Shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu reaguje na obhajobu obžalovaných, která po celou dobu trestního řízení směřovala k soukromoprávnímu uchopení skutku, který byl obžalovaným kladen za vinu. Skutek, pro který byla podána obžaloba, lze zjednodušeně popsat tak, že v daném místě a čase uzavřeli jednotliví obžalovaní s věřitelem (bankou) jednotlivé smlouvy o úvěru, které byly poskytnuty jako úvěry účelové, kdy poskytnuté finanční prostředky měly být využity za určitým účelem (rekonstrukce a modernizace nemovitých věcí), ačkoliv obžalovaní věděli, že nebudou provádět žádné takové úpravy, a smlouvy byly uzavřeny jen proto, aby obžalovaní získali předem přislíbenou finanční odměnu. Obžalovaní neměli nikdy v úmyslu stat se skutečnými dlužníky a jednotlivé úvěry řádně splácet, čímž zastřeli bance skutečný záměr svého jednání, kterým bylo výhradně jejich vlastní zištné obohacení.
Za dané jednání byli obžalovaní opakovaně odsouzeni, avšak na základě jimi podaných dovolání Nejvyšší soud nově vyložil a konstatoval, že ohledně naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu spočívající v uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení podstatného údaje při sjednávání úvěrových smluv za účelem provedení rekonstrukce zakoupených nemovitostí v případě, kdy banka (věřitel a poskytovatel úvěru) sama kalkulovala s okolností, že nemusí vždy dojít k prokázání toho, že poskytnuté finanční prostředky z vyplaceného úvěru byly skutečně využity ke sjednanému účelu, a pro takový případ sama smluvně stanovila sankci v podobě navýšení úrokové sazby z 8,9 % na 16,9 %, což je úroková sazba u běžného neúčelového spotřebitelského úvěru, nelze zároveň tvrdit, že obžalovaní bance při sjednávání úvěrové smlouvy v této části uvedli nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčeli.
Za rozhodující je tedy třeba vždy označit konkrétní podmínky obsažené v uzavřené úvěrové smlouvě. Pokud taková smlouva výslovně určité užití poskytnutých finančních prostředků nezakazovala, respektive jednoznačně neurčovala, na co a za jakým účelem ve svém výsledku bylo možné je použít, nelze se teprve až následně dovolávat toho, že finanční prostředky byly použity v rozporu s takovou smlouvou. Byla to právě a pouze banka, která tuto eventualitu umožnila tím, že takové podmínky sama stanovila v přílohách úvěrových smluv.
Sama banka tedy dala úvěrovaným na výběr, zda jí buď do šesti měsíců ode dne uzavření úvěrových smluv předloží dokumentaci deklarující to, že finanční prostředky z úvěru poskytnutého k určitému účelu na něj i skutečně reálně využili, a pokud nikoliv, tak změnou míry úrokové sazby účelový úvěr de facto změní na úvěr neúčelový, neboli klasický úvěr spotřebitelský, kde je stanoven úrok téměř dvojnásobný, tedy ve výši 16,9 %.
Obžalovaní tak pouze využili možnosti, kterou sama banka stanovila v úvěrových smlouvách, respektive v podmínkách v přílohách těchto smluv, čili jednali v rámci smluv uzavřených mezi nimi a bankou.
Obžalovaní tedy postupovali v jejich intencích, kdy si nakonec zvolili (respektovali) bankou předem umožněný postup, a tím, že nedoložili potřebné doklady, se sami vystavili „sankci“ v podobě téměř dvojnásobného navýšení míry úrokové sazby rovnající se běžnému spotřebitelskému neúčelovému úvěru.
V posuzované otázce je nutné také zdůraznit, že obžalovaní úvěr řádně z vlastních prostředků splácejí, a to i poté, co došlo ke zvýšení shora uvedené úrokové sazby. Nejedná se tedy ani o případ, kdy by obžalovaným šlo čistě a výhradně o podvodné vylákání finančních prostředků od banky nikoliv k předem sjednanému účelu, ale k účelu zcela jinému, a zároveň tak činili s úmyslem tyto finanční prostředky bance nesplácet. V posuzovaném případě se obžalovaní jasně hlásí k pozici dlužníka a žádným způsobem nezpochybňují nárok banky na vrácení zapůjčené částky a své smluvně převzaté závazky zároveň řádně a včas plní.
Je totiž na poskytovateli úvěru, tedy bance, nakolik si žadatele o úvěr prověří a jaké podmínky do uzavírané úvěrové smlouvy uvede. Její postavení je v dané situaci nesporně silnější než pozice žadatele o úvěr, jehož možnosti modifikovat uzavíranou úvěrovou smlouvu jsou zpravidla výrazně omezené. Jestliže je uzavřená smlouva o úvěru málo specifikovaná a konkrétní z hlediska účelového užití poskytnutých finančních prostředků, nelze to pak ve výsledku klást k tíži žadatele o úvěr, ale naopak jeho poskytovateli, zejména pak v případech, kdy podvodný záměr u žadatele o úvěr zjevně vysledovat nelze a kdy navíc ani k žádné škodě reálně nedojde. Tudíž pouze v případech zjevného a významného porušení sjednaných smluvních podmínek úvěrové smlouvy nebo čerpání úvěrovaných finančních prostředků, v podobě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů bance, lze uvažovat o tom, že došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ.
U obžalovaných tak jde o jednání, která mají čistě soukromoprávní základ a jež nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ, pokud jde o znak uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje.
V návaznosti na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak došlo rozhodnutím soudu prvního stupně ke zproštění viny všech obžalovaných z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) TrŘ, tedy z důvodu, že žalovaný skutek není trestným činem.