(Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1908/2020 ze dne 15. prosince 2021)

Soudní exekutor se jakožto žalobce v nadepsaném sporu domáhal po České republice náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatněným v exekučním řízení vedeném jiným soudním exekutorem.

Žalobce byl pověřen výkonem exekuce, v jejímž rámci exekučním příkazem nařídil prodej nemovitostí ve vlastnictví povinného a současné zřídil exekutorské zástavní právo, přičemž toto právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Pochybením katastrálního úřadu však došlo v rámci jiného řízení k výmazu tohoto exekutorského zástavního práva z katastrálního operátu. Katastrální úřad však následně chybu opravil a o této skutečnosti žalobce informoval.

Mezitím však jiný soudní exekutor rozhodl o prodeji týchž nemovitostí povinného, vydal dražební vyhlášku a dražbu uskutečnil․ Tento exekutor v průběhu exekučního řízení pořídil tři výpisy z příslušného listu vlastnictví k nemovitostem povinného, přičemž z žádného neplynulo exekutorské zástavní právo žalobce.

V průběhu soudního řízení bylo žalobcem namítáno, že exekutor, který provedl dražbu, postupoval v rozporu se zákonem, jelikož nerespektoval pořadí exekučních příkazů a předběhl tak žalobce. Dále bylo upozorněno na skutečnost, že katastrální úřad opravil chybu v katastrálním operátu a zápis exekučního zástavního práva žalobce byl z katastru nemovitostí zjistitelný více než měsíc před uskutečněním dražby. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují.

Hlavním argumentem proti výše uvedenému pak bylo, že žalobci bylo známo, že exekutorské zástavní právo bylo vymazáno a že je na příslušném listu vlastnictví zapsáno jiné. Žalobci proto muselo být zřejmé, že druhý exekutor tak může postupovat v rámci jiné exekuce prodejem předmětných nemovitostí.

Kličovou otázkou předmětného sporu se tak stala problematika prevenční povinnosti. Touto otázkou se zabýval již odvolací soud a poukazoval na skutečnost, že žalobce porušil svoji prevenční povinnost, když mu bylo z informace katastrálního úřadu známo, že jeho exekutorské zástavní právo bylo vymazáno a současně je zapsáno exekutorské zástavní právo jiného exekutora. Odvolací soud žalobci vytknul, že pro odvrácení škody ničeho neučinil, když druhého exekutora o existenci svého přednostního exekutorského zástavního práva, resp. o chybě v katastrálním operátu neinformoval.

Ustanovení § 2903 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že „Nezakročí- li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.“

Nejvyšší soud ČR v této věci vyslovil následující názor:

„Úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Oproti předchozí úpravě v § 417 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, však občanský zákoník zakročení neukládá jako povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spoluzpůsobení újmy.“

„Právním následkem nečinnosti je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Občanský zákoník přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost, ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Právě rozsah, ve kterém poškozený nejednal, je pak námitkou škůdce při uplatňování nároku na náhradu škody. Tato skutečnost je vyjádřena slovy "nese ze svého, čemu mohl zabránit".“

Nejvyšší soud ČR konstatoval existenci prevenční povinnosti poškozeného, zároveň se však dále zaobíral otázkou toho, do jaké míry byl poškozený povinen zakročit, a to vzhledem k okolnostem. V tomto ohledu je vždy třeba zjistit, do jaké míry mohl žalobce očekávat, že ke vzniku škody dojde. Nejvyšší soud ČR i v návaznosti na dřívější judikaturu vyslovil názor, že „nikdo není povinen předvídat protiprávní jednání druhé osoby, leda by se jeho existence či potencialita podávaly z konkrétních okolností případu.“

Z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se proto podává, že nečinnost poškozeného v případě, kde mohl dle okolností újmu odvrátit, je sankcionována tím, že nese ze svého škodu, kterou odvrátit mohl. Na druhou stranu je třeba vždy zkoumat okolnosti konkrétního případu a předvídatelnost vzniku škody. Není dána obecná povinnost automaticky předpokládat, že jiná osoba bude jednat protiprávně, zejména pak tehdy, kdy se jedná o osobu soudního exekutora, tj. osobu, do jejíchž rukou stát svěřil na základě její odbornosti výkon veřejné moci.