Dne 22. 4. 2020 vydal Nejvyšší soud usnesení sp. zn. 4 Tdo 118/2020,² v němž poměrně precizně nově vymezuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“ či „TrZ“) v případě tzv. účelových úvěrů. Novým vymezením mám na mysli odklon od předchozí aplikační praxe, kdy v tomto rozhodnutí popsané jednání mohlo být v minulosti kriminalizováno a postihováno. Citovaným rozhodnutím se Nejvyšší soud snad vůbec poprvé ve své rozhodovací činnosti vypořádal se vztahem smluvních úvěrových podmínek a znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ. Cílem tohoto příspěvku proto bude blíže představit uvedené rozhodnutí, které by rozhodně nemělo ujít pozornosti odborné veřejnosti.

Objektem trestného činu úvěrového podvodu je cizí majetek, v užším smyslu majetková práva a vztahy v rozsahu sjednávání úvěrových smluv a jejich účelového určení. Chráněn je tedy cizí majetek v oblasti úvěrování. Uvedená skutková podstata se tedy vztahuje pouze na jednání spojená se vznikem a existencí úvěrových vztahů. Předpokladem trestní odpovědnosti zde tedy není – na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 TrZ – provedení majetkové dispozice, kterou by na jedné straně došlo ke způsobení škody a na druhé straně k neoprávněnému obohacení, stejně jako jím není ani uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Ustanovení § 211 odst. 1 TrZ postihuje situace, kdy pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí․

Poskytuje tak ochranu majetku a majetkových práv nejenom věřitelů, ale i dlužníků v souvislosti s řádným sjednáváním úvěrových smluv a čerpáním úvěrů.

U této skutkové podstaty není (na rozdíl od skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 TrZ) následek, resp. účinek, trestného činu vyjádřen žádným kvantitativním hlediskem. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru.

K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ přitom není nutné, aby poskytovatel úvěru jednal v omylu, respektive aby jednání dlužníka (žadatele o úvěr) vedlo k omylu věřitele, na jehož základě by teprve byl úvěr poskytnut. Jmenovaný trestný čin se řadí mezi tzv. předčasně dokonané trestné činy, u nichž je postihováno jednání, které by jinak mělo pouze charakter přípravy nebo pokusu. Trestný čin je tak předčasně dokonán již tím, že pachatel uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, dojde-li k tomu v rámci úkonů, jež lze podřadit pod sjednávání úvěrové smlouvy, respektive úkonů, které se sjednáváním úvěrové smlouvy souvisejí. K trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin v základní skutkové podstatě podle § 211 odst. 1 TrZ proto není třeba vznik škody, tedy není nutné, aby pachatel skutečně vylákal plnění z úvěrové smlouvy, přičemž úmysl pachatele ani nemusí k takové škodě směřovat. Postihováno je tedy i jednání pachatele, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který posléze řádně splácí, byť je v těchto případech nutné náležitě zvažovat společenskou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 TrZ, neboť v uvedených případech je zájem chráněný trestním zákoníkem narušen nejméně závažným způsobem.

Sjednáváním úvěrové smlouvy je postup při sjednání úvěrové smlouvy, a to včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí, jako např. vyplnění žádosti o poskytnutí úvěru, její podepsání a odevzdání věřiteli společně s předložením potřebných dokladů, neboť uvedené demonstrativní úkony ve svém výsledku směřují k uzavření úvěrové smlouvy. Při sjednávání úvěru jsou žadatelem uváděny konkrétní informace, a právě pravdivost těchto poskytovaných údajů je § 211 odst. 1 TrZ chráněna.³

Jak v případě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, eventuálně údajů podstatných, jež byly zamlčeny, se musí jednat o údaje, které jsou nějakým způsobem relevantní pro sjednání úvěrové smlouvy. U jmenovaného trestného činu vzniká škoda tím, že na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů byl úvěr poskytnut a peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru.⁴

Shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu reaguje na obhajobu obžalovaných, která po celou dobu trestního řízení směřovala k soukromoprávnímu uchopení skutku, který byl obžalovaným kladen za vinu. Skutek, pro který byla podána obžaloba, lze zjednodušeně popsat tak, že v daném místě a čase uzavřeli jednotliví obžalovaní s věřitelem (bankou) jednotlivé smlouvy o úvěru, které byly poskytnuty jako úvěry účelové, kdy poskytnuté finanční prostředky měly být využity za určitým účelem (rekonstrukce a modernizace nemovitých věcí), ačkoliv obžalovaní věděli, že nebudou provádět žádné takové úpravy, a smlouvy byly uzavřeny jen proto, aby obžalovaní získali předem přislíbenou finanční odměnu.⁵ Obžalovaní neměli nikdy v úmyslu stat se skutečnými dlužníky a jednotlivé úvěry řádně splácet, čímž zastřeli bance skutečný záměr svého jednání, kterým bylo výhradně jejich vlastní zištné obohacení.

Za dané jednání byli obžalovaní opakovaně odsouzeni, avšak na základě jimi podaných dovolání⁶ Nejvyšší soud nově vyložil a konstatoval, že ohledně naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu spočívající v uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení podstatného údaje při sjednávání úvěrových smluv za účelem provedení rekonstrukce zakoupených nemovitostí v případě, kdy banka (věřitel a poskytovatel úvěru) sama kalkulovala s okolností, že nemusí vždy dojít k prokázání toho, že poskytnuté finanční prostředky z vyplaceného úvěru byly skutečně využity ke sjednanému účelu, a pro takový případ sama smluvně stanovila sankci v podobě navýšení úrokové sazby z 8,9 % na 16,9 %, což je úroková sazba u běžného neúčelového spotřebitelského úvěru, nelze zároveň tvrdit, že obžalovaní bance při sjednávání úvěrové smlouvy v této části uvedli nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčeli.⁷

Za rozhodující je tedy třeba vždy označit konkrétní podmínky obsažené v uzavřené úvěrové smlouvě. Pokud taková smlouva výslovně určité užití poskytnutých finančních prostředků nezakazovala, respektive jednoznačně neurčovala, na co a za jakým účelem ve svém výsledku bylo možné je použít, nelze se teprve až následně dovolávat toho, že finanční prostředky byly použity v rozporu s takovou smlouvou. Byla to právě a pouze banka, která tuto eventualitu umožnila tím, že takové podmínky sama stanovila v přílohách úvěrových smluv.

Sama banka tedy dala úvěrovaným na výběr, zda jí buď do šesti měsíců ode dne uzavření úvěrových smluv předloží dokumentaci deklarující to, že finanční prostředky z úvěru poskytnutého k určitému účelu na něj i skutečně reálně využili, a pokud nikoliv, tak změnou míry úrokové sazby účelový úvěr de facto změní na úvěr neúčelový, neboli klasický úvěr spotřebitelský, kde je stanoven úrok téměř dvojnásobný, tedy ve výši 16,9 %.

Obžalovaní tak pouze využili možnosti, kterou sama banka stanovila v úvěrových smlouvách, respektive v podmínkách v přílohách těchto smluv, čili jednali v rámci smluv uzavřených mezi nimi a bankou.

Obžalovaní tedy postupovali v jejich intencích, kdy si nakonec zvolili (respektovali) bankou předem umožněný postup, a tím, že nedoložili potřebné doklady, se sami vystavili „sankci“ v podobě téměř dvojnásobného navýšení míry úrokové sazby rovnající se běžnému spotřebitelskému neúčelovému úvěru.

V posuzované otázce je nutné také zdůraznit, že obžalovaní úvěr řádně z vlastních prostředků splácejí, a to i poté, co došlo ke zvýšení shora uvedené úrokové sazby. Nejedná se tedy ani o případ, kdy by obžalovaným šlo čistě a výhradně o podvodné vylákání finančních prostředků od banky nikoliv k předem sjednanému účelu, ale k účelu zcela jinému, a zároveň tak činili s úmyslem tyto finanční prostředky bance nesplácet. V posuzovaném případě se obžalovaní jasně hlásí k pozici dlužníka a žádným způsobem nezpochybňují nárok banky na vrácení zapůjčené částky a své smluvně převzaté závazky zároveň řádně a včas plní.

Je totiž na poskytovateli úvěru, tedy bance, nakolik si žadatele o úvěr prověří a jaké podmínky do uzavírané úvěrové smlouvy uvede. Její postavení je v dané situaci nesporně silnější než pozice žadatele o úvěr, jehož možnosti modifikovat uzavíranou úvěrovou smlouvu jsou zpravidla výrazně omezené. Jestliže je uzavřená smlouva o úvěru málo specifikovaná a konkrétní z hlediska účelového užití poskytnutých finančních prostředků, nelze to pak ve výsledku klást k tíži žadatele o úvěr, ale naopak jeho poskytovateli, zejména pak v případech, kdy podvodný záměr u žadatele o úvěr zjevně vysledovat nelze a kdy navíc ani k žádné škodě reálně nedojde. Tudíž pouze v případech zjevného a významného porušení sjednaných smluvních podmínek úvěrové smlouvy nebo čerpání úvěrovaných finančních prostředků, v podobě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů bance, lze uvažovat o tom, že došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ.

U obžalovaných tak jde o jednání, která mají čistě soukromoprávní základ a jež nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 TrZ, pokud jde o znak uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje.⁸

V návaznosti na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pak došlo rozhodnutím soudu prvního stupně ke zproštění viny všech obžalovaných z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) TrŘ, tedy z důvodu, že žalovaný skutek není trestným činem.⁹

S ohledem na závěry, k nimž ve shora uvedeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud, tak nově v případě účelových úvěrů, tedy úvěrů, v jejichž případě byly finanční prostředky poskytnuty a vyplaceny výhradně z úvěrové smlouvy předem jasně stanoveného a určeného důvodu, bude vždy nutné detailně zkoumat veškeré smluvní podmínky (nejen úvěrovou smlouvu samotnou, ale zejména též všeobecné smluvní podmínky, přílohy, dodatky apod.), jež bude třeba náležitě a velice pečlivě vyhodnotit ve vztahu k eventuálnímu naplnění znaku skutkové podstaty spočívající v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů ve smyslu § 211 odst. 1 TrZ, kdy pro naplnění tohoto zákonného znaku bude nutné náležité individuální posouzení eventuálních sankčních ujednání jednotlivých úvěrových smluv pro případ nedodržení (a nedoložení) reálného a skutečného faktického využití poskytnutých finančních prostředků výhradně pro účely uvedené v úvěrové smlouvě.

Budou-li smluvní ujednání poskytovatele úvěru (banky) pamatovat na tuto eventualitu, a budou-li ji náležitě postihovat nejrůznějšími sankčními ujednáními (například zesplatnění úvěru, smluvní pokuta, navýšení míry úrokové sazby apod.), nebude namístě dovozovat trestněprávní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, a tedy ani vůbec vést trestní řízení s poukazem na zásadu zdrženlivosti aplikace norem trestního práva.

Uvedené rozhodnutí tak má nesporně praktický dopad na každodenní činnost veškerých orgánů činných v trestním řízení, kdy náležitou pozornost by mu měla věnovat též obhajoba, a to přesto, že uvedené rozhodnutí nakonec nebylo publikováno v oficiální tzv. zelené Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.¹⁰