(Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1831/2021, ze dne 30. března 2022)

V tomto řízení se navrhovatel jako akcionář domáhal vyloučení člena představenstva společnosti (dále jen „vylučovaný člen“) z funkce z důvodu opakovaného a závažného porušování povinnosti jednat při výkonu funkce člena představenstva s péčí řádného hospodáře․ Podle tvrzení navrhovatele se vylučovaný člen těchto porušení povinnosti dopustil především tím, že za společnost uzavřel smlouvy s „osobami jemu blízkými“, aniž to (podle pravidel o střetu zájmů) oznámil představenstvu nebo dozorčí radě, a rovněž tyto smlouvy uzavíral, aniž to bylo řádně projednáno a odsouhlaseno představenstvem v rámci pravidel obchodního vedení. Jednalo se konkrétně o dohodu o narovnání a smlouvu o započtení, kterou vylučovaný člen uzavřel s jinou společností, jejímž byl sám společníkem a jednatelem, a dále smlouvu o poskytování poradenství, kterou vylučovaný člen uzavřel za společnost se svojí manželkou. Konečně se měl vylučovaný člen dopustit porušení svých povinností tím, že za společnost uzavíral smlouvy s osobami, které nebyly dostatečně kvalifikovány nebo oprávněny pro výkon dané činnosti.

Soud prvniho stupně přisvědčil argumentaci navrhovatele, že vylučovaný člen v posledních třech letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, a proto vyhověl návrhu na jeho vyloučení z výkonu funkce člena představenstva. Odvolací soud však návrh navrhovatele zamítl. Argumentoval tím, že pouhé nesplnění notifikační povinnosti je sice porušením povinnosti člena statutárního orgánu, ale pokud toto jednání nevedlo ke vzniku škody, nemůže se jednat o závažné porušování povinnosti člena statutárního orgánu. Dále odvolací soud uvedl, že pravidlo podnikatelského úsudku se vztahuje k podnikatelským rozhodnutím a nikoli již k porušení notifikační povinnosti v případě střetu zájmů, případně k porušení povinnosti kolektivního rozhodování statutárního orgánu obchodní korporace.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Nejvyšší soud pak rozhodnul, že zákon rozlišuje dva základní případy, kdy je možné vyloučit člena statutárního orgánu z výkonu funkce. Jde jednak o situaci, kdy výkon funkce člena statutárního orgánu (při splnění dalších zákonných podmínek) vedl k úpadku obchodní korporace (§ 64 z. o. k.). A dále se jedná o situaci, kdy člen statutárního orgánu v posledních třech letech opakovaně a závažně porušoval péči řádného hospodáře, případně jinou péči spojenou podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce (§ 65 odst. 1 z. o. k.). Ani jedna z těchto skutkových podstat není – podle výslovného znění zákona – navázána na to, že by porušením vybraných (zákonem stanovených) povinností vylučovaného člena statutárního orgánu muselo dojít k újmě na majetku korporace. Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z toho, že závažné (ve smyslu § 65 z. o. k.) je pouze takové porušení péče řádného hospodáře, případně jiné péče spojené podle jiného právního předpisu s výkonem jeho funkce, které vede ke vzniku újmy na majetku korporace, je jeho právní posouzení této právní otázky nesprávné.

Dále Nejvyšší soud uvedl, že (závažné) porušení péče řádného hospodáře (pro něž může být člen statutárního orgánu vyloučen z funkce podle § 65 odst. 1 z. o. k.) může spočívat v celé řadě nejrůznějších jednání člena statutárního orgánu, která nutně nemusí být učiněna bezprostředně při podnikatelském rozhodování (například při jednání s obchodními partnery). Standard péče řádného hospodáře nedopadá jen na jednání člena statuárního orgánu za obchodní korporaci navenek či na rozhodování v rámci obchodního vedení, ale vztahuje se i k úkonům (vnitřní) správy obchodní korporace.