Je obecně známo, že nutným předpokladem k výkonu profesionálního sportu jakožto fyzické činnosti je soustavná příprava již od dětských let. V pokročilé fázi dospívání konkrétního (toho času ještě neprofesionálního) sportovce tak – s ohledem na talent, výkonnost a především potenciál konkrétního nezletilého sportovce, jakož i ve snaze udržet si tohoto nadějného sportovce, případně s ním navázat profesionální spolupráci – uzavírají sportovní kluby s těmito nezletilými sportovci sportovní smlouvy.

Není nutné ani žádoucí, aby tito nezletilí sportovci byli z hlediska terminologie nazýváni sportovci profesionálními, respektive smlouvy s nimi uzavírané smlouvami profesionálními. To zejména z důvodu, že v této fázi (přechodu nezletilého sportovce do profesionálního sportu) může být složité odlišit, zda se jedná o výkon profesionálního sportu – tak, jak jej definuje publikace –, či nikoliv. Často totiž může absentovat některý z prvků, který je nutné jako podmínku výkonu profesionálního sportu naplnit. Sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými mohou nutné prvky zcela postrádat, či je obsahovat pouze v omezeném rozsahu.

Tak jako v rámci problematiky profesionálních sportovních smluv obecně můžeme i u sportovních smluv uzavíraných s nezletilými spatřovat občanskoprávní a pracovněprávní rovinu. Dopadající regulací je zejména § 31 a násl. ObčZ, § 243 a násl. ZPr a § 121 a násl. ZamZ, z hlediska procesního pak především § 466 a násl. ZŘS.

Zásadní otázkou je, zda uzavření sportovní smlouvy s nezletilým vyhovuje zákonným požadavkům § 31 ObčZ, tj. jestli je nezletilý, který není plně svéprávný, způsobilý uzavřít sportovní smlouvu, respektive jestli je uzavření sportovní smlouvy nezletilým co do povahy přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Rozumovou vyspělostí se rozumí schopnost posoudit následky vlastního jednání, volní vyspělostí schopnost své jednání ovládnout.¹ Toto pravidlo vychází z objektivního pojetí, kdy se presumuje, že nezletilý, jenž nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k těm jednáním, která jsou co do povahy přiměřená nezletilým jeho věku. Prostřednictvím vyvratitelné domněnky lze však prokázat opak, tj. že nezletilý nebyl v takovém stupni vyspělosti, který odpovídá stupni vyspělosti nezletilým jeho věku. Občanský zákoník touto konstrukcí zohledňuje individualitu každého jednotlivce.²

Pro uzavření sportovních smluv s nezletilými jsou relevantní § 32 a 33 ObčZ. Přitom záleží na povaze sportovní smlouvy, zda se jedná o právní jednání v souladu se zvyklostmi soukromého života, k němuž nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, potřebuje souhlas zákonného zástupce, nebo se jedná o souhlas k samostatnému provozování jiné výdělečné činnosti obdobné provozování samostatného obchodního závodu, kdy je pro platnost souhlasu nutné přivolení soudu.

Klíčové je tak zodpovězení otázky, zda se uzavření sportovní smlouvy dá zařadit pod pojem „zvyklosti soukromého života“, jenž představuje neurčitý pojem, který je vždy nutné v konkrétním případě vyložit. Právním jednáním, jež lze obecně považovat za neslučitelné se zvyklostmi soukromého života ve smyslu citovaného ustanovení, je například právní jednání, jímž by se nezletilý měl stát ručitelem, dále právní jednání, jímž by nezletilý daroval podstatnou věc ze svého majetku, například založil nadaci či uzavřel dědickou smlouvu.³ Při výkladu tohoto pojmu je nutné rovněž zohlednit dynamický vývoj zvyklostí soukromého života, respektive konfrontovat pojem „zvyklosti soukromého života“ s aktuálním stavem společnosti. Komentářová literatura tuto skutečnost demonstruje na koupi spotřební elektroniky,⁴ kdy zjednodušenou modifikací tohoto příkladu může být koupě mobilního telefonu, kdy v dobách, kdy mobilní telefony nebyly součástí každodenního života a jejich hodnota je činila běžně nikoliv dostupnými, by souhlas rodičů udělený čtrnáctiletému dítěti ke koupi mobilního telefonu mohl být se zvyklostmi soukromého života v rozporu․ V současnosti, kdy jsou mobilní telefony neoddělitelnou součástí běžného života a lze je považovat za cenově dostupné, je možno takové jednání považovat za běžné.

Obecně tak uzavření sportovní smlouvy s nezletilým, vzhledem k dále naznačenému obsahu těchto smluv, nelze považovat za záležitost, která by byla ve shodě se zvyklostmi soukromého života. Jednak z důvodu, že není běžné, aby se nezletilí zavazovali k níže uvedeným právům a povinnostem, jednak z důvodu, že práva a povinnosti, které mohou z uzavřené sportovní smlouvy nezletilému vyplynout, není nezletilý vždy s to v souladu s požadavky § 31 ObčZ rozpoznat a předpokládat, respektive zvážit jejich budoucí působení.

Tyto závěry potvrdil nedávno i Nejvyšší soud v rozhodnutí⁵, jehož závěry (byť se rozhodnutí týkalo posuzování právního stavu před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku a posuzován byl smluvní vztah mezi nezletilou sportovkyní a trenérem) lze aplikovat i v současnosti a na smlouvy nezletilých uzavíraných se sportovními kluby.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v projednávaném případě bylo žalované v době uzavření smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti 15 let a 8 měsíců. Posouzení její (ne)způsobilosti k přijetí zejména finančních závazků vyplývajících ze smlouvy musí odpovídat rozumové vyspělosti nezletilých stejného věku. Okolnosti, že byla nezletilá aktivní sportovkyní a že nešlo o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, nepovažoval soud v daných souvislostech za podstatné. Dovolací soud v odůvodnění dále uvedl, že „není reálné, aby žalovaná v době uzavření smlouvy byla schopna dohlédnout rozsah (případně) nabytého plnění či výši převzatých závazků. Text smlouvy vyžaduje vysokou míru rozumové a odborné vyspělosti pro porozumění jednotlivým ustanovením. Vzhledem k životním zkušenostem nezletilých ve věku patnácti let nemohla mít ani žalovaná představu o reálné výši startovného, konkrétních náhrad spojených se závodní činností, finančních odměn či bonusů, podmínkách a obsahu sponzoringu a reklam, přestože se zavázala k výplatě procentního podílu žalobci.“

Nejvyšší soud rovněž odmítl argumenty, kterými se žalobce snažil prosadit názor, že smlouva byla v podstatě velmi jednoduchá, neboť obsahovala jedinou paušální částku 30 000 Kč, která nastupovala pouze v případě ukončení spolupráce mezi stranami a která mohla být navýšena na 50 000 Kč jen za podmínky splnění výkonnosti žalované, s poukazem na perfektní znalost učiva matematiky žáků sedmé třídy základní školy žalované. Nejvyšší soud k tomu uzavřel, že byť se žalovaná k veškerým ostatním plněním zavázala pouze podmíněně, tj. v případě dosažení určitých sportovních výsledků, nemohl jí být rozsah budoucího plnění vzhledem k jejímu věku, zkušenostem ani školnímu prospěchu zcela jasný.

I s ohledem na uvedené závěry se nabízí otázka, zda je možné konstruovat právní vztah tak, aby vyhovoval požadavkům § 32 ObčZ a zároveň naplnil záměr smluvních stran, tj. záměr upravit si vzájemná práva a povinnosti sportovního klubu a nezletilého sportovce. Text citovaného ustanovení umožňuje udělit souhlas k dosažení určitého účelu prostřednictvím vícera právních jednání. To znamená, že není vyloučeno, aby byl souhlas udělen na několik právních jednání současně. Takový postup je však nutné striktně oddělit od udělení paušálního souhlasu k neomezenému počtu právních jednání pro futuro.⁶ A právě toto může být problematické, neboť jednak účel, který by reprezentovalo uzavření sportovní smlouvy, může být značně abstraktní, a jednak právě ze sportovních smluv plynou další dílčí povinnosti, které by ve smyslu občanského zákoníku vyžadovaly další udělení souhlasu a které by sloužily naplnění daného účelu nepřímo nebo odvozeně. I takový postup tak proto není jednoznačně v souladu s dikcí dopadající právní úpravy. Určitá soustavnost a dlouhodobost závazku může být v této souvislosti z hlediska souladu se zákonem problematická. Jde-li tak podle již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu o právní jednání, kterým je nezletilý zavázán do budoucna k peněžitému plnění nejasné výše zasahujícímu negativně do jeho majetkové sféry, musí být takové jednání schváleno soudem.

Pokud by přece jen smluvní strany měly zájem na uzavření sportovní smlouvy bez přivolení soudu se souhlasem zákonného zástupce nezletilého, musela by konkrétní sportovní smlouva obsahovat pouze ujednání, která by nebyla schopna vyvolat další nároky na splnění povinností a byla by v souladu se zvyklostmi soukromého života. Proto si lze představit sportovní smlouvu, kde povinností nezletilého bude například povinnost docházky na sportovní utkání a účast na přípravě na ně, přičemž budou absentovat jakékoliv sankce za porušení těchto povinností. Povinností klubu by bylo zajištění (darování) vybavení potřebného k výkonu sportovní činnosti a případná nahodilá přiměřená drobná finanční odměna. Je však zjevné, že takto navržená jednoduchá konstrukce je neslučitelná se sportovními smlouvami s nezletilými, jejichž obsah je uveden dále, a jedná se tak spíše jen o nástin možného řešení, které by i bez složitě definovaných povinností a sankcí nepostrádalo výchovný charakter, jenž by mohl vést nezletilé k získávání právního vědomí a výchově k dodržování smluv.

Jedinou občanskoprávní cestou secundum et intra legem je tudíž postup dle § 33 ObčZ, který k provozování výdělečné činnosti nezletilým požaduje přivolení soudu. V případě splnění zákonných požadavků je nezletilý oprávněn samostatně činit všechna jednání, která jsou s provozem obchodního závodu či jiné obdobné výdělečné činnosti spojena, přičemž rozsah oprávnění ke konkrétním právním jednáním, která s provozováním jiné obdobné výdělečné činnosti souvisejí, se posoudí podle zvyklostí v obchodním styku.⁷ Vzhledem k tomu, že přivolením soudu sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými zpravidla nedisponují, je lze bez splnění této podmínky považovat za neplatné. S ohledem na povahu práv a povinností, jež sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými zpravidla obsahují, nelze překročit smysl a účel výše citovaných ustanovení občanského zákoníku. Následky, jež mohou uzavřené smlouvy vyvolat, nejsou nezletilí (ve smyslu dikce zákona) schopni běžně rozpoznat a domyslet, jak budou jednotlivá ustanovení po uzavření smlouvy působit.

Pro účely tohoto výkladu nelze konečně opomenout ani názor, kterým Nejvyšší soud ve výše citovaném rozhodnutí uzavřel, že v posuzovaném případě žalovaná učinila právní úkon, ke kterému nebyla způsobilá a který je absolutně neplatný. K tomu dodal, že poměřovat způsobilost nezletilé ve vztahu k jednotlivým nárokům plynoucím z ujednání smlouvy odděleně nepřichází v úvahu, a to zejména z důvodu, že „právní jednání je zpravidla neplatné zcela, neboť neplatnou část ve většině případů s ohledem na autonomii vůle jednajícího nepůjde oddělit od zbytku právního jednání. Oddělitelnost či neoddělitelnost jednání se posuzuje vzhledem k jeho povaze, k jeho obsahu a k okolnostem, za nichž k jednání došlo. V daném případě žalobce uzavřel smlouvu o spolupráci při výkonu sportovní činnosti s nezletilou, která nebyla k takovému právnímu úkonu vůbec způsobilá. Proto nelze hovořit o – byť částečné – platnosti jejího jednání.“

Právní řád České republiky předpokládá a připouští situace, kdy se nezletilí mohou zavázat k výkonu závislé práce nebo vykonávat uměleckou, kulturní, sportovní a reklamní činnost. V rovině závislé práce ve smyslu § 34 ObčZ se v této souvislosti lze pohybovat pouze v rozsahu, v jakém bylo v publikaci dovozeno, že profesionální sport je možné jako závislou práci vykonávat.

Na základě platné právní úpravy lze rozlišit dvě možné roviny výkonu závislé práce nezletilých. Tou první je výkon závislé práce nezletilého, který dovršil 15 let a dokončil povinnou školní docházku. Druhou rovinou je výkon umělecké, kulturní, sportovní a reklamní činnosti. Určujícím rozdílem těchto variant je věk nezletilého, který v závislosti na jeho dosažení rozlišuje podmínky výkonu té které činnosti. V souladu s požadavky směrnice EU o ochraně mladistvých pracovníků § 121 ZamZ stanoví, že dítě, jímž se dle citovaného zákona a pro jeho účely rozumí fyzická osoba mladší 15 let, nebo fyzická osoba starší 15 let, pokud nemá ukončenou povinnou školní docházku, a to až do doby jejího ukončení, „může vykonávat pouze uměleckou, kulturní, sportovní a reklamní činnost pro právnickou nebo fyzickou osobu, která má tuto činnost v předmětu své činnosti, jen jestliže je tato činnost přiměřená jeho věku, není pro něj nebezpečná, nebrání jeho vzdělávání nebo docházce do školy a účasti na výukových programech, nepoškozuje jeho zdravotní, tělesný, duševní, morální nebo společenský rozvoj“, a to na základě povolení. Za takovou činnost se dle § 121 odst. 3 písm. d) ZamZ nepovažuje „účast na uměleckých a sportovních soutěžích, pokud nejde o činnosti za odměnu“.

Druhou rovinu tak lze z právního hlediska z následujícího výkladu vyloučit, neboť není pochyb o tom, že výkon takové činnosti je bez povolení příslušného orgánu zakázaný a výkon závislé práce nezletilým, který nedovršil patnáctý rok věku, nebo jej dovršil, ale neukončil povinnou školní docházku, výslovně zakazuje § 34 ObčZ. Z hlediska skutečného stavu je pak otázkou, v jakém množství se sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými mladšími 15 let vyskytují, neboť minimálně z pohledu v publikaci zkoumaných smluv je obvyklé, že sportovní smlouvy uzavírají povětšinou nezletilí, kteří dokončili povinnou školní docházku a dosáhli patnáctého roku věku.

Poněkud problematickou je však první zmíněná rovina. V návaznosti na komplexnost výkladu je nutné zkoumat sportovní smlouvy s nezletilými i z hlediska pracovněprávní úpravy, konkrétně souladu těchto sportovních smluv s podmínkami ochrany mladistvých zaměstnanců garantované čl. 29 LPS a § 243 a násl. ZPr.

Vzhledem ke specifické povaze sportu je z pracovněprávních předpisů, které chrání nezletilé zaměstnance, složité vyvozovat konkrétní skutečnosti, jež by mohly být s touto úpravou v rozporu. S přihlédnutím k povaze výkonu sportovní činnosti nezletilých totiž není pravděpodobné, že tato činnost bude vykonávána ve smyslu § 245 ZPr v rozporu s požadavky na zákaz práce v noci a práce přesčas i z důvodu, že nezletilí sportovci jsou zpravidla studenty středních škol. Ani z hlediska úpravy vyhlášky Ministerstva zdravotnictví o zakázaných pracích a pracovištích nelze dovozovat, že by byl výkon sportovní činnosti nezletilých v rozporu se zákazy tam uvedenými.

Výkon sportovní činnosti nezletilých však může narážet na zákaz stanovený v § 246 odst. 3 ZPr, který „zakazuje zaměstnávat mladistvé zaměstnance také pracemi, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu nebo při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví ostatních zaměstnanců nebo jiných fyzických osob“. Samotná povaha sportu jakožto fyzické činnosti v sobě zahrnuje rizika, která mohou naplnit právě citované ustanovení. Vzhledem k tomu, že výkon sportovní činnosti je spojen s neutuchajícím rizikem zranění, která mohou mít mnohdy trvalé následky, je přinejmenším sporné, zda výkon sportovní činnosti mladistvého nenaráží právě na tento zákaz, neboť ani při vysoké míře opatrnosti nelze z povahy věci rizikům tohoto typu předejít.

Zajímavou úvahou ve smyslu této problematiky může být rovněž výklad pojmu „výchova k povolání“, s nímž pracuje § 245 ZPr. Vzhledem k tomu, že výše bylo dovozeno, že je nepravděpodobné, že výkon sportovní činnosti nezletilého bude naplňovat podmínky citovaného ustanovení, není potřeba dále v tomto kontextu předmětný pojem vykládat. V případě, že by však sportovní činnost nezletilého naplňovala zákonné podmínky, tedy by byla vykonávána jako práce přesčas nebo v noci, by bylo zajímavé zkoumat, zda je tato práce (sportovní činnost) nutná pro výchovu mladistvých sportovců k budoucímu povolání – k výkonu profesionálního sportu.

Sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými obsahují napříč sportovními odvětvími v České republice ujednání, která jsou totožná či obdobná s ujednáními v publikaci prezentovaných profesionálních sportovních smluv.

I přes to, že se obsah smluvnich vztahů nezletilých sportovců se sportovními kluby od profesionálních sportovních smluv zásadně neliší, tvrdit toto o reálném vztahu, respektive o povaze sportovního vztahu, s jistotou již nelze. Zásadních rozdílů mezi vztahy existujícími mezi profesionálními sportovci a sportovními kluby a vztahy existujícími mezi nezletilými sportovci a sportovními kluby je několik. Předně se ve smyslu kapitoly II. tohoto příspěvku jedná o vztah, v němž jsou více či méně nutně účastni rovněž zástupci nezletilého, zpravidla jeho rodiče. Tito jsou povětšinou taktéž podepsáni na sportovní smlouvě a nezřídkakdy jim ze smlouvy s nezletilými sportovci plynou práva a povinnosti.

Dalším zásadním rozdílem je skutečnost, že nezletilí sportovci, na rozdíl od jejich profesionálních kolegů, zpravidla docházejí do školy (ve většině případů s ohledem na věk hovoříme o úrovni středního vzdělávání) a těmto sportovcům plynou povinnosti právě z účasti na tomto vzdělávání. Existence sportovního vztahu, tzn. výkon sportovní činnosti na základě sportovní smlouvy uzavřené s nezletilým, je, či by alespoň měla být omezena požadavkem na vzdělání, respektive na jeho dokončení. Ačkoliv sportovní kluby často spolupracují se středními školami a měly by si navzájem ve svých činnostech poskytovat součinnost, není tomu tak vždy a výkon sportovní činnosti často zasahuje do plnění školních povinností. Právě tato skutečnost je zásadním úskalím této problematiky, která je dalším zásadním a palčivým problémem výchovy českých nezletilých sportovců. V kontextu tohoto výkladu lze tak v tomto odstavci prezentovanou skutečnost považovat za odlišující kritérium sportovních vztahů nezletilých se sportovními vztahy profesionálních sportovců. Uvedené souvisí i s požadavkem systematické přípravy, v rámci které by mělo být vždy zohledněno i uvedené vzdělávací hledisko a jeho účel.

Rozdílnost hodnocených vztahů se projevuje rovněž v omezeném či zcela potlačeném prvku souvisejících povinností ve smyslu reklamních a marketingových činností, tak jak jsou vymezeny v publikaci. Tímto samozřejmě není dotčena možnost, že nezletilý sportovec bude mít povinnost účastnit se událostí sportovního klubu souvisejících s jeho propagací. Relevantnost účasti mladistvého sportovce a vliv na účel takové události jsou nicméně spíše teoretické. Proto je nezbytné i tento prvek pojmout jako rozdílový.

Výše označené základní rozdíly mezi jednotlivými skupinami vztahů by měly být promítnuty do konkrétních sportovních smluv. Jejich znění by měla odpovídat potřebám konkrétních společenských vztahů a zohledňovat výše uvedené rozdíly. Ne vždy jsou však uvedené teze naplněny. Smlouvy uzavírané s nezletilými jsou silně inspirovány zněním profesionálních sportovních smluv, často s totožnou textací jednotlivých ustanovení, bez ohledu na zjevnou odlišnost těchto vztahů. To však působí značné problémy, neboť bylo-li v publikaci dovozeno, že některá ustanovení profesionálních sportovních smluv jsou s právním řádem v rozporu, případně že se pohybují na hranici platnosti, tím spíše budou mít tuto vlastnost i totožná znění smluv s nezletilými v kontextu jejich postavení v právním řádu a s vyššími požadavky na jejich ochranu.

1. Práva a povinnosti smluvních stran

Jedním z totožných prvků profesionálních sportovních smluv a smluv uzavíraných s nezletilými můžeme shledat prvek odměňování. Není to však pravidlem, a proto sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými lze dělit zpravidla na ty, které ujednání o odměně nezletilého sportovce obsahují, a na ty, na základě kterých sportovci odměna nenáleží. Náleží-li nezletilému sportovci odměna, pohybuje se její rozsah zpravidla od 2 000 Kč do 10 000 Kč za měsíc. Její výše je závislá povětšinou na věku sportovce a jeho potenciálu, jakož i na ekonomické síle sportovního klubu. Existence odměny je na rozdíl od profesionálních sportovních smluv fakultativní náležitostí, neboť u sportovních smluv uzavíraných s nezletilými nelze hovořit o výkonu sportovní činnosti za účelem obživy nezletilého sportovce, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že úpravu odměny za výkon činnosti dle sportovní smlouvy nelze ztotožnit s povinností zajištění obživy dle § 859 ObčZ a touto odměnou působnost tohoto ustanovení vyloučit, bez ohledu na další práva a povinnosti, jež ve smyslu § 855 a násl. ObčZ nezletilým svědčí.

Lze-li jmenovat oblast, v níž se profesionální sportovní smlouvy a sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými nejvíce shodují, je touto oblastí úprava práv a primárně povinností smluvních stran, zejména nezletilých sportovců. Sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými zpravidla tyto povinnosti kopírují z profesionálních sportovních smluv, případně tyto povinnosti modifikují.

Základní povinností sportovních klubů je zejména povinnost platit sportovcům sjednanou odměnu a poskytovat jim potřebné zázemí a vybavení, a sportovci jsou především povinni účastnit se sportovních utkání, soustavné přípravy na ně, dodržovat další pravidla vyplývající z regulativní činnosti sportovního svazu a mezinárodní sportovní organizace, udržovat se v požadované fyzické i psychické kondici a svoje dovednosti zlepšovat, zdržet se požívání a užívání zakázaných látek, neprovozovat jinou výdělečnou činnost, která by mohla omezit plnění uzavřené smlouvy, a neprovozovat bez souhlasu klubu žádné další sporty.

Smlouvy uzavírané s nezletilými upravují stejně jako profesionální sportovní smlouvy otázky zdravotní způsobilosti a jejího posuzování. Lze v nich nalézat také úpravu osobnostních práv. Tyto oblasti, byť mohou být rovněž problematické, kopírují v souladu s výše uvedeným profesionální sportovní smlouvy. Za povšimnutí však stojí úprava některých dalších institutů, na nichž je možno prezentovat závažnost celé problematiky a jež je vhodné podrobněji rozebrat. Těmito jsou úprava ukončení smluv uzavíraných s nezletilými a úprava sankcí, zejména smluvních pokut.

Stejně jako u profesionálních smluv obsahují i smlouvy s nezletilými různé možnosti ukončení těchto smluv. Nad uvedené však smlouvy s nezletilými upravují možnost sportovce ukončit smlouvu v případě, kdy sportovec slovy smluv „ukončí hráčskou přípravu“. Toto slovní spojení lze vykládat ve smyslu ukončení sportovní kariéry nezletilého sportovce za účelem ve sportovní kariéře dále nepokračovat, v širším významu si nadále nepočínat tak, aby bylo dosaženo předpokladů pro výkon profesionálního sportu a uzavření profesionální sportovní smlouvy. Tento zcela běžný krok, k němuž u nezletilých sportovců standardně dochází, neboť ne všem těmto sportovcům se podaří dosáhnout profesionální úrovně a výkonem sportovní činnosti zajišťovat svoji obživu, je však sportovními smlouvami umožněn pouze za splnění několika podmínek.

V případě, kdy se nezletilý sportovec rozhodne ukončit sportovní přípravu před uplynutím doby, na kterou byla jeho sportovní smlouva sjednána, a smlouvu jednostranně ukončí, „zavazují se sportovec, resp. jeho zákonní zástupci, společně a nerozdílně nahradit klubu odstupné“. Smlouvy dále uvádějí, že klub má právo stanovit výši odstupného s ohledem na náklady „veškerých sportovně výchovných opatření a reálných výdajů na výchovu sportovce, zejména pak s ohledem na výdaje klubu na trenéry a metodické pracovníky klubu, soustředění, sportovní vybavení, alikvotní části na pronájem sportovních ploch a spotřebované energie, náklady na fyzickou a psychickou přípravu sportovce, dopravu na sportovní soutěže, zdravotní péči, regeneraci a rehabilitaci a všechny další náklady, které souvisejí s přípravou sportovního rozvoje sportovce“. Variantou uvedeného je možnost uhradit klubu tabulkové odstupné, o němž je pojednáno níže.

Předně je nutno poukázat na minimálně pochybný účel takové povinnosti z hlediska skutečně vynaložených nákladů na výchovu jednoho sportovce. Obecně není pochyb o tom, že sportovním klubům vznikají výše uvedené náklady na výchovu nezletilých sportovců, a cílem následujícího textu není takové náklady zpochybňovat. Tyto však vznikají zásadně kolektivně, a i přes to, že zejména nezletilí sportovci, kteří mají uzavřenou sportovní smlouvu, mohou pro klub představovat vyšší nákladové zatížení nežli nezletilí sportovci, kteří smlouvu uzavřenou nemají, je tvrzení, že klubu vzniknou za tyto sportovce zvláštní náklady například z hlediska pronájmu sportovních ploch a spotřebované energie či náklady na trenéry a související provozní personál, přinejmenším pochybné. Takto formulovanou finanční ztrátu klubu lze považovat za účelovou, bez ohledu na jednoznačný výpočet těchto nákladů na jednoho nezletilého sportovce. Konečně nelze přijmout tvrzení, že sportovnímu klubu vznikly výchovou tohoto konkrétního nezletilého sportovce větší náklady, než kdyby tento nezletilý sportovec v klubu vůbec nepůsobil. Náklady individuálního charakteru, které mohou klubu vzniknout na základě jeho smluvních povinností,⁸ jsou objektivně relevantní, nicméně ve smyslu dalšího výkladu je otázkou, zda je oprávněné požadovat i tyto náklady.

Uvedené nezpochybňuje oprávněné nároky klubů na úhradu nákladů za výchovu nezletilých sportovců ve smyslu kapitoly V. tohoto příspěvku, nicméně rozhodnutí nezletilého sportovce ukončit sportovní přípravu nelze pod tam uvedený výklad podřadit. Nejenže takové ujednání trestá spíše zákonné zástupce nezletilého sportovce, neboť ti povětšinou ponesou veškeré takové náklady bez ohledu na to, že do nezletilého sportovce investovali vlastní finanční prostředky včetně osobního času, který sportovní příprava sportovců této věkové kategorie od zákonných zástupců – rodičů nutně vyžaduje, ale konečně jej lze považovat za diskriminační.

Není nutné předkládat konkrétní čísla, aby bylo zjevné, že pouze malá část nezletilých sportovců dosáhne stavu, že uzavře profesionální smlouvy a stane se sportovci profesionálními. V průběhu dospívání ukončí sportovní přípravu většina z nich, a to včetně těch, kteří sportovní smlouvu v režimu nezletilých uzavřenu nemají. Po těchto sportovcích však sportovní kluby žádnou náhradu nákladů nevyžadují, a to i přes to, že výše citovaný výčet nákladů sportovním klubům výchovou těchto „ostatních“ nezletilých sportovců bezpochyby vzniká. Nelze tak ospravedlnit výše uvedené ujednání tím, že sportovní klub vynaložil náklady na výchovu nezletilých sportovců (včetně těch, kteří s klubem nemají uzavřenu žádnou smlouvu). Tyto náklady (nesené z velké části rovněž zákonnými zástupci, zpravidla formou členských příspěvků) koneckonců představují rizikovou investici do nezletilých sportovců (talentů) a vyplývají ze samotné podstaty výchovy mladých sportovců. Z hlediska právního hodnocení uvedených ustanovení je nutné uvažovat o neplatnosti takových ujednání s výhradou, že vždy je nutné přihlédnout ke konkrétnímu účelu jednotlivých smluvních ustanovení a k hrozbě nepřípustného zásahu do práv nezletilých, kterou mohou tato ustanovení vyvolat.

Ani smlouvy uzavírané s nezletilými nejsou prosty ujednání o smluvních pokutách. Institut smluvních pokut je však nutné vnímat jako problematický od případů profesionálních smluv odděleně, a to a priori z důvodů rozdílnosti těchto vztahů naznačených úvodem této kapitoly a sekundárně i z důvodů následujících. Smluvní pokuta je bezesporu sankčním institutem, jejž lze uplatnit za nesplnění předem stanovených podmínek. Z hlediska subjektivního vnímání však může plnit i funkci preventivní či motivační, tedy sloužit k tomu, aby subjekt – zatížen hrozbou uplatnění smluvní pokuty – dobrovolně a řádně plnil své povinnosti.

Bez ohledu na právní hodnocení dané problematiky vyvstává ve vztahu k nezletilým otázka, zda je institut smluvní pokuty správně zvoleným motivačním institutem, očekáváme-li od něj plnění povinností nezletilých v rámci výchovy a jejich vedení k řádnému plnění svých povinností. Takto nastíněná otázka je spíše psychologickým, sociologickým a edukačním problémem, nicméně ve vztahu k právnímu hodnocení nelze tyto náhledy opomíjet.

Smluvní pokuty ve smlouvách s nezletilými můžeme rozdělit na dva druhy. Tím prvním jsou smluvní pokuty stanovené procentní sazbou ze základní odměny, druhou variantou jsou smluvní pokuty stanovené přesně vymezenou částkou. I na tuto problematiku je nutno nahlížet z hlediska přípustnosti možnosti nezletilého se k takové povinnosti zavázat. Co se týče druhé varianty, lze ji bez větších pochybností shledat nepřípustnou, neboť s ohledem na výši těchto pokut, která plyne ze sportovních smluv, jsou tyto ve výrazném rozporu s požadavkem přiměřenosti. Nepřiměřenost je v případě smluv s nezletilými podepřena navíc výší odměn nezletilých, neboť bylo-li výše uvedeno, že odměna nezletilých sportovců se pohybuje do 10 000 Kč měsíčně (a u některých smluv s nezletilými není stanovena odměna žádná), je nepřiměřenost smluvních pokut pohybující se v řádech desetitisíců Kč zjevná.

Ve sportovních smlouvách uzavíraných s nezletilými se tak lze setkat například s pokutou ve výši 50 000 Kč v případě, že nezletilý bez souhlasu klubu provozuje jiný druh sportu než ten, pro nějž je uzavřena jeho smlouva, či užívá jiné léky a léčebné prostředky než ty, které stanovil lékař sportovního klubu. V případě, že je nezletilému naměřeno více než 0,5 ‰ alkoholu v krvi nebo se nezletilý odmítne podrobit dechové zkoušce, je tento povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč. Na smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč má sportovní klub nárok, pokud sportovec přijme bez souhlasu klubu plnění, které má nebo by mohlo mít souvislost se sportovními utkáními klubu. Pokud se nezletilý sportovec účastní sázkových a obdobných soutěží, které mají vztah k utkání sportovního klubu a jeho výsledku, je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. Takto stanovené smluvní pokuty je nutné striktně odmítnout s odkazem na jejich neplatnost, i přes to, že zejména dvě posledně jmenovaná provinění mají závažný charakter. Tím však není dotčena možnost sankcionovat je jiným, méně invazivním způsobem.

Aniž by byl dotčen dosavadní výklad ke smluvním pokutám a dotčeny závěry výše citovaného recentního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemusí být jako a priori nepřípustný shledán prvně jmenovaný druh smluvních pokut. Hrozba procentuálně stanovené sankční částky, kterou je nezletilý sportovec povinen v případě porušení povinností zaplatit, může v některých situacích představovat efektivní edukační a motivační nástroj směřující k výchově nezletilého. Je však nutné zásadně trvat na základních podmínkách takové úpravy, mezi něž patří například omezení částky, kterou může klub nárokovat (zásadně maximálně do výše základní měsíční odměny sportovce jak samostatně, tak v součtu), a povinnosti, které je sportovec povinen dodržovat, musí být předem výslovně a jednoznačně stanoveny a musí být relevantní ke vzájemnému vztahu nezletilého sportovce, sportovního klubu a činnosti na základě sportovní smlouvy vykonávané a konečně rovněž přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.

Za přípustnou by v konkrétním případě mohla být považována například smluvní pokuta ve výši 10 % základní odměny za úmyslný faul, za nějž je sportovec v rámci sportovního utkání vyloučen na 10 minut nebo do konce utkání, dále pokuta ve výši 5 % za pozdní příchod na trénink, pokuta ve výši 10 % za neomluvenou absenci na tréninku nebo pokuta ve výši 5 % za úmyslné poškození poskytnutého sportovního vybavení (například zlomení hole). Za argumentačně přípustné pokuty obsažené ve sportovních smlouvách lze označit například pokutu ve výši 30 % za pozdní příchod na sportovní utkání či ve výši 100 % měsíční odměny za neomluvenou neúčast na sportovním utkání. Z důvodu nejednoznačnosti vymezení již může být problematické například ujednání, které za nedodržení příkazu trenéra nebo vykázání z tréninku umožňuje nárokovat smluvní pokutu ve výši 20 % základní měsíční odměny. Při stanovování smluvních pokut je tak vždy nutné s ohledem na všechny relevantní okolnosti dbát a priori na hledisko jejich přípustnosti a současně na smysl a účel, ke kterému institut smluvních pokut slouží.

2. Sekundární smlouvy

U smluv uzavíraných s nezletilými lze spatřovat ještě jednu zásadní odlišnost. U některých sportovních odvětví se lze setkat s postupem, kdy jsou kromě standardních sportovních smluv k těmto smlouvám uzavírány ještě zvláštní smlouvy, označovány povětšinou jako „smlouvy o spolupráci mezi sportovním klubem a rodiči nezletilého sportovce“. Jak napovídá jejich název, tyto smlouvy jsou uzavírány mezi sportovními kluby a zákonnými zástupci nezletilých sportovců a upravují práva a povinnosti těchto zákonných zástupců (rodičů) ve vztahu k obsahu sportovních smluv uzavíraných s nezletilými. Takové smlouvy, které se vážou ke sportovním smlouvám uzavíraným s nezletilými jakožto smlouvám primárním, můžeme označit jako smlouvy sekundární.

Předmětem těchto sekundárních smluv je, dle jejich znění, sjednocení postupů při výchově sportovce. Dle těchto smluv kluby ve spolupráci se školou zajišťují kontrolu školní docházky sportovců včetně vyhodnocování omluvenek ze školy, kontrolují s rodiči výsledky školní práce, informují rodiče o doporučených postizích při porušování školních povinností a o postupu při odstraňování problémů ve škole. Kluby rovněž zajišťují v případě, že sportovci bydlí v zařízení pro ubytování mládeže, případně v bytech, které zajišťují přímo kluby, kontrolu tohoto ubytování, dále kontrolu stravování sportovců včetně kontroly využití volného času. Konečně udržují komunikaci s rodiči a zajišťují informovanost rodičů o zásadách výživy sportovců.

Zákonní zástupci – rodiče se ve smlouvách zavazují k podporování a respektování činnosti klubů ve vztahu k řádné školní docházce sportovců, k plnění vzdělávacích a výchovných povinností a k respektování a podpoře výchovných opatření klubů při porušování školních povinností nezletilých sportovců. Rodiče jsou dále povinni spolupracovat s kluby při zavádění správné životosprávy sportovců včetně kontroly ubytování a trávení volného času. Z uvedeného vyplývá, že povinnosti rodičů obecně korespondují s oprávněními klubů a naopak. Tyto sekundární smlouvy zpravidla neobsahují žádné sankce a jsou uzavřeny na dobu působení nezletilého sportovce ve sportovním klubu, tj. nejsou vázány na dobu účinnosti primárních smluv.

Nabízí se tak otázka právní relevance těchto smluv. Je nesporné, že těmito smlouvami nelze ani zčásti přenést rodičovskou odpovědnost na sportovní kluby. Obsah těchto smluv zpravidla koresponduje s jejich účelem, tedy se zajištěním správné (mimosportovní) výchovy nezletilých sportovců, a proto nelze a priori prohlásit tyto smlouvy za neplatné. Zásadní podmínkou těchto smluv je rovněž existence spolupráce mezi sportovními kluby a školami, kdy zpravidla tyto sekundární smlouvy na smluvně zakotvenou spolupráci mezi klubem a školou odkazují. Vzhledem k neexistenci sankčních ujednání a ke skutečnosti, že porušení těchto smluv nelze autoritativně prakticky vynutit (i s přihlédnutím k jejich vágnímu a obecnému znění), je založeno plnění těchto smluv spíše na přístupu jednotlivých smluvních stran a na dobrovolnosti se této dohodě podřídit. V případě sekundárních smluv se tak jedná spíše o dokument, který vymezuje základní podmínky spolupráce při výchově nezletilých sportovců, nežli o právně závazný dokument s vynutitelným obsahem.

Se sportovními smlouvami uzavíranými s nezletilými sportovci souvisí v České republice rovněž značně kontroverzní institut – tabulkové odstupné, které je tvořeno hodnotou (cenou) za tyto sportovce v případě, že přecházejí z jednoho sportovního klubu do jiného. I přes to, že se tabulkové odstupné dotýká i profesionálních sportovců, je v kontextu tohoto příspěvku pojednáno o tabulkovém odstupném pouze ve vztahu ke sportovcům nezletilým. Tabulkové odstupné souvisí také s tréninkovými kompenzacemi (náhradami), jež obecně znamenají náhradu sportovnímu klubu, který sportovce vychoval, za výdaje, které během jeho výchovy (výcviku ve smyslu terminologie rozhodnutí Soudního dvora) do sportovce vložil.

1. Judikatura Soudního dvora Evropské unie

Náhradou za výchovu mladistvých⁹ sportovců se zabýval Soudní dvůr v rozhodnutí ve věci Bosman¹⁰ a Bernard.¹¹ Zatímco v rozhodnutí ve věci Bosman se Soudní dvůr k dané problematice vyjádřil v bodě 89 tak, že se ustanovení o volném pohybu pracovníků nevztahují na čistě vnitrostátní situace, v druhém zmiňovaném rozhodnutí se uvedeným zabýval podrobněji ve smyslu souladu s požadavkem na volný pohyb pracovníků.

Olivier Bernard měl dle předpisů francouzského sportovního svazu uzavřenou se svým mateřským sportovním klubem Olympique Lion sportovní smlouvu, která byla dle tamějších předpisů uzavřena v režimu smluv s nadějnými sportovci, tj. se sportovci ve věku mezi 16 a 22 roky. Tato smlouva za předpokladu, že mateřský sportovní klub bude mít o uzavření takové smlouvy zájem, ukládala sportovci povinnost uzavřít s tímto klubem profesionální sportovní smlouvu. Francouzské svazové předpisy neobsahovaly ustanovení o náhradě škody v případě neuzavření profesionální smlouvy a její výši, avšak umožňovaly sportovnímu klubu podat proti sportovci žalobu na náhradu takové škody.

Ke dni skončení původní smlouvy nabídl mateřský sportovní klub Bernardovi uzavření profesionální sportovní smlouvy, kterou Bernard odmítl podepsat a místo toho podepsal profesionální sportovní smlouvu s klubem Newcastle United FC. Mateřský sportovní klub podal u francouzského soudu žalobu na náhradu škody z důvodu porušení smlouvy. Zatímco prvoinstanční soud žalobě vyhověl, odvolací soud předmětný rozsudek zrušil. Nejvyšší francouzský soud se k věci vyjádřil tak, že ustanovení, které stanoví povinnost k náhradě škody, nezakazuje uzavření smlouvy s jiným sportovním klubem. Jeho účelem je „zabránit sportovci takovou smlouvu podepsat nebo jej od toho odradit tím, že porušení tohoto ustanovení může vést k uložení povinnosti nahradit škodu“.

Nejvyšší francouzský soud přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky. První se týkala skutečnosti, zda „zásada volného pohybu pracovníků brání ustanovení vnitrostátního práva, na základě něhož může být nadějnému sportovci, který po skončení období svého výcviku podepíše smlouvu profesionálního hráče s klubem z jiného členského státu EU, uložena náhrada škody“. Druhá otázka, v případě kladné odpovědi na otázku první, směřovala k tomu, zda „nutnost podporovat nábor a výcvik mladých sportovců představuje legitimní cíl nebo naléhavý důvod obecného zájmu, kterým lze takové omezení odůvodnit“.

V rámci vyjádření stran sporu předložených Soudnímu dvoru stojí za zmínku vyjádření, které podporuje úhradu náhrady škody z důvodu, že takové ujednání je odůvodněno nutností podpory náboru a výcviku mladistvých sportovců, neboť jeho jediným cílem je umožnit sportovnímu klubu, v němž sportovec výcvik absolvoval, získat náhradu za náklady, které na jeho výcvik klub vynaložil.

Soudní dvůr vycházel s odkazem na svá dosavadní rozhodnutí (Meca-Medina a Majcen¹², Bosman) z toho, že Bernard naplňuje znaky, pro něž je nesporné, že jeho činnost spadá pod dikci čl. 45 SFEU. K první položené otázce v bodech 35 a 36 odůvodnění rozhodnutí uzavřel, že ačkoliv je pravda, že pravidla, která stanoví povinnost nahradit sportovnímu klubu škodu, nezakazují sportovci smlouvu s jiným sportovním klubem uzavřít, činí výkon tohoto práva méně atraktivním a jsou způsobilá sportovce od výkonu tohoto svého práva na volný pohyb odradit, a jsou tak omezením volného pohybu pracovníků.

Výrok, kterým Soudní dvůr odpověděl na druhou položenou předběžnou otázku, zněl: „Článek 45 SFEU nebrání systému, který za účelem naplnění cíle spočívajícího v náboru a výcviku mladistvých sportovců zaručuje odškodnění klubu, který sportovci poskytl výcvik, a to v případě, že mladistvý sportovec podepíše po skončení svého výcviku profesionální sportovní smlouvu se sportovním klubem z jiného členského státu, pod podmínkou, že je tento systém způsobilý zaručit naplnění uvedeného cíle a nepřekračuje míru toho, co je k jeho dosažení nezbytné. Taková pravidla, jako jsou pravidla dotčená v původním řízení, na základě nichž se mladý sportovec, který po skončení svého výcviku podepíše profesionální sportovní smlouvu se sportovním klubem z jiného členského státu, vystavuje povinnosti uhradit náhradu škody, jejíž výše je nezávislá na skutečných nákladech na výcvik, nejsou nezbytná k zajištění naplnění uvedeného cíle.“

Soudní dvůr v odůvodnění rozhodnutí totiž konstatoval, že opatření, které je na překážku volnému pohybu pracovníků, může být přípustné pouze tehdy, jestliže sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou o fungování Evropské unie a je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. Současně je třeba, aby aplikace takového opatření byla způsobilá zaručit uskutečnění dotčeného cíle a nepřekračovala meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné. Soudní dvůr s odkazem na rozhodnutí ve věci Bosman uznal, že sportovní kluby jsou, prostřednictvím zisku náhrady za výchovu sportovců, motivovány k výchově a hledání talentovaných mladých sportovců.

Je však nutné se na toto hledisko dívat pohledem výchovy všech sportovců, tedy i těch, kteří se profesionálními sportovci nestanou (ukončí sportovní kariéru před podpisem profesionální sportovní smlouvy), přičemž náklady na výchovu těchto sportovců zůstanou sportovním klubům nenahrazeny, bez ohledu na to, že náklady na výchovu všech nezletilých sportovců jsou zpravidla jen částečně kompenzovány prospěchem, který tito sportovci mateřskému klubu v průběhu své výchovy přinesou.

S ohledem na již zmíněnou motivaci sportovních klubů vychovávat mladistvé sportovce Soudní dvůr dále uvedl, že byla-li by sportovním klubům upřena kompenzace za výchovu mladistvých sportovců, mohla by je tato skutečnost od výchovy těchto sportovců odrazovat. V bodě 45 rozhodnutí ve věci Bernard tak Soudní dvůr uznal, že systém, který stanoví úhradu náhrady za výcvik (výchovu) v případě, že mladistvý sportovec podepíše po skončení svého výcviku profesionální sportovní smlouvu s jiným než mateřským sportovním klubem, lze odůvodnit cílem spočívajícím v podpoře náboru a výcviku mladistvých sportovců. „Takový systém nicméně musí být skutečně způsobilý naplnit uvedený cíl a být s ohledem na něj přiměřený, přičemž musí být vzaty v úvahu náklady vynaložené sportovním klubem na výcvik jak budoucích profesionálních sportovců, tak sportovců, kteří se profesionálními nikdy nestanou.“ Finanční kompenzace sportovním klubům, které poskytly výcvik mladistvým sportovcům, v případě, že mladistvý sportovec podepíše po skončení svého výcviku profesionální sportovní smlouvu se sportovním klubem z jiného členského státu, jsou tak přípustné toliko pod podmínkou, že je tento systém způsobilý zaručit naplnění uvedeného cíle a nepřekračuje míru toho, co je k jeho dosažení nezbytné.

K pravidlům, která byla předmětem zkoumání citovaného rozsudku, pak Soudní dvůr dodal, že jejich rozpor spočíval v tom, že nebyla stanovena předem a z jejich povahy vyplývá, že je sportovnímu klubu, který sportovci výcvik poskytl, hrazena nikoliv náhrada za takový výcvik, ale náhrada škody, za kterou odpovídá dotyčný sportovec z důvodu porušení smluvních závazků. Výše této náhrady je přitom určována nezávisle na skutečných nákladech vynaložených na výcvik dotčeným sportovním klubem.

2. Tabulkové odstupné v České republice

V českém sportu spočívá existence tzv. tabulkového odstupného v povinnosti úhrady finanční částky, která je předem stanovena v předpisech sportovních svazů (či je určen alespoň způsob jejího výpočtu), kdy sportovní klub, s nímž sportovec uzavírá novou sportovní smlouvu (do kterého přestupuje), je povinen tuto finanční částku sportovnímu klubu, z něhož sportovec přestupuje, za sportovce zaplatit. Výše této částky se liší v závislosti na sportovním odvětví, úrovni soutěže, věku sportovce a dalších obdobných ukazatelích.

Na tuto problematiku existuje mnoho odborných názorů. Na uvedené lze nahlížet například z hlediska ekonomického, psychologického, sociologického, pedagogického apod. Lze se setkat s názory schvalujícími tento postup, jakož i s názory brojícími proti takové praxi. Názory na tuto oblast a na její řešení přicházejí od odborníků z různých odvětví, funkcionářů sportovních svazů a rovněž od některých současných či bývalých profesionálních sportovců. Přes tyto všechny vlivy je cílem následujícího textu popsat výhradně právní stránku této problematiky, bez ohledu na to, že výše naznačené skutečnosti a vlivy jsou pro řešení této problematiky v praxi zcela zásadní a nelze je v žádném případě opomíjet.

V souvislosti s uvedeným může působit problémy skutečnost, že obdobně jako v rozhodnutí Bernard nekopírují autonomní pravidla sportovních svazů pro uzavírání profesionálních sportovních smluv věkové hranice pro nabytí plné svéprávnosti (a tyto dva okamžiky nelze ztotožňovat). Je totiž pravidlem, že i po dovršení osmnáctého roku věku jsou sportovci považováni za mladistvé, které lze rozdělit na juniory (zpravidla 19 až 23 let), dorost (zpravidla 15 až 19 let) a žáky (do dosažení 15 let). Proto se vyskytují situace, kdy je sportovec z hlediska práva plně svéprávný, ale má stále uzavřenou sportovní smlouvu v režimu nezletilého a je na něj z hlediska tabulkového odstupného pohlíženo v režimu mladistvých. Uvedená skutečnost není překážkou, pouze může být zmatečnou z hlediska terminologie a orientace v předpisech sportovních svazů, případně ve snahách o obecný výklad, neboť jak bylo naznačeno, nelze mít automaticky za to, že profesionálním se sportovec stává dovršením osmnáctého roku věku za předpokladu, že má uzavřenou smlouvu v režimu smluv s nezletilými. Rovněž není vyloučeno, že s nezletilým sportovcem je po nabytí jeho plné svéprávnosti ukončena původní smlouva a zejména z důvodu jeho nadprůměrného potenciálu ihned uzavřena profesionální sportovní smlouva. Variant, včetně možnosti práva opce,¹³ tak praxe nabízí několik.

Za příklad situace v České republice poslouží předpisy dvou největších sportovních svazů, tj. v případě Fotbalové asociace České republiky (FAČR) přestupní řád¹⁴ a v případě Českého svazu ledního hokeje (ČSLH) přestupní řád mimo klubů extraligy a I. ligy,¹⁵ který se obecně použije v případě přestupu nezletilých sportovců. V případě obou těchto sportovních svazů jsou tabulkově stanoveny základní hodnoty (věk a úroveň soutěže), které jsou dále doplněny o různé koeficienty, jež mají na výslednou částku tabulkového odstupného vliv.

V tabulce (viz níže) jsou uvedeny příklady nejvyšších základních tabulkových hodnot sportovců dle § 10 a násl. přestupního řádu FAČR a čl. 9 přestupního řádu mimo klubů extraligy a I. ligy ČSLH.

Pro srovnání: za profesionální sportovce je v případě FAČR stanoveno tabulkové odstupné jednotlivě s ohledem na věk a soutěž, v případě ČSLH je odstupné vypočítáno s ohledem na věk, počet odehraných zápasů, získaných kanadských bodů, odehraných zápasů v reprezentaci apod.¹⁸

Závažnost a do určité míry kontroverzi tabulkového odstupného lze vnímat rovněž z některých případů, které byly prezentovány v médiích a jsou obecně více či méně známé. Některé z těchto kauz se dostaly až před Nejvyšší soud, avšak systém tabulkového odstupného nebyl Nejvyšším soudem nikdy zpochybněn, a to převážně z důvodu, že rozhodování o oprávněnosti a zákonnosti takové praxe nebylo předmětem těchto sporů.

Tak například v citovaném případě i přes to, že se věc týkala plnění plynoucího z tabulkového odstupného, rozhodovaly obecné soudy spor mezi nezletilým sportovcem, zastoupeným jeho zákonným zástupcem, a sportovním klubem pouze ve smyslu postoupení pohledávky a bezdůvodného obohacení, kdy se obecné soudy podrobněji nezabývaly ani platností smlouvy uzavřené s nezletilým sportovcem, ani oprávněností tabulkového odstupného a jeho výše. Nejvyšší soud se věcí následně nezabýval z procesních důvodů.¹⁹

Nepřípustnost zavedené praxe nekonstatoval Nejvyšší soud ani v rozhodnutí,²⁰ které posuzovalo přípustnost soudního přezkumu rozhodnutí orgánu sportovního svazu v otázkách jeho rozhodování ve věcech přestupů profesionálních sportovců v rámci tohoto sportovního svazu. Tabulkové odstupné však nebylo obecnými soudy rovněž zpochybněno. Odpovědi nenalezneme konečně ani v rozsudku Nejvyššího soudu,²¹ který posuzoval akt přestupu z hlediska možnosti náhrady škody. České soudy tak v citovaných rozhodnutích nebyly přímo postaveny před otázku přípustnosti této autonomní regulace a jejího souladu se zákonem. Konečně však přípustnost takové praxe nezakazuje ani rozhodnutí ve věci Bosman, které zákaz omezení volného pohybu nevztahuje na čistě vnitrostátní situace a vnitrostátní regulaci, představovanou v tomto kontextu autonomních regulací sportovních svazů.

Těžiště problematiky tabulkového odstupného se tak vrací k problematice volnosti autonomní spolkové regulace a jejích hranic prezentovanou právě přípustností existence tabulkového odstupného. Častým argumentem sportovních svazů je samozřejmě nikoliv nový argument, prezentovaný například v rozhodnutí ve věci Bernard, že tyto finanční nástroje zajišťují provozuschopnost a výchovyschopnost sportovních klubů, bez nichž by sportovní odvětví nemohla fungovat. Je však otázkou, do jaké míry jsou tyto instituty efektivní a zda skutečně naplňují jejich prezentovaný účel. Aniž by bylo dotčeno uvedené, nezřídkakdy se lze setkat i s názory, že hodnoty tabulkového odstupného jsou v případech velmi talentovaných nezletilých sportovců, s ohledem na jejich potenciál, ještě nízké.

Z hlediska právní regulace (a s ní související českou i evropskou judikaturou) nelze a priori konstatovat, že tabulkové odstupné je s těmito instituty v rozporu, za předpokladu, že je shledáno, že tato praxe není v rozporu s povahou spolkových, respektive svazových předpisů a s povahou spolkového (sdružovacího) práva obecně, jakož i s jeho východisky a zásadami a požadavky přiměřenosti a míry nezbytnosti k zajištění zamýšleného cíle tohoto kompenzačního institutu. Tímto však samozřejmě nejsou dotčeny otázky sportovních smluv uzavíraných s nezletilými a s tím související výše popsané problémy.

Sportovní smlouvy uzavírané s nezletilými sportovci jsou zvláštním druhem sportovních smluv, kterému i přes to, že se dotýkají nemalé části nezletilých osob – sportovců, není v odborných diskusích ani v diskusích na úrovni jednotlivých sportovních svazů a sportovních klubů věnována dostatečná pozornost. Přitom nástrah a hrozeb právě pro nezletilé sportovce, kteří se připravují na budoucí kariéry profesionálních sportovců, existuje – jak bylo nastíněno v tomto příspěvku – celá řada. Příspěvek detailněji poukázal na některé z nich, a pokud uvedené řádky povedou alespoň k zamyšlení se nad dotčenou problematikou, případně k úvahám nad zlepšením této oblasti, bude poslání tohoto příspěvku zcela naplněno.