dovodit, že v případě intepretace neurčitých pojmů, které jsou zároveň stěžejní pro moderní demokratický právní stát (v tomto případě pojem svrchovanosti, resp. svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana), je výklad těchto pojmů otázkou natolik komplexní, že k jejich definování nechtěl ÚS přistoupit jenom v jednom rozhodnutí. Opačný postup by považoval za soudcovský aktivismus, který daný soud spíše odmítá.²⁹

Druhým stěžejním případem výskytu výrazu soudcovský minimalismus je odlišné stanovisko emeritní soudkyně ÚS Elišky Wágnerové v kauze týkající se utajovaných skutečností a informací z oblasti mezinárodních vztahů. Dle jejího názoru by se měl tento princip uplatňovat nejen ve finálních rozhodnutích, což je přístup, který ÚS běžně praktikuje, když upřednostňuje ústavně konformní interpretaci právní normy před jejím zrušením, nýbrž i v rozsahu přezkumu napadených právních aktů, a to zejména v případě řízení o tzv. konkrétní kontrole norem… Praktický dopad naznačeného minimalistického přístupu je spojen s vytvářením překážky res iudicata. Čím minimalističtější přístup ÚS zvolí, tím menší překážku v podobě věci rozhodnuté vytvoří, a naopak tím větší prostor pro vývoj reálného života s jeho organicky se utvářejícími dalšími otázkami ponechává.³⁰

V právě citované pasáži je evidentní preference minimalistického rozhodnutí ve formě ponechání prostoru pro budoucí dotváření té které soudní rozhodovací praxe na základě aktuálních společensko-ekonomických či politicko-hodnotových podmínek.

Ostatní rozhodnutí ÚS zmiňují soudcovský minimalismus v souvislosti s nutností naplnění jednotlivých dílčích požadavků spravedlivého procesu, zejména nezbytnost řádného a srozumitelného odůvodnění soudního rozhodnutí. I v minimalisticky formulovaném rozhodnutí musí obecný soud na jasně formulované právní otázky odpovědět alespoň stručně tak, že stejnou právní otázku již řešil a jakým způsobem,³¹ popřípadě je potřeba uvést, zda tvrzené námitky, dle nichž bylo rozhodnutí obecného soudu v rozporu s předchozí judikaturou NS, jsou důvodnými, či nikoliv.³²

Daný článek jistě není zamýšlen jako přímá či nepřímá propagace daného způsobu soudcovského rozhodování. Jeho hlavním cílem je zvýšit povědomí o různých způsobech soudcovského uvažování a možná i zahájení širší debaty ohledně (ne)vhodnosti užití soudcovského minimalismu na soudech v České republice (ve všech jednotlivých stupních soudní soustavy, či dokonce v kontextu nadnárodních soudních instancí, jako je ESLP či ESD). Ostatně, David Kosař v jednom z mála českých příspěvků na toto téma zdůraznil potenciální problémy se soudním minimalismem spojované. Jsou jimi:

ÚS s pojmem soudcovský minimalismus prozatím pracuje spíše sporadicky. Jedním z důvodů tohoto výsledku může být jeho historický vývoj, neboť ÚS vznikl na základě Ústavy z roku 1920 a zákona č. 162/1920 Sb. z. a n. jako orgán ochrany ústavnosti, přičemž v prvních jeho dvou dekádách (a zejména v té první) představoval klasický příklad ústavního soudnictví v zemi přecházející od totalitního režimu k demokratickému uspořádání založeném na vládě práva.³⁴ V daném období tedy nebyla (vlastně ani nemohla být) řádně usazena metodologie, styl odůvodňování, natož konzistentní postoj o minimalistickém či neminimalistickém přístupu. Dále, přestože jsou některé případy ovlivněny americkým stylem soudcovského rozhodování, následuje většina z nich, lze-li nějaký převládající vliv vůbec identifikovat, německý model právní argumentace v odůvodňování případů týkajících se ústavního práva či základních lidských práv a svobod.³⁵ Možnosti uplatnění soudcovského minimalismu v české soudní rozhodovací praxi jsou tak stále otevřené, stejně jako širší akademická debata na dané téma.