Nejprve je vhodné poznamenat, že následující řádky se nebudou věnovat tomu, zda jsou rozhodnutí ÚS minimalistická, či nikoli, popřípadě zda lze ÚS (ať už ve svém souhrnu, nebo v jednotlivých jeho funkčních obdobích) považovat za minimalisticky rozhodující, ani zda tak lze charakterizovat konkrétního jeho soudce, resp. soudkyni. Ostatně ani sám Sunstein empiricky ověřitelnou hypotézu, jak skutečně rozeznat minimalistické rozhodnutí, nenabízí, a v případě soudcovského minimalismu tedy zůstává toliko v rovině předempirické, přestože byl jedním z hlavních obhájců empirické obrany preskriptivních teorií rozhodování.
Pro účely tohoto příspěvku bylo zájmem vyzkoumat, zda ÚS s pojmem soudcovský minimalismus určitým (nějakým) způsobem ve své judikatuře pracuje, zda jej zmiňuje, popřípadě v jakém kontextu. Proto byla v databázi rozhodnutí ÚS vyhledána veškerá rozhodnutí, jež obsahovala hledaný výraz „minimalis*“ (ve všech jeho jazykových podobách).
Následně bylo zjištěno, že ÚS s vyhledávaným pojmem pracuje, byť poměrně zřídka, konkrétně celkem ve 31 svých rozhodnutích (ať už v nálezech, či usneseních). Nutno také zdůraznit, že z celkového počtu výskytů daného výrazu se pouze malá část zaobírá soudcovským minimalismem ve smyslu Sunsteinovy právněteoretické doktríny způsobu soudcovského rozhodování, většinová část akcentuje spíše obecný význam slova minimalismus, resp. minimalistický. Nicméně nejpočetnějším výskytem je výskyt v kauzách týkajících se rozhodování o požadavcích na předběžné opatření o úpravě styku s dítětem. V těchto případech se jedná o užívání minimalismu v kontextu tzv. minimalistického modelu styku s dítětem, přičemž ve valné části těchto případů je hledaný výraz použit v narativní části, tj. jako námitka stěžovatelů, jež nesouhlasí s rozsahem soudně určeného styku s jejich dítětem. Analyzovaný výraz je rovněž několikrát zmíněn samotnými stěžovateli nebo ve vyjádřeních účastníků řízení jako negativum předchozího řízení. ÚS také minimalismus užil v souvislosti s rozsahem argumentace v té které ústavní stížnosti.
V případě přezkumu souladnosti Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem však ÚS termín minimalismus explicitně zmiňuje jako adekvátní přístup k soudnímu rozhodování v tom smyslu, že až na základě konkrétních kauz je soud kompetentní k výkladu či zpřesňování v ústavě obsažených neurčitých pojmů. Konkrétně uvádí:
ÚS totiž vychází z toho, že právě konkrétní kauzy mu mohou poskytnout relevantní rámec, ve kterém je možno interpretací, případ od případu, zpřesňovat obsah pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“. Tak již ÚS učinil v rozhodnutích uvedených samotným navrhovatelem (viz výše bod 110 tohoto nálezu) anebo například v nálezu z 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (403/2002 Sb.), a naposledy v nálezu z 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (318/2009 Sb.). Nejedná se přitom o projev libovůle, ale naopak zdrženlivosti a soudcovského minimalismu, který je vnímán jako prostředek omezení soudní moci ve prospěch politických procedur a který převažuje nad požadavkem absolutní právní jistoty (srov. především Sunstein, C. R. One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court. Cambridge: Harvard University Press, 1999, s. 209–243, přímo ke vztahu soudcovského minimalismu a požadavku právní jistoty). Snaha o definování pojmu „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana“ jednou pro vždy (jak navrhovatel požaduje, podporován prezidentem republiky) by naopak mohla být chápána jako projev soudcovského aktivismu, který je ostatně ze strany některých politických aktérů soustavně kritizován.
Daný plenární nález přináší vícero nadmíru zajímavých poznatků. Předně se jedná o jediné soudní rozhodnutí, které ve svém odůvodnění cituje přímo Sunsteina a jeho stěžejní dílo týkající se soudcovského minimalismu, přestože citace odborných děl v soudních rozhodnutích jsou již relativně standardní součástí soudních odůvodnění. Citace odkazuje na vztah soudcovského minimalismu a požadavku právní jistoty, přičemž (podle odkazu na konkrétní pasáž dané publikace) se především jedná o požadavek absolutní právní jistoty, jež bývá spojována s právním formalismem a pojetím interpretace práva pohledem bývalého soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických Antonina Scalii. Scaliu lze v určitém pohledu nazvat právním formalistou, neboť preferoval jasná právní pravidla, snažil se o dodržení přesných výkladů zákonů (včetně těch ústavních) a zároveň věřil, že právní texty mají být vykládány s odkazem na úmysl interpretovaného textu. Jelikož se však jedná o jedinou výslovnou zmínku dané Sunsteinovy knihy, popřípadě dané pasáže, závěry z toho vyvozované mohou být toliko dílčí (skromného charakteru bez snahy o jejich zobecnění). Na druhou stranu se jedná o zásadní plenární nález ÚS v klíčové (a právně složité) otázce, což relevanci soudcovského minimalismu naopak zvyšuje.
Každopádně, bude-li pozornost směřována k věcné (právní) problematice dané kauzy, lze dovodit, že v případě intepretace neurčitých pojmů, které jsou zároveň stěžejní pro moderní demokratický právní stát (v tomto případě pojem svrchovanosti, resp. svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům člověka a občana), je výklad těchto pojmů otázkou natolik komplexní, že k jejich definování nechtěl ÚS přistoupit jenom v jednom rozhodnutí. Opačný postup by považoval za soudcovský aktivismus, který daný soud spíše odmítá.
Druhým stěžejním případem výskytu výrazu soudcovský minimalismus je odlišné stanovisko emeritní soudkyně ÚS Elišky Wágnerové v kauze týkající se utajovaných skutečností a informací z oblasti mezinárodních vztahů. Dle jejího názoru by se měl tento princip uplatňovat nejen ve finálních rozhodnutích, což je přístup, který ÚS běžně praktikuje, když upřednostňuje ústavně konformní interpretaci právní normy před jejím zrušením, nýbrž i v rozsahu přezkumu napadených právních aktů, a to zejména v případě řízení o tzv. konkrétní kontrole norem… Praktický dopad naznačeného minimalistického přístupu je spojen s vytvářením překážky res iudicata. Čím minimalističtější přístup ÚS zvolí, tím menší překážku v podobě věci rozhodnuté vytvoří, a naopak tím větší prostor pro vývoj reálného života s jeho organicky se utvářejícími dalšími otázkami ponechává.
V právě citované pasáži je evidentní preference minimalistického rozhodnutí ve formě ponechání prostoru pro budoucí dotváření té které soudní rozhodovací praxe na základě aktuálních společensko-ekonomických či politicko-hodnotových podmínek.
Ostatní rozhodnutí ÚS zmiňují soudcovský minimalismus v souvislosti s nutností naplnění jednotlivých dílčích požadavků spravedlivého procesu, zejména nezbytnost řádného a srozumitelného odůvodnění soudního rozhodnutí. I v minimalisticky formulovaném rozhodnutí musí obecný soud na jasně formulované právní otázky odpovědět alespoň stručně tak, že stejnou právní otázku již řešil a jakým způsobem, popřípadě je potřeba uvést, zda tvrzené námitky, dle nichž bylo rozhodnutí obecného soudu v rozporu s předchozí judikaturou NS, jsou důvodnými, či nikoliv.