1. Vymezení datových schránek

Datovou schránku zákon definuje jako elektronické úložiště určené k doručování orgány veřejné moci a k provádění úkonů vůči nim, ale také k dodávání dokumentů fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob (§ 2 odst. 1 ElÚkon¹). Původním účelem zavedení datových schránek byla vzájemná komunikace mezi osobami soukromého práva a orgány veřejné moci či mezi orgány veřejné moci navzájem.² Možnost dodávat datovými schránkami dokumenty fyzických osob, podnikajících fyzických osob a právnických osob byla do ElÚkon vložena až jeho novelou provedenou zákonem č. 190/2009 Sb., s účinností od 1. 1. 2010.

Datové schránky slouží primárně jako nástroj doručování v oblasti veřejného práva. Je však možné je využít i pro doručování dokumentů mezi soukromoprávními subjekty, a prostřednictvím těchto dokumentů tedy právně jednat i v oblasti soukromého práva. ObčZ³ tento způsob právního jednání nevylučuje. Nijak se mu ovšem nevěnuje a výslovně upravuje pouze doručování s využitím provozovatele poštovních služeb, pro nějž při vnitrostátním doručování platí vyvratitelná právní domněnka, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání (§ 573 ObčZ). Uvedená domněnka se použije v případech, kdy zásilka adresátovi skutečně došla, avšak dobu dojití nelze určit jinak.⁴

2. Zachování písemné formy a elektronický podpis

V případě právního jednání skrze datové schránky je nutné zohlednit § 561 a 562 ObčZ, podle kterých je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Zároveň je zde odkazováno na jiný právní předpis, jenž má stanovit, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.⁵

Právní jednání datovou schránkou skýtá zásadní výhodu – úkon osoby oprávněné k přístupu do datové schránky nebo pověřenou osobou učiněný prostřednictvím datové schránky má dle ElÚkon stejné účinky jako úkon písemně učiněný a podepsaný (§ 18 odst. 2 ElÚkon). Tato fikce podpisu se však uplatní pouze při právním jednání vůči orgánu veřejné moci. Bude-li tedy právně jednáno datovou schránkou v oblasti soukromého práva, fikce podpisu se dle § 18 odst. 2 ElÚkon neuplatní. To by však soukromoprávnímu jednání datovou schránkou nemělo být na obtíž. V oblasti soukromého práva lze užít libovolný typ elektronického podpisu. SlužET vyžaduje použití uznávaného elektronického podpisu pouze vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu a dalším osobám při výkonu jejich působnosti (§ 6 SlužET).⁶ K podepisování jiných dokumentů lze použít kvalifikovaný či zaručený elektronický podpis, zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro vytváření elektronických podpisů, případně jiný typ elektronického podpisu (§ 7 SlužET)․

Za elektronický podpis považuje nařízení eIDAS data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání.⁷ Definice jednoduchého (prostého) elektronického podpisu dle čl. 3 odst. 10 nařízení eIDAS je záměrně velice široká a její požadavky bude za určitých okolností splňovat široká paleta různých typů elektronického podpisu včetně pouhého uvedení jména v závěru dokumentu či e-mailu, zadání PIN kódu apod.⁸ Ve vztahu k dříve platnému ElPod⁹ pak F. Korbel a F. Melzer konstatovali, že „použití datové schránky naplňuje definici (prostého) elektronického podpisu dle § 2 písm. a) zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, neboť slouží jako metoda k jednoznačnému ověření identity osoby přihlášené do datové schránky ve vztahu k odeslané datové zprávě, a proto naplňuje použití datové schránky požadavek podpisu i v soukromoprávním jednání dle § 561 odst. 1 ObčZ“.¹⁰

Právní jednání učiněné datovou schránkou by tak mělo být považováno za podepsané i v případě, že nebude opatřeno zaručeným či kvalifikovaným elektronickým podpisem nebo zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu. Tento závěr neplatí bez výjimky a lze si představit, že prostřednictvím datové schránky bude jednat odlišná osoba od té, pro niž byla datová schránka zřízena. Tyto úvahy však přesahují cíl tohoto textu.

3. Zřízení datové schránky

V současné době existuje velké množství subjektů, které datové schránky využívají. Právnické osobě¹¹ se datová schránka zřizuje povinně. U právnické osoby zřízené zákonem ji Ministerstvo vnitra zřídí bezodkladně po vzniku této právnické osoby, u ostatních právnických osob poté, co obdrží informaci o jejich zapsání do obchodního rejstříku (§ 5 odst. 1 ElÚkon). Obdobně zřídí Ministerstvo vnitra datovou schránku po zápisu do příslušné evidence advokátům, insolvenčním správcům, znalcům a dalším osobám.¹² Obligatorně se také zřídí orgánům veřejné moci a územním samosprávným celkům (§ 6 a 7 ElÚkon). Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu (§ 21 ObčZ). Kraje, obce a hlavní město Praha jsou veřejnoprávními korporacemi s vlastním majetkem, které vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.¹³ Datovou schránku bude možné využít i při doručování veřejnoprávním osobám v rámci jejich vystupování v rovném postavení s účastníky právního jednání. Fyzickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám se datová schránka zřizuje na jejich žádost (§ 3 a 4 ElÚkon). Tento okruh osob, jimž se zřizuje datová schránka obligatorně, se navíc s účinností od 1. 1. 2023 rozšíří. Od tohoto data budou povinně zřizovány datové schránky i podnikajícím fyzickým osobám a veškerým právnickým osobám zapsaným v registru osob.¹⁴

4. Dodávání soukromoprávních dokumentů

Dodávání soukromoprávních dokumentů prostřednictvím datových schránek však není možné v každém případě. Nejen právnické osoby, ale i fyzické osoby a podnikající fyzické osoby musely mít do 31. 12. 2021 ve své datové schránce povolené dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby.¹⁵ S účinností od 1. 1. 2022 mohou pouze fyzické osoby znepřístupnit své datové schránky pro dodávání dokumentů z datové schránky fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby.

K provedení právního jednání skrze datové schránky je tedy třeba splnit dvě podmínky – obě strany musí mít datovou schránkou zřízenou a současně musí mít povolené dodávání dokumentů z datové schránky jiné fyzické osoby, podnikající fyzické osoby nebo právnické osoby.

ElÚkon se v průběhu času pokoušel různým způsobem upravit doručování v rámci soukromoprávních vztahů. Podle jeho poslední novely provedené zákonem č. 261/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s další elektronizací postupů orgánů veřejné moci (dále pouze „DEPO“), platí, že dokument je doručen nejpozději desátý den ode dne dodání. V dalším textu příspěvku se věnuji poměru této novely k teorii dojití, z níž vychází ObčZ. Zaměřuji se tedy na otázku, v jakém okamžiku lze považovat právní jednání projevené prostřednictvím datové schránky za perfektní a jak se u něj projevuje fikce doručení či teorie dojití.

Bude-li adresát právního jednání tomuto jednání přítomen, nastanou jeho právní následky ve chvíli, kdy bude projevena vůle jednajícího. Při právním jednání vůči nepřítomné osobě však právní jednání bude mít zamýšlené právní následky až ve chvíli, kdy projev vůle jeho adresátovi dojde takovým způsobem, aby se s ním měl možnost seznámit.¹⁶ Již jsem zmiňoval, že ObčZ výslovně zmiňuje domněnku dojití pro případy zásilek doručovaných prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Tato vyvratitelná právní domněnka se však uplatní pouze v případech, kdy zásilka byla doručena, ale není jasné, kdy přesně k tomuto doručení došlo.¹⁷ Fikci dojití ObčZ zná, pouze zmaří-li dojití druhá smluvní strana vědomě. V takovém případě platí, že právní jednání řádně došlo (§ 570 odst. 1 ObčZ).

ElÚkon rozlišuje mezi pojmy „dodání“ a „doručení“. „Dodáním“ se rozumí okamžik, kdy je datová zpráva k dispozici v datové schránce a je možné se s jejím obsahem seznámit. Bude-li právně jednáno vůči orgánu veřejné moci, pak judikatura dovozuje, že k doručení dochází již okamžikem dodání do datové schránky orgánu veřejné moci.¹⁸ Naopak při doručování dokumentů orgánů veřejné moci ElÚkon stanovuje, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem přihlášení osoby, jež má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Pokud se však do datové schránky osoba oprávněná k přístupu nepřihlásí ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se za doručený posledním dnem této lhůty (§ 17 odst. 3 a 4 ElÚkon).

Pro soukromoprávní jednání platí, že dokument dodaný do datové schránky je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, jež má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu (§ 18a odst. 2 ElÚkon). ElÚkon však na rozdíl od doručování dokumentů orgánem veřejné moci do 1. 1. 2022 neurčoval, že by se při doručování v soukromoprávních vztazích uplatnila fikce doručení.

Pokud se tedy při soukromoprávním jednání prostřednictvím datové schránky neuplatnila jakákoliv domněnka doručení, mohl být tento způsob doručování shledán neefektivním. V případě, že by právní jednání mělo být účinné teprve doručením, by se druhá smluvní strana mohla účinnosti takového právního jednání bránit tím, že by se do datové schránky nepřihlásila. Bylo tak možné zvažovat výslovnou úpravu doručování datovou schránkou ve smlouvě.¹⁹ Vrchní soud v Praze dovodil, že je v souladu s principem smluvní volnosti, když si účastníci právního vztahu upraví pro sdělování zpráv obsahujících právně významná jednání určitý režim. Nelze však dohodou založit nevyvratitelnou domněnku, že je zpráva doručená i v případě, kdy do sféry účastníka právního vztahu vůbec nedošla.²⁰ Nejvyšší soud k § 44 odst. 1 ObčZ 1964²¹ dospěl k závěru, že dohodou stran lze stanovit účinnost právního jednání (v kontextu rozhodované věci přijetí návrhu smlouvy) k jinému okamžiku, než k jakému projev vůle dojde jeho adresátovi.²²

Je otázkou, proč zákonodárce neupravil fikci doručení i pro soukromoprávní jednání. Nejasnosti přitom mohlo mimo jiné vyvolávat doručování v případě právního jednání osob, které mají zřízenou datovou schránku, orgánu veřejné moci, avšak dokument byl doručován v rámci soukromoprávního jednání při rovném postavení s adresátem tohoto právního jednání.

V návaznosti na tuto situaci DEPO s účinností od 1. 1. 2022 vložil do § 18a ElÚkon nový odstavec 3. Podle něj, nepřihlásí-li se do datové schránky osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k tomuto dokumentu ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, se tento dokument považuje za doručený posledním dnem této lhůty.²³ S účinností této změny stanovené k 1. 1. 2022 tak došlo ke sjednocení fikce doručení dokumentů doručovaných orgánem veřejné moci dle § 17 odst. 4 ElÚkon a dokumentů soukromopravní povahy doručovaných podle § 18a ElÚkon. DEPO se zde tak pokouší adresovat problém absence chybějící fikce doručení dokumentů doručovaných v soukromoprávních vztazích datovou schránkou či nejasnosti při doručování soukromoprávních jednání orgány veřejné moci. V příspěvku se dále věnuji diskuzi, zda se to DEPO daří úspěšně, či nikoliv.

1. Judikatura a doktrína k teorii dojití

Při doručování soukromoprávních jednání prostřednictvím datových schránek vzniká otázka o jeho poměru k tzv. teorii dojití. Právní jednání podle § 570 ObčZ působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde. Právní jednání vůči nepřítomné osobě tak vyvolává účinky až v okamžiku, kdy dojde svému adresátovi. M. Zuklínová konstatuje, že v souladu s teorií dojít postačí, aby adresát měl právní jednání ve sféře své dispozice, byl adresátovi dosažitelný a ten se mohl seznámit s jeho obsahem.²⁴ E. Dobrovolná shodně uvádí, že české právo vychází z teorie dojití, a účinky právního jednání tak nastávají k okamžiku, kdy projev vůle nepřítomné osobě došel. O dojití projevu vůle lze podle ní hovořit tehdy, dostane-li se projev vůle do sféry adresáta takovým způsobem, že za normálního běhu věcí je možné počítat s tím, že se adresát s tímto projevem vůle seznámil. Postačí přitom, že měl objektivně příležitost se s ním seznámit.²⁵

K teorii dojití existuje poměrně rozsáhlá rozhodovací praxe. Vzhledem ke znění § 45 ObčZ 1964 je stále použitelná i starší judikatura, což rovněž dovodil Nejvyšší soud.²⁶ Soudy k teorii dojití přijaly mimo jiné následující závěry.

Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice. K tomu dojde ve chvíli, kdy adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je jednání pro jednající subjekt závazné a nelze jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního jednání, není nezbytné – je dostačující, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah.²⁷

Pro účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů ObčZ 1964 požadoval, aby projev vůle došel, respektive byl doručen adresátovi, tj. aby se dostal do sféry jeho dispozice. Pokud měl adresát objektivně možnost si na základě oznámení pošty vyzvednout uloženou zásilku obsahující právní jednání (tehdy právní úkon), pak hmotněprávní účinky jednání nastaly v okamžiku, kdy adresát i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem právního jednání nevyužil. Tímto okamžikem se stalo hmotněprávní jednání perfektním.²⁸

Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Takovou možností se chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního jednání adresátem, ale i případy, kdy dojde k doručení dopisu či telegramu s právním jednáním do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky. Tím nabyl adresát objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky.²⁹

Pokud je jednostranný hmotněprávní úkon doručován prostřednictvím držitele poštovní licence, má adresát objektivní příležitost seznámit se s jeho obsahem, zdržuje-li se v místě, kde je mu doručováno. Není pak právně významné, zda se adresát s obsahem úkonu seznámil, měl-li objektivně příležitost seznámit se s jeho obsahem.³⁰

Pouze výjimečně nemusí mít adresát objektivní možnost se seznámit s obsahem právního jednání při vhození oznámení o uložení zásilky s hmotněprávním jednáním do jeho schránky. Překážku vylučující adresátovu možnost seznámit se s doručovanou zásilkou mohou založit adresátovi pracovněprávní povinnosti. To však pouze tehdy, jestliže mu brání v návratu do místa, kam mu byla zásilka doručována, před skončením otevírací doby pošty. I v takovém případě ale tato okolnost vylučuje příležitost vyzvednout si zásilku na poště pouze v den, kdy bylo vhozeno oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky. Následující den však již objektivní možnost seznámit se s obsahem právního jednání adresát má.³¹ Obdobně by tomu bylo v případě adresátova pobytu v nemocnici, v zahraničí či jinde mimo místo jeho bydliště, do nějž by se vrátil až následujícího dne, popřípadě by ho nepřevzal na adrese trvalého pobytu adresáta ani například jeho potomek.³²

2. Poměr teorie dojití k fikci doručení datové zprávy

Na základech teorie dojití staví názor, že byť byla dříve při doručování datovou schránkou při soukromoprávním styku vyloučena fikce doručení upravená pro doručování ve veřejném právu podle § 17 odst. 4 ElÚkon, měla se uplatnit soukromoprávní fikce okamžikem dojití zásilky do dispoziční sféry adresáta podle § 45 odst. 1 ObčZ 1964 (nyní § 570 ObčZ).³³ Tento názor prezentovaný F. Korbelem pochází z roku 2010, tedy z doby, kdy § 18a odst. 2 ElÚkon považoval dokument za doručený okamžikem, kdy jeho převzetí potvrdil odesílateli adresát prostřednictvím své datové schránky. Podle F. Korbela se měla uplatnit „výkladová soukromoprávní fikce podle § 45 odst. 1 občanského zákoníku okamžikem dojití zásilky do dispoziční sféry adresáta“.³⁴ Pokud by měla tato „výkladová soukromoprávní fikce“ nastoupit v době publikování tohoto textu F. Korbela, nic by na tomto závěru zřejmě neměnily ani následující novelizace § 18a ElÚkon. Uplatnil by se tedy i v době, kdy toto ustanovení normovalo doručení pouze okamžikem přihlášení do datové schránky osobou, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Nic by na tom zřejmě nemělo změnit ani účinné znění předpokládající doručení okamžikem přihlášení, nejpozději však do 10 dnů ode dne dojití do datové schránky.

Nabízejí se tedy dva výkladové přístupy. První vychází z toho, že faktické doručení zásilky obsahující právní jednání není rozhodné, postačí objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit. Stejně jako je z pohledu ObčZ a relevantní rozhodovací praxe bez rozdílu, zda si adresát vyzvedne zásilku na poště po vhození oznámení o uložení do jeho poštovní schránky, nebo nikoliv. Zamýšlené právní následky by tak elektronický dokument obsahující právní jednání vyvolával již okamžikem dodání do datové schránky. Tímto okamžikem by tak v souladu s § 570 odst. 1 ObčZ právní jednání působilo vůči adresátovi právního jednání.

Druhý přístup vychází z toho, že § 18a odst. 3 ElÚkon je lex specialis vůči § 570 odst. 1 ObčZ a při dodávání dokumentů se soukromoprávním jednáním přes informační systém datových schránek se teorie dojití a dosavadní judikaturní závěry k ní přijaté neuplatní. Znamenalo by to, že zákonodárce v případě datových schránek boří nyní účinným zněním § 18a odst. 3 ElÚkon teorii dojití užitou již v ObčZ 1964 a současném ObčZ. Oba předpisy totiž vzhledem k judikatuře předpokládaly vyvolání právních následků právního jednání bez ohledu na faktické doručení, respektive seznámení se s obsahem právního jednání.

Osobně bych se přikláněl k druhé možnosti, tedy že § 18a odst. 3 ElÚkon je speciálním ustanovením a při dodávání elektronických dokumentů obsahujících soukromoprávní jednání zakládá právní účinky tohoto jednání až okamžik doručení (bez ohledu na to, zda přihlášením uživatele, nebo fikcí po uplynutí 10 dnů ode dne dodání). Pokud by tento závěr neplatil, byla by novela zmíněného ustanovení zcela nadbytečná a bez dopadů pro soukromoprávní styk.

Podobným způsobem je odchylně od ObčZ upraveno i doručování v pracovněprávních vztazích. Zaměstnavatel může prostřednictvím datové schránky zaměstnanci doručit písemnost, pokud zaměstnanec k tomuto způsobu doručování udělil písemný souhlas. Jestliže se zaměstnanec nepřihlásí do datové schránky ve lhůtě 10 dnů ode dne dodání písemnosti do datové schránky, považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty (§ 335a ZPr³⁵). ZPr však výslovně pro pracovněprávní vztahy předpokládá užití ObčZ jen v případech, kdy nelze ZPr použít (§ 4 ZPr). Doručování právních jednání v pracovněprávních vztazích je ZPr specificky upraveno. Účinnost některých právních jednání předpokládá ZPr až okamžikem doručení.³⁶ Je tak patrné, že v pracovněprávních vztazích je třeba právní jednání vůči nepřítomné osobě pro jeho perfekci doručit, respektive vyčkat na uplatnění fikce doručení, a nepostačí bez dalšího jen to, že adresát má objektivní možnost se s obsahem písemnosti seznámit.

ElÚkon však o svém vztahu k ObčZ mlčí. Důvodová zpráva k DEPO pouze uvádí: „Stanovením okamžiku doručení na okamžik, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, a nepřihlásí-li se do datové schránky taková osoba ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, posledním dnem této lhůty, se předejde jak obstruování při doručování soukromoprávních dokumentů, ke kterému dochází podle současné právní úpravy, tak nutnosti rozlišovat mezi dokumenty doručovanými ve veřejnoprávním a soukromoprávním režimu.“³⁷

Ve zvláštní části důvodová zpráva k nově vkládanému odstavci 3 § 18a konstatuje: „Pro určení okamžiku doručení veřejnoprávních i soukromoprávních dokumentů prostřednictvím datové schránky tak budou platit stejná pravidla.“³⁸

Projev vůle zasílaný datovou schránkou se dostane do sféry jeho adresáta v okamžiku dodání do datové schránky.³⁹ V tuto chvíli je adresátovi kdykoliv dostupný a ten se může s jeho obsahem kdykoliv seznámit. Zdá se ale, že zákonodárce k perfekci hmotněprávního projevu vůle doručovaného v rámci soukromoprávního vztahu datovou schránkou nevyžaduje jen dojití, ale také doručení, tedy přihlášení se do datové schránky, či doručení fikcí po uplynutí 10 dnů ode dne dojití. Pokud ke stejnému závěru dospěje i judikatura, lze si klást otázku, zda není pro právní jednání vhodnější zvolit jiný způsob doručování. Bude-li účastník doručovat právní jednání prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, bude mít právní jednání zamýšlené právní účinky zpravidla okamžikem dojití (i vhozením oznámení o uložení zásilky či samotné zásilky do schránky). Při doručování datovou schránkou však účinky právního jednání mohou nastat až později – nikoliv při dojití do datové schránky, ale až po přihlášení oprávněné osoby do datové schránky, či poté, co nastane fikce doručení. I tak lze doručování datovými schránkami v soukromoprávním styku považovat za vhodnější oproti jiným způsobům doručování. Datové schránky jsou důvěryhodným komunikačním nástrojem, který zároveň vhodným způsobem zachovává listovní tajemství.⁴⁰ Současně zvyšují bezpečnost, důvěrnost a integritu přenášených zpráv. Výhodou je také identifikace jednající osoby, a to vzhledem k procesu předcházejícímu jejich zpřístupnění uživatelům. V této souvislosti například Ústavní soud konstatoval, že „datová schránka není anonymním úložištěm dat, nýbrž je striktně individuálně přidělena“.⁴¹ Byť by mohlo být právní jednání účinné později než při odeslání zásilky běžnou poštou, budou datové schránky poskytovat snadno prokazatelný důkaz o okamžiku doručení právního jednání.

Na jednu z výhod datových schránek nepřímo poukazují J. Donát a J. Tomíšek porovnáním s doporučeným dopisem zasílaným běžnou poštou. Doporučený dopis je podle nich z hlediska právní jistoty vhodnější než obyčejný dopis. Upozorňují ale, že u doporučeného dopisu je jisté pouze to, že obálka přijatá poštou bude s vyšší pravděpodobností doručená osobě, která má být příjemcem dopisu. To ale nic nevypovídá o prokazatelnosti obsahu samotné obálky a o totožnosti osoby, jež dopis odesílá. Tento deficit odstraňuje systém elektronického doporučeného doručování podle nařízení eIDAS.⁴² To samé bude platit i pro české datové schránky. Je však třeba upozornit, že český informační systém datových schránek nelze považovat za službu elektronického doporučeného doručování ve smyslu čl. 43 nařízení eIDAS. Právní účinky doručování prostřednictvím datových schránek tak budou platit „pouze“ v rámci vnitrostátního doručování v České republice.⁴³

Pokud byl záměr zákonodárce skutečně takový, aby pro dodávání právních jednání informačním systémem datových schránek vyloučil teorii dojití a připravil speciální ustanovení k § 570 odst. 1 ObčZ, měl to podle mého názoru učinit tak, aby vyloučil pochybnosti. A to i s ohledem na to, že otázky ohledně okamžiku perfekce právního jednání doručovaného datovými schránkami se objevily již v roce 2010.⁴⁴ Možné pochybnosti ohledně tohoto okamžiku se tak mohly vyskytovat již dříve. Zákonodárce se nyní pokusil o setření rozdílu mezi veřejnoprávním a soukromoprávním doručováním datovými schránkami. Nedá se ale říci, že by se mu to podařilo učinit uspokojivě. Sluší se nicméně poznamenat, že to není pouze důsledek aktivity zákonodárce v poslední době. Prvopočátek problému spočívá dle mého soudu v nešťastné skutečnosti, že ElÚkon je veřejnoprávním předpisem, který se pouze okrajově zabývá sférou doručování soukromoprávních jednání. Vhodnější by tak zřejmě bylo, pokud by ElÚkon upravil pouze povinnost provozovatele datových schránek umožnit doručování (soukromoprávních) poštovních datových zpráv. Související úprava doručování v soukromém právu by pak mohla být ponechána ObčZ stejně, jako je v něm upraveno doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

Domnívám se, že nyní pro vyloučení pochybností ohledně okamžiku právních účinků právního jednání doručovaného datovou schránkou nezbývá než vyčkat na relevantní rozhodnutí soudu nebo případnou další novelizaci ElÚkon či ObčZ.

V tomto článku jsem se věnoval datovým schránkám jako specifickému elektronickému prostředku pro hmotněprávní jednání v rámci soukromého práva. Datové schránky sice byly zřízeny a slouží primárně jako nástroj doručování v oblasti veřejného práva, je však možné je využít i pro doručování soukromoprávních jednání.

Specifickou otázku představuje novelizovaný § 18a odst. 3 ElÚkon, podle nějž se za situace, kdy se ve lhůtě 10 dnů ode dne dodání dokumentu nepřihlásí do datové schránky osoba, jež má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, považuje tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty. Je možné se ptát po poměru tohoto ustanovení k teorii dojití vyplývající z § 570 ObčZ. V textu příspěvku konstatuji závěr, že § 18a odst. 3 ElÚkon je speciálním ustanovením vůči § 570 odst. 1 ObčZ a při dodávání dokumentů datovými schránkami v soukromoprávním styku se teorie dojití a dosavadní judikatura k této teorii neuplatní.

Docházím však také k tomu, že zákonodárce doručování soukromoprávních hmotněprávních jednání datovými schránkami neupravil příliš uspokojivě. V současné chvíli tak bude v otázce perfekce takto doručovaného právního jednání třeba vyčkat zejména na relevantní judikaturu. Jako vhodnější se mi jeví taková právní úprava, která v ElÚkon zakotví pouze povinnost provozovatele datových schránek umožnit doručovat i v rámci soukromého práva, a samotné navazující aspekty takového doručování ponechá pro úpravu ObčZ.